Článek The New Woke Order vyšel na serveru Global Research 4. srpna 2023

„My z Lake Wobegon[1] máme schopnost podívat se realitě do očí a popřít ji.“ — Garrison Keillor

Zapálený pozorovatel historie si uvědomuje, že USA a Západ vstoupily do nového Temného věku.

Světlo rozumu a schopnost kritického myšlení rychle dusí všeobecná emoční nedospělost. Eroze americké kultury vznikla do velké míry v důsledku desítky let trvající fúze mezi nedospělými přístupy a korporátní součinností modifikující lidské životy a hodnoty.

Ta masová kultura, jak si jí všímá Hannah Arendt, nebyla vlastně kulturou, nýbrž jen osobní zábavou, čili lépe řečeno sebe-ukájením. Naše civilizace kolabuje do intelektuálního temna spolu s katastrofálním selháním demokracie a mnozí z našich nejmoudřejších kulturních kritiků, jako Lewis Lapham, Morris Berman a Robert Kaplan to přesně předpověděli už před dvěma desetiletími.

Je to podobné jako v dřívějších dílech science fiction jako 451 stupňů Fahrenheita, Perfektní den a Chvalozpěv na Leibowitze nejen popisujících anti-utopický triumf nad dětinským občanstvem slepě podléhajícím trikům a ochočování protlačovanými elitou korporátní a politické třídy, ale také důsledky, které to přináší záměrně dezorientované a klamané lidské mysli.

Naše časy perfektně předpověděl Aldous Huxley v díle Konec civilizace. V Maďarsku narozený žurnalista a spisovatel Arthur Koestler (zesnulý 1983) předjímal budoucnost Ameriky obývané lidskými automatony, při němž se sehraje repríza pádu Římského impéria; v těchto časech se USA zvrhnou do „bezduché, politicky zkorumpované civilizace lidí hrabajících jen na vlastním písečku.“

Ač ani tito moderní kritici a autoři fikcí nemohli předpovědět přesné struktury a populární sociální hodnoty, do kterých se teď společnost zvrhla, jako nejhorší projevy naruby obráceného rasismu v kritické rasové teorii, institucionalizovaná kultura probuzenectví[2], rozšíření duševních poruch a pochybností o vlastním pohlaví, přesto přesně vystihli trendy, které Ameriku do této slepé uličky morální anarchie vedly.

Kritická rasová teorie a probuzenecké hnutí nikdy nebudou společnost demokratizovat, spíše dále erodují univerzální etické normy do kakofonie subjektivistických emocí a bludných osobních přesvědčení přijímaných ad-hoc. Mytologie rasy a genderu, zaměňovaná za tvrdá fakta, proniká už i do našich základních škol a univerzit, které se přeměňují v to, co Morris Berman nazýval „gigantickou mašinérii velkovýroby hlupáků.“ A globální elita, političtí zákonodárci a pseudo-intelektuálové, kteří dominují našim vzdělávacím institucím, ať už úmyslně nebo ne, vyhlašují toto páchání sociálního úpadku za politické vítězství.

V jádru kolektivního opojení společnosti tržištěm frivolní zábavy se nachází hluboká existenční prázdnota. Nositelem tohoto smyslu a poslání zbaveného života je zejména mládež.

Národní sebevražednost v roce 2022 opět vyrostla na 14,3 sebevražd na 100 000 lidí; dva roky předtím si 5,2 milionů lidí buď plánovalo vzít život, nebo se o to pokusilo.

Výskyt genderové neurčitosti dál signifikantně narůstá a vzniká již v mladém věku. Ač procento lidí, kteří buď byli profesionálně diagnostikováni na genderovou distrofii, nebo se za takové sami prohlásili, zůstává velmi malé, přesto narostlo do té míry, že se stalo národní prioritou na úkor jiných duševně či fyzicky postižených lidí tvořících až 27 procent populace.

Výše uvedené stručné poukazy na důsledky oné temné propasti v jádru americké kultury vyzdvihují pouze drobné útržky důsledků intelektuální ignorance, na níž spočívá kritická rasová teorie a probuzenecká kultura.

V průběhu posledních pěti let došlo k agresivnímu průniku probuzeneckých a postmoderních rasových ideologií do všech aspektů společnosti: do místních školních rad, vysokých škol, podnikových oddělení lidských zdrojů i do komor federálních a státních legislativních orgánů.

Směrodatní nositelé tohoto trendu nejsou v žádném případě těmi nejlepšími a nejbrilantnějšími v naší kultuře, spíše jsou to ti, kdo se cítí být odmítáni nebo dostali výpověď. Jsou to spíše ti aktivisté, kteří nejhlasitěji křičí a zařídí si, aby byli slyšeni. Ti z nás, kdo sledují sociální dynamiku kriticky, pohlížejí na tento hysterický jev s lehkým pobavením.

Když Tucker Carlson referuje o ženě, která by děťátku bez jeho souhlasu nevyměnila plenku, ti příčetní mezi námi lapají po dechu a nechápou, v jakém pekle jsme se to ocitli. Bohorovní univerzitní studenti požadují, aby se profesoři podřídili jejich požadavkům a učili je jen to, co chtějí oni. Učitelé, kteří trvají na kvalitě vzdělání a pedagogické profesionální tradici, jsou očerňováni. Studenti podávají správám vysokých škol petice, aby disentní neprobuzenecké profesory vyhodily.

Co je zvláště pozoruhodné, je to, jak rychle se tohle zběsilé probuzenecké a zvráceně rasistické hnutí v našich veřejných i soukromých institucích zakořenilo. K tomu patří i ta puberťácká vzteklost politických stran své odpůrce cenzurovat, schvalovat zákony zakazující určité druhy svobody projevu a postupně rušit závazné normy sociálních vztahů, na kterých byl národ založen. Nic z toho by se nemohlo dít, kdyby většina Američanů nespala. V jednadvacátém století se můžeme shodnout, že rovnost je kriticky důležitá pro nápravu historických přehmatů jako otroctví a ponižování žen a gayů, které nás zatěžovaly po generace. Každý by měl mít příležitost při dosahování svých cílů uspět. A navzdory odsuzování meritokracie novým probuzenectvím a kritickou rasovou teorií prolezlým hnutím, v zájmu potomstva je, aby tomu tak bylo.

Samozřejmě, že když Řím po několika stoletích úpadku překročil určitou mez, jeho kolaps se značně zrychlil. Taková je povaha entropie. Kromě nesmírné nerovnosti bohatství mezi římskými sociálními třídami, neustálé válečné ekonomiky, rozsáhlé politické korupce a úpadku gramotnosti byla římská společnost zamořená také mentálním virem magického myšlení a pověr. I v naší době je úroveň negramotnosti v Americe ohromující. Také průměrný Američan žije v hromadě harampádí skládajícího se z pověrčivého očekávání utopických cirkusových atrakcí, k nimž povede povrchní volnomyšlenkářství; ta futuristická utopie však zároveň vyžaduje i nový slovník a zakazuje slova, která nový prouzenecký řád považuje za osobně urážlivá.

Děje se to v souladu s varováním sociálního psychologa Leona Festingera z 50. let, že americká populace je „deindividualizovaná“. Deindividualizace je stav, kdy jednotlivci ztrácejí svůj pocit vědomí sebe sama a svou zdravou osobní identitu, aby se stali součástí davu, který je v opozici vůči jiným davům. Normální morální zábrany se odloží a nahradí je impulsivní a deviantní chování.

Celý ten probuzenecký narativ dláždící cestu antisociálnímu chování je pozoruhodným důsledkem deindividualizace schvalované vládou i soukromým průmyslem.

Deindividualizace posiluje negramotnost a do očí bijící stupiditu. Např. když demokraté předvolali ředitelku organizace za právo na potrat Aimee Arrambide k výpovědi před sněmovní justiční komisi, tvrdila, že muži mohou otěhotnět a potratit. Znovu se nám připomínají Jeffersonova slova: „Negramotnost je nepřítelem pokroku a spojencem tyranie.“

Dr. Henry Nasrallah, šéfredaktor žurnálu Současná psychiatrie, tvrdí, že se nacházíme v historickém momentu, kdy „běh času bezohledně zvyšuje entropii všeho v životě.“

Nejenže jsme svědky entropie v civilizacích a společnostech, ale i v našem vlastnictví, bydlení, podnikání i v našich fyzických tělech a duševních schopnostech.

