1. David Stockman: Skutečný příběh rusko-ukrajinské války – a co dál
2. Andrew Korybko: Pět poznatků z třístranných rozhovorů mezi Ruskem, Ukrajinou a USA
3. Jennifer Kavanagh: Odstoupení Doněcku válku na Ukrajině neukončí

Esej Davida Stockmana The Real Story Behind the Russia–Ukraine War—and What Happens Next publikoval server International Man 27. prosince 2025

Skutečný příběh rusko-ukrajinské války – a co dál

Podrobnosti jsou uvedeny níže, ale nejprve je třeba se zabývat širším problémem.

Existuje tedy nějaký důvod se domnívat, že Rusko je expanzivní mocnost, která se snaží pohltit sousedy, kteří nebyli nedílnou součástí jejího vlastního historického vývoje, jako je tomu v případě Ukrajiny?

Koneckonců, pokud se prezidentu Trumpovi navzdory Rubiově zradě podaří uzavřít s Putinem mírovou dohodu o rozdělení Ukrajiny, můžete si být jisti, že neokonzervativci zaútočí s falešnou analogií s mnichovským appeasementem.

Odpověď je však jednoznačné ne!

Naše důrazné odsouzení staré mnichovské analogie, jak byla mylně aplikována na Putina, je založeno na tom, co by se dalo nazvat pravidlem dvouciferných čísel. Skuteční expanzivní hegemoni moderních dějin totiž utratili obrovské části svého HDP za obranu, protože to je to, co je potřeba k podpoře vojenské infrastruktury a logistiky nezbytné pro invazi a okupaci cizích území.

Například zde jsou údaje o vojenských výdajích nacistického Německa v letech 1935–1944 vyjádřené jako procento HDP. Takto vypadá agresivní hegemon v době, kdy se chystá na válku: Německé vojenské výdaje dosáhly již 23 % HDP, a to ještě před invazí do Polska v září 1939 a následným zahájením skutečných vojenských invazních a okupačních kampaní.

Není divu, že ke stejnému druhu nároku na zdroje došlo, když se Spojené státy ujaly úkolu čelit agresi Německa a Japonska na globální úrovni. Do roku 1944 se výdaje na obranu rovnaly 40 % amerického HDP a v dnešních dolarech kupní síly by dosáhly více než 2 bilionů dolarů ročně.

Vojenské výdaje jako procento HDP v nacistickém Německu

• 1935: 8 %.
• 1936: 13 %.
• 1937: 13 %.
• 1938: 17 %.
• 1939: 23 %.
• 1940: 38 %.
• 1941: 47 %.
• 1942: 55 %.
• 1943: 61 %.
• 1944: 75 %

Naproti tomu během posledního roku předtím, než Washington/NATO v únoru 2022 spustily zástupnou válku na Ukrajině, činil ruský vojenský rozpočet 65 miliard dolarů , což představovalo pouhých 3,5 % jeho HDP .

Navíc v předchozích letech nedošlo k žádnému navyšování vojenských výdajů, jaké historické agrese vždy doprovázelo. Například v období 1992 až 2022 činily průměrné vojenské výdaje Ruska 3,8 % HDP – s minimem 2,7 % v roce 1998 a maximem 5,4 % v roce 2016.

Není třeba dodávat, že s 3,5 % HDP se neintervenuje do Pobaltí ani do Polska – natož do Německa, Francie, Beneluxu a překročení Lamanšského průlivu !

Od vypuknutí totální války v roce 2022 se ruské vojenské výdaje výrazně zvýšily na 6 % HDP, ale to vše je spotřebováno v Demoličním Derby na Ukrajině – sotva 160 kilometrů od vlastních hranic.

To znamená, že ani s 6 % HDP se Rusku dosud nepodařilo podmanit si svá vlastní historická pohraničí. Pokud tedy evidentně nemá ekonomickou a vojenskou kapacitu k tomu, aby si podmanilo své neukrajinské sousedy ve vlastním regionu, natož v samotné Evropě, o co ve té válce vlastně jde?

