Mýtus o čistém obětním beránkovi: Reakce na projev Lenky Procházkové
Projev spisovatelky Lenky Procházkové z 15. března 2026 je emocionálně silným, avšak historicky nebezpečně selektivním konstruktem. Autorka v něm buduje obraz Československa jako nevinného ostrova demokracie, který byl bez varování napaden cizím „virem“. Pokud se však na období let 1918–1938 podíváme optikou reálpolitiky, zjistíme, že katastrofa Mnichova nebyla bleskem z čistého nebe, ale logickým vyústěním řady strategických a vnitřních selhání české politické elity.
1. Krev na základech: Prvotní hřích března 1919
Procházková hovoří o „demokratické ideji“, ale reálpolitika vzniku státu měla i svou násilnou tvář, kterou Praha raději vytěsnila. 4. března 1919 demonstrovali sudetští Němci v mnoha městech za právo na sebeurčení a autonomii v rámci rozpadajícího se Rakouska-Uherska. Reakce mladého státu byla drtivá: střelba armády do davu zanechala 54 mrtvých, včetně žen a dětí. Pro miliony budoucích spoluobčanů se tento den stal symbolem „české okupace“. Místo aby stát nabídl integraci, zvolil represi, čímž položil základy pro pozdější radikalizaci.
2. Zamlčená čechizace a ignorování voleb
Demokracie první republiky měla pro minority velmi hořkou pachuť. Agresivní čechizace státní správy, kdy byli němečtí úředníci nahrazováni Čechy i v čistě německých oblastech, a nátlak na německé školství vytvořily podhoubí pro hněv. Klíčovým selháním reálpolitiky byl rok 1935: když Sudetoněmecká strana (SdP) vyhrála volby, Praha ji ignorovala. Odmítnutí podílu nejsilnější minority na moci vehnalo i umírněné Němce do náruče Berlína a dalo Hitlerovi do ruky legitimní argument pro mezinárodní společenství.
3. Slovenský paradox: Centralismus místo slibů
Ironií osudu je, že podobnému tlaku čelili i Slováci. Pittsburská dohoda (1918) jim slibovala autonomii, ale pražský centralismus a dogma o „jednotném čs. národě“ tyto sliby pohřbily. Slováci, podobně jako Němci, naráželi na neochotu Prahy vzdát se moci. Skutečnou rovnoprávnost a autonomii paradoxně získali až po pádu komunistického centralismu po roce 1989. První republika nebyla „rájem národů“, ale tuhým centralistickým státem, který svou nepružností popouzel i ty, kteří jej původně chtěli budovat.
4. Regionální izolace: „Srovnání skóre“ se sousedy
Zatímco Procházková viní ze všeho „zradu Západu“, reálpolitika se ptá: Proč nemělo ČSR v roce 1938 jediného spojence mezi svými sousedy?
- Polsko: Spor o Těšínsko z roku 1920, kdy ČSR využila polského oslabení v boji se Sověty k anexi území, vytvořil ránu, kterou Polsko v roce 1938 využilo k revanši.
- Maďarsko: Revizionismus na jihu Slovenska byl logickým důsledkem nevyřešených trianonských křivd a nucené slovakizace maďarské menšiny.
- Český fašismus a pragmatismus: Historik Milan Nakonečný připomíná, že i rané hnutí Vlajka navrhovalo Benešovi pragmatické spojenectví s Polskem proti Hitlerovi. Beneš však z ideologických důvodů a víry v papírové smlouvy s Francií tyto návrhy smetl ze stolu, čímž zpečetil izolaci země.
5. Mobilizace jako tragické gesto
Autorka navrhuje slavit 23. září (den mobilizace) jako den hrdinství. Reálpoliticky však šlo o ukázku státu v rozkladu. Armáda sice nastoupila, ale statisíce jejích vojáků (Němců, Maďarů a části Slováků) byly k republice neloajální. V situaci, kdy Polsko a Maďarsko jen čekaly na svou příležitost, by vojenský odpor bez podpory mocností vedl k okamžité národní katastrofě.
Závěr
Dějiny nejsou černobílý souboj dobra se zlem. Jsou řetězcem příčin a následků. Lenka Procházková volá po „kontinuitě“, ale sama ji přetrhává tím, že zamlčuje vše, co se nehodí do jejího narativu o českém mučednictví. Pokud chceme skutečně uctít oběti války, musíme mít odvahu přiznat si i vlastní chyby, které k tragédii vedly. Stát, který neplní sliby vlastním občanům a vyvolává konflikty se všemi sousedy, nemůže být překvapen, když v hodině zkoušky zůstane sám.
Alexandr Vojta (*1966) je český filmař a publicista. Svůj první film Chci ještě říci natočil v roce 1994, od té doby se podílel na řadě filmů jako režisér, kameraman, scénárista, herec, zvukař i střihač. Natáčí a na svém Debatním klubu a na YouTube kanálu Kolektif pravidelně publikuje diskuze, rozhovory, a přednášky týkající se aktuální politiky.
Související:
Mnohokrát se tvrdí, že pro císaře bojovalo více Čechů než bylo legionářů. To je typický manipulativní argument. Ti vojáci pro císaