Chcípla kočka. Stářím, jak mívají ve zvyku. Ne jen tak ledajaká, pelíšek měla na hradě. Byla mazlíčkem manželky komunistického rozvědčíka, generála NATO a prezidenta.
Země se propadla do smutku. Média soustrastně popisují zármutek první dámy, vláda, politici i prostí občané zasílají kondolence, kočce se dostalo pietní stránky na Wikipedii. Nikdy nezapomeneme.
O riziku eskalace ukrajinsko-ruské války do evropsko-ruské a světové a o souvislostech přesahujících i geografickou oblast Evropy debatují Petr Drulák a Přemysl Janýr
Robert Malone z Brownstone Institute publikoval 24. února 2024 rozhovor Tuckera Carlsona s Mikem Benzem, hybnou silou Nadace pro svobodu online a odborníkem na vztahy mezi svobodou internetu a politickými manévry. „To, co popisuji, je vojenská vláda,“ říká Mike Benz, „to je opak demokracie.“
Robert Melone považoval rozhovor za tak důležitý, že z něho pořídil transkript. Celý rozhovor je dlouhý, takže jsem z něho vybral alespoň několik nejpodstatnějších informací, citátů a myšlenek.
Opona se rozhrnula. Před konsternovaným světem se odehrává inscenace genocidy pod dohledem, asistencí a ochranou světového hegemona.
Žádnou vodu, žádné jídlo, žádné léky, žádné palivo, žádnou elektřinu! Bojujeme proti lidské zvěři. Odpovědný je celý národ, nikdo není nevinný. Úplně spálit, už žádná naděje. Zničte Gazu hned! Teď! Nakba! Nakba, která zastíní Nakbu 1948. Vymazat je, jejich rodiny, jejich matky a jejich děti. Tato zvířata již nesmějí žít.
Tak tedy Izrael, USA, celý svět byl neočekávaným útokem Hamásu překvapen? Přišlo mi to od prvního okamžiku tak nevěrohodné, že jsem o tom spontánně začal psát. Pak jsem se nechal řadou analytiků a komentátorů, jejichž úsudku si cením, přesvědčit, že Mossad, Šin Bet, AMAN, 8200, SIGINT, Divize Gaza, DAROM fatálně selhaly, protože ve své samolibosti a aroganci věřily víc vlastnímu konceptu, Hamásu, který nemá o bojování zájem, než docházejícím informacím a vlastním očím; že IDF byly od hranic Gazy staženy na Západním břeh, aby ochránily osadníky loupící palestinskou půdu; že Hamás stačil zničit veškerá komunikační zařízení IDF dřív, než napadené posty vůbec mohly spustit poplach; že se příliš sofistikované systémy jako zeď mezi Gazou a Izraelem mohou ukázat jako náchylné poruchám a selhání. Tak jsem rozepsaný text zahodil.
Delegáti ze 40 organizací a jednotlivci z 25 zemí se sešli ve dnech 27. – 28. října 2023 v Římě, aby diskutovali o příčinách současné války na Ukrajině, o dopadu války na mezinárodní mír, o nebezpečích, kterým náš lid čelí a o úkolech hnutí za spravedlivý a trvalý mír.
Mezinárodní výzva ke svolání evropské mírové konference ve dnech 27. a 28. října 2023, kterou vypracovaly evropské mírové síly v Římě, je průlomová. Je podporována silami z Ukrajiny, Ruska a dalších evropských zemí, a proto má zvláštní váhu.
Válka na Ukrajině má příčiny, širší souvislosti, aktuálně probíhají boje a výhled konce konfliktu není jasný. Do Dotazníku pro na téma války na Ukrajině přijal pozvání Přemysl Janýr autor http://www.janyr.eu/ a zakladatel https://www.disput.blog/.
