1. 1. Lorenzo Maria Pacini: Lev a slib
   2. Marko Milanovic: Je izraelské použití síly proti Íránu ospravedlnitelné jako sebeobrana?
   3. Eldar Mamedov: Čistý Orwell: Evropa odsuzuje Írán za útoky proti svému vlastnímu území
   4. Hamid Bahrami: Diplomacie jako podvod
   5. Přemysl Janýr: Katylytická událost

Článek Lorenzo Maria Paciniho The Lion and the Promise vyšel na serveru Strategic Culture 15. června 2025

Lev a slib

Photo: Public domain

Útok za úsvitu

13. června 2025 podle gregoriánského kalendáře, 23. khordadu 1404 podle perského kalendáře, 17. sivanu 5785 podle hebrejského kalendáře, bude datum, které se zapíše do historie.

Stát Izrael v noci zaútočil na Islámskou republiku Írán.

První rakety zasáhly civilní cíle. Obraz dítěte zabitého při výbuchu a zřícení obytné budovy v Teheránu je ikonický i tragický. Během několika minut se IDF (Izraelským obranným silám) podařilo zasáhnout domy několika vojenských činitelů a vědců, jaderné elektrárny roztroušené po celé zemi, vojenské základny, protivzdušnou obranu a stanoviště rychlého nasazení.

Mezi mučedníky byli někteří z nejvýznamnějších a nejdůležitějších íránských představitelů: náčelník generálního štábu IRGC Hossein Salami, generál Gholam-Ali Rashid, vědci Tehranchi a Fereydoon Abbasi, generálmajor Mohammad Bagheri, náčelník generálního štábu ozbrojených sil, … (aktualizovaný seznam)

Izrael k provedení útoku využil základny v Iráku a pro své operace také syrský a jordánský vzdušný prostor. Asadův režim disponoval systémy protivzdušné obrany a včasného varování a operoval v koordinaci s Íránem. Po pádu Bašára Izrael vše zničil z konkrétního důvodu, aby Turci nemohli vstoupit na jejich základny, a dokonce vydal ultimáta. A islamisté, kteří se dostali k moci, na obloze nad Sýrií nic nezmění.

Mossad před provedením leteckých útoků sabotoval íránskou protivzdušnou obranu a vyřadil z provozu radarové systémy a protivzdušné jednotky.

Útok způsobil značné škody, a to jak na infrastruktuře, tak na lidských životech. Počet civilních obětí zatím nebyl spočítán a zveřejněn.

Írán okamžitě reagoval vysláním asi 200 dronů, které byly zachyceny americkými, izraelskými a britskými stíhačkami v rámci koordinované akce, na které se v zákulisí podílela i Francie.

Nesmíme podceňovat rozsah útoku proti Íránu, ale zároveň je důležité nepřehánět jeho dopad a nenechat se zmást mediálním humbukem kolem útoků nebo reakcí Íránu, až k ní dojde.

Izrael oznámil, že při operaci použil 330 raket a 100 dronů. Pro představu, jedná se o podobný počet, jaký byl použit při jednom z mnoha společných raketových útoků Ruska proti Ukrajině, které se opakovaly stovkykrát. Íránský vojenský aparát se v důsledku této ofenzívy rozhodně nevypaří do vzduchu; operace Rising Lion je relativně vzato jen oblakem dýmu.

Izrael a jeho západní partneři se záměrně soustředí na spektakulární eskalaci s Teheránem, aby odvedli pozornost od svých domácích neúspěchů a pokračujících krizí. Kolektivní Západ se snaží přimět lidi zapomenout na patovou situaci v proxy válce proti Rusku, stejně jako na rostoucí vnitřní ekonomické a sociální napětí. Zároveň se izraelské vedení snaží umlčet rostoucí kritiku doma i v zahraničí proti jeho genocidnímu jednání v Gaze – kritiku, která nyní představuje skutečnou hrozbu pro celý sionistický koloniální projekt.

Vše je založeno na imperialisticko-koloniálním kalkulu: přesvědčení, že Írán při své reakci zachová obvyklou opatrnost a vyvaruje se rozsáhlé eskalace. Pokud se tento kalkul ukáže jako správný, budeme svědky nové epizody „True Promise / Skutečný příslib“, íránské raketové demonstrace, s klasickými mediálními obrazy: jasné stopy raket Iron Dome na obloze nad Tel Avivem a v reakci na to hypersonické rakety Kheibar Shekan zasahující cíle daleko od obydlených oblastí; pokud se však kalkul ukáže jako nesprávný a Islámská republika bude tlačena za bod zlomu, divadlo skončí a s ním se rozpadnou všechny předpovědi.

Darebácký stát Tel Aviv opět dokazuje, že je nejnebezpečnějším politickým konstruktem v historii. Jedná se o další tragickou stránku v historii Blízkého východu, která je definována přítomností tohoto zcela nekontrolovatelného národního státu. Žádný stát nikdy předtím neměl takovou kombinaci etnické nadřazenosti, naprostého pohrdání lidským životem, lhostejnosti k mezinárodnímu právu a přístupu k zničujícím zbraním. Národ, který je hrozbou pro celý svět.

Název izraelské operace proti Íránu je jasným vzkazem: Vzestup lva. Lev Judy je izraelský mesiáš a symbol sjednoceného království, tj. slavného Velkého Izraele, ale také symbol starověké Persie a předchozího režimu šáha.

V podstatě rabíni prohlašují, že Írán je poslední překážkou pro příchod jejich Mesiáše. To prohlašují rabíni, nikoli šíitští teologové.

