1. Stefan Karganović: Začíná odpočítávání pro Republiku srbskou
2. Álvaro Peñas: Bosna a Hercegovina nikdy nefungovala jako jednotný stát
3. Oleg Chavič: Chorvatská „Bouře“: 30 let od likvidace Srbské Krajiny

Začíná odpočítávání pro Republiku srbskou

© Photo: Public domain via SCF

Chronická politická krize v Republice Srbské, jedné ze dvou etnicky rozdělených částí Bosny a Hercegoviny, se výrazně zhoršila. Dne 26. února vydal nelegitimní federální soud Bosny a Hercegoviny, jednající pod tlakem stejně nelegitimního mezinárodního „vysokého představitele“, který je ve skutečnosti koloniálním guvernérem v údajně suverénní zemi, politicky motivovaný rozsudek proti Miloradu Dodikovi, prezidentovi Republiky Srbské. Dodik byl postaven před soud na základě falešného obvinění z „neuposlechnutí“ nařízení vysokého představitele. Nikoho nepřekvapilo, že byl shledán vinným. Soud ho odsoudil k jednomu roku vězení a zakázal mu po dobu šesti let zastávat veřejné funkce. Vzhledem k tomu, že prakticky všechny možnosti odvolání jsou již vyčerpány, volební komise Bosny a Hercegoviny neztrácela čas a ve středu 6. srpna se sešla, aby oficiálně zrušila prezidentský mandát Milorada Dodika.

Komise má nyní devadesát dní na to, aby uspořádala předčasné volby a obsadila místo, které svévolně uvolnila v čele Republiky Srbské. Milorad Dodik se tak připojil k dalším evropským politikům, jako jsou Marine Le Penová ve Francii a Kalin Georgescu a Diana Sosoaka v Rumunsku, kteří byli zbaveni možnosti účastnit se politického života za to, že se hlásili k zakázaným názorům a prosazovali zakázané politické postoje.

Vzor je přesně stejný a opakuje se. Už nezáleží na tom, co preferují jejich voliči a koho chtějí volit. Voličům je upřena možnost vyjádřit své preference, pokud existuje sebemenší možnost, že by mohli zvolit někoho, jehož politika je neslučitelná s cíli nevolené a nezodpovědné globalistické kliky, která v kolektivním Západě a jeho závislých zemích představuje skutečnou vládu.

Frašku „demokracie“ a „řádu založeného na pravidlech“ lze v malém měřítku pozorovat v Bosně a Hercegovině, kde se odehrává špinavé politické drama, které je předmětem této zprávy. Bosna a Hercegovina, která je údajně nezávislým státem od podpisu Daytonské dohody v roce 1995, která ukončila občanskou válku, a která má všechny vnější atributy „západní demokracie“, je ve skutečnosti ovládána neokoloniálním způsobem vysokým představitelem, který je jmenován „mezinárodním společenstvím“ a vybaven diktátorskými pravomocemi. V průběhu let se pravomoci vysokého představitele záměrně a na úkor autonomních etnických entit neustále rozšiřovaly. Úředníci v této funkci vyhlašovali a rušili zákony, sesazovali demokraticky zvolené místní představitele, kteří byli považováni za nespolupracující, a svévolně zaváděli instituce, které sami vymysleli a které nejsou zakotveny ani v bosenské ústavě, ani v Daytonské mírové dohodě. Soud Bosny a Hercegoviny, který soudil a odsoudil Milorada Dodika, je nápadným příkladem takové ústavně pochybné instituce, která vznikla ex nihilo na základě dekretu předchozího vysokého představitele.

Aby byla ironie dokonalá, pověření Christiana Schmidta, který se v současné době prohlašuje za vysokého představitele, je stejně pochybné jako právní postavení „soudu“, který Dodika soudil a odsoudil. Schmidtovo jmenování bylo provedeno lstivým manévrem ze strany kolektivního Západu, aniž by bylo předloženo k schválení Radě bezpečnosti OSN, jak stanoví zavedený postup.

