Ministr s kyjem

Pan ministr v médiích občas připomíná, že stále neupouští od záměru zřízení takového úřadu. Jsem pamětníkem snah bývalého nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, podporovaného vrchní státní zástupkyní Lenkou Bradáčovou a dalšími, o vydání nového zákona o státním zastupitelství, jehož přijetím měla začít reforma státního zastupitelství. Od počátku nositelé záměru hledali podporu veřejnosti a přijímali součinnost občanských aktivistů, takže se stále něco dělo, věděli jsme, jak tvorba zákona pokračuje. Při různých příležitostech jsme aktivně vystupovali ve prospěch prosazení zákona. Dnes to zní neuvěřitelně, ale několikrát jsem na toto téma veřejně přednášel, jednou dokonce v prostorách Poslanecké sněmovny a na seminář přijeli i státní zástupci z Olomouce. Nakonec se ukázalo, že o reformu státního zastupitelství vlastně nikdo vlivný nestojí (pustit hlídacího psa z řetězu se nedoporučuje). Ministr Pavel Blažek stáhl novelu ze Sněmovny a po pokusu ministra Roberta Pelikána o vylepšení zákona o ustavení „bezdohledového speciálu“ hra skončila. Ve státním zastupitelství nadále platí zemské uspořádání státu s různými důsledky, včetně financování provozu dvou nadbytečných úřadů.

Z božího dopuštění a předsedy vlády a prezidenta

Nerad se pouštím do obecných úvah mimo rámec trestního řízení, ale občas mi to nedá, protože výstřelky některých politiků příliš překračují hranice slušnosti. Bohužel častým výtržníkem bývá Petr Macinka, z božího dopuštění a milosti předsedy vlády a prezidenta republiky ministr zahraničí. Nejde o primitiva a nevzdělance, proto jsou jeho výstřelky zvlášť těžko pochopitelné a nepřijatelné. Očekával bych, že ve svém věku již bude vypořádaný se zbytky pubertální dovádivosti, ale zjevně dosud nedospěl.

Další obviněný se brání napadáním policie

Žili – byli dva společníci, kteří podnikáním vydělávali na lidské hlouposti. Když vydělali miliardu, starší z nich se rozhodl, že už dál podnikat nechce. Mladší společník od něho koupil jeho půlku firmy za 500 milionů. Neměl ale tak velkou hotovost, proto vyplatil zálohu 200 milionů a zbytek měl splácet po 15 milionech měsíčně. Brzy ale přestal splácet.

Který okres bude hájit naše armáda?

Dnes uplynulo 87 let od vjezdu německého tančíku s chlapem v černé kombinéze ve věži na náměstí mého tehdejšího bydliště. Za ním dupala pěchota, jejíž večerní čepobití se pak neslo nad městem z kasáren snad až do konce války. Mám sice v paměti zvukový vjem čepobití, ale žádný zvukový doprovod z davu na chodníku. Přihlížející asi na rozdíl od henleinovské chátry mlčeli. Později jsem se dověděl, že o den dříve se od Československa odtrhlo Slovensko. A včera jsem zaznamenal v České televizi připomínku odporu posádky ve Frýdku-Místku. To bylo vše. Dříve pravidelně připomínané výročí potupné okupace vymizelo z priorit mediálního zájmu.

A co na to král ?

Časový souběh dějů, probíhajících daleko od sebe, může ovlivnit jejich zobrazení v lidských hlavách. Příkladem může být příprava na rozhodování o žádosti soudů o vydání obžalovaných Andreje Babiše a Tomia Okamury k soudnímu stíhání a zpráva o zatčení bratra anglického krále dne 19. února 2026. Po vyslechnutí králova „moudra“ v podání zpravodajství České televize se mi vnucuje příležitostná otázka, co by se dělo, kdyby místo mnou vážené poslankyně prof. Heleny Válkové řídil jednání mandátového a imunitního výboru politik s úrovní myšlení Karla III. Domnívám se, že by možnost nevydání vůbec nepřipustil a parlamentní žvanilové by nedostali příležitost k maření času řečnickými orgiemi na dané téma.

Mnozí zapoměli na srpen 1968 i na listopad 1989

Ač jsem laik, v r. 2010 se mi dostalo cti, že Ústavní soud použil na podporu závěrů ústavního nálezu I.ÚS 517/10 z 15.listopadu 2010 vedle myšlenek filozofa Karla Jasperse také můj článek „Soudci už na Listopad zapomněli“, vydaný dne 19.února 2010 na Neviditelném psu (kde by paradoxně dnes již vyjít nesměl 😊). Přitakali mi tehdy, že členství soudce v KSČ ke dni 17. listopadu 1989 může „vydávat v jisté nebezpečí image soudcovy nestrannosti a nezávislosti“, a dlouhodobé působení předlistopadové ideologické indoktrinace může nevhodně ovlivňovat jejich myšlení dávno po změně politických poměrů.

Pravda nevítězí

Vlajka prezidente republiky nese hrdé heslo „Pravda vítězí“ a školáčky učí o Janu Husovi jako o vzoru, jenž se za pravdu nechal upálit. Bohužel věci nestojí tak, že by „pravda“ vítězila vždy a všude zcela samozřejmě. Ve skutečnosti většinou bývá nutné za pravdu tvrdě bojovat a leckdy se ji nepodaří prosadit. Sám proces hledání pravdy ve sporných případech bývá složitý, zdlouhavý a často v něm dochází k faulování.

Zvítězí politická moc nad právem?

Po třech dnech přebujelého žvanění Sněmovna uznala výsledek voleb přiznáním důvěry vládě. Národ prý má takovou vládu, jakou si zaslouží. Tedy nereptejme, neb nám do dalších voleb stejně nic jiného nezbývá. Neklame-li mě paměť, jde o první neúplnou vládu, která kdy žádala o důvěru. Vláda bude od začátku chromá až do té doby, než se Andrej Babiš postará o doplnění. Nemohu si odpustit poznámku, že předseda vlády si nezaslouží ty dva rozporuplné přílepky, s nimiž se musí dělit o moc. Jejich představitelům by slušelo více skromnosti v bezvýznamnosti. Tomio Okamura by neměl vykřikovat zásady zahraniční politiky mé vlasti a nemají-li Motoristé nezpochybnitelného kandidáta na funkci ministra životního prostředí, měli ponechat Andreje Babiše, aby obsazení křesla vyřešil bez nich. Okázalé přezírání prezidenta by si představitelé přílepků neměli dovolovat, protože s jeho voličskou podporou mu nemohou konkurovat. Prezident republiky nemusí automaticky plnit přání Filipa Turka.

Předkrm k obědu mocných

Životy politiků se často odvíjejí přes poněkud bizarní situace. Jednou z nich bude oběd na Hradě dne 7. ledna 2026, na který pan prezident Petr Pavel pozval pana předsedu vlády Andreje Babiše. Novoroční obědy prezidenta s předsedou vlády patří k ustáleným zvyklostem, které nenařizuje zákon. Není ale obvyklé, že by spolu obědvali bývalí soupeři z boje o úřad prezidenta republiky, tedy vítěz jako hostitel a poražený jako host. Po tom, co jsme na politické scéně zažili v minulosti, bychom se nemohli divit, kdyby pan prezident pana předsedu vlády nepozval, nebo naopak, kdyby se Andrej Babiš vymluvil na chřipku.

Výhled z minulosti

Úvahy mnou ctěného exprezidenta Václava Klause o vlivu přítomnosti ukrajinských uprchlíků na naši přítomnost a budoucnost ve mně probudily vzpomínky na stmívání nad Československem roku 1938, a pak na další vývoj. Den před mobilizací se narodila má sestra a mám v paměti obraz mobilizovaného táty ve vojenské uniformě při návštěvě u maminčiny postele. Ale také mám v paměti fotografii rodiny mé tety, prchající ze Sudet s nejnutnějším majetkem naházeným na žebřiňák tažený krávou. Bylo to mé první setkání s jevem uprchlictví, o němž se tehdy také hodně mluvilo. Tehdy do byl útěk dovnitř ohrožené země, beztak ale bolestný: lidé, vytržení z navyklého způsobu života a z prostředí, v němž některé rodiny žily po generace, byli náhle odkázáni na péči a milosrdenství státu, který se jim musel postarat o střechu nad hlavou a o náhradní zdroj obživy.