OBSAH

Problém jazykového Talibanu

Jak téma ruštiny mění situaci na Ukrajině

Denis Rafalskij, 8. listopadu 2023

українська мова - ukrainian language

Na Ukrajině neustále propukají jazykové skandály a vyvolávají obrovské pobouření veřejnosti.

Před několika týdny se probírala historka rusky mluvícího taxikáře v Kyjevě. A v posledních dnech se rozhořel skandál kolem výroků Iriny Farion, která stigmatizovala ukrajinské rusky hovořící vojenské důstojníky.

To jsou jen ty nejznámější případy. Skandály se nyní objevují téměř denně a protestní hlasy proti tlaku na rusky mluvící jsou stále hlasitější.

Navíc na rozdíl od předválečných dob, kdy jazykovou problematiku prosazovali především politici, se do diskuse o ní nyní zapojili i běžní občané. A to je radikální změna, která může mít pro situaci na Ukrajině dalekosáhlé důsledky.

Podrobnější informace dále v článku „Strany”.

Taxi nejelo

Na konci října byl široce diskutován incident v Kyjevě. Cestující ženy požadovaly, aby taxikář mluvil ukrajinsky, načež je vyzval, aby vůz opustily. Část hádky byla natočena na telefon a zveřejněna na internetu.

Další události měly rychlý vývoj. Společnost BoltČesky, pod jejíž značkou taxikář pracoval, oznámila, že jeho účet trvale zablokovalaČesky a je připravena spolupracovat při incidentu s orgány činnými v trestním řízení.

To vyvolalo ve společnosti velmi smíšené reakce. Sociální sítě se zaplnily jak komentáři odsuzujícími taxikáře, tak slovy na jeho podporu.

Zpráva Boltu vyvolala vlnu rozhořčených komentářůČesky.

Sám taxikář Straně řeklČesky, že ho pasažérky provokovaly, a proto (ne kvůli ukrajinštině) je vysadil.

Kromě toho řidič natočil videoČesky v ukrajinštině, na kterém děkuje lidem, kteří ho podpořili.

Za řidiče se postavila řada politiků. Lídr parlamentní skupiny „Platforma pro život a mír“ Jurij Bojko a exporadce prezidentské kanceláře Oleksij Arestovič slíbiliČesky, že taxikáři pomohou prací a penězi.

V komentáři k situaci označil Arestovič samotnou situaci za „útok Talibanu”. Na obranu taxikáře se postavil také poslanec Artem Dmytruk (nezařazený).

Mezi kritiky taxikáře patřila i poslankyně sedmého sjezdu Irina Faryon, která vyzvala k poslání řidiče „na recyklaci“ a do „štrafbatu[1].

Následoval posměšek od Arestoviče, který navrhl, aby, pokud jsou považováni za „méněcenné Ukrajince”, byli rusky mluvící lidé zbaveni práva sloužit v ukrajinské armádě a bránit Ukrajinu na frontě.

Farion vs. Azov

Další rozsáhlý jazykový konflikt vyvolala již zmíněná Irina Farion.

Prohlásila, že vojáky z praporu „Azov”, kteří mluví rusky, nepovažuje za Ukrajince.

Co vám brání, když jste tak ‚mocní‘, naplnit 29. článek zákona o ozbrojených silách? Víte vy vůbec, co je to disciplína v armádě? Pokud v armádě není kázeň, pak není armáda – je to jen lůza. Nemohu je nazývat Ukrajinci, když nemluví ukrajinsky. Ať si říkají Rusové. Proč jsou tak zabednění?”, – řekla bývalá poslankyně.

Tentokrát byl skandál ještě větší než v případě taxikáře, drtivá většina komentátorů Farion tvrdě odsoudila. Včetně vojáků z „Azova“ a dalších jednotek, blogerů a politiků z nejrůznějších táborů. Negativní postoj zaujali i představitelé úřadů – ombudsman napsal na Farion udání orgánům činným v trestním řízení o spáchání trestného činu, totéž učinil poslanec za „Služebník lidu (Слуги народа)“ Černov. A mluvčí a média blízká úřadům vznášejí názor, že Farion pracuje pro Putina.

Tato reakce je zcela pochopitelná, protože slova Farion se přímo dotkla morálky a motivace ukrajinské armády, ve které slouží obrovské množství rusky mluvících vojáků.

Měnící se postoje k jazyku

Uvedli jsme pouze dva příklady z poslední doby. Ve skutečnosti jich je mnohem více. A mnohé z nich – například skandál s chlapíkem z Oděsy, který ve Lvově zpíval Cojovy[2] písně – vyvolaly obrovský ohlas a celou vlnu na sociálních sítích.

A to je hlavní rozdíl oproti předválečné situaci. Tehdy s témy jazyka (jak na podporu ukrajinizace, tak proti ní, na obranu ruštiny) přicházeli především politici. Všechny průzkumy veřejného mínění ukazovaly, že to obyvatelstvo nepovažuje za podstatné téma. Přestože byla politika ukrajinizace prováděna po celých více než 30 let nezávislosti a obzvlášť intenzivně po roce 2015, měla na reálný život lidí spíše omezený dopad. Po absolvování školy a univerzity člověk nemusel umět ukrajinsky ani slovo, a přesto mohl pracovat, podnikat a žít, jak chtěl (pokud nebyl státním úředníkem nebo zaměstnancem jiné sféry, kde byla ukrajinština povinná).

Situace se začala měnit v posledních letech před invazí, kdy byla ukrajinština zavedena jako povinný jazyk pro sektor služeb, ale vzhledem k ignorování této normy se jazykovému tématu velká pozornost obyvatelstva nevěnovala – právě proto, že se v praxi osobního života a práce většiny rusky mluvících Ukrajinců téměř nedotkla.

Po vypuknutí plnohodnotné války se však situace radikálně změnila. A paradoxně ji změnili právě stoupenci ukrajinizace. Válku a ostře protiruské nálady ve společnosti chápali jako šanci „konečného řešení“ jazykové otázky, aby odstranili faktickou dvojjazyčnost, která je dlouhodobě dráždila.

Proto byla zahájena kampaň (s faktickou podporou úřadů) pod hesly „jsi-li ukrajinský vlastenec – mluv ukrajinsky”, „ruština je jazykem nepřítele”, „nejsou žádní rusky mluvící Ukrajinci“ atd. Určitý efekt to mělo – někteří rusky mluvící Ukrajinci přešli v osobní komunikaci a na sociálních sítích na ukrajinštinu a považovali to za projev vlastenectví. Kampaň však byla doprovázena přímou kritikou rusky mluvících a často byla vedena ve stylu nucení k používání ukrajinštiny. A rozšířila se natolik, že se zrodil i mem „чому не державною (proč ne státní)”. Znamenalo to, že šlo o zásah do soukromého života lidí. A to rychle vyvolalo zpětnou reakci.

Značná část rusky mluvících lidí začala přechod na ukrajinštinu důrazně odmítat a tvrdě odpovídat na otázky „proč ne státní”, stejně jako se zastávat lidí, kteří byli pro svůj jazyk napadáni. Na sociálních sítích se objevily celé vlny na jejich obranu. Navíc se jich aktivně účastní rusky mluvící vojáci, pro které obvinění, že „nejsou vlastenci”, protože nemluví „státním”, zní přímo urážlivě. Zvláště pokud pocházejí od těch, kteří sami sedí v týlu.

A to je, opakujeme, poprvé v dějinách Ukrajiny, kdy lidé sami masově hájí své právo mluvit rusky.

Proto vyvolávají výzvy k totální ukrajinizaci ve společnosti stále větší napětí, které už zaznamenávají i sociologové. Podle průzkumuČesky, který pro poradní misi EU na Ukrajině provedl Kyjevský mezinárodní sociologický institut, uvedlo 45 % Ukrajinců, že v zemi existuje jazyková diskriminace.

Taková situace vyvolává v ukrajinské společnosti vážné rozpory. Zatím je přehlušuje válka, ale po jejím skončení může jazyková otázka začít znít mnohem silněji. A v tomto případě nejen kvůli zájmům politiků v příštích volbách. Ale také na základě potřeby mnoha lidí bránit své právo mluvit jazykem své volby a protestovat proti jazykovému nátlaku i proti obviněním, že „rusky mluvící nejsou vlastenci”.

Válka jazykovou situaci na Ukrajině výrazně nezměnila. Pro mnohé se ruština nikdy nestala jazykem nepřítele. Situace, kdy ukrajinsky i rusky mluvící občané společně bojují v řadách VSU, by měla vyvolat pochopení, že ukrajinský národ nelze budovat na jazykovém základě. Národ utváří válka a vítězství a na válce a vítězství národ vzniká. Pokud tento přístup nebude přijat, bude na Ukrajině i nadále probíhat vnitřní ‚studená‘ jazyková válka,“ komentoval pro Stranu politolog Vadym Karasev.

Postoj Evropy a USA

Samostatnou otázkou je, jaký bude postoj Evropské unie, do které chce Ukrajina přistoupit. Benátská komiseČesky opakovaně uznala normy jazykové legislativy za diskriminační a vyzvala k jejich změně. Ostře odmítavý postoj k jazykovým zákonům zaujímá i jeden z členů EU, Maďarsko, které hrozí zablokováním evropské integrace Ukrajiny, pokud nebudou problémy s ochranou práv národnostních menšin vyřešeny.

Ukrajinské úřady všechny tyto výzvy z velké části ignorovaly. V loňském roce však EU předložila Radě přijetí zákona o ochraně práv národnostních menšin jako jednu z podmínek pro zahájení jednání o přistoupení k Evropské unii. Zákon byl přijat. A pak, již letos, schválili jeho novou verzi. V tomto dokumentu jsou však jazyková práva národnostních menšin oproti předchozí legislativě rozšířena jen nepatrně a ruština je „v závorce”. Přechodná ustanovení říkají, že práva stanovená tímto zákonem se nevztahují na „jazyk agresorského státu“ po dobu válečného stavu a 5 let po jeho ukončení.

Evropská komise sama dnes při doporučení zahájit přístupové rozhovory s Ukrajinou do EU uvedla, že zákon o ochraně národnostních menšin by měl být změněn v souladu s doporučeními Benátské komise.

Rozšíří však Evropa svůj postoj i o ochranu práv ruskojazyčných osob, nebo bude souhlasit s tezí ukrajinských úřadů, že kvůli válce s Ruskem by ruský jazyk neměl na Ukrajině mít vůbec žádná práva? Například od pobaltských států nebylo požadováno, aby svůj postoj k ruskému jazyku a rusky mluvícím zmírnily. A dosavadní signály přicházející z EU naznačují, že Evropané zaujmou k ruštině na Ukrajině stejný postoj.

„Evropská komise nebude při posuzování připravenosti Ukrajiny vstoupit do EU věnovat pozornost situaci s ruštinou. Ale EU má velký zájem na upevnění práv Maďarů, Rumunů a Bulharů,“ řekl zdroj z Evropské komise pod podmínkou anonymity pro Euronews.

Zůstane tento postoj beze změněn i v budoucnosti?

Odpověď na tuto otázku do značné míry závisí na Spojených státech, které zpravidla určují celou západní politiku vůči Ukrajině.

Washington ukrajinizaci téměř nikdy nekritizoval a nevyzýval k ochraně práv ruskojazyčného obyvatelstva.