Stručně řečeno, má kořeny v územních sporech a občanských nepokojích na územích, která byla po několik staletí vazaly nebo nedílnou součástí většího Ruska. Jak již bylo uvedeno, Ukrajina ve skutečnosti v ruštině znamená „pohraničí“, což implikuje bezstátní oblasti, které byly poprvé po roce 1920 silou zbraní spojeny do souvislého politického celku Leninem, Stalinem a Chruščovem.

Ve skutečnosti neexistovala před komunistickým převzetím Ruska žádná země, která by se byť jen vzdáleně podobala dnešním ukrajinským hranicím. Takže zástupná válka NATO fakticky představuje necitlivý pokus prosadit mrtvou ruku sovětského prezidia, jak dále rozvedeme.

Aby se předešlo pochybnostem, zde jsou postupné mapy, které vyprávějí svůj příběh a které washingtonskou/NATO posvátnost hranic vyvracejí. První z nich je 220 let stará mapa z roku 1800, kde žlutá oblast zobrazuje přibližné území pěti regionů – Doněcku, Luhansku, Chersonu a Záporoží plus Krym – které budou moci jít svou vlastní cestou, včetně návratu k Matičce Rusi, pokud se klíčové ingredience Donaldova 28bodového mírového plánu podaří vzkřísit.

Jak se ukázalo, hlasovaly tyto regiony v referendech v letech 2023 a 2014 drtivou většinou pro oddělení od Ukrajiny ve prospěch připojení k Rusku.

Těchto pět regionů bylo historicky známých jako výše zmíněné Novorusko neboli „Nové Rusko“ a získali je ruští vládci, včetně Kateřiny Veliké, mezi lety 1734 a 1791.

Červené značky ve žlutých oblastech mapy označují rok ruské akvizice. Je tedy zřejmé, že Ruská říše získala kontrolu nad touto rozsáhlou oblastí severně od Černého moře postupně před koncem 18. století. Za tímto účelem podepsala mírové smlouvy s kozáckým hejtmanátem (1734) a s Osmanskou říší na konci různých rusko-tureckých válek té doby.

V návaznosti na tuto expanzi – která zahrnovala masivní ruské investice a migraci velkého počtu ruského obyvatelstva do regionu – Rusko v roce 1764 založilo „Novorossijskou gubernii“. Ta měla být původně pojmenována po carevně Kateřině, ale ta rozhodla, že se místo toho má nazývat „Nové Rusko“.

Ukrajinské provincie, určené podle Trumpova plánu k odstoupení, byly součástí Ruska ještě předtím, než byla napsána Ústava USA.

Mapa: © Роман Днепр, CC BY-SA 3.0Česky

Vznik Novoruska dokončila Kateřina v roce 1775 násilně záborem území svého výše zmíněného staletého kozáckého spojence, známého jako Zaporožská Seč (dnešní Záporoží), a jeho připojením k Novorusku, čímž nezávislou vládu ukrajinských kozáků eliminovala. Později v roce 1783 získala od Turků Krym, který byl rovněž připojen k Novorusku, jak je znázorněno žlutou oblastí mapy výše.

Během tohoto formativního období řídil rozsáhlé osídlování a rusifikaci těchto území nechvalně známý stínový vládce Kateřiny, kníže Grigorij Potěmkin. Kateřina mu v podstatě od roku 1774 udělila pravomoc absolutního vládce nad touto oblastí.

Ducha a význam „Nového Ruska“ v této době výstižně vystihl historik Willard Sunderland,

Stará step byla asijská a bezstátní; ta současná byla určena státy a nárokována evropsko-ruskou civilizací. Srovnávaný svět byl nyní ještě zřetelněji světem západních říší. V důsledku toho bylo o to jasnější, že si ruská říše zaslouží vlastní „Nové Rusko“, které by patřilo ke všem ostatním – k Novému Španělsku, Nové Francii a Nové Anglii. Přijetí názvu Nové Rusko bylo skutečně nejsilnějším představitelným prohlášením o národním dospívání Ruska.

