Seriál Demytizace Palestiny a Palestinců publikuje Zdeněk Jehlička postupně na deníku Britské listy a na stránkách Mezinárodního hnutí solidarity. Vybrali jsme z něj poslední dvě kapitoly.

1. Zdeněk Jehlička: Demytizace Palestiny a Palestinců: „Lidé bez země“
2. Zdeněk Jehlička: Demytizace Palestiny a Palestinců: „Země bez lidí“

Esej Demytizace Palestiny a Palestinců #8: „Lidé bez země“ vyšel v deníku Britské listy 4. července 2025 a na stránkách Mezinárodního hnutí solidarity 5. července 2025

Demytizace Palestiny a Palestinců: „Lidé bez země“

Obrázek: Lživá izraelská propaganda v českých médiích

Po autentické svědecké výpovědi z Palestiny následovalo něco, co se naposledy velmi kontroverzně projevilo při rozhovoru s novinářem Jamesem Kleinfeldem z kanálu Al-Džazíra v říjnu loňského roku. Rozhovor s Janem Bumbou byl patřičně upraven či zkrácen, aby jej následně ze studia „uváděl na pravou míru“ přizvaný komentátor Jan Fingerland. Renomovaného investigativního novináře z mezinárodní televizní stanice Kleinfelda tak mohl ve studiu Českého rozhlasu nazvat Fingerland lhářem, aniž by se obtěžoval uvést relevantní důkaz svého nařčení a aniž by se mohl napadený – s nímž byl rozhovor předtočen a s Fingerlandem se ve studiu ani nepotkal, natož aby se mu veřejnoprávní rozhlas obtěžoval sdělit, jak bude jeho rozhovor rámován – jakkoliv bránit.

Podobně si i tenkrát v roce 2013 redaktor zpravodajského vstupu o Hebronu pozval dalšího komentátora Českého rozhlasu, Milana Slezáka. Ten po autentickém svědectví z Hebronu přispěchal do studia s vysvětlením: „My si tady nemůžeme v Českém rozhlase dovolit nějaký aktivistický postoj a musíme zasazovat věci do souvislostí,“ aby hned v další větě zasadil tento aktivistický postoj do souvislostí slovy: „židé byli v Hebronu už před třemi tisíci lety.“

Zakladatelské mýty

Odvolávat se na to, že někdo někde byl před mnoha tisíci lety, jako by to měl být argument omlouvající jeho chování dnešní, bychom v jiných případech považovali za absurdní. Jak jsme si však ukázali v předchozích dílech této volné série textů, v případě Izraele je všechno jinak. A tak i ve veřejnoprávním rozhlase můžete být placeni za přemítání nad tím, jak jsou dnešní osadníci z USA zaručenými dědici Davidova království, protože „Hebron byl hlavním městem Izraele, než král David dobyl Jeruzalém“ – a Izrael postavený na osadnickém kolonialismu a apartheidu je tak rázem ztělesněním legitimních historických nároků. Neboť jak nám vysvětlil další myslitel současnosti, texaský senátor Ted Cruz – který však na rozdíl od zahraničního komentátora Českého rozhlasu disponuje skutečnou politickou mocí: „Izrael tady existuje už tisíce let, nějakou dobu neexistoval a před sedmdesáti lety byl obnoven.“

Toto ahistorické přemýšlení vedlo již zakladatele izraelského státu – jinak sekulární i levicové postavy – k dovolávání se bible coby historického zdroje a k horlivé podpoře biblické archeologie. Což izraelský historik Ilan Pappé s oblibou komentuje slovy, že „sionisté sice nevěří v boha, ale věří, že jim bůh přislíbil zemi“, z čehož pak vyvozují své ahistorické nároky na Palestinu. A toto přemýšlení vede až k ztrapňujícím úvahám, jak dalece do minulosti jít, aby nebyl narušen mýtus o židech coby prvotních kolonistech země Kananejské, kteří sice dobyli a obsadili zemi, kde už nějací lidé byli, ale ti nemají být z nějakého důvodu podstatní. Stejně jako nejsou pro sionistické narativy podstatní lidé a kultury, které zde byly před vznikem státu Izrael.

Snaha vměstnat historii do úhledné malé ideologické škatulky má tendenci vytvářet zkreslenou historickou představu zcela odtrženou od reality. To je často případ sionistických tvrzení, které nejen že ukazují někdy až neobyčejně povrchní pochopení některých nejzákladnějších aspektů blízkovýchodních dějů, ale které si nakonec odporují, když se na ně podíváme jako na celek.

Jedním z příkladů je úsměvná neschopnost sionistů rozhodnout, zda nikdy neexistoval někdo jako Palestinec – a Palestinci tak byli jen uměle vytvořeni k obstrukcím Izraele – nebo zda jsou ve skutečnosti Palestinci sionisté samotní. Snad nejkřiklavěji dokladem tohoto zmatení je bývalá izraelská premiérka Golda Meirové. Ta ve svém nechvalně známém rozhovoru tvrdila, že „nic takového jako Palestinci neexistovalo“Česky, aby o pár let později přišla s tím, že „je sama ve skutečnosti Palestinka“.

Podobně účelová tvrzení nemají žádnou historickou relevanci, jsou plna selektivně zdůrazněných dat, pochybného rámování a opomenutí nepohodlných informací. Historická přesnost a kontextualizace dějinných pohybů není zamyšleným cílem těchto tvrzení, která často při podrobnějším zkoumání a v konfrontaci s poučeným kritickým úsudkem ani neobstojí. Konečně, historická gramotnost není tím, co je při šíření sionistické propagandy požadováno.

