1. Přemysl Janýr: Akční program
2. Přemysl Janýr: Zdravé jádro

---

Esej Akční program vyšel původně na blogu Přemysla Janýra 4. dubna 2018. Na Disputu byl publikován 14. července 2023.

Akční program

Mýlí se pouze v posledním. Československo a jeho vůdci jsou plně zaujati vlastními potřebami a přáními. Tím, co budou chtít a moci Rusové či kdokoliv jiný, si nikdo hlavu nezatěžuje.

Konec Novotného

Novotného protest proti sesazení přítele Nikity Chruščova mohl vést k vzájemné nevraživosti s Leonidem Brežněvem, ale Chruščova kritizovali oba, Novotný za demontáž Stalina, Brežněv chtěl skoncovat s jeho voluntarismem a autoritativním stylem vedení. Novotný byl stalinista, Brežněv liberální reformátor.

Problém v tom ale nikdo neviděl. KGB si všímá témat jako zpoždění výstavby atomové elektrárny, nehody při stavbě pražského metra či neuspokojivého vývozu uranu. První známky antisocialistických nálad a kritiky SSSR zaznamenává až v analytickém přehledu z 22. října 1966, nicméně do listopadu 1967 nerozpoznává žádné symptomy krizového vývoje.

Ke konci roku 1967 se ke všem problémům přidal hluboký rozkol ve vedení KSČ mezi konzervativní skupinou kolem Novotného, skupinou ekonomických reformátorů a slovenskou klikou, komplikovaný dále konflikty s emancipující se občanskou společností, zejména se studenty, mládeží, spisovateli i s vlastní členskou základnou. KGB nyní soudí, že názorová svoboda v ČSSR vytváří podmínky pro šíření buržoazní ideologie a protisocialistické propagandy. 8. prosince musel přijet zprostředkovávat Brežněv. V průběhu dvou dnů strávil 45 hodin bezvýslednými rozhovory. Eto vaše dělo, to je vaše věc, rezignoval nakonec a přenechal osud Novotného jednomyslnému rozhodnutí předsednictva ÚV KSČ.

5. ledna na plenárním zasedání ÚV KSČ prosadili Slováci a reformátoři spojenými silami rozdělení funkcí prvního tajemníka a prezidenta republiky. Novotný zůstane prezidentem a za prvního tajemníka je zvolen kompromisní kandidát Alexandr Dubček. Zároveň zasedání rozhodlo o vypracování nového Akčního programu KSČ. Občané se o výměně prvního tajemníka strany dozvěděli ze zahraničního zpravodajství.

To ovšem bylo porušením dohody s Brežněvem, že o osudu Novotného rozhodne jednomyslně úzký okruh předsednictva, a vyvolalo v bratrských stranách první vlnu nedůvěry. Dubček je 29.-30. ledna povolán do Moskvy, aby své zámšry a plány objasnil. Mimo frází o věrném přátelství však nebyl schopen žádný konkrétní záměr předložit, což nedůvěru dále zvýšilo. Brežněv ho varoval před rostoucí agresivitou Západu a narůstajícím fašismem v SRN. Dubček připustil existenci extrémně liberalistických a nacionalistických tendencí ve společnosti i že je nutno posílit práci strany proti nim, avšak podle protokolu to byl rozhovor zřídka viděné obsahové prázdnoty.

Nicméně si Brežněv vytvořil osobní vztah k Dubčekovi, ve kterém nejspíše viděl potenciálního spojence–reformátora, a chtěl mu pomoci. Svolal proto na 21. a 22. února nejvyšší předáky budoucí varšavské pětky, Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a SSSR, do Prahy k oslavám 20. výročí Vítězného února. Ve svém projevu podpořil jak Novotného, tak i nezbytnost reforem. Dubček však musel svůj projev přepracovat a vypustit z něho pasáže o dodržování lidských práv a svobod i neortodoxní interpretaci vedoucí úlohy KSČ. Tím ovšem dal zároveň najevo, že na reformním programu zas tak kategoricky netrvá a že je připraven ustoupit.

O dva dny později utekl před trestním stíháním na Západ Novotného chráněnec generálmajor Jan Šejna. V důsledku rozhodnutí zapojit do mocenských bojů uvnitř KSČ i veřejnost byla 4. března zrušena cenzura a Šejnova aféra poskytla čerstvě svobodným médiím první velké sousto. Zasahovala stále další osoby z kruhů blízkých Novotnému, odhalovala prosincové přípravy vojenského zásahu proti stranické opozici a Novotného postavení se stávalo neúnosným.

Na zasedání 14. března si předsednictvo ÚV klade otázku, zda KSČ společnost vůbec ještě vede anebo je naopak v jejím vleku. Ohledně Novotného se neshodlo, což ovšem situaci jen dál radikalizovalo. Iniciativu převzalo Národní shromáždění a začalo podnikat kroky k Novotného odvolání bez ohledu na KSČ. Přes vzkaz z Moskvy, aby v žádném případě neodstupoval a aby působil na zdravé síly ve straně, aby nedopustily změnu kurzu, podává Novotný pod tlakem médií a veřejnosti žádost o odvolání z funkce ze zdravotních důvodů. 21. března ji předsednictvo ÚV schválí a následujícího dne prezident Novotný abdikuje.

Bratrské perspektivy

Prudkost demokratizačního pohybu ve společnosti zaskočila všechny – v Praze i v bratrských zemích. Jestliže již odstranění cenzury vyvolalo znepokojení, abdikace Novotného a masové odstavování funkcionářů na středních a nižších úrovních, často vyvolané kampaněmi v tisku, vzbudilo v politbyru ÚV KSSS vážné obavy. Všechny žádosti o vyjasnění pozic Prahy zůstávaly bez odpovědi, přicházela pouze chlácholení, že KSČ má zemi pod kontrolou. Zároveň členové předsednictva ÚV KSČ hovoří před velkým publikem zcela protichůdně. Ještě před dvěma měsíci ubezpečovali, že Novotný prezidentem v každém případě zůstane. Jeho odstavení teď sovětské politbyro vnímalo jako flagrantní podvod. Většina jeho členů sledovala nové vedení KSČ od počátku s nedůvěrou a Brežněv, který Dubčeka hájil, se dostával do prekérní situace.

Nejhorší obavy politbyra byly potvrzovány a posilovány ze všech dostupných zdrojů.

S výjimkou Bratislavy se důvěrné kontakty sovětských diplomatů v ČSSR omezovaly prakticky výhradně na konzervativní okruh kolem Novotného. Ten nyní změnil taktiku a namísto o vnitrostranických diferencích referoval o pravicově oportunistických úchylkách. Podle vedoucího ideologa Františka Havlíčka připravují reformisté socialismus ještě horší než v Jugoslávii. K tomu posilují své pozice v rozhlasu a televizi, kde už stejně působí mnoho sionistů. Největší nebezpečí nepředstavují zahraniční imperialisté, ale pravice a centristé uvnitř KSČ. Podle časopisu Život strany byly všechny znepokojivé fenomény přesně plánovány a po léta připravovány. Dosud sice nebyla kritika SSSR přípustná, ale plánuje se zveřejnění materiálů z procesů 50. let. V Československu existuje dostatek zdravých sil, které jsou znepokojené situací, která se vymkla kontrole, a mohly by se kolem Dubčeka seskupit.

Dubček a reformní křídlo se vlastní informační kanály k Moskvě ani nepokusili nalézt. Sovětské velvyslanectví soudilo, že vedoucí skupina reformátorů (Ota Šik, Oldřich Černík, Alois Indra, Drahomír Kolder, František Vlasák) v daném okamžiku Dubčekovi zlomí vaz a provede svůj pravicový program. Jestliže se velvyslanec Stepan Červoněnko ještě zastával objektivního a neukvapeného hodnocení a vyčerpání všech diplomatických prostředků, první tajemník velvyslanectví Ivan Udalcov příslušný pro operativní úkoly KGB zaujal k Dubčekovi od počátku nepřátelské stanovisko.

KGB se pod svým novým šéfem Jurijem Andropovem právě reorganizovala k boji proti ideologické diverzi. Andropov byl členem všech komisí politbyra k československé otázce a podle některých historiků sám řídil řešení československé krize jako hlavní tvůrce srpnové invaze. Byl fanaticky přesvědčen o imperialistickém spiknutí. Podle jeho názoru každé otevření společnosti znamená zároveň otevření kanálů, které západní služby okamžitě využijí k jejímu podvracení. Záměrně nechal zatajovat a ničit hlášení, která hovořila o opaku – např. když Oleg Kalugin získal spolehlivé dokumenty, že se CIA ani jiná západní zpravodajská služba na reformním procesu nepodílí, úmyslně podával dál lživé a zavádějící informace.

Władisław Gomułka, Walter Ulbricht či generální tajemník KS Ukrajiny Petro Šelest měli všechny důvody k obavám, aby československý bacil nepřeskočil i do jejich zemí. V Polsku 8.-9. března probíhají studentské demonstrace s hesly jako Cała Polska czeka na swego Dubczeka a Polsko se, jak prohlásil předseda vlády Jósef Cyrankiewicz, nachází před vypuknutím kontrarevoluce. NDR, bojující o diplomatické uznání své samostatnosti, je již od dob Novotného znepokojena uvolňujícími se vztahy ČSSR s SRN a proud informací o československé demokratizaci v západoněmeckých médiích rezonuje zejména mezi východoněmeckou mládeží. Propaganda SRN si už nemusí vymýšlet argumenty proti socialismu, rozhořčoval se Ulbricht, stačí, když přebírá materiály československých sdělovacích prostředků.

A pro ministra obrany SSSR Andreje Grečka i pro celý východní blok je ultimativním nebezpečím perspektiva, že Československo opustí Varšavskou smlouvu a přeběhne k NATO. Pocit ohrožení Západem – po Napoleonovi, expedičních sborech za občanské války, Hitlerovi a rozpoutání studené války ostatně zcela důvodný – je trvalým zdrojem sovětských obav a SSSR považuje ochranu celé západní hranice sovětskými raketovými jednotkami za životně důležitou. Zatímco v NDR a Maďarsku západní hranici sovětské jednotky kontrolují, v ČSSR jejich umístění Novotný opakovaně odmítl a v obraně západní hranice zeje nebezpečná proluka. Českoslovenští vojáci dnes na hranici s SRN odstranili trojitý ostnatý drát, informuje agentura Reuters 3. března.

V křehké rovnováze sil udržované proti hospodářské a technologické převaze Západu jen s maximálním úsilím by odpadnutí a přeběhnutí klíčové země jako Československo mělo fatální následky nejen kvůli možnému vojenskému útoku proti oslabenému bloku, ale už jen ztrátou hospodářského a zbrojního potenciálu. Vystoupení ČSSR z Varšavské smlouvy by mohlo inspirovat i Rumunsko a zapříčinit tak její postupný rozpad. Latentně hrozí i riziko obnovení předválečné Malé dohody mezi ČSSR, Rumunskem a Jugoslávií.

6.-7. března na schůzce Varšavské smlouvy v Sofii vyjadřují zástupci Polska, NDR a Bulharska poprvé veřejně své obavy o vývoj v Československu. Bulharská KS byla umírněnější v projevu, nicméně to byl Todor Živkov, kdo v rozhovoru s Brežněvem a Kosyginem prohlásil kdyby to bylo nutné, byli bychom ochotni nasadit naši armádu. Pro naši věc musíme být ochotni podstoupit riziko.

Abdikace Novotného po Šejnově aféře znamenala první zlom ve vztazích s bratrskými zeměmi. Naděje vkládané do Dubčeka se nepotvrzují, hodnotí Brežněv svého dosavadního chráněnce na zasedání politbyra ÚV KSSS 15. března. Musíme se připravit na nejhorší a přemýšlet i po vojenské linii, míní Kiril Mazurov na jednání politbyra 21. března. Zatím vidí politbyro řešení pro záchranu Československa ve využití zdravých sil ve společnosti.

Dopis vedení KSČ koncipovaný Andropovem a Gromykem měl být dostatečně zřetelným varováním. Obsahoval dvě hlavní teze: antikomunistické síly chtějí v ČSSR zavést kapitalismus a západní země ji chtějí vytrhnout z Varšavské smlouvy a zavléct do NATO. Dubček žádal, aby nebyl zveřejněn, neboť by to podrývalo jeho autoritu. Nakonec bylo rozhodnuto svolat na 23. března do Drážďan schůzku bratrských stran – bez Rumunska, které samo usilovalo o vlastní suverenitu.

Drážďanský tribunál

Mezitím v Praze Novotný 22. března abdikuje a Akční program KSČ připravovaný skupinou kolem Drahomíra Koldera získává první obrysy. Třídní boj v klasickém smyslu je opuštěn. KSČ má akceptovat rozdělení moci mezi ÚV KSČ, vládu a Národní shromáždění. Demokratický centralismus má být zrušen, nejvyšším orgánem se má stát sjezd strany, ÚV nejvyšším orgánem mezi sjezdy, předsednictvo mu má být podřízeno. Mocenský monopol komunistické strany má být založen na zdůraznění československých specifik a na vytvoření národního modelu socialismu.

Dubček se domníval, že Walter Ulbricht zve 23. března do Drážďan na konferenci o hospodářské spolupráci. Namísto toho tu československou delegaci očekával soudní tribunál. Hned v úvodu byl Dubček vyzván, aby – nepřipraven – objasnil plány ÚV i Akční program.

Tady nejsme kvůli diskusi s KSČ o reformách, ale kvůli odhlasování společného hodnocení změn v ČSSR, zahájil Brežněv plaidoyer, když Dubček skončil své doznání. Kontrarevoluce, zněl jednoznačný verdikt. Útoky proti ÚV, vedoucím kádrům, vládě, ministerstvu obrany, hanobení všech vymožeností. Odhodili pětadvacet let boje proti imperialismu, aby si vytvořili základy „samostatné zahraniční politiky“, hřímal a připomínal Maďarsko 1956. Co si představuješ pod „demokratizací“ a „liberalizací“? Copak jste doteď neměli demokracii? obrátil se na Dubčeka. Ve stejném či ostřejším duchu pokračovali Gomułka, Kádár, Ulbricht i Stanko Todorov zastupující Živkova. Věc Československa je naše společná věc a nepříteli ji nepřenecháme ať to stojí co to stojí, anticipoval Brežněvovu doktrínu o omezené suverenitě socialistických států Alexej Kosygin.

Politická směrnice byla jasná: KSČ upevní svůj mocenský monopol a porazí kontrarevoluci vlastními silami. Může se přitom spolehnout na pomoc KSSS a všech ostatních bratrských stran. Na Černíkovu otázku, proč jsou na konferenci přítomni sovětští a východoněmečtí generálové, odpověděl Brežněv: Jejich přítomnost může také znamenat, že pokud byste při řešení vašich problémů potřebovali pomoc, může vám být poskytnuta okamžitě. Na zamýšleném společném textu se účastníci neshodli, bylo vydáno pouze nic neříkající komuniké. Československá delegace přijala závěry s dílčími námitkami, ale princip omezené suverenity fakticky akceptovala a přislíbila nápravu. Dubček byl ochoten slíbit cokoli, komentoval Biľak, jen aby to v Drážďanech co nejdřív skončilo.

Z drážďanské konference odjížděla delegace zaskočená, zdrcená a rozhodnutá její obsah zatajit nejen před veřejností, ale i před soudruhy z ÚV a předsednictva. O vážnosti situace tak vědělo pouze pět osob. Drahomír Kolder, Vasil Biľak a Jozef Lenárt se se sovětskou kritikou postupně více či méně ztotožňovali, zatímco Dubček a Černík reagovali vzdorovitě a rozhodli se, že si do své politiky mluvit nenechají.

Zbytek národa, strany i ÚV vidí situaci podobně jako analýza CIA z 27. března: Pokud bude pražské vedení postupovat opatrně krůček po krůčku, může dosáhnout dobrých pokroků … Československo ovšem nemůže provádět žádnou protisocialistickou nebo protisovětskou politiku … ale v novém politickém vývoji ČSSR žádné protisocialistické ani protisovětské pohyby neexistují … pouze silný pohyb k demokratizaci a liberalizaci systému.

Akční program

V průběhu března ovšem již iniciativu definitivně přebírá občanská společnost a k nějaké opatrnosti krůček po krůčku nevidí nejmenší důvod. Obnovují se po roce 1948 rozpuštěné masové organizace Sokol a Junák, Socialistická a Lidová strana se reaktivují, média vyjadřují podporu protestujícím polským studentům a kritizují politické poměry v NDR. 31. března zakládají bývalí političtí vězňové klub K-231 pojmenovaný podle zákona na ochranu republiky z roku 1948 s cílem prosadit všeobecnou amnestii a odškodnění bývalých politických vězňů. 6. dubna je založen KAN, Klub angažovaných nestraníků, de facto nový politický subjekt mimo rámec Národní fronty. Jeho ideolog Ivan Sviták odpovídá na anketu časopisu Student Odkud? Kam? S kým? lapidárně: Z Asie do Evropy sami.

O opatrnosti nelze mluvit ani v KSČ. Na plenárním zasedání ÚV 28. března byli zvoleni Josef Smrkovský do předsednictva a Čestmír Císař jako tajemník, oba pro Moskvu nepřijatelní kandidáti. 5. dubna plénum schválilo Moskvou kritizovaný Akční program i rehabilitace odsouzených z padesátých let a zrušilo represe proti spisovatelům. Změnila se úloha vlády – napříště má plnit svou ústavní funkci, zodpovídat se Národnímu shromáždění, zaručovat a hájit občanská práva a svobody a zajistit rozvoj národního hospodářství. Krajské konference KSČ požadují urychlené svolání mimořádného sjezdu a Dubček zdůrazňuje nezbytnost dát československé zahraniční politice samostatný charakter.

Do služeb národa se hlásí i pracovníci 1. správy ministerstva vnitra – rozvědky – s ještě rebelštějšími a radikálnějšími požadavky než studenti a spisovatelé. Na výroční konferenci 12.-14. března požadují vyčlenění rozvědky z ministerstva vnitra a podřízení přímo předsednictvu vlády. Navrhují přepracování zahraniční politiky tak, aby byla v souladu s národními zájmy Československa coby evropského státu. V květnu rozvědka odřízla své sovětské poradce od informací o vnitřním vývoji v zemi.

Tím ovšem pro Moskvu číše přetekla. Akční program se stal katalyzátorem dalšího vývoje. Počínaje plenárním zasedáním 9.-10. dubna vidí ÚV KSSS celé Pražské jaro už jen jako pravicový oportunismus a revizionismus, jako snahu vrazit klín mezi socialistické země a připravit v nich restauraci kapitalismu.

V bratrských stranách nalézá plné porozumění. Živkov zaujal profilované stanovisko již 29. března na zasedání ÚV KSB: V Československu a v Polsku hraje sionismus velkou roli … musíme zvolit takové metody, jakými v Československu, Rumunsku a pak i v Jugoslávii nastolíme pořádek. Ulbricht s Gomułkou se shodují na linii, podle které má být kurs ČSSR po všech stránkách diskreditován. Živkov, Ulbricht, Gomułka, v politbyru ÚV KSSS Nikolaj Podgornyj, Petro Šelest, Kiril Mazurov, Aleksandr Šelepin naléhají na vojenské řešení. Brežněv má o jeho smysluplnosti vážné pochyby. Nicméně již 8. dubna podepisuje ministr obrany Grečko příkaz k jeho přípravám a 11. dubna předkládá Brežněvovi konkrétní plány.

Andropov promptně zrušil tzv. Chruščovovu doktrínu zakazující používat v bratrských zemích nelegální prostředky. Pražský aparát KGB je od konce dubna rozšířen o další agenty včetně pracovníků oddělení ilegálních operací „S“. Jejich zadáním je rozpoznat a odkrýt spiknutí. Mají nejen tipovat a navazovat kontakty ke zdravým silám ve straně, ale i provádět skryté operace. V rámci operace Progres je do poloviny května do ČSSR vysláno nejméně 35 tzv. nelegálů krytých jako novináři a turisté ze západních zemí s cílem proniknout do kontrarevolučních struktur, získat o nich informace a diskreditovat je podezřelými kontakty na Západ.

Venku nemá o dramatickém vyhrocení nikdo tušení. CIA hodnotí Akční program ve zprávě z 23. dubna jako zdrženlivý v tónu, realistický ve formulacích a poměrně prostý pokrytectví. Soudí, že sovětští vůdci československé reformy proti své vůli akceptovali. Stejného dne přesvědčuje Dubček Živkova, který je na návštěvě v Praze, o potřebnosti reforem vzhledem k nevyřešeným vnitrostranickým a společenským problémům, nutnosti rehabilitace obětí stalinských čistek, stěžuje si na nedostatečné fungování odborů a mládežnických organizací i na omezené pravomoci slovenských orgánů. V bulharských médiích se kampaň proti ČSSR až do července ještě drží v únosné míře a Čechoslováci to považují za svůj diplomatický úspěch.

Se stejnou bezstarostností přijíždí delegace ÚV KSČ na schůzku do Moskvy 4.-5. května. Dubček ve svém projevu ubezpečuje, že KSČ žádný návrat k opoziční politice nepřipustí, ohlásí konání štábního cvičení Varšavské smlouvy v nejkratší době, oznámí přípravy mimořádného sjezdu KSČ, zmíní ochotu západních zemí poskytnout ČSSR úvěry a požádá o úvěr SSSR. Smrkovského zprávu již Brežněv přeruší záplavou kritiky proti K-231, KANu, hromadným sdělovacím prostředkům, americké vlajce v prvomájovém průvodu. Proces už zašel příliš daleko. Černík souhlasí a přislíbí řešení na příštím plénu ÚV. Biľak Brežněvovi přitakává a stěžuje si na útoky proti konzervativcům. Nicméně znovuzavedení cenzury považuje i on za nemyslitelné.

Situace se nebezpečně vyhrotila, teď už je v etapě boje o moc, hodnotil Brežněv. Aktivity protisocialistických sil jsou podporované z USA a SRN. Polovinu turistického ruchu tvoří západoněmečtí a američtí agenti. Kosygin kritizoval mírné zacházení s mládeží a studenty a doporučoval ve všech oblastech represi. Nemáte vůbec proč se bát, soudruzi. Máte v rukou armádu. Naléhal na obnovení kontroly nad hromadnými sdělovacími prostředky. Brežněv se jednoznačně vyslovil proti konání mimořádného sjezdu strany a trval na upevnění jednoty vedení. Jsme připraveni vám pomoct a jak znám mínění soudruhů Gomułky, Ulbrichta, Živkova a jiných, mohu říct, že jsou takto připraveni i oni.

Československá delegace přiznala, že také ona hodnotí situaci jako velmi vážnou a že podnikne bezodkladná opatření k upevnění situace ve všech dotčených oblastech. Opět se do Prahy navracela postojem Kremlu zcela vyděšená a zdrcená. Na zpáteční cestě došlo mezi Biľakem a ostatními k roztržce, v utajení obsahu jednání před veřejností a velmi pečlivém dávkování informací soudruhům však panovala plná jednota.

Nicméně zasedání předsednictva ÚV KSČ 7.-8. května svědčilo, že si moskevské instrukce přece jen vzalo k srdci. I Dubček již rozpoznává negativní tendence, odstředivé síly, formování opozice. Formují se síly, které by, pokud jim bude poskytnut další čas, mohly přerůst v kontrarevoluční sílu. Většina předsednictva se shodla, že kontrarevoluce již získala širokou základnu a že KSČ skutečně hrozí boj o moc. Bylo rozhodnuto o svolání mimořádného sjezdu KSČ.

Paralelně se 8. května v moskevském politbyru sešlo pět bratrských stran bez zástupců ČSSR. Za nadšeného souhlasu přítomných opakuje Brežněv svá obvinění o kontrarevoluci a když spekuluje, zda Dubček v prvomájovém průvodu kynul členům KANu a K-231, nabízí mu Ulbricht důkazní filmový materiál.

Na fakticky otevřených československých západních hranicích stojí 21 divizí včetně jednotek USA, objasňoval Brežněv. Vzhledem k dezolátnímu stavu československé armády, v níž se už jen diskutuje, by stačilo dvacet amerických tanků a je po všem. Osm tanků už v Československu je v rámci natáčení filmu o osvobození Plzně. Jestliže česká vláda pouští do Plzně Američany, tak nemůžeme dál mlčet, hřímal Ulbricht.

Opačného názoru byl Kádár. Problémy nezačaly v lednu. Nejprve by se měl odsoudit Novotný, pak až Dubček. Nejde o žádnou kontrarevoluci, kontrarevoluční síly dosud nezískaly vrch. Živkov ho usměrní: v ČSSR kontrarevoluce je a má organizované centrum přímo v ÚV KSČ a předsednictvu, její hlavou je František Kriegel a Dubček je neschopen vést s ní boj. Trpí sebeláskou, je politicky krátkozraký, neví vůbec, co se děje. Podle Gomułky je hlavní dokument, proti němuž se musí bojovat, Akční program.

Brežněv závěry jednání shrnuje a ohlazuje hrany. Nejdůležitější je nyní podpořit zdravé jádro. Poslední zprávy z Prahy dávají naději, že kocovina skončila a českoslovenští soudruzi snad budou schopni začít boj proti kontrarevoluci sami. Akční program není v této situaci primárním problémem. Je nutné urychleně uspořádat vojenské cvičení Šumava, které by pomohlo plénum ÚV KSČ ovlivnit.

Na okraj schůzky informuje Andropov osobně Ulbrichta, Gomułku a Živkova, nikoliv Kádára, o aktivitách KANu a o tom, že s literárním vědcem a univerzitním profesorem Václavem Černým v čele se jedná o konspirační, diverzní a kontrarevoluční skupinu.

Manévry

Invaze byla připravena již na 9.-10. května. CIA ovšem vyhodnotila pohyby sovětských divizí v Polsku směrem k československé hranici jako pouhé chrastění zbraněmi. Po posledních povzbudivých zprávách z Prahy však byla odložena a namísto ní probíhalo společné cvičení sovětských a polských jednotek. 17.-23. května přijel do ČSSR sondovat ministr obrany Grečko. Podle jeho hodnocení je československá armáda v procesu rozkladu, rozkazy nikdo neposlouchá, armáda na běžícím pásu schůzuje, armádní tisk vyjádřil svou nezávislost a divize na hranicích SRN mají 40-50% tabulkového stavu. Termín společného cvičení Šumava byl stanoven na 20.-30. června.

Namašírujeme tam s našimi jednotkami, a dál? ptal se Alexej Kosygin. 17.-25. května proto strávil na léčebném pobytu v Karlových Varech, aby si udělal představu o zdravém jádru KSČ a 27. května o svých poznatcích informoval politbyro. Konstatoval, že na základě mnoha rozhovorů musel své názory značně revidovat. Mimo předsednictva ÚV KSČ neexistuje síla, která by dokázala udržet události pod kontrolou. Vedle Dubčeka, Černíka a Svobody není ve straně ani v zemi nikdo s výraznější autoritou a z toho je třeba vycházet. Dubčekovo vedení se začíná orientovat podle sovětských očekávání. Je připravené opřít se v případě potřeby o dělníky a Lidové milice a nevylučuje ani pomoc sovětských vojsk. Nechápal pouze, proč až v případě kontrarevoluce a proč ji vedení považuje za nepravděpodobnou, ba absurdní. Dohoda s Čechoslováky je však snazší než s Ceauşescem, Titem nebo Castrem.

V dopise předaném 12. června chválí Brežněv opatření k posílení úlohy strany. Znepokojivá je však existence druhého centra v ÚV KSČ, je proto třeba učinit příslušná opatření při přípravě sjezdu. Navrhuje Dubčekovi důvěrnou schůzku s nejbližšími stejně smýšlejícími soudruhy. Po poradě s Biľakem a Černíkem Dubček schůzku s Brežněvem pro zaneprázdnění odmítne.

