Na myšlenky Saint Simona navazovala mladší generace ekonomů, historiků a sociologie, která tehdy vznikala. Dokonce jeden ze zakladatelů sociologie August Comte a historik Augustin Thierry (nar. 1795), byli tajemníky Saint Simona. A. Thierry spolu s A. Thiersem (nar.1797) a F. Guizotem (nar.1787) vnesli do třídního pojetí společnosti třídní boj. Toto pojetí ovlivnilo Karla Marxe, který označil Thierryho za otce konceptu třídního boje. O své návaznosti na dřívější autory třídního boje hovoří Karel Marx v dopise Waydemeyerovi.

„Pokud jde o mne, nepatří mi ani zásluha, že jsem objevil existenci tříd v moderní společnosti, ani zásluha, že jsem objevil jejich vzájemný boj. Buržoasní dějepisci vylíčili dávno přede mnou historický vývoj tohoto boje tříd a buržoazní ekonomové ekonomickou anatomii tříd……“[1]

Kategorie třída a třídní pojetí společnosti je v sociologii sociální stratifikace používána i mimo marxistickou teorii. Karel Marx definuje třídy vztahem k výrobním prostředkům. Vlastníky výrobních prostředků je třída kapitalistů, ti, kdo prostřednictvím výrobních prostředků tvoří hodnotu a nadhodnotu je dělnická třída, která však výrobní prostředky nevlastní. Karel Marx ještě rozlišuje třídu o sobě, to je skupina definovaná objektivně vztahem k výrobním prostředkům a třídu pro sebe, což je dělnická třída, která si uvědomuje své společné třídní zájmy.

Od vztahu k výrobním prostředkům se odvíjejí základní teoretické kategorie moderní kapitalistické společnosti i společenská realita. Vztahem k výrobním prostředkům jsou dány třídní zájmy a členění na pravici a na levici. Současné zmatené zneužívání pojmu levice pro jakékoliv entity, které jsou autorovi nesympatické jsou projevem buď nevzdělanosti, nebo mají propagandistický záměr. Příkladem může být označování za levicovou Evropskou unii, což je naprosto absurdní, protože EU slouží nadnárodním korporacím a obecně kapitálu.

Veškerá politika v moderní kapitalistické společnosti vychází z jednoduchého schématu. Dělník reprezentuje pracovní sílu, kapitalista reprezentuje výrobní prostředky. Jejich spojením je vytvářena hodnota, která se dělí mezi dělníka a kapitalistu. Veškerá politika je o poměru, jak je tato hodnota dělena mezi dělníka a kapitalistu. Na tomto základě vznikly odbory a levicové dělnické politické strany, především sociální demokracie a komunistické strany.

V současnosti je nevzdělanými politiky a politology třídní boj zneužíván ke kritice komunistické strany. Třídní boj je chápán jako komunisty vnášené násilí do společnosti a do politiky. Ve skutečnosti Karel Marx třídní boj nevymyslel, ale pojmenoval a analyzoval to, co ve skutečnosti již existovalo.

Přetahovaná o poměr rozdělované hodnoty, a s tím související sociální jevy, je Marxem nazývána třídní boj. Zprostředkovaně jde i o oslabení subjektů tohoto rozdělování, dělníků a kapitalistů. Primitivní antikomunisté chápou třídní boj pouze jako násilné střety mezi dělníky a kapitalisty. Ve skutečnosti třídní boj probíhá ve všech rovinách společenské skutečnosti. To znamená v rovině politické, ekonomické, ve společenském i individuálním vědomí. Třídní boj je realizován silovými resorty; policií, armádou, zpravodajskými službami; legislativou[2] a justicí, politickými prostředky; nástroji formování vědomí; což je školství, věda, kultura a masová média. Třídní boj probíhá i tam, kde ho běžný občan nevidí, a je zájem, aby ani viděn nebyl. Například v gorbačovské komunistické straně proběhla zásadní bitva třídního boje. Vrcholem mistrovství v třídním boji bylo, když generální tajemník KSSS S. M. Gorbačov podepsal dekret o zákazu komunistické strany. Podobně také převrat v Československu v listopadu 1989 byl vrcholnou fází třídního boje. Po tomto převratu se třídní boj změnil v ovládání společnosti.

V jednotlivých fázích třídního boje a podle konkrétní politické situace se mění formy třídního boje a poměr jednotlivých nástrojů. V popřevratové fázi ovládání jsou používány především, měkké sofistikované formy. K nim patří i reforma školství nazývaná inkluze, kterou zahájila ministryně školství Kateřina Valachová. V jejím případě by snad vzhledem k její nulové pedagogické kvalifikaci bylo možné považovat její rozhodnutí jako projev pouhé nekompetence. Jinak je tomu u jejího náměstka a současného ministra školství pedagogicky kvalifikovaného Roberta Plagy. Zde již není možná žádná omluva. Inkluze degradací vyučovacího procesu směřuje k destrukci české vzdělanosti, která má třídní charakter. Postižení inkluzí je selektivní, děti z vyšších vrstev sociální stratifikace projdou základní školou bez inkluze, zatímco dětí z nižších vrstev jsou celoživotně postižení nižší vzdělanostní úrovní způsobenou inkluzí.

K falzifikaci historie byla dokonce ustavena specifická instituce Ústav pro studium totalitních režimů[3]. Silně tato forma ovládání připomíná hinduistickou teorii máji, podle níž mája vytváří iluzi skutečnosti, které věříme, a současně zakrývá, že je tato iluze iluzí.

Především u generací, které procházely sociálním zráním po listopadu 1989, bylo vytvořeno fiktivní generační vědomí, v jehož rámci je jedinec orientován pouze sám na sebe, a blokováno vnímání bytí jedince jako součásti vyšších sociálních entit. Toto vědomí není tvořeno prostřednictvím analýzy faktů a argumentací, ale vrstvením frází a tvrzeními, které nejsou ničím podložená a vytvářejí fiktivní skutečnost. Zdeformované generační vědomí má tři vrstvy:

• vědomí o předlistopadové společnosti;
• vědomí o současnosti;
• destrukce kognitivních dovedností, především kritického myšlení. To je pojistka, aby příslušníci těchto generací nemohli kritickým myšlením prohlédnout „máju“, fiktivnost propagandou vnášené reality.

