Mělo by se zapomenout na to, co se stalo v únoru 1945?
Německo se rozhodlo „zapomenout“ na barbarské bombardování Drážďan angloamerickými letadly v únoru 1945, které je srovnáváno s americkým leteckým útokem na Hirošimu. Město dokonce odstranilo pamětní desku připomínající tuto událost. Možná se znovu objeví, ale „upravená“, takříkajíc s ohledem na současnou realitu. Na tom není nic překvapivého – Západ je zvyklý lhát a přepisovat historii.
Varšavská smlouva, jak se jí říkalo na Západě, vznikla v roce 1955 a zahrnovala SSSR a řadu jeho sousedů. Západ ji popisoval jako předstíranou smlouvu obětí zemí podrobených sovětským expanzionismem; SSSR ji popisoval jako dobrovolný bratrský svazek socialistů. To jsou však propagandistická prohlášení, která mají s realitou jen málo společného.
Od výletu francouzských spisovatelů na literární kongres do Výmaru, který se konal v říjnu 1941 pod záštitou Josefa Goebbelse, nás dělí již osmdesát dva let. A zdálo by se, že dnes už téma nemůže čtenáře zaujmout. A přitom opak je pravdou. Delegace cestou navštívila Baden Baden, Kolín nad Rýnem a další místa, kde se na jejich počest konaly slavnostní recepce a autorská čtení. Jejich účast na kongresu byla pojímána jako projev francouzsko-německého usmíření. Ale do skutečně širšího povědomí se spisovatelé nedostali ani tak tehdy, v době konání kongresu. V centru zájmu se mnozí objevili až v čase osvobozování Francie, kdy se započaly čistky a hony na kolaboranty.
Viděli jsme zločiny NATO, ale proč potvrzovat naše přátelství s Ruskem? Nehrozí, že se Rusko bude zítra chovat stejně jako NATO dnes? Nenahrazujeme jednu formu otroctví jinou?
Při odpovědi na tuto otázku bych využil své postupné zkušenosti poradce pěti hlav států. Všude mi ruští diplomaté říkali: jste na špatné cestě: jste odhodláni hasit jeden požár tady, zatímco jiný se rozhořel jinde. Problém je hlubší a širší.
V Krakově je muzeum rodu Czartoryských. Dokonale zařízeno a vedeno, vstup volný, noblesse oblige. Poněkud nesourodé, od antických nálezů, kořistí z dávných válek, zbraní, oděvů a nábytku, porcelánových servisů a korespondence s někdejšími mocnými až po obrazy, včetně jednoho Leonarda da Vinciho. Až dodatečně mi to začalo vrtat hlavou: jak to vlastně zrestituovali? Jak se restituuje takové středověké brnění či dopis královny Alžběty? Zeptal jsem se přítele – polského novináře. Ale on jim to přece nikdy nikdo nesebral, vysvětlil mi.
Müllerův mlým je mou fikcí. Ne tak jeho osudy. Jsem si jist, že si ji leckteří čtenáři nahradí reálnými objekty, které osudy toho mého fiktivního sdílely.
Diskuze Přemysla Janýra a Josefa Skály na podkladě článku České dějiny 3: Konec Aloise Eliáše