„Trestný čin“, který je Dodikovi kladen za vinu, spočívá v tom, že podepsal zákon přijatý Národním shromážděním, který stanoví, že dekrety vydané pravděpodobně nelegitimním vysokým představitelem nebudou na území Republiky Srbské vykonávány. Schmidt se odvolal na své údajné pravomoci vysokého představitele a varoval Dodika, aby tak neučinil, a preventivně vložil do trestního zákoníku Bosny a Hercegoviny ustanovení, které neplnění dekretů vysokého představitele definuje jako trestný čin. Vzhledem k tomu, že Dodik tento pokyn neuposlechl, Schmidt nařídil státnímu zastupitelství, aby Dodika obvinilo podle ustanovení trestního zákoníku, které sám vytvořil právě pro tento účel. V současné situaci byl tedy Milorad Dodik odvolán z funkce prezidenta Republiky Srbské, do které byl legálně zvolen svými voliči. Toho bylo dosaženo rozsudkem ústavně nelegálního soudu, který jednal na základě neplatného ustanovení trestního zákoníku, které bylo diktováno bez jakéhokoli legislativního podkladu zahraničním úředníkem, který neoprávněně vykonával pravomoc, kterou nemá.

Je těžké si představit nebo zinscenovat kolosálnější frašku.

Existují samozřejmě pádné důvody, proč mocenské síly dlouhodobě usilovaly o Dodikovo sesazení. Jeho minulost je stejně jako u většiny balkánských politiků temná, ale to rozhodně není skutečným důvodem jejich nepřátelství. Zpočátku, v 90. letech, byl ve skutečnosti oblíbencem Západu v poválečné Bosně, horlivě podporovaným zejména Madeleine Albrightovou. Podrobnosti jeho cesty k obrácení a následným zvratům jistě zasluhují pečlivou analýzu, ale empirický výsledek je takový, že v době, kdy se v roce 2006 stal premiérem, byl Dodik ve sporu se svými původními mentory. Stal se nyní silným zastáncem úzkých vztahů s Ruskem a odhodlaným odpůrcem vstupu Bosny do NATO, což je otázka, nad kterou má Republika Srbská právo veta. Své bývalé mentory ještě více rozzuřil tím, že se pevně postavil proti vyprázdnění daytonské ústavy Bosny a Hercegoviny a zuřivě se bránil erozi autonomního statusu Republiky srbské, který je touto ústavou zaručen.

Je třeba přiznat, že kolektivní Západ se nyní dostal na dosah svého cíle, jímž je zničení Republiky Srbské. Operace na odstranění Dodika se zdá být dokončena, a to způsobem, který navenek respektuje formální legalitu, alespoň pokud se člověk příliš nezabývá složitostmi této záležitosti. V relativně krátké době se v Republice Srbské budou konat předčasné prezidentské volby. Kolektivní Západ soustředí své stále ještě značné zdroje na tento malý, ale neúměrně významný bod zeměkoule, aby zajistil, že bude řádně zvolen „gorbačov“ Republiky Srbské a ten bude moci zahájit proces jejího rozpadu a geostrategické reorientace toho, co z ní zbude. Mechanismy k dosažení tohoto cíle jsou již připraveny a případný masový bojkot nespokojeného Srbského obyvatelstva pravděpodobně nic nezmění. Platný volební zákon nestanoví minimální počet voličů, kteří se musí voleb zúčastnit, aby byly volby platné. Díky spolehlivým volebním technikám a velkému množství peněz by i v případě, že by v den voleb všichni vlastenečtí Srbové zůstali doma, mohl „správný“ kandidát získat jen hrstku hlasů, ale jeho „vítězství“ by bylo přesto snadno zajištěno. Rychlé uznání falešného výsledku „mezinárodním společenstvím“ pak udělá zbytek.

Stejně jako většina balkánských politiků, ani Dodik nedokázal připravit další osobnost srovnatelného formátu, která by ho mohla nahradit a pokračovat v tom, co bylo na jeho politice dobré. Toto selhání se brzy projeví, protože žádný z průměrných a poslušných lidí v jeho okolí nemá charisma a vlastnosti, které jsou nezbytné k tomu, aby zvítězili v nadcházející těžké bitvě o to, aby Republika Srbská nespadla do rukou svých nepřátel.