Účel, který má světit prostředky

Záměrem takto konstruovaných tvrzení je hlavně legitimizace izraelského kolonizačního projektu. S pomocí zkreslených historizujících narativů o neexistenci Palestinců či o prvotních židovských obyvatelích země, kteří se do ní vracejí, aby jí znovu vdechli život, se má podpořit stanovisko, že sionistický nárok na palestinskou půdu je vetší než nárok místních Palestinců. Tato vyprávění počítají s neznalostí posluchače, s jeho povrchním těkavým zájmem a jsou určena hlavně těm politikům a vlivným činitelům, kteří vybaveni podobně jednoduchými frázemi rozhodují ve světě o podpoře Izraele, jeho koloniální politiky a etnických čistek.

Izrael tak využívá stejných nástrojů propagandy a stejných tvrzení, s kterými se v minulosti pracovalo při etnických čistkách a které častokrát posloužily jako záminka k eliminaci jiných národů a etnických skupin. V prvé řadě šlo o zpochybnění nároku těchto skupin k zemi, která je jejich domovem. Následovalo zpochybnění na úrovni samotného lidství, když se domorodým obyvatelům přisuzovala neschopnost přizpůsobit se údajně vyšším civilizačním nárokům. Vlastnosti, které nešlo podle kolonizátorů potřít jinak než eliminací jejich nositelů. Jak to známe z minulosti a jak vidíme i dnes, s takto dehumanizovanými bytostmi, které stály v cestě novému osídlení či růstu kapitálu, bylo pak možné ve jménu civilizace zacházet velmi necivilizovaně a nehumánně. Vymazání původního obyvatelstva je základním konceptem ve všech koloniálních počinech a Palestina zde není výjimkou.

Tento přístup spočívající ve zpochybnění a dehumanizaci původních obyvatel však vypovídá především o nejistotě osadníků samotných. Snahy o ospravedlnění kolonizace a čistek by nebyly potřeba, kdyby si byl kolonizátor jistý oprávněností svých nároků a příslušností k zemi, kterou chce ovládnout. Zpochybňování samotné existence původních obyvatel, popírání jejich kultury a úrovně rozvoje však vypovídá o opaku.

Konečně svědčí dostatečně o bídě kritického rozumu, pokud sionisté a podporovatelé izraelské rozpínavosti předpokládají, že je možné omluvit zábor cizího území tím, že je země „pustá“ a „prázdná“, a ospravedlnit vyhánění místních obyvatel odkazem na to, že se o svou zemi údajně špatně starali. Palestinci tak v sionistických narativech buď neexistují, nebo vstupují na jeviště jako ti, kteří o svou zemi málo dbali, nechali ji zpustnout a tím na ni ztratili nárok. Nejen, že jsou oba tyto přístupy rasistické, ale jsou i samy o sobě nesmyslné. I kdyby tomu tak skutečně bylo, nezakládá to žádný nárok na to, aby byly Palestincům bořeny domy, zabavovaná půda a oni vyháněni ze země. Palestinci existují, mají přirozený nárok na zemi, ve které po staletí žijí, a žádné účelové ideologické překrucování to nemůže změnit.

Nepřehledné identity

Popírání palestinské existence má v sionistickém myšlení dlouhou tradici, nabaluje na sebe řadu mýtů a společně s nimi tvoří jeden ze základních kamenů izraelské identity. Představy o civilizovaných židech, primitivních Palestincích a o poušti, z níž učinili sionisté kvetoucí zahradu, jsou recyklovány v různých obměnách doposud.

Tak již u Theodora Herzla a prvních sionistů můžeme číst základní postuláty toho, jak vnímali svůj kolonizační projekt ve vztahu k místním Palestincům. Herzl Palestince přehlížel, byli pro něj k „nerozeznání od ostatních Arabů“, kteří „žijí v primitivních jeskyních“ a kteří „vypadají jako bandité“. Jeden ze sionistických vůdců první alije a průkopník zemědělství v Palestině Moše SmilanskýČesky popisoval Palestince jako příslušníky „polodivokého národa s extrémně primitivními představami … kteří nenávidí židy, jsou uvyklí lhát a podvádět“ a platí na ně jen síla. Prominentní ranně sionistický autor Israel ZangwillČesky zase nastínil palestinskou společnost coby „úzkou populaci Arabů, feláhů a potulných, bezprávných a vyděračských beduínských kmenů“, které „můžeme smést a nechat tak divočinu rozkvést jako růži…“. Představitel revisionistického sionismu a americký autor William ZiffČesky šel ještě dál a rovnou o Palestincích ve své knize The Rape of Palestine napsal, že jde o „nemocnou degenerovanou rasu, která se nachází na nízké úrovni lidského vývoje“.

Herzl psal svou Altneuland (Staronovou zemi) na počátku 20. století v době vrcholícího evropského kolonialismu a mohl si tak i myslet, že návrat židů na Sion bude jakýmsi aktem obnovy, návratem zaslíbené země k její původní slávě kolébky civilizace a bodem obratu od „arabského primitivismu“ k (evropské) kultuře. Konečně, kolonizace Palestiny evropskou kulturou měla být v představách prvních sionistů ku prospěchu i místním – ani v tom se nelišili od jiných evropských kolonizátorů. To, že sionistickou kolonizaci Palestinci odmítli, mělo ukázat na jejich „vrozené barbarství“, či přímo na jejich „antisemitismus“, když se zrovna oni usadili v původní židovské domovině.

Představa o tom, že to nejsou sionisté, kdo kolonizují Palestinu, ale právě Palestinci, potažmo Arabové, kdo židům obsadil zaslíbenou zemi, zatímco byli pryč, dosáhla své absurdity v polovině 80. let minulého století v již připomínané knize Joan Petersonové  From Time ImmemorialČesky (Odnepaměti). V té tato americká novinářka tvrdila, že Palestinci přispěchali do Palestiny až koncem 19. století v reakci na první sionistické alije (osídlování Palestiny židovskými přistěhovalci) a mělo tak jít o reaktivní konkurenční dosidlování Araby z okolních arabských zemí. Ačkoliv byla tato akademická fabulace o desetiletí později vyvrácena Normanem Finkelsteinem v jeho práci Image and Reality of the Israel-Palestine Conflict Česky (Obraz a realita izraelsko-palestinského konfliktu) a přestože byla odmítnuta napříč historickou obcí, je představa o zlotřilých Arabech, kterak squatují židům zaslíbenou zemi, v mnohých představách stále živá.

A to v podstatě ze dvou totožných identitárních důvodů. V prvním panuje představa o uceleném židovském národě, který šel dějinami po tisíciletí beze změny, a v druhém představa o Palestincích, kteří jsou vlastně Arabové bez národní identity a bez konkrétního vztahu k zemi. Zatímco představa o židovském národě opomíjejí pestrost židovských identit, které byly po staletí vymezovány tu jazykem, tady zase náboženstvím, představa o arabském původu Palestinců zase zjednodušuje otázku palestinské identity na pouhý jeden arabský jmenovatel. V obou případech je opomenut formativní proces moderních národů, který se u sionistů naplnil až do podoby státotvorného židovského národa, zatímco v případě národa palestinského nebyl v důsledku sionistické kolonizace dokončen.

Ani Palestinci, ani Židé tedy zkrátka nemohou tvrdit, že by před 20. stoletím měli nějakou přesvědčivou a obecně přijímanou národní identitu. A pokud nemohou Palestinci poukázat na existenci palestinského národa v minulosti, jak poznamenala Meirová, stejně tak nemohli učinit ani Židé až do vzniku sionismu na sklonku 19. století.

Kdo tady byl první: Izraelité

Otázka po prvenství v dějinách je ze samé podstaty dynamiky historických procesů a neustálých proměn sporná, a tudíž i bezpředmětná. Židovská identita vycházela po staletí z kolektivního vědomí vyhnanství a exilu, které se v židovských komunitách roztroušených po světě po staletí udržovalo a moderní izraelská identita se k témuž narativu rovněž vztahuje, přičemž se utvrzuje zejména připomínáním hrozeb z něho pramenících.

Z původně náboženského kolektivního příběhu se v moderní době spolu se sionismem vyvinula představa o politickém národě, který má být potomkem Davidova království a který se vrací do své pravlasti – což příhodně posloužilo také jako účelový argument pro vyvlastnění Palestinců. Celý tento konstrukt přitom opomíjí složitost toho, že starověké „zajetí“ a vyhnání do exilu po dobytí a podmanění obyvatelstva neznamenalo odchod všech, ale jen politických, kulturních a sociálních elit, zatímco obyvatelé ve své většině zůstali a byli asimilováni do jiných kultur a do jiných náboženství.

Renomovaný americký odborník na Blízký východ a historik z Michiganské univerzity Juan ColeČesky při své periodizaci dějin historické Palestiny k tomu napsal:

Romantický nacionalismus mluví o ‚národu‘ jako o čemsi věčném, co má věčný vztah ke konkrétnímu kousku země. Tento druh myšlení je fantaskní a mytologický. Národy se utvářejí a mění a někdy i zanikají, protože jejich potomci opouštějí víru, příslušnost a jazyk…. židé z Jeruzaléma a zbytku Palestiny neodcházeli, žili a hospodařili i nadále pod římskou a později byzantskou nadvládou.. Postupně konvertovali ke křesťanství, po r. 638 postupně všichni až na 10 % přešli na islám. Palestinci jsou tak v současnosti potomci starověkých židů a mají všechna práva žít tam, kde žili jejich předci po staletí.

Naproti tomu uprchlí židé odcházeli do cizích krajin s tehdy ještě relativně proselytickým, tedy konverzi a misiím otevřeným náboženstvím, což jim v počátcích vyhnanství mohlo dovolit coby náboženské komunitě přežít. Izraelský historik Šlomo Sand ve své knize Jak byl vynalezen židovský národ pracuje s teorii, že konverze byla běžnou praktikou v boji o přízeň a moc tří monoteistických náboženství: judaismu, křesťanství a později i islámu, a vedla tak k tomu, že se judaismus ujal jak u berberských kmenů severní Afriky, tak u arabských kmenů jižní Arábie či turkických etnik v jižním Rusku. Podle Sanda se tak nerozšiřovali toliko lidé, jako spíše náboženství, přičemž etnicky a nábožensky uzavřenou skupinou se podle něj stali židé až později. Což je tvrzení, kterým oponují Sandovi kritici s tím, že se judaismus uzavřel už v talmudské době v prvním století v reakci na zboření Chrámu a rozšiřující se křesťanství.

Pro naše zkoumání izraelských mýtů nelze vynechat teorii o chazarském původu aškenázských židů, kteří dnes tvoří elitu izraelské společnosti. Tu rozpracoval v roce 1976 ve své knize Thirteenth Tribe (Třináctý kmen) známý spisovatel Arthur Koestler a pracuje s ní i Šlomo Sand. Podle této teorie mají být aškenázští židé potomci konvertitů z říše Chazarů, turkického národa jižního Ruska, jehož politická elita koncem 8. století z mocenských důvodů judaizovala říši.

Nejde přitom ani tak o to, jestli může být tato teorie historicky relevantní, jako spíše o to – což potvrzuje sám Šlomo Sand – že izraelští strážci paměti považují za ohrožujícíČesky jakýkoliv kritický výklad, který by relativizoval přímý vztah dnešních izraelských Židů k starověkým Izraelitům, a tak nabourával legitimitu jejich vztahu k historické Palestině. Tato zkoumání jsou pro Izrael nebezpečná právě proto, že znevěrohodňují jejich vlastní ahistorické narativy, na kterých jsou postaveny sionistické požadavky vyvlastnění Palestiny.

Podobně je to se Sandovým „vynalézáním židovského národa“. Jak jsme ukázali již v předchozích dílech, každý národ je nějakým způsobem konstruován a tím i vynalézán. Problém nastává, pokud se tato sebekonstrukce národa stane i v dnešní době permanentním nástrojem k útlaku a kolonizaci jiných.

Pro pochopení celé absurdity obestírající tyto narativy doplňme, že přinejmenším dva zakladatelé státu Izrael, Chajim Weizmann a David Ben Gurion, věřiliČesky, že mnozí současní Palestinci jsou potomci místních židů.. Ve dvacátých letech dvacátého století se dokonce zabývali možností konverze původních Palestinců zpět k judaismu, avšak tato idea byla opuštěna o desetiletí později, když během arabské revolty v letech 1936–39 vzrostl palestinský odpor vůči sionismu.

Kdo tady byl první: Palestinci

Sionistické popření palestinského nároku k Palestině je právě tak jednoduché jako ahistorické. Palestinci jsou podle něj Arabové a Arabové přišli do Levanty s muslimským dobytím regionu. Proto Arabové – a v širším měřítku Palestinci – byli v Palestině a Levantě teprve od sedmého století našeho letopočtu – na rozdíl od židů, kteří Palestinu obývali již staletí před nimi.

Tato myšlenka v sobě nese několik frapantních problémů. Předně, Arabové, muslimové a Palestinci v ní zcela splývají, což je ovšem značně zavádějící – tyto tři skupiny totiž nelze vzájemně zaměňovat. Arabové měli v Levantě dlouhou historii ještě před příchodem islámu. Například Nabatejské království vládlo Jordánsku, jižní Palestině a Sinaji celé tisíciletí předtím, než muslimové do této oblasti vůbec vkročili.. Dalším příkladem by bylo království Ghassánovců, což bylo křesťanské arabské království, které se rozkládalo na rozsáhlých oblastech regionu. Mnoho prominentních křesťanských rodin v dnešní Palestině, jako jsou rody Maalouf, Haddad a Khoury, dokáže vysledovat svou linii až do dob ghassánovského království.

Dalším problémem je nepochopení procesu, kterým je arabizace Blízkého východu a severní Afriky. Islamizace nově dobytých zemí a jejich arabizace jsou dva odlišné fenomény. Proces islamizace začal okamžitě po dobytí území, i když trval delší dobu. Persii například trvalo více než dvě století, než se stala většinově muslimskou a Levantě ještě mnohem déle. Teprve v návaznosti na islamizaci regionu začala jeho arabizace. Počátek tohoto procesu lze vysledovat až k dynastii MarwanovcůČesky z Umajjovského chalífátu. Do té doby byla každá provincie ovládána většinou svým vlastním jazykem, zákony a měnou. Proces arabizace státu je všechny sjednotil pod arabsky mluvící úředníky a uzákonil, že jazykem státu a obchodu se stane arabština. Podobně jako v jiných historických případech se stalo výhodným asimilovat se do této identity, protože mnoho vládních pozic a obchodních dohod bylo nabízeno pouze muslimským Arabům.

Ačkoli proto naprostá většina obyvatel těchto území nebyla etnicky arabská, během tisíciletí se zdejší obyvatelé jako Arabové identifikovali, a to včetně Palestinců. Což zpětně přetvořilo i arabskou identitu, která přestala být čistě etnickou a stala se více kulturní a jazykovou. Na rozdíl od například evropského kolonialismu nového světa, kde bylo domorodé obyvatelstvo většinově vymýceno, a tak uvolnilo místo pro identitu kolonizátora, nebylo místní obyvatelstvo severní Afriky a Levanty vyhubeno, ale přežilo a přijalo arabský jazyk a islámské náboženství svých arabským dobyvatelů.

Dnešní palestinští Arabové se tak neobjevili náhle z Arabského poloostrova v 7. století, aby se usadili v Palestině, ani nepřišli později v reakci na židovské alije, ale jsou to potomci stejných domorodých národů, které tam žily a které jen postupem času změnily svou kulturní identitu. To zahrnuje potomky každé skupiny, která kdy nazvala Palestinu svým domovem, tedy stejně tak palestinské Židy, jako palestinské Araby. Když regiony změní vládce, obvykle nemění populaci. V průběhu dějinných procesů tak národy a etnické skupiny měnily svou identitu, aniž by vymizely jejich příslušníci. Je proto potřeba oddělit politickou nacionální identitu lidí od fyzické existence lidí jako jednotlivců, už proto, že nacionalismus samotný je relativně moderní koncept, zejména na Blízkém východě.

Přirozeně žádný region není uzavřený kontejner. Obchod, imigrace, invaze a smíšená manželství – to vše sehrálo roli i při vytváření současného budování palestinské společnosti. I když během tisíciletí si tato prošla různými fázemi vývoje, jehož dynamika byla v něčem obdobná okolním arabským regionům a v něčem naopak zcela specifická, faktem zůstává, že nikdy nedošlo k procesu, kdy by arabští nebo muslimští dobyvatelé zcela nahradili původní palestinské obyvatelstvo.

Co si z toho odnést?

Pokud odmítneme argument „byli jsme tady první“ jako ahistorický a nebudeme ho považovat za legitimizační nástroj k ospravedlnění izraelských válečných zločinů, můžeme se dobrat minulosti bez účelových ideologických zkreslení. Společnosti regionu, kterému jsme si uvykli poněkud eurocentricky říkat Blízký východ, se vyvíjely podobně dynamicky jako společnosti jinde na světě. Palestinská společnost v tom není výjimkou a její součástí je jak židovská, tak muslimská i křesťanská tradice. Tyto tři monoteistické kulty tvoří součást palestinské minulosti a palestinského dědictví podobně jako každá jiná skupina, království a říše, které se v Palestině usadily. Musíme přestat nahlížet na palestinské a židovské dějiny jako na konkurenční, vzájemně se vylučující entity, protože po většinu času tomu tak prostě nebylo.

Tento pohled je udržitelný právě a jen za podmínky toho, že odmítneme sionismus s jeho koloniálním nárokem na Palestinu. Nárokem, který chce být hegemonní jak v popisu dějinných procesů, tak v kolonizaci palestinské půdy a palestinské země, která byla v očích prvních sionistických osadníků prázdná, pustá a „bez lidí“.

Zpět na obsah

Esej Demytizace Palestiny a Palestinců #9: „Země bez lidí“ vyšel v deníku Britské listy 17. července 2025 a na stránkách Mezinárodního hnutí solidarity 18. července 2025

Demytizace Palestiny a Palestinců: „Země bez lidí“

.

Nejčastěji jsou takto do turistického poznávacího kolečka zařazena palestinská místa jako jeruzalémské Staré Město s Chrámem Božího hrobu, Skalním dómem a mešitou Al-Aksá a židovskou čtvrtí se Zdí nářků, Betlém s kostelem Narození Páně či Jericho s klášterem Pokušení. Ačkoliv jsou všechny tyto významné památky podle mezinárodního práva na okupovaných palestinských územích a měla by se podle toho i řádně označovat, náhodný turista nezatížený na rozdíl od místních Palestinců ponižující kontrolní procedurou na izraelských segregačních check-pointech, s cestovním katalogem přebírajícím izraelská označení pro palestinská území a s možností pohybu na rychlostních komunikacích vyhrazených pouze Izraelcům sotva postřehne, že je v okupované Palestině, a tak může doma tvrdit, jakou měl pěknou dovolenou v Izraeli.

Cestovní kanceláře se tímto dopouštějí na klientovi postižitelné klamavé reklamy. Zcela v zájmu toho, jak chce být Izrael světem vnímán a jakou překreslenou mapu Palestiny chce světu podstrčit. Turistický průmysl tak v případě historické Palestiny zaměřuje v drtivé většině své komerční aktivity na prezentaci Izraele a s ním spojeného povrchního vyzdvihování tzv. židovsko-křesťanské tradice. Vytěsňováním všeho palestinského se byznys spojený s cestovním ruchem podílí na normalizaci izraelské kolonizace a apartheidu a utvrzuje v klientech antiarabské a antiislámské předsudky a rasismus.

Pokud však chceme poznat Palestinu, zahlédnou palestinskou zemi a palestinskou krajinu, musíme poodhalit izraelský nános, který se na ní za celá desetiletí usadil a podívat se, co je pod ním skryto.

Příklad Tantury

Má žena, překladatelka a hebraistka, jezdila pravidelně v letech 2010–2018 do Izraele. Své pobyty dělila mezi návštěvy širší rodiny a přátel, mezi osobní setkávání s autory, které překládala, a poznávání země. Navštívila tak místa turistická, stejně jako ta méně známá. Jednou se vydala na pláž u Středozemního moře, která je pravidelně inzerována jako jedna z nejkrásnějších v zemi. Nebylo to pro ni daleko, kousek od Haify, vypůjčený vůz zaparkovala na blízkém rozlehlém parkovišti a v moři a na pláži strávila příjemný podvečerní čas.

Vzpomínka na pláž se mrazivě připomněla loňského roku, když překládala dokumentární film Tantura. Ono místo, na izraelských mapách označené jako Chof DorČesky podle zde založeného mošavu Dor nebo též Nachšolim podle sousedního kibucu, ke kterému pláž náleží, se jí náhle zjevilo jako původně palestinská rybářská vesnice TanturaČesky, kterou v květnu 1948 bombardovala a srovnala se zemí sionistická paramilitární jednotka Hagany v rámci etnického čištění Palestiny – Nakby, a ono parkoviště – dosti velké pro všechny návštěvníky pláže – se ukázalo jako místo zbudované na masovém hroběČesky, do kterého byly naházeny až stovky těl povražděných obyvatel palestinské Tantury.

Podobně jako i v jiných případech, ani u TanturyČesky však nestačil asfalt zahladit vzpomínky a stejně jako v jiných případech vyhlazených palestinských vesnic se i Tantura stala příčinou boje o historický výklad a uchování paměti. V roce 1998 obhájil na základě výpovědí veteránů z brigády Alexandroni. která masakr provedla, výpovědi svědků a množství dokumentů student historie na Haifské univerzitě Theodore Katz diplomovou práci o masakru v Tantuře. Po zveřejnění práce byl však veterány žalován za pomluvu, svými kolegy označen za zrádceČesky a nakonec byl nucen své teze odvolat a omluvit se. Kolem kauzy se strhla ideová bitva i na samotné Haifské univerzitě a byla jedním z důvodů, proč univerzitu nakonec opustil známý revizionistický historik Ilan Pappé, který vedení vytýkal, že se za svého studenta nepostavilo.

Výzkum organizace Forensic ArchitectureČesky, zabývající se pomocí architektonických nástrojů rekonstrukcí násilí ve veřejném prostoru, publikovaný roku 2023 dal nakonec Katzovým diplomovým tezím za pravdu, stejně jako řada dalších dokumentů objevených později.

Dokumentární film Tantura, který po dvaadvaceti letech od Katzovy úspěšné obhajoby, po které následovalo jeho ponížení, zpovídá veterány stejné jednotky a stejně jako v Katzově diplomové práci, i ve filmu jsou tyto výpovědi směsicí popírání, výmluv, ale i hrdého přiznání se k vraždám, které jsou zde omlouvány jako nezbytné pro „budování státu“. Státu, který nevznikl na zelené louce, ale na hrobech těch, které bylo nutno smést a kteří měli být zapomenuti, stejně jako měla být zapomenuta či popřena palestinská země.

