Čína a Rusko, červenec 2025
OBSAH
- Alexander V. Lomanov: Čínská civilizační alternativa k západnímu modelu rozvoje
- MZV RF / МИД РФ: Rozhovor Sergeje Lavrova s ministrem zahraničních věcí Čínské lidové republiky Wangem Yi
~~~~~~~~~~~~
Členství v NATO znamená ztrátu bezpečí, peněz i čistého štítu
Severoatlantická aliance (NATO) ztratila deklarovaný důvod vzniku a existence ihned po zániku bipolárního světa, k čemuž došlo rozpuštěním Sovětského svazu (SSSR) a stejně tak rozpuštěním Varšavské smlouvy, která vznikla v roce 1955 jako reakce SSSR a jeho satelitů na ustavení NATO, ke kterému došlo o šest let předtím, v roce 1949.
Severoatlantická aliance, jak je ostatně vidět zejména od roku 1999, od agrese NATO proti zbytkové Jugoslávii, po rozpuštění SSSR a zániku Varšavské smlouvy nezanikla. Pokud by si někdo počátkem devadesátých let minulého století snad položil otázku (západní média hlavního proudu něco takového ani nenapadlo), z jakého důvodu setrvala již nepotřebná NATO při své existenci, nedostalo by se mu pochopitelně pravdivé odpovědi, ale tvrzení, že se NATO osvědčilo jako ochránce bezpečí, což nemůže vadit ani v situaci, kdy nebezpečí pominulo. Co kdyby se zrodilo nové nebezpečí? Nezrušíme přece převoznictví přes řeku jen proto, že řeka nenávratně vyschla. Nepřestaneme chodit do kavárny jenom kvůli takové bezvýznamné maličkosti, že kavárnu zrušili a demoliční četa je již na cestě. To dá západní rozum, že? Tak nějak angažovaně by možná zněla argumentace ve prospěch zachování NATO, třebaže by k ní byla připojena i povinná doložka o demokracii, svobodě a dalších vznešených hodnotách, které byly už v těch časech tiše na ústupu. Pokud se vůbec stačily u NATO kdy ohřát.
Petice NE válce! ANO míru!
Říkáme ne válce, smrti a ničení. Ne válečnému štvaní politiky a byznysu, které je prováděno na zádech nás všech. Požadujeme ukončení eskalace a začátek skutečné mírové politiky.
Proto vyzýváme všechny lidi: Přidejte se k nám, pozvedněte své hlasy! Vyšleme společně silný signál proti těm, kdo profitují z války – a za mírovou a obyvatelnou budoucnost.
Největší hrozbou pro Izrael není Írán ani Hamás, ale vlastní pýcha
Lid, jehož celá existence závisí výhradně na vojenské síle, je odsouzen k tomu, aby skončil v nejtemnějších koutech zkázy a nakonec byl poražen.
Je to více než 46 let, kdy jsem v devíti letech s rodinou opustila Írán. Většinu svého života jsem strávila v Izraeli, kde jsme založili rodinu a vychovali naše dcery – ale Írán nikdy nepřestal být mou domovinou. Od října 2023 jsem viděla nespočet obrazů mužů, žen a dětí stojících u ruin svých domovů a jejich pláč se mi vryl do paměti. Ale když vidím obrazy z Íránu po izraelských útocích a slyším pláč v perštině, mém mateřském jazyce, pocit zhroucení ve mně je jiný. Představa, že tuto destrukci provádí země, jejímž mám občanství, je nesnesitelná.
Obdiv k technologiím bez vztahu k morálce a právu
Den poté, kdy se Izrael dopustil nevyprovokované agrese proti Iránu, během níž zabil na území cizího státu vysoké důstojníky a jaderné vědce Iránu, v jedné zahradní restauraci vedli spolu debatu dva čeští vysokoškolsky vzdělaní třicátníci, které na celé akci, jež se uskutečnila v rozporu s mezinárodním právem, zaujala pouze technologická vyspělost izraelských raket, které dokázaly své oběti zasáhnout s vysokou přesností v jejich domácím prostředí. Zaujalo je toto, oči se jim rozzářily obdivem, a nic víc. Všechny okolnosti nevyprovokovaného útoku jednoho státu na jiný stát zůstaly úplně mimo okruh jejich pozornosti.
Hoffman vidí odlidštěný svět
Na příbězích operátorů válečných dronů vnímá Ivan Hoffman naprostou odlidštěnost dnešní války, kde čím dál více rozhodují o životě a smrti chladní roboti. A s novými možnostmi přestávají platit staré konvence.
K současné válce neodmyslitelně patří drony. Hodně pozornosti se věnuje jejich vývoji, schopnostem anebo ceně, protože kdo má lepší drony a má jich víc, ovládá bojiště. Řeší se, jak učinit drony dokonalejšími zabijáky a současně se hledá způsob, jak se těmto zabijákům bránit. Válka na Ukrajině ukazuje, že nejúčinnější obranou proti dronům, je likvidace jejich operátorů.
…
Tak či tak, žijeme ve světě, kde zákeřnost dostala zelenou. Děje se tak globálně, na všech stranách a v zákeřnosti nikdo nikomu nezůstává nic dlužen. V minulosti existovaly konvence, co je ve válce zapovězeno a i pro zabíjení existovalo nějaké fair play. S novými technologiemi stará pravidla postrádají smysl. Snad s výjimkou toho o hrubé záplatě na hrubý pytel. Operátor dronu se nikdy nepotká s nepřítelem tváří v tvář, aby v něm spatřil člověka. Nesetká se ale ani se svým vrahem, který by člověka mohl spatřit v něm.