Tok času hranice Novoruska ještě více upevnil. O století později světle žlutá oblast mapy z roku 1897 níže vydává nezaměnitelné sdělení: V pozdní Ruské říši totiž nebylo o otcovství zemí sousedících s Azovským a Černým mořem pochyb: Nyní byly součástí 125 let starého „Nového Ruska“.

Kde je na této mapě Voloďova Ukrajina

Po ruské revoluci byly samozřejmě oblasti a části oblastí staré carské říše sloučeny novými rudými vládci Moskvy do pohodlného administrativního celku, který pokřtili na „Ukrajinská SSR“ (Sovětská socialistická republika). Podobným způsobem vytvořili podobné administrativní celky v Bělorusku, Gruzii, Moldávii, Turkmenistánu atd. – a nakonec tak vytvořili 15 takových falešných „republik“.

Takhle tito brutální tyrani během budování komunistického státu spojili každý kousek dnešní ukrajinské mapy z území, která ruští carové získali nebo zabrali v letech 1654-1917 (žlutá oblast):

• Staré Novorusko na Donbasu a v oblasti Černého moře bylo v roce 1922 připojeno k Ukrajinské SSR Leninem.
• Západní území kolem Lvova, známé jako Malopolsko a Halič, bylo dobyto Stalinem v roce 1939 poté, když si s Hitlerem rozdělili Polsko.
• Po smrti krvavého Stalina v roce 1954 uzavřel Chruščov se svými spojenci z prezidia dohodu o převodu Krymu z Ruské SSR do Ukrajinské SSR výměnou za jejich podporu v boji o nástupnictví.

Jedním slovem, Ukrajina je plodem komunistické krve a železa. Přesto během posledního desetiletí Washington a váleční jestřábi NATO utratili více než 300 miliard dolarů, aby zajistili, že dílo autokratických carů a komisařů zůstane v 21. století a pravděpodobně i déle nedotčené.

Je proto ironické, že historicky negramotný Donald Trump má dost rozumu na to, aby se zbavil jedné z nejhloupějších křížových výprav, které dosud Strana války na Potomacu[1] vymyslela. Tím by umožnil, aby neúspěšné dílo komunistických tyranů bylo napraveno historií – což je nyní možné pouze tehdy, jestli se Donaldovi podaří vrátit Rubiovu odbočku zpět do správných kolejí.

Moderní Ukrajina: Zrozena v komunistické krvi a železe

Obrázek: © Sven Teschke a kol., CC BY-SA 3.0.

Samozřejmě, kdyby výše zmíněné komunistické trio 20. století bylo ušlechtilým dobrodincem lidstva, jejich následné mapování a přiřazení Novoruska k Ukrajině by mohlo být ospravedlnitelné. Podle tohoto neškodného hypotetického předpokladu by pravděpodobně spojili národy s podobnou etnickou, jazykovou, náboženskou a politicko-kulturní historií do soudržného přirozeného politického zřízení a státu. Tedy do národa, který stojí za to udržovat, bránit a možná i za něj zemřít.

Bohužel důvod, proč má pravdu Trump, když se pokouší tuto krvavou katastrofu ukončit rozdělením, spočívá v tom, že pravý opak byl pravdou. V letech 1922 až 1991 držel moderní Ukrajinu pohromadě monopol násilí jejích brutálně totalitních vládců. A to se stalo více než zřejmým, když Kreml během vojenských bitev druhé světové války dočasně ztratil nad Ukrajinou kontrolu. Během této obzvláště krvavé mezihry se komunistický administrativní celek zvaný Ukrajina rozpadl ve švech.

To znamenalo, že se místní ukrajinští nacionalisté připojili k Hitlerově Wehrmachtu v jeho drancování Židů, Poláků, Romů a Rusů, když se poprvé přehnal zemí ze západu na cestě ke Stalingradu; a poté se ruské obyvatelstvo z Donbasu a jihu postavilo za Rudou armádu během jejího pomstychtivého návratu z východu po vítězství v krvavé bitvě u Stalingradu v roce 1943, která průběh druhé světové války zvrátila.

Není proto divu, že prakticky od chvíle, kdy se Ukrajina vymanila z komunistického jha, když byl Sovětský svaz v roce 1991 odhozen na smetiště dějin, je zachvácena politickou a skutečnou občanskou válkou. Volby, které se konaly, byly na národní úrovni v podstatě 50/50, ale v regionech se souboj odrážel v 80/20 hlasů. To znamená, že ukrajinští nacionalističtí kandidáti dosahovali v západních a středních oblastech spíše více než 80% rozdílu hlasů, zatímco kandidáti sympatizující s Ruskem získali podobnou převahu v převážně rusky mluvících oblastech východu a jihu.

Tento vzorec se projevil proto, že jakmile v roce 1991 skončila železná ruka totalitní vlády, na povrch vyplaval hluboký a historicky zakořeněný konflikt mezi ukrajinským nacionalismem, jazykem a politikou středních a západních oblastí země a ruským jazykem a historickými náboženskými a politickými spřízněnostmi Donbasu a jihu.

Takzvaná demokracie tyto souboje tedy sotva přežila až do února 2014, kdy konečně „uspěla“ jedna z washingtonských „barevných revolucí“. To znamená, že Washingtonem podnícený a financovaný nacionalisty vedený převrat křehkou postkomunistickou rovnováhu ukončil.

To je pravý význam majdanského převratu. Ukončil chatrnou soudržnost, která umělý stát Ukrajina udržovala po pádu Sovětského svazu neporušený sotva dvě desetiletí. Takže nebýt destruktivního zásahu Washingtonu, rozdělení komunisticky vytvořeného státu, který nikdy nebyl vybudován tak, aby přetrval, by se dostavilo samo od sebe – možná jako v Československu – a pravděpodobně dříve než později.

Nakonec tedy nutné hrozící rozdělení darebáckého státu Ukrajina vůbec nepředstavuje porušení legitimních suverénních hranic. Ani nejde o útok na pokryteckou představu „mezinárodního řádu založeného na pravidlech“, který ve skutečnosti nikdy neexistoval a který místo toho po celou dobu sloužil jako zástěrka pro globální hegemonii Washingtonu.

Ale ponaučení jsou nicméně hluboká. Historie se hromadí a nakonec vede k destruktivním, ale zcela zbytečným výsledkům.

To je případ i dnešního naprosto pošetilého jednání Washingtonu v 90. a 2000. letech, kdy do aliance NATO přizval bývalé státy Varšavské smlouvy a dokonce i separatistické sovětské republiky, jehož mise skončila v roce 1991.

Měla být rozpuštěna hned na místě. Když stará sovětská obluda s 50 000 tanky a 7 000 jadernými hlavicemi zmizela v smetišti dějin, na východě už žádná hrozba neexistovala. Nebyla žádná „frontová linie“, kterou by bylo třeba bránit.

V tomto okamžiku Washington měl a snadno mohl vést svět k odzbrojení a k obnovení trvalého míru, který zmizel v „srpnových dělech“ roku 1914.

Ale nyní se závazek NATO k vzájemné obraně podle paragrafu 5 vůči těmto 31 zemím rovná hloupé charitě, kterou si téměř zkrachovalá federální vláda v žádném případě nemůže dovolit.

Není v tom absolutně nic, co by bezpečnost Ameriky posílilo a zároveň to vytváří obrovskou motivaci pro politiky těchto zemí, aby se proti Rusku spíše chvástali, než aby hledali mírové řešení.

Takže tady je historický okamžik před námi: Donald teď musí Rubiovi jasně říct, aby se umírnil, a pak se vrátil k podstatě 28bodového plánu a souhlasil v rozdělení Ukrajiny s Putinem.