Přípravy na společné štábního cvičení Šumava probíhají od konce května a 20. června začíná. Postupně se rozšiřuje a rozrůstá do manévrů za účasti 24 000 sovětských, československých, polských, východoněmeckých a maďarských vojáků s neprůhledným průběhem, nejasným trváním a zjevnou snahou převést do Československa co nejvíce jednotek. Dubček prohlásil manévry 30. června za ukončené, čímž postavil sovětské vedení před fait accompli. 2. července při vyhodnocení sovětské velení okázale ignoruje nejen celou československou generalitu, ale i zástupce ostatních národních štábů zúčastněných zemí. Československé a maďarské jednotky se stáhly hned po skončení manévrů, avšak stahování polských a sovětských jednotek bylo zahájeno až po dvou výzvách ministra obrany Martina Dzúra 13. července. Poslední sovětské jednotky opustily ČSSR až 3. srpna.

Demokratizační proces se ovšem květnovými závěry předsednictva ÚV KSČ nezastavil. Již 23. května se konstituuje Přípravný výbor sociálně demokratické strany, opozice schopné perspektivně odlákat nemalou část členů KSČ. Pod dojmem vojenského cvičení a neustálých ústupků sovětskému nátlaku vychází 27. června manifest občanské společnosti 2000 slov sepsaný na podnět pracovníků Akademie věd Ludvíkem Vaculíkem. Veliké znepokojení v poslední době pochází z možnosti, že by do našeho vývoje zasáhly zahraniční síly … Své vládě můžeme dát najevo, že za ní budeme stát třeba se zbraní, pokud bude dělat to, k čemu jí dáme mandát. Po celé zemi probíhají podpisové akce, v průběhu dnů manifest podepíší statisíce občanů.

Sovětské politbyro vyburcované tímto vývojem i nepochopitelnou tolerancí vůči autorům a signatářům 2000 slov se sešlo 2.-3. července. Většina přítomných byla názoru, že vojska již mají v ČSSR zůstat. Je už jasné, že se neobejdeme bez vojenského zásahu, mínili Gromyko i Kosygin. Brežněv však chtěl ponechat všechny cesty otevřené. Závěrem bylo svolání kolektivní schůzky komunistických stran do Varšavy s jediným tématem – situace v Československu. 4. července poslalo politbyro předsednictvu ÚV KSČ dopis, ve kterém byla sovětská kritika vývoje v ČSSR poprvé formulována oficiálně a písemně. Následovaly další čtyři podobné dopisy z Polska, NDR, Maďarska a Bulharska.

Varšavský rozchod

Teprve na zasedáních předsednictva ÚV KSČ 8. a 12. července se tak většina jeho členů dozvěděla o skutečné vážnosti roztržky. I konzervativní a prosovětští členové byli zaskočeni, řešení viděli v náležitém vysvětlení československých pozic, zatímco reformátoři byli přesvědčeni, že dopisy nebyly psány se špatným úmyslem, i když se v hodnocení hluboce mýlí. Konzervativní část předsednictva se sice ztotožňovala s kritikou sdělovacích prostředků i ztráty vedoucí úlohy strany, ale ani Indra, Kolder či Emil Rigo v Československu žádnou kontrarevoluci neviděli a nepožadovali znovuzavedení cenzury. Úvahy o možnosti ozbrojené intervence byly kolektivně odmítnuty. Nevěřím, že by sovětští soudruzi sáhli k nějakým drastickým opatřením s nedozírnými následky, protože mám lepší mínění o nich i o jejich zodpovědnosti, odbyl to Josef Smrkovský. Všichni přítomní naléhali na urychlené stažení sovětských jednotek z Československa.

S výjimkou Vasila Biľaka se celé předsednictvo shodlo účast na varšavském setkání odmítnout. Namísto toho navrhovalo řadu bilaterálních schůzek včetně s rumunskými a jugoslávskými soudruhy. Odmítnutí účasti na varšavské schůzce bylo oznámeno 13. července, den před jejím zahájením. Stejného dne se Dubček a Černík ještě narychlo sešli s Jánosem Kádárem, který odmítnutí považoval za největší politickou chybu od ledna 1968. O čem vlastně chce Dubček bilaterálně jednat s Ulbrichtem, Gomułkou, Živkovem nebo s ním samým? Smysl mají jedině jednání se sovětským vedením.

Varšavská schůzka 14.-15. července opakuje a graduje výtky proti československému vývoji. Čeští soudruzi nechtějí slyšet hlas a radu svých přátel, konstatuje Brežněv, a vytvořili tak novou situaci v našich vztazích. Ulbricht upozorňuje, že zvrátit situaci v ČSSR ve prospěch zdravých sil je nutno ještě před mimořádným sjezdem KSČ, protože všichni dobří komunisté na něm ztratí své funkce. Nicméně ke konečnému rozhodnutí o vojenském zásahu přítomní dosud nedospěli. Je přijat plán podpory zdravých sil v KSČ, které se jednoho dne chopí iniciativy, aby obnovily vedoucí úlohu strany a normalizovaly situaci v zemi. Je koncipován dopis ÚV KSČ, který má napomoci zdravé síly aktivovat.

První Dubčekovou starostí je přesvědčit Brežněva, aby dopis udržel v tajnosti. To by ovšem bylo proti jeho smyslu signálu zdravým silám, a tak nezbývá, než svolat ÚV s obavami, aby zdravé síly skutečně nezmobilizoval. Účinek je však přesně opačný. Dopis vyvolá vlnu rozhořčení nad hrubým vměšováním a podporu ÚV KSČ ve veřejnosti, ve straně, mezi kandidáty připravovaného sjezdu i ve slovenské KS. Nejvyšší orgán strany přijal jednomyslně odpověď, která tezi o kontrarevoluci odmítá a sovětské výtky bod po bodu relativizuje a vyvrací. KSČ se opírá o dobrovolnou podporu lidu. Nejdůležitějšími úkoly jsou teď příprava sjezdu KSČ v září a uvedení Akčního programu do života.

Na zasedání politbyra 19. července Brežněv rekapituluje, že nastal nový úsek. Čas nepracuje pro SSSR, ale proti němu. V Praze jsou očekáváni Ceauşescu a Tito, komunistické strany Francie a Itálie chtějí svolat evropskou konferenci na podporu KSČ a zdravé síly nejsou schopny požádat SSSR o pomoc. Nicméně prosazuje proti odporu Andropova a Mazurova, kteří trvají na krajních opatřeních, že je nejprve třeba uskutečnit všechny formy politického nátlaku. Většina politbyra se nakonec vyslovila pro bilaterální jednání jako poslední pokus. Teprve když to nepřinese odpovídající efekt, teprve potom sáhneme ke krajním opatřením. Gromyko soudí, že v současné mezinárodní situaci krajní opatření žádné zostření nevyvolají, žádná válka nebude … Kdybychom však ztratili Československo, bylo by to velké pokušení pro jiné.

Politbyro sestavuje písemný katalog instrukcí: všechny antisocialistické strany a kluby mají být zakázány, hromadné sdělovací prostředky postaveny pod kontrolu, má být obnovena vedoucí úloha strany a František Kriegel, Josef Špaček, Čestmír Císař, Václav Slavík, Ota Šik a Josef Pavel mají být zbaveni funkcí. Je připraveno prohlášení budoucí revoluční vlády a další poinvazní politické deklarace. Skupina konzervativních členů ÚV KSČ kolem Biľaka sepisuje první verzi zvacího dopisu, který však vzhledem k ohlášeným československo-sovětským rozhovorům ještě není odeslán.

Skrytá operace KGB pod názvem Chodoki (Chodci) má důkazy o plánovaném kontrarevolučním ozbrojeném puči vyrobit. Sovětští nelegálové šířili letáky vyzývající ke svržení režimu, coby sympatizanti obrodného procesu ze Západu přesvědčovali novináře, aby psali a otiskovali protisovětské a antisocialistické články, před členy KANu a K-231 vystupovali jako příslušníci západní podzemní organizace, která jim dodá zbraně. 12. července bylo na Sokolovsku skutečně nalezeno pět vaků amerických samopalů a 19. července o nich přinesla sovětská Pravda senzační článek Dobrodružné plány Pentagonu a CIA. Analýza prokázala, že byly konzervovány olejem používaným sovětskou armádou. Rovněž leták zpochybňující připojení Zakarpatské Ukrajiny k SSSR v roce 1945, který měl být tisknut v ČSSR, byl zjevně sovětského původu a ukrajinský tajemník Petro Šelest se za něj musel 30. července v Čiernej nad Tisou omluvit.

Zatím dobré

Paralelně pokračují přípravy vojenského řešení. V sérii vojenských cvičení v průběhu července v Polsku, SSSR, NDR, Maďarsku až po Severní, Baltské i Černé moře jsou do posledních podrobností rozpracovány invazní plány a invazní jednotky jsou uvedeny do výchozích postavení. 23. července svolal Grečko do Moskvy poradu velitelů zúčastněných vojsk, kde byl dojednán plán operace Dunaj a pohotovost k jeho splnění do 29. července ráno. Předpokládalo se, že nedojde-li 29. července v Čierné nad Tisou k dohodě, následujícího dne schválí zástupci bratrských zemí invazi a ta může okamžitě začít.

Okolnosti schůzky v Čierné nad Tisou 29.-31. byly předmětem tvrdých vyjednávání. Sovětské vedení ji nejprve chtělo v Moskvě, Kyjevě nebo ve Lvově, nakonec však souhlasilo se schůzkou na hraničním přechodu s ČSSR, kam denně dojíždělo obrněným vlakem.

