Chcípla kočka. Stářím, jak mívají ve zvyku. Ne jen tak ledajaká, pelíšek měla na hradě. Byla mazlíčkem manželky komunistického rozvědčíka, generála NATO a prezidenta.
Země se propadla do smutku. Média soustrastně popisují zármutek první dámy, vláda, politici i prostí občané zasílají kondolence, kočce se dostalo pietní stránky na Wikipedii. Nikdy nezapomeneme.
V mnoha zemích na světě, nehledě na harašení zbraněmi, tisknutí bezcenných dolarů a euro, dodávek zbraní a zcela zbytečného zabíjení a umírání lidí, si mnozí dnes připomínají 300 od narození filozofa míru Immanuela Kanta (1724-1804). Výročí se bude slavit se ve velkém v Německu, přestože volání po odzbrojení je dnes tam považováno za nesvětské a pacifisté za hlupáky národů. Podobně je tomu bohužel dnes i v české kotlině. V ní ale se slavit nebude, a již vůbec nebude se mluvit či psát o věčném míru. Otázka: Kde jsou ti stateční, kteří uzavírají, nebo by mohli uzavřít mír?
Hlavním důvodem, proč jsem se posledních šest měsíců tak usilovně soustředila na Gazu, není ani tak to, jak zlé a děsivé je masové zvěrstvo Izraele samo o sobě, ale protože je tak intimně propojené se všemi ostatními problémy našeho světa a s budoucnost lidského druhu.
Zcela reálným způsobem to vypadá, že zničení Gazy je okamžikem v historii, kdy lidstvo kolektivně přemýšlí o tom, zda se chce nadále chovat šíleným, sebedestruktivním způsobem a pokračovat po své trajektorii do dystopie a směrem k zániku, který si samo způsobí, nebo od toto šílenství upustit a prosadit něco lepšího. Jestli chce dál věřit lži a propagandě a mlčky souhlasit s psychopatickým vražděním mocných, nebo nechat zazářit světlo pravdy.
Ježíš Kristus poukazoval svým učedníkům, když se přeli kdo z nich je největší: „Nebudete-li jako děti, nevstoupíte do království nebeského…“, proč hovořil o dítěti? Protože i v dospělém člověku existuje ona původní kosmická část duše, nezatížená hříchy, omyly a zlem, pokud ji člověk hledá. Může se s ní spojit. Vlastně se spojuje s Kristem, neboť on je nový Adam, zakládá nové stvoření.
Smutnou skutečností washingtonské politiky je, že o některých z nejdůležitějších otázek, kterým Spojené státy a svět čelí, se málokdy vede seriózní debata. Nikde to neplatí více než v oblasti zahraniční politiky. Po mnoho desetiletí existoval v zahraničních záležitostech „bipartajní konsensus“. Je tragické, že tento konsensus byl téměř vždy chybný. Ať už se jednalo o války ve Vietnamu, Afghánistánu a Iráku, svržení demokratických vlád po celém světě nebo katastrofální kroky v oblasti obchodu, jako bylo uzavření Severoamerické dohody o volném obchodu a navázání trvalých normálních obchodních vztahů s Čínou, výsledky často poškodily postavení Spojených států ve světě, podkopaly hodnoty, které země vyznává, a byly katastrofální pro americkou pracující třídu.
Tento vzorec pokračuje i dnes. Poté, co Spojené státy vydaly miliardy dolarů na podporu izraelské armády, brání prakticky osamoceně na světě pravicově extremistickou vládu premiéra Benjamina Netanjahua, která vede kampaň totální války a destrukce proti palestinskému lidu, což má za následek smrt desítek tisíc lidí – včetně tisíců dětí – a hladomor dalších statisíců lidí v pásmu Gazy.
Lidé se báli už od roku 1947, že Evropa se stane dějištěm střetu hlavních velmocí. A že frontová linie povede jejich evropským prostorem se obávali i v letech šedesátých. Ovšem tehdejší člověk byl hodně jiný než dnešní. Cítil se především jako občan. Lidé byli zanícení pro ideály humanismu, angažovanější, kultivovanější. Měli, jak můžeme vidět z dobových dokumentů, i jiný způsob vyjadřování, který měl daleko k bezobsažné frázovitosti dneška. Velmi se snažili mít vliv na dění – nechtěli, aby se rozhodovalo o nich bez nich.
K zamyšlení nad životem starověkého řeckého filosofa Sokrata, ve vztahu k současnosti, mě vedou především stále neutuchající, nové válečné konflikty ve světě, zveřejněné výsledky maturitních zkoušek, kdy daleko větší procento studentů neuspělo, což může signalizovat zhoršení schopnosti učit se, schopnosti myšlení, a další narůstající množství závažných celospolečenských jevů. Máme jich k přemítání více než dost. Člověk je bytost v první řadě myslící, je to jeho nejbdělejší činnost a prvořadý požadavek k úspěšnému zvládnutí vzdělávání, života vlastního i celospolečenského, dnes globálního. Jsme schopni správně myslet a posuzovat své jednání sama sebe i ve vztahu ke světu?
Obsah:
Michael T. Klare: Roboti zabijáci jsou tady. Je čas se mít na pozoru
Oceane Duboust: Modely umělé inteligence v simulovaných válečných hrách zvolily násilí a eskalovaly až k jaderným útokům
Během uplynulých dvou víkendů se v Německu více než milion lidí postavilo na demonstracích proti rasismu a nelidským postojům pravicové strany AfD, což je největší mobilizace proti krajní pravici v nedávné německé historii. Demonstrace následovaly po odhalení plánů na nucené přesídlování migrantů, které někteří funkcionáři AfD podpořili. Členové vlády – koalice sociálních demokratů (SPD), Zelených a liberálů (FDP) – a konzervativní strany CDU/CSU využili příležitosti, aby se prezentovali jako obránci humanity. Jak věrohodné je však toto morální tvrzení ve skutečnosti?
Zamýšlím se nad konáním současného lidstva, snad ani není možné nepoložit si otázku, jaký to má vše smysl? Rozumí si člověk správně, nepřehlédl něco a je vůbec možné spatřit hlubší smysl všeho toho chaosu, nenávisti, válek, převádění života na umělou inteligenci, praktikování surogátního mateřství, ztrátu soucitu k přírodě i lidem, ztrátu svědomí? Mnozí vědci poukazují na dějinné situace, kdy se lidstvo také dostalo na pokraj zhroucení civilizace nezřízeným vyčerpáním zdrojů a nemravným životem, říkají, že lidstvo i navzdory nepříznivému, kritickému stavu, vždy přežilo a přežije i dnes. Jenže podobná konstatování mají svá úskalí (viz.Miroslav Bárta a ČT[1]. Lidstvo, například v době egyptských faraonů, bylo schopné zničit jen část populace a část území. Dnešní lidstvo je schopno zničit veškerý život na planetě i veškeré lidstvo, má k tomu již vyspělou techniku, technologie i zbraně. Je nasnadě otázka, zda eticko-morální vlastnosti člověka, jeho poznání, dosahují takového stupně, aby byl člověk schopen předmýšlet důsledky svých činů, jejich nevrtaných následků, dohlédnout do budoucnosti.
Obsah:
– Ramzy Baroud: Evropská morální krize: Je EU přímým partnerem v izraelské genocidě v Gaze?
– Alastair Crooke: Tragické sebezničení rozzuřeného Izraele
– Thierry Meyssan: Celosvětová situace v souvislosti s masakrem v Gaze
– Caitlin Johnstone: Jakkoli si myslíte, že je Izrael špatný, je ještě horší
Zažíváme vážnou krizi? Proč mají najednou lidé pocit, že se něco zlomilo, a cítí se zklamaní? Co nás v budoucnosti čeká?
Každý student lékařství je už od prvního ročníku studia veden svými profesory k tomu, aby si u každého pacienta položil dvě zásadní otázky – proč a jak. Proč má nemocný potíže? Otázka diagnostická, která vede k určení choroby. Jak ji léčit? Otázka terapeutická, hledání cesty k uzdravení.
Opět se jako lidstvo dostáváme do situace, kdy se tážeme, jaký ideál, by nás měl vést do budoucnosti? Není to tak, že se podstata smyslu života zaměňuje za politiku, ekonomiku, přestože ony by měly jen sloužit životu v moudrosti, porozumění a lásce? Není to spíše duchovní „Platónský ideál“, který se může stát dobrým základem smysluplného života a budoucnosti, protože se v něm objevuje úsilí o pochopení tří základních věčných principů Bytí – Pravdy, Krásy a Dobra, které v důsledku vedou lidstvo k lásce?
Tak jsem byl v pondělí na tom diskuzním setkání k 55. výročí Jana Palacha, co jsem tu o něm psal a které lze i zhlédnout – zde. Sešlo se nás tam asi padesát, z toho většina Janových vrstevníků, kteří ho osobně znali. Nejdůležitější věc, která tam byla řečena, je prostá (a pro nás, kdo jsme se Jana snažili do hloubky poznat, naprosto logická, i když pro širokou veřejnost, napojenou na mainstreamové informace, to možná bude překvapení): Jan Palach se nezabil na protest proti „komunismu“, ani proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Jak řekl na setkání jeden z jeho osobních kamarádů: Kdyby to bylo tak, tak by se to stalo hned. Na podzim 1968, který následoval po okupaci, by Jan už nejel na brigádu do Francie, kterou si opravdu užil. Jan Palach se zabil na protest proti tomu, jak na okupaci nakonec po pár měsících zareagovali Češi a Slováci. Titíž, kteří v srpnových dnech byli tak skvělí, že Milan Kundera napsal, že v srpnu 1968 (ne předtím, za Pražského jara) dosáhly naše národy svého morálního vrcholu. Když Jan odjížděl do Francie, stály tanky v ulicích a lidi byli skvělí – když se vrátil, tanky už byly skryté ve vojenských prostorech v lesích, ale zato každý druhý Čech „znormalizovaný“ tak, že říkal opak toho, co předtím.
Advokát Luděk Růžička ve opravdu odvážném rozhovoru o Brněnském soudu na který jsou nejspíš napojeni vysocí politikové, jako je například ministr spravedlnosti Pavel Blažek řečený Don Pablo. Jak funguje justiční mafie? Jak je možné, že hlavně na brněnském soudě odchází násilníci odsouzení za mnohonásobné znásilnění s podmínkou?
Umění jako projev svobodné vůle člověka, jeho lásky k Zemi a radosti ze samostatného tvoření. Umění jako most k duchu, umění jako prevence odlidštění a zhrubnutí společnosti, inspirace pro mladou generaci.
Česká vláda dala Ukrajině kazetovou munici, kterou potom odněkud z ukrajinského území byly odstřelovány obytné části ruského Belgorodu. Přitom česká republika se zavázala nepoužívat kazetovou munici, zatímco Rusko a Ukrajina tento závazek nemají. Tato dodávka proběhla bez jakýchkoliv závazků a podmínek z ukrajinské strany. Ostatní státy, které Ukrajině kazetovou munici dodaly (USA, pravděpodobně i V. Britanie), si vynutily příslib ukrajinské vlády, že tuto munici nebudou používat proti civilnímu obyvatelstvu. Ukrajina se drží závazků, které ovšem v případě České republiky nemá, takže použila na bombardování Belgorodu českou munici, kde ji žádný závazek neomezuje. (zdroje: Blesk.cz 14. července 2023: Ukrajinci dostali kazetovou munici z USA, iDnes/zpravodajství, zahraničí 13.1.2024: Rusko tvrdí, že ho odstřelovaly raketomety české výroby Vampir a kazetovou municí).
K otázce umělé inteligence je nutné přistupovat z mnoha úhlů pohledu. Co označujeme jako umělou inteligenci, co si pod pojmem umělé inteligence představujeme? Roboty pracující v továrnách nebo onen obrovský mega super počítač – de facto propojenou síť počítačů po celém světě? Neživý stroj nakrmený lidskými myšlenkami, poznatky, prožitky, vloženými do něj člověkem za pomoci kódů, opět člověkem navrženým systémem, kdy v souhrnu kombinuje, třídí, počítá a poskytuje lidem návrhy a řešení mnoha technických problémů a odpovědí – které však vzešly z lidských myšlenek, tak, jak člověk poznával sebe i svět?
Hašek versus Jágr na pokračování. Tato kontroverze má však hlubší pozadí. Hašek a další přisluhující sportovci, ale i „uvědomělí“ komentátoři vedou boj proti účasti ruských sportovců v mezinárodních soutěžích. Je to však často pokrytecké politikaření. Téma je mnohem hlubší a zřejmě přesahuje jejich obzor…
OBSAH
– .1.2024: Třetí světová válka, BRICS+ a záchrana planety
– 14.12.2023: Různé tváře fašismu
– 30.11.2023: Teror terorizovaných
Ľudí vôbec a politikov zvlášť môžeme rozdeliť aspoň na dve skupiny, a to podľa postoja k zbraniam. Jedni považujú zbrane za úplne normálnu či dokonca legitímnu súčasť života. Takých je zrejme väčšina. Druhí nepovažujú zbrane a všetko, čo s nimi súvisí (ich výroba, šírenie a najmä použitie) až za také samozrejmé či dokonca správne, pretože vedia, že každé použitie zbrane potenciálne hrozí ďalším použitím proti-zbrane atď., pokiaľ to niekto nezastaví, ad infinitum.
Můžeme uvažovat o morálně etickém aspektu lidského života, aniž bychom ho dali do souvislosti s otázkou po smyslu života? Kam vlastně lidstvo kráčí? Ke spolupráci, vzájemnému porozumění, chápání a ocenění kulturních odlišností a hledání společných hodnot lidství, nebo rozbrojům, válkám, osobní zištnosti? Co jsou společné hodnoty lidství, kdy jsou pravdivé a kdy falešné, nepravdivé?
První, kdo se mi okamžitě po událostech 21. prosince začal ozývat, byli ti, kdo s tímto druhem traumatu mají vlastní zkušenosti – moji američtí přátelé. „Jsi v šoku? Bojíš se vyjít na ulici?“ ptali se. „Ne, nejsem v šoku,“ odpovídal jsem. „Alespoň ne v akutním.“ Moje šoky totiž přicházely postupně.
Když izraelský prezident Isaac Herzog popsal útok na Gazu jako válku „za záchranu západní civilizace, za záchranu hodnot západní civilizace“, ve skutečnosti nelhal. Mluvil pravdu – jen možná ne úplně tak, jak to myslel.
Demolice Gazy je skutečně páchána na obranu západních hodnot a sama o sobě je jejich dokonalým ztělesněním. Ne západních hodnot, o kterých vás učí ve škole, ale těch skrytých, které nechtějí, abyste viděli. Ne atraktivní obal s reklamními slogany na etiketě, ale produkt, který ve skutečnosti uvnitř krabice je.
OBSAH:
Štěpán Kotrba: Masakr v Praze
Štěpán Kotrba: „Pieta nikomu nepomůže. Pravda zachrání životy.“ Masakr v Praze: Proč zveřejnit vše
Zbyněk Fiala: Kultura násilí
Radim Valenčík: Tragédie
Ivo Budil: Tak dlouho říkali, že jsme ve válce…
Kosa (Harryp): Důsledky nenávisti ve společnosti
Chartista Jiří Gruntorád drží hladovku za odstoupení Mariána Jurečky, ministra práce a sociálních věcí. Vadí mu nízké penze pro disidenty. Je okamžitě zahrnut pozorností sympatizujících médií. Třeba Vlk z Kosa zostra píše: Zvedá se mi žaludek …Jak tenhle režim zachází s těmi, jejichž činnost si zprivatizoval. Je mi šoufl z toho neuvěřitelného pokrytectví a farizejství. Z jejich antimorálky…. Pane Gruntoráde, Jane Schneidere – omlouvám se vám za nás samé i za tuhle vládu, kterou jsme jako voliči dopustili.
O Gaze a lidském svědomí — Gaslighting: Izraelští obhájci nás neúnavně manipulují a útočí na náš smysl pro realitu — + Galerie: Politické karikatury Carlose Latuffa
Vyhlazení těch, jejichž půdu krademe, jejichž zdroje drancujeme a jejichž práci využíváme, je zakódováno v naší DNA. Zeptejte se domorodých Američanů. Zeptejte se Indů. Zeptejte se Konžanů. Zeptejte se Kikuyu v Keni. Zeptejte se Hererů v Namibii, kteří byli stejně jako Palestinci v Gaze stříleni a zahnáni do pouštních koncentračních táborů, kde zemřeli hladem a nemocemi. Osmdesát tisíc z nich. Zeptejte se Iráčanů. Zeptejte se Afghánců. Zeptejte se Syřanů. Zeptejte se Kurdů. Zeptejte se Libyjců. Zeptejte se domorodých obyvatel po celém světě. Oni vědí, co jsme zač.
K tomuto textu mě svým článkem inspiroval kolega z Krajských listů MUDr. Tomáš Vodvářka, který vidí vše přímočaře: Židé jsou vyvolený národ a „Být Židem znamená bohužel i stálý boj o vlastní existenci“…
My „dezoláti“ často slýcháme, že naše představa o postupně upadajícím světě je dána tím, že si své názory na něj sestavujeme z „dezinformačních médií“. Pokud nějací takoví jsou, já k nim rozhodně nepatřím. Ke skeptickému pohledu na svět mi úplně stačí informační zdroje, které jsou zcela mainstreamové.
Smrt si říká unipolarismus
Přežije demokracie antropocén? Věk člověka a hodnotové ohnisko ústavy
Kverulant.org je přesvědčen, že služba veřejnoprávní televize je důležitým pilířem občanské společnosti a tím víc ho mrzí, že Česká televize již dvanáct let soustavně porušuje zákon, který reguluje vysílání reklamy. V pátek 14. října 2011 vstoupil v platnost zákon regulující vysílání reklamy v ČT. Ten zcela zakázal vysílat reklamu na ČT1 a zpřísnil vysílání reklamy i na ostatních programech. Televize na programu ČT1 tento zákaz začala po několika týdnech obcházet, reklamu vysílá dál, ale začala ji označovat za sponzorování vysílání, které zákon dovoluje. Nejenže jsou tak plátci koncesionářského poplatku obtěžováni reklamou, ale především miliony diváků každý den vidí, jak velká a důležitá veřejnoprávní instituce porušuje zákon. Kverulantovi tento stav zásadně vadí a už v této věci podal množství stížností. Kverulant byl ve svém tažení proti nelegální reklamě zatím neúspěšný, ale stále se nevzdává a proto dnes znovu píše všem zákonodárcům, Radě České televize, Radě pro rozhlasové a televizní vysílání a novému vedení ČT, aby konečně zjednali nápravu.
Etické kalkulace jsou méně jasné, než si myslíte.
Jaký je morálně přijatelnější postup na Ukrajině? Na první pohled se to zdá zřejmé. Ukrajina je obětí protiprávní války, její území je okupováno, její občané vážně trpí rukou vetřelce a jejím protivníkem je autokratický režim s mnoha nepříjemnými vlastnostmi.
Jen kdyby byl morální kalkul tak jednoduchý.
Stanislav Novotný se ptá Otty Černého, proč nás moralizují lidé bez páteře, komunističtí kariéristé a estébáčtí udavači, kteří se snaží zakrývat svoji vlastní minulost
Mluvíme o velmi konkrétním incidentu z roku 2018. V Sýrii došlo k údajnému útoku jedovatým plynem na předměstí Damašku Dúmá.
Zpráva mezinárodní Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) to vyšetřovala a vydala o tom zprávu. Pak to začalo být vzrušující, protože tato zpráva byla odložena, komise byla vyměněna, vydala novou zprávu a ta říkala opak toho, co ta první. Podle ní je naprosto jasné, že to byla syrská armáda, že to byl paša al-Asad.
Vzpomínám si na své první setkání s americkou vinou za dvě atomové bomby svržené na Japonsko. V roce 1985 jsem se účastnil konference o distribuovaném řízení počítačů v kalifornském Monterey a našimi hostiteli byly Lawrence Livermore Laboratories. To byla zbrojní laboratoř, která vyvinula vodíkovou bombu. Během večeře se manželka jednoho z jaderných vědců zeptala japonského profesora u stolu, zda Japonci chápou, proč Američané museli svrhnout bombu na Japonsko. Že to zachránilo milion životů amerických vojáků? A mnoho dalších Japonců? Hledala snad rozhřešení viny, kterou nesli všichni Američané? Nebo hledala potvrzení, že to, co jí bylo řečeno a čemu věřila, je pravda? Že tuto víru sdílely i oběti bomby?
Přinejmenším v evropském kontextu musí text s tímto názvem začít výhradou: když mluvím o socialismu, nemám na mysli socialistické strany, protože ty už socialismus dávno opustily, a totéž bych mohl říci o komunistických stranách ve vztahu ke komunismu. Mimo evropský kontext musím vznést ještě jednu výhradu: nemám na mysli pouze ty verze socialismu, o nichž se v Evropě diskutovalo a které se praktikovaly na počátku 20. století a které pokračovaly v praxi téměř do jeho konce v zemích tehdejšího sovětského bloku a v Jugoslávii. Dokonce ani socialismus, který dnes reálně existuje v Číně, na Kubě, ve Vietnamu nebo v Severní Koreji.
„My z Lake Wobegon máme schopnost podívat se realitě do očí a popřít ji.“ — Garrison Keillor
Zapálený pozorovatel historie si uvědomuje, že USA a Západ vstoupily do nového Temného věku. Světlo rozumu a schopnost kritického myšlení rychle dusí všeobecná emoční nedospělost. Eroze americké kultury vznikla do velké míry v důsledku desítky let trvající fúze mezi nedospělými přístupy a korporátní součinností modifikující lidské životy a hodnoty.
Komplexní, nejednoznačné a složité národohospodářské, politické a sociální skutečnosti třetí dekády 21. století by měly umožňovat existenci širokého názorového pluralismu ve prospěch řešení oněch problémů a překážek. Je tomu bohužel přesně naopak.
Rozdíl mezi levicovým myšlením autora a mým konzervativním není kupodivu velký a netýká se nejzákladnějších věcí, konstatuje Vlastimil Podracký ve své recenzi mého eseje Proč nekradeš?
Kdybych chtěl být kousavý, řekl bych, že především proto, že konzervativní myšlení Podrackého je levicové. Alespoň pokud chápeme dělení levicový – pravicový ve smyslu preference kolektivních nebo individuálních hodnot.
Přemysl Janýr napsal esej Proč nekradeš, aby vysvětlil lidské altruistické a etické chování, které se nezdá být zase tak docela samozřejmé, a zda jeho automatické vyžadování neslouží jako nástroj nějakého cíle, který nemusí být zcela altruistický.
Protiproud TV vyzvala konzervativního spisovatele a publicistu Vlastimila Podrackého, aby spolu s Petrem Hájkem zamířil na hlubiny, v nichž se zrcadlí osud umírající euro-americké civilizace a nejasně se rýsuje budoucnost českého státu a národa.
Podle jaké etiky se řídí společnost, která nerozpozná krádež?
Před mnoha lety se mi podařilo přivést jednu horlivou obdivovatelku bratrů Mašínových k závěru, že jejich adorace vyplývá především z frustrace nad nedostatkem skutečného odboje proti zločinnému režimu. S úmrtím Milana Paumera se téma opět dostalo do středu pozornosti, přičemž z většiny příspěvků vyzařuje bezradnost z chybějících konsenzuálních vzorců, které by jejich činnost v dichotomii dobré-špatné umožňovaly jednoznačně zařadit. Zákon 198/93 o protiprávnosti komunistického režimu, nahrazující kritické myšlení a historickou reflexi, nese své plody. Chybějící hodnotové vzorce nahrazuje ideologie tu boje proti zlu, onde křesťanského nezabiješ, chybějící argumenty pak denunciace tu Mašínů, onde jejich obětí.
Tak jsme se zase „proslavili“. Český prezident Petr Pavel tuto středu na ukrajinském vysílání rádia Svobodná Evropa prohlásil: „Všichni Rusové, žijící v západních zemích, by měli být monitorováni mnohem více než v minulosti, protože jsou občany národa, který vede agresivní válku… To je prostě daň za válku… Za druhé světové války byli potomci Japonců, žijící ve Spojených státech, také pod přísným monitorovacím režimem.“
24. června 1942 nařídil protektorátní ministr vnitra Richart Bienert provedení soupisu českých a moravských Cikánů na základě soupisu „potulných cikánů“, provedeného již mezi 1. červencem 1928 a 15. srpnem 1929, a jejich deportaci do táborů v Letech a Hodoníně. Soupis a deportace proběhly v průběhu prvních dnů srpna 1942. Odsud vede jen cesta do nebe, vítal zde deportované Josef Janovský čtyři měsíce předtím, než se k fyzické likvidaci Romů rozhodla berlínská vláda.
Není třeba dodávat, že ti, co atentáty chválí a doprovází výkřiky radosti, otevírají nebo spolu otevírají dveře stupňujícímu se teroru… A pokud jde ještě o Trepovovou, překonává svojí vykořeněností i postavy z Dostojevského Běsů, odkud jako by přišla.
Nemáme dějiny. Velké dějiny zemí Koruny české nakladatelství Paseka končí rokem 1945. Dál už máme namísto Moderních dějin české státnosti jen krotké konsensuální monografie a hlavně lidovou tvořivost. Z několika svých textů, které zcela jistě konsensuální nejsou, jsem sestavil seriál věnovaný kritickým historickým epizodám. První díl představuje vzorce, které naše dějiny opakovaně formují.
Nejprve poznámka na okraj, nesouvisící s tématem: Nejsem „kněz“. Kněží mají katolíci, pravoslavní, anglikáni a další tradiční církve. Já jsem evangelikál, a my evangelikálové máme zpravidla „pastory“.