Kde se vzala Palestina

Jak připomíná významný palestinský historik Nur MasalhaČesky, toponymum Tantura odkazuje k pelištejskému označení Tantur, podobně jako se arabizovala a později hebraizovala jména dalších původně pelištejských měst, jako je Gaza či Aškelon, a tak se jejich jména udržela doposud, ačkoliv jejich palestinští obyvatelé byli sionisty vyhnáni. A jsou to právě starověcí Pelištejci (ve starším českém označení Filištíni), podle kterých byla Palestina pojmenována, kteří se ale stali v moderní době předmětem sváru a sionistického popírání Palestiny. Ta totiž byla pojmenována po Pelištejcích, nikoliv však proto – jak nás nutí věřit jeden ze zakořeněných izraelských mýtů – že si toto staré označení vybrali Římané po potlačení Bar Kochbova povstání roku 135, aby potrestali vzpurný židovský národ pojmenováním země po cizácích a odvěkých židovských nepřátelích.

Tento mýtus tvoří jednu z hlavních sionistických vypravěček, kdykoliv dojde na „neexistující Palestinu“, nemá však nic společného s historickými procesy, které odporují jednoduchému ideologickému sionistickému pohledu na dějiny opřenému nikoliv o fakta, ale o bibli. Podle tohoto sionistického mýtu tak dostala Palestina své jméno jen a pouze starověkým židům navzdory, podobně jako byli sionistům navzdory posíláni v 19. století do Palestiny Arabové z okolních zemí, kteří se dnes izraelským židům navzdory mají nazývat Palestinci. Mýtus, který jsme již vyvrátili v předchozích dílech.

Dovolávání se bibleČesky u sionistů a jejich omezená schopnost pochybovat nad dějinami jim nedovoluje přijmout jinou možnost původu Pelištejců, než tolik zdůrazňovaný původ nesemitský, tedy v Levantě „cizácký“. Přitom se přehlížejí důkazyČesky, které naznačují, že nemuselo jít o „mořský národ“ egejského původu, který vtrhl do Levanty, ale o místní, tedy domorodé obyvatelstvo. Jde o podobné opomenutí, které – jak jsme ukázali v jednom z předchozích dílů – chápe historické procesy izolovaně, a tak nedovoluje vidět kontinuitu v osídlení a jistou schopnost obyvatelstva přizpůsobit se tlakům na změnu.

Ať už to bylo s původem Filištínů jakkoliv, první dochovaný odkaz k „Pelesatům“, tedy Filištínům pochází již od faraona Ramsese III. z poloviny 12. století př. n. l. z nápisu v chrámu Medinet Habu v Luxoru, v 7. a 8. století př. n. l. se objevuje označení „Pelaštu“ ve vztahu k Pelištejcům usazeným v Levantě v nápisech z Asyrské říše, která Pelištejce ovládla, přičemž v době klasického starověku a helénistického období v 6. až 2. století př. n. l. se již ujímá zeměpisné označení Palestina tak, jak ho známe dnes.

A tak historik Hérodotos z Halikarnássu ve svých DějináchČesky sepsaných v 5. století př. n. l., stejně jako o století později filozof Aristotelés mluví o Palestině, a to několik set let předtím, než tento název podle sionistů měli zavést Římané. Ještě v prvním století n. l., tedy již v římské éře, se označení „Palestina“ kontinuálně užívá, najdeme ho u římského básníka Ovidia, u židovského filozofa Filóna Alexandrijského či židovského historika Josepha Flavia. Je příznačné, že toto označení již nebylo vymezeno jen pelištejským osídlením, ale v důsledku promíchání s jinými národy bylo vztaženo na širší „palestinská“ území až k Jordánu.

„Zjevný úděl“

Jak jsme ukázali již v předchozím díle, etnocentrismus sionistického výkladu světa je nutně zjednodušený a dualistický, a tak i bez hlubšího zájmu o pochopení dynamiky dějinných procesů. Popírání jiné než židovské Palestiny a popírání jejích původních palestinských obyvatel je součástí už raných sionistických narativů. Ty tak vycházejí ze stejného ideologického kadlubu a (kvazi)náboženského zanícení jako jiná koloniální hnutí a vyznačují se podobnou strukturou chápání sebe sama uprostřed kolonizačního procesu.

Kolonizování Palestiny židovskými osadníky od konce 19. století a její dobývání sionistickými jednotkami před polovinou 20. století mělo všechny znaky koloniální války, jak ji známe i z jiných částí světa. Přepisování Palestiny na zemi izraelskou (Erec Jisrael) bylo podobné „objevování“ Nového světa (Tierra Nueva). Neslo v sobě jak představu „prázdné země bez lidí“, tak étos nového začátku s novými institucemi, novou spravedlností a s novými pořádky.

Jak dobývání Nového světa evropskými kolonizátory, tak dobývání Palestiny židovskými kolonizátory znamenalo pro domorodé obyvatelstvo vybíjení, vyhánění a popírání jeho práv. Byla-li historická Palestina považována sionisty za staronovou zemi a jejím novým osídlením započal symbolicky rok nula, byly židovské alije chápány podobně jako v severoamerické kolonizaci „manifest destiny“, tedy jako zjevný úděl, kdy je zanedbané zemi vnucena vyšším právem či božím vyvolením vůle vyšší civilizace. Zaslíbená země se tak v tomto podání vrací kolonizačním procesem vyvolenému národu, takto jejímu pravoplatnému vlastníkovi.