Na československé straně jí 26. července předcházel manifest, který po dohodě se Smrkovkým sepsal Pavel Kohout. Myslíme na vás, myslete na nás! Píšete za nás osudovou stránku dějin Československa. Napište ji s rozvahou, ale především s odvahou … Věříme vám! V průběhu několika dnů ho podepsalo milión občanů a slovenský mládežnický časopis Smena se na podporu československé delegace pokoušel zorganizovat generální stávku. Mimo morální podpory ze strany občanů však byla československá delegace nepřipravená, nejednotná, izolovaná pod dohledem sovětské státní bezpečnosti a prakticky odříznutá od komunikačních prostředků.

Průběh nijak nevybočoval ze zavedených rituálů. Sovětští představitelé vyjmenovávají stále delší seznam československých prohřešků počínaje Šikovou reformou přes ztrátu kontroly nad médii a vedoucí úlohy, nečinnost vůči K-231, KANu, sociální demokracii a manifestu 2000 slov, nedostatečnou ochranu západní hranice až po druhé centrum ve straně provádějící za podpory západoněmeckých a amerických imperialistů kontrarevoluci s cílem vytrhnout Československo ze socialistického bloku a nastolit v něm kapitalistický řád. Dokládají to záplavou autentických citátů i absurdních tvrzení až po teorii o spiknutí předválečných důstojníků plánujících za podpory starých horthyovských generálů spolu s filozofem Ivanem Svitákem občanskou válku.

Československá delegace reaguje defenzivně, od nesmělých námitek, vysvětlování a ústupků až po Biľakovo ztotožnění se se sovětskou kritikou, za které se mu od Brežněvova dostane pochvaly. Všichni se shodují v nemyslitelnosti konfliktu mezi SSSR a ČSSR a ubezpečují o své plné oddanosti sovětskému bloku a komunistickým ideálům. Biľak s Kolderem žádají Petro Šelesta o politický azyl na Ukrajině.

Brežněva, který hledal za každou cenu smírné východisko, vedla neplodnost diskuse třetího dne k pozvání Dubčeka k osobnímu rozhovoru. Neexistuje z něho záznam, pouze Brežněvovy odvolávky na údajné uzavřené dohody a pozdější Dubčekovo osobní svědectví, které asi průběh charakterizuje nejvýstižněji: Když mi Brežněv řekl, že ti a ti lidé jsou nepřijatelní, nereagoval jsem a on si myslel, že to akceptuji. A já jsem zase dělal po svém a neprovedl jsem to.

V podobném duchu pokračovalo jednání odpoledne v užším kruhu po čtyřech delegátech z každé strany. Protokol, který oproti původnímu ujednání sovětská strana dodatečně vyhotovila a vedení KSČ zaslala, označil Dubček později za vědomě zfalzifikovaný, nicméně že československá delegace opatření v oblasti sdělovacích prostředků, opozičních skupin, odvolání Kriegela a Císaře a podřízení StB Viliamu Šalgovičovi ochotně přislíbila, potvrzují i další účastníci.

Závěrem se dohodlo skromné setkání s ostatními bratrskými stranami v Bratislavě k slavnostnímu podpisu deklarace jednoty. Obě delegace odjížděly z Čierné s úlevou, sovětská protože se jí snad podařilo Čechoslováky umoudřit a předejít krajnímu řešení, československá protože získala čas k fait accompli, až mimořádný sjezd strany neodvolatelně rozhodne o dalším vývoji.

Po sedmihodinové osobní redakci obou tajemníků a obou předsedů vlád neobsahuje bratislavská deklarace ze 3. srpna ani slovo o Československu. Vágními frázemi potvrzuje ideologickou, hospodářskou a vojenskou jednotu zemí Varšavské smlouvy. Postuluje, že podpora, ochrana a upevnění těchto [socialistických] vymožeností … jsou společnou internacionální povinnost všech socialistických zemí. Dubček a Černík pod společnou rozumějí ne bez nich, Brežněv a Kosygin pod ochranou a upevněním rozumějí legitimaci vojenského zásahu. Československá strana chápe přísliby, které učinila, za témata budoucí diskuse v plénu ÚV, sovětská za závazné úkoly ke splnění do 25. srpna. Zvací dopis podepsaný Biľakem, Indrou, Kolderem, Antonínem Kapkem a Oldřichem Švestkou předal Brežněvovi Kolderův tajemník Radko Kaska. Ještě před tím mu předal svůj osobní zvací dopis Kapek.

Z Bratislavy se vracejí uspokojeni všichni. Sovětské politbyro přisuzuje jednáním velký význam a soudí, že přišla v pravý čas. Také Kádár vítá, že se nalezlo politické řešení. Nejnadšenější je asi Ulbricht, který náhle považuje invazi za příliš riskantní.

Zcela otevřeně říkám, stejně jako po poradě v Čierné nad Tisou, že není žádných opodstatněných obav o naši suverenitu, oznamuje Dubčeka v televizi. Žádný ze závěrů bratislavské deklarace nás nenutí cokoli měnit na našich pozicích k vnitřním nebo vnějším otázkám, objasňuje Černík pražskému aktivu KSČ. Výsledky jednání jsou lepší, než jsme očekávali, jásá Smrkovský a řekne si za to o flašku. Smrkovský si v ten moment zřejmě ani neuvědomoval, co chválí a co podepsal, že vlastně dal souhlas k internacionální pomoci, poznamenává Biľak ve svých pamětech.

9.-11. srpna pobýval v Praze Josip Broz Tito, 12. srpna navštívil Karlovy Vary Walter Ulbricht, 15.-17. srpna přijel Nicolae Ceauşescu, 16. srpna se Dubček sešel s Jánosem Kádárem, na 23.-25. srpna byl očekáván generální tajemník OSN U Thant, na konec srpna byly ve Frankfurtu nad Mohanem plánovány rozhovory československých finančních expertů s experty Německé spolkové banky.

Reformátoři se upínali ke sjezdu KSS 26. srpna a k XIV. mimořádnému sjezdu KSČ 9. září. Na dohody z Čierné nad Tisou teď nebyl čas, kontrarevoluce čekala na sjezd strany, aby tam legalizovala svou činnost, jak zaznamenává Biľak. Dubček sice měl v úmyslu dohody alespoň částečně plnit, ale až později a postupně. Četné varovné signály nechtěl ani on ani nikdo jiný brát na vědomí. 8. srpna konstatuje politbyro KSSS, že průběžné pozorování neskýtá důvodu k domněnce, že uzavřené dohody budou splněny. Sovětské velvyslanectví informuje, že Dubček nechce udělat žádné požadované kádrové změny. Následujícího dne s ním má Brežněv dlouhý telefonát, ve kterém dohody urguje, vyptává se na podrobnosti a nabízí pomoc. Dubček vysvětluje, konejší, odsouvá, vytáčí a vymlouvá se. Před soudruhy telefonát zatají.

Je v kleštích, neboť se stoupajícím napětím stoupá i aktivita zdravých sil v ÚV konspirujících se sovětskou stranou. S Brežněvem se dohodly, že během schůze předsednictva ÚV KSČ zavolá Dubčekovi a vyžádá si jako svědka jednu osobu z jejich okruhu, aby tak dal podnět k jednání o neplnění dohod, neboť oficiálně se obě strany vzájemné kritiky dosud zdržovaly. 13. srpna tedy Brežněv zatelefonoval a jako svědka rozhovoru požadoval Biľaka. Dubček místo něho přizval Smrkovského a obsah telefonátu před ostatními rovněž zatajil. Podnět k jednání předsednictva tím nevznikl.

Brežněv začal obvyklými urgencemi dohod, tentokrát již v ostřejším tónu. Dubček odpovídá stále zarytěji a vyhýbavěji, až již to Brežněv označí za vědomé klamání. Na otázku po svém osobním postoji k dohodám odpoví Dubček: Bude plénum, Leonide Iljiči, plénum všechno rozhodne. Brežněv konstatuje, že pří této neschopnosti řešit problémy musí sovětské politbyro podniknout nová opatření. Dubček, aniž by chápal významy a dosahy slov, odpovídá, že politbyro se může usnést na jakýchkoli opatřeních, která pokládá za správná. Brežněv považuje takovou odpověď za neseriózní, ale Dubček umíněně opakuje: S veškerou odpovědností vám říkám, že pokud nám nevěříte a považujete nás za podvodníky, pak si učiňte opatření, jaká vaše politbyro bude považovat za správná.

Brežněvovi se posléze podařilo situaci deeskalovat a na závěr žádá, aby Dubček o obsahu rozhovoru informoval všechny členy předsednictva. To se nestalo. O tři dny později zasílá Dubčekovi osobní dopis, v němž ho s odvoláním na telefonický rozhovor prosí o oficiální odpověď na výhrady a otázky, které mu položil a žádá ho, aby o obsahu dopisu byli informováni soudruzi z předsednictva ÚV. Ani to se nestalo.

17. srpna po všestranné analýze … a po zvážení prosby členů předsednictva ÚV KSČ … v přesvědčení, že KSSS i ostatní bratrské strany už vyčerpaly všechny prostředky politického vlivu … politbyro ÚV KSSS … se jednomyslně usnáší: KSČ a lidu Československa poskytnout pomoc a podporu ozbrojenými silami.

Také varovný dopis z tohoto jednání s žádostí, aby s jeho obsahem byli neprodleně seznámeni všichni členové předsednictva ÚV KSČ, si Dubček ponechal pro sebe. Soudruhům ho ukáže teprve až invaze začne.

Poučení z krizového vývoje

Vedle faktografického záznamu nabízí osmiměsíční eskalace Pražského jara řadu poznatků o politických procesech obecně a českých zvlášť.