Za tuto přípravu však nelze vinit pouze Dodika, ale také Rusko. Stejně jako v sousedním Srbsku a na mnoha dalších místech se politika vsazení všeho na jednu kartu opět ukazuje jako chybná a škodlivá pro zájmy Ruska. Nesměšování se do záležitostí jiných zemí a spolupráce s etablovanými autoritami je sice hezký princip, ale pouze v dogmaticky přehnané a nakonec kontraproduktivní aplikaci by to mohlo vyloučit rozumnou politiku pěstování schopných jednotlivců a přátelských politických sil. Ti by měli být připraveni zasáhnout, když to bude nutné, jako účinná protiváha bezohlednému vměšování, kterého se neúnavně a všude dopouštějí neúprosní nepřátelé Ruska.

Stefan KarganovićČesky (Стефан Каргановић) je americký právník srbského původu, který založil nevládní organizaci Historical Project SrebrenicaČesky pro pravdu o událostech ve Srebrenici a jejím okolí v letech 1992 až 1995. Je rovněž členem týmu Balkan Conflicts ResearchČesky a vydavatelem sborníku Rušenje Republike Srpske – Teorija i tehnologija prevrataČesky (Demolice Republiky srbské – Teorie a technologie převratu, 2024). Jeho příspěvky a rozhovory věnované zejména historii balkánských konfliktů lze nalézt například na Strategic Culture FoundationČesky, Global Research, The Unz Review, Global PoliticsČesky, ale i na českém Délském Potápěči.

Zpět na obsah

„Bosna a Hercegovina nikdy nefungovala jako jednotný stát“ – prezident Republiky Srbské Milorad Dodik

Republika Srpska: President Milorad Dodik, via The European Conservative

Byl jste odsouzen k jednomu roku vězení a šestiletému zákazu výkonu veřejné funkce. Poukázal jste na to, že se jedná o politický proces. Mohl byste vysvětlit důvody tohoto procesu a proč jste byl odsouzen?

Za začátek a konec zmanipulovaného politického procesu, který výlučně odsoudil Bosnu a Hercegovinu, je zodpovědný Christian Schmidt. Podprůměrný německý diplomat, který se falešně vydával za vysokého představitele, se zde snažil někoho přesvědčit, že jeho vůle je nad námi všemi. Ve službách muslimsko-sarajevské politické scény a její nenasytné touze učinit z Bosny a Hercegoviny unitární stát se mu podařilo zničit Bosnu a Hercegovinu v jejích základech, v základech stanovených v Daytonské dohodě.

Je opravdu neuvěřitelné vidět zemi, do které přijde nelegální a nelegitimní zahraniční úředník a vnucuje změny trestního zákoníku, podle nichž jsou souzeni ti, kdo nerespektují jeho autoritativní rozhodnutí a oponují politice majoritářství.

Věc je vlastně jednoduchá – pro civilizovaný svět je to neuvěřitelné, ale jednoduché: nelegitimní Schmidt vnucuje změny zákona a stanoví trestný čin, a protiústavní prokuratura a soud vedou řízení a tím se snaží ponížit Republiku Srbskou a její instituce. Nebyl to proces s Miloradem Dodikem, ale s institucemi Republiky Srbské.

Po vynesení rozsudku jste řekl, že „není důvod k obavám“. Proč?

Připomenu, že Daytonská mírová dohoda je mezinárodní dohoda, jejíž signatáři jsou Federativní republika Jugoslávie (jako stát zmocněný Republikou Srbskou), současná Republika Srbsko, takzvaná Republika Bosna a Hercegovina a Republika Chorvatsko, přičemž Republika Srbská je signatářem všech 11 dodatků k Daytonské dohodě a podepsala je přímo svým jménem.

Republika Srbská, která byla založena 9. ledna 1992, byla proto až do svého připojení k státní unii Bosny a Hercegoviny nezávislým státem. Vnesli jsme svou suverenitu do Bosny a Hercegoviny a část své mezinárodní suverenity jsme předali na společnou úroveň. Souhlasili jsme s Daytonskou mírovou dohodou a podepsali ji. Vše, co bylo po roce 1995 změněno a vnuceno právním násilím, lze neutralizovat, protože to nepatří do Daytonské dohody jako mezinárodní dohody a není to ani v ústavě Bosny a Hercegoviny. Republika Srbská je politicky, právně a finančně stabilní a má jednotné a soudržné vedení, jakož i jasnou politiku, kterou prosazuje a kterou posiluje své pozice.

Proto jsem řekl, že není důvod k obavám – protože Republika Srbská si navzdory všem útokům zachová svůj status.

Před vynesením rozsudku jste oznámil „radikální opatření“ v případě odsouzení. Jaké budou vaše další kroky?

Republika Srbská má jasnou politiku. Je zaměřena na budování státu a ústavní pořádek a vychází především z dodržování Ústavy Bosny a Hercegoviny a Ústavy Republiky Srbské. Republika Srbská jednomyslně a rozhodně odmítá jakékoli kroky nelegálního Christiana Schmidta a části mezinárodního společenství, kteří se již více než 30 let snaží silou, nátlakem a právním násilím učinit z Bosny a Hercegoviny stát podle svého „unitaristicko-civilního“ modelu, tj. pouze podle modelu muslimů v Bosně a Hercegovině na úkor ostatních dvou, křesťanských národů. V Národním shromáždění byly přijaty desítky závěrů, rozhodnutí a zákonů o budování státu, aby byly odraženy všechny nezákonné útoky na Republiku Srbskou – to je naše odpověď.

V našem parlamentu jsme přijali zákon o neuplatňování zákonů a zákazu činnosti mimokonstitucionálních institucí Bosny a Hercegoviny, který je v souladu s Daytonskou ústavou a Ústavou Republiky Srbské. Tímto zákonem jsme ochránili Republiku Srbskou a její instituce před zákeřnými činy mimokonstitučních institucí, které již roky podkopávají naši pozici a Daytonskou mírovou dohodu. Jakékoli podkopávání Ústavy Republiky Srbské podkopává samotnou Bosnu a Hercegovinu.

Je možný definitivní rozpad Republiky Srbské i Bosny a Hercegoviny?

Je to otázka procesu. Republika Srbská je pro zachování Bosny a Hercegoviny podle Daytonské dohody, kterou jsme přijali a podepsali. Desítky let rozsáhlých a zákeřných zásahů mezinárodního společenství, mezinárodních faktorů a bosenských politiků však svými činy přivedly Bosnu a Hercegovinu do situace, kdy se nachází na křižovatce dvou dialogů. Dialog o návratu k Daytonské Bosně a Hercegovině nebo dialog o mírovém oddělení.

Válka na Balkáně je stále živou vzpomínkou a mezinárodní situace, s válkou zuřící v Evropě a tím, co mnozí považují za novou „studenou válku“, je velmi nestabilní. Nebojíte se, že rozpad Bosny a Hercegoviny by mohl vyvolat konflikt? Mohl by být takový konflikt podněcován zvenčí, aby se do něj zapojila i zbytek Evropy?

Republika Srbská se výlučně zasazuje o mír a dialog. Se ztrátou politické existence se časem ztrácí i národní identita; národ, který nemá vlastní stát, zmizí. Je třeba si uvědomit, že žijeme v komplexní politické době, která vyžaduje boj mírovými a demokratickými prostředky. Bojujeme za zachování práv Republiky Srbské a Srbského národa. Budeme za ně bojovat slovy a perem!

Proč selhala Bosna a Hercegovina jako stát?

Protože od prvního dne po podpisu Daytonské dohody ji Bosňáci, tedy muslimové, spolu s částí mezinárodního společenství, zničili. Kousek po kousku, čin za činem, protože to jim bylo slíbeno. Slepí a hluší ke všem výzvám, aby se vzpamatovali, ke všem výzvám k dialogu, vytrvale prosazovali svou velkou bosenskou politiku, nenáviděli a podkopávali vše, co je Srbské. Ignorovali základní principy, na nichž je založena Bosna a Hercegovina podle Daytonské dohody, jimiž jsou konstitutivní povaha národa a rovnost entit. Zneužívali instituce, vybudovali unitární Bosnu a mysleli si, že to mohou dělat donekonečna. Prostě se pokusili uzurpovat si všechny části státní unie. Nechtěli jednat, nechtěli se dohodnout. Christian Schmidt je zvláštní případ. Fraška. Nezvolený, podprůměrný diplomat, který se falešně vydává za vysokého představitele, se snaží prosazovat a vytvářet zákony, zasahuje do ústavy… a s takovým Schmidtem bude Bosna a Hercegovina úspěšnou zemí? To je nemožné! Vytvořil trestní zákony, podle kterých jsem já, jako prezident zvolený vůlí lidu, byl souzen za čin, který jsem spáchal jen proto, že jsem vykonával své ústavní pravomoci. To je nereálné pro jakoukoli civilizovanou zemi, ale ne pro Bosnu a Hercegovinu, která je pod opatrovnictvím některých velvyslanců a odmítnutých diplomatů nízké hodnosti.

Máte dobré vztahy s chorvatskou vládou a dokonce i přátelství s bosenským chorvatským vůdcem Draganem Čovićem. Existuje nějaká šance na nalezení trojstranného řešení patové situace v Bosně a Hercegovině?

Partnerství mezi SNSD a HDZ je trvalé a vím, že to mnoha lidem nevyhovuje, zejména Bosňákům, kteří prosazují myšlenku „občanské Bosny a Hercegoviny“. Vzájemně chápeme a respektujeme své pozice jako legitimní zástupci zakládajících národů. Dovolte mi připomenout, že na konci roku 1992 byly na území Bosny a Hercegoviny vytvořeny a existovaly paralelně tři státotvorné entity: takzvaná Republika Bosna a Hercegovina (muslimská, tj. bosenská část), Republika Srpska (srbská část) a Herceg Bosna (chorvatská část). Všechny tři entity měly charakter národního státu, každá s vlastním územím, organizací vlády, armádou, policií, měnou a dalšími státními institucemi a symboly.

Od neústavního pokusu o odtržení od Jugoslávie nikdy Bosna a Hercegovina nefungovala jako jednotný stát, protože její instituce byly rozděleny podle etnických linií a nevykonávaly účinnou vládu nad celým územím Bosny a Hercegoviny. Suverénní vláda, která je základním rysem každého státu, neexistovala, takže nelze hovořit o státní právní kontinuitě v Bosně a Hercegovině.

To jsou historická fakta, která je třeba zrale, klidně a zodpovědně zvážit.

Álvaro Peñas je autorem článků pro The European Conservative (TEC)Česky. Je redaktorem účtu Deliberatio a přispívá do DisidentiaČesky. Psal také do El American a dalších médií. Je mezinárodním analytikem specializujícím se na východní Evropu pro televizní kanál 7NN a autorem SND Editores. Má účet na X (Twitteru).

Zpět na obsah

Chorvatská „Bouře“: 30 let od likvidace Srbské Krajiny

Na snímku je kolona Srbů, prchajících z rodné Krajiny (dnes etnicky vyčištěná část Chorvatska) jako důsledek útoku charvatských ozbrojených sil, na jejichž přímém velení při operaci Oluja (Bouře) se účastnilo přes 80 amerických důstojníků.

Dne 4. srpna 1995 zahájily armády Chorvatska a Bosny a Hercegoviny operaci Bouře (Oluja), jejímž cílem bylo zlikvidovat Srbskou Krajinu (Republika Srbská Krajina – RSK). Začala jedna z největších etnických čistek v moderní Evropě.

Srbové a Chorvati žijí na Balkáně jako sousedé již více než tisíc tři sta let. Tyto slovanské kmeny se sem přestěhovaly z území dnešní Ukrajiny na počátku 7. století n. l. v době Avarského kaganátu. Ačkoli Srbové a Chorvati mluví prakticky stejným jazykem (po staletí se mu říkalo srbochorvatština), rozdělilo je náboženství: Chorvati jsou katolíci, Srbové pravoslavní. Srbové žili na území dnešního Chorvatska již od vzniku prvních chorvatských států v 8. století, většina Srbů se však přestěhovala do chorvatských zemí až na útěku před Turky, poté, co se Osmanská říše v 15.-16. století zmocnila Srbska a Bosny.

Právě tehdy vznikla Srbská Krajina, chorvatské území obývané převážně Srby. Uherský král Matyáš Korvin (od 11. století byly chorvatské země pod uherskou nadvládou) osvobodil Srby od daní a zaručil jim svobodu vyznání, pokud budou bránit hranice před tureckými nájezdy. Od habsburské monarchie, která spolu s Chorvatskem anektovala i Uhry, získali později srbští uprchlíci status pohraniční domobrany. Výměnou za půdu museli doživotně bránit hranice říše proti Turkům (tuto zkušenost využilo Rusko při vytváření kozáckých osad).

