1. 1. Zdeněk Jemelík: Vyvrhel a elity
   2. Zdeněk Jemelík: Sjezd landsmannschaftu v Brně? No a?

---

Článek Zdeněk Jemelík, Vyvrhel a elity vyšel na serveru Chamurappi 25. dubna 2026

Vyvrhel a elity

Posouzení užitečnosti života justičního potížisty přenechám jiným. Pro sebe si nejvíce cením skutečnosti, že tři ženy, propuštěné podmíněně z výkonu trestu na můj návrh, využily zkrácení trestu a přivedly na svět krásná miminka. Kdyby musely odpykat tresty do konce, možná by pak měly potíže s otěhotněním.

Žádné výsledky v činnosti justičního potížisty nevzniknou samy od sebe. Mimo jiné jsou výsledkem jednání s držiteli moci. Jednání s nimi jsou o to snazší, čím vyšší je společenský prestiž justičních potížistů v dané době. Z tohoto hlediska se mi zdá, že od Listopadu 1989 se původně příznivá situace stále zhoršuje. Povídání o významu občanské společnosti v pojetí Václava Havla se postupně stává vyprázdněným pojmem.

Nestihl jsem již etapu využívání podpory Spolku Šalamoun panem prezidentem Václavem Havlem, přítelem předsedy Johna Boka. Zato vzpomínám jako na zlaté časy na „panování“ pana prezidenta Václava Klause, který měl pro naši činnost velké porozumění a vedl si skvěle jako nositel pravomoci udělovat milost. Zúčastnil jsem se řady jednání buď přímo s ním, nebo s jeho blízkými spolupracovníky, pány Ladislavem Jaklem a Jiřím Weiglem. Vstřícnost personálu kanceláře vůči nám šla tak daleko, že jsem nenarazil na odpor u znepokojené sekretářky, když jsem s sebou přivedl pravomocně odsouzenou vražedkyni, pro kterou jsme prosili o milost. Úřednice se až dodatečně dověděly, že mohly mít strach, když jsem dívku nechal chvíli v jejich péči. Určitě jsme zdaleka neuspěli se všemi žádostmi o milost, které jsme na Hrad přinesli, ale v žádném případě jsme si nemohli stěžovat, že naše podání nikdo nečetl, jak tomu stále častěji bývá u jiných státních úřadů.

Po vypršení mandátu pana prezidenta Václava Klause se „zlaté časy“ pro nás na Hrad nevrátily. Jediný pokus spolku Chamurappi o vyprošení milosti u pana prezidenta Miloše Zemana skončil trapasem. Pan prezident propásl příležitost ušetřit nevinnou ženu sedmiměsíčního pobytu ve věznici. Odtamtud ji ale nakonec vyprostil Nejvyšší soud ČR a později se domohla zprošťujícího rozsudku. Je to důkaz, že jsme se zastali správného člověka. O tehdejších poradcích pana prezidenta se nebudu vyjadřovat.

Pro mne pokračovaly „zlaté časy“ externí součinnosti s panem exprezidentem Václavem Klausem a jeho Institutem Václava Klause podporou jeho snah o potírání soudcokracie. Znám proto nejen krásný výhled na Prahu z prezidentovy kanceláře, ale i příjemné prostředí „zámečku“ na Hanspaulce. S panem exprezidentem Václavem Klausem jsem stále v občasném spojení. Zatímco mi poslanci neodpovídají na maily, právě včera jsme si vyměnili názory. Pro úplnost dodávám, že ani na Hradě, ani na „zámečku“ jsem nikdy nepotkal pana Petra Macinku, ani jsem neslyšel jeho jméno. Až po volbách jsem poprvé slyšel, že snad byl spolupracovníkem pana prezidenta.

Pokud jsme chtěli mít jistotu, že podnětům k podání stížnosti ministra pro porušení zákona se dostane náležité péče, v důležitých případech bylo nutné vnutit se k jednání s ministrem nebo prvním náměstkem. Vystřídala se jich celá řada a jejich vztah k nám byl různý, nikdy však zásadně odmítavý. Od převzetí správy ministerstva spravedlnosti Hnutím ANO 2011 byla nevýhodou krátká životnost ministrů, kteří měli vysokou odbornou úroveň a byli vůči nám vstřícní. Zvláštní je případ ministryně Marie Benešové, kterou jsem nikdy nežádal o přijetí, ale paradoxně podala nejvýznamnější stížnost o porušení zákona, o kterou jsem kdy žádal. Stížnost byla úspěšná: dva nevinní mladí muži se nakonec domohli pravomocného zprošťujícího rozsudku.

Příchod vlády pana Petra Fialy pro mne znamenal návrat pana ministra Pavla Blažka, s nímž jsem v době jeho prvního mandátu míval dobrý vztah. První setkání s ním v jeho druhém mandátu dne 23. srpna 2022 proběhlo v srdečné atmosféře, ale bylo poslední a nezdařilo se pak nic z toho, o co jsem žádal písemně. Ano, jednali jsme spolu chvíli ještě 5.prosince 20024 v Poslanecké sněmovně, ale dle mého soudu z jeho strany šlo o „divadélko“. Jednání s paní ministryní Evou Decroix bylo příjemné, ale na první rozhovor jsme již nenavázali, protože vláda odstoupila krátce po něm.

V době nástupu vlády pana Andreje Babiše již hlavním předmětem mého zájmu byly pohromy, .které padly na zlínské podnikatele bratry Lebánkovy. Hlavně to je „kauza Jesenice“ – případ brutálního vydírání, spojeného se způsobením likvidačních škod. Příslušné orgány se dosud nevypořádaly s řádným vyšetřením případu na základě trestního oznámení z 8.prosince 2020. Před soud se dostal pouze zadavatel vydírání, recidivista Roman Šulyok, odsouzený k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku, a jeho pomocník Lukáš Loučka, který si vysloužil podmíněný trest. Ostatní spolupachatelé se dle mého laického hodnocení zatím těší ochraně příslušných orgánů, které se snaží dopřát jim promlčení. Ale o „kauze Jesenice“ jsem již toho napsal hodně, nebudu tedy pokračovat. Vše se dá snadno dohledat na mém blogu.

V tíživé situaci jsem se rozhodl hledat politickou podporu u poslanců vládních i opozičních. Došel jsem ale k překvapivému poznání, že tato elitářská komunita vytvořila bublinu, jejíž příslušníci se věnují svým nenávistným „bojovým“ hrám a nenechávají se ničím jiným vyrušovat. Zásadně neodpovídají na e-mailové pokusy o navázání jednání. Nectí pravidla formální zdvořilosti, takže si nenajdou ani chvilku na jednoznačné odmítnutí či omluvu. Stále znova se mi z paměti vybavuje komentář paní poslankyně Evy Decroix k manifestaci na Staroměstském náměstí o účastnících jako o svoloči a o jejím podivení nad volební prohrou: poslance zajímá svoloč jen do té chvíle, než odevzdá volební lístek. Tímto přístupem si ovšem svoloč jako voliče odpuzují.

Jedinou kladnou skutečně významnou výjimkou byl poslanec Jiří Mašek (ANO), který jako předseda komise pro dohled nad GIBS dosáhl zlepšení vztahu GIBS ke mně jako k zmocněnci poškozených.

V současnosti se do mého zorného pole dostaly hlavně dvě poslankyně, kterým možná dělá starosti vidina potíží bývalé ministryně obrany Vlasty Parkanové. Především to je bývalá ministryně obrany a původkyně nápadu na vystoupení ČR z Organizace spojených národů, Jana Černochová, vynikající zprostředkovatelka obchodů zbrojařského průmyslu. S žádostí o rozhovor jsem ji poprvé oslovil 29.ledna 2026, samozřejmě e-mailem, protože jinou možnost nemám. Na vizitce, kterou jsem kdysi od ní dostal, a na soukromých internetových stránkách uvádí pouze neplatné číslo mobilu asistentky. Oslovení jsem několikrát opakoval. Můj počáteční zájem byl spíše soukromý: hledám radu ve věci jakési nepříjemnosti, kterou jsem způsobil. Ale časem přibyl zájem pracovní a později i politický. Z jednání se mnou jí nehrozí žádná nepříjemnost. Možná by se nakonec mým malérem pobavila. Jediným výsledkem, kterého jsem dosud dosáhl, byl telefonický rozhovor s její asistentkou dne 17.dubna 2026. Ale ani ten nevedl k prolomení mlčení. Teď mlčí poslankyně i asistentka.

Dnes jsem náhodou vyslechl část promluvy nového pražského arcibiskupa Stanislava Přibyla, který volal po budování mostů mezi lidmi. Řídím se ve své činnosti touto zásadou odjakživa. Ale paní poslankyně ho asi neslyšela. Není mi známo, že bych jí někdy ublížil. Až na jednu návštěvu kdysi dávno v její poslanecké kanceláři jsem s ní nikdy neměl nic společného. Je zřejmé, že jí nestojím ani za jednoznačné sdělení, že se mnou nechce mluvit, natož za vysvětlení důvodů. Její mlčení je urážlivé. Jedná se mnou jako s vyvrhelem. Marně přemýšlím, co hrozného jsem provedl, že se mnou takto zachází. Nic takového jsem nezažil při jednání s jinými, skutečně významnými osobnostmi. Zlobí mě to tolik, že jsem se rozhodl postěžovat si veřejnosti-možným budoucím voličům.

V souvislosti s činností justičního potížisty se na mne obracejí lidé různého druhu. Některé musím odmítnout, ale nedovolím si nezdvořilost ani vůči podezřelému z vraždy.

Druhou poslankyní ODS v mém zorném poli, kterou možná ve snech straší Vlasta Parkanová, je bývalá ministryně spravedlnosti pí. Eva Decroix. Přijala mě krátce po nástupu do úřadu a nechala se zasvětit do mých požadavků vůči ministerstvu. Jednání s ní bylo příjemné, ale poslední. Vláda odstoupila dříve než jsem předpokládal. Paní poslankyně mi také neodpověděla na pár pokusů o navázání komunikace. Opět nemám jinou možnost než cestu přes parlamentní internetovou adresu, bez záruky, že maily skutečně vyzvedává. Vlastně po ní nic významného nechci, takže její mlčení mě tolik nepohoršuje. Doufám, že hráz netečnosti jednou prolomím.

Zatím ale vkládám naděje do působení pana ministra Jeronýma Tejce, s kterým jsem již kdysi měl co do činění a mám ho za slušného a kompetentního člověka. Věřím, že najde cestu k napravení hlav ochránců „jesenických“ zločinců, i když nemá přímou pravomoc. Případ je ale natolik závažný, že z obecně politického hlediska by se do něj měl vložit i pan předseda vlády, zvlášť, když je přímým nadřízeným ředitele GIBS a nepřímým nadřízeným nejvyšší státní zástupkyně. Není přece možné, aby se v právním státě orgány činné v trestním řízení zasazovaly o promlčení trestnosti organizované skupiny pachatelů hrůzostrašného vydírání slušných lidí, spojeného s obrovskou majetkovou újmou. Netěší mě, že zvyšuji nároky na pana Andreje Babiše, na jehož tváři vidím stopy strádání z přepracovanosti. Zatím se ke mně od jisté doby chová nepřátelsky, ačkoli tradičně odmítám jeho hypotetický střet zájmů jako důvod k vypuzení z politického života, a kauzu „Čapí hnízdo“ prohlašuji za ostudu české justice. Ale v zájmu strádajících chráněnců spolku Chamurappi nemohu ustat v naléhání na něho.

Zpět na obsah

---

Komentář SJEZD LANDSMANNSCHAFTU V BRNĚ? NO A ? vyšel na blogu Zdeňka Jemelíka 29. dubna 2026

Sjezd landsmannschaftu v Brně? No a?

V zásadě nevidím na záměru samotném nic pohoršlivého. Landsmannschaft je nevládní organizace neurčitého vlivu. Její členové jsou soukromé osoby, požívající práva na volný pohyb osob v rámci Evropské unie, práva sdružovat se a vyjadřovat své názory. Jsou přece Evropané jako my. Součástí programu sjezdu je uctění památky obětí holokaustu. Pokud by účastníci sjezdu mimo veřejně vyhlášené záměry nezačali vyvolávat výtržnosti, nelze proti jejich akci nic namítat. Nestěhují se přece do Brna natrvalo: přijedou, udělají útratu v místních krčmách a hampejzech a zase odjedou. Mají nárok nejméně na tolik tolerance,kolik naše úřady poskytují účastníkům protiizraelských, antisemitských projevů.

Ale zdvihl se odpor, který mi silně připomíná časy totality, kdy režimní propaganda snad denně napadala Landsmannschaft jako nositele západoněmeckého revanšismu. Najednou se vytahují znova na světlo problematické stránky vztahů mezi Čechy a Němci – speciálně sudetskými – které jž dávno přestaly kalit vztahy mezi národy. Oficielním záchytným bodem byl podpis česko- německé deklarace z ledna r. 1997, kterou do konečné podoby mezi sebou vyjednali pánové Václav Klaus a Helmuth Kohl. Nenávistné projevy považuji za nežádoucí: vše mimo nastolování přátelských vztahů mezi lidmi je z mého hlediska špatně. Popudilo mě proto vystoupení europoslankyně Kateřiny Konečné, která se s bolševickou řízností dožaduje zákazu sjezdu. Záměr SPD na vynucení odsuzujícího prohlášení Poslanecké sněmovny je trapný, ale po sejmutí ukrajinské vlajky už tolik nepřekvapuje. Ovšem demonstrace okamurovců v Brně dokazuje, že SPD se rozhodla přímo jít cestou vyvolávání nepřátelství mezi národy. Podle mého soukromého názoru toto počínání je v rozporu se zahraničněpolitickými zásadami vládní koalice, jíž je SPD součástí.

Neztotožňuji se s názorem Václava Havla, že by se Češi měli omlouvat Němcům za odsun. Vysídlení početné, kulturně a hospodářsky vyspělé komunity německých starousedlíků je sice hrůzná událost, ale před ní bylo odtržení Sudet, spojené s útěkem českého obyvatelstva do vnitrozemí, pak zničení Československa se všemi doprovodnými hrůzami. To vše již za mého života. Ale odsun si nevymysleli Češi, nýbrž vítězné velmoci a týkal se i ostatních okupovaných zemí. Nakonec se odsunutí dočkali naplnění hesla „heim nach Reich“, i když jinak, než si před zničením Československa představovali.

Odsun měl navíc i své dobré stránky. Získal jsem zkušenosti, bez nichž bych se raději obešel. Když už jsme slyšeli hukot dělostřelby, dospělí si mezi sebou vyprávěli, že po příchodu Rusů „půjdou všichni Němci ke zdi“. Nakonec to nebylo tak zlé. V mé blízkosti došlo jen na ostříhání žen dohola a na jejich pohánění při zametání ulic pažbami revolučních gardistů. Toho byly odsunem ušetřeny. Zejména byli odsunutí Němci cennou pracovní silou pro obnovu Německa, oslabeného ztrátami padlých. Nakonec v nové vlasti dosáhli lepší životní úrovně, než měli za války v Německu. Zvláště obyvatelé Spolkové republiky Německo na tom byli tak, že jsme se leckdy ptali, kdo vlastně vyhrál válku.