Začneme-li sovětskou stranou, nápadný je přetrvávající stalinistický vzorec, podle kterého musí elita společnost mocensky kontrolovat ve všech úrovních a každý autonomní pohyb vnímá jako své ohrožení. Takové symptomy vlastní nejistoty by se daly očekávat v Polsku, NDR či v Bulharsku, kde byly poválečné elity dosazeny sovětskou mocí relativně nedávno a více či méně proti vůli obyvatelstva. SSSR si naopak zakládal na sebevědomí vítěze války, od stalinismu se distancoval, v socialismu vyrůstá již třetí generace a vážnější politické, národnostní ani náboženské konflikty nehrozí. V šedesátých letech byl čas na postupné liberální reformy, které ostatně byly i důvodem Brežněvova puče. Mezinárodní uvolnění pro ně poskytovalo ideální podmínky, USA byly plně vázané vietnamskou válkou a vystoupení sovětských disidentů svědčila, že je na ně sovětská společnost připravená. Československé události reformy zdiskreditovaly, způsobily návrat k autoritativním ideologickým vzorcům a liberalizaci SSSR zarazily na bezmála dvacet let až do doby, která byla v mnohém od šedesátých let zcela rozdílná.

Zarážející je práce KGB. Nový šéf Jurij Andropov nevidí její úlohu v poskytování objektivních podkladů pro rozhodování politbyra, nýbrž ve vlastním rozhodování a podsouvání odpovídajících desinformací – vzorec, který se u tajných služeb zdaleka neomezuje jen na SSSR. Jestliže by tvrzení o vazbách na americké a západoněmecké služby ještě mohly být vysvětlitelné neprofesionální osobní zaujatostí, Andropov nebyl rozvědčík ale aparátčík, desinformace politbyra vědomými nepravdami a vykonstruovanými důkazy lze vysvětlit pouze sledováním vlastních politických záměrů. Je stěží představitelné, že by profesionální služba nebyla schopna posoudit váhu, možnosti, schopnosti, profily a míru odhodlanosti členů předpokládané revoluční vlády. Údaj, že sovětské jednotky mohou počítat s podporou 50-60% obyvatelstva, má základ zcela jinde než v empirickém výzkumu. To jsou ovšem pro posouzení politické proveditelnosti invaze zcela klíčové informace. Jediný Gromyko si chce v květnu udělat vlastní obrázek a jeho závěry se také s kolportovanými informacemi značně rozcházejí. Praktické důsledky z toho však nevyvodí. Fakticky je to Andropov, kdo politbyro a bratrské strany do invazní pasti záměrně vmanipuluje.

Pokračujeme-li na československé straně, nabízí se pohled do světa Járy Cimrmana. V průběhu deseti let Novotného vlády se ČSSR stala s odstupem nejliberálnější zemí sovětského bloku aniž by to v bratrských stranách vyvolalo podstatnější námitky. Po odstavení Novotného kliky nastala reálná šance konsolidovat KSČ kolem Akčního programu. Připomeňme, že ho připravuje skupina kolem Drahomíra Koldera, kterého i s Aloisem Indrou řadí sověti ještě počátkem roku k vedoucím pravicovým reformátorům. O základních cílech, demokratizaci v podmínkách socialistického zřízení, tržní liberalizaci a federalizaci státu existuje dalekosáhlý společenský konsensus – jsou ostatně logickým pokračováním vývoje posledního desetiletého.

Já nejsem Novotný, já se nemusím chodit radit do Moskvy, prohlásil podle Biľaka po svém zvolení Dubček. Nebylo to nepodobné furiantství, s jakým Slováci prosazovali vlastní svébytnost v rámci Československa – až po připravenost bránit se Čechům ozbrojenou silou, pokud by byl Novotný svůj puč provedl a hrozilo zatýkání slovenských soudruhů. Obdobně nyní prosazovali naši furianti československou svébytnost v rámci sovětského bloku, snad až na to, že o nějaké hrozbě a obraně odmítali vůbec jen uvažovat.

Obavy bratrských stran, že československý vývoj směřuje k opuštění sovětského bloku, nebyly neopodstatněné. Liberální politické a hospodářské reformy a konec konců i federalizace jsou opakem demokratického centralismu. Povýšenecké zdůrazňování domácí evropské demokratické tradice v kontrastu k ruské zaostalosti a dogmatičnosti bratrských států je zároveň i jasným vytyčením směru. Pasáže o československých specifikách, národním modelu socialismu či samostatné zahraniční politice v Akčním programu jsou rozlučkou se společnou zahraniční politikou. Navazování kontaktů se západními hospodářskými strukturami a jednání o půjčkách od západních bank směřují k obejití Stalinova zákazu účasti na Marshallově plánu z roku 1947 a k emancipaci od Rady vzájemné hospodářské pomoci. Návrhy na neutralizaci Československa objevující se sporadicky v médiích dávají tušit, že dříve či později vyvstane i otázka setrvání ve Varšavské smlouvě. A živelnost vývoje vylučuje, že by ho vůbec ještě mohla KSČ ovlivnit, neřku-li usměrnit či zarazit.

Doma si však nikdo perspektivou bratrských stran hlavu neláme. Všichni již pozapomněli, že ČSSR není součástí sovětského bloku z rozmaru, ale protože jí SSSR umožnil oloupit a vyhnat tři miliony sudetských Němců a že je pro ni dodnes jedinou zárukou proti jejich revanši. Že československé hospodářství je z rozhodnutí prezidenta Beneše strukturálně zcela přizpůsobené potřebám SSSR. Že nemá alternativy k laciným dodávkám sovětské nafty, plynu, surovin, potravin. Že pro kvalitu svých výrobků nemá mimo rámec RVHP a třetího světa odbyt. Že nikdo kromě SSSR nemá zájem o miliony tun oceli a tisíce tanků. Že integrace ekonomiky do západních trhů není věcí rozhodnutí státní plánovací komise, ale práce pro generace.

Dubček i ostatní – včetně konzervativců – jsou v Drážďanech i v Moskvě zaskočeni a šokováni nečekanou intenzitou kritiky jejich reforem – vždyť přece doma i ve světě je za ně všichni tak chválí a milují. Byl to narkoman, hodnotil Dubčeka Biľak, musel denně dostávat svou dávku slávy a chvály. V konfrontaci Dubček plačtivě ujišťuje o neutuchající věrnosti, přátelství a lásce k SSSR, uhýbá a slibuje nápravu, ale všem je přitom jasné, že vývoj se už dávno vymkl kontrole a nabyl vlastní dynamiku. Výsledkem je polarizace mezi reformním křídlem ženoucím se hlava nehlava dál s vidinou nevratného potvrzení XIV. sjezdem strany, a konzervativním křídlem uvědomujícím si hloubku a dopad vývoje v kontextu mocenské konstelace bipolárního světa. Tím se ovšem šance na racionální analýzu a společnou strategii definitivně vytrácejí a vývoj pokračuje jediným možným směrem.

Zamysleme se ještě, zda byl jediný možný, respektive co by se muselo stát, aby nevedl k fatální roztržce a násilnému ukončení.

Prvním předpokladem by ovšem bylo vzít na vědomí jak perspektivu a obavy bratrských stran, tak i reálné možnosti. To, co československá společnost konsensuálně očekávala, byl socialismus s lidskou tváří. Tedy svoboda slova, shromažďování, pohybu, přinejmenším drobného podnikání, fungující hospodářství, právní stát a participace na politickém rozhodování. To nebylo nereálné a mnohého bylo dosaženo již za Novotného. Restaurace kapitalismu či opuštění sovětského bloku k tomu nepatřily; přes odhalování podílu na procesech padesátých let byl SSSR stále ještě v první řadě přítelem a osvoboditelem a socialismus žádoucím společenským řádem.

Čeho bylo zapotřebí byl opak toho, co Dubček činil: komunikace, otevřenost, rozhodnost. Když už se československá strana do radikálního experimentu pustila, bylo na ní, aby obavy rozptýlila. Musela by si vytvořit vlastní komunikační kanály k sovětskému politbyru, aby jeho postoji nebyla zaskočená, aby mohla reagovat včas a kompetentně a také aby zavčas pochopila, že vojenské řešení není prázdným řinčením zbraní. Musela by sama iniciativně vysvětlovat, konzultovat, diskutovat a zároveň dát jasně najevo, že si za svým stojí. Musela by na dezinformace a otevřené výpady reagovat okamžitě a ofenzivně; řada výtek byla do té míry absurdní či prokazatelně vykonstruovaná, že poskytovala dobrou munici k protiútoku na Andropovovu hodnověrnost. Zejména by však musela přesvědčit a případně nabídnout záruky, že Československo nemá v úmyslu ani z RVHP ani z Varšavské smlouvy vystoupit. V krajním případě mohla jako záruku nabídnout i umístění sovětských raketových jednotek na ochranu západní hranice, o které SSSR opakovaně marně žádal již Novotného.

Avšak rozhodující by býval byl psychologický význam signálů otevřenosti, pochopení pro obavy bratrských stran, ochotě k věcné názorové výměně a rozhodnost. Dubček vůbec nevnímal Brežněva jako latentního spojence, jeho snahu vyjít mu vstříc, invazi za každou cenu předejít, dokonce ani ústup od maximálních požadavků a kompromis v Čierné nad Tisou, který by pro československou stranu nebylo nereálné splnit a získat tak do sjezdu čas.