V tomto eschatologickém výkladu, ve kterém hraje podstatnou roli také křesťanský sionismus s představou návratu židů na Sion (tedy fyzického i symbolického Jeruzaléma) jakožto podmínky pro druhý a konečný příchod Ježíše Krista a poslední soud, nemají místo ani původní palestinští obyvatelé, ani zákony, které by je chtěly chránit, byť by byly opřeny o mezinárodní právo. Historická Palestina se tímto pod náporem nových kolonistů zbavuje nejen svých původních palestinských obyvatel, ale celkového palestinského habitusu, což vedle vyvlastňování Palestinců a Palestiny značí i přepisování map, místních názvů a toponym.

Překreslení země

Sionistické překreslování Palestiny asi nejlépe zmapoval bývalý místostarosta Jeruzaléma Meron Benvenisti ve své knize Sacred LandscapeČesky. Benvenisti byl synem polské matky a řeckého otce, významného geografa, kterého už jako chlapec doprovázel po Palestině a sledoval, jak tento přistěhovalec z řecké Thessaloniky hledal nová hebrejská pojmenování vycházející z bible, či ze starověkých názvů, aby vymazal staletou historii místních palestinských vesnic, městeček a krajiny. Zatímco jeho otec David BenvenistiČesky obdržel za svou práci v roce 1982 Izraelskou cenu jako nejvyšší státní kulturní ocenění, mohl jeho syn na základě výsledku otcova snažení popsat sionistickou destrukci Palestiny během etnického čištění – Nakby –, během které bylo vyhnáno na 750 tisíc původních palestinských obyvatel a zbořeno na 500 palestinských vesnic a následně došlo na přejmenování více než devíti tisíc arabských názvů palestinských míst a přeměnu Palestiny v židovský stát Izrael.

S podobným vymazáváním Palestiny pokračoval Izrael i po svém „zázračném vítězství“ v roce 1967, kdy dobyl zbylá palestinská území Západního břehu Jordánu, Východního Jeruzaléma a Pásma Gazy. Byl obnoven Výbor pro kartografická pojmenování spadající pod Židovský národní fond, organizaci, která je klíčovým činitelem v procesu judaizace Palestiny a která zajišťuje i zalesňování ruin palestinského osídlení. Pro místa na Západním břehu Jordánu byla opět vybírána biblická jména, čímž se jen podpořily počínající územní nároky religiózních nacionálních osadníků, odhodlaných – jako údajní dědici smlouvy s Bohem – osídlit palestinskou půdu na okupovaných územích, která je podle nich zaslíbena židovskému národu. A byl to právě Západní břeh spojený více než jiná palestinská místa s židovskou vírou, který silně podněcoval představivost sionistických židů. Ti přejmenovali území Západního břehu biblickým označením „Judea a Samaří“, a integrovali ho tak do imaginárního Velkého Izraele ještě dříve, než sionistická kolonizace v podobě budování osad započala s jeho fyzickou přeměnou.

S vymazáváním palestinských jmen po roce 1967 vymazala izraelská vláda z oficiálních map i Zelenou linii, hranici stanovenou příměřím s Jordánskem, která oddělovala Izrael od Západního břehu a která byla mezinárodně přijata jako východní hranice Izraele. Tehdejší premiérka Izraele Golda Meirová se k tomu v září 1971 údajně vyjádřila slovy: „Hranice jsou tam, kde žijí židé, ne kde jsou stanoveny na mapě.“ Zelená linie byla vymazána i ze školních učebnic, čímž byl Velký Izrael učiněn nejen snem izraelské politické třídy, ale též realitou v izraelských školách. A zdrojem budoucího nedorozumění nejen mezi Izraelci a Palestinci, ale i mezi Izraelci a zbytkem světa. Mám v živé paměti jednu debatu s mladou Izraelkou, která nevěděla, o čem je řeč, když se řekne West Bank (Západní břeh).

Jak píše ve své knize The Bible and Zionism již zmiňovaný Nur Masalha, stejně jako v roce 1948 bylo i nyní pro Izraelce snadné si namluvit, že tato přejmenovaná země nikomu nepatří, že je „prázdná“, ne nezbytně „ve smyslu postrádající své původní obyvatele, ale spíše civilizačně prázdná“. Opakovaně se tak potvrzuje, že vymazávání země s jejím obyvatelstvem je pro nové kolonizátory o to snazší a psychologicky přijatelnější, pokud země nemá jméno a v ní žijící lidé nemají jména, tvář ani osud.

Jeruzalém jako město a země

Zvláštní kapitolu v překreslování mapy Palestiny tvoří Jeruzalém, jehož východní část se Starým Městem byla v roce 1980 anektována do Izraele. Než se tak ale stalo, vyrostla zde na místě bezprostředně po šestidenní válce zbourané, 700 let staré Marocké čtvrtiČesky první nelegální izraelská osada tvořená volným prostranství a budovou u Zdi nářku chrámového komplexu Posvátné mešity. Toto modlitební místo je dnes širší součástí jeruzalémské židovské čtvrti vystavěné po roce 1967 na troskách původně palestinské čtvrti Hayya al-Sharif.

Zjednodušeně by se dalo říci, že veškeré současné snahy o překreslení mapy Palestiny začínají v Jeruzalémě. Pro prvotní sionisty spojené se socialistickým hnutím, ať už vypadalo jakkoliv, nebylo toto město lákavé. Báli se přílišného vlivu náboženského zanícení, které z něj vychází pro jejich raně sekulární stát, a tak dávali přednost budování nových sídel v pobřežním pásmu a v úrodných částech severu země. Na druhé straně představoval i pro ně Jeruzalém s jeho odkazy k starověkým Izraelitům a se slovním navázáním „sion“ na Jeruzalém symbolické srdce země, na něhož mají coby údajní potomci Izraelitů jakési vyšší dějinné právo, jehož vlastnictví jim umožní ovládnutí celé historické Palestiny a ve kterém nakonec viděli i potenciál sjednocení všech židů, tedy hlavně pobožných se sekulárními.

Po roce 1967, kdy se s kolonizací Západního břehu Jordánu přesunulo těžiště Izraele více na východ, a společně s tím, jak se izraelská politika s koncem 70. let posunula doprava s vyústěním v její dnešní pravicovou extremizaci, se i dosavadní politické okraje dostávají do středu. Tzv. Chrámový institut usilující o zbourání komplexu Posvátné mešity včetně ikonické mešity Al Aksa a její nahrazení židovským Třetím chrámem již není pouhou záležitostí zanícených pobožných sionistických fanatiků, kteří se už producírují před Al Aksou s červenou jaloviciČesky coby obětinou nové svatyni, ale má dlouhodobě své příznivce a mecenášeČesky přímo v izraelské vláděČesky.

Katastr Jeruzaléma je účelově rozšiřován o desítky nelegálních izraelských osad na Západním břehu Jordánu, takže dnes dosahuje až k hranicím Mrtvého moře. Společně se segregační infrastrukturou určenou primárně izraelským Židům účinně rozděluje palestinský Západní břeh a do budoucna znemožňuje jakékoliv kompaktní ustanovení palestinského státu.

Tři Územní plány rozvoje Jeruzaléma vypracované Izraelci počítají s prohloubením judaizace města a s redukcí a regulací jeho původního palestinského obyvatelstva, a to až pod 20% celkového počtu obyvatel. Jeruzalémští Palestinci již dnes žijí v nejistotě a jen s residenčním statusem, který mohou kdykoliv ztratit pouhou nepřítomností v místě bydliště. Bourání domů, vysídlování, stejně jako znemožňování návratu tvoří jejich každodenní realitu. Plíživá anexe Jeruzaléma se stala předobrazem anexe Západního břehu, jejíž násilnou podobu můžeme sledovat právě dnes.

Fyzická mapa města se mění nejen s mizejícími Palestinci, jejich domy a s místy jejich setkávání, ale též s vyprázdněnými místy, která jsou účelově prohlášena za archeologické naleziště či národní parkČesky hlavně proto, aby mohly bránit v rozvoji palestinských čtvrtí. Palestincům s jejich bohatou tradicí a kulturou je tak v rozvíjejícím se pulzujícím Jeruzalémě přiřknuto židovskou kolonizací povětšinou místo gastronomické a folklórní výplně pro turistický ruch.

Opakovaná ostudná snaha české politické reprezentace o přesun ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma, s kterou se nestydí vyrukovat ani uprostřed izraelské genocidy, jen naskakuje na izraelské propagandistické narativy, ukazuje na naši nesamostatnou a nesebevědomou zahraniční politiku, a v důsledku takovéto snahy normalizují současné apartheidní uspořádání, které izraelské instituce nad Palestinci udržují.

Palestina od řeky v moři

Podobně jako v českém pohledu na Jeruzalém se ztrácíme i v pochopení zbylých palestinských území. Ve vztahu k sionistickým ambicím získat celou historickou Palestinu – tedy veškeré území „od řeky k moři“ – a ustanovit nad ní izraelskou suverenitu, jak požaduje i současný premiér NetanjahuČesky, jeho strana LikudČesky a její ministři, vyznívají poněkud absurdně snahy státních orgánů a samospráv zakázat heslo propalestinské solidarity „From the River to the Sea Palestine will be free“ a mocensky postihnout ty, kteří jej provolávají.

Jak bylo argumentovánoČesky i u českých soudů, u nichž jsme odmítli kriminalizaci propalestinské solidarityČesky spojené se skandováním hesla a které nakonec zamítly snahy státních orgánů a samospráv o zákaz jeho užívání a uznaly tak jeho legitimitu, je heslem „od řeky k moři bude Palestina svobodná“ žádána svoboda, rovnost, důstojnost a bezpečí pro všechny lidí žijící na území historické Palestiny.

Toto heslo, stejně jako celé hnutí propalestinské solidarity je vystavěno proti sionistické snaze o krádež Palestiny a vyhnaní Palestinců, je chápáno jako inkluzivní v opozici proti exkluzivnímu přivlastnění Palestiny sionistickými osadníky. Přivlastnění, které vede nutně k destrukci Palestiny, její kolonizaci, vyhánění, apartheidu a dnes už i ke genocidě jejich původních obyvatel.

Palestinci přišli během sionistické kolonizace o hodně. Byla jim ukradena země, majetek, často přišli o své blízké, o budoucnost, o důstojnost, Coby vyhnanci ze svých domovů se stali pro Izrael přítěží, které se chce zbavit. Palestinská země však pro ně nepředstavuje jen fyzickou ztrátu, ale má pro ně hlubokou symbolickou hodnotu domova, kterého se po právu nehodlají vzdát a za který už několik desítek let bojují.

Překreslování mapy země nestačí k vymazání osudů jejich obyvatel a krajina poznamenaná násilím nemůže být uzdravena jinak než přijetím těch, na kterých bylo násilí pácháno. Země je rozervaná stejně, jako jsou rozervaní lidé, kteří v ní žijí, přičemž žádná lidská společnost se nemůže protančit do zdravé budoucnosti na hrobech obětí, které o všechno připravila.

Zpět na obsah

Zdeněk Jehlička (*1971) vystudoval historii-muzeologii na FF MU v Brně. V současnosti působí v soukromé sféře. V Izraeli-Palestině několikrát pobýval jako spolupracovník české sekce Mezinárodního hnutí solidarity (ISM CZ), organizace monitorující porušování lidských práv. V roce 2024 kandidoval do Evropského parlamentu na listině Levice. Píše především pro Britské listy a ISM, jeho texty lze nalézt i v Deniku Referendum a Deniku Alarm či na serverech Praha IN, E-republika, Solidarita.