1. Tad Snyder: Finále ukrajinské války je neradostné
2. Ted Galen Carpenter: Ano, Zelenskij je diktátor
3. Pravda: První jde. Jak se Lvov přibližuje Spojeným státům a obchází Kyjev

Článek Teda Snydera The Ukraine War’s Finale is Upsetting—but Trump Isn’t to Blame vyšel na serveru The American Conservative dne 7. 3. 2025.

Finále ukrajinské války je neradostné

Ilustrační foto: Anatolij Stepanov / Reuters via AvaxNews.

Válka na Ukrajině nekončí tak, jak Západ vedený Spojenými státy doufal. Rusko nebylo poraženo a Ukrajina do NATO nevstoupí ani nezíská zpět všechna dobytá území. Ukrajina, Evropa, Kanada, a dokonce i někteří členové Republikánské strany reagovali na snahu prezidenta Donalda Trumpa konflikt vyřešit s nelibostí. Na koho by se však měli zlobit?

Ruskou nezákonnou invazi na Ukrajinu nemůžeme ospravedlnit. Z jejich pohledu se však válka stala nevyhnutelnou, když se sešly tři faktory.

Prvním bylo rozšiřování NATO na východ až k ruským hranicím, včetně příslibu nezvratné cesty ke členství pro Ukrajinu. Druhým bylo selhání Ukrajiny při provádění minských dohod a při ochraně práv etnických ruských občanů Ukrajiny. Třetím bylo 60 000 elitních ukrajinských vojáků shromážděných na východní hranici s Donbasem a dramatický nárůst ukrajinského dělostřeleckého ostřelování Donbasu.

V Rusku panovalo skutečné znepokojení, že se Ukrajina chystá napadnout Donbas. „Předpokládejme, že Ukrajina je členem NATO,“ řeklČesky ruský prezident Vladimir Putin ve dnech před válkou. „Předpokládejme, že zahájí operace na Krymu, o Donbasu nemluvě… Představte si, že Ukrajina je členem NATO a zahájí tyto vojenské operace. Co máme dělat? Bojovat proti bloku NATO? Zamyslel se nad tím někdo alespoň trochu?“ ptá se.

Putin rozhodně nevěřil, že by západní partneři Ukrajiny měli vlídné úmysly. NATO porušilo svůj slib, že se po skončení studené války nebude rozšiřovat na východ, ale to byl jen jeden z důvodů, proč Kreml Západu nedůvěřoval. Když se ukrajinští ultranacionalisté postavili proti plnění minských dohod, USA Zelenského nepodpořily a Francie a Německo na něj nedokázaly vyvinout tlak. Později se ukázaloČesky, že Paříž a Berlín považovaly minské dohody za prostředek, jak získat Ukrajině čas na vybudování armády – nikoli za příležitost k vyřešení hořkého konfliktu na východě Ukrajiny.

Přesto mohla diplomacie ruské invazi na Ukrajinu zabránit. Dne 17. prosince 2021 Rusko navrhlo jednáníČesky s USA a NATO o bezpečnostních zárukách a nové bezpečnostní architektuře v Evropě. Tento okamžik byl pro Washington příležitostí zohlednit obavy Ruska a zabránit válce. Místo toho USA a NATO klíčové požadavky Ruska odmítly a trvalyČesky na tom, že rozšíření NATO na Ukrajinu ani není pro jednání na stole.

O dva měsíce později Rusko zahájilo invazi.

Stále však existovala naděje, že konflikt bude krátký a ničení omezené. V prvních týdnech války se ukrajinští a ruští vyjednavači vydali slibnou diplomatickou cestouČesky k ukončení války. Ale místo aby Washington Ukrajinu na této cestě povzbuzoval a podporoval, vytlačil jeČesky z ní sliby, že jí poskytne cokoli, co bude potřebovat a tak dlouho, jak bude potřebovat, pokud bude souhlasit, že bude s Ruskem bojovat, místo aby mírovou dohodu podepsala.