Když Helmut Kohl 9. února 1990 odlétal do Moskvy k rozhovorům o znovusjednocení Německa, měl v kapse dopis od ministra zahraničí USA Jamese Bakera, podle kterého měl přislíbit, že NATO nepostoupí ani o píď na východ. Těsně před odletem obdržel dopis amerického Národního bezpečnostního výboru, že má požadovat zvláštní (NATO-) status pro území DDR. Ze dvou protichůdných instrukcí zvolil první a získal tak Gorbačovův souhlas.
Tento obrat uprostřed všeobecné euforie konce studené války a perspektivy světového míru ilustruje zlom v zahraniční politice USA: namísto rozpuštění Varšavské smlouvy a NATO, jak mezi mnoha jinými požadoval i novopečený prezident Václav Havel, obdrželo NATO novou úlohu. O dva roky později ji podtajemník pro bezpečnostní politiku Paul Wolfowitz precizuje: Naším hlavním úkolem je zabránit vzniku nového rivala, představujícího hrozbu v rozsahu bývalého SSSR.
V Krakově je muzeum rodu Czartoryských. Dokonale zařízeno a vedeno, vstup volný, noblesse oblige. Poněkud nesourodé, od antických nálezů, kořistí z dávných válek, zbraní, oděvů a nábytku, porcelánových servisů a korespondence s někdejšími mocnými až po obrazy, včetně jednoho Leonarda da Vinciho. Až dodatečně mi to začalo vrtat hlavou: jak to vlastně zrestituovali? Jak se restituuje takové středověké brnění či dopis královny Alžběty? Zeptal jsem se přítele – polského novináře. Ale on jim to přece nikdy nikdo nesebral, vysvětlil mi.
Müllerův mlým je mou fikcí. Ne tak jeho osudy. Jsem si jist, že si ji leckteří čtenáři nahradí reálnými objekty, které osudy toho mého fiktivního sdílely.
Přetisk textu Karla Kosíka Rozum a svědomí, předneseného na sjezdu spisovatelů v červnu 1967, působí v Právu z 21. srpna 2008 jako nostalgické memento v záplavě zavilé nenávisti. Dva srpnové týdny dovolené, strávené v izolaci Radiožurnálu a českých novin jsou exkurzí do hlubokých padesátých let, kdy ještě antiimperialistické kampaně vzbuzovaly upřímnou lidovou odezvu. Kdy se ale poštěstil tak zdařilý souběh příležitostí jako válka v Gruzii ausgerechnet na kulaté výročí okupace?
Vůbec jsem o nich nechtěl psát. Dokonce ani přemýšlet. Z toho mála, které jsem zaznamenal z médií jsem usoudil, že je tu dost jiných na to, aby zákon v dané podobě neprošel. Výjimečně jsem přeposlal text Lenky Procházkové na rozdělovník, kam jinak rozesílám odkazy na své vlastní. Přes všechny mé často provokativní teze jsem ještě nikdy neobdržel tak rychle tolik různorodých reakcí. Od „To je vedle Mahlera jediný chlap v té zlé parodii na stát“ přes „já si myslím – a to nejsem rozhodně žádný bigotní katolík – že se pí Procházková dočista zbláznila“ až po „naštěstí existuje ještě podzemní církev, do které se asi znovu ve svém životě vrátím, když ta všeobecná nálada k tomu směřuje“. Především mne ale následné diskuse s autory donutily se nad tématem zamyslet podrobněji.
Na celých dvou stranách Kavárny v sobotní MF Dnes (8.4.2006) artikuluje Václav Klaus své chápání fenoménu, který nazývá evropeismus. Text působí jako úpěnlivý pokus objasnit a zdůvodnit myšlenky, pro které člověk nad míru zdvořilého poklepávání na rameno širší pochopení nenalézá. Nicméně mne zaujal Klausův ne právě triviální nástin evropského hodnotového systému. Dále jeho způsob argumentace – když ne obsahem, pak jistě formou i řadou postojů opakuje mnohá schémata v českých diskusích obvyklá. A konečně, mimo jakoukoli pochybnost nepatřím mezi intelektuální fellow travellers, kteří v tomto světě získávají tak velkou moc ho formovat, jakou by nikdy na domácí scéně získat nemohli. Zastávám-li tedy názory od něho odlišné, je to vysvětlitelné jedině mým smutným intelektuálním defektem a charakterovou vadou.