V křesťanském textu Zjevení, v kapitole 5, najdeme některé náznaky toho, co se stane. Ať už je to chápáno jako Mesiáš nebo antikrist, vítězství lva z Judy znamená důležitý přechod mezi pečetěmi Apokalypsy: „Lev z kmene Judy zvítězil, kořen Davidův, a otevře knihu a jejích sedm pečetí“.
A opět v Genesis, kapitole 49: „Juda je lvíče. Jistě povstaneš z kořisti, můj synu. Krčí se, leží jako lev, a kdo se odváží ho vzbudit? Žezlo se nevzdálí od Judy, ani vládcovská hůl z jeho nohou, dokud nepřijde Šiloh; a jemu budou národy poslušné.“
Pořadí pečetí je Velké soužení.

Hluboké teologické kořeny, kvůli kterým se sionistická entita rozhodla zaútočit na Írán, přesahují naši představivost. Pro ně je to viscerální, intimní, totální záležitost, bez které se nemohou obejít. Írán představuje největšího nepřítele Izraele, protože islámský a revoluční Írán se zrodil jako antisionistický, vždy bránil osvobození Al-Kuds (Jeruzaléma) a Palestiny a vytvořil Osy odporu, hlavní překážku izraelských plánů. Írán představuje „druhou“ velkou vládu založenou na náboženské víře, nikoli pouze na politice, a pro Izraelce – na rozdíl od Izraelitů – nemohou existovat žádné jiné politické síly kromě nich samotných.

Jak poukázal Pepe Escobar, žádný politický konstrukt v moderní historii nikdy nespojoval tak toxickou kombinaci:

• mesiášská etnická nadřazenost
• naprosté pohrdání lidským životem (všichni, kdo nejsou „vyvolení“, jsou „Amelekité“)
• naprosté pohrdání mezinárodním právem
• neomezený přístup k smrtícím zbraním.

Co lze proti takovému kultu smrti dělat?

Příprava

Je třeba zdůraznit, že Írán vždy plnil své závazky týkající se obohacování uranu pro civilní účely, jak to vyžadují mezinárodní dohody, včetně JCPOA (Společného komplexního akčního plánu), dokud se Spojené státy během prvního Trumpova prezidentství jednostranně z této smlouvy nevystoupily. Následně Rafael Grossi, ředitel MAAE – známý svými úzkými vazbami na Netanjahuovu vládu – náhle prohlásil, že Teherán již není v souladu se svými závazky vůči agentuře, což vyvolalo podezření o možném vojenském využití íránského jaderného programu.

Je důležité připomenout, že ajatolláh Chameneí vydal fatwu, která výslovně zakazuje jaderné zbraně jako odporující principům islámu. Je tedy s podivem, proč Rafael Grossi nikdy nevěnoval stejnou pozornost jadernému programu Izraele, který podle odhadů disponuje 75 až 200 jadernými hlavicemi. MAAE v minulosti potvrdila, že Izrael povoluje návštěvy pouze některých civilních laboratoří a systematicky vylučuje klíčová zařízení, jako je Dimona, známé centrum jeho jaderného arzenálu. Na rozdíl od Izraele, Indie a Pákistánu navíc Írán podepsal Smlouvu o nešíření jaderných zbraní, čímž alespoň formálně prokázal svůj závazek k mezinárodní transparentnosti.

Na jedné straně tedy máme zemi, která se snaží jednat v souladu s mezinárodním právem, na druhé straně stát, který je již obviněn z velmi závažných zločinů, neuznává žádná pravidla, ale nárokuje si právo soudit a trestat ostatní. Je paradoxní, že Íránu, přestože disponuje přírodními zdroji, jako je uran, a má dobré vztahy s jinými dodavatelskými zeměmi (například Nigerem a Namibií), je bráněno v mírovém využívání těchto zdrojů pro blaho vlastního obyvatelstva.

Včerejší izraelský letecký útok představuje nebezpečné eskalování, které může vyvolat nový cyklus války na Blízkém východě, do kterého bude těžké se nezapojit. Izrael se opět ukazuje jako skutečný destabilizující faktor pro celý region od Indu po Gibraltar. Írán se ze své strany snažil vyhnout rozsáhlému konfliktu, zejména se Spojenými státy, ale nyní se ocitl v situaci, kdy mu musí čelit.

I kdyby operace pokračovala několik dní, jak prohlásil Netanjahu, nepodařilo by se zničit íránský jaderný program. V nejlepším případě by se zpomalil, ale s největší pravděpodobností by to Teherán přimělo k tomu, aby se rozhodl pro jaderné zbraně jako prostředek sebeobrany a odstrašení. Írán se navíc bude muset začít vážně zabývat otázkou míry vnějšího pronikání do svých klíčových institucí.

Je třeba mít na paměti, že mezi zasaženými jadernými zařízeními, včetně Arak, Fordow, Busheir a Isfahan, je i zařízení v Natanz, které je ve vážném stavu.

Imám Chameneí se dlouho neozýval. Brzy ráno nejvyšší vůdce prohlásil:

„Dnes za úsvitu sionistický režim vztáhl svou špinavou a krvavou ruku na zločin spáchaný v naší milované zemi a odhalil svou zlou povahu tím, že zasáhl obytná centra více než kdykoli předtím. Režim musí očekávat přísný trest. Mocná ruka ozbrojených sil Islámské republiky ho neopustí, dá-li Bůh. Při nepřátelských útocích bylo zabito několik velitelů a vědců. Jejich nástupci a kolegové okamžitě obnoví své povinnosti, dá-li Bůh. Tímto zločinem si sionistický režim připravil hořký a bolestivý osud, který jistě utrpí.“

Stejně významná byla slova soustrasti a podpory od Hamásu:

„My, jako hnutí Hamás, vyjadřujeme plnou solidaritu s Islámskou republikou Írán. Rovněž vyjadřujeme nejhlubší soustrast íránskému vedení a lidu za mučednickou smrt několika vysokých velitelů, zejména generálmajora Hosseina Salamiho, velitele Revolučních gard, generálporučíka Mohammada Bagheriho, náčelníka generálního štábu íránských ozbrojených sil, a četných jaderných vědců. Prosíme Boha, aby se nad nimi smiloval a aby se zranění rychle uzdravili. Írán dnes platí cenu za svůj pevný postoj na podporu Palestiny a jejího odporu a za dodržování svého nezávislého národního rozhodnutí. To vyžaduje jednotný postoj národa a jeho životně důležitých sil tváří v tvář této nebezpečné agresi.“

Okamžitě byla vztyčena červená vlajka Ašúry, vlajka pomsty. Znamení velké síly, vzkaz celému světu: Írán bude reagovat.