Poslední dny Gazy
Tohle je konec. Poslední krví nasycená kapitola genocidy. Brzy skončí. Maximálně za několik týdnů. Dva miliony lidí táboří v troskách nebo pod širým nebem. Desítky lidí jsou denně zabíjeny a zraněny izraelskými granáty, raketami, drony, bombami a kulkami. Chybí jim čistá voda, léky a jídlo. Dosáhli bodu kolapsu. Nemocní. Zranění. Traumatizovaní. Ponížení. Opuštění. Chudí. Hladoví. Zoufalí.
Na posledních stránkách tohoto hororového příběhu Izrael sadisticky láká hladovějící Palestince sliby jídla na úzký a přeplněný devět mil dlouhý pás země, který hraničí s Egyptem. Izrael a jeho cynicky pojmenovaná Nadace pro humanitární pomoc Gazy (GHF), údajně financovaná izraelským ministerstvem obrany a Mossadem, zneužívají hladovění jako zbraň. Láká Palestince do jižní Gazy stejně, jako lákali nacisté hladovějící Židy ve varšavském ghettu, aby nastoupili do vlaků do vyhlazovacích táborů. Cílem není Palestince nakrmit. Nikdo vážně netvrdí, že by existoval dostatek potravin nebo humanitárních center. Cílem je nacpat Palestince do přísně střežených komplexů a deportovat je.
Cesta k atomizácii spoločnosti a nihilizmu
Po úvodnom citáte mi prichodí bližšie predstaviť autora knihy, ktorý sa vďaka originalite a neošúchanosti svojich myšlienok môže zdať mnohým čitateľom názorovo kontroverzným, až extrémnym – aspoň tak sa ho usilujú prezentovať západné mocenské elity.
Takže krátke curriculum vitae: EMMANUEL TODD (*16. máj 1951 Saint-Germain-en-Laye, Francúzsko), významný vedec, popredný pracovník Národného inštitútu pre demografické štúdiá v Paríži, sa narodil v známej intelektuálskej rodine, zrejme aj od tejto skutočnosti sa odvíja široká paleta jeho vedeckého záujmu v podobe histórie, antropológie, sociológie, politológie, demografie (výskum rodiny) a v konečnom dôsledku i pôvodu náboženstva.
Ako lyceista sa stal členom komunistickej mládeže, vyštudoval politické vedy na Parížskom inštitúte politických vied a veľký doktorát z histórie získal na Univerzite v Cambridgei (UK). V roku 1976 (vtedy mal 25 rokov) ho preslávila stať Konečný pád: esej o rozklade sovietskej sféry (vychádzal v nej predovšetkým z ekonomických a demografických údajov, z výšky úmrtnosti detí) – svetové uznanie mu však priniesla až vtedy, keď sa stal tento fakt skutočnosťou.
V roku 1992 ostro vystúpil proti Maastrichtskej zmluve, no postavil sa za schválenie Zmluvy o Ústave pre Európu.
Esejou Kto je Charlie? Sociológia náboženskej krízy (2015) vyvolal vo Francúzsku veľké kontroverzie. Vyjadril v nej názor, že pochody z 11. januára 2015 ako prejav solidarity so zamestnancami redakcie Charlie Hebdo, ktorých pred niekoľkými dňami zmasakrovali moslimskí teroristi, neboli vyjadrením francúzskych liberálnych hodnôt, ale rasistických a reakčných prúdov vo francúzskej spoločnosti. Prirodzene, v krajine galského kohúta spôsobili tieto myšlienky veľkú nevôľu.
Bezbrehý individualizmus nie je sloboda
„Moja sloboda mávať päsťou sa končí tam, kde sa začína tvoja tvár.“ Táto známa veta filozofa Johna Stuarta Milla dlho pôsobila ako memento, ktorým sa máme riadiť, no v súčasnej Európe, kde sa pojem slobody zredukoval na bezbrehý individualizmus, sa jej duch pomaly vytráca. Sloboda sa tu často chápe ako čisto osobná vec – ako niečo, čo si bránime pred inými. Ale čo ak je to práve naopak? Čo ak sa sloboda začína až tam, kde dokážeme byť v harmónii s ostatnými?
…
A tak sa stále viac ukazuje, že najväčšou hrozbou pre demokraciu nie je autorita, ale anarchia ega. Sloboda od všetkého – od záväzkov, od pravidiel, od spoločenských noriem – sa mení na bezbrehý individualizmus, kde sa vyhráva nie ohľaduplnosťou, ale bezohľadnosťou. Tento stav má svoje dôsledky. To, čo zažívame nielen na Slovensku, ale univerzálne v krajinách západného sveta, je silnejúci pocit spoločenskej prázdnoty, kríza dôvery v inštitúcie, mentálna a psychická vyčerpanosť, rozpad komunít a atomizácia sociálnych vzťahov.
Jak se žije ve světě emocionální disonance?