Nešťastné bylo uspěchané zrušení cenzury při současném zatajování skutečného stavu. Zamýšlené jako nástroj k odstranění Novotného kliky otevřelo pandořinu skříňku. Opojení náhlou svobodou a zdánlivá bezstarostnost přirozeně vedly k testování možností a hranic, které ovšem bratrské strany považovaly za bernou minci. Za těchto okolností bylo potřeba roztržku nejen mediálně komunikovat, ale naopak patřičně dramatizovat až po hrozbu vojenského zákroku a vyžadovat od médií a občanské společnosti zodpovědnost. Připomeňme, že přípravný výbor sociální demokracie z tohoto důvodu svou činnost před schůzkou v Čierné nad Tisou dobrovolně pozastavil.

Odmítání reality, autistická ignorace okolí, okouzlení sebou samými a pohrdavost k druhým, poezie slov namísto váhy faktů, síla okamžiku namísto předvídání důsledků – to jsou vzorce pravidelně se v české politice opakující nejpozději od počátků samostatnosti. Jejich následky zdaleka nepostihují jen nás. A díky nim si ani neuvědomujeme, jak moc tím postihujeme druhé.

Zpět na obsah

---

Esej Zdravé jádro vyšel původně na blogu Přemysla Janýra 17. srpna 2018. Na Disputu byl publikován 21. srpna 2023.

Zdravé jádro

Neúspěchy začaly již při oslovování signatářů zvacího dopisu – mezi pouhými 18 podpisy chyběly všechny nejdůležitější osobnosti. Pokus vyvolat večer 20. srpna krizi v předsednictvu ÚV KSČ se zvrtl proti iniciátorům Aloisi Indrovi a Drahomíru Kolderovi. Když se Oldřich Černík v půl jedenácté dozvěděl o vojenském obsazování země, byl k jednání přivolán i prezident Ludvík Svoboda a namísto usnesení proti pravicovému křídlu bylo přijato prohlášení, kterým předsednictvo KSČ, vláda i prezident invazi odsuzují. Karel Hoffmann se pokusil rozhlas vypnout, avšak rozhlas po drátě fungoval dál a prohlášení se dostalo do světa ještě před druhou hodinou ráno. Mimořádné vydání Rudého práva vyšlo, ale s odsouzením invaze, a tak se zoufalý Oldřich Švestka alespoň opil. Narychlo svolaná část ÚV KSČ v hotelu Praha invazi nejen nepřivítala, ale naopak potvrdila stanovisko předsednictva a odsoudila ji.

Sověti paralyzovali víceméně celé reformní křídlo KSČ. Alexandra Dubčeka, Oldřicha Černíka, Františka Kriegla, Josefa Smrkovského, Josefa Špačka a Bohumila Šimona jménem dělnicko-rolnické vlády vedené soudruhem Indrou zatkli a odvlekli na Podkarpatskou Rus. Ota Šik a Jiří Hájek byli v zahraničí a Josef Pavel se ukrýval. Budovy vlády, ministerstev, ÚV KSČ, Státní banky, rozhlasu, televize, centrálních úřadů, stejně jako strategické mosty a křižovatky obsadila sovětská armáda.

Nebylo to nic platné. Hned ve čtvrtek 22. srpna se pod nosem okupační armády sjelo 1192 delegátů z celé země do ČKD ve Vysočanech na tajný (sic!) mimořádný XIV. sjezd KSČ, odsoudili okupaci, požadovali propuštění internovaných soudruhů a zvolili nový Ústřední výbor. Země sjednocená v odporu fungovala i přes okupaci a bez svého politického vedení dál, okupantům se nepodařilo zastavit vysílání rozhlasu a televize, tisk a distribuci novin a časopisů, fungovala infrastruktura, telefony, pošta, zásobování. Nepodařilo se ani vyprovokovat ozbrojené srážky, které by sovětům poskytly alespoň nějakou zástěrku. V OSN okupaci odsoudil ministr zahraničních věcí Jiří Hájek a požadoval naléhavé jednání Rady bezpečnosti. Občané stáli jednotně za svými zavlečenými vůdci, jsme s vámi, buďte s námi, vzkazovali jim – a díky fungujícím sdělovacím prostředkům je bylo slyšet po celém světě, neponechávali prostor pro dezinformaci a kontrapropagandu; svět prožíval události v Československu denně live na vlastní oči a uši.

Paralelně se sjezdem KSČ probíhala 22. srpna na sovětském velvyslanectví porada zdravého jádra s velvyslancem Stěpanem Červoněnkem. O nové vládě odmítli se zdravým jádrem jednat prezident Ludvík Svoboda bez předsednictva strany a předseda vlády Oldřich Černík bez Alexandra Dubčeka. Pod dojmem jednotného odporu byl původní plán vytvoření revoluční dělnicko-rolnické vlády definitivně zavržen. Přítomní se naopak shodli, že bez deportovaných Dubčeka a Černíka není žádné politické řešení myslitelné.

Zpráva TASSu zveřejněná ráno 21. srpna, že straničtí a vládní činitelé Československé socialistické republiky se obrátili na Sovětský svaz a ostatní spojenecké státy se žádostí o poskytnutí bezodkladné pomoci, je asi historicky největším fiaskem sovětské propagandistiky. Pět států napadlo a okupuje mírumilovnou zemi proti vůli jejího prezidenta, vlády, parlamentu, ÚV i sjezdu KSČ a celého národa s ospravedlněním, které je zjevnou lží. Invaze, precizně připravená a provedená vojensky, uvrhla politbyro KSSS do bezvýchodné politické pasti. Nezbývalo, než hledat politické řešení za podmínek, které by stanovila či na ně alespoň přistoupila československá strana. Prvními z nich byla propuštění zavlečených představitelů a jednání se stávající vládou.

Na pomoc sovětům však přispěchal prezident Ludvík Svoboda. Byla to spíše prostoduchost a ukvapenost než kalkulovaný záměr, co ho 22. srpna večer přivedlo k rozhodnutí zaletět do Moskvy a celou situaci soudruhu Brežněvovi vysvětlit. To ovšem byla pro sověty spása, navíc když se rozhodlo, že s prezidentem poletí také zástupci vlády, Národní fronty a předsednictva strany a když si Svoboda s sebou vybral prominentní příslušníky zdravého jádra Vasila Biľaka, Aloise Indru a Jana Pillera. Hned ráno 23. srpna byli z Podkarpatské Rusi do Moskvy dopraveni také internovaní Dubček a Černík, takže vedle prezidenta a jeho doprovodu nyní reprezentatovali československou delegaci v Kremlu i předseda vlády a první tajemník ÚV KSČ.

Po krachu revoluční dělnickorolnické vlády bylo první starostí sovětů vrátit vývoj zpět alespoň do situace před invazí. Nejpalčivějším problémem byl mimořádný XIV. sjezd KSČ, statutárně nejvyšší orgán strany, který okupaci odsoudil, do nového předsednictva zvolil všechny internované a celé zdravé jádro odvolil. Sověti byli nuceni nejen vzdát se plánů na postavení internovaných před revoluční tribunál, ale propustit je, přizvat je do československé delegace a za partnery k jednání akceptovat předsjezdový ÚV KSČ s Dubčekem i stávající vládu s Černíkem v čele jako lepší variantu. To znamenalo zásadní ústupek požadavkům československé strany a faktickou rezignaci na hlavní politický cíl invaze – změnu vlády a vedení KSČ.

V Kremlu ovšem měli režii sověti. Nejprve jednali s Dubčekem a Černíkem. Nátlakem, hrozbami občanské války a krveprolití, argumenty, že nebyl řádně svolán a že se ho nezúčastnili ani členové předsednictva ani slovenští soudruzi, přiměli bez velké námahy Černíka, aby sjezd označil za ilegální a připravil tak československou delegaci o její nevětší trumf.

Následovalo jednání se Svobodou, který se chtěl zprvu hned vrátit, protože musel druhý den na pohřeb. Jeho návrh byl, že se vrátí i s Dubčekem, Dubček se omluví a odstoupí, což bude pro všechny nejlepší. Sověti mu museli vysvětlovat, že ale v nastalé situaci za Dubčeka nemají náhradu. S ilegálností XIV. sjezdu Svoboda problém neměl.

Večer 23. srpna pokračovalo jednání s celou delegací. Leonid Brežněv jej uvedl tím, že sovětské vedení plně podporuje lednový kurs KSČ a nemá v úmyslu vyloučit Dubčeka, Černíka ani Smrkovského z politického dění, musejí ovšem prohlásit XIV. sjezd KSČ za ilegální. Hledal v archivech, zda se KSSS kdy vměšovala do vnitřních záležitostí Československa, a nic nenašel. Nečiní to ani nyní, dokonce ani proti složení dosavadního ÚV KSČ nic nemá, pouze do něho nesmějí patřit lidé jako Čestmír Císař. Pokud nebudou záruky, že tento sjezd neplatí a že platí dosavadní ÚV, nedá se krveprolití a zraněným na obou stranách zabránit. Alexej Kosygin doplnil, že za současný stav je zodpovědný Dubček a československá strana a že tedy má teď navrhnout řešení, které bude přijatelné pro ni, pro SSSR i pro ostatní bratrské státy. Pokud takové řešení nenalezneme, vypukne v Československu občanská válka.

Návazným problémem byl sjezd slovenské KS plánovaný na 26. srpna, o kterém se dalo předpokládat, že bude následovat vysočanský příklad. Zde vypomohli Gustáv Husák a Vasil Biľak. Slovenské soudruhy telefonicky přesvědčili, aby sjezd odložili. Stažení žádosti Jiřího Hájka o mimořádné zasedání OSN v New Yorku zařídil prezident Svoboda výnosem. Dalším naléhavým sovětským bodem bylo zajistit beztrestnost pro členy zdravého jádra.