Kognitivní oblast je doprovázena hodnotami a sociálními normami, jako je „Zlaté tele“, konformita, prospěchářství, hédonizmus, pragmatizmus. V komunikaci a chování se prolínají jak kognitivní aktivity, tak hodnoty a sociální normy, takže lze obtížně stanovit jaká oblast se v jaké míře projevuje v konkrétním výroku či chování. Například v televizním pořadu se předseda ODS Martin Kupka agresivně vymezil vůči Filipu Turkovi, který se na ulici neztotožňoval s pohádkou o „sametové revoluci“. M. Kupka bájil, jak jako student revolučně měnil společnost. Je pochopitelné, že v roce 1989 si neuvědomoval roli užitečného idiota, ovšem po 36 letech, pokud nezná skutečnost, tak se již jedná buď o nevzdělaného, neinformovaného hlupáka, nebo o cíleného lháře.

V lidské evoluci je člověk součástí přírody a navazuje na říši zvířat, v níž stojí chování na instinktech a na pudu a na neustálém přizpůsobování se prostředí. K pochopení člověka a společnosti je třeba vycházet z této výchozí evoluční pozice. Lidé se odlišují svou mravní a duchovní úrovní, která čím je nižší, tím má blíže k zvířecí říši, tím silněji je člověk ovládán pudy a instinkty a jeho imperativem je přizpůsobování. Jednoznačně tento princip vyjádřil ve svém projevu v Evropském parlamentu prezident Petr Pavel výrokem, že když chce člověk přežít, tak se musí přizpůsobovat. To je přesné vyjádření, cílem lidí na nízké mravní a duchovní úrovni, a tedy primitivních a navazujících na zvířecí životní strategii, je přežít.

S rostoucí mravní a duchovní úrovní se životní pozice a směrování člověka mění. Od živočišného cíle přežití se cíl proměňuje duchovními hodnotami, přičemž u duchovních velikánů se přežití dostává na vedlejší kolej a v popředí jsou duchovní hodnoty. Biologická existence je pouze nástroj k realizaci duchovních hodnot. Není cílem, ale prostředkem. Vidíme to u Ježíše, Husa, Komenského, Buddhy a dalších. V lidské populaci je životní ukotvení na celé škále od pozice Ježíše a Husa až po „pavlovské“ přizpůsobování. Pohybem na této škále probíhá evoluce lidské civilizace. Od dimenze živočišného přizpůsobování k nové spirituální dimenzi.

Čím je člověk mravně, duchovně, vzdělanostně a inteligenčně vyspělejší, tím jsou implicitně vyšší nároky na jeho chápání jsoucna a na jeho chování. Rozpouští se hranice mezi jeho egem a druhými lidmi a vesmírem. Roste jeho odpovědnost nejen za sebe, ale i za druhé lidi, celou lidskou civilizaci a život na Zemi.

Z hlediska evoluce lidské civilizace je retardérem skupina lidí na nižší vývojové úrovni, jejichž vnitřní život neobsahuje mravní a duchovní hodnoty a jejíž existence probíhá jako interakce mezi vnějším prostředím a biologickými potřebami a snahou o maximalizaci saturace těchto potřeb přizpůsobováním. Součástí těchto potřeb je zbytnělé ego a jeho neustálé uspokojování.

Člověk, jehož vnitřní život je naplněn určitým světonázorem, hodnotami a idejemi, se může mýlit, chybovat, a právě tento střet jeho vnitřního světa s realitou života autentickým žitím je zdrojem jeho duchovního vývoje. Naopak lidé, kteří vnitřně žádné duchovní hodnoty nesdílejí, pouze pragmaticky určitý světonázor předstírají, se nemohou při absenci vnitřní autenticity, reflexí svého vnitřního světa, včetně chyb, vyvíjet a v lepším případě umrtvují evoluční vývoj, v horším případě jako stoupenci Zlatého telete jsou nositeli válek, kolonializmu a genocid.

Zlaté tele, třídní boj a člověk, vize Ježíše, Marxe a buddhizmu

Největší diferenciace v lidské populaci je mezi lidmi, jejichž život obsahuje dimenzi vnitřního života obsahující duchovní a mravní hodnoty a lidmi duchovně prázdnými, pachtícími se za Zlatým teletem, uspokojováním biologických potřeb a svého ega. Vnitřní prázdnota usnadňuje přebírání jakýchkoliv ideologií, dokonce i zcela protikladných, jako je tomu u komunistických antikomunistů. Transformací zvířecího pudu je u lidí pud vlastnit, symbolicky Zlaté tele.

Tak jako jsou planety a hvězdy součástí galaxie, sociální jevy a procesy jsou součástí obecnějších sociálních jevů a procesů a v nich se také utvářejí a mají svou historii. Také třídní boj vznikal v rámci obecnějšího procesu orientace lidstva na Zlaté tele a opačného procesu lidské evoluce na spirituální vývoj člověka. Odlišnost obou procesů je pozorovatelná na směru vývoje a oblastí pokroku. Zatímco vývoj v oblastí Zlatého telete směřuje od člověka na hmotný svět a výsledky jsou parametry hmotného světa, majetek, moc a sláva (vip, celebrita); a tyto atributy jsou provázeny soupeřením, krádežemi, podvody, boji, loupežemi, násilím, válkami, korupcí, druhý proces jde opačným směrem do nitra člověka a výsledky se měří v takových kategoriích jako je rozpouštění ega a jeho atributy jsou provázeny spoluprací, empatií, solidaritou.

I když tak vyhraněnou podobu, že mohl být teoreticky reflektován v teorii třídního boje, dostal tento sociální jev až v 19. století, Karel Marx rozpoznal jeho stopy v lidské historii a úvodem v Manifestu komunistické strany píše: „Dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů.“ [4]

Zlaté tele je od biblických dob symbolem orientace na materiální stránku bytí a z ní odvozených hodnot, na regresi protikladnou a antagonistickou, duchovnímu vývoji a duchovnímu životu.

V biblickém příběhu Mojžíš odchází od židovského kmene na horu Oreb, aby přinesl Logos, Boží řád, implikativní řád přírody. Židé však za nepřítomnosti Mojžíše roztaví zlaté šperky, odlijí si Zlaté tele, svého kmenového bůžka. Odmítnou Logos, transcendentní řád bytí přinášený Mojžíšem a promítnou své ego do „Zlatého telete“, kterému se v pokleslé idolatrii klaní.[5]

Rituálním jazykem současnosti, kterým je celebrována mše „Zlatého telete“, je jazyk neodarwinismu, neoliberalismu, tržní ekonomiky bez přívlastků a “neocons“. Ve společnosti s dominantní hodnotou Zlaté tele má tato hodnota ontickou funkci vůči celku společnosti, která je od Zlatého telete odvozena. Ke Zlatému teleti je komplementární uspořádání společenských vztahů na hegelovském principu „Pán a rab“. Toto uspořádání systémově zajišťuje parazitování na společnosti (rabové), vládnoucí elitou (pán).

Karel Marx svým učením reaguje na situaci, kdy nejen jedinec si vybral dle Ježíšovy křižovatky majetek, ale majetek si jako modlu, Zlaté tele vybraly celé společnosti, celá západní civilizace. Stav po pohrdnutí Bohem nazývá odcizením své podstatě (Marx, 1961), což je jinou terminologií odcizením Bohu v člověku. Své pojetí odcizení publikoval Karel Marx v Ekonomicko-filozofických rukopisech v roce 1844 v necelých třiceti letech, dokonce tedy v ještě mladším věku, než své poselství vydal mladý Ježíš (Sak, 2025).

Klíčové při získávání Zlatého telete je využívání druhých lidí pro vlastní obohacení. Ztotožnění se Zlatým teletem vede v individuální dimenzi ke krádežím, loupežím, vraždám, vydírání, korupci, tunelování, v civilizační dimenzi k válkám, kolonializmu, otrokářství, kapitalizmu (včetně nacizmu), genocidě, (holocaust, Gaza).

W. F. Hegel tento vztah charakterizuje modelem Pán a rab, který se táhne lidskou historií, lidskou evolucí a jeho vyvrcholením je kapitalizmus s vykořisťováním a parazitizmem.
Třídní boj, i když tak není explicitně definován, je součástí obecnějšího civilizačního směřování symbolizovaném modelem Pán a rab. Jedná se o regresivní zvířecí pud modifikovaný do touhy po Zlatem teleti, v konfliktu se spirituálním puzením do vyšší evoluční dimenze. Touha po Zlatém teleti a transcendentní potřeba člověka představují klíčový evoluční střet lidské civilizace. Tento základní střet lidské civilizace lidem všech kultur a ras geniálně odkryl Ježíš, jak ukazuje Nový zákon. Je s podivem, že Nový zákon necenzurovali a není zakázán, tak jako propagace komunistických ideálů.

Mladík se chtěl k Ježíši připojit a ptal se, co má udělat. Ježíš mu odpověděl: „Chceš –li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne“. Když mladík uslyšel to slovo, smuten odešel, neboť měl mnoho majetku. Ježíš řekl svým učedníkům: „Amen, pravím vám, že bohatý těžko vejde do království nebeského.“

„Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď totiž bude jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se bude toho jednoho držet a tím druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu“ (Matouš 19: 21-24).

Znovu vám říkám, snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království.“ (Matouš 19: 21-24.)

Modelově, v širší dimenzi jako ozvěnu budoucnosti, nacházíme třídní boj jako součást konfliktu sil Zlatého telete a evolučního progresu symbolicky v Novém zákoně. „Když Ježíš přišel do chrámu, uviděl tam obchodníky. Vydělávali si peníze přímo v Jehovově domě! To Ježíše rozzlobilo. Směnárníkům převrátil stoly a vysypal jim peníze na zem. „Nedělejte z domu mého Otce tržiště“ (Jan 2: 16).

Biblický konflikt mezi silami Zlatého telete a evolučním progresem se dále vyhraňoval. Po tom, co Ježíš pronesl, že nelze sloužit dvěma pánům, majetku (Zlatému teleti) a Bohu, se uvedly do pohybu síly „třídního boje“. Sanhedrin (židovská velerada), reprezentant Zlatého telete, zmanipuloval dav a římskou politickou elitu, stejně jako v současnosti, a nebezpečný protivník Zlatého telete byl ukřižován. Ježíš na kříži je nad historií čnící symbol třídního boje a konfliktu evoluce.

Podobná událost se odehrála mnohem dříve ve čtrnáctém století př. n. l. v Egyptě. Faraón Achnaton usiloval o společenskou a spirituální změnu, která byla zcela potlačena silami regrese. Síly regrese sice Achnatona neukřižovaly, ale po jeho smrti ho vymazaly ze společenského vědomí a z historie.

Postupně se síly Zlatého telete zmocnily poselství Ježíše a pro jeho kontrolu kodifikovaly na nikajském koncilu Nový zákon a zavrhly jako kacířská některá evangelia a další texty. Zavržena byla gnose i esejci. Jako náboženský regulátor a nositel ideologické moci a z ní odvozených dalších druhů moci: ekonomické, vojenské, politické, kulturní, právní byla vybudována církev, která měla pod kontrolou šíření a interpretaci Ježíšova poselství. Ježíšovo poselství místo aby církev využívala ke spirituálnímu povznesení člověka, zneužila k ovládání lidstva. Kdo se pokoušel o návrat k autentickému Ježíšovu poselství, byl tvrdě pronásledován, viz Jan Hus a husité. Katolická církev se stala ideologickým a politickým garantem civilizační orientace na Zlaté tele a na kapitalizmus.

I dva tisíce let po vyhnání kupců a směnárníků z chrámu, v devadesátých letech, kdy česká společnost s velkou euforií žila kapitalistickým Zlatým teletem, kardinál Miloslav Vlk v interaktivním rozhlasovém pořadu „Doteky víry“ kritizoval Ježíše za jeho chování v chrámu. Naznačil tím, na jaké straně biblického konfliktu církev stojí.

Marxizmus nenavazuje a neprotíná se pouze s poselstvím Ježíše, ale také s buddhizmem. Současný reprezentant buddhizmu Dalajlama celoživotně inklinuje k marxizmu. V minulých letech se také opakovaně prohlásil za socialistu. Ve slavné přednášce na univerzitě v Kalkatě 13. ledna 2015 tibetský duchovní vůdce opět připomněl, že pokud jde o společensko-ekonomické uspořádání, je stále přesvědčeným marxistou. V této přednášce prohlásil: „Marxizmus má morální etiku, zatímco kapitalizmus je pouze honbou za ziskem. Ekonomický systém marxizmu je založen na morálních principech, zatímco kapitalizmus se zabývá pouze ziskem a profitabilitou. Marxizmus spočívá na distribuci bohatství na základě rovnosti, stará se o osud znevýhodněných a potřebných a o ty, kteří jsou vykořisťováni menšinou společnosti.“

Návaznost marxizmu na nejvýznamnější duchovní proudy lidstva, autentické křesťanství a buddhizmus, včleňují marxizmus do linie usilování o evoluční vývoj lidstva. Podstata těchto proudů; autentické křesťanství, buddhizmus a marxizmus je pro ty, kteří nezůstanou dogmaticky na povrchu těchto systémů, blízká a koherentní.

Přechod lidstva na vyšší fázi evoluce probíhá těžce a charakteristická je opakovaná regrese na nižší vývojovou fázi. Dokonce to můžeme vidět i u církve, která se označuje za nositele poselství Ježíše, který patří k hlavním světlonošům přechodu lidstva na vyšší vývojovou úroveň. Církev je v situaci mladíka, který odešel od Ježíše, protože měl mnoho majetku. To je regrese církve od Ježíšova poselství k „Zlatému teleti“.

Podobně jako církev jsou výrazným národním subjektem ve střetu regrese a pokroku Židé. Část Židů v čele s Ježíšem byla na hrotu evolučního vývoje, zatímco jiná část v čele se sanhedrinem byla v čele regrese a Zlatého telete. Tyto trendy se u Židů v obou směrech projevují i v současnosti, a i v historii občas vytryskla z židovského národního spirituálního vědomí jiskra prosvětlující většinové tíhnutí ke Zlatému teleti. Reprezentantem této části židovského tíhnutí překonávající úroveň Zlatého telete je Karel Marx, který se formoval v židovském intelektuálním prostředí s orientací na socialismus. V redakci Rheinische Zeitung ho s komunistickými idejemi seznamoval Moses Hess.

Vrcholné myšlenky Karla Marxe jsou v souladu s Ježíšem[6], jen jsou u obou vyjadřovány odlišně slovníkem dané doby a v kontextu současné kultury. Analýzy, teorie a vize Karla Marxe jsou známy pod obecným označením marxizmus. Intelektuálové a revolucionáři se s ním seznamovali od poloviny 19. století a postupně se stával ideovým nástrojem společenského a politického hnutí. Marxizmus definuje konkrétní společenské uspořádání jako společensko ekonomickou formaci, kterou charakterizují specifické společenské vztahy. Po vyčerpání vývojového potenciálu společensko ekonomická formace přechází na vyšší vývojovou fázi. Po kapitalizmu má nastoupit socializmus a po něm komunizmus.

Stejně jako většina Židů nepochopila Ježíše a chtěla jeho ukřižování, tak většina nepochopila ideály a vize K. Marxe. A stejně jako církev zdeformovala poselství Ježíše, tak komunistické strany zdeformovaly vize K. Marxe.[7]

Nástroje třídního boje

K ovládnutí vědomí člověka v rámci třídního boje síly Zlatého telete kapitál využívá řadu různých mechanizmů:

• Zneužívání pojmů s jiným implementovaným obsahem. Progresivizmem je označován politický směr prosazující politiku kryptokracie. Tento název politického směru je falešný, protože vychází ze základního pojmu progres-pokrok.
  Pokrok znamená pozitivní vývoj sociální entity od časového bodu A do časového bodu B.
  Tento směr, nazývaný progresivismus, však žádný pokrok nepřináší. Podstatná část „progresivismu“ je LGBT+, včetně homosexuality. Ovšem tyto jevy jsou deviací a nejsou ani pravicové, ani levicové a v žádném případě nejsou pokrokové (progresivní). Ve vývoji života na Zemi a v lidské evoluci primárním předpokladem vývoje a pokroku je reprodukce a LGBT+ směřuje proti reprodukci člověka. Je vůči člověku a lidstvu likvidační.
  Správně se nejedná o progres (pokrok), ale o změnu. Pokrok a změna nejsou synonyma. Pokrok je pozitivní změna.

Podobně je to s dalšími sociálními jevy a jejich reflexí prostřednictvím pojmů v rámci progresivismu.

Liberální demokracie není ani liberální, ani demokratická.

Neomarxizmem je nazýváno cokoliv, co se nelíbí kapitalistické propagandě. Správně a původně je neomarxizmem syntéza ranného Marxe (filozofie člověka) a psychoanalýzy. Vrcholným představitelem neomarxizmu je Erich Fromm.[8]

Společenský systém před listopadem 1989 je chybně nazýván komunizmem. Částečně to je projev nevzdělanosti, částečně to je propagandistický záměr.[9]

• Specifickým nástrojem propagandy je sofistikované využívání jazyka prostřednictvím odlišných slov pro stejné jevy. Propaganda využívá bohatosti českého jazyka a pro stejný jev použije dvě slova téměř stejného obsahu, téměř synonyma, avšak lišící se v hodnotící a emocionální dimenzi. Moderátor neřekne lež, ale v posluchači navodí odlišný vjem události, o které pojem vypovídá. Můžeme to pozorovat při výpovědích o válečných událostech na Ukrajině a v Iránu. Téměř by se dalo říci, že o těchto událostech mluví dva jazyky. Podobný filtr můžeme nalézt i při zpravodajství z Gazy a o Izraeli.
• Politicky korektní. V původním významu korektnost korelovala s pravdivostí. V současnosti naopak politicky korektní znamená neodchylovat se od mocí schválených pojmů a názorů a víceméně znamená říkat schválenou, zcenzurovanou lež. Říci, že v romské komunitě není vzdělání vysokou hodnotou je politicky nekorektní, byť je tato teze neustále potvrzovaná fakty a výzkumnými poznatky.
• Odlišné hodnocení stejných událostí podle politického zájmu kapitálu. Zatímco Rusko se mimo jiné nesmí vzhledem k válce na Ukrajině zúčastňovat sportovních akcí, USA po přepadení Venezuely a odvlečení jejich hlavy státu a agresi vůči Iránu, a to jsou pouze aktuální akce, není nijak omezována v účasti na jakýchkoliv akcích. O kvalitě médií hlavního proudu vypovídá chování jejích novinářů. Zatímco o událostech na Ukrajině píší a mluví s velkým morálním zaujetím, přepadení Venezuely a válečnou agresi proti Iránu přecházejí. Dokládají tak svůj cynizmus a pokrytectví.