V OSN Írán svolal zasedání Rady bezpečnosti a odsoudil agresi jako „vyhlášení války“, velmi závažný čin, který Ruská federace prostřednictvím svého stálého zástupce rovněž uznala jako porušení mezinárodního práva, za které nese plnou odpovědnost Izrael.

Během mimořádného zasedání Rady bezpečnosti v New Yorku, které bylo svoláno k projednání izraelských útoků, Iravani odsoudil: „Včera v noci izraelský režim, nejnebezpečnější a nejterorističtější režim na světě, s plnou politickou podporou americké administrativy, provedl sérii koordinovaných a předem připravených vojenských útoků v několika íránských městech“. Jeho slova citovala agentura IRNA.

Velvyslanec upřesnil, že „tyto akty nelegální agrese byly namířeny proti mírovým jaderným zařízením, vojenským objektům, životně důležité civilní infrastruktuře a obytným oblastem“, přičemž zdůraznil, že jedním z hlavních cílů byla jaderná elektrárna v Natanzu, „místo pod přísným dohledem Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE)“. „Tyto akce představují vyhlášení války,“ řekl Iravani. „Jsou nejnovější kapitolou v dlouhé historii anarchického, destabilizujícího a agresivního chování izraelského režimu, který díky ochraně mocných spojenců jedná beztrestně. Tato situace musí skončit.“ Diplomat také obvinil Spojené státy z „nepochybné spoluúčasti“ na tom, co nazval „teroristickými útoky“: „Američtí představitelé bez váhání přiznali svou úmyslnou podporu zločinům spáchaným včera v noci Izraelem, včetně úmyslného převodu zbraní.“ Iravani zopakoval, že Írán nezapomene na íránské oběti „zabité při izraelských útocích provedených americkými zbraněmi“, a odsoudil také to, co označil za „úmyslnou, koordinovanou a plně podporovanou agresi“ stálého člena Rady bezpečnosti – Spojených států – a nazval ji „vážným porušením mezinárodního práva a Charty Organizace spojených národů“.

Během několika hodin se ozvaly komentáře a vyjádření podpory ze strany Ruské federace, následované Čínou, Severní Koreou, Pákistánem a Saúdskou Arábií.

Ze Spojených států však první komentář přišel přes noc od ministra zahraničí Marka Rubia, který prohlásil, že USA se do této záležitosti nezapojí; o několik hodin později však prezident Donald Trump sám zveřejnil na Truth zprávu, v níž pohrozil dalšími brutálními útoky na Írán, a krátce nato odhalil, že se s Netanjahuem skutečně setkal, aby operaci projednali, a to den předem.

Zda se jednalo o krok Trumpových zrádců, kteří ho chtěli falešně obvinit, se budeme zabývat v jiném článku. Nyní je jasné, že USA jsou opět v hluboké krizi.

Protiútok

V kroku, který mnohé překvapil, když občané vyšli do ulic, aby volali po pomstě za své mučedníky, byla zahájena operace True Promise 3: Tel Aviv byl v několika vlnách bombardován íránskými hypersonickými raketami a utrpěl rozsáhlé škody. Byla to podívaná, kterou oslavoval celý svět, nejen Blízký východ.

Američané okamžitě zahájili mediální útok. Bývalý ředitel CIA Mike Pompeo varoval, že někde ve světě může dojít k vážnému incidentu, a naznačil, že za ním může stát Írán. Tvrdil, že Írán má teroristické buňky téměř ve všech zemích, včetně Spojených států, a že ty by mohly být brzy využity k kybernetickým útokům a jiným typům útoků. Pompeo vyzval k silné podpoře Izraele s tím, že je nutné zastavit to, co považuje za „globální hrozbu“.

Nelze s jistotou říci, jak dlouho bude tento konvenční konflikt nízké intenzity trvat. Složitý mechanismus mezinárodní diplomacie může být v současné době velmi pomalý, ale mezinárodní reakce musí být rychlá a rozhodná.

Jedno je jisté: Írán se nikdy nevzdá.

Toto je důležitá příležitost zastavit Netanjahua a zaútočit na Izrael politicky, na mezinárodní scéně, jako na sionistický subjekt. Svět nyní opět viděl zlo této země a všem je jasné, že její ničivá zuřivost nepoleví, dokud nebude tato země sražena na kolena a donucena kapitulovat – nebo vyhlazena nepřátelskou palbou.

Skutečný protiútok začíná právě teď. Další tah Íránu na šachovnici bude rozhodující pro nadcházející období.

Pamatujme si: nebyl to Írán, kdo to začal. Historie si to zapamatuje.

Nyní by Írán mohl uzavřít Hormuzský průliv, zatímco Jemen by mohl uzavřít Bab al-Mandeb: obě možnosti se v současné době zvažují. Teherán tvrdí, že by to mohlo destabilizovat globální energetickou bezpečnost jako přímý důsledek jednání sionistického režimu.

Zajímavý fakt: události ve světě Metro 2033[1] ruského spisovatele Dmitrije Glukhovského začaly jaderným útokem Izraele na Írán.

Následovala světová válka, která vedla k apokalypse.

Zpět na obsah

Analýza Marko Milanovice Is Israel’s Use of Force Against Iran Justified by Self-Defence? vyšla na serveru Blog of the European Journal of International Law 13. června 2025

Je izraelské použití síly proti Íránu ospravedlnitelné jako sebeobrana?

Jediným ospravedlněním, které může Izrael pro použití síly poskytnout, je sebeobrana podle článku 51 Charty – použití síly k zabránění ozbrojenému útoku, s výhradou kritérií nezbytnosti a přiměřenosti. Prvním bodem, který je třeba objasnit, je, že povaha a deklarované cíle použití síly Izraelem – poškození íránského jaderného programu a zabránění vývoji jaderné zbraně, která by mohla být použita proti Izraeli – se výslovně týkají odvrácení budoucího ozbrojeného útoku Íránu proti Izraeli, tj. útoku, který se teprve má uskutečnit. Jinými slovy, nejedná se o situaci, kdy by Izrael údajně reagoval na íránský útok, ke kterému dochází nyní, ať už přímo nebo prostřednictvím zástupců, jako jsou Hútíové. Předchozí použití síly mezi těmito dvěma státy může být právně a fakticky relevantní jako kontext, ale zde jde opět výhradně o zastavení budoucího jaderného útoku Íránu. Posouzení legality použití síly Izraelem proti Íránu tedy závisí na uplatněné právní koncepci sebeobrany a na skutečnostech, na které lze právní pravidla aplikovat.

Existují tři možné právní postoje (s určitými obměnami v daném spektru) k použití síly jako reakce na budoucí ozbrojené útoky:

• Že státy mohou preventivně jednat k odvrácení hrozeb, zejména existenčních hrozeb.
• Že státy mohou jednat tak, aby odvrátily budoucí ozbrojené útoky, které bezprostředně hrozí.
• Že státy mohou jednat pouze tak, aby odvrátily ozbrojené útoky, k nimž došlo.

Pokud považujeme třetí postoj za správný, pak by použití síly Izraelem proti Íránu bylo zjevně nezákonné. I když je obtížné spolehlivě určit, jaký je většinový názor na některé z těchto otázek, myslím, že můžeme říci, že rozumní vědci a státy argumentují, že třetí postoj je příliš omezující.

Můžeme však snadno říci, že mezi mezinárodními právníky panuje jednomyslná shoda v tom, že první postoj je právně neudržitelný. Je spojen například s některými argumenty, kterými právníci v Bushově administrativě ospravedlňovali použití síly proti IrákuČesky – že by mohl dodávat zbraně hromadného ničení teroristům, kteří by je mohli použít proti Spojeným státům, a že hrozba byla tak vážná, že se USA Iráku bránily. Je to také podobné argumentům, které použilo Rusko k ospravedlnění své invaze na Ukrajinu – že by v budoucnu mohla zaútočit na RuskoČesky. Kromě faktů těchto dvou příkladů je problémem tohoto přístupu, že je tak bezmezný, že zákaz použití síly zcela ruší – stát by mohl jednat, kdykoli by existenční hrozbu vnímal. Koneckonců, Rusko, USA a Čína mají schopnost se navzájem zničit během několika hodin, ale tento druh schopnosti nemůže automaticky znamenat, že mohou začít válku a nazývat ji sebeobranou.

Stručně řečeno, tato „preventivní“ forma sebeobrany prostě vůbec sebeobranou není. Pokud jde o Irák, i Spojené království, nejbližší spojenec Ameriky, se od takové právní teorie výslovně distancovalo (viz zdeČesky, odstavec 3) a ani samotné USA se o tento argument na mezinárodní úrovni formálně neopíraly.

Izrael proto mohl ospravedlnit své použití síly proti Íránu pouze s odvoláním na druhý, prostřední postoj – že íránský jaderný útok na Izrael hrozil bezprostředně. Otázka předvídavé sebeobrany proti bezprostředním útokům byla hodně diskutována – pro pozadí viz zdeČesky. Obecně řečeno, existují dvě teorie o tom, co „bezprostředním“ útokem je. První, restriktivní, má časový charakter – bezprostřední útok je takový, který se má stát. Druhá, extenzivnější, má kauzální charakter – bezprostřední útok je takový, kdy dotyčný stát získá schopnost útok provést a má v úmyslu (neodvolatelně se zavázal) zaútočit v určitém okamžiku v budoucnosti. Tento extenzivnější přístup je často spojován s nutností okamžité reakce dnes, např. že nyní je „poslední možné okno příležitosti“ jednat a bezprostřední útok zastavit. (Viz také zdeČesky, str. 104–108).

Z časového hlediska bezprostředního útoku jednoduše neexistuje žádný věrohodný způsob, jak argumentovat, že se Írán na Izrael chystal zaútočit jadernou zbraní, kterou ani nemá. Jedinou věrohodnou právní teorií sebeobrany, na kterou by se Izrael mohl odvolávat, by tedy byla kauzální, nečasová teorie. Pro účely argumentu předpokládejme, že tato teorie je správná. Pokud ano, Izrael by mohl ospravedlnit své použití síly pouze tehdy, kdyby byla pravdivá obě následující skutková zjištění:

1. Že se íránské vedení neodvolatelně zavázalo k útoku na Izrael jadernou zbraní, jakmile taková zbraň bude vyvinuta, tj. že má v úmyslu zaútočit na Izrael v budoucnu, jakmile k tomu bude mít dostatečnou kapacitu.
2. Že dnešek byl poslední příležitostí k zastavení útoku, tj. že bylo nutné jednat nyní a že žádná nenásilná alternativa nemohla zabránit ani budoucí schopnosti Íránu, ani jeho záměru na Izrael zaútočit.

Je zřejmé, že nejsem obeznámen s informacemi, které údajně izraelské, americké nebo britské zpravodajské služby o záměrech íránského vedení mají. Pokud bych vycházel výhradně z veřejně dostupných informací, řekl bych, že současná situace je následující:

• V průběhu let se objevilo mnoho veřejných prohlášení různých íránských představitelů, kteří ke zničení Izraele výslovně či implicitně vyzývali.
• Tento druh rétoriky je však určen především pro vnitropolitické účely Íránu a bez dalšího se přímo nepromítá do záměrů íránského vedení použít proti Izraeli jadernou zbraň, a to i přes skutečnost, že Izrael sám jaderné zbraně již má a mohl by proti Íránu podniknout ráznou odvetu.
• Možná, že izraelští představitelé skutečně mají nějaké informace o záměrech íránských vůdců – zejména ajatolláha Chameneího – zaútočit na Izrael jadernými zbraněmi, ale žádné takové informace veřejnosti neposkytli.
• To znamená, že první bod výše uvedeného testu selhává – zatím existuje jen málo důkazů, že má Írán v úmyslu použít proti Izraeli jadernou zbraň, jakmile k tomu získá schopnost. Provokativní, ba dokonce genocidní veřejná prohlášení některých íránských představitelů sama o sobě nestačí, protože nejsou dostatečně průkazná ohledně záměru těch íránských představitelů, kteří příslušná rozhodnutí skutečně činí.
• Dokonce i podle izraelského premiéra byl Írán od výroby bomby měsíce vzdálen a mezi USA a Íránem mezitím probíhala aktivní jednání. (Povšimněte si, jak generální tajemník OSN vyjádřil své znepokojeníČesky nad „izraelskými útoky na jaderná zařízení v Íránu, zatímco o stavu íránského jaderného programu probíhají mezi Íránem a Spojenými státy jednání.“)
• Zatímco se tedy Izrael vojensky nepochybně ocitl ve výhodné pozici k útoku na Írán, oslabený již předchozím střetnutím mezi oběma státy, je těžké si představit, jak by dnešní den představoval „poslední příležitost“ k odvrácení budoucího jaderného útoku, tj. že použití síly bylo nezbytnou a jedinou dostupnou možností k jeho zastavení.

Závěrem lze říci, že i kdyby se co nejširší možné (právně věrohodné) chápání anticipační sebeobrany považovalo za správné, bylo by použití síly Izraelem proti Íránu nezákonné. Je to proto, že existuje jen málo důkazů, že se Írán neodvolatelně zavázal k útoku na Izrael jadernou zbraní, jakmile si tuto schopnost vybuduje. A i kdyby se takový záměr předpokládal – a opět by bylo na Izraeli, aby o takovém záměru poskytl jakékoli další důkazy – nevidím, jak by se dalo věrohodně tvrdit, že by použití síly dnes bylo jedinou dostupnou možností.

Tento příspěvek se omezil na analýzu ad bellum – zkrátka, pokud Izrael není schopen poskytnout podstatně přesvědčivější důkazy, než jaké jsou v současnosti veřejně dostupné, nelze rozumně tvrdit, že by Írán na Izrael bezprostředně zaútočil, nebo že použití síly bylo jedinou možností, jak tento útok zastavit. Izrael proto proti Íránu používá sílu nezákonně, v rozporu s článkem 2(4) Charty. Dopouští se agrese.

Dále je třeba prodiskutovat otázek in bello. Jeden bod, který jsem shledal obzvláště problematickým, je zjevné zaměření útoků konkrétně na íránské vědce pracující pro jaderný program. Pokud jsou tito vědci členy íránských ozbrojených sil, jsou to bojovníci a mohou podle mezinárodního humanitárního práva být legitimním terčem útoků. Vědci, kteří jsou civilisty – a s největší pravděpodobností jimi jsou – však (jako osoby) nemohou být legitimním předmětem útoku. Pouhá práce na zbrojním programu jako výzkumník neznamená přímou účast na nepřátelských akcích, která by mohla civilisty před útokem zbavit imunity. Pro ilustraci, stovky civilních vědců nebo inženýrů, kteří pracovali na projektu Manhattan, by (v dnešních podmínkách) nebyly kvalifikovány jako bojovníci nebo civilisté přímo se účastnící nepřátelských akcí. Zařízení, ve kterých pracovali, by se (stejně jako například továrna na munici) jako vojenské cíle kvalifikovala. Samotní vědci jako osoby však nikoli.

Marko MilanovićČesky je všeobecně uznávaným předním mezinárodním právníkem se specializací na obecné mezinárodní právo, lidská práva, mezinárodní trestní právo a právo ozbrojených konfliktů. Je profesorem mezinárodního veřejného práva na Právnické fakultě Univerzity v Readingu. Je  členem redakční rady Evropského žurnálu pro mezinárodní prívo (EJIL).a spolueditorem časopisu EJIL: Talk!Česky. Byl poradcem panelu odborníků na mezinárodní právo svolaného na žádost prokurátora Mezinárodního trestního soudu na podporu vyšetřování situace ve státě Palestina. V současné době je členem pracovní skupiny pro odpovědnost za zločiny spáchané na UkrajiněČesky, která radí generálnímu prokurátorovi Ukrajiny. Předtím pomáhal Vysokému komisaři OSN pro lidská práva v komplexním zkoumání údajného porušování lidských práv spáchaných v Bělorusku od 1. května 2020. Jeho analýzy lze nalézt např. na stránkách Open Legal Blog ArchiveČesky, International Review of the Red CrossČesky, Lieber Institute WestpointČesky.

Zpět na obsah

Komentář Eldara Mamedova Pure Orwell: Europe condemns Iran for attacks on its own territory vyšel na serveru Responsible Statecraft 14. června 2025

Čistý Orwell: Evropa odsuzuje Írán za útoky proti svému vlastnímu území

.

Když izraelská válečná letadla tento týden zaútočilaČesky na ÍránČesky – porušila íránskou suverenitu v nestoudném aktu agrese, zabila desítky civilistů spolu s nejvyššími vojenskými veliteli a jadernými vědci a vyzvala k stejně nevybíravým odvetným úderůmČesky Íránu – evropští lídři útok neodsoudili.

Zvráceně ho schvalovali a odsuzovali Írán za útoky proti jeho vlastnímu území.

Francouzský prezident Emmanuel Macron udal tón odsouzením „probíhajícího jaderného programu“ íránu a opětovným potvrzením „práva Izraele bránit se a zajistit si svou bezpečnost“. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, jako by četla ze stejného scénáře, „opakovala právo Izraele bránit se“, což přizdobila několika obecnými frázemi o potřebě zdrženlivosti a deeskalace.

Německé ministerstvo zahraničí zašlo ještě o krok dál a dokonce „důrazně odsoudilo“ Írán za „nevybíravý útok na izraelské území“ – a to ještě dříve, než Teherán rakety v reakci na izraelský útok na své území vůbec odpálil – a zároveň izraelské činy plně podpořilo.

Tato orwellovská rétorika není jen projevem neschopnosti nebo ignorance. Je vyvrcholením let zanedbané evropské diplomatické praxe, která k vytvoření této krize pomohla – a odhalila „řád založený na pravidlech“ jako mrtvolu. Dvojí metr Evropy její důvěryhodnost pohřbil.

Evropský postoj k Ukrajině se politicky jasně odvolával na článek 2(4) Charty OSN: „Všichni členové se zdrží hrozby silou nebo použití síly proti územní celistvosti jakéhokoli státu.“ Když však na Írán zaútočil IzraelČesky – bez právního základu pro sebeobranuČesky [viz výše] – EvropaČesky agresi de facto přehodnotila a tolerovala ji jako ctnost.

Morální a diplomatický kolaps Evropy nezůstal bez povšimnutí. Dva celosvětově respektované hlasy vynesly obzvláště zdrcující verdikty. Mohamed ElBaradei, nositel Nobelovy ceny a bývalý šéf dozorčího orgánu OSN pro jadernou energii, nabídl německému ministerstvu zahraničí ponižující rychlokurz mezinárodního práva.

V reakci na berlínské schválení izraelských „cílených úderů proti íránským jaderným zařízením“ (nemluvě o stovkách civilistů zabitých při těchto úderech) El Baradei připomněl, že takové údery jsou zakázány Ženevskými úmluvami, jejichž je Německo smluvní stranou, a že použití síly v mezinárodních vztazích „je obecně zakázáno Chartou OSN s výjimkou práva na sebeobranu v případě ozbrojeného útoku nebo na základě povolení Rady bezpečnosti v případě kolektivní bezpečnostní akce“.

Francesca Albanese, zvláštní zpravodajka OSN pro okupovaná palestinská území, v reakci na Macronovo prohlášení uvedla, že „v den, kdy Izrael, ničím nevyprovokován, zaútočil na Írán, prezident významné evropské mocnosti konečně přiznává, že na Blízkém východě Česky má Izrael, a pouze Izrael, právo se bránit.“

Poselství lidí jako El Baradei a Albanese je jednoznačné: když Evropa tleská izraelskému útoku a zároveň odsuzuje ruskou invazi, nedodržuje univerzální pravidla – prosazuje svou kmenovou identitu: „pravidla“ platí pouze pro protivníky, nikoli pro přátele. To je pro evropskou předstíranou morální autoritu osudné – toho si dobře všimli nejen na globálním Jihu, ale i mnoho evropských občanů.

Tato předstírání vypadá ještě více odtržená od reality vzhledem k tomu, že krize na Blízkém východě propukla na úrodné půdě připravené sérií evropských selhání. Nejprve to bylo selhání E3 (Británie, Francie, Německo) v dodržování JCPOA[1] po odstoupení USA za prezidentství Donalda Trumpa v roce 2018. EU sice nabídla jaderné dohodě rétorickou podporu, ale podvolila se americkým sankcím a odmítla chránit evropské firmy ochotné s Íránem obchodovat. Nechala JCPOA zaniknout, čímž de facto vytvořila vakuum pro eskalaci.

Zatímco mediátoři jako Omán a Katar zprostředkovávali jednání o nové jaderné dohodě mezi USA a Íránem, několik dní před izraelským úderem prosazovalaČesky EU rezoluci IAEA[2], která by Írán cenzurovala, což torpédovalo deeskalaci a přispělo k vytvoření hrozivějšího a nebezpečnějšího bezpečnostního prostředí, přičemž v pozadí se skrývalo obnovení sankcí Rady bezpečnosti OSN a možné odstoupeníČesky Íránu od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT).

Každé z těchto selhání potvrdilo názor Teheránu, že jednání s Evropou je marné. E3/EU je nyní vnímána nejen jako slabá strana neschopná plnit své závazky vyplývající z jaderné dohody, ale také jako aktivně destruktivní hráč podkopávající bezpečnost a regionální stabilitu Íránu.

Ohromující sestup evropských mocností do diplomatické bezvýznamnosti byl názorně ilustrován kategorickým odmítnutím výzev jejich britského protějšku Davida Lammyho íránským ministrem zahraničí Abbásem Aragččím k deeskalaci. Je skutečně těžké si představit, proč by měl Teherán těmto výzvám věnovat pozornost, když přicházejí od stran, které považuje za aktivně spolupracující s agresory.

Pravděpodobným důsledkem evropské diplomatické sebesabotáže je, že spálila veškerou zbytkovou důvěru, kterou ještě v Íránu a na širším globálním Jihu měla. V podstatě zaručila šíření jaderných zbraní tím, že dala Íráncům – teď už nejen zastáncům tvrdé linie – silnou motivaci k úsilí o získání jaderných zbraní, což je výsledek, kterému se dalo předejít, kdyby Evropa vedla s Íránem seriózní a rozhovory v dobré víře o obnovení jaderné dohody. Odstoupení Íránu od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní již není pouze teoretickou možností.

Všechny tyto události dramaticky zvyšují pravděpodobnost odvety proti evropským zájmům: regionální válka na Blízkém východě znamená větší nekontrolovanou migraci, zvýšené riziko terorismu na evropské půdě nebo proti evropským zájmům v regionu a energetické šoky, pokud Írán splní své hrozby a zablokuje Hormuzský průliv, hlavní světovou obchodní tepnu s ropou.

Bez naléhavé, ale nepravděpodobné korekce kurzuČesky, jako je například povolání Izraele k odpovědnosti za jeho regionální agresi, se rozklad Evropy urychlí. Když Brusel zprošťuje spojence pravidel vnucovaných soupeřům, nezachovává mír – podepisuje si vlastní geopolitický dopis na rozloučenou.

Zpět na obsah

Komentář Hamida Bahramiho Diplomacy as deception: The West’s war on Iran was pre-planned vyšel na serveru Middle East Monitor 16. června 2025

Diplomacie jako podvod

Válka Západu proti Íránu byla předem naplánovaná

Demonstranti na protiizraelských a protiamerických demonstracích poté, když se v Teheránu oslavy Ghadir Khumm v reakci na izraelské útoky proti na civilním oblastem změnily v protestní pochody, 14. června 2025. [Fatemeh Bahrami – agentura Anadolu]

Írán není v tomto konfliktu agresorem. Brání se, právně, historicky i strategicky, před předem promyšleným útokem. Nálety, které Izrael zahájil 13. června, nebyly odstrašujícím aktem; byly provedením dlouhodobě plánované operace, jejímž cílem bylo ochromit íránskou infrastrukturu, destabilizovat jeho politický systém a nakonec ho vrátit do stavu zhrouceného státu, jaký byl kdysi vnucen Iráku, Libyi a Sýrii. Každý z těchto národů byl pod rouškou humanitární intervence nebo jaderného zadržování rozvrácen. Nyní je v hledáčku stejného systému Írán.

Klamání je hluboce zakořeněné. V době před údery západní představitelé a izraelské tajné služby záměrně vysílaly Teheránu i finančním trhům klidné signály, že diplomacie bude pokračovat podle plánu. Jednání v Ománu byla pastí. Zatímco diplomaté diskutovali o podmínkách, válečné štáby v Tel Avivu a Washingtonu finalizovaly balíčky úderů. Byla to strategie „návnada a úder“, diplomatický ekvivalent přepadu ze zálohy.

Izraelské ospravedlnění útoků, jeho údajný strach z íránského jaderného potenciálu, se pod drobnohledem hroutí. Jaderná jednání byla obnovena. Írán zůstal signatářem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT). Přesto Izrael, jaderný stát, který se k NPT odmítá připojit, zahájil údery porušující mezinárodní právo, které zabily desítky civilistů, včetně vědců a pracovníků v oblasti infrastruktury.

Ještě cyničtěji Tel Aviv recykluje známé obvinění k ospravedlnění civilních obětí: že Írán používá „lidské štíty“. Toto nepodložené tvrzení bylo opakovaně použito v Gaze, kde byly nemocnice a obytné domy srovnávány se zemí pod záminkou útoků na ozbrojence. Nezávislá vyšetřování prázdnotu těchto tvrzení odhalila. Izraelská propaganda se zaměřuje ne na důkazy, ale na imunizaci před následky.

Navzdory letům izraelského terorismu, včetně úderů a dekapitací 13. června, které zabily nejvyšší íránské velitele, jako byl náčelník IRGC Hossein Salami, náčelník generálního štábu Mohammad Bagheri a vůdce raketového programu Amir Ali Hajizadeh, reagoval Teherán promyšlenou a disciplinovanou silou. Íránské odvetné údery cílily čistě na vojenské základny, infrastrukturu a velitelská centra a civilním čtvrtím a základním veřejným službám se vyhýbaly. Izrael naopak na obytné budovy opakovaně útočil. Íránská umírněná a cílevědomá reakce není slabinou; je to strategický postoj zakořeněný v morální síle a operační přesnosti.

Někteří analytici naznačili, že Izrael očekával, že vnitřní neshody v Íránu reakci státu paralyzují. To byl osudový chybný odhad. Sice v Íránu panují hluboké ideologické rozpory, ale zahraniční útoky Íránce napříč politickým spektrem sjednocují. Dokonce i kritici Islámské republiky se nyní spojují na její obranu, protože hrozba je existenční. Tváří v tvář zahraniční agresi ustupuje sektářství nacionalismu.

Větší hrozba nyní leží před námi. Zatímco titulky hovoří o „izraelských žádostech“ americké podpory, pravdou je, že Spojené státy byly zapojeny od samého začátku. Bombardéry B-2 byly před několika měsíci přemístěny na Diego Garcia. Společné americko-izraelské plánování úderu začalo pod záminkou jaderného zadržování. Rozmístění bomb na ničení bunkrů, diplomatické krytí v OSN, sdílení zpravodajských informací a přístup k regionálním základnám – to vše ukazuje na válku, jejímž spoluautorem je Washington. Prostě čekají, až bude íránská odvetná kapacita dostatečně oslabená, než zahájí širší kampaň.

Nemylte se: nejedná se o regionální konflikt. Je to válka USA a Izraele, kterým pomáhají arabské autoritářské režimy, jako je Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty a Jordánsko. Západ poskytl podporu, ať už prostřednictvím zpravodajských služeb, logistiky nebo souhlasu. Írán je izolován a obklíčen ne proto, že představuje jadernou hrozbu, ale proto, že se odmítá podřídit.

Írán má ale své vlastní odstrašující prostředky. Globální ekonomika nemůže ignorovat energetická rizika, která s eskalací války v Perském zálivu přicházejí. Ceny ropy již prudce rostou. Teherán ví, že se jeho geopolitická síla neomezuje jen na rakety. Ekonomický vliv, zejména když jsou ceny energií vysoké, může politické kalkuly ve Washingtonu, Bruselu a Rijádu změnit.

Ve hře je také hlubší pokrytectví. Izrael nadále vlastní tajný jaderný arzenál, zatímco Írán, technicky stále v rámci Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, je sankcionován a ohrožován kvůli potenciálu takového arzenálu. Tento dvojí metr je neudržitelný. V regionu existují pouze dvě realistické budoucnosti: buď bude Izrael odzbrojen, nebo se Írán jaderně vyzbrojí. Éra jednostranné zranitelnosti skončila.

Írán nyní svou účast v Smlouvě o nešíření jaderných zbraní přehodnocuje a přehodnocuje předpoklad, že by mezinárodní právo v případě jaderného apartheidumyslí  poskytovalo jakoukoli smysluplnou ochranu. Pokud to mezinárodní společenství s mírem vážně, musí začít nikoli omezením íránské obrany, ale demontáží izraelských útočných schopností.

Konečně je třeba tuto válku uznat za to, čím je: strategickou kampaní za eliminaci odporu na globálním Jihu. Od Bagdádu po Tripolis, od Damašku po Teherán, poselství bylo vždy stejné: ti, kdo usilují o autonomii, musí být přivedeni k rozumu. Cíl Íránu, dosažení nezávislosti, není jen politický; je existenciální. A každý suverénní národ, každý občan s pamětí kolonialismu nebo cizího podmanění, by se v tomto boji měl vidět.

To, co se dnes děje, není jen válka proti Íránu. Je to válka proti nezávislosti, důstojnosti a právu národů zvolit si vlastní budoucnost.

Hamid BahramiČesky  je nezávislý analytik původem z Íránu, kde byl vězněn jako politický aktivista za lidská práva. Žije v Glasgow ve Skotsku, kde na University of Glasgow vystudoval mezinárodní vztahy se specializací na Rusko a Eurasii. Publikuje na Middle East MonitorČesky, Daily CallerČesky, Al Alarabiya, Jerusalem PostČesky, American ThinkerČesky a dalších médiích. Má účet na X (Twitteru)

Zpět na obsah

Analýza Přemysla Janýra vychází palalelně na jeho blogu janyr.eu.

Katalytická událost

William L. McGonagle, velící důstojník USS Liberty (AGTR-5), ukazuje poškození lodi po útoku izraelských sil u Sinajského poloostrova 8. června 1967.

Bombardováním ze vzduchu se nedosáhne svržení režimu, ale naopak jeho upevnění. O tom jsme se přesvědčili v Německu, Japonsku, ve Vietnamu, v Jugoslávii, Afghánistánu, Libanonu, Gaze, Jemenu. Svrhnout režim lze jedině barevnou revolucí nebo pozemním vojenským tažením, dá-li štěstí.

A na to Izrael v Íránu nemá.

Nemyslím si, že by to nevěděl. Stejně jako že by předem nevěděl, co způsobí íránské rakety.

Pokud se do operace přesto pustil, znamená to, že má v záloze plán. Tím je použít k pozemnímu tažení armádu USA.

Faktem ovšem je, že k tomu ani americká veřejnost ani prezident nemají dvakrát chuť. Stejně jako ji neměli před 1. a 2. světovou ani před vietnamskou válkou, jako neměli chuť ničit sedm zemí v pěti letech. K tomu bylo vždy třeba, jak říkají neocons, nějaké katalytické události: potopení Lusitanie, útoku na Pearl Harbor, tonkinského incidentu, útoků 11. září.

Pokud se Izrael do operace přesto pustil, znamená to, že má v záloze katalytickou událost.

Můžeme o ní zatím jen spekulovat. Případně usuzovat z málo zřetelných náznaků a signálů.

Těmi by mohly být třeba mezitím zapadlé zprávy o zmařeném pokusu Íránu o atentát na Donalda Trumpa, později o íránských teroristech vysazených do USA a vybavených raketou země-vzduch k sestřelení Trumpova letadla. Netanyahu íránský záměr odstranit Trumpa nedávno zopakoval.

Sestřelení Trumpova letadla by ovšem takovou ideální katalytickou událostí bylo. Pokud by Izrael ještě předtím zabil ayatolláha Chameneího, byla by to mimo jakoukoliv pochybnost íránská odveta. Přesvědčí Američany – Trumpovy přívržence stejně jako odpůrce – o nezbytnosti íránského tažení a zároveň odstraní nevypočitatelného excentrika, který se Izraeli opakovaně plete pod nohy.

A proveditelnou. Experti s přístupem k potřebným informacím a zařízením jistě naleznou způsob, jak taková raketa obranné systémy obejde. A vytipovat Íránce, kteří ji s potěšením odpálí a v následné přestřelce zemřou, je také ozkoušené.

Jsou to ovšem spekulace. Dost možná se naskytne docela jiná katalytická událost, třeba potopení americké lodi, úspěšnější než v případě Liberty, útok proíránských milicí na americkou základnu či něco jiného.

Ale že by do toho Izrael šel bezhlavě, považuji za vyloučené.

Zpět na obsah