V Gaze probíhá genocida s brutalitou, která nemá v moderních dějinách obdoby. Izrael napadá, bombarduje a okupuje sousední státy. USA pronásledují ty, kdo proti tomu protestují a uvalují sankce na vyšetřovatele zločinů proti lidskosti. Ukrajinci musí umírat ve válce bez naděje na vítězství a platit za to USA, které je do ní nahnaly. V Sýrii převzali s požehnáním Západu moc teroristé Al-Kaidy/ISIS. V Rumunsku byly anulovány volby, ve Francii, Rakousku, Německu jsou nejsilnější strany bojkotovány. EU vyhrožuje Twitteru a Meta, protože odmítají cenzurovat, a zbrojí do války.
Jak se žije ve světě, ve kterém jsou všechny lidské hodnoty vymýcené, ve kterém se nejhorší zločiny staly každodenním normálem? Jsou lidské hodnoty, soucit, rozhořčení nad nespravedlností, zděšení nad brutalitou, anachronickými rezidui, kterých je třeba se zbavit?
Mezinárodní den rodiny
Mezinárodní den rodiny
~~~~~~~~~~~~
Skupina The Kelly Family
Padesát odstínů zla
Hans Vogel klade některé otázky týkající se v současnosti dominující „hitparády zloduchů“ a tvrdí, že zlo nelze historicky kvalifikovat ani kvantifikovat.
Kdo je podle vás největším zlem ve světových dějinách? Většina lidí by odpověděla okamžitě: Hitler. Mnozí by řekli Stalin a pár dalších by možná napadl Čingischán, mongolský vůdce, který žil asi před osmi stoletími, nebo jiná historická postava z daleké minulosti a vzdáleného místa.
…
Nicméně většina lidí, zejména na „Západě“, by dnes Hitlera považovala za nejhoršího zloducha v celých světových dějinách, za čiré ztělesněné zlo. V jejich očích je světovým šampionem zla a je předurčen k tomu, aby si tuto pozici udržel až do konce věků. Upozorňujeme, že ačkoli údajně zabil méně lidí než Stalin a Čingischán! Čísla mají v tomto případě zřejmě jen relativní váhu.
Poslední kapitola genocidy
Obsah:
Diana Pančenko, Alexander Dugin: Ukrajina – Rusko
OBSAH
- Proč nenávidíte Ukrajince?
- Umění budování moci
- Ukrajina, periferie, hranice
- Falešné lákadlo velikosti
- Ukrajinci a přitažlivost říše
- Problém invaze a sebenaplňující se proroctví
- Nacionalisté nerozhazují půdu
- Osud Ukrajiny je nezáviděníhodný
- Paradigma Alexandra Lukašenka
- Vnitřní Ukrajinec
- Západ zničil Ukrajince
- Rusové vítězí, ale ještě nevyhráli
- Speciální operace CIA – „poradce“
- Kruhové objezdy a surfaři
- Společný jazyk bojovníků
- „Sigma Boy“ — útok šprtů
- Ruská myšlenka
- Trump a tradiční hodnoty
- Žádná velká válka zřejmě nebude
- Mea culpa / Moje vina
- Návrat marnotratného syna
- Tajemství Darjiny svatosti
~~~~~~~~~~~~
Velezrada a kolaborace v Evropě
Na konci druhé světové války byly uplatněny tvrdé represálie proti těm, kdo s Němci nebo pro Němce pracovali. Mnozí, kteří spolupracovali, zůstali nedotčení a mnozí, kteří byli za kolaboraci zabit, nebyli vinni. Šlo tedy přinejmenším o velmi hrubé a zcela svévolné vyřizování účtů. Oběti, jak se tehdy tvrdilo, byly trestány za kolaboraci s Němci, za zradu a velezradu.
Pokud by teorie a praxe poválečného evropského zacházení s kolaboranty, zrádci a velezrádci byla aplikována na současné poměry, jaký by byl výsledek? Existují nějací podezřelí ze zrady, velezrady nebo kolaborace?
Role filozofie a společenských věd se musí změnit
Chceme-li pochopit novou roli filozofie v dnešní kultuře, tj. nejen její podíl na vzniku a rozšíření predátorského duchovního paradigmatu, ale především její schopnost toto skryté paradigma odhalit a prosadit paradigma biofilní, s životem kompatibilní, musíme nejprve odmítnout dnes všeobecně rozšířený antropocentrický předsudek.
Jeho podstatou je to, že člověk je považován za míru všech věcí a že společnost je jen diferencovaným souborem lidí s různými sociálními zájmy. Tento důraz na člověka, sociální struktury a zájmy, tj. úzký sociologický a politologický přístup dnešních společenských věd, je pro pochopení dnešní situace matoucí. Chybí v něm rozpoznání systémového konfliktu kultury s přírodou, pochopení práv a kultuře nadřazené kreativity Země.
…
Domnívám se, že nová evoluční ontologie by měla všem lidem ekologicky ohrožené kultury nedvojsmyslně povědět, že člověk zůstal částí Země, že neodpovídá za přírodu, kterou nevytvořil. Odpovídá za kulturu, za své dílo, jímž dnes Zemi svým potomkům nevratně pustoší. Proto také – vyhroceně řečeno – úcta k Zemi musí být v biofilní globální kultuře hlubší, než byl tradiční respekt člověka k člověku i přátelství a spolupráce mezi lidmi a dílčími kulturami.
Filozofie však v globalizované kultuře nemůže teoreticky chápat jen člověka, jen malou část přírodního bytí. Aby správně pochopila člověka, musí adekvátně pochopit přírodu, širší tvořivý systém přirozeného bytí.
Ústava Země
Filosofický koncept ústavy země
Už téměř padesát let vyjadřují významní vzdělanci své obavy o další existenci lidstva a navrhují způsoby, jak zajistit jeho budoucnost.
Vedle systémového přístupu autorů Římského klubu se do tohoto úsilí svými iniciativami zapojila také OSN – komise H. Brundtlandové, Světová charta přírody, …
Většina deklarací těchto hnutí však není návodem na změnu, ale jen morálním přemlouváním, výčtem zbožných přání a seznamem chyb, jichž se lidé dopouštějí ve vztahu k přírodě.
…
Proto předkládáme tento návrh Ústavy Země, založený na ontologickém předpokladu, že lidská kultura není pokračováním přirozené evoluce jinými prostředky. Vůči přírodě je kultura opozičním umělým systémem. Bude-li však nastavena biofilně, tj. tak jako příroda, bude se růst její svébytnosti vyvíjet žádoucím směrem. Kultura bude přírodu respektovat a vznikne vyšší úroveň vzájemné spolupráce mezi oběma různými systémy.
O súčasnej a budúcej podobe sveta a miesta človeka v ňom
TÉMY TRIALÓGU:
2) Tradičné hodnoty verzus nové hodnoty
3) Dôsledky vysokorýchlostnej spoločnosti
4) O vzťahoch pokroku a progresivizmu
5) Technológie ako záchrana sveta?
7) Narastajúca kríza sociálnej dôvery
8) Humanizmus a ľudské hodnoty
9) Mediálne manipulácie a súčasnosť
10) Mier – dočasná prestávka medzi vojnami?
11) Možnosti filozofie a dnešok
~~~~~~~~~~~~
Neoliberální slib svobody je prázdný
Navzdory mnoha hrůzám dnešního světa se stále najdou lidé, kteří nám tvrdí, že kapitalismus znamená „svobodu“ trhu. Ve své nové knize „Vulture Capitalism: Corporate Crimes, Backdoor Bailouts and the Death of Freedom“ / „Kapitalismus supů: Korporátní zločiny, zákulisní financování a smrt svobody“, se Grace Blakeley, novinářka a autorka časopisu Tribune, této neoliberální mytologii postavila. Ukazuje, za kolik kapitalismus vděčí plánování a státním zásahům – a kombinuje to s poutavými případovými studiemi zločinů korporací, imperialistické moci a podvodnými finančními výpomocemi (= bailout / záchranný balíček). Podle ní se nejedná o „excesy“ kapitalismu, ale o jeho samotnou podstatu.
V rozhovoru s Helmerem Stoelem z Jacobinu hovořila o své nové knize, své politice a výzvách pro levici.
Migrace – zhouba nebo záchrana?
Migrace se opět dostala do středu zájmu, když Brusel rozhodl, že je pro něj přijatelné, aby se latinoamerické favely (slumy) odstěhovaly do Evropy.
Šokující informace o tom, že předsedkyně Evropské komise von der Leyenová projedná v Montevideu, kromě problémů bezcelního obchodního styku také přijímání chudých lidí z Latinské Ameriky v Evropě, znovu otevřela otázku migrace rozdělující názorově Evropany. Proč vůbec vznikla otázka nepřirozené administrativní migrace? Kde je příčina?
Advent justičního potížísty
Advent je vnímán jako čas klidu, rozjímání a těšení se na věci příští. Nepravosti v justici ale běží dál advent-neadvent, a justičnímu potížistovi se ochrany před nežádoucími vzruchy nedostává.
Pokud už se dostanu k nějakému rozjímání, tak vždy narazím na otázku odpovědnosti za hříchy. Stát vyplácí ročně desítky milionů Kč odškodnění obětem nesprávně vedených procesů. Postižení se musí odškodnění doprošovat a většinou se dohadují se soudy o jeho výši, jen zřídka úspěšně. Sluhové státu, kteří vyrobili důvody k vyplácení odškodného, zůstávají klidní: nijak se jich to netýká. A soudci, kteří vyrábějí vadné procesy na pokračování, soudí klidně dál a dále trvají na své neomylnosti.
Listopadový převrat jako předmět propagandy
Dnešní pravice i levice nerada slyší dnes už známou pravdu, že převrat dělaly tajné služby obou bloků na pokyn nejvyšších struktur tehdejší politiky. U nás šlo o odstavení fanatických komunistů kolem Jakeše, aby nespustili represivní reakci. Komunistické kádry dostaly příležitost se transformovat na podnikatele. Z nekomunistické sféry mohli konkurovat jen restituenti. Ve státních službách se jen ojediněle vyměnili lidé, disidenti měli příležitost jen v politice, jinde o ně nikdo příliš nestál. V podstatě tento z komunistické doby převzatý elektorát zůstal dodnes a vidíme, že pouze bylo zapotřebí se správně zařadit do požadované rétoriky, jak to noví vládcové světa chtěli. Převrat tedy nebyla revoluce, ale převážně převlečení kabátů původních vládců, „samet“ byl tedy oportunismus a zrada, jejíž aktéři jsou dnes stále na nejvyšších místech.
Hromadné přistěhovalectví
Doba flexibilní akumulace odpovídá nástupu re-feudalizované a postdemokratické epochy, v níž suverénně rozhoduje nezodpovědná finanční elita, která působí v nejpřísnější anonymitě, v mezisvětí korporací a nadnárodních korporací a ve svém výlučném zájmu.
Procesy de-sovereignace / ztráty suverenity a denacionalizace / odnárodnění, které se staly ústředními po roce 1989 a které se kryjí s Hobsbawmem evokovaným „koncem státu“ (i když by bylo lépe mluvit o liberální refunkcionalizaci státu), odpovídají nezbytným momentům demolice jak do značné míry dokonalých demokracií (dodnes neexistují žádné skutečně demokratické nadnárodní subjekty), tak zbytkové etizující moci politiky, schopné v procesu absolutizace disciplinovat a řídit ekonomiku.
…
Pravice Peněz a levice Vlastnictví má dnes na horizontu po roce 1989 společného nepřítele, kterého lze identifikovat v národním státě, respektive v právním státě. Jak bylo zdůrazněno, shoduje se to s poslední pevností odporu, kterou má anarchokapitalistický globalismus po roce 1989 před sebou.
Amsterodamský pogrom
Obsah:
Aktivní mír
Po válce napsala Virginia Woolfová ve svém románu Mrs. Dalloway / Paní Dallowayová o bývalém vojákovi, který přemožený strachem pronesl: „Svět se chvěl a třásl a hrozil, že vzplane“. Tento pocit se netýká jen posttraumatické stresové poruchy onoho bývalého vojáka: tak se cítí téměř každý člověk, kterého sužují obavy ze světa pohlceného plameny a který není schopen udělat nic, aby tomu zabránil.
Tato slova rezonují i dnes, kdy se kvůli provokacím NATO na Ukrajině rýsuje možnost jaderné zimy a kdy USA a Izrael páchají genocidu na palestinském lidu a svět tomu s hrůzou přihlíží. Při vzpomínce na tato slova se dnes člověk ptá: můžeme se z této staleté noční můry probudit, protřít si oči a uvědomit si, že život může pokračovat i bez války? Takový údiv pramení z návalu naděje, nikoli z reálných důkazů. Jsme unaveni krveprolitím a smrtí. Chceme trvalý konec války.
Proč západní civilizace upadá?
O úpadku západní civilizace snad dnes nikdo nepochybuje a nemusím jej dokazovat. Soustřeďme se na příčiny.
Proč civilizace, jako třeba čínská, ještě ve středověku vyspělejší než Evropa, zaostala, je otázka právě oné nespoutanosti evropských způsobů získávání prospěchu, protože všechny civilizace měly vždy určitou morálku a kázeň, ale Evropané to postupně ztratili tváří v tvář obrovským příležitostem, které se nabízely vyspělejšími technickými prostředky. Všimněme si jednání španělského královského páru ke Krištofu Kolumbovi, který byl obviněn, že nejedná s domorodci v nově objevených zemích křesťansky. Král se snažil zavést v Americe pravidla platná v Evropě. Nakonec toho musel nechat, protože příležitostí zbohatnout pro dobrodruhy bylo tolik, že to prostě nešlo. To se opakovalo v ostatních oblastech Ameriky. Najednou se objevily metody dávno zaniklé, třeba otrokářství. Vraždění domorodců bylo normální. Evropa dělala, že to nevidí, Jezuité pokřtěné domorodce bránili, ale marně.
Trochu jiný pohled
Obsah:
Posledné dni ľudstva
K 110. výročiu začatia prvej svetovej vojny a k 150. výročiu narodenia rakúskeho spisovateľa Karla Krausa.
Prečo práve kniha „Posledné dni ľudstva“? Jestvujú na to najmä dva hlavné dôvody: 150. výročie autorovho narodenia a 110 rokov od začatia prvej svetovej vojny. A nezanedbateľným dôvodom je i aktuálnosť témy ako takej. Kraus patrí spolu s Robertom Musilom, Hermannom Brochom a Eliasom Canettim medzi klasikov modernej rakúskej spisby; jeho satirický a sarkastický obsiahly literárny opus možno priradiť k Haškovmu Dobrému vojakovi Švejkovi a vôbec k tomu najlepšiemu, čo na túto tému vzniklo, azda s tým rozdielom, že Krausovo dielo sa neopiera o priamo zažité a prežité, ale vychádza z dokumentov, novinových článkov, verejných vystúpení, počínajúc cisárom, rozličnými generálmi a končiac pouličnými žobrákmi či povaľačmi.
2x bezzásadová přizpůsobivost
Obsah:
Masové hroby, Vladimír Vysockij a my
Opovrhovať Rusmi a Ruskom je dnes predpísaná morálna povinnosť. Rusko vojensky napadlo suverénny štát. Ale opovrhovať Rusmi a Ruskom bola taká tichá povinnosť dávno predtým. Bratislavský Slavín býval toho svedkom – za Dzurindu, za Radičovej, za Matoviča i Hegera sa oprašovala revanšistická myšlienka: nie, to nie sú osloboditelia, ktorí skončili v spoločnom masovom hrobe, to sú vlastne „zachvatčiky“. Nebyť ich, mohli sme byť už vtedy Západ!
