Dnešní psaní je pro mne bolestné, protože veřejným prostorem se prohánějí dvě témata, ke kterým mám osobní vztah. Ten vztah se jmenuje smutek v duši a je okořeněn něčím, co musím považovat za svůj životní neúspěch. V dnešních konotacích se z tohoto neúspěchu však stává tragédie národa… Těmito tématy je české občanství (spojované nyní s korespondenční volbou) a restituce.
Obsah:
Obsah:
– Ivan David: „Lidé“ v ulicích, 61% Němců se domnívá, že demokracie je v ohrožení
– Vijay Prashad: Vstup nové německé levicové strany otřásá zemí
Občas mě někdo na ulici osloví a chválí mě. Za dlouhá léta mi nadával a vyhrožoval jen jeden psychopat. Ale mlčící většina si možná většinou myslí to, co Jindra. Pokud se nespokojí s prostou úvahou, že nějak bylo a nějak bude.
Dlouhodobě si kladu otázku, kde se bere tak velká loajalita k panovníkům a jimi povýšeným lokajům.
Pane Běhunčíku: Poslední odstavec tesat do kamene.
Pan Rychlík u mne ztratil punc historika, když v televizním vystoupení o ukrajinských dějinách vynechal vyvraždění 70-ti tisíc Poláků ukrajinskými…
Cituji druhý odstavec projevu paní Lenky Procházkové : "Mnichovské trauma ale nelze vyléčit tím, že dnes budeme potomky Henleinovců objímat…
...připadne mi nemístné řešit tuto problematiku v kontextu nějakých 80 let soužití německých rodů s českou populací. Asi musíme počkat…
Jsem také pravoslavný a otce Fejsaka dobře znám. Je to jak píšete. Ale protože znám též zákulisí, mohu to doplnit.…