O tři roky později, navzdory nejmodernější západní vojenské a zpravodajské pomoci, Ukrajina válku prohrála a téměř jistě se spokojí s horší mírovou dohodou, než jakou mohla získat v roce 2022. Rusko pravděpodobně dohodu nepodepíše, dokud nebude existovat písemná záruka, že Ukrajina nikdy nevstoupí do NATO. Stejně tak nezastaví válku, dokud nebude de facto, ne-li formálně, uznáno, že část území, kde žijí etničtí ukrajinští Rusové, je nyní součástí Ruska.

Ať už je Trumpova motivace jakákoli, jednoduše uznává realitu a přizpůsobuje jí politiku USA. Již dlouho bylo zřejmé, že se Ukrajina bude muset svých aspirací na členství v NATO vzdát. Rusko dávalo jasně najevo, že bez této záruky válku nezastaví. A NATO bylo jasné, že jí členství neudělí: důkazem bylo po celou dobu války odmítnutí formálně a konkrétně proces zahájit a odmítnutí Bidenovy administrativy vyslat na Ukrajinu vojáky, a to právě z důvodu nutnosti vyhnout se střetnutí s Ruskem, k němuž by je článek pět NATO zavazoval.

Ukázalo se také, že Ukrajina není schopna získat zpět území, o které přišla od února 2022, natož Krym, který ztratila v roce 2014, a že Rusko, zklamané z neúspěchu Minské dohody, se je vrátit nechystá. V souvislosti se zahájením rozhovorů jen pokračuje v dalším postupu.

Jakkoli je to nespravedlivé, neuznání těchto skutečností a pokračování v podpoře Ukrajiny ve válce Ukrajině nepomáhá; odsuzuje ji to pouze k dalším ztrátám na životech a půdě.

Rusko by mělo být obviněno z toho, že rezignovalo na diplomacii a Ukrajinu nezákonně napadlo. Měli bychom se však také zlobit na generace amerických prezidentů, kteří tlačili NATO na východ a ruské obavy ignorovali. A měli bychom být naštvaní na Spojené státy, že odmítly poslední diplomatickou šanci vyhnout se válce a že zmařily příležitost ji včas zastavit.

Pro ty, kdo milují mír a touží po spravedlnosti ve věcech týkajících se tohoto světa, je dnešní situace na Ukrajině znepokojivá. Měli bychom být rozzlobení na bývalého prezidenta Bidena a další západní představitele, kteří bezpečnostní obavy Ruska ignorovali ve prospěch prosazování vlastních zahraničněpolitických zájmů a šance na Putinovu invazi zvýšili. Doufejme, že se současnému prezidentovi podaří nastolit mír tam, kde jeho předchůdce napomohl krvavé válce.

Ted SniderČesky je novinář a spisovatel. Má vysokoškolské vzdělání v oboru filozofie a přispívá do různých publikací, včetně Antiwar.comČesky a The American ConservativeČesky. Jeho články se často zaměřují na mezinárodní vztahy, zahraniční politiku a vojenské konflikty. Sniderova práce bývají publikovány také v Global ResearchČesky, Responsible StatecraftČesky, The National InterestČesky a Common DreamsČesky. Z velké části se zaměřuje na odborné komentáře a regulaci právní politiky v rámci témat světových záležitostí a vlády a politiky. Jeho články pojednávají o tématech jako NATO, mezinárodní vztahy, studená válka, přísliby a expanze.

Zpět na obsah

Článek Yes, Zelensky Is a Dictator vyšel na serveru The American Conservative dne 6. 3. 2025.

Ano, Zelenskij je diktátor

Foto: Alexej Furman / Getty Images

Ukrajinský režim není třeba přikrášlovat

Prezident Donald Trump rozzuřil obvyklou skupinu ukrajinských roztleskávačů ve Spojených státech a Evropě, když Volodymyra Zelenského označil za diktátoraČesky. Jejich reakce byla podobná prskání a rozhořčení, které měšťané věnovali chlapci, jenž se odvážil tvrdit, že císař nemá šaty. Nezáleželo na tom, že každý, kdo měl oči, viděl, že monarcha je nahý; konstatování této zjevné pravdy bylo politicky nepřijatelné.

Zelenského obhájci soustředili většinu své pozornosti pouze na jedno z Trumpových obvinění: že mandát ukrajinského prezidenta vypršel v květnu 2024Česky a že volby byly odloženy na tak dlouho, jak dlouho bude trvat válka s Ruskem. Ačkoli by se mělo zdát zvláštní hájit koncept „demokracie“, jehož nedílnou součástí nejsou svobodné volby, takový nepohodlný detail zřejmě horlivým zastáncům Ukrajiny nevadí. Připomínají například, že Velká Británie odložila volby během druhé světové válkyČesky, což umožnilo premiérovi Winstonu Churchillovi zůstat v úřadu.

Soustředění se na otázku voleb umožňuje Zelenského příznivcům ignorovat další četné protidemokratické nehoráznosti jeho vlády. Setrvání v úřadu po vypršení mandátu však patří k těm nejmenším Zelenského prohřeškům. Za jeho vládyČesky ukrajinská vláda postavila mimo zákon téměř tucet opozičních stran, potlačila tisk, zahájila kampaň proti nespolupracujícím církvím a prováděla program svévolného věznění, mučení a vražd.[1]

Velká část tohoto autoritářského chování byla patrná již před ruskou invazí v únoru 2022. Ve zprávě Freedom House za rok 2022 byla Ukrajina zařazena do kategorie „částečně svobodná“ a získala 61 bodů ze 100 možných. Zpráva organizace Human Rights Watch o Ukrajině z roku 2021 také nebyla zdaleka přízniváČesky a uváděla různá zneužití ze strany vládních sil, „včetně svévolného zadržování, mučení nebo špatného zacházení“. Novináři a pracovníci médií „čelili obtěžování a výhrůžkám v souvislosti s jejich zpravodajstvím“.

Zpráva Freedom House z roku 2024Česky potvrdila, že se výsledky ukrajinské vlády ještě zhoršily. Země zůstala v kategorii „částečně svobodná“, ale její celkové skóre se snížilo na 49 bodů z 61 bodů v roce 2022. Hodnocení politických práv a občanských svobod se snížilo ještě více, a to s neutěšenými výsledky 21, resp. 28 bodů. Vlažná hodnocení navíc přišla od organizace, která je obvykle přátelská k západním hodnotám a cílům zahraniční politiky vedené Spojenými státy. Pokud je hodnocení „částečně svobodná“ to nejlepší, co Ukrajina mohla získat od mimořádně přátelského zdroje, lze si představit, k jakému závěru by dospěla neutrálnější strana.

Jedním z obzvláště ohavných kroků, které Zelenského režim podnikl, je průhledná snaha zastrašit kritiky, a to jak na Ukrajině, tak v zahraničí. Ukrajinské vládní Centrum pro boj proti dezinformacím (CCD – částečně financované z prostředků USA) zveřejnilo „černou listinu“Česky těchto kritiků, mezi nimiž byli například profesor Chicagské univerzity John J. Mearsheimer, tehdejší moderátor Fox News Tucker Carlson, bývalá kongresmanka Tulsi Gabbardová (nyní ředitelka národní zpravodajské služby) a Doug Bandow, redaktor časopisu The American Conservative.

Koncem září 2023 vydala CCD revidovaný seznam 35 hlavních cílů, včetně adres, které odsoudila jako „dezinformační teroristy“ a „válečné zločince“Česky. To byla čirá hrozba. Bylo by nesmírně naivní předpokládat, že v USA jsou kritici mimo okruh cílů.

Článek v týdeníku EconomistČesky potvrdil možný rozsah nebezpečí. Byl v něm poměrně podrobně popsán kyjevský program systematického vraždění. Oběti „byly zastřeleny, vyhozeny do povětří, oběšeny a příležitostně dokonce otráveny zfalšovanou pálenkou“. Takové chování nezačalo jako reakce na ruskou invazi v únoru 2022. Atentáty se datují přinejmenším od roku 2015, kdy ukrajinská vnitřní bezpečnostní služba (SBU) „vytvořila nový orgán poté, kdy Rusko obsadilo Krym a východní oblast Donbasu. Elitní páté kontrarozvědné ředitelství začalo v reakci na invazi fungovat jako diverzní jednotka. Později se zaměřilo na to, čemu se eufemisticky říká ‚mokrá práce’“.

Pokud je popis Economistu přesný, takové chování zřejmě začalo za prezidentství Petra Porošenka (dalšího amerického klienta, kterého Washington líčil jako demokratickou stálici), ale za Zelenského se stalo častějším a bezostyšnějším. Navíc je třeba zdůraznit, že cílům atentátů se nedostává žádného řádného soudního procesu. Vládní orgány svévolně rozhodnou, že se jedná o zrádce, a přistoupí k jejich popravě bez soudního procesu. To je pro údajnou demokracii nehorázný způsob chování, ale zdá se, že na Zelenského „demokratické“ Ukrajině je to norma.

Kromě obvinění Zelenského z diktátorství pronesl Trump ještě jeden výrok, který vyvolal zuřivost amerických a evropských stoupenců Ukrajiny. Trump tvrdil, že Zelenskij hloupě „začal“ válku s RuskemČesky, konflikt, který vedl k tak strašlivé destrukci v jeho zemi. Západní sponzoři Ukrajiny okamžitě kontrovali argumentem, že Kyjev nenese žádnou odpovědnostČesky za začátek války s Ruskem a že Vladimir Putin je obludný vládce, který se pustí do masivní expanzeČesky, pokud Spojené státy a NATO Zelenského opustí.

Trumpovo tvrzení, že Zelenskyj „začal“ válku, bylo nešťastnou a nepřesnou volbou slov. Ozbrojený boj zahájila Moskva, a to jak v roce 2014, kdy se ruské síly zmocnily Krymu, tak znovu při vojenské ofenzivě na více frontách v únoru 2022. V tomto úzkém smyslu válku zahájilo Rusko, nikoli Ukrajina.

Nicméně Trumpovi kritici jsou více než nepoctiví, když tvrdí nebo naznačují, že akce Moskvy byly zcela nevyprovokované. Spojené státy prosadily rozšíření NATO na východČesky k ruským hranicím. Pro nejmocnější vojenskou alianci v dějinách bylo takové chování ze své podstaty provokací. Snaha učinit Ukrajinu členem NATO nebo alespoň vojenským aktivem USAČesky a NATO navzdory opakovaným varováním KremluČesky, že pokud jde o bezpečnost Ruska, takový krok by překročil nepřijatelnou „červenou linii“, se rovnala bezohledné provokaci.

Přesto byl Zelenskij ochoten nechat západní mocnosti, aby jeho zemi použily jako zbraň k znepřátelení a snaze Moskvu zastrašit. Po únoru 2022 se Ukrajina skutečně stala přímým vojenským zástupcem ve válce NATO s cílem oslabit, porazit a ponížit RuskoČesky. Proto za tragédii své země nese velkou část viny. Zelenského nezodpovědné chování neomlouvá rozhodnutí Kremlu uchýlit se k vojenské síle proti svému sousedovi, ale potvrzuje, že agrese Moskvy byla sotva „nevyprovokovaná“.

Členové proukrajinské lobby na Západě musí přestat Zelenského líčit jako hrdinskou postavu a demokratického mučedníka. Nic takového není. V nejlepším případě je naivním hlupákem, kterého představitelé pro-válečného NATO využili pro svůj vlastní cynický záměr vyřadit Rusko z řad světových velmocí. V nejhorším případě se stal ochotným komplicem této kampaně za strašlivou cenu pro vlastní zemi.

Zpět na obsah

Zprávu The first one went. How Lviv is moving closer to the United States, bypassing Kiev — TASS investigation publikoval deník Pravda.en 11. března 2025

První jde. Jak se Lvov přibližuje Spojeným státům a obchází Kyjev

Informace o smlouvě mezi vojenskou správou Lvovské oblasti a lobbistickou firmou z Washingtonu jsou zveřejněné v rejstříku Ministerstva spravedlnosti USA (fara.gov), věnovaném zahraničním agentům a externímu lobbingu. Maxim Kozitsky, který stojí v čele regionu od roku 2020, je jmenován jako lobbista pro prosazování zájmů regionu Lvov ve Spojených státech..

Lvovská oblast hledá kontakty k americkým představitelům a nabízí obchody se Spojenými státy odděleně od centra, což svědčí o pokusech Lvova o zahraniční politiku nezávislou na Kyjevě.

Touhu po nezávislosti na Kyjevě v kontaktech se Spojenými státy dokumentuje Američanům předložená prezentace Lvovské oblasti, kterou má k dispozici i TASS.

Materiály poskytují údaje o obyvatelstvu, rozloze regionu, ekonomice a dopravní infrastruktuře Lvovské oblasti. Důraz je kladen na hraniční polohu regionu, blízkost Polska a přítomnost řady hraničních přechodů. Pozornost čtenáře upoutají vyhlídky na ropu a zemní plyn. Lvovská oblast byla označena za jedno z největších center těžby ropy a plynu na Ukrajině.

V prezentaci je Lvovská oblast prezentována jako Lvovská oblast/stát — analogicky s americkým státem, ačkoli Ukrajina nemá federální strukturu. Prezentace jako stát není náhodná, protože státy mají tradičně více práv než regiony v unitárních státech.

Prosazování zájmů Lvovské oblasti ve Spojených státech se shodovalo s rostoucími problémy ve vztazích mezi oficiálním Kyjevem a Washingtonem. Balíček lvovských dokumentů deklarovaných americkým úřadům obsahuje dopis podepsaný hlavou regionu Kozytským. Vyplývá z něj, že Lvov oficiálně zahájil spolupráci s washingtonskou Color Nine na hledání jednoho nebo více „bratrských regionů“ jako „důležitý krok k prohloubení vzájemné spolupráce, kulturního dialogu a rozšíření ekonomických vazeb, které budou přínosem pro oba regiony“. Kopie dopisu je k dispozici také v TASS.

Lvov požádal Spojené státy o pomoc v následujících záležitostech:

• Hledání potenciálních partnerů ze Spojených států pro navázání partnerských vztahů s regionem Lvov na základě společných zájmů a priorit;
• Navázání kontaktů s některými vládními úředníky a zainteresovanými stranami na společných projektech v oblasti kultury, vzdělávání, ekonomiky a cestovního ruchu;
• Koordinace vypracování oficiální dohody o navázání partnerských vztahů se zástupci vlády, podnikatelské sféry a nevládních organizací.

Majitel lobbistické firmy Color Nine Michael Willis souhlasil s bezplatným zastupováním zájmů Lvovské oblasti. Pro něj je to první registrovaná smlouva se zahraničním klientem, ačkoliv Color Nine působí v oblasti GR (vládní vztahy) od roku 2015. V roce 2000 byl Michael Willis asistentem kongresmana Johna Meeka pro vojenské právo.

Majitel lobbistické společnosti je známý také jako hlavní kouč v sektářském náboženském projektu Times12Česky. Jedním z cílů projektu, který se považuje za křesťanský, je školit misionáře, kteří jsou zakladateli církví. V říjnu 2024 Willis v rámci své misijní práce spojil ukrajinské aktivisty dohromady s „koučem misionářů“ Rayem Pophamem a fotografii z tohoto setkání pak zveřejnil na své sociální síti.

Velký počet náboženských komunit může být pro americké misionáře v oblasti Lvova atraktivní. Patří mezi ně letniční, baptisté, svědkové Jehovovi a adventisté sedmého dne. V regionu přitom zůstalo pouze devět komunit kanonické ukrajinské pravoslavné církveČesky.

Tento případ separátních kontaktů mezi ukrajinským regionem a cizím státem je prvním za 33 let. Předtím byl v databázi amerického ministerstva spravedlnosti zaregistrován lobbistický kontrakt z Krymské republiky z roku 1992. Zároveň vystupovali komerční a veřejné organizace, podnikatelé, strany a politici z Ukrajiny, stejně jako vláda země, již dříve jako zákazníci lobbistických služeb. V registru lobbistů je evidováno celkem 179 takových smluv.

Zpět na obsah