Jedinou výjimkou je trvalé doporučení předsedovi parlamentu Turčynovovi, aby nepodepisoval rezoluci přijatou Radou bezprostředně po Majdanu v únoru 2014 o zrušení Kivalov-Kolesničenkova jazykového zákona, který ruskému jazyku poskytoval široká práva. Západ se tehdy obával, že by to nahrálo Rusku a jím podporovanému separatistickému hnutí. Vzhledem ke kritické situaci postmajdanovské úřady toto doporučení vyslyšely. O několik let později, když skončila horká fáze války v Donbasu, však celou řadu ukrajinizačních zákonů přijaly.

Ze strany amerických úřadů žádné výzvy k zastavení tohoto procesu nezazněly a některé zákony (například o vzdělávání) byly výslovně schváleny. Ve Washingtonu (ještě před rokem 2014) převládala představa, že politika ukrajinizace je nezbytnou podmínkou pro oddálení Ukrajiny od Ruska, a proto by se jí nemělo bránit, ale naopak ji podporovat. Tato politika byla v rozporu s přístupem Západu k jazykům ve vlastních zemích. A navíc byla kontraproduktivní i z hlediska konfrontace s Ruskem, které díky ukrajinizaci dokázalo téma „ochrany práv ruskojazyčného obyvatelstva“ využít.

Jedním z vysvětlení je velmi velký vliv ukrajinské diaspory, jejíž představy o „správném obrazu Ukrajiny“ můžeme vidět například u Uljany Suprun [3], na americkou politiku vůči Kyjevu od devadesátých let.

Změní se tato koncepce ve Washingtonu? Vzhledem k rostoucímu ohlasu jazykové otázky v ukrajinské společnosti pravděpodobnost, že se tak stane, není nulová.

ODKAZY na ruské / ukrajinské reality doplnila redakce.

[1]

Štrafbaty (rusky: штрафбат, штрафной батальон) byly sovětské trestné prapory, které za druhé světové války bojovaly na východní frontě.
Počet šrafbatů výrazně zvýšil Josif Stalin v červenci 1942 prostřednictvím rozkazu č. 227 (Директива Ставки ВГК №227). Rozkaz č. 227 byl zoufalou snahou obnovit disciplínu po panických rošádách v prvním roce bojů s Německem. Rozkaz – zpopularizovaný jako „Ani krok zpět!”. (Ни шагу назад!, Ni shagu nazad!) – zaváděl přísné tresty za nepovolený ústup, včetně hromadné popravy.
Stalin ve svém rozkazu také zmínil Hitlerovo úspěšné používání trestných praporů (tzv. Strafbataillon) jako prostředku k zajištění poslušnosti u pravidelných jednotek wehrmachtu.

[2]

Viktor Robertovič CojČesky, rusky: Виктор Робертович ЦойČesky(*21. 6. 1962 + 15. 8. 1990) byl sovětský zpěvák a skladatel, spoluzakladatel skupiny Kino, jedné z nejpopulárnějších a hudebně nejvlivnějších skupin v historii ruské hudby.
Narodil se a vyrůstal v Leningradě (dnes Petrohrad) a písně začal psát už jako teenager. Během své kariéry se Coj podílel na nepřeberném množství hudebních a uměleckých děl, včetně deseti alb. Poté, co se Kino objevilo a účinkovalo v sovětském filmu Assa z roku 1987, popularita skupiny prudce vzrostla, což vyvolalo období označované jako „kinománie“ a vedlo k tomu, že Coj v roce 1988 hrál hlavní roli v kazašském uměleckém filmu nové vlny Jehla. V roce 1990, po jejich významném koncertu na stadionu Lužniki, se Coj se svým spoluhráčem Jurijem Kasparjanem na krátkou dobu přestěhovali do Lotyšska, kde pracovali na dalším albu skupiny. Dva měsíce po koncertě zemřel Coj při autonehodě.
Je považován za jednoho z nejvýznamnějších průkopníků rockové hudby v Rusku a zasloužil se o popularizaci tohoto žánru v celém Sovětském svazu. Udržuje si oddané příznivce po celém bývalém Sovětském svazu, kde je znám jako jedna z nejvlivnějších a nejpopulárnějších osobností v historii ruské hudby.
Viktor Coj se stal populárním díky spojení své hudby a textů s filozofií.

[3]

Uljana-Nadežda Suprun, ukr. Уляна-Надия СупрунČesky, rozená Jurkiv (anglicky Jurkiw, ukr. Юрків); narozena 30. ledna 1963, Detroit, Michigan, USA) je ukrajinská veřejná a státní činitelka, od 1. srpna 2016 do 29. srpna 2019 byla úřadující ministryní zdravotnictví Ukrajiny.
Veřejný obraz v médiích i podle samotné Uljany je Dr. Smrt. Také řada politiků a úředníků, kteří kritizují reformu zdravotnictví, Uljanu Suprun dříve opakovaně veřejně označovala přezdívkou „doktorka Smrt”. Podle samotné Uljany je „smrtí sovětské medicíny”.

Zpět na obsah


Uprchlíci a „pětistovky“ [1]. Kdo a proč dezertoval z ukrajinské armády

samopal - pevná pažba - popruh - zásobník

Ve druhém roce války se počet dezercí v AFU zvýšil téměř pětkrát ve srovnání s rokem 2021 a je vyšší než v roce 2022. Dokládají to statistiky uvedené ve zprávách Generální prokuratury.

Podle zpráv prokuratury bylo v roce 2021 zaznamenáno pouze 117 případů zahájení trestního řízení podle článku 408 trestního zákoníku Ukrajiny – dezerce.

Neoprávněně opustil vojenský personál místo výkonu služby 2 028-krát – čl. 407 trestního zákoníku Ukrajiny.

V tomto roce bylo zaznamenáno 33 případů samozastřelení s cílem vyhnout se službě – čl. 409 trestního zákoníku Ukrajiny.

O rok později, na konci roku 2022, bylo dezertérů desítky-krát více – 3214 případů. Neoprávněné absence – 6183, samostřílení – 177.

A za 9 měsíců roku 2023 vojáci dezertovali z řad AFU 4638krát. V roce 2023 bylo zaznamenáno 10 940 případů neoprávněných odchodů z místa dislokace jednotky, 161 případů sebevražd a sebevražedných zranění vojáků.

To znamená, že trend je rostoucí.

„Strana“ zjistila, kdo a proč dezertoval z ukrajinské armády.

Brigáda dezertérů za mřížemi

V otevřeném elektronickém soudním rejstříku Ukrajiny bylo zveřejněno více než 800 rozsudků podle článku 408 – dezerce, a také několik tisíc dokumentů probíhajících soudních řízení podle tohoto článku.

S přihlédnutím k těmto údajům je velmi pravděpodobné, že ve vazebních věznicích, věznicích a na brigádách je vyšetřováno několik tisíc vojenských vězňů a zadržených, kteří jsou trestně odpovědní podle článku 408 trestního zákoníku Ukrajiny.

Soudě podle těchto čísel se ve skutečnosti za mřížemi může nacházet řada dezertérů, z nichž by mohla být vytvořena nejméně jedna brigáda.

Soudě podle výsledků rozsudků podle článku 408 je třeba poznamenat, že soudci zjevně mnohem přísněji než před vypuknutím plnohodnotné války přistupují k dezertérům – většina z nich dostává pět let odnětí svobody, v některých případech až osm let vězení.

Do 24. února 2022 končila většina rozsudků podle tohoto článku předběžnou dohodou mezi obžalovaným a státním zástupcem. A „předváleční“ dezertéři dostávali nejčastěji podmíněné tresty.

Příčiny dezerce

V mnoha soudních řízeních podle tohoto článku se nyní projednávají případy dezerce z aktivních vojenských jednotek.

Obžalovaní se v soudní síni přiznávají ke strachu ze smrti.

Například rozsudek v rejstříku vypráví příběh příslušníka Národní gardy, který utekl od své jednotky s útočnou puškou a 4 zásobníky munice poté, co na jeho jednotku počátkem března 2022 přiletěla raketa.
Což mělo za následek smrt několika desítek dezertérových spolubojovníků. Dezertér však nebyl nikdy nalezen, svědci soudu sdělili, že uprchlý příslušník Národní gardy byl viděn na fotografiích na sociálních sítích – údajně je držen v ruském zajetí. Rozsudek byl vynesen v nepřítomnosti – osm let vězení.

Rozsudek se týká vojáka, který utekl z bojové jednotky 9. července 2022. Voják přiznal, že jeho zákop byl ostřelován. Ze strachu utekl ze své pozice spolu se zbraní. Poté se však vrátil k jednotce a byl poslán na léčení k vojenským psychiatrům. Nebyl však vyléčen a znovu utekl. Byl zadržen a odsouzen na dva a půl roku vězení.

Mnozí z odsouzených dezertérů hovoří v soudní síni o strachu ze smrti v boji. Jeden voják z útočné brigády v rozsudku uvedl, že jednotku opustil 30. srpna 2022, protože se „nechtěl zúčastnit útoku na město Liman bez řádné podpory a nechtěl zemřít v boji“. Soudce vojáka odsoudil k pěti letům vězení.

Další rozsudek obsahuje příběh vojáka, který 21. července 2023 odmítl rozkaz k přesunu do první linie. Voják utekl a poté se dokonce pokusil Ukrajinu zcela opustit, ale byl zadržen v Černivské oblasti při pokusu o překročení hranice s Rumunskem. Navzdory své lítosti byl odsouzen k pěti letům a jednomu měsíci vězení.

Mezi dezertéry odsouzenými soudem jsou i dobrovolníci, kteří se po 24. únoru chopili zbraně z vlastní vůle. Například voják Národní gardy, který utekl od své jednotky 3. ledna 2023, dostal pět let a devět měsíců vězení. Muž odešel z vojenské nemocnice na vlastní pěst. Je pozoruhodné, že voják požádal soudce o shovívavost s odvoláním na nemoc. Přesto však dostal vysoký trest.

Disbat [2] místo vězení

V rejstříku soudních rozhodnutí je mnoho případů, kdy je trest odnětí svobody pro dezertéry nahrazen službou v kárném praporu. Například starší voják, který byl mobilizován s mnoha dětmi – třemi dětmi – dostal za dezerci rok a půl vězení, které bylo nahrazeno stejným trestem disbatu.

Četař pohraniční služby, který 5. května 2023 utekl od jednotky, soudcům řekl, že dezertoval ze strachu. Dostal trest dvou let disbatu.

V rejstříku jsou také poměrně pozoruhodné případy dezertérů s dlouhým vězeňským záznamem. Například voják, který si dříve odpykal tři tresty odnětí svobody, dostal trest pěti let odnětí svobody. Tento muž byl třikrát souzen za krádeže a chuligánství a čtvrtý trest dostal za podvod. Pátý trest v délce pěti let již obdržel za dezerci. Mimochodem, zdroje „Strany“ v AFU uvádějí, že mnoho dříve odsouzených a mobilizovaných vojáků v AFU se „velmi zdráhá“ bojovat.

Když už je řeč o disbatech. AFU o nich oficiálně příliš často nemluví. Přesto existují a působí.

Podle zdrojů „Strany“ z ministerstva obrany se po 24. únoru 2022 plánovaly disbaty podobné trestním praporům Rudé armády z druhé světové války, které nabízely vojákům, kteří se do těchto jednotek dostali, aby svou vinu před vlastí vykoupili krví, a posílaly je do útoku v nejnebezpečnějších oblastech. První pokusy o využití disbatů jako útočných jednotek však byly neúspěšné. Ve většině případů se personál k útoku stavěl krajně neochotně. A někteří vojáci se okamžitě vzdali jako váleční zajatci.

Kromě toho se vyskytly problémy s dohledem nad personálem disbatů.