Tím by nejen ukončil naprostou hloupost zástupné války NATO proti Rusku, ale zároveň by dosáhl něčeho doslova epických rozměrů: Konkrétně defenestrace neokonzervativců, oficiálního Washingtonu, NATO, mezinárodního řádu založeného na pravidlech a všech ostatních globalistických podvodů, které Ameriku zatížily 1,5 bilionem dolarů ročně na válečný stát a globální impérium, které si nemůže a ani nepotřebuje dovolit.

(Poznámka editora: Pokud výše uvedený historický výklad něco objasňuje, pak je to to, že skutečné nebezpečí pro Ameriku zřídkakdy pochází ze vzdálených, měnících se hranic – ale z mylných ambicí těch, kteří hazardují s naší budoucností ve jménu „globálního vůdcovství“.)

Jak se Washington náměsíčně propadá hlouběji do konfliktů, které nemají se skutečnou bezpečností USA nic společného, sázky pro obyčejné Američany den ode dne rostou.

Proto je teď ta správná chvíle se informovat, ne až po vypuknutí další krize.

Legendární investor Doug Casey vydal ostře varováníČesky před tím, co považuje za nejnebezpečnější událost 21. století – událost, kterou spustili právě ty síly, o kterých se v tomto článku hovoří. Jeho speciální zpráva vysvětluje, co se chystá, proč je to důležité a jak se na to připravit, než bude příliš pozdě.

Pokud chcete pochopit skutečná rizika, která vás čekají – a co by mohla znamenat pro vaši svobodu, finance a budoucnost – můžete Dougovu naléhavou videoreportáž shlédnout zde.

Zpět na obsah

Analýzu Five Insights Into The Trilateral Russian-Ukrainian-US Talks publikoval Andrew Korybko na svém Substacku 30. ledna 2026

Pět poznatků z třístranných rozhovorů mezi Ruskem, Ukrajinou a USA

Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov potvrdilČesky, že druhé kolo třístranných rozhovorů mezi Ruskem, Ukrajinou a USA v Abú Zabí se bude konat 1. února. Z prvního kola se neobjevilo mnoho úniků informací, takže pozorovatelé mohou o tématu a významu tohoto nového formátu pouze spekulovat. Nicméně je stále možné si na základě toho, co je známo a co bylo hlášeno, udělat určitý vhled do situace, což lidem umožní lépe porozumět tomuto nejnovějšímu vývoji. Následuje pět důležitých bodů:

———-

1. Území je údajně posledním zbývajícím problémem

Putinův hlavní poradce Jurij Ušakov v předvečer prvního kola rozhovorů potvrdil, že „dosažení trvalého urovnání by bylo nepravděpodobné bez řešení územní otázky na základě vzorce dohodnutého v Anchorage“. Následoval americký ministr zahraničí Marco Rubio, který minulý týden senátnímu výboru pro zahraniční vztahy řeklČesky: „Jedinou zbývající otázkou… je územní nárok na Doněck.“ Předchozí zprávy, že Rusko požaduje stažení Ukrajiny z Donbasu, by proto mohly být pravdivé.

2. Diskutuje se o nasazení NATO po skončení konfliktu

Rubo jim také řeklČesky, že diskuse o „bezpečnostních zárukách v podstatě zahrnují nasazení hrstky evropských vojáků, především francouzských a britských, a poté americkou záchrannou síť“, což by vyžadovaloČesky souhlas Ruska. USA stále diskutujíČesky o moudrosti „potenciálního zapojení se do konfliktu, do budoucího konfliktu“, a to i přes to, že Steve Witkoff a Jared Kushner dříve signalizovaliČesky podporu své země jednotkám NATO na Ukrajině. Druhé kolo se proto pravděpodobně bude týkat i této otázky.

3. Možná je v plánu něco za něco

Financial TimesČesky uvedl, že bezpečnostní záruky USA pro Ukrajinu závisí na jejím stažení z Donbasu, zatímco New York TimesČesky uvedl, že tato část regionu kontrolovaná Kyjevem by se pak mohla stát buď demilitarizovanou zónou, nebo by v ní mohly být umístěny neutrální mírové síly. Mohla by se tedy jednat o protihodnotu, kdy se Ukrajina stáhne z Donbasu výměnou za bezpečnostní záruky USA a nasazení NATO, s čímž by Rusko mohlo souhlasit, pokud by mezi nimi stály neutrální mírové síly.

