1. Tomáš Koloc: Ludvík Vaculík by dnes byl zřejmě dezolát
2. Tomáš Koloc: Autobus do protektorátu Čechy a Morava
3. Tomáš Koloc: KDO Z NICH DOSTAL CENU VE VARECH?
4. Tomáš Koloc: ČESKY O GLOBALIZACI 2.0
5. Tomáš Koloc: NEPELA A PAVEL
6. Tomáš Koloc: DVĚ SMRTÍCÍ SLOVA

Komentář Tomáš Koloc: Ludvík Vaculík by dnes byl zřejmě dezolát. vyšel v deníku Krajské listy 23. července 2026

Ludvík Vaculík by dnes byl zřejmě dezolát

Foto: Vytvořeno za pomoci AI Hailuo&amp
Popisek: Ludvík Vaculík přisochán umělou inteligencí k monumentu Václavského náměstí

Čeští novináři talentovaní, lapidární, neúplatní, vždy mířící do nitra problému, i kdyby na ně u nás vždy přítomné vyděračské režimy jakkoli tlačily: Havlíček, Neruda, Masaryk, Šalda, Čapek, Peroutka, Vaculík, Petránek, Hoffman. A aby jich bylo jako na prstech obou rukou, snad ještě Schauer, ten, který jakmile bylo dokonáno dílo národního obrození, už v roce 1895, veřejně vznesl otázku, zda nám ten krvavý boj o znovuzavedení skoro už vyhynulého národního jazyka do všech stupňů vzdělání, správy a kultury stál za to, chceme-li s tím za cenu obrovského zápasu zachráněným jazykem v puse být zároveň provincionálními českými závistivci, práskači a devótními patolízaly. Tu otázku (nijak moc neměnícímu se) českému národu ale kladli všichni jmenovaní – snad proto přes své multitalenty, píli a schopnosti strávili všichni aspoň část (většinou většinu) svého produktivního života na dlažbě, vyhozeni tam nikoli našimi rakouskými, německými, sovětskými či bruselskými satrapy – ale svými bedlivými českými krajany!

Ano, všimli jste si dobře – dvě ze jmenovaných es hvězdné desítky byli komunisti, i když své komunistické přesvědčení celý život potěžkávali, revidovali, reformovali a nakonec od něj ustoupili. To čestní komunisti dělávali. Včetně Ludvíka Vaculíka, jemuž by dnes bylo 100 a kvůli němuž píšu tyto řádky.

Muže s dobrým valašským kořínkem, protože jak víme z jeho nejslavnějšího autobiografického románu Sekera, už jehož otec se v době nezaměstnanosti 30. let nebál odejít za prací až do Íránu (který mimochodem v době, kdy tam západní velmoci ještě nezačaly pro své záměry svrhávat jeden režim za druhým, byl nejcivilizovanějším a zcela bezpečným islámským státem, jemuž se právem říkalo Francie východu) a Vaculík-syn se posléze stal „Baťovým mladým mužem“.

Ačkoli to o ničem nesvědčí, protože kromě baťovců, kteří se posléze stali skutečnou elitou národa (atentátníci na Heydricha Valčík a Švarc, cestovatelé Hanzelka a Zikmund, režiséři Karel a Bořivoj Zemanovi, Hermína Týrlová a Elmar Klos, herec Karel Höger), zlínský fenomén neochvějné loajality k firmě vyráběl i takové baťovce jako byla pozdější korouhvička jménem Milouš Jakeš, která po letmém přičichnutí k ideálům Pražského jara spočinula v samém čele normalizačního režimu.

Ludvík Vaculík byl pravý opak. Patřil k silné gardě sdružené v tehdejších Literárních novinách, která z tribuny sjezdu Svazu československých spisovatelů (Vy mladší se divíte právem. Ano, v našich národních dějinách byli na začátku všeho dobrého čeští spisovatelé – cech, který je dnes leda k pláči) v roce 1967 poprvé jasně zformulovala požadavek liberálů 60. let: zachování sociálně spravedlivého režimu při zrušení cenzury, rehabilitaci politicky stíhaných, znovupovolení zakázaných umělců, vědců, společenských organizací… Tehdy to ještě mohli prohrát – a taky nejprve prohráli: stalinistická klika v KSČ pod vedením Jiřího Hendrycha nechala autory programových projevů Vaculíka, Klímu a Liehma vyloučit ze strany a Literární noviny, tribuna liberálů, byla Svazu spisovatelů odebrána. To až na prahu dalšího roku se ukázalo, že pro stalinisty už je pozdě: liberální frakce vyhrála a nastala doba, která byla po mém soudu vrcholem dosavadních dějin našeho národa: Pražské jaro 1968.

A Vaculík byl opět na čele vývoje: Usvědčoval i nové dubčekovské vedení z kulhání za vývojem požadavků národa, a den poté, co jeho kolega spisovatel a scenárista Jan Procházka slavnostně oznámil, že parlament přijal zákon o zrušení cenzury (mimochodem poprvé v dějinách: své cenzurní úřady měla i první republika), otiskl ve znovuobnovených liberálních Literárkách hned dva kanonické texty: vlastnoručně napsaný manifest požadavků Pražského jara Dva tisíce slov a článek Obrodný proces v Semilech, který sarkasticky komentoval nechuť staré stalinistické gardy odklidit se a házení klacků pod nohy reformátorů.

Odhadl to správně: klacek nejsilnější, zvací dopis, nakonec podrazil nohy celému liberálnímu hnutí 60. let. Když ale na bývalé reformátory zafoukal nový studený vítr – a silnější, než ten z dob prezidenta Novotného! – a každý umělec i novinář například věděl, že zúčastnit se normalizačním režimem ostře sledovaného pohřbu Jana Procházky je nejmíň profesní sebevražda, Ludvík Vaculík byl tím, kdo hrdě nesl rakev toho, jenž prosadil československou novou filmovou vlnu (přičemž fakt, že ti čtyři hamletovští „kapitáni-spisovatelé“, Vaculík, Havel, Kohout a Klíma, byli už v té době materiálně zajištěni nezrušitelnými pracovními smlouvami se západními nakladatelstvími, neumenšuje v mých očích jejich odvahu). Když pak o šest let později přišla na řadu Charta, byl Ludvík Vaculík opět mezi těmi, kdo ji iniciovali.

Na tomto místě rád připomenu, co dnešní ideologie ráda zametá pod koberec (ačkoli třeba nekomunista Václav Havel to ve svých předsmrtných rozhovorech a textu Seznam těch, kdo se zasloužili o svobodu, přiznal) – ač signatáři Charty 77 byli třeba i křesťanští kněží a aktivisté, naprostou většinu lidí, kteří na sebe jako jediní zásadově ukázali prstem „my jsme ti, co jsou v opozici vůči všemu, co v tomto režimu představuje bezpráví“ tedy chartistů, kteří se vydali všanc krutému pronásledování normalizačního režimu a vysloužili si od něj dohromady stovky let ve vězení, tvořili bývalí komunisté liberálního směřování.

A to nejen ti řadoví bez vyšších režimních funkcí jako autor názvu Charty Pavel Kohout a další literáti jako právě Ludvík Vaculík, Eva Kantůrková, Karel Šiktanc, František Pavlíček, Josef Vohryzek, historici Miloš Hájek, Vilém Prečan, Jan Křen, filosofové Jiří Hermach, Milan Šimečka a Milan Machovec, výtvarník Jiří Kolář, cestovatel Jiří Hanzelka, ale i nositelé prestižních titulů minulého režimu „národní umělec“ (Jaroslav Seifert) a „zasloužilý umělec“ (Vlasta Chramostová a Dominik Tatarka), či politici jako bývalý generální tajemník Národní fronty František Kriegl, ministři z roku 1968 Jiří Hájek, Vladimír Kadlec a Vilibald Bezdíček, bývalý tajemník ÚV KSČ Zdeněk Mlynář, členové ÚV KSČ Věnek Šilhán a Milan Hübl, člen UV KSS Miroslav Kusý, bývalý vedoucí tajemník KV KSČ Jihomoravského kraje Jaroslav Šabata, bývalí poslanci parlamentu za KSČ z roku 1968 František Vodsloň, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Božena Fuková, a taky Zdeněk Jičínský – později autor Ústavy našeho dnešního státu, České republiky.

A právě skrze Literární noviny, Chartu a tří výše uvedená jména jejích signatářů se dostávám k závěru svého vzdání cti člověku jménem Ludvík Vaculík a jeho době. Ne, neměl jsem tu možnost se s L. V. osobně poznat. I když jsem byl tak blízko. Dnes toho lituju. V roce 2009 totiž jmenovaný chartista Jaroslav Šabata oslovil velkého muže mnoha talentů Jiřího Plocka, toho času redaktora LitN, který se skupinou kolegů právě tehdy odcházel ze znovu nesvobodou ohrožených Literárních novin a pan Šabata podpořil Jiřího v záměru, aby si s těmi odcházejícími (plus talenty odjinud) založil vlastní noviny.

Tak po mnoha desetiletích (vlastně poprvé od Třetí republiky) vzniklo jediné družstevní médium na území ČR a SR, a já jako jeden z těch Jiřím Plockem oslovených „talentů odjinud“ jsem měl opět možnost se učit od elity 60. let, počínaje Jaroslavem Šabatou plus jeho synem Janem a vnučkou Martou (kteří se stali mými vzácnými přáteli), ale i od zmíněného Ivana Hoffmana – ba i Ludvíka Vaculíka, který sice zůstal nadále věren své celoživotní lásce, Literárkám, to ale neznamenalo, že by ve schránce Kulturních novin čas od času nenechal tu pro nás napsaný fejeton, jindy zase bankovku na podporu našeho tehdejšího média – jak to dělala i jeho spoluchartistka Eva Kantůrková, která PRO NÁS sice nepsala, ale o to víc psala NÁM a podporovala nás, ať v korporátkapitalistickém zřízení tak těžké dílo nekomerčního družstevního média táhneme dál. Bohu budiž děkováno, že i díky jejich podpoře to dílo, vydrželo i v toxických českých podmínkách o dost déle, nežli umučené Pražské jaro: 13 let.

Zpět na obsah

Komentář Tomáš Koloc: Autobus do protektorátu Čechy a Morava. vyšel v deníku Krajské listy 17. července 2026

Autobus do protektorátu Čechy a Morava

Foto: Wikimedia Commons; popisek: Autobus, Dálkové autobusy a vlaky
Autor: User Harold17 – Vlastní dílo, Volné dílo, curid=3368375

Podobně je na tom ale vlastně každý. Zemi, v níž má trávit svůj život, pozná teprve, když se do ní narodí a žije v ní, pomyslel jsem si, a…

Zákoník práce

… nastoupil jsem. Do sauny. Navíc do sauny, v níž bylo nacpáno. Dál než ten jeden krok ke kabině řidiče se postoupit nedalo. Přes kanonické upozornění nad šoférovou hlavou jsem si ulevil:

„A v tomhle musíte dělat osm hodin. To je snad proti Zákoníku práce. Nad 26 stupňů máte od zaměstnavatele dostávat iontové nápoje. Máte je?“

„Náš podnik a zákoník práce…“ zasmál se řidič a zmáčkl jeden z mnoha čudlíků na palubní desce a na displeji se objevilo „41 °C.“

„Ty vole,“ ujelo mi. „Máte v podniku odbory?“

„Jo. I jejich bosse. Za těch pár let, co tam dělám, už třetího. Jen si nemůžu vzpomenout, že by někdy něco pro pracovníky udělal. O to víc závidí svýmu nejvyššímu bossovi z ÚRO jeho sbírku rolexek,“ zasmál se řidič a zastavil v další stanici.

„Tohle už ale přestává bejt sranda. Vždyť tu můžete za jízdy zkolabovat,“ řekl jsem.

Zdravotnická pomoc

„Však už jsem jednou zkolaboval,“ pochlubil se řidič. „Naštěstí jsem ještě předtím stačil autobus odstavit. Odvezli mě na pohotovost a čekal jsem. Ale vzali mě už za hodinu. Tu jsem strávil s chlapem, co tam seděl už tři hodiny a čekal, až přijde doktor, co má na starosti ultrazvuk. Mezi svíjením se záchvaty bolesti břicha mi vyprávěl, že je to zřejmě boží trest za jeho práci. Pracoval totiž jako distributor léčiv a zdravotnických pomůcek pro jednu švýcarskou firmu. Říkal, že v týhle branži to funguje tak, že přijedete do jednoho z těch mrakodrapů farmaceutických korporátů v Basileji, tam vám nejdřív dají podepsat čestný prohlášení, že nebudete uplácet doktory, pak sáhnou do sejfu a dají vám tlustej svazeček bankovek na to uplácení. Samozřejmě: žádnej převod, bankovky použitý – aby se to nedalo dokázat. A pak uplácíte doktory, aby léčili podle toho, co vy jim budete dodávat. Povídal, že u průměrnýho doktora dělaj platby za léčení z příjmu tak jednu desetinu – zbylých devět má od těch cesťáků. Pak mají mít motivaci léčit – říkal ten cesťák. Když mě brali na řadu, svíjel se ještě dál…“

„Nadměrné úzkoprofilové zboží“

„Co se dá dělat, v době, kdy už nikdo nevěří, že za pár let budou důchody, se člověk musí nějak zajistit,“ přitvrdil jsem v ironii a vyprávěl svůj příběh: „Já mám už takových pětatřicet let stejný nohy, ale svoji velikost jsem v obchodě vždycky sehnal. Předevčírem mi ale řekli, že moje číslo (délka 47, šířka H) je nadměrný. Zadal jsem si teda do webu heslo nadměrná obuv, a našel si, že nejbližší obchod je v Pardubicích. Jel jsem tam a tam mi mladá vyjevená prodavačka řekla, že to číslo, co potřebuju, tam rozhodně nemají – ale že si ho tam můžu nechat poslat z centrálního skladu. (Co do odbornosti na tom byla ovšem líp než jeden dvacetiletej vytlemenej prodavač u nás v HERBERTU, co mi po dotazu, kde mají krupici, sveřepě cpal cukr krupici, a když jsem se ho nakonec vážně zeptal, zda už někdy slyšel o krupici, která není cukrová, ale z obilí, řekl popravdě, že ne…)

Tak jsem s kamarádem vybral nějaké boty na webu a nechal si je poslat rovnou domů. I když byly v mojí konfekční velikosti, nenazul jsem do nich ani přední část nohy. Neuspěl jsem ani ve sportovních prodejnách. Podle všeho je buď jeden obchod, kde bych mohl sehnat boty, na pražském Žižkově, anebo si můžu v jedné aplikaci oskenovat nohu a nechat si podle výsledků ušít levné boty na míru v Maroku.

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil ten geniální PODNIKATELSKÝ nápad: vyhodit skupinu normálních lidí z průměru a z toho, co nutně potřebujou a léta dostávají v běžném obchodě, udělat abnormální úzkoprofilové zboží – s abnormálními úzkoprofilovými cenami. Jo a mimochodem – když jsem volal do firmy, co mi z ní poslali ty scvrklé sedmačtyřicítky, řekli mi, že zpátky je poslat můžu, ale poštovné se při reklamaci nevrací. Tož – ještě jedna přidaná hezká malá domů pro naši poštu.“

Ordinace, co přešla pod jiné zdravotnictví

„PODNIKÁNÍ je holt věc kreativity,“ přisadil si řidič. „Jen jsem se vrátil z tý pohotovosti, co jsem potkal toho chlapa, jak mi vyprávěl o uplacenejch doktorech, udělal se mi po nějaký době na noze bércovej vřed. Už několik let s tím chodím do poradny pro léčbu chronických ran. To je ordinace, kde se kupodivu vůbec netají tím, že berou léčiva od firmy – ona ta firma tu ordinaci dokonce provozuje. V praxi to vypadá tak, že vás tam doktoři postupně naučí, jak se sám doma ošetřit a do batůžku vám dají několik kilo materiálu, který samozřejmě proúčtují pojišťovnám. A v případě, že vypadáte jako nemotorné kopyto (což jsem zpočátku vypadal), vám ještě několikrát týdně pošlou domů od spřátelené firmy mastně proúčtovanou pečovatelku. Ta moje byla nějaká přivydělávající si paní profesorka v důchodu, co to uměla ještě hůř než já, takže jsem se jí brzy zbavil a liboval si, jak si vystačím a jak se rána brzo zahojí. Ale jen do doby, než se teď objevila další. Teď totiž ordinaci převzala jiná firma s úplně jiným materiálem – kterým se léčí úplně jiným způsobem. Poslouchat tytéž doktory, kteří vám před pár měsíci vyprávěli, že vyléčit se můžete jedině tak a tak, a teď říkají totéž o úplně jiném typu léčby, je celkem sranda. Jen se bojím, aby ta nová léčba zabrala aspoň stejně dobře, jako ta bývalá, co se během výměny firmy na dveřích bleskově přežila…“

Hotely, které nechtějí, aby o nich bylo slyšet

„Já jsem teda kluk z ordinace,“ vydechl jsem, „můj táta byl doktor, jenže nepodnikavej – vyškolenej ještě v době toho strašnýho zahnívajícího socialismu, ale ten by takovejchhle čachrů nikdy nebyl schopen. Proto jsem jako jím vychovanej taky vždycky vyvalenej, co je všechno možný. Třeba – já se tak trochu přiživuju tím, že dělám rozhovory s umělci a jeden čtenář, co mě rád čte, mi nabídl zajímavej kšeft: on pracuje jako produkční v lokální televizi a jeho známý je ředitelem starého slavného hotelu, který je součástí velkého řetězce lázeňských hotelů, který vlastně nemá žádnou propagaci. Ptal se, co s tím uděláme? S tím mým čtenářem jsme tedy vymysleli, že v každém z těch hotelů udělám veřejný rozhovor (jak se dnes: říká talkshow) s umělcem, který má nějakou vazbu na tamní kraj, buď tam bydlí, nebo tam vyrůstal, pracoval, na tu talkshow se pozvou hoteloví hosté a ještě se to odvysílá v té lokální televizi jako reklama na tu síť hotelů. Skvělý plán. Všichni, ředitel hotelu, televize i my jsme na to byli celí natěšení – zato vedení sítě hotelů to nekompromisně shodilo se stolu.

Protože pan ředitel hotelu byl rovnej chlap, nechal nás jako pilotní natočit alespoň ten pořad točený u sebe v hotelu, pak si nás s mým čtenářem vzal do salonku, každému z nás přistrčil číšku ostrého a poděkoval nám, že jsme mu pomohli zjistit, kde to vlastně pracuje. Poté, co se za nás bil jako lev, mu totiž manažer sítě hotelů přiznal něco, co mu nikdy předtím nechtěl říct: že majitel koncernu nechce, aby se propagovaly hotely – které mají v nejbližší době přestat být hotely, ale budou co nejdřív přebudovány na nemocnice pro luxusní zahraniční marody. Proto taky řadoví zaměstnanci řetězce byli výhradně gastarbajtři z Asie – na ty totiž na rozdíl od českých zaměstnanců není třeba PLÝTVAT ODSTUPNÝM…“

Síť mimozemských hotelů a fakult

„Taky jsem byl ubytovaný v jednom takovém hotelu,“ vzpomněl si řidič. „Nebylo to teda u nás, ale v Bratislavě a byl to takový ten hotel, co si ho objednáte předem, dole u dveří nacvakáte jeden kód a jiný nahoře na dveřích pokoje. Mně se to ale nějak popletlo, tak jsem tam musel zavolat a anglicky líčit, co se mi stalo. Když jsem se dostal dovnitř, zjistil jsem, že všichni řadoví zaměstnanci jsou čerství imigranti z bývalého SSSR, a všichni MANAŽEŘI od pohledu z Pákistánu nebo Indie. Mně je jasný, že dnešnímu globálnímu kšeftu je úplně jedno, jestli jeho hotel stojí v Paříži nebo v Addis Abebě – ale že to národovecké Slovensko (kde se každá vláda, ať taková či maková musí nějak zodpovídat Matici) strpí uprostřed svého hlavního města hotel, v němž je systémově vyloučeno, aby se tam ubytovala babička ze Zvolena nebo Trnavy, která se chudák nestačila včas přeškolit na vládnoucí globáljazyk, to teda nechápu.“

„Každá hlava státu je vlastenecká,“ kontroval jsem, „když stojí na tribuně, a každej občan je vlastenec, když se hraje šampionát ve fotbale nebo v hokeji. Jak ale jde jednou o kšeft… Já už 15 let chodím do jedné lékárny, kterou vlastnil milý prvorepublikový živnostník – pan lékárník, nežli ji musel prodat nadnárodnímu řetězci, který koupil korporát, který je sice český, ale o to odpornější: například objednávky tam už dělá jenom AI, takže ty úzkoprofilové věci, co před týdnem, už tam nenajdeš…“

„Najdeš je jinde a o hodně dráž – jako s těma vašima botama…“

„Přesně. Ale co je taky hezký pozorovat – choděj tam pracovat praktikanti z naší farmaceutický fakulty. Tchajwanci, Íránci, Korejci… Mají to jako povinnou praxi, ale je jim to úplně k ničemu, protože studujou v angličtině. Některý už jsou i na postgraduálu, jsou tady 10 – 15 let, ale protože je k tomu nikdo nemotivuje, žijou si v mezinárodní studentský komunitě a neumějí slovo česky. Někdy před rokem jsem se bavil se dvěma klukama z Íránu a ptal se jich, kam půjdou po absolutoriu. Domů se vrátit nechtěli, prý půjdou dělat do Dubaje. Teď jsem je potkal znovu, už po promoci. Domů logicky tuplem nechtějí, ale do Dubaje už taky ne, poté, co tam jejich vláda občas střílí rakety. Teď by prý chtěli zůstat. Můžou – ale čeká je další těžké studium, které zajistí vyvarování se toho, že špatně porozumí receptu a někoho zabijí. Studium češtiny. Stejně tak je to s mými dvěma kamarády z Botswany, které po studiu na fakultě u nás ve městě zaměstnali u nás v laboratoři, kde s nimi šéfové mluvili anglicky – jenže teď ZEŠTÍHLOVALI a jediná možnost zaměstnání je: Budeš obvoďákem tady na vesnici. Obvoďák v Semtíně, co neumí kváknout česky…

České zdravotnictví nám pláče a ptá se, proč nemá dostatek doktorů. První důvod je jasný, když pár kilometrů na západ i jih má doktor pětkrát vyšší plat, kdo by zůstával. Ale jsou tu i další. Když už nemají krapet jazykového vlastenectví, mohli by myslet aspoň na motivaci zahraničních studentů, aby tu zůstali. Ti zatracení komunisti je před školou poslali do jazykové školy v Zahrádkách a pak: Hybaj studovat česky. Dnes kapitáni našeho DEMOKRATICKÉHO zdravotnictví s tím, že by díry po EMIGRANTECH mohli zaplácnout IMIGRANTY, vůbec nepočítají. Pro cizince mají zkrátka speciálně oddělené anglickojazyčné fakulty, podobné těm globálním hotelům, které jsou od společnosti, na jejímž území stojí, oddělené tak, jako mimozemská kosmická loď, která náhodou zaparkovala na Zemi.“

Bohémie není Francie

Řidič s myšlením tolik podobným mému se zamyslel: „Nejhorší na tom je, že si tu globalizační hydru živíme sami. Za těch pár měďáčků domů, co za to dostanem. Nedávno jsem byl na koncertě houslovýho kvarteta. Hráli známý filmový melodie, moc hezky. Zahráli asi 20 kousků, ale když jsem se kouknul na program, kromě Vinnetoua to byly do jednoho americký pecky. Nevydržel jsem to a po koncertě se zeptal vedoucího toho kvarteta: „To jste nikdy neslyšeli jméno Liška, Hapka, Karel Svoboda (radši jsem už ani nedodal jména jako Morricone, Cosma atd.)?“ A on na to: Milej pane, českou hudbu má pod palcem OSA a to jsou pálky za práva. Kam se hrabe ten náš Hollywood, co hrajeme! To bysme si moc nevydělali!“

Autobus zastavil. Oba jsme vystupovali. Řidiči skončila směna.

„Ve Francii mají na podporu domácího jazyka a kultury pro tyhle případy zákony,“ řekl jsem smutně.

„Jó, Francie. Tam kdybych řek, že mám v kabině osm hodin jedenačtyřicítky horka a nemám žádný erární úlevy, tak je z toho generální stávka, a kdyby proti nám při demonstraci nastoupili těžkooděnci, tak odboráři z vesnic maj v uličkách kolem připravený balíky slámy, mezi nás a kordon policajtů je navalí, a než zmizí zpátky do těch uliček, tak poslední tu řadu balíků zapálí. To nám na odborovým školení vyprávěl jeden rabiát, kterej svýho času dělal řidiče metra v Lille,“ odpověděl šofér MHD po směně.

„Jenže když to slyší českej řidič autobusu, tak to první, co ho napadne, je: Proč bychom se my i policajti v tom vedru ještě navíc opékali na ohni? Není tomu tak?“ usmál jsem se.

„Je!“ zasmál se on a pak se rozloučil: „Třeba se někdy zase uvidíme. Potom vám povím, jaký si náš odborovej boss koupil zase nový rolexky…“

Zpět na obsah

Komentář KDO Z NICH DOSTAL CENU VE VARECH? uvežejnil Tomáš Koloc na svém Facebooku 3. července 2026

KDO Z NICH DOSTAL CENU VE VARECH?

Slyším v rádiu, že „cenu za celoživotní dílo obdržel Hofman“. Okamžitě začnu přemýšlet, který Hofman.

Ota H. – autor Pana Tau, Návštěvníků, postrachové Lucie, Chobotnic z II. patra, Kačenky se strašidly, ale i filmů jako Setkání v červenci, Panny a netvora, Malé mořské víly? Nebo Eduard H. – režisér kreslených pohádek našeho dětství jako bylo Stvoření světa, O chytré kmotře lišce, O mašinkách?

-Ba ne, ti už jsou určitě dávno mrtví…

Můj veliký novinářský kolega Ivan H., který byl se svou kytarou tváří Listopadu 1989 na Slovensku a dnes je tento nástupce Ludvíka Vaculíka (píše lapidárně, krásně, přesně) pro své „dezolátní“ názory vyhozen ze všech mainstreamových médií (tak jako my)?

-Ten by si takovou cenu zasloužil, ale nikdo mu ji tady nedá.

Herec Martin H., Luďan ze seriálu Most! ?

-Ten je na to moc mladý.

Nakonec se dozvídám, že cenu dostal Dustin H. Absolvent, Rain Man a tak.

-Jo. To je Američan, co si to zaslouží. Je ztělesněním té nejlepší americké kultury ještě z doby, kdy tatáž nebyla dnešním synonymem všestranné dekadence a konečného rozpadu hodnot naší civilizace…

Komentář ČESKY O GLOBALIZACI 2.0 uvežejnil Tomáš Koloc na svém Facebooku 7. července 2026

ČESKY O GLOBALIZACI 2.0

Přemýšlel jsem včera o češtině. O tom jazyku, který prý v dnešní globální době už nedostačuje k tomu, aby v něm psali spisovatel nebo vědec, kteří chtějí dostatečně „prorazit“…

Kdo s tímhle přišel, byla-li to žena, tak by ta svině neboli bachyně zasloužila zarazit.

I pokud to byl muž, tedy kanec anóbrž kňour.

I jestli to byl chlapec nebo dívka – pak to bylo taky pěkné čuně, sele aneb podsvinče.

A všichni dohromady jsou to prasata, vepři, pašíci, brav, ta černá zvěř!

Tím výčtem tuctu českých názvů jediného zvířete jsem se uklidnil – a na globální vepřové nápady, ta zasviněná svinská sviňácká svinstva, sviňárny a sviňárničky, sviňačiny a sviňačinky, čuňárny a čuňárničky, čuňačiny a čuňačinky, zaprasené a zprasené prasečí prasácké a prasecké prasárny a prasárničky, prasečiny a prasečinky, už jsem nemyslel.

Zpět na obsah

Komentář NEPELA A PAVEL uvežejnil Tomáš Koloc na svém Facebooku 11. července 2026

NEPELA A PAVEL

Příběhy lidí se setkávají… Jeden film za druhým dnes vypráví o tom jak si nejmladší člen československé výpravy na olympiádě v Innsbrucku v roce 1964 Ondrej Nepela, kterému tehdy táhlo na 13, zadělal na svou životní kariéru. Členem novinářské sekce téže výpravy byl tehdy i 44letý Ota Pavel. Když jemu táhlo na 13, odvezli do koncentráku jeho starší bratry a tatínka, a aby se uživil, lovil jednou načerno na břehu buštěhradského rybníka svého židovského tatínka, arizovaného wehrmachtem. Když jednou viděl, že rybník od potoka, který ho napájel, vysychá, během pátrání, co se stalo, došel skoro až do Lidic. Tam ho tehdy naštěstí vrátili čeští četníci, kteří věděli, že součástí německé pomsty za Heydricha je i vyhození pramene potoka…

O 32 let později, v době, kdy tam Ondrej Nepela jel svou první olympijskou jízdu, zaslechl novinář Ota Pavel v Innsbrucku němčinu, a nastřádané hrůzy dětství se v něm vznítily… S pocitem, že je povolán vykořenit všechny nacisty, se vydal po stopách jednoho z olympijských diváků, jenž měl na sobě alpský kroj, podobný tomu, který znal z dětství jako uniformu Hitlerjugendy. Rakouská policie Pavla našla až ve chvíli, kdy se v horách za Innsbruckem snažil podpálit divákův statek. Přivolaní lékaři posléze diagnostikovali, že se jedná o záchvat s odborným názvem depresivní raptus, který je projevem nevyléčitelné celoživotní choroby: maniodepresivní psychózy (dle dnešní terminologie bipolární poruchy).

V Innsbrucku 1964 se protnuly stopy dvou mužů:

první z nich se měl v budoucnu stát jedním z největších slovenských sportovců, druhý jedním z největších českých spisovatelů. Na to, aby ve svém oboru odevzdali, co bylo osudem předepsáno, měli oba vyměřen stejný čas: 9 let.

—
Poznámka pod čarou: Hospodin je milosrdný. Záchvat Oty Pavla byl limitován tím, že vypukl během jeho procházky poválečným důsledně denacifikovaným neutrálním Innsbruckem. Nechci si ani představit, jak by zareagoval, kdyby se v témže stavu procházel dnešním Kyjevem…

Zpět na obsah

Komentář DVĚ SMRTÍCÍ SLOVA uvežejnil Tomáš Koloc na svém Facebooku 12. července 2026

DVĚ SMRTÍCÍ SLOVA

Jak jsem se tak díval na rok 1973, kdy se Ondrej Nepela třetím titulem mistra světa rozloučil se sportovní kariérou a Ota Pavel zemřel, vyskočil na mě filmový týdeník z téhož roku, který zachycoval Husákovu státní návštěvu v Jugoslávii téhož roku. Husák měl k Jugoslávii blízko už proto, že jeho matka byla Chorvatka a jezdil tam celý život na dovolenou. S Titem (jehož otec byl též Chorvat a matka Slovinka) se sešel poprvé v roce 1945 a přijal od něho za SNP řád, který v době roztržky Bělehradu s Moskvou po roce 1948 odmítl vrátit, což mu pak během stalinských procesů přitížilo.

To ale není důležité v souvislosti s tím, o čem chci mluvit: Pozorný divák týdeníku 46/1973 si musel všimnout, jak během Husákovy návštěvy v nějaké továrně visí v srbské a české verzi na zdi heslo „Za SAMOSPRÁVNÝ DRUŽSTEVNÍ socialismus“. To byla od Tita a jeho lidí tak trochu švejkovská provokace. Kdyby tam nechali jen ten socialismus, na němž by se ideologie obou zemí mohly shodnout – jenže samosprávná družstva byla právě tím, co oddělovalo ekonomiku i ideologii tehdejšího jednotného Východního bloku od ideologie Titova státu, který se sice defiloval jako socialistický, ale nebyl členem RVHP ani Varšavské smlouvy a skrze Hnutí nezúčastněných zemí se učinil vůdcem tzv. třetího světa, tedy rozvojových zemí, které fakticky nepatřily ani do tábora kapitalistického pod vedením USA, ani socialistického pod vedením SSSR.

Základní ekonomicko-správní jednotka tehdejší SFRJ byla družstva. Ideál lassallovského a později i steinerovského socialismu, stojící do jisté míry v opozici vůči tomu Marxovu, původní ideál socdemáků u nás i v celém Rakousko-Uhersku. Zatímco pracovníci v celém východním bloku kromě jezeďáků a členů výrobních družstev (kterých bylo málo a třeba v zásobování nebo v udílení státní podpory byly nemilovaným otloukánkem za preferovanými národními podniky) dělali fakticky na „cizím“, tj. státním, tak družstevník byl podílníkem podniku, v němž pracoval, podle jeho profitu byl placen a měl tedy eminentní zájem na jeho fungování. Myslím, že i tento motivační systém dovolil Titovi už na začátku 60. let zbavit se toho, co štvalo lidi ve zbytku východní Evropy – každý Jugoslávec mohl dostat pas, na který mohl bez doložky jet na východ i na západ. A kupodivu: vyplatilo se. Zatímco například z elektrickým drátem obehnané dvacetimilionové NDR během její existence emigrovaly tři miliony obyvatel, ze stejně lidnaté otevřené Jugoslávie to bylo desetkrát míň, a to ještě byly většinou stranické oběti prvních bouřlivých 15 let prezidentovy vlády, kdy se Tito vymezoval vůči západu i východu a bohužel i vůči svým spolubojovníkům:-(

V 70. letech 20. století byly v Evropě dvě země, jejichž ekonomika výrazně stála na družstvech: Jugoslávie a Západní Německo. Zatímco v Jugoslávii šlo o celostátně přijatou ideologii Lasalla, v SRN šlo o podniky, které vznikly na vlně inspirace myslitelem Rudolfem Steinerem a jeho tzv. sociální trojčlenností. Jako družstva s kolektivním rozhodováním a příjmem nikoli podle pozice ve firmě ale podle počtu dětí a zdravotního stavu byly založeny například podniky Alnatura, banka GLS Bank Bochum, 6. největší deník SRN Die Tageszeitung, ale i známá, dnes celoevropská, síť drogerií DM. Teoretik sociální trojčlennosti, můj učitel dr. Ulrich Roesch se bohužel vyjádřil, že i kdyby bylo v SRN samosprávných družstev sebevíc, pokud fungují v systému korporátního imperiálního kapitalismu, fungují jako jediná taxislužba, jejíž auta jezdí vlevo, zatímco celý zbytek dopravy státu je veden vpravo (kvůli čemuž se alternativní vozy dřív nebo později všechny rozbijí). Nerozbily se hned, do pádu východního bloku o 20 let většina těchto firem přežila, ba vzrostla, ale z velké většiny se pak, obklopena korporátním režimem, přerodila v běžné korporáty.

Družstevní hnutí v první ekonomice Evropy bylo umučeno, zaměstnanecký socialismus východu padl (jeho ekonomická „jedničkářka“, „Švédsko východu“, NDR, se, jak známo, poté integrovala přímo do SRN – a protože tamní průmysl západ Německa nepřejal a s gustem ho nechal zkrachovat, dnes jde zpola o vysídlenou oblast duchů a zpola o oblast frustrovaných lidí na podpoře, jakou je u nás sever Čech a Moravy, kde globalizace zavřela nejen podniky, ale pod záminkou zelené ideologie i doly). Ťeď už zbývalo vypořádat se jen nepohodlnou družstevní velmocí na Balkáně. Záminku poskytl fakt, že šlo o svaz šesti jihoslovanských a dvou menšinových (kosovští Albánci a vojvodinští Maďaři) národů s jejich svazovými a autonomními republikami, které se zejména z náboženských důvodů historicky vzájemně příliš nemilovaly. Velký český diplomat, v 90. letech náš velvyslanec při Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě JUDr. Miroslav Polreich mi po letech otevřeně (na diktafon) potvrdil, že rozpad Jugoslávie a tamní série válek a genocid 90. let měly jediného hlavního zadavatele, na kterého se dá dokazatelně ukázat prstem: stát SRN, jeho vládní stranu SPD (což je paradox, když si vzpomeneme, že družstva byla původním ideálem socdem!) a jejího předsedu, tehdejšího německého kancléře Gerharda Schrödera…

SAMOSPRÁVNÉ DRUŽSTVO. Dvě slova nemilovaná jak někdejším východem, tak i západem. Prvním protože ničila obraz samospasitelnosti (dnes už poraženého) hospodaření v režimu státního majetku, druhým, protože ničila obraz samospasitelnosti dnešní vládnoucí ekonomiky v soukromém korporátním majetku rodin Baťů, Junkersů, Messerchmittů, Bakalů, Berlusconiů, Kisků, Porošenků, Křetínských, Straků, Rothschildů, Goldmanů & Sachsů, Sorosů, Trumpů, Bidenů, Albrightových…

P. S. Družstevní velmocí dneška se stává Bhútán. Chudá náhorní země jihovýchodní Asie dnes realizuje pětinu své ekonomiky v družstvech, tento zlomek vzrůstá, a země se pomalu, pomaloučku ze státu hladomorů rychlostí svého bohatnutí stává kandidátem na ekonomického tygra regionu. Korporátkapitalističtí ekonomové nad tím vrtí hlavou a nemůžou to pochopit…

Zpět na obsah

Komentář DVĚ SMRTÍCÍ SLOVA uvežejnil Tomáš Koloc na svém Facebooku 12. července 2026

DVĚ SMRTÍCÍ SLOVA

Jak jsem se tak díval na rok 1973, kdy se Ondrej Nepela třetím titulem mistra světa rozloučil se sportovní kariérou a Ota Pavel zemřel, vyskočil na mě filmový týdeník z téhož roku, který zachycoval Husákovu státní návštěvu v Jugoslávii téhož roku. Husák měl k Jugoslávii blízko už proto, že jeho matka byla Chorvatka a jezdil tam celý život na dovolenou. S Titem (jehož otec byl též Chorvat a matka Slovinka) se sešel poprvé v roce 1945 a přijal od něho za SNP řád, který v době roztržky Bělehradu s Moskvou po roce 1948 odmítl vrátit, což mu pak během stalinských procesů přitížilo.

To ale není důležité v souvislosti s tím, o čem chci mluvit: Pozorný divák týdeníku 46/1973 si musel všimnout, jak během Husákovy návštěvy v nějaké továrně visí v srbské a české verzi na zdi heslo „Za SAMOSPRÁVNÝ DRUŽSTEVNÍ socialismus“. To byla od Tita a jeho lidí tak trochu švejkovská provokace. Kdyby tam nechali jen ten socialismus, na němž by se ideologie obou zemí mohly shodnout – jenže samosprávná družstva byla právě tím, co oddělovalo ekonomiku i ideologii tehdejšího jednotného Východního bloku od ideologie Titova státu, který se sice defiloval jako socialistický, ale nebyl členem RVHP ani Varšavské smlouvy a skrze Hnutí nezúčastněných zemí se učinil vůdcem tzv. třetího světa, tedy rozvojových zemí, které fakticky nepatřily ani do tábora kapitalistického pod vedením USA, ani socialistického pod vedením SSSR.

Základní ekonomicko-správní jednotka tehdejší SFRJ byla družstva. Ideál lassallovského a později i steinerovského socialismu, stojící do jisté míry v opozici vůči tomu Marxovu, původní ideál socdemáků u nás i v celém Rakousko-Uhersku. Zatímco pracovníci v celém východním bloku kromě jezeďáků a členů výrobních družstev (kterých bylo málo a třeba v zásobování nebo v udílení státní podpory byly nemilovaným otloukánkem za preferovanými národními podniky) dělali fakticky na „cizím“, tj. státním, tak družstevník byl podílníkem podniku, v němž pracoval, podle jeho profitu byl placen a měl tedy eminentní zájem na jeho fungování. Myslím, že i tento motivační systém dovolil Titovi už na začátku 60. let zbavit se toho, co štvalo lidi ve zbytku východní Evropy – každý Jugoslávec mohl dostat pas, na který mohl bez doložky jet na východ i na západ. A kupodivu: vyplatilo se. Zatímco například z elektrickým drátem obehnané dvacetimilionové NDR během její existence emigrovaly tři miliony obyvatel, ze stejně lidnaté otevřené Jugoslávie to bylo desetkrát míň, a to ještě byly většinou stranické oběti prvních bouřlivých 15 let prezidentovy vlády, kdy se Tito vymezoval vůči západu i východu a bohužel i vůči svým spolubojovníkům:-(

V 70. letech 20. století byly v Evropě dvě země, jejichž ekonomika výrazně stála na družstvech: Jugoslávie a Západní Německo. Zatímco v Jugoslávii šlo o celostátně přijatou ideologii Lasalla, v SRN šlo o podniky, které vznikly na vlně inspirace myslitelem Rudolfem Steinerem a jeho tzv. sociální trojčlenností. Jako družstva s kolektivním rozhodováním a příjmem nikoli podle pozice ve firmě ale podle počtu dětí a zdravotního stavu byly založeny například podniky Alnatura, banka GLS Bank Bochum, 6. největší deník SRN Die Tageszeitung, ale i známá, dnes celoevropská, síť drogerií DM. Teoretik sociální trojčlennosti, můj učitel dr. Ulrich Roesch se bohužel vyjádřil, že i kdyby bylo v SRN samosprávných družstev sebevíc, pokud fungují v systému korporátního imperiálního kapitalismu, fungují jako jediná taxislužba, jejíž auta jezdí vlevo, zatímco celý zbytek dopravy státu je veden vpravo (kvůli čemuž se alternativní vozy dřív nebo později všechny rozbijí). Nerozbily se hned, do pádu východního bloku o 20 let většina těchto firem přežila, ba vzrostla, ale z velké většiny se pak, obklopena korporátním režimem, přerodila v běžné korporáty.

Družstevní hnutí v první ekonomice Evropy bylo umučeno, zaměstnanecký socialismus východu padl (jeho ekonomická „jedničkářka“, „Švédsko východu“, NDR, se, jak známo, poté integrovala přímo do SRN – a protože tamní průmysl západ Německa nepřejal a s gustem ho nechal zkrachovat, dnes jde zpola o vysídlenou oblast duchů a zpola o oblast frustrovaných lidí na podpoře, jakou je u nás sever Čech a Moravy, kde globalizace zavřela nejen podniky, ale pod záminkou zelené ideologie i doly). Ťeď už zbývalo vypořádat se jen nepohodlnou družstevní velmocí na Balkáně. Záminku poskytl fakt, že šlo o svaz šesti jihoslovanských a dvou menšinových (kosovští Albánci a vojvodinští Maďaři) národů s jejich svazovými a autonomními republikami, které se zejména z náboženských důvodů historicky vzájemně příliš nemilovaly. Velký český diplomat, v 90. letech náš velvyslanec při Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě JUDr. Miroslav Polreich mi po letech otevřeně (na diktafon) potvrdil, že rozpad Jugoslávie a tamní série válek a genocid 90. let měly jediného hlavního zadavatele, na kterého se dá dokazatelně ukázat prstem: stát SRN, jeho vládní stranu SPD (což je paradox, když si vzpomeneme, že družstva byla původním ideálem socdem!) a jejího předsedu, tehdejšího německého kancléře Gerharda Schrödera…

SAMOSPRÁVNÉ DRUŽSTVO. Dvě slova nemilovaná jak někdejším východem, tak i západem. Prvním protože ničila obraz samospasitelnosti (dnes už poraženého) hospodaření v režimu státního majetku, druhým, protože ničila obraz samospasitelnosti dnešní vládnoucí ekonomiky v soukromém korporátním majetku rodin Baťů, Junkersů, Messerchmittů, Bakalů, Berlusconiů, Kisků, Porošenků, Křetínských, Straků, Rothschildů, Goldmanů & Sachsů, Sorosů, Trumpů, Bidenů, Albrightových…

P. S. Družstevní velmocí dneška se stává Bhútán. Chudá náhorní země jihovýchodní Asie dnes realizuje pětinu své ekonomiky v družstvech, tento zlomek vzrůstá, a země se pomalu, pomaloučku ze státu hladomorů rychlostí svého bohatnutí stává kandidátem na ekonomického tygra regionu. Korporátkapitalističtí ekonomové nad tím vrtí hlavou a nemůžou to pochopit…

Zpět na obsah

Tomáš Koloc (*1977) je novinář z periferie. Muž, který se vedle psaní dlouhodobě věnuje sociální práci, a zná tvrdý život lidí na okraji z první ruky. Pracoval jako učitel, knihovník, festivalový, deníkový, časopisecký, rozhlasový i knižní redaktor, překladatel a sociální terapeut. Osobně zakusil i exekuci a tématu se poté začal důkladně věnovat. Nejen k exekucím v Česku nabízí pozoruhodné postřehy. Vyšly mu tři sbírky básní a krátkých poetických próz: Osek (2001), Někdy je to blízko (2003),  a Nárožní výbor (2021). Pravidelně publikuje v denících Krajské listy a Nové slovo, v týdeníku Disput a na svém účtu na Facebooku.