Orly Noy | 27. 6. 2025 | 394 přečtení

Lid, jehož celá existence závisí výhradně na vojenské síle, je odsouzen k tomu, aby skončil v nejtemnějších koutech zkázy a nakonec byl poražen.

Je to více než 46 let, kdy jsem v devíti letech s rodinou opustila Írán. Většinu svého života jsem strávila v Izraeli, kde jsme založili rodinu a vychovali naše dcery – ale Írán nikdy nepřestal být mou domovinou. Od října 2023 jsem viděla nespočet obrazů mužů, žen a dětí stojících u ruin svých domovů a jejich pláč se mi vryl do paměti. Ale když vidím obrazy z Íránu po izraelských útocích a slyším pláč v perštině, mém mateřském jazyce, pocit zhroucení ve mně je jiný. Představa, že tuto destrukci provádí země, jejímž mám občanství, je nesnesitelná.