V Česku byl přijat zákon o zákazu propagace komunizmu, proč není přijat zákon o zákazu kapitalizmu, když kapitalizmus je historií permanentních zločinů obludných rozměrů (dvě světové války, kolonializmus, otrokářství, holocaust a další genocidy, včetně genocidy Slovanů, a další). Přijetím tohoto zákona se vláda Petra Fialy vydala ve stopách nacizmu Adolfa Hitlera, který také měl boj proti komunizmu jako klíčový bod ideologie, propagandy a politiky. Židobolševizmus byl hlavní strašák. Politici Fialovi vlády navíc používali nacisticko banderovský pozdrav a ztotožňovali se s oslavováním nacistické ukrajinské historie.

• Využití monopolu kapitálu na informace k selektivnímu přístupu a k hodnocení historie socializmu a kapitalizmu. V případě socializmu se zvýrazňují pouze negativa, chyby, zločiny a zamlčují se pozitiva. O kapitalizmu se negativa zamlčují či bagatelizují. Názory a proklamovaná historie jsou derivátem moci a kapitálu, nikoliv poznávacího procesu.

Politická diskriminace a politické procesy v Československu v padesátých letech jsou neustále vyzdvihovány a vedou k označení totalitní společnost. Genocida původního obyvatelstva[10], otrokářství, rasová segregace až do šedesátých let minulého století a neustále agresivní války nebrání v charakteristice USA jako nejvyspělejší a největší demokracie na světě.

240 popravených za čtyřicet let v předchozím režimu v Československu je důkazem jeho zločinnosti. Francie má na svědomí statisíce mrtvých Vietnamců a 170 tisíc Alžířanu, které zabíjela a mučila až do šedesátých let 20. století. Američané zabili 3 miliony Vietnamců. Za 250 let existence USA pouze dvacet let nevedly agresivní válku. To jsou jen zlomky působení západních „demokracií“. A státy s takovouto historií se pasovaly na garanty demokracie a lidských práv, které implementovaly do zemí, které předtím masakrovaly. Tato implementace opět probíhala prostřednictvím bomb a raket.

Případné stejné chování kapitalistických a socialistických států má zásadní odlišnost. V případě kapitalistických států se státy chovají v souladu se svou ideologií. Pro zisk, pro Zlaté tele je možné vše. Zisk je všemu nadřazen, špinavé peníze neexistují.
Nejlépe ideologii kapitalizmu naplňuje organizovaný zločin a mafie.[11] Ideologie socializmu je však s takovým chováním v rozporu. Není bez zajímavosti, že v šedesátých letech režim zločiny a chyby přiznal a snažil se je napravit.

• Zneužití nespokojenosti části populace přeměnou předmětu nespokojenosti v jiný obsah. Neexistuje společnost, v níž by byli všichni občané spokojeni. Cílem je kritickou negativní emoci politicky přesměrovat. To je významná položka scénáře barevných revolucí. Zárodečný nádor nespokojenosti je kultivován prostřednictvím zkorumpovaných „neziskových organizací“ a kampaní zkorumpovaných medií. Jak víme od představitelů ministerstva zahraničí USA, „změna společenského zřízení na Ukrajině v roce 2014 stála USA 5 miliard dolarů.“ Nádor uměle přetvořené nespokojenosti pak těmito nástroji metastázuje do celé společnosti.

Stejná operace byla použita v Československu v roce 1989. Nespokojenost ve společnosti po vstupu vojsk Varšavské smlouvy a potlačení Pražského jara byla utlumena, avšak latentně byla stále přítomna. Nespokojenost a usilování o společenskou změnu však dominantně ve společnosti směřovala k návratu k ideálům Pražského jara. Výzkumy veřejného mínění od listopadu do února 1990 jednoznačně preferovaly socializmus. Kapitalizmus v těchto výzkumech preferovalo pouze 3–7 procent populace. Václav Havel se hlásil k socializmu a bránil se nařčení, že je proti socializmu, jako pomluvě. Následná kampaň zcela změnila směřování politické změny a za pár měsíců se již lidé báli říci, že nechtějí kapitalizmus.

• Chceš-li zničit národ, vezmi mu mladou generaci. Na tomto principu vznikly v rámci islámu janičáři z dětí původních podrobených národů. Nejnovější česká historie popírá tezi Karla Marxe o odvozování vědomí z bytí. Současná mladá (ale i střední) generace je silně indoktrinována se zabudovaným mechanizmem, který dokáže bránit reflexi faktů, které jsou v rozporu s fiktivní indoktrinovanou realitou. Navzdory faktům o bydlení v socializmu a v současnosti, s výhledem do budoucna, faktům o kvalitě a soběstačnosti potravin v současnosti a v socializmu,[12] úrovni vzdělanosti a kultury dříve a nyní, názory a postoje indoktrinovaných generací jsou s touto realitou v rozporu. U mladé a střední generace byla potlačena kognitivní schopnost vyvozovat závěry ze skutečnosti a pouze přejímá obsah propagandy.
• Nemám tvrdá sociologická data, takže předkládám pouze hypotézu. V poslední fázi vývoje západní civilizace nedošlo pouze k ústupu vlivu náboženství, ale také k ústupu duchovních a mravních hodnot, včetně vlastenectví. Tím se uvolnil prostor pro ovlivňování lidí jinými mechanizmy, vycházejícími z ideologie kapitalizmu a tržní společnosti bez přívlastků. Tím primárním mechanizmem je korupce v nejrůznějších podobách. Nejedná se pouze o peníze, ale také o funkce, pozice, zaměstnání, nemovitosti, bydlení.

Aktuálním dokladem korupce ve fungování společnosti je předběžné opatření pro zájezd prezidenta Petra Pavla na summit NATO v Ankaře. Vidíme zde korupční trojčlenku zbrojařská lobby, prezident, Ústavní soud.

Formou korupce jsou také nepřiměřené, nehorázné platy, zvláště vedoucích pracovníků. Televizní redaktoři jsou zkorumpovaní již svou pozicí v televizi. Příkladem nihilizmu a mravního úpadku je chování ředitele České televize, který s obludnými příjmy se dožadoval zvýšení televizních poplatků, aniž by příjmy v České televizi, především vlastní, srovnal na morálně přijatelnou úroveň. To, že poplatky byly zvýšeny bez ohledu na nehorázné platy vedení, svědčí o korupčním propojení mezi ČT a vládou Petra Fialy.

Bruselská elita naplňuje znaky „nové třídy“ Milovana Djialase (2019). Příjmy a další výhody bruselské nové třídy jsou tak nadhodnocené a vzdálené realitě, že „bruselský pracovník“ bez mravních hodnot udělá vše pro to, aby si svou pozici uchoval. Nemorální a kriminální se pro něho stává schůdným. Personálním symbolem tohoto procesu je na vrcholu bruselské byrokracie působící Ursula von der Leyenová. Odhalení miliardových machinací s vakcínami nebránilo evropským politickým elitám kriminalitou zatíženou političku opětovně dosadit do vrcholné evropské funkce. A ještě dělali vše pro to, aby znemožnili její trestní stíhání a soud. Desetitisíce marketingových pracovníků v Bruselu také o něčem vypovídá.

Bruselskou transformaci můžeme vidět na Věře Jourové. Dokonce po návratu z Bruselu z funkce komisařky sdělila myšlenku, s kterou lze souhlasit. „Po příchodu do Bruselu člověk musí projít jakousi lobotomií.“

S formou korupce v podobě nadhodnocených platů se můžeme potkávat běžně. Aktuálně se provalilo, že manažeři Pražských služeb mají plat 400 000 Kč měsíčně a generální ředitel Patrik Roman pobírá téměř půl milionu korun měsíčně.[13] Na pozici s takovým platem se člověk nedostane zadarmo.

Výkonný ředitel několik let ztrátové zdravotní pojišťovny Otakar Smolík, jehož měsíční příjem byl větší než plat premiéra a presidenta dohromady, dostal při odchodu 23,4 milionu korun, šéfka personálního oddělení Lýdie Jaroměřská téměř 21 milionů korun.[14]

O nejvyšších funkcionářích ukrajinského státu se již nezpochybnitelně ví, že rozkrádají peníze, které k nim plynou z celé Evropy. Evropské politiky to nechává klidnými a dál zadlužují své občany půjčkami pro ukrajinské zloděje, navíc adorující nacistické zločince a navazující na ně. Proč, jak vysvětlit toto podivné chování? Jako auto funguje na benzín, tak západní civilizace funguje na korupci. To je způsob interakce, který udržuje západní civilizaci v chodu. A pohyby financí oběma směry mezi Evropou a Ukrajinou je součástí tohoto systému řízení. Člověk bez vztahu ke svému národu, orientovaný na Zlaté tele a bez mravních a duchovních hodnot je dokonale připraven ke korupci. Proto se tak po celé Evropě rozšířily politické neziskové organizace. Představují jakousi moderní „sociální epidemii“, mor 21. století.

• Zobecněním dílčích pravd konstruovat obecnou lež. Například pokud v pořadu opakovaně použiji záběry sněžení v kvetoucí přírodě, v neznalém divákovi vytvořím dojem, že v Česku normálně v květnu sněží, aniž bych použil jedinou lež. Selektivním sestavením dílčích pravdivých informací a obrazů je tvořená výsledná syntetická lež. Samozřejmě daleko častější je používání lží, často naprosto nesmyslných pro člověka s životní zkušeností, ale uvěřitelných pro nevzdělané generace.

Realizace vize socializmu a třídní boj

Nejpodstatnější na přechodu od kapitalizmu k socializmu je odpoutání se od Zlatého telete, jako nosné formativní ideje společnosti. Toto odpoutání otevíralo cestu k novému vývoji.

Nové myšlenky si osvojila menší část společnosti, a šance, že by se vize realizovala až do roviny nové společenské skutečnosti, byla minimální. Situaci změnila 1. světová válka, která vytvořila revoluční situaci vedoucí ke vzniku Sovětského svazu. V čele revolučního přerodu směrem k vyšší evoluční etapě byli v Rusku Židé, kteří zaujímali většinu klíčových funkcí.

Často je u vzniku Sovětského svazu zmiňována občanská válka a mezinárodní intervence. To je prvoplánový pohled, v podstatě však šlo o síly reprezentující orientaci na Zlaté tele a o evoluční regresi. Síly Zlatého telete a evoluční regrese byly reprezentovány západními armádami, ruskou částí společnosti, která byla držitelem majetku, ale také v různé míře rezidui orientace na Zlaté tele v osobnosti každého člověka.

Situace k přechodu na vyšší evoluční úroveň byla mimořádně příznivá v Československu po 2. světové válce. Značná část umělecké a intelektuální elity byla v třicátých letech orientována levicově, stejně jako klíčoví politici. T. G. Masaryk byl v rakousko-uherském parlamentu poslancem za sociální demokracii, E. Beneš byl po většinu života národním socialistou. Zrada západních demokracií umožňující zabrání pohraničí s vybudovanými pevnostmi a vznik Protektorátu a euforie při osvobození Československa Rudou armádou vytvářelo příznivou politickou a ideovou atmosféru k odklonu od Zlatého telete. Navíc osvobozením Československa Rudou armádou síly Zlatého telete ztratily moc zásadním způsobem vstupovat do poválečného vývoje Československa. Převládající tendence k budování sociálně spravedlivé společnosti se projevily v prvních poválečných volbách, v nichž zvítězili komunisté, protože podstatná část populace v nich viděla naději v budování sociálně spravedlivé společnosti.

Převrat StB v listopadu 1989 nebyl pouze tragédií pro národní suverenitu[15] a pauperizaci populace v roli kolonie a koryta Západu, ale také regresí na nižší vývojovou fázi, v níž klíčové mocenské a další klíčové pozice ve společnosti zastávají primitivové s orientací na Zlaté tele.

Realizace poselství Ježíše a realizace Marxových myšlenek měly stejnou historii. Síly Zlatého telete podobně systémově potlačily a zdeformovaly obě poselství. V obou směrech došlo k dílčí realizaci některých myšlenek, v obou směrech se objevovali jedinci, kteří poselství pochopili a uváděli v život. Silám Zlatého telete tyto drobné fluktuace od hlavního proudu zásadně nevadí, jde jim o udržení systému.

Síly regrese ve všech těchto rovinách působí po celou dobu evolučního tlaku na vznik nové fáze vývoje lidstva. To vše je také součástí třídního boje. Patří sem i vznik nacizmu a 1. a 2. světová válka. Trvalost a využívání všech forem boje vidíme na příkladu Kuby. Vesměs v rozporu s mezinárodním právem USA usilují všemi způsoby, včetně vojenské intervence (Zátoka sviní), o likvidaci společenského zřízení, které je v rozporu se Zlatým teletem.

Podstatná část třídního boje probíhala a dále probíhá o vědomí prostřednictvím druhé signální soustavy. Kapitál vlastní a ovládá většinu světových médií a dalších nástrojů formování vědomí (školství, film, věda, kultura). K pochopení těchto mechanizmů ovládání pomáhá Orwellova dystopie „1984“ v níž Velký bratr implementuje do vědomí občanů hesla jako „Mír je válka, válka je mír“. Stejně probíhá v současnosti indoktrinace občanů. Připomeňme proklamaci premiéra Petra Fialy, že občan má právo na „korigované informace“. Vzhledem k ovládání médií a dalších nástrojů formování vědomí, skrytá moc – kryptokracie[16] vytváří ve vědomí lidí a ve společenském vědomí vlastní fiktivní realitu.

Jedním z hlavních problémů komunistického hnutí bylo nepochopení dialektické jednoty cíle a prostředku, cíle a cesty. A když ne nepochopení, tak nerespektování, že účel nesvětí prostředky. Cesta je stejně významná jako cíl. Každý prostředek redefinuje, modifikuje cíl, ať již záměrně či živelné, vždy však zákonitě.

Politická diskriminace v padesátých letech a normalizační diskriminace v letech sedmdesátých byly načasovanou rozbuškou ve vývoji společnosti. Tím byla ve společnosti zachována politická protisocialistická kontinuita. V sedmdesátých letech v mnoha případech byli diskriminování autentičtí[17], často předváleční komunisté. Řada předválečných komunistů na protest proti politice KSČ ze strany vystupovala. Autentičtí a předváleční komunisté byli v KSČ nahrazováni kariéristy typu Petra Pavla. Mnoho politicky a kariérně diskriminovaných komunistů nepochopilo, že sovětská okupace není projevem socialistické ideologie, ale naopak je s ní v rozporu. Vedle jedinců, kteří se ztotožňovali s ideologii sociálně spravedlivé společnosti, v komunistické straně bylo nemálo kariéristů bez mravních a duchovních hodnot a ideálů.

Síly regrese v třídním boji jako v judu či u plachetnice využily sílu protivníka ve svůj prospěch. Ve společnosti kvasila situace a bylo jen otázka vzniku vhodné situace, aby rozbuška vybuchla.

Ovšem udržet jednotu vize – cíle a prostředků mělo charakter kvadratury kruhu. Socializace a sociální zrání lidí, kteří se angažovali ve prospěch nové společnosti, probíhalo v kapitalizmu, a proto jejich zvnitřněné sociálno bylo poplatné kapitalizmu. Jen výjimeční jedinci se dokázali vymanit ze své kapitalistické sociální osobnosti.

Příkladem může být korupce, která trvale provázela socializmus, anebo karneval jevů, jako je korupce, krádež, tunelování, loupež, podvody, vydírání, které propukly ihned po listopadu 1989. Tato kvalita sociálna byla posílena v normalizaci, kdy byly potlačovány socialistické ideály ve prospěch „gulášového socializmu“. V devadesátých letech jsme mohli pozorovat jak v jednom šiku veksláci, zloději, řezníci, zelináři, vysocí svazáčtí a komunističtí funkcionáři, reemigranti, chartisté a disidenti rozkrádají státní majetek, který se v letech 1948 až 1989 navýšil sedmkrát.

Výraznou roli třídního boje ve fázi ovládání po listopadovém převratu sehrávali bývalí komunisté (Zeman, Pavel, Babiš, Telička, Martin Komárek, Šabata, Baxa, Bek, Pithart, Svěrák, Vondrák, Stříž, Špidla, Fischer, Čalfa, Rusnok, Tošovský, Pirk). Každý komunistický antikomunista dokládá, jak silná byla rezidua kapitalizmu v předlistopadovém občanovi. Vynořuje se koán[25]: „Bylo možné dospět k socializmu, když členy komunistické strany byli lidé takové mravní a duchovní úrovně jako Petr Pavel či Petr Pithart?[18]

Síly Zlatého telete zpoza železné opony vědomě a systematicky různými cestami posilovaly prohlubování rozporu mezi socialistickou sociabilitou a sociabilitou regrese. Ve snaze vyprovokovat používání neadekvátních nástrojů používaly zpravodajské služby i operace pod falešnou značkou. To byla jedna z metod sil Zlatého telete. Vyprovokovat, dotlačit komunistické hnutí k použití prostředků, které byly v rozporu s proklamovanými cíli.[19] To je jedna dimenze rozporu mezi cílem a použitými prostředky.

Příkladem mohou být politické procesy v zemích východního bloku, které jsou často cílem kritiky jako důkaz zločinnosti komunistického systému. Na vyprovokování těchto procesů se podílel polský zpravodajec židovského původu podplukovník Józef Światło,[20] který byl také agentem CIA, tedy dvojitým agentem. Sovětskému vedení zprostředkovával dezinformace o stranických funkcionářích v zemích východního bloku, které měly dokazovat jejich zradu. Po splnění úkolu zběhnul do USA.

Sovětský svaz nakonec zanikl právě v důsledku sociability Zlatého telete v osobnostech nejvyšších funkcionářů KSSS, kteří otevřeli prostor k rozkradení státního majetku a sami se stali předními aktéry převodu státního majetku do soukromých rukou. V osobnostech Borise Jelcina i M. S. Gorbačova[21], celoživotních komunistů v nejvyšších funkcích, metastázovaly prvky kapitalistické sociability.

Majetkový převrat zakrývali iluzí demokratizace společnosti. Fakta i tento faktor popírají. Referendum v republikách SSSR jednoznačně vyznělo ve pospěch zachování Sovětského svazu, přesto byl SSSR nedemokraticky rozpuštěn. Ač ústava ani stanovy komunistické strany to nepřipouštěly, M. S. Gorbačov nedemokraticky, diktátorsky komunistickou stranu zakázal. M. S. Gorbačov i B. Jelcin se servilně lísali k představitelům a symbolům všech dimenzí kapitalizmu (Vatikán, Zeď nářků). Ke své politické pozici se M. S. Gorbačov také přihlásil přijetím vyznamenání od Václava Havla s odůvodněním „Za mimořádné zásluhy o zhroucení socializmu ve střední a východní Evropě.“ Raisa Gorbačová ve snaze maximalizovat ve svém vzhledu vnější atributy západní společnosti se stala až jakousi směšnou panoptikální karikaturou.

Při přechodu na vyšší evoluční úroveň nejsou nejdůležitější armády či kapitál, ale kvalita lidí. Jejich společenská osobnost, sociabilita byla zformována na úrovni dosavadní kvality sociálna a spirituality. Změna kvality osobnosti se jeví jako nepředstavitelná, nepřekročitelná, nereálná. Duchovní změna člověka je v nám známém vesmíru zřejmě to nejobtížnější, ale také nejvýznamnější.

A i když se objeví pozitivní deviace v podobě nové sociální a spirituální kvality, síly regrese ihned zasáhnou. Tento kruciální bod lidské evoluce, který musí proběhnout v osobnosti člověka, je základním článkem poselství Ježíše a učení Buddhy. Tato proměna člověka je v širším významu také součástí třídního boje. Hlavní bitvy třídního boje se odehrávají v osobnosti člověka. Tato bitva rezonuje s myšlenkou Ježíše „Království boží je ve vás“ (Lukáš, 17:21). Tato myšlenka Ježíše nebyla v církvi příliš oblíbená, protože oslabovala vliv a moc kněze, kostela, rituálů a církve.

Cesta k socializmu a „reálný socializmus“ skončily v Československu zdánlivě absurdně, ve skutečnosti podle zákonitostí fungování moci. Většinou moc nekončí přímo v důsledku aktivit deklarovaného nepřítele, ale subjektu, který je součástí moci či je v její blízkosti (Sak, 2018). Hrobař či kat socializmu byl subjekt, který měl systém chránit a byl velkou částí populace nenáviděn – StB[22] a personálně 1. náměstek ministra vnitra, náčelník StB generál Aloiz Lorenz (Sak, 2025). Sehrál roli Jidáše socializmu a českého národa.

Dozvukem mezinárodní dimenze listopadového převratu bylo jednání Národního shromáždění o působení poslanců v tajných službách. Poslanec Miloslav Ransdorf požadoval, aby do zkoumání byly zahrnuty i zahraniční zpravodajské služby. Na podnět poslance Jána Mlynárika, který sám pracoval pro německou zpravodajskou službu (BND)[23] bylo zkoumání zredukováno na StB. Činnost ve službách vlastního státu byla dehonestující, zatímco pracovat pro zahraniční služby bylo v pořádku. I tak se ukázalo, že většina polistopadových politiků byla agenty, mnoho z nich dvojitých. Tehdejší ministr vnitra Richard Sacher, předlistopadový agent vojenské kontrarozvědky, ukryl svazky polistopadových politiků do Fondu Z, který se stal nedostupným.

I přes spoustu chyb, případně i zločinů, systém od roku 1948 směřující k socializmu prokázal řadu úspěchů, které se nyní vyjevují při srovnání se současným kapitalistickým systémem. Nejzásadnější indikátor pro srovnání, do něhož se promítá celá řada sociálních a ekonomických jevů, je porodnost. Od dob socializmu do současnosti se porodnost propadla na úroveň v době nevolnictví před vládou Marie Terezie. Dříve byl známý slogan o hlasování nohama. Tento slogan bychom mohli parafrázovat jako hlasování dělohou. Je kapitalizmus v Česku tak úspěšný, že český národ vymře?

Avšak kompradorská česká buržoasie a světová kryptokracie si již listopadové vítězství v třídním boji upevnily indoktrinací nových generací. Psychika členů těchto generací je už tak naprogramována, že nepřijme žádnou pozitivní informaci o socializmu a zablokuje reflexi případné pozitivní reality. Třídní boj je v současnosti mrtvý, nebo alespoň zmrazen. Třídy, které v minulosti s kapitalizmem vedly třídní boj, se v současnosti ztotožnily s rolí rabů, a dokonce si myslí, že ve společnosti „demokraticky“ vládnou. Společenská změna v případě lineárního společenského vývoje je málo pravděpodobná. Nelze však vyloučit společenskou změnu v důsledku objevení se černé labutě. [24]

I když společenství Zlatého telete má v současnosti moc, pokud lidstvo nezničí, zákonitě je odsouzeno skončit na smetišti dějin.

Literatura:

• Djilas, M.: Nová třída. Praha: Academia, 2019.
• Keller, J. Dějiny klasické sociologie. Praha: SLON, 2005.
• Marx, K.: Ekonomicko-filozofické rukopisy. Praha: SNPL, 1961.
• Marx, K., Engels, B. Manifest komunistické strany. Praha: Svoboda, 1949.
• Polreich, M.: Utajená zákulisí. Praha: Petrklíč, 2009.
• Sak, P.: Úvod do teorie bezpečnosti. Praha: Petrklíč, 2018.
• Sak, P.: Člověka a realita. Praha: Zakázané vzdělání, 2025.
• Sak, P. 17. listopad 1989, mýtus a realita. Nová republika, První zprávy.
• Sayers, M., Kahn, A. E.: Velké spiknutí. Praha: Mír, 1953.
• Grygar, M: Zachraňme kapitalismus, zachraňte válku! In: První zprávy.
  https://www.prvnizpravy.cz/zpravy/politika/mojmir-grygar-zachranne-kapitalismus-zachrante-valku/

Odkazy:

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]

[13]

[14]

[15]

[16]

[17]

[18]

[19] [20] [21] [22] [23] [24] [25]

koán – krátký, zdánlivě iracionální příběh nebo dialog používaný v zen-buddhismu. Obsahuje nelogickou hádanku, která slouží k překonání omezení běžného analytického myšlení. Adept nad ním medituje – například nad známou otázkou „Jak zní tlesknutí jedné ruky?“ – dokud nedosáhne stavu přímého vhledu a osvícení

doc. PhDr. Petr Sak, CSc. (*1945) je sociolog a pracovník Ústavu bezpečnostní vědy a celoživotního vzdělávání Policejní akademie ČR v Praze. Ve své vědeckovýzkumné činnosti se věnuje hodnotové orientace a životním cílům mládeže, spiritualitě mládeže, volnému času a volnočasovým aktivitám mládeže, sociálnímu zrání, médiím a mládeži, sociální deviaci mládeže, úloze a funkci mládeže v reprodukci společnosti, generacím, sociologii policie. Publikoval řadu knih počínaje Proměny české mládeže (2000), Úvod do teorie bezpečnosti (2018). Kniha „Člověk a realita – Společnost, moc a spiritualita v 21. století“ vyšla v roce 2025.