Obsah:
  1. Zdeněk Ertl: Kdo dnes nepochopí Kantovo varování, ten nepřežije
  2. Petr Sak: Může se člověk změnit?
  3. Zdeněk Ertl: K lidské přirozenosti patří limity – reakce na polemiku Petra Saka

Esej Zdeňka Ertla Kdo dnes nepochopí Kantovo varování, ten nepřežije vyšel na serveru První zprávy 23. dubna 2025

Kdo dnes nepochopí Kantovo varování, ten nepřežije

V době, kdy politici, technologové i aktivisté sní o „novém“ a „lepším“ člověku, zní Kantovo staré varování aktuálněji než kdy dřív. Kdo dnes nepochopí, že svět ani lidé nejsou rovní, dokonalí a snadno řiditelní, ten v realitě plné krizí a nejistot jednoduše nepřežije.

Zdeněk Ertl

Všichni to dnes cítíme. Svět se zrychlil, zpřetrhal vazby, rozvrátil staré jistoty a místo odpovědí nabízí technologické iluze. Jedna z nejnebezpečnějších iluzí současnosti je ta, že člověka lze „napravit“, „vylepšit“ nebo dokonce „přeprogramovat“ jako stroj. Stačí prý dost dat, dost kontroly, dost pravidel – a lidské slabosti zmizí.

Jenže nic není vzdálenější pravdě. Už před více než dvěma sty lety to přesně vystihl Immanuel Kant, když napsal: „Z tak křivého dřeva, jako je člověk, nelze nikdy zhotovit něco úplně rovného.“

To není pesimismus. To je realismus. Kant nevěřil v dokonalého člověka — věděl, že člověk je ze své podstaty nedokonalý, plný vnitřních rozporů, slabostí, chyb i omezení. Právě tahle „křivost“ dává lidství jeho hloubku a skutečnou hodnotu.

Dnes ale žijeme v době, která se rozhodla na tento základní fakt zapomenout. Vidíme to všude — v marketingu ideálního života, v algoritmickém řízení chování lidí, v transhumanistických vizích nebo v politice, která místo porozumění lidské přirozenosti nabízí represi, moralizování nebo ideologii čistoty.

Jenže svět ani člověk nejsou rovné desky. A kdo to nechápe, bude opakovat stejné chyby jako utopisté před námi. Snaha narovnat lidstvo končí vždy stejně — frustrací, vzpourou, destrukcí.

Budoucnost nepatří těm, kdo sní o ideální společnosti bez problémů. Patří těm, kdo dokážou žít v realitě, chápat její složitost, nepředvídatelnost a křehkost. Těm, kdo vědí, že přežít znamená nevymazat chyby, ale naučit se s nimi pracovat.

A možná bychom měli znovu slyšet Kantova slova z Kritiky praktického rozumu: „Dvě věci naplňují mysl stále novým a vzrůstajícím obdivem a úctou — hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.

Protože ten, kdo dnes zapomene na lidské limity — zapomene i na vlastní přežití.

Zpět na obsah


Polemika Petr Saka Může se člověk změnit? vyšla na serveru První zprávy 23. dubna 2025

Může se člověk změnit?

Ve středu 23. 4. 2025 zveřejnil na Prvních zprávách Zdeněk Ertl článek „Kdo dnes nepochopí Kantovo varování, ten nepřežije“ .

Petr Sak

Článek dokládá tezi, že člověk je nevyvíjející se tvor mimo jiné slovy: „Svět se zrychlil, zpřetrhal vazby, rozvrátil staré jistoty a místo odpovědí nabízí technologické iluze. Jedna z nejnebezpečnějších iluzí současnosti je ta, že člověka lze ‚napravit‘, ‚vylepšit‘ nebo dokonce ‚přeprogramovat‘ jako stroj. Stačí prý dost dat, dost kontroly, dost pravidel – a lidské slabosti zmizí. Jenže nic není vzdálenější pravdě.

Tato teze je v současné české společnosti poměrně častá. Jaké jsou příčiny rozšíření této teze.

  1. V současnosti zastává ve společnosti dominantní postavení dle mé generační typologie normalizační generace. V osmdesátých letech jsem byl na konferenci v Brně požádán o stručnou charakteristiku tehdejší mládeže-nynější normalizační generace. Charakterizoval jsem ji jako pragmatickou a sociálně adaptabilní. Tyto vlastnosti se staly její generační výbavou a ta ji také charakterizuje a tu také proklamuje.  Typický člen normalizační generace Petr Pavel ve svém vystoupení v Evropském parlamentu prohlásil. „Kdo se nepřizpůsobí, nepřežije“. A sám je živým příkladem permanentního přizpůsobování. Podle současných kritérií jsou velmi úspěšní vysocí svazáčtí funkcionáři, příslušníci normalizační generace. Uvedené charakteristiky normalizační generace doplňuje modifikovaná hodnotová orientace, v níž jsou utlumeny mravní a duchovní hodnoty a valorizována hodnota majetku, která určuje společenskou prestiž.
  2. Současnou společnost lze eufeministicky charakterizovat jako společnost nemocnou, brutálněji jako společnost zločineckou, ovládanou mafiemi. Je otázkou, zda exponenti této společnosti mají svědomí? Pravděpodobně ne, ale přesto zřejmě nemají ze sebe dobrý pocit a hledají racionalizaci, proč jsou takoví, jací jsou. Výsledkem je teze, že člověk je prostě takový a nemůže se změnit. Proto je v pořádku, jací jsou.

Dilematem mezi přizpůsobením se materiální úspěšností a věrností duchovní podstatě jsem se zabýval v článku „Marián Čalfa či Jan Hus“. Historie společnosti popírá pravdivost teze Zdenka Ertla. Kreativita, inovace se téměř vždy prosazují v konfliktu, navzdory společnosti, a právě tito nepřizpůsobiví posouvají společnost (Janáček, Beethoven, Ježíš, Buddha, Marx, Masaryk). Existovalo by Československo bez nepřizpůsobivého T. G. Masaryka. Vzpomeňme jen dvou kauz, kdy se postavil proti celé společnosti, rukopisy a hilsneriáda, kdy studenti dokonce hlukem mu zabránili přednášet.

Existuje však také teoretická příčina vylučující tezi Zdenka Ertla. Podstatou projeveného vesmíru, jsoucna je pohyb, vývoj.  Proto slavná teze o „konci historie“ byla nesmyslná od samého počátku. Popřením Ertlovy teze je dosavadní vývoj života na Zemi. Člověk se vyvinul z několika buněčného organizmu a tato vývojová vzdálenost je mnohem, mnohem delší než případný další vývoj člověka.  I když někteří lidé zůstanou gangstery, jiní se budou dále vyvíjet a vzdalovat těmto přizpůsobivým gangsterům, podobně jako se homo sapiens vzdaloval primátům. Pokud by se všichni lidé ztotožnili s tezí, Z. Ertla, lidstvo by nepřežilo. Právě proto, že člověk překračoval limity, nejsou zde primáti, ale lidé.


Replika Zdeňka Ertla K lidské přirozenosti patří limity – reakce na polemiku Petra Saka vyšla na serveru První zprávy 26. dubna 2025

K lidské přirozenosti patří limity – reakce na polemiku Petra Saka

Jako autor původního článku bych rád na komentář pana Saka podrobněji reagoval a vyjasnil, v čem vidím vzájemné neporozumění.

Zdeněk Ertl

V první řadě oceňuji, že se Petr Sak s mým textem vážně zabývá a rozvíjí širší souvislosti otázky lidské přirozenosti, změny a vývoje společnosti. Musím však konstatovat, že jeho interpretace mého článku není přesná a v několika zásadních bodech se míjí s tím, co jsem měl skutečně na mysli.