Netuším, proti komu odpůrci sjezdu vlastně vystupují, a za koho mluví, když jim samotným Němci žádnou přímou újmu nezpůsobili. Nejmladší odsunutá „Sudeťačka“ z mého okolí měla 3-4 roky. Nevím, zda dosud žije. Do poslední chvíle si hrála s mou mladší sestrou a sestřenicí. Neuměla česky a naše děvčata německy. Přesto se spolu dobře bavily. Byla to má první zkušenost o tom, že neznalost jazyka nemusí být překážkou pro lidi, kteří se chtějí bavit. V každém případě účast přímých účastníků odsunu na sjezdu je téměř vyloučená. Týká se to i případných českých obětí. Demonstrujícím účastníkům manifestace SPD nikdo ani vlásek nezkřivil, nemá se jim kdo omlouvat. Budou tedy trestat děti a vnuky za hříchy nebožtíků.

V určité etapě života jsem měl mnoho příležitostí k cestování po obou německých státech i Západním Berlíně. S německými partnery jsme měli kolegiální vztahy. O minulosti jsme se nebavili. Na kolegiální vztahy v některých případech navázaly vztahy kamarádské, přátelské. Zatímco bylo v módě honit se za výjezdními doložkami „do Jugošky“, jezdil jsem do Warnemünde do chatky místního lékaře. Mé děti se s německými kamarády domlouvaly trochu s pomocí ruštiny, ale hlavně rukama-nohama a dobře se s nimi bavily. Navazování známostí bez znalosti němčiny se dařilo i kolegům, které jsem doprovázel.

Samozřejmě jsem potkal i odsunuté Němce. Vesměs vzpomínali, jak dobře se žilo v Československu. Seznámil jsem se s rodinou z Warenu, která si stěžovala, že je starousedlíci nikdy nevzali mezi sebe, stále je považují za „náplavu“. Je známo, že odsunutí občas přijížděli do staré vlasti, podívat se na místa, kde kdysi žili. S projevem nechuti vůči Čechům jsem se setkal jen jednou.

V souvislosti s brněnským sjezdem se mi vybavila vzpomínka na podivnou společenskou akci, ke které došlo ještě „za totality“. Klub důchodců z bavorské vesnice Speichersdorf pozval družstevní zemědělce z jedné valašské vesnice na přátelskou návštěvu. Kupodivu nám všudypřítomná a všemocná „vedoucí strana“ výlet k „revanšistům“ nezakázala. Na místě se pak konala bujná vesnická veselice se spoustou jídla a pití. Tančilo se, zpívalo, došlo i na přátelské utkání amatérských fotbalových mužstev. Hostitelé nad námi měli početní převahu a velmi se nám věnovali. Probíhala srdečná zábava a vůbec nevadilo, že z naší výpravy kromě mne nikdo nemluvil německy. Někteří místní zemědělci pak přijeli k nám prohlédnout si naše zařízení. Jejich manželky záviděly dojičkám z našeho velkokapacitního kravína, které měly každou druhou neděli volnou.

Okamurovi „vlastenci“ by měli upustit od vyvolávání nenávisti a přisednout si k hostům k dlouhému stolu. Podporování přátelství mezi národy je v každém případě prospěšné, zatímco vyvolávání nenávisti vyhrabáváním starých křivd k ničemu dobrému nevede. Křivdy jsou v tomto případě oboustranné a hlavně nenapravitelné. Účelné je pouze zapomínání a na ně navazující vytváření vztahů oboustranného respektu a přátelství.

Pokud někdo nemá zájem družit se s účastníky sjezdu, vhodnou reakcí by byla zdvořilá nevšímavost. Oživování česko-německého nepřátelství je nepřijatelné. Je proti našemu národnímu zájmu, na který přece přísahají politici všech barev.

Zpět na obsah

---