Je tedy třeba investovat novou energii, aby se entropické procesy zpomalily či zvrátily. Bez omezení novou konstruktivní perspektivou a povzbudivou vizí nás entropie pohltí.

Během dramatického šoku z lockdownů covidové pandemie, sociálních odstupů, zavírání podniků a škol a finančních ztrát probíhala neustálá přehlídka mediální pornografie, že smrt nám může kdykoliv zaklepat na dveře.

Hrubá nedbalost federální vlády a zdravotního establishmentu během pandemie na několika frontách urychlila degeneraci amerického sociálního řádu.

Strádání ztrátou normality urychlilo kolektivní psychologickou entropii národa; to následně přispívá k obnovení rasového napětí, k nenávistné zaujatosti, k toxickým vztahům, k drogovým závislostem a k sebevraždám, k přípustnosti zločinnosti, k bezdomovectví, k přebujelým dezinformacím napříč mainstreamovými médii, k úpadku sociálních norem, k psychologické dezorientaci občanstva a k bezohlednosti rušitelů kultury[3], naprosto netolerantních k jiným názorům.

Za pozornost stojí, že ty davy v ulicích nejsou nic více než nevýrazným odrazem jungovského nevědomí, nestability a rozvratu vytvořeného agenty chaosu a entropie, kteří zasedají v mocenských křeslech. „Stejně jako existuje nevědomí u jedinců,“ psal Jung, „existuje i kolektivní nevědomí širší společnosti. A stejně jako se se svým nevědomím musí vyrovnat jedinci, musí to udělat i společnost, pokud je zdravá a soudržná.“ Vzestup psychologické deindividualizace a existenční úzkosti infikující naši mládež v jejím sebeurčení, genderu, morálním odcizení a chybějícím smyslu existence v naší technologicky tažené materialistické společnosti redukoval mládež na vnímavé roboty prahnoucí po sebevyjádření. To je případ dnešního probuzeneckého stádního myšlení přispívajícího svými destruktivními důsledky k sociálním a politickým nepokojům. Čili, jak varoval laureát Nobelovy ceny Bertrand Russell, „kolektivní vášně“ mají sklon zažehnout „nenávist a rivalitu směřovanou proti jiným skupinám.“

I přes původní hodnoty amerického liberalismu a nedogmatického zdravého skeptického myšlení pervertovala dnešní levice i svůj vlastní odkaz.

Probuzenci se stali v každém ohledu stejně netolerantními a zarytě pomýlenými jako ti nejfanatičtější pravičáci.

„Exkluzivistický humanismus,“ jak to nazval prominentní kulturní filosof Charles Taylor, vyvolává vzestup falešného univerzalismu.

Krátkozraké podřizování se novému probuzeneckému řádu spoléhá čím dál více na sekulární mocenskou struktury vládnoucích elit, která za ně následně uzákoní marginalizaci a postih systémů alternativního myšlení, které sekulární univerzalismus nepřijmou.

Nová radikální levice tudíž už netoleruje diverzitu tradičních přesvědčení a světových názorů. Entropický úpadek do iracionální nevraživosti, kolektivní emoční hysterie a do toho, co rusko-americký sociolog Pitirim Sorokin nazval „kulturní schizofrenií“ zoufale lpí na převážně materialistické společnosti a na křehkém falešnému pocitu individuality, který je naprosto odtržený od hlubšího smyslu života.

Amerika je „společností v řetězech,“ výraz použitý Nelsonem Mandelou, aby popsal občanstvo psychologicky příliš zmrzačené na to, aby mohlo činit informovaná rozhodnutí a neschopné se promyšleně účastnit demokratického procesu. V důsledku může renezance demokracie a nová energie ke zvrácení entropie přijít jedině po nějaké revitalizaci morálních a spirituálních hodnot, které oslovují univerzálně, které respektují pluralistické ideály jak uvnitř národních hranic, tak i za nimi.  Abychom byli hodni účasti v jakékoliv životaschopné snaze o možnost demokracie v 21. století, je nutné vrátit se k tomu, abychom se stali „morálními lidmi“ podle Johna Adamse.

[1] https://en.wikipedia.org/wiki/Lake_WobegonČesky
[2] https://en.wikipedia.org/wiki/WokeČesky
[3] https://cs.wikipedia.org/wiki/Kultura_rušení
[MP]