Mezi kandidáty na vyznamenání Řádem Bílého lva k 28. říjnu 1998 byl i Helmut Zilk, penzionovaný starosta města Vídně, bývalý intendant rakouské televize a jeden z nejagilnějších přátel Československa.
V pátek 23 října ve 13:30, pět dnů před slavnostním předáním, prezident Václav Havel Zilkovo vyznamenání odvolal. Havlův mluvčí Ladislav Špaček to zdůvodnil vlivem závažných informací.
V březnu před třiceti lety vybojovala Solidarnosć první svobodné volby, v říjnu vyhlásil Mátyás Sűrös Třetí Maďarskou republiku, do poloviny listopadu svrhlo hnutí Demokracie Teď Honeckerovu vládu a Berlínskou zeď. Československo přežívalo jako poslední ostrůvek totality, než brutální policejní zásah proti studentům vyprovokoval občany, aby i oni vyšli do ulic. „V Praze mívají barikády většinou jen symbolický význam: bývají znamením toho, že už jsou zbytečné“ (Willi Lorenz, Monolog o České zemi).
Jubilea nám mezi jiným poskytují příležitost pohlédnout na přítomnost z jiné perspektivy. To je obzvláště užitečné, když takové srovnání prokáže naše současné postoje a názory jako neadekvátní a falešné. V připomenutí pražského jara můžeme sledovat dva vyhraněné přístupy: nezájem a bagatelizaci na české straně a intenzivní zájem ostatních evropských zemí, snad nejsilnější v Rakousku. Připomenutí rakouského podílu je podnětné hned z několika důvodů: pro zhodnocení Pražského jara v širší perspektivě, pro posouzení současné role ČR ve světě i pro pochopení současných neutěšených vztahů s našimi sousedy.
Rozdíl mezi levicovým myšlením autora a mým konzervativním není kupodivu velký a netýká se nejzákladnějších věcí, konstatuje Vlastimil Podracký ve své recenzi mého eseje Proč nekradeš?
Kdybych chtěl být kousavý, řekl bych, že především proto, že konzervativní myšlení Podrackého je levicové. Alespoň pokud chápeme dělení levicový – pravicový ve smyslu preference kolektivních nebo individuálních hodnot.
Od pátku 16. srpna 1968 sestavovalo zdravé jádro KSČ v rekreačním středisku ÚV KSČ na Orlíku plán, který byl nezbytnou podmínkou politické proveditelnosti invaze ozbrojených sil zemí Varšavské smlouvy. Spočíval ve vyvolání krize v předsednictvu ÚV KSČ do půlnoci 20. srpna, přijetí usnesení proti pravicovému křídlu a uchopení státní moci za pomoci bratrských ozbrojených sil.
První, kdo z nepřítomnosti Antonína Novotného na oslavách Říjnové revoluce v Moskvě 1964 správně odhadl budoucí vývoj, byla CIA. ČSSR se nalézá v procesu realistického vyhodnocení národních potřeb a přání, shrnují její analytici v memorandu z 16. prosince. Pražský režim prožívá periodu největší nestability od roku 1948. Hospodářské problémy již jaksi otevřely dveře pro západní myšlenky. Zaznamenala i kvas mezi intelektuály, připomínající roky 1955 a 1956 v Polsku a Maďarsku. Zdá se, že Československo věří, že Rusové proti prosazování vlastních národních zájmů nebudou chtít anebo moci zasáhnout.
Byl to prostý člověk. A náš nejlepší prezident.