Druhý den, 24. srpna, se do Moskvy dostavili Władisław Gomułka, Walter Ulbricht, Todor Živkov a Janos Kádár. Jednání se sovětským politbyrem bylo bouřlivé. Gomułka, Ulbricht i Živkov odmítali návrat Dubčeka, Černíka a celého dosavadního předsednictva jako kapitulaci, odmítali ustoupit kontrarevoluci a trvali na ustavení revoluční vlády za pomoci armády i za cenu krveprolití. Sověti je museli namáhavě usměrňovat a objasňovat nereálnost a bezvýchodnost násilného řešení. Gomułka tedy navrhoval, aby se ústřední politickou otázkou stal trvalý pobyt vojsk v Československu. Nikolaj Podgornyj s Andrejem Gromykem oponovali, že na to československá delegace nikdy nepřistoupí a že politbyro samo dosud hovořilo pouze o dočasném pobytu. Nejdůležitějším požadavkem je v této chvíli anulování XIV. sjezdu KSČ, objasňoval Podgornyj.

Rozdílné názory se však projevovaly i při následujícím jednání politbyra samého. Zejména Jurij Andropov prosazoval vytvoření revoluční vlády v čele se Svobodou a Černíkem za pomoci armády. Kdo ke komu vlastně poslal armádu, ptal se, my k nim anebo oni k nám? Brežněv s Kosyginem se přikláněli k zachování původního předsednictva strany při zajištění plnění dohod z Čierné nad Tisou, m.j. tedy zbavení funkcí Františka Kriegela, Čestmíra Císaře, Oty Šika a Josefa Pavla.

Stejného dne přivezli sověti ostatní internované mimo Kriegela a na sovětskou žádost přiletěla z Prahy další delegace se Zdeňkem Mlynářem a zbytkem předsednictva ÚV včetně zdravého jádra, ukrývajícího se do té doby na sovětském velvyslanectví. V Kremlu se tak nalézalo celkem dvaadvacet československých státních, vládních a stranických představitelů. Mlynář jim referoval o aktuální situaci doma, o XIV. sjezdu strany a o doporučení vlády, parlamentu i vysočanského předsednictva, aby delegace jednání v Moskvě přerušila. Písemné poselství nového předsednictva bylo konkrétnější: pokud SSSR bude požadovat kapitulaci, má delegace odmítnout jakoukoliv spolupráci a dát přednost sovětské okupační správě.

Nikdo doporučení a poselství z domova nebral na vědomí. Nikdo se nepozastavil nad Kriegelovou nepřítomností. Otázky připravovaného puče revoluční dělnickorolnické vlády ani internace nejvyšších státních a politických představitelů nebyly předmětem ani jednání se sovětskou stranou ani uvnitř delegace samé. Neschopná uvědomit si vlastní převahu ani situaci, ve které se nacházeli sověti, ustupovala nátlaku, hrozbám a vysloveným i jen předpokládaným požadavkům a zahazovala své trumfy jeden za druhým, aniž by za své ústupky požadovala jakoukoliv protihodnotu.

Nebylo to přičiněním zdravého jádra. Jeho členové, po nezdařeném puči zdiskreditovaní na obou stranách, se snažili být tiší a nenápadní. Jako již v průběhu celého Pražského jara, tak i v Moskvě se projevila nespolehlivost, nezodpovědnost a naprostá politická inkompetentnost těch, v koho občané vkládali naděje nejvyšší a kterým vzkazovali svou bezpodmínečnou podporu.

Po fiasku revoluční dělnickorolnické vlády připravil prezident Svoboda československou stranu o rozhodující strategickou pozici svým zbrklým rozhodnutím jet do Moskvy, k tomu bez konzultací, bez předchozí analýzy situace, bez mandátu, formulace cílů a podmínek. Nebýt toho, museli by s iniciativou přijít sověti a Čechoslováci si mohli klást podmínky, požadovat jednání v Praze a po odmítnutí ustoupit na jednání na neutrální půdě.

Další fatální chybou bylo připustit, že Svobodova improvizovaná delegace má mandát k závazným mezinárodním jednáním. To ovšem platí i pro nově zvolené předsednictvo KSČ, které ji namísto nově zvolenými členy nechalo doplnit již odvolenými včetně zdravého jádra a ve svém poselství mandát k jednání nepřímo potvrdilo.

Hlavním trumfem československé strany však byla jednota, rozhodnost a pasivní rezistence občanů, médií, policie, státní správy. Sovětské hrozby krveprolitím a občanskou válkou byly za těchto podmínek nevěrohodným blufem – jednotný národ se rozeštvat nenechal. Alternativou k dohodě by mohlo být jedině násilné zavedení vojenské okupační správy. Jenomže na to nebyly invazní armády připravené, chyběl kvalifikovaný správní personál, bez pomoci alespoň části obyvatel a struktur by se vůbec nedala instalovat a její prosazování drastickými represemi by si sověti v již tak neudržitelné situaci nechtěli a nemohli dovolit.

XIV. sjezd KSČ přímo pod nosem okupačních vojsk byl dalším velkolepým trumfem. Jeho pacifikace se pro sověty stala nejnaléhavějším cílem a zpočátku odsunula vše ostatní do pozadí. Posouzení námitek proti jeho legitimitě bylo záležitostí KSČ, nikoliv sovětského politbyra. Členové delegace pro ně mohli vyjádřit plné pochopení, ale konečné rozhodnutí přenechat plénu ÚV po návratu z Moskvy. Regulérní jezd KSS 26. srpna by závěry vysočanského sjezdu celkem jistě potvrdil a námitky by ztratily opodstatnění.

Prvními, kdo nátlaku ustoupili a sjezd označili za nelegální, byli hned 23. srpna Černík, Svoboda a zejména Husák. Jeho posedlosti mocí se právě otvíraly nové příležitosti. I nabídka zabránit sjezde KSS 26. srpna vzešla z jeho iniciativy. Na schůzce předsednictva ÚV KSČ 25. srpna, kterou Černík v Moskvě svolal, Dubček trucoval a chtěl abdikovat, takže legalitu sjezdu obhajoval prakticky už jen Mlynář. Předsednictvo se nakonec inspirovalo chytrou horákyní: prohlásilo XIV. sjezd za sice nelegální, ale někteří na něm zvolení delegáti budou do předsednictva přesto kooptováni.

Československý návrh závěrečného protokolu zamítli sověti ještě než byl dokončen – nebyla to ČSSR, kdo obsadil SSSR, takže si ČSSR nemůže klást ultimativní podmínky. Sovětský návrh v duchu bratrské pomoci proti kontrarevoluci zase odmítli i členové zdravého jádra. Nicméně pány v Moskvě byli sověti, takže se stal základem pro další jednání.

Delegace prosadila několik formálních, ale zcela bezobsažných změn. Z protokolu byly vypuštěny veškeré zmínky o kontrarevoluci a bratrské pomoci, nezdůvodňuje oprávněnost intervence, nepožaduje odvolání odpovědi předsednictva na Varšavský dopis ani výslovné anulování Akčního programu. Obsahuje pouze patnáct věcných bodů, které dávají SSSR plnou kontrolu nad politickou situací v zemi. Mezi nimi neplatnost XIV. sjezdu KSČ, cenzuru, zákaz antisocialistických organizací a sociální demokracie, personální změny, dočasný pobyt sovětských vojsk, podřízenost zahraniční politiky, stažení žádosti o jednání Rady bezpečnosti OSN, nedotknutelnost členů zdravého jádra. Obsahy všech jednání včetně protokolu jsou tajné.

Teprve když se skupina delegátů 26. srpna nakonec rozhodla protokol podepsat, byl přivezen i František Kriegel s tím, že nepodepíše-li, neopustí Moskvu. Přes naléhavá přesvědčování ostatních delegátů i při vědomí, že ho to případně může stát život, podpis odmítl. Zdůvodňoval to nelegitimností celého jednání, ke kterému neoficiální delegace neměla žádný mandát, neoprávněností podepisovat jakýkoliv závazný dokument bez dohody s parlamentem, i vlastním svědomím.

Ostatní Moskevský protokol 26. srpna v nočních hodinách za vzájemného objímání a blesků fotoreportérů slavnostně podepsali. Následujícího dne se celá delegace i s Kriegelem vrátila do Prahy.

Kriegel měl sice pravdu, ale z hlediska mezinárodního práva byl Moskevský protokol tak jako tak irelevantní. Žádná ze stran ho neratifikovala a ani k tomu nebyl zamýšlen. Jeho účelem bylo morální zlomení a kompromitace reformního vedení a legalizace přítomnosti sovětských vojsk. Ten byl stoprocentně splněn. Po návratu delegace je v průběhu jednoho roku krůček po krůčku potlačen celý demokratizační proces a splněny všechny body Moskevského protokolu.

Máloco ilustruje poměry v sovětském bloku konce šedesátých let tak jako obdivuhodný státnický a diplomatický výkon Leonida Brežněva, Alexeje Kosygina a Nikolaje Podgorného. V průběhu pouhých pěti dnů dokázali z politicky beznadějné situace vybřednout a dosáhnout všech původních cílů zpackané invaze za pomoci právě těch, které měla odstranit. A máloco ilustruje bídu československé politiky tak jako kontrast mezi národem, obdivuhodně vzdorujícím půlmilionové armádě, a jeho charismatickými vůdci, kteří všechny trumfy, které jim poskytl, zbaběle odhodí, sami splní to, čeho se zdravé jádro neodvážilo a zavlečou národ do dvacetiletého marasmu normalizace.

Zpět na obsah