Strážci disbatů byli vystaveni riziku, že budou v zákopech zastřeleni odsouzenými vojáky. A velení nemělo sílu ani chuť vytvářet plnohodnotné bariérové obranné jednotky.
V důsledku toho bylo rozhodnuto změnit funkčnost disbatů. A nyní se používají jako stavební dělníci v SSSR – na různých pracích.

O „pětistovkách“ se snaží neinformovat.

„Strana“ hovořila o dezertérech a jejich motivech s armádou.

„Někteří vojáci otevřeně prohlašují, že nepůjdou do boje, a říkají, že je bezpečnější odsedět si trest ve vězení než zemřít na frontě“, – řekl „Straně“ kapitán AFU K. H. Š.
Podle důstojníka se však takové „pětistovky“, jak se v armádě říká odmítačům, jejich nadřízení snaží zatížit většinou nebojovou prací – kopáním zákopů, budováním opevnění, nakládáním munice a techniky. Jde o to, že za případy dezerce a samovolného odchodu z armády jsou velitelé jednotek svými nadřízenými také tvrdě vyslýcháni.

„Čím více vojáků máte v SDF (ukrajinsky SZH – pozn. red.), tím více hlášení a dokumentů musíte psát. Šéfové si za takové chování také hlavu nepohladí – pokud vám z jednotky utíkají vojáci, znamená to, že vaše práce s personálem je špatná. Trestají vás nejen důtkami, ale i penězi,“ přiznal pro Strana starší poručík AFU M.

Hlavním důvodem dezerce je podle armády nedostatek motivace ke službě u mobilizovaných a také únava z dlouhého pobytu na frontě.

„Realita na frontě je krutá – máme velké ztráty na frontové linii, každý den umírají vojáci – Rusové se naučili bojovat, každý den dochází k útokům na naše pozice. V AFU je méně rotací – není dostatek nových rekrutů. Zranění vojáci, kteří nebyli ošetřeni v nemocnicích, jsou nuceni vrátit se do zákopů. V týlu mají velmi malou představu o tom, co se u nás děje, malují si nějaké růžové obrázky. V mnoha bojových jednotkách chybí až 30-40 procent personálu – toto číslo zahrnuje nejen mrtvé, raněné, ale i „pětistovky“, dezertéry. Kromě oficiálních případů dezerce se ve všech jednotkách AFU bez výjimky vyskytují „skryté pětistovky“ – vojáci, seržanti a důstojníci předstírající nemoci. Další se ze všech sil snaží zůstat na velitelstvích a v týlových jednotkách, aby nemuseli jít na frontu,“ řekl major AFU T. H. M.


ODKAZY na ruské / ukrajinské reality doplnila redakce.

[1]

„pětistovky“
Kdo je „pět set“ a „šest set“ ve válce? / Кто такие «пятисотые» и «шестисотые» на войне? Ve zprávách o situaci v zóně CBO/SVO často používáme číselná označení: 100, 200, 300, 400, 500.
Co znamenají a jak je lze rozluštit?Výraz „nákladní stovka“ znamená právě přepravu munice.Pojem „náklad 200“ – znamená počet těch, kteří padli v boji nebo zemřeli na zranění během války. Historie tohoto termínu se začala psát v 80. letech, kdy SSSR začal přijímat mrtvé vojáky a důstojníky z Afghánistánu.
V roce 1984 schválilo Ministerstvo obrany SSSR normy vojenských transportů. Ve speciální příručce bylo uvedeno, že přeprava vojenskou leteckou dopravou rakve se zemřelým vojákem z místa nakládky do místa určení je doprovázena vystavením zavazadlového lístku na 200 kg. tělo zemřelého bylo uloženo do dřevěné rakve, poté do pozinkované rakve.
Pozinkovaná rakev je přepravována v dřevěných bednách se štípaným dřevem. Existuje ještě několik verzí výskytu názvu „náklad 200“. Jedna z nich je spojena s číslem jednoho z rozkazů ministerstva obrany SSSR, druhá s číslem formuláře přepravního formuláře.Termín „náklad 300“ se používá pro označení raněných v místech vojenských operací.

Kód „náklad 400“ se vztahuje na raněné, kteří byli v boji otřeseni, a samotné vyčlenění otřesených raněných do
samostatné skupiny je dáno závažností zranění.

Existuje také kód „500“, který označuje dezertéry a osoby, které se odmítají účastnit bojových operací.

V armádě se používá termín „náklad 600“, který označuje přepravu válečných zajatců. Váleční zajatci jsou přepravováni speciálním transportem s povinným zabezpečením a dodržováním všech předepsaných norem.

Kód „cargo 700“ je přiřazen důležitým a materiálně cenným nákladům, které jsou přepravovány z válečné zóny nebo do ní. Tento kód zahrnuje například umělecká díla, cenné kovy a hotovost.

Kód „cargo 800“ se vztahuje na zvláštní druhy přepravovaných zbraní: jedovaté látky, chemické a bakteriologické zbraně a různé druhy zbraní hromadného ničení.

[2]

disbat / дисбат … Дисциплинарный батальон

Samostatný kárný prapor – speciální útvar v ozbrojených silách Ruska a některých zemí SNS, vojenská jednotka (samostatný prapor), kde si odpykávají trest vojáci a kadeti vysokých vojenských škol, odsouzení za trestné činy během vojenské služby, dokud nezískají základní důstojnickou hodnost.

Zřízeno za stejným účelem podle dřívějšího trestního zákoníku. Doba služby odsouzeného v kárném praporu se nezapočítává do celkové doby činné vojenské služby, s výjimkou zvláštních případů (rozkaz velitele vojsk vojenského okruhu). Voják, který si odpykal trest v kázeňském praporu, byl tedy poslán k pravidelnému vojsku, aby si dokončil dobu, kterou mu zbývalo do odsouzení. Koncem 80. let byla doba zařazení do kárného praporu prodloužena na tři roky.

Vojáci a poddůstojníci, kteří byli odsouzeni vojenským soudem, jsou posíláni do samostatného kárného praporu k výkonu trestů. Trestní rejstřík je zrušen po uplynutí jednoho roku od výkonu trestu. Dříve se podle článku 57 trestního zákoníku RSFSR osobám, které si odpykaly trest v kárném praporu nebo z něj byly předčasně propuštěny, uznával čistý trestní rejstřík. Za spáchání protiprávního jednání, např. proti životu a zdraví jiných občanů, bude pachatel trestně odpovědný jako obvykle, tj. v trestanecké kolonii.

Celkový počet stálých příslušníků samostatného kázeňského praporu je asi 300.

Celkový počet variabilního personálu samostatného kázeňského praporu závisí na počtu odsouzených branců, nejvýše však 500 osob.

Zkratka je одисб. V běžné mluvě se používá zkratka – disbat / дисбат; nebo ve vojenském žargonu – diesel / дизель.

Redakční poznámka k nasazení dezertérů a vězňů v bojových akcích

Na webových stránkách můžete nalézt zprávy, týkající se ruského včleňování zajatců do války na Ukrajině, například:

Je také pravda, že již na začátku války nařídil prezident Zelenský povolat vhodné vězně do války:

  • Ukrajinští vězni budou propuštěni z vězení, aby bojovali ve válce / Ukrainian prisoners will be released from jail to fight in war (28. 2. 2022)
  • Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj oznámil, že ve své zemi propustí vězně s vojenskými zkušenostmi, pokud budou ochotni zapojit se do boje proti Rusku:

    Zelenskij: Ukrajina propustí vězně s bojovými zkušenostmi.
    Zelenskij uvedl, že jde o obtížnou morální volbu, která je však nezbytná pro obranu země. Uvedl, že vězni budou bojovat na nejžhavějších místech.
    „Klíčová je nyní obrana.“
    11:26 – 28. února 2022

Na doplnění uvažte, kolik mladých mužů ve vojenském věku (nejméně 1 milion) odešlo po začátku války z Ukrajiny do zahraničí – také známka vlasteneckého odhodlání Ukrajinců.
Na druhé straně lze jen obtížně nalézt zprávy, týkající se ukrajinského náboru ruských zajatců do války proti Rusku. Jednak by to vrhalo na Ukrajinu špatné světlo, jednak Rusové mají velmi vyvinuté vlastenecké cítění a nikdy nebudou bojovat proti své vlasti, byť by šlo o zloděje a kriminálníky. Proti jednotlivým Rusům jako osobním nepřátelům ano – to se běžně děje – ale ne jako zrádci Ruska.
Toto je osobní poznámka redaktora.
Vojtěch Běhunčík

Zpět na obsah


Jak chce SRN zaměstnat ukrajinské uprchlíky a proč se to mnohým z nich nelíbí?

jobcenter

Úřady práce najdou pro Ukrajince volná pracovní místa, která nevyhovují všem.

Foto: aussiedlerbote.de

Pro naše uprchlíky v Německu se v blízké budoucnosti může situace prudce zhoršit.

Místní úřady si daly za cíl uprchlíky co nejrychleji zaměstnat a odebrat jim sociální dávky.
Ty, připomeňme, patří k nejlepším v Evropě: Ukrajinci dostávají 520 eur na dospělého a 360 eur na dítě měsíčně, navíc platí za bydlení a služby, což při tržních cenách činí nejméně 500-600 eur měsíčně.
Celkem tedy průměrná Ukrajinka, která odešla do Německa se dvěma dětmi na začátku války, dostává na ruku asi 1200 eur a má zdarma byt, který by mohla vybavit i sociální podporou.

S takovými penězi (a případně i nějakým zdrojem příjmů na Ukrajině) nemá pro uprchlíky smysl brát práci, kde nedostanou o mnoho víc.

Ale německá vláda chce zavřít krám.

„Každý, kdo absolvoval integrační kurz (pro výuku němčiny – pozn. red. Strany), by měl co nejdříve získat pracovní zkušenosti a další kvalifikaci,“ uvedlo nedávno německé ministerstvo práce.

Plánuje spustit turbo režim pro zaměstnávání Ukrajinců. „Ofenziva“ na uprchlíky bude vedena ze dvou front. Zaprvé budou místní úřady práce vytrvaleji nabízet Ukrajincům práci: bude nutné u nich kontrolovat zaměstnání každých 4-6 týdnů. Za druhé, němečtí úředníci vyvinou tlak na zaměstnavatele. Ministr práce Guertus Geil uvedl, že jeho resort spolu se Spolkovou agenturou práce přijímá opatření k urychlení integrace ukrajinských uprchlíků – zejména se snaží přesvědčit zaměstnavatele, aby aktivněji zaměstnávali uprchlíky, i když ještě neumějí perfektně německy.

Otázkou však je, zda naši uprchlíci chtějí v Německu pracovat.

Podle Vasyla Voskoboynika, šéfa Celoukrajinské asociace mezinárodních pracovních agentur, je tato otázka – proč pracovat? – si klade mnoho našich uprchlíků.

„Německo má pro uprchlíky jedny z nejlepších podmínek: jsou tam platby, sociální bydlení, léky zdarma. A mnozí naši uprchlíci, i když se naučí jazyk, nespěchají, aby získali práci, alespoň oficiální. Místo toho si hledají neoficiální brigády, které jim umožňují zachovat si sociální jistoty a navíc si přivydělat kolem tisíce eur,“ říká Voskoboynik.

Německo, kde chybí asi 2 miliony lidí na trhu práce, však s touto situací zjevně není spokojeno.

„V příštích šesti měsících se naši uprchlíci budou snažit co nejvíce zbavit dávek a zaměstnat se, jinak budou muset odejít do jiných zemí nebo se vrátit domů,“ řekl Voskoboynik.