Po rozpadu Rakouska-Uherska se prakticky všechny jeho jihoslovanské země dobrovolně staly součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, později Království Jugoslávie. Tento stát byl však příliš centralizovaný, což přestalo brzy vyhovovat představám chorvatských elit, které si přály výraznou autonomii či nezávislost. To zkomplikovalo srbsko-chorvatské vztahy a způsobilo řadu politických krizí. Po okupaci Jugoslávie nacistickým Německem a jeho spojenci v roce 1941 vznikl Nezávislý stát Chorvatsko (který zahrnoval území dnešního Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a část Srbska) v čele s chorvatskými fašisty-ustašovci. Ti se hlásili k tzv. velkochorvatské myšlence a vyznačovali se extrémní srbofobií, která vyústila v genocidu Srbů, Židů a Romů.

Přesný počet srbských obětí není znám, pohybuje se od 197 000 podle chorvatské verze po 800 000 podle verze srbské, přičemž značná část obětí zemřela v chorvatských koncentračních táborech. Asi 240 000 Srbů bylo násilně obráceno na katolickou víru a dalších 400 000 bylo nuceno uprchnout do Srbska. Tyto akce změnily etnickou mapu území dnešního Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a Srbska a měly mimořádně negativní dopad na vztahy mezi Srby a Chorvaty. Po osvobození celého území Jugoslávie a vzniku Socialistické federativní republiky Jugoslávie získali Srbové v Chorvatsku status konstitutivního národa rovnoprávného s Chorvaty.

V roce 1990 proběhly v celé Jugoslávii volby s účastí více stran. V Chorvatsku zvítězilo Chorvatské demokratické společenství (HDZ), které se vyslovilo pro odtržení od SFRJ a pro ústavní změny. Srbové, kompaktně usazení v republice, podporovali buď Srbskou demokratickou stranu umírněného politika Jovana Raškoviće, nebo komunistická či socialistická hnutí. V důsledku voleb se ocitli bez zastoupení v chorvatské vládě a stali se formálně pouze jednou z národnostních menšin. Požadovali tedy kulturní autonomii, která jim však byla odepřena.

Situaci v Chorvatsku zhoršila nacionalistická opatření nové vlády. Srbové reagovali zvláště ostře na prohlášení prezidenta republiky Tudjmana, že Chorvatsko nebylo za druhé světové války jen nacistickým útvarem, ale vyjadřovalo i tisícileté touhy chorvatského národa. A budoucí prezident země Stipe Mesić zase prohlásil, že jedinou srbskou zemí v Chorvatsku je ta, kterou si Srbové přinesli na podrážkách svých bot. Srbsko – chorvatský jazyk byl přejmenován na chorvatštinu, nejprve byl změněn název a poté i gramatické normy jazyka. V úřední korespondenci a v médiích bylo zakázáno psaní cyrilicí, ze školních osnov byly odstraněny texty o srbských dějinách, srbských spisovatelích a básnících. Srbové ve státních institucích byli nuceni podepisovat „sliby věrnosti“ nové chorvatské vládě. Ti, kteří tak odmítli učinit, byli okamžitě propuštěni ze všech funkcí a systém ministerstva vnitra byl od Srbů očištěn zcela.

V srpnu 1990 až únoru 1991 vznikla v Srby obývaných oblastech Chorvatska Srbská autonomní oblast Krajina, jež vyhlásila 28. února odtržení od Chorvatska a připojení k Jugoslávii. Na jaře 1991 začali přicházet do Krajiny srbští uprchlíci z území kontrolovaných Záhřebem. Část z nich pak odešla do Srbska nebo Černé Hory, ale asi 100 000 jich v Krajině zůstalo. Naopak z Krajiny uprchlo, nebo bylo vyhnáno více než 220 000 Chorvatů. V létě 1991 vypukly v srbské Krajině boje mezi chorvatskými polovojenskými jednotkami a silami chorvatského ministerstva vnitra na jedné straně a srbskými milicemi na straně druhé. Dne 19. prosince 1991 vyhlásili srbští autonomové suverénní Republiku Srbská Krajina (RSK). Podle přijaté ústavy byla RSK „národním státem srbského národa a všech občanů, kteří v něm žijí“.

V lednu 1992 byly díky mezinárodní intervenci zastaveny rozsáhlé boje a na území RSK byly rozmístěny síly OSN (UNPROFOR). „Modré přilby“ se nacházely na linii střetu mezi srbskými a chorvatskými jednotkami, aby zastavily palbu a kontrolovaly stahování těžkých zbraní z frontové linie. Ve skutečnosti však vůbec nebránily pravidelným chorvatským ofenzivám a obsazování území Srbské Krajiny chorvatskými jednotkami. V letech 1994-95 začala za mezinárodního, včetně ruského zprostředkování, jednání mezi chorvatským vedením a RSK o normalizaci hospodářských vztahů, návratu uprchlíků atd. Pro Záhřeb to však byla jen zástěrka k přípravě vojenského řešení „srbské otázky“.

Ve dnech 1. – 3. května 1995 obsadila chorvatská armáda, jež překonala srbskou obranu, jednu z oblastí srbské Krajiny, Západní Slavonii, a zcela ji zlikvidovala. Výsledkem operace byl exodus většiny srbského obyvatelstva z regionu a masivní ztráty mezi civilním obyvatelstvem. Ve snaze zmařit chorvatskou ofenzívu nařídil prezident RSK Martić ostřelování Záhřebu, což bylo později označeno za válečný zločin, chorvatskou ofenzívu to však stejně nezastavilo. 4. srpna 1995 začala operace Bouře, během níž chorvatská armáda a policie, podporovaná jednotkami bosenských muslimů, obsadila za necelý týden hlavní část srbské Krajiny. Chorvati obsadili již 5. června hlavní město Republiky Srbská Krajina, Knin. Toto datum je nyní chorvatským státním svátkem, Dnem vítězství a vděčnosti vlasti.

Během operace Bouře uprchlo z území Srbské Krajiny 230 – 250 tisíc Srbů a chorvatští vojáci se dopustili mnoha válečných zločinů proti kolonám uprchlíků a zbývajícímu civilnímu obyvatelstvu, včetně masakru ve Dvoru a v Grubori[1]. „Mírové síly“ OSN se ani nepokusily chorvatským akcím zabránit.

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii, který následně odsoudil generály Gotovinu a Markače, uvedl, že operace Bouře byla součástí společného zločinného spiknutí organizovaného chorvatským vojenským a politickým vedením. Jejím cílem bylo vyhnat Srby z Chorvatska a osídlit Krajinu Chorvaty, čehož bylo plně dosaženo. Pouze oblast RSK sousedící se Srbskem, Východní Slavonie, byla začleněna do Chorvatska mírovou cestou díky mezinárodnímu zprostředkování, které vyvrcholilo rezolucí Rady bezpečnosti OSN z 15. ledna 1996. Všeobecně se soudí, že likvidace Republiky Srbské Krajiny byla možná jen díky politice jugoslávského vedení, které neudělalo pro ochranu statisíců Srbů vůbec nic.

Od samého počátku ozbrojeného konfliktu v Donbasu ukrajinští politici a propagandisté hlásali, že je třeba jej řešit podle „chorvatského scénáře“. Ani podpis minských dohod, ani tlak mezinárodního společenství na jejich plnění, ani vůle občanů Ukrajiny, vyjádřená ve volbách (naprostá většina obyvatel si přála ukončení války v Donbasu), bojový zápal oficiálního Kyjeva nezchladily. Dne 25. července 2019 ukrajinský velvyslanec v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině Alexandr Levčenko prohlásil, že „pro Ukrajinu je správnější „chorvatský scénář‘“. Vzápětí dodal, že měl na mysli „scénář příchodu mírových sil“. Chování modrých přileb během operace Bouře však očividně dokazuje, že ve skutečnosti pomáhaly ústředním orgánům v boji proti povstalcům – v což zjevně doufali i v Kyjevě.

Uznání donbaských republik a jejich následné začlenění do Ruska tyto plány zmařilo.

Zpět na obsah

S O U V I S E J Í C Í     O D K A Z Y

Mapa Balkánu (2024): [Slovinsko / Slovenija; Chorvátsko / Hrvatska; Bosna a Hercegovina (BiH), Srbsko (Република Србија – Republika Srbija); Černá Hora (Crna Gora / Црна Гора); Kosovo (Republika e Kosovës / Република Косово); Severní Makedonie (Република Северна Македонија / Republika e Maqedonisë së Veriut); Albánie / (Shqipëria)]

Detail Republiky srbské (uvnitř BiH)

Republika Srbská Krajina (1991 – 1995)

Po Ukrajině Srbsko?

Zpět na obsah