V žádném případě jsem netvrdil, že člověk je neměnný tvor, který se nemůže učit, vyvíjet nebo proměňovat své chování, hodnoty a postoje. Netvrdil jsem ani, že by historie nebo jednotlivci nemohli posouvat společnost vpřed. Naopak, sám si vážím těch, kteří se dokázali vzepřít dobovým konvencím a posunout lidské myšlení nebo mravnost o krok dál – jak zmiňuje pan Sak, například Masaryk, Janáček, či další významné osobnosti.

Já jsem však ve svém článku poukazoval na něco jiného – na nebezpečí určité iluze a zjednodušení, které dnes vidím v některých společenských trendech, ať už technologických, politických, nebo aktivistických. Totiž, že člověka lze pomocí technologií, dat, pravidel, nebo ideologie zcela „napravit„, „vylepšit“ či „přeprogramovat„, jakoby šlo o pouhý stroj. Kantův výrok o „křivém dřevu“ pro mě znamená, že určitá složitost, protiklady a omezení patří k lidské přirozenosti a zůstávají s námi v různé podobě v každé době – bez ohledu na to, kolik pokroku nebo změn dosáhneme.

Pan Sak můj text interpretuje tak, jako bych popíral možnost změny, vývoje nebo pokroku – ve skutečnosti jsem ale pouze varoval před iluzí úplné dokonalosti a odstranění všech slabostí, které je podle mého názoru nejen nemožné, ale také nebezpečné. Historické příklady inovátorů a „nepřizpůsobivých“ osobností, které uvádí pan Sak, tento můj argument nijak nevyvracejí – i oni totiž, navzdory svým mimořádným činům, zůstávali lidmi, kteří museli žít se svými limity, vnitřními rozpory a chybami.

Naše síla podle mě nespočívá v popření této základní „křivosti„, ale naopak v tom, že s ní dokážeme vědomě a odpovědně zacházet – že se učíme žít v realitě, nikoli v iluzi bezchybnosti a jednoduchých řešení. Když tedy pan Sak píše, že by lidstvo bez změny nepřežilo, v zásadě s ním souhlasím. Moje výtka ovšem směřuje proti představě, že lze „narovnat“ podstatu člověka a učinit z něj dokonalou bytost, což je utopie, která už v minulosti vedla k tragickým důsledkům.

Shrnul bych tedy své stanovisko takto: Neodmítám možnost změny, rozvoje ani individuální odvahy překročit dobové normy. Varuji však před přesvědčením, že lze lidství jednou provždy „opravit„, zbavit chyb a slabostí a tím vyřešit všechny naše problémy. Jádrem mého článku je pokora před realitou lidské přirozenosti, jejíž limity a rozpory je třeba znát a přijmout, nikoli popírat či přehlížet. Sakova polemika se tedy obrací proti názoru, který jsem ve svém textu vůbec neobhajoval.


Zdeněk Ertl (*1955) je podnikatel a sportovní funkcionář, od roku 2003 předseda Sdružení sportovních svazů ČR, člen Rady vlády pro nestátní neziskové organizace. Po roce 1989 začal podnikat, je majitel a spolumajitel několika výrobních a obchodních společností, zejména ve strojírenství. Věnuje se výzkumu a vývoji v oblasti využití odpadů, ve strojírenství a hutnictví. Je autorem a spoluautorem řady užitných vzorů a patentů. Spoluvlastní knižní nakladatelství, známé vydáváním především kuchařek. Píše a vydává pohádky pro děti. Publikuje na serveru První zprávy a má účet na X (Twitteru).
doc. PhDr. Petr Sak, CSc. (*1945) je sociolog a pracovník Ústavu bezpečnostní vědy a celoživotního vzdělávání Policejní akademie ČR v Praze. Ve své vědeckovýzkumné činnosti se věnuje hodnotové orientace a životním cílům mládeže, spiritualitě mládeže, volnému času a volnočasovým aktivitám mládeže, sociálnímu zrání, médiím a mládeži, sociální deviaci mládeže, úloze a funkci mládeže v reprodukci společnosti, generacím, sociologii policie. Publikoval řadu knih počínaje Proměny české mládeže (2000), poslední Úvod do teorie bezpečnosti (2018).

Zpět na obsah