…
Vladimír Vysockij bol aj naším básnikom a spevákom, poznáme texty jeho piesní naspamäť. Pri každom výročí jeho smrti sa spomína najmä jeho rebelantstvo, jeho desaťročné manželstvo na diaľku s francúzskou herečkou Marinou Vlady, áno, aj jeho postihnutie alkoholom a morfiom, no už menej sa vie o jeho detstve.
…
Kdo ještě věří v právní stát?
V USA pronásledovali odpůrce vietnamské války, protože většina byla zpočátku pro válku. Bill Clinton, kvůli protestům a odmítání nastoupit do války, utekl z USA. Ministr obrany USA, který vietnamskou válku vedl, Robert McNamara, řadu let po skončení vietnamské války prohlásil, že tato válka byla chyba.
…
Ve známé kauze učitelky Martiny Bednářové, která otřásla celou společností, v níž byla obviněna ze spáchání trestného činu popírání genocidia dle paragrafu 405 tr. Zákoníku, byla odvolacím soudem pravomocně zproštěna obžaloby. 10. července 2024 však Nejvyšší státní zástupce podal dovolání proti tomuto osvobození.
Dovolání má zajímavé zdůvodnění. Uvádím některé pasáže.
Co nabízí porážka Německa
I tento srpen bude měsícem změn, zážitků a možností rozloučit se starým, každý po svém. Jeden se již rozhodl zabíjet na cizím území cizího občana, druhý se rozhodl zveřejnit článek v prestižním časopise o zabití vůdce atomové velmoci (o čemž bude příští článek), třetí se nemůže rozhodnout zastavit zabíjení vlastních občanů, protože ztratil kontrolu sám nad sebou.
Zabíjení má společného jmenovatele: strach na poli, jehož dva rozměry určuje pokušení a pokání.
Algoritmy a kolektivní entity
Přechod od kapitalismu ke „cloudismu“ v roce 2000, který popsal Yannis Varoufakis ve své knize Techno-feudalism: What Killed Capitalism / Techno-feudalismus: Co zabilo kapitalismus jako posun od pozemského kapitálu k takzvanému „cloudovému kapitálu“, byl již předznamenán tím, že manuální práce představuje menší část ekonomiky než práce digitální a že virtuální práce má menší význam pro práci skutečnou. V jistém smyslu samozřejmě myšlenky vždy představovaly většinu hodnoty, takže to není nic nového, ani to není problematické jako takové. Problém spočívá jinde.
Náboženství algoritmicko-egregorského boha, vznášejícího se na svém UFO, je gnostickým kultem (myslím to v hovorovém smyslu slova gnostický; dualistický). Jestliže digitální znamená prst (číslice) a manuální znamená ruku (latinsky manus) a jestliže virtuální znamená méně skutečného, můžeme technologii chápat jako snižování míry, do jaké činnosti vyžadují zapojení člověka – takříkajíc nás redukuje z ruky na prst -, což buď znamená, že lidé jsou svobodnější, aby mohli dělat více a zapojovat zbytek sebe (zbytek ruky) jinak; nebo to znamená, že jejich celkové pásmo činností časem atrofuje. Digitální práce je skvělá, pokud zároveň nezvedáte činky, nelovíte nebo nevykonáváte jinou podobnou činnost.
Mír je stav nouze
Jak vidíme každý den a můžeme číst ve všech západních politicky korektních médiích a neuvěřitelně pokryteckých a hloupých odezvách na návštěvu maďarského premiéra Orbana u prezidenta Putina, prevence selhala. Nebylo by atentátu na slovenského premiéra v květnu, setkání na Děvíně večer v den připomínky Cyrile a Metoděje a neslyšel bych výtečný projev premiéra Fica, nevěřil bych na lepší časy. Proto děkuji premiérovi Ficovi za probuzení naděje u skeptického optimisty, nebo jak se traduje, špatně informovaného kriticky, tj. jasně myslícího pesimisty.
Násilie oddojčené mliekom nenávisti
Ozveny atentátu na Roberta Fica:
—
Je násilie človeku imanentne dané? Nesie sa s človekom veky vekov, od jeho zrodu, akoby ušľachtilosť, kultivácia duše, kultúra, civilizačné procesy, láska, česť a cnosť ustupovali pred silou zla. Žiaľ, zabíjanie, vojny, brutalita, vraždy, nenávisť ešte vždy opantávajú našu planétu… A zrejme ešte dlho budú…
2 x Jan Campbell: Atentáty
Obsah:
Země, kde chcípla kočka
Chcípla kočka. Stářím, jak mívají ve zvyku. Ne jen tak ledajaká, pelíšek měla na hradě. Byla mazlíčkem manželky komunistického rozvědčíka, generála NATO a prezidenta.
Země se propadla do smutku. Média soustrastně popisují zármutek první dámy, vláda, politici i prostí občané zasílají kondolence, kočce se dostalo pietní stránky na Wikipedii. Nikdy nezapomeneme.
K věčnému míru
V mnoha zemích na světě, nehledě na harašení zbraněmi, tisknutí bezcenných dolarů a euro, dodávek zbraní a zcela zbytečného zabíjení a umírání lidí, si mnozí dnes připomínají 300 od narození filozofa míru Immanuela Kanta (1724-1804). Výročí se bude slavit se ve velkém v Německu, přestože volání po odzbrojení je dnes tam považováno za nesvětské a pacifisté za hlupáky národů. Podobně je tomu bohužel dnes i v české kotlině. V ní ale se slavit nebude, a již vůbec nebude se mluvit či psát o věčném míru. Otázka: Kde jsou ti stateční, kteří uzavírají, nebo by mohli uzavřít mír?
Gaza se nás ptá, jakou budoucnost si přejeme
Hlavním důvodem, proč jsem se posledních šest měsíců tak usilovně soustředila na Gazu, není ani tak to, jak zlé a děsivé je masové zvěrstvo Izraele samo o sobě, ale protože je tak intimně propojené se všemi ostatními problémy našeho světa a s budoucnost lidského druhu.
Zcela reálným způsobem to vypadá, že zničení Gazy je okamžikem v historii, kdy lidstvo kolektivně přemýšlí o tom, zda se chce nadále chovat šíleným, sebedestruktivním způsobem a pokračovat po své trajektorii do dystopie a směrem k zániku, který si samo způsobí, nebo od toto šílenství upustit a prosadit něco lepšího. Jestli chce dál věřit lži a propagandě a mlčky souhlasit s psychopatickým vražděním mocných, nebo nechat zazářit světlo pravdy.
Dvojník, zlo, nevědomý stín člověka spočívající v jeho duši
Ježíš Kristus poukazoval svým učedníkům, když se přeli kdo z nich je největší: „Nebudete-li jako děti, nevstoupíte do království nebeského…“, proč hovořil o dítěti? Protože i v dospělém člověku existuje ona původní kosmická část duše, nezatížená hříchy, omyly a zlem, pokud ji člověk hledá. Může se s ní spojit. Vlastně se spojuje s Kristem, neboť on je nový Adam, zakládá nové stvoření.
Revoluce v americké zahraniční politice
Smutnou skutečností washingtonské politiky je, že o některých z nejdůležitějších otázek, kterým Spojené státy a svět čelí, se málokdy vede seriózní debata. Nikde to neplatí více než v oblasti zahraniční politiky. Po mnoho desetiletí existoval v zahraničních záležitostech „bipartajní konsensus“. Je tragické, že tento konsensus byl téměř vždy chybný. Ať už se jednalo o války ve Vietnamu, Afghánistánu a Iráku, svržení demokratických vlád po celém světě nebo katastrofální kroky v oblasti obchodu, jako bylo uzavření Severoamerické dohody o volném obchodu a navázání trvalých normálních obchodních vztahů s Čínou, výsledky často poškodily postavení Spojených států ve světě, podkopaly hodnoty, které země vyznává, a byly katastrofální pro americkou pracující třídu.
Tento vzorec pokračuje i dnes. Poté, co Spojené státy vydaly miliardy dolarů na podporu izraelské armády, brání prakticky osamoceně na světě pravicově extremistickou vládu premiéra Benjamina Netanjahua, která vede kampaň totální války a destrukce proti palestinskému lidu, což má za následek smrt desítek tisíc lidí – včetně tisíců dětí – a hladomor dalších statisíců lidí v pásmu Gazy.
Lidé se báli, že se staneme bojištěm už dřív. Ale…
Lidé se báli už od roku 1947, že Evropa se stane dějištěm střetu hlavních velmocí. A že frontová linie povede jejich evropským prostorem se obávali i v letech šedesátých. Ovšem tehdejší člověk byl hodně jiný než dnešní. Cítil se především jako občan. Lidé byli zanícení pro ideály humanismu, angažovanější, kultivovanější. Měli, jak můžeme vidět z dobových dokumentů, i jiný způsob vyjadřování, který měl daleko k bezobsažné frázovitosti dneška. Velmi se snažili mít vliv na dění – nechtěli, aby se rozhodovalo o nich bez nich.
SOKRATES, spravedlnost, ctnost a naše doba
K zamyšlení nad životem starověkého řeckého filosofa Sokrata, ve vztahu k současnosti, mě vedou především stále neutuchající, nové válečné konflikty ve světě, zveřejněné výsledky maturitních zkoušek, kdy daleko větší procento studentů neuspělo, což může signalizovat zhoršení schopnosti učit se, schopnosti myšlení, a další narůstající množství závažných celospolečenských jevů. Máme jich k přemítání více než dost. Člověk je bytost v první řadě myslící, je to jeho nejbdělejší činnost a prvořadý požadavek k úspěšnému zvládnutí vzdělávání, života vlastního i celospolečenského, dnes globálního. Jsme schopni správně myslet a posuzovat své jednání sama sebe i ve vztahu ke světu?
2 x Uměle inteligentní zbraně
Obsah:
Michael T. Klare: Roboti zabijáci jsou tady. Je čas se mít na pozoru
Oceane Duboust: Modely umělé inteligence v simulovaných válečných hrách zvolily násilí a eskalovaly až k jaderným útokům
Gaza, německá krajní pravice a pokrytectví vládnoucí třídy
Během uplynulých dvou víkendů se v Německu více než milion lidí postavilo na demonstracích proti rasismu a nelidským postojům pravicové strany AfD, což je největší mobilizace proti krajní pravici v nedávné německé historii. Demonstrace následovaly po odhalení plánů na nucené přesídlování migrantů, které někteří funkcionáři AfD podpořili. Členové vlády – koalice sociálních demokratů (SPD), Zelených a liberálů (FDP) – a konzervativní strany CDU/CSU využili příležitosti, aby se prezentovali jako obránci humanity. Jak věrohodné je však toto morální tvrzení ve skutečnosti?
Vývoj civilizací a kulturních epoch – náboženské soustavy a budoucnost…
Zamýšlím se nad konáním současného lidstva, snad ani není možné nepoložit si otázku, jaký to má vše smysl? Rozumí si člověk správně, nepřehlédl něco a je vůbec možné spatřit hlubší smysl všeho toho chaosu, nenávisti, válek, převádění života na umělou inteligenci, praktikování surogátního mateřství, ztrátu soucitu k přírodě i lidem, ztrátu svědomí? Mnozí vědci poukazují na dějinné situace, kdy se lidstvo také dostalo na pokraj zhroucení civilizace nezřízeným vyčerpáním zdrojů a nemravným životem, říkají, že lidstvo i navzdory nepříznivému, kritickému stavu, vždy přežilo a přežije i dnes. Jenže podobná konstatování mají svá úskalí (viz.Miroslav Bárta a ČT[1]. Lidstvo, například v době egyptských faraonů, bylo schopné zničit jen část populace a část území. Dnešní lidstvo je schopno zničit veškerý život na planetě i veškeré lidstvo, má k tomu již vyspělou techniku, technologie i zbraně. Je nasnadě otázka, zda eticko-morální vlastnosti člověka, jeho poznání, dosahují takového stupně, aby byl člověk schopen předmýšlet důsledky svých činů, jejich nevrtaných následků, dohlédnout do budoucnosti.
4 x Gaza: dopady
Obsah:
– Ramzy Baroud: Evropská morální krize: Je EU přímým partnerem v izraelské genocidě v Gaze?
– Alastair Crooke: Tragické sebezničení rozzuřeného Izraele
– Thierry Meyssan: Celosvětová situace v souvislosti s masakrem v Gaze
– Caitlin Johnstone: Jakkoli si myslíte, že je Izrael špatný, je ještě horší
Co se stalo s naší dobou?
Zažíváme vážnou krizi? Proč mají najednou lidé pocit, že se něco zlomilo, a cítí se zklamaní? Co nás v budoucnosti čeká?
Každý student lékařství je už od prvního ročníku studia veden svými profesory k tomu, aby si u každého pacienta položil dvě zásadní otázky – proč a jak. Proč má nemocný potíže? Otázka diagnostická, která vede k určení choroby. Jak ji léčit? Otázka terapeutická, hledání cesty k uzdravení.
Za vyzvánění zvonů
Opět se jako lidstvo dostáváme do situace, kdy se tážeme, jaký ideál, by nás měl vést do budoucnosti? Není to tak, že se podstata smyslu života zaměňuje za politiku, ekonomiku, přestože ony by měly jen sloužit životu v moudrosti, porozumění a lásce? Není to spíše duchovní „Platónský ideál“, který se může stát dobrým základem smysluplného života a budoucnosti, protože se v něm objevuje úsilí o pochopení tří základních věčných principů Bytí – Pravdy, Krásy a Dobra, které v důsledku vedou lidstvo k lásce?
Poučení z krizového vývoje posledních 55 let
Tak jsem byl v pondělí na tom diskuzním setkání k 55. výročí Jana Palacha, co jsem tu o něm psal a které lze i zhlédnout – zde. Sešlo se nás tam asi padesát, z toho většina Janových vrstevníků, kteří ho osobně znali. Nejdůležitější věc, která tam byla řečena, je prostá (a pro nás, kdo jsme se Jana snažili do hloubky poznat, naprosto logická, i když pro širokou veřejnost, napojenou na mainstreamové informace, to možná bude překvapení): Jan Palach se nezabil na protest proti „komunismu“, ani proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Jak řekl na setkání jeden z jeho osobních kamarádů: Kdyby to bylo tak, tak by se to stalo hned. Na podzim 1968, který následoval po okupaci, by Jan už nejel na brigádu do Francie, kterou si opravdu užil. Jan Palach se zabil na protest proti tomu, jak na okupaci nakonec po pár měsících zareagovali Češi a Slováci. Titíž, kteří v srpnových dnech byli tak skvělí, že Milan Kundera napsal, že v srpnu 1968 (ne předtím, za Pražského jara) dosáhly naše národy svého morálního vrcholu. Když Jan odjížděl do Francie, stály tanky v ulicích a lidi byli skvělí – když se vrátil, tanky už byly skryté ve vojenských prostorech v lesích, ale zato každý druhý Čech „znormalizovaný“ tak, že říkal opak toho, co předtím.
Pane Běhunčíku: Poslední odstavec tesat do kamene.
Pan Rychlík u mne ztratil punc historika, když v televizním vystoupení o ukrajinských dějinách vynechal vyvraždění 70-ti tisíc Poláků ukrajinskými…
Cituji druhý odstavec projevu paní Lenky Procházkové : "Mnichovské trauma ale nelze vyléčit tím, že dnes budeme potomky Henleinovců objímat…
...připadne mi nemístné řešit tuto problematiku v kontextu nějakých 80 let soužití německých rodů s českou populací. Asi musíme počkat…
Jsem také pravoslavný a otce Fejsaka dobře znám. Je to jak píšete. Ale protože znám též zákulisí, mohu to doplnit.…