Další možností, o které se zatím diskutuje na úrovni fám, je snížení dávek těm, kteří si po určité době nenajdou práci.

Dozvěděli jsme se, jak se ukrajinští uprchlíci snaží najít práci v Německu a jaké možnosti nacházejí.

Turbo režim s prací pro Ukrajince

Německo si dalo za cíl v blízké budoucnosti vyřešit otázku práce pro ukrajinské uprchlíky. Podle šéfa ministerstva práce Hubertuse Geila se plánuje jmenování zvláštního vládního zástupce pro integraci uprchlíků na trhu práce. Ten bude dohlížet na problematiku zaměstnávání uprchlíků v režimu turbo a pravidelně podávat vládě zprávy o výsledcích. O tom nedávno informovala stanice Deutsche Welle.

Podle jejích údajů od začátku války odešlo do Německa asi 1,1 milionu Ukrajinců, z toho více než polovina v produktivním věku. Nyní je však zaměstnáno jen asi 197 tisíc lidí, z toho 42 tisíc na pracovních místech, z nichž se neodvádějí příspěvky na sociální zabezpečení (jde o dočasná zaměstnání nebo zaměstnání za minimální mzdu).

Zároveň, jak uvedl Geil, německá ekonomika nutně potřebuje pracovní sílu. Proto se snaží přijmout Ukrajince. Po absolvování kurzů němčiny (které jsou v zemi bezplatné) bude lidem vytrvaleji nabízena práce.

Podle Gäila již integrační kurzy absolvovalo 100 tisíc Ukrajinců a toto číslo se v blízké budoucnosti zdvojnásobí, takže „nastal čas pro další fázi“, tj. zaměstnávání lidí.

Otázka práce pro Ukrajince v Německu nebyla nastolena náhodou. Na místním trhu práce je obrovský nedostatek pracovníků. Podle zprávy Spolkové agentury práce chybí asi 2 miliony pracovníků a do konce roku 2022 se z 1200 profesí stalo nedostatkovými 200, zatímco o rok dříve jich bylo méně než 150. V roce 2018 se tak na Ukrajině objevily další problémy.

Nejvíce chybí řidiči, zámečníci, odborníci na péči o děti, stavební dělníci, automobiloví inženýři, lékárníci a obsluha strojů.

Německo již podniká aktivní kroky k přilákání zahraničních odborníků, zejména zjednodušením podmínek pro zaměstnávání, získávání povolení k pobytu apod.

Je však jasné, že místní úřady nemohou ignorovat takovou zásobárnu talentů, jakou jsou uprchlíci.

„Existuje nesoulad mezi požadavky německých zaměstnavatelů a nabídkou ze strany našich uprchlíků. Z Ukrajiny odešly převážně ženy, mnohé s vyšším vzděláním. Není fakt, že je lze zaměstnat například ve strojírenství. Přesto existují odvětví, která naše uprchlíky ráda přijmou, například hotelnictví, logistika (na práci ve skladech), sektor služeb a péče atd. Jiná věc je, že tyto nabídky se ne vždy shodují s profesemi našich uprchlíků. Aby však mnozí našli práci v daném oboru, chybí jim jazykové znalosti (integrační kurzy poskytují výuku až do úrovně B1), navíc v mnoha oborech je nutné potvrzení o diplomu. Zároveň je realita taková, že lidé budou muset snížit laťku: aby získali práci, kterou mohou táhnout,“ říká Voskoboynik.

V loňském roce byli v Německu naši uprchlíci masivně přeregistrováni: místo sociálních služeb přešli do péče úřadů práce. Tam Ukrajinci vyplňovali dotazníky, v nichž uváděli svou specializaci, diplomy a tak dále. Pak byli na nějakou dobu ponecháni sami sobě. Ale jakmile lidé dokončí studium v integračních kurzech, úřady práce je opět vezmou do oběhu: začnou jim nabízet práci a povzbuzovat je, aby si zaměstnání našli sami. A jednou za měsíc a půl musíte vedoucímu úřadu práce hlásit výsledky hledání práce.

„Kurz jsem dokončila v srpnu. Poté mi na úřadu práce dvakrát nabídli práci. Na výběr mám práci pokojské v hotelu, sklizeň na farmě a práci ve skleníku. Povoláním jsem lékařka a tyto nabídky mě, upřímně řečeno, šokovaly, takže jsem je odmítla. Mám v plánu zlepšit si jazyk na úroveň C1, připravit se na kvalifikační zkoušku a potvrdit si lékařský diplom. Můj nadřízený z úřadu práce mi ale říká, že jazyk se mohu naučit až po práci, takže si musím hledat něco aktivnějšího, i když ne v mém oboru. Jinak může nastat otázka odebrání sociálních dávek. Nevím, jak dlouho budu schopna odolávat nabídkám úřadu práce. Můj poradce mi řekl, že další nabídky z úřadu práce budu muset přijmout nebo si hledat práci sama, jinak zůstanu bez dávek a sociálního bydlení,“ řekla nám Ivanna z Kyjeva, která nyní žije v Hamburku.

Německé úřady požadavky na zaměstnávání našich uprchlíků do značné míry zpřísňují i pod tlakem veřejného mínění.

„Němci jsou velmi tolerantní. Ale stále častěji si kladou otázku: proč oni pracují, zatímco uprchlíci sedí na dávkách a nic nedělají. Tato otázka mě také trápí. Každé ráno vstávám v šest hodin, jedu vlakem na předměstí do práce, kde trávím celý den. A nedávno jsem uprostřed pracovního dne vešla do obchodu a ten byl plný ukrajinských uprchlíků, kteří přišli na nákup,“ říká Taťána, obyvatelka Lipska, která v Německu žije a pracuje už více než pět let.