4. Trump se vyhýbá veřejnému tlaku na Zelenského

I když se tato potenciální protislužba může zdát jakkoli slibná, alespoň pokud jde o dosažení příměříČesky (za předpokladu, že Rusko odvolá svůj formální nesouhlasČesky s ním), Zelenskyj se stažení vojsk z Donbasu stále vzpírá. Trump se také vyhýbá veřejnému tlaku na něj pod hrozbou hmatatelných důsledků, jako je nevratné pozastavení prodeje zbraní do EU určených pro Ukrajinu, což naznačuje, že existují reálné limity pro to, co USA ve snaze o dosažení dohody udělají.

5. Diplomatická role USA je nyní nepostradatelná

Navzdory těmto omezením je nyní diplomatická role USA nepostradatelná, jak dokazuje ruský souhlas s trilateralizací bilaterálních rozhovorů s Ukrajinou, který představuje významný politický posun. Rusko se proto zdá být přesvědčeno, že USA to s vyjednáváním dohody s Ukrajinou myslí upřímně, i když pro tento cíl neudělají vše, co je v jejich silách. Nyní, když se rusko-ukrajinských rozhovorů účastní i USA, je nepravděpodobné, že by se po Trumpově éře vrátily k bilaterálnímu formátu, pokud by do té doby konflikt stále zuřil.

———-

Pět poznatků, které lze vyvodit z třístranných rozhovorů mezi Ruskem, Ukrajinou a USA, silně naznačuje, že Putin zvažuje dalekosáhlé kompromisy ohledně svých maximálních cílů speciálníČesky operaceČesky, jak byly na jejím počátku stanoveny. Je předčasné dělat ukvapené závěry, proč by tomu tak mohlo být, ale pokud bude takový výsledek oficiálně zakotven v právní dohodě (ať už v klidu zbraní, příměří nebo mírové smlouvě), bude jistě analyzován, aby se lépe pochopilo, proč by se Putin domníval, že toČesky RuskuČesky prospějeČesky.

Andrew Korybko (*1988) je americký politolog sídlící v Moskvě, novinář a pravidelný přispěvatel do několika online časopisů, a také člen odborné rady Institutu strategických studií a předpovědí na Univerzitě lidového přátelství Ruska. Specializuje se na vztahy mezi americkou strategií v Afro-Eurasii, čínskou globální vizí One Belt One Road, konektivity New Silk Road, hybridní válkou a na globální systémový přechod k multipolaritě. Mezi jeho další oblasti zájmu patří taktika změny režimu, barevné revoluce a nekonvenční válčení. Jeho kniha „Hybrid Wars: The Indirect Adaptive Approach To Regime ChangeČesky“ (Hybridní války: nepřímý adaptivní přístup ke změnám režimu, 2015) rozsáhle analyzuje situaci v Sýrii a na Ukrajině a tvrdí, že představují nový model strategické války vedené USA. Mimo vlastního SubstackuČesky publikuje na řadě analytických serverů jako Sputnik InternationalČesky, Global ResearchČesky či Modern DiplomacyČesky a také na Disputu.

Zpět na obsah

Analýza Jennifer Kavanagh Conceding Donetsk won’t end the war in Ukraine vyšla na serveru UnHerd 28. ledna 2026

Odstoupení Doněcku válku na Ukrajině neukončí

V nedávných kolech rozhovorů s ukrajinskou delegací Washington údajně i nadále podmiňoval budoucí bezpečnostní závazky USA stažením Kyjeva z Doněcku v domnění, že by to mohlo zajistit mírovou dohodu. Tento rámec však nakonec selže, protože zásadně nechápe roli, kterou území v současném konfliktu hraje. Pokud má být realisticky dosaženo příměří, měla by se Trumpova administrativa místo toho zaměřit na základní příčinu války.

Ačkoli někteří členové administrativy, například zvláštní vyslanec Steve Witkoff, naznačují, že je to jediný problémČesky, který mírovou dohodu brzdí, Rusko tuto válku nikdy nepovažovalo primárně za válku o území. Stažení z Doněcku je spíše symbolickým vítězstvím Moskvy, které by signalizovalo kapitulaci Ukrajiny. To by posloužilo jako tiché přiznání, že Rusko válku „vyhrálo“, a přenechalo politické vítězství prezidentu Vladimiru Putinovi.

Dalším problémem však je, že by územní ústupek Ukrajiny neznamenal konec konfliktu. Vysocí ruští představitelé opakovaněČesky jasně uvedli, že stažení UkrajinyČesky z Doněcku je podmínkou pro zahájení jednání a nezaručuje konec války. Poté, kdy Kyjev zbytek Doněcku postoupí, povzbuzená Moskva doufá, že se jednání přesunou k dalším tématům, včetně velikosti ukrajinské armády, jejího neangažovaného statusu v NATO, vazeb na Evropu a ochrany ruského jazyka. V tomto smyslu by ústupek Doněcku byl podmínkou pro pozdější nastínění skutečných příčin války.

Důležité je, že bezpečnostní záruky nabízené USA nebo Evropou by se v tomto kole jednání téměř jistě projednávaly, jelikož by Rusko díky kontrole nad Doněckem mělo větší výhodu na bojišti. S vědomím této skutečnosti ukrajinští vůdci nikdy nemohou akceptovat dohodu typu „území za bezpečnostní záruky“, zejména takové, která by od nich vyžadovala, aby se nejprve vzdali území a až poté obdrželi bezpečnostní přísliby.

Ukrajinští představitelé jistě doufají, že se jim podaří vyhnout se dalšímu zmenšování hranic země. Nakonec by se však s takovou ztrátou mohli smířit, pokud by si mohli být jisti, že Rusko v budoucnu nezaútočí znovu. Bezpečnou zárukou by byla i integrace Ukrajiny do evropské sféry vlivu jednou provždy. Otázky ohledně důvěryhodnosti amerických a evropských slibů Ukrajině a nedůvěra k Rusku však takové záruky znemožňují. Kyjev se právem obává, že by se mohl vzdát cenného území, takzvaného „pásu opevněníČesky“, a na oplátku by mu nezůstalo nic.

Američtí vyjednavači budou k ukončení současné války potřebovat novou strategii, takovou, která přestane klást území do centra mírových rozhovorů a místo toho se zaměří na bezpečnost. Patří sem témata, jako je formalizace nezúčastněného statusu Ukrajiny, jak by mohla vypadat její poválečná armáda a jak se Spojené státy a Evropa mohou důvěryhodně zavázat k ukončení expanze NATO na východ.

Moskva se může rozhovorům o těchto tématech bránit, jelikož územní otázka stále není vyřešena, ale Washington má v tomto ohledu dvě výhodyČesky. Zaprvé, USA mají věci, které Rusko chce – normalizované vztahy a zmírnění sankcí – a které Ukrajina nemůže poskytnout. Zadruhé, Putin doufá, že se vyhne vyprovokování Donalda Trumpa k uvalení nových sankcí na Rusko.

Jistě, taková změna orientace odhalí, že se mír neblíží. To je politováníhodné, ale je to také realita.

Jennifer Kavanagh je vedoucí pracovnicí a ředitelkou vojenských analýz ve společnosti Defense PrioritiesČesky. Dříve působila jako vedoucí pracovnice Carnegie Endowment of International Peace a jako vedoucí politoložka v RAND CorporationČesky. Působí jako odborná asistentka na Georgetownské univerzitě a doktorát získala na Michiganské univerzitě. Její práce jsou publikovány mimo jiné v časopisech jako Foreign Affairs, The New York Times, Foreign PolicyČesky, Journal of Conflict Resolution, Responsible StatecraftČesky a v řadě dalších.

Zpět na obsah