Pobírání dávek nebo neoficiální práce na částečný úvazek

Mnoho ukrajinských uprchlíků však zatím nemá chuť pracovat.

„Mám jednu otázku: proč pracovat? Průměrný plat v Německu je 2500 eur. Se všemi odvody a daněmi, s nájmem bytu vám zbývá asi 1000 eur. Ale musíte pracovat pět dní v týdnu, platit daně atd. Německo samo motivuje sociální pracovníky. Proč zde chodit do práce, když rozdíl v příjmu mezi pracujícím člověkem a člověkem, který pobírá sociální dávky, je 500 eur? To je pro pracujícího člověka urážlivé. Někdo chodí každý den do práce a někdo jiný dělá něco nepochopitelného,“ uvedl Ukrajinec ve videu na TikToku.

Podobně uvažují i někteří další naši uprchlíci, s nimiž „Strana“ hovořila.

„Nabídli mi práci uklízečky za 1680 eur. Po zdanění to bude 1200. Ale zároveň mínus kapesné 520 eur a byt, což je dalších minimálně 300 eur, a zkuste si ho najít. Co tím získám? Méně než 400 eur. A budu muset pracovat 8 hodin denně, i když teď můžu trávit čas ve svém potěšení,“ říká Julia, obyvatelka Poltavské oblasti, která nyní žije v Drážďanech.

Mnoho ukrajinských uprchlíků již pracuje, ale bez oficiálního zaměstnání. To jim umožňuje pobírat plat, zachovat si příspěvek a sociální bydlení. Například Oleg z Poltavy, který před válkou pracoval v Polsku v továrně a po začátku války se přestěhoval do Německa a získal tam status dočasné ochrany, získal práci u migranta z Ukrajiny, který se už dávno usadil v Lipsku a má tam vlastní autodílnu a servis.

Oleg dostává plat 1000 eur měsíčně, což je mnohem méně než oficiální nabídky práce. Neplatí však daně, navíc má dalších 500 eur kapesného a byt zdarma. Celkem to vychází na 1500 čistého plus ubytování.

„Jsem se vším spokojený, ale nevím, jak dlouho budu moci pracovat bez registrace, protože konzultant z úřadu práce vytrvale nabízí volná místa,“ řekl nám muž.

Oblíbenou brigádou ukrajinských uprchlíků je takzvaný „šrot“: hledání použitých domácích spotřebičů, které lze přeprodat na Ukrajinu. Mnozí z nich nadále pracují na dálku pro ukrajinské zaměstnavatele, ale neinzerují to. Je jasné, že taková práce vyžaduje čas, a pokud získáte oficiální zaměstnání, nebudete ho mít, takže lidé se s legálním zaměstnáním tahají, jak jen to jde.

Neudělají zkoušky a stěžují si na diskriminaci.

Naši uprchlíci hledají nejrůznější kličky, jak se bránit neodbytným konzultantům z úřadů práce.

„Jedním ze způsobů je co nejdelší studium na integračních kurzech, kdy stačí neudělat jazykové zkoušky a jste posláni zpět do kurzu na dalších několik měsíců. Takový trik můžete opakovat nejméně dvakrát. Ti, kteří přišli do Německa před válkou, zaplatili za kurzy 500 eur, takže experimenty se zkouškami stojí hodně peněz. Pro ukrajinské uprchlíky jsou však kurzy zdarma a mnozí toho využívají, aby se jazyk učili co nejdéle. A když se učíte, na práci se neptáte,“ vypráví Tatiana z Lipska.

Dalším trikem je odmítání pracovních nabídek pod různými záminkami. Například Jegor, obyvatel Kyjevské oblasti, odmítl po prvním dni práce v bavorské továrně na výrobu strojů a konzultantovi, který mu práci nabídl, řekl, že mu hrozí diskriminace kvůli národnosti. Poté se již poradce na nic neptal a slíbil, že mu najde něco jiného.

Někteří Ukrajinci odmítají pracovat pod záminkou, že v týmu jsou Rusové.

Není však jasné, jak dlouho mohou Ukrajinci z práce v Německu utíkat.

„Trend nejen v Německu, ale ve většině zemí EU je takový, že naši uprchlíci budou buď plně integrováni do společnosti, zaměstnáni a budou platit daně, nebo jim budou postupně odebrány dávky a budou vytlačeni ze státu, který je ukrýval. Nikdo nechce být závislý. A už v příštích šesti měsících to naši uprchlíci naplno pocítí. Proto si nebudou vybírat mezi tím, zda si najdou práci v Německu, nebo budou sedět na dávce 500 eur, ale mezi tím, zda budou pracovat za 1700-2000 eur v Německu, nebo se vrátí na Ukrajinu za 200-400 eur,“ uzavřel Voskoboynik.

Zároveň realizovat operaci „zaměstnání všech Ukrajinců“ pro německé úřady nebude technicky snadné.

„K tomuto účelu je třeba velmi nabobtnat personál úřadů práce. Protože nyní se jejich zaměstnanci věnují zaměstnání, pokud je čas. Pokud začnete vést každého práceschopného uprchlíka a zpracovávat s ním všechna volná místa, je to mnohem více práce než nyní. A to i přesto, že jazykové znalosti uprchlíků jsou obecně špatné. Zároveň může trvat roky, než státní orgány (včetně úřadů práce) v Německu schválí nová volná místa. Proto si nejsem jistý, že německé úřady budou tak aktivní při zaměstnávání těch Ukrajinců, kteří nechtějí pracovat. Spíše mohou jít opačnou cestou – omezit dobu vyplácení současných dávek. Poté dojde k jejich výraznému snížení. Žádné konkrétní rozhodnutí v této věci zatím nepadlo, ale čas od času se objevují zvěsti, že taková možnost může být uplatněna,“ řekl Straně jeden z rodáků z bývalého SSSR, který v Německu dlouhodobě žije a pracuje ve státní správě.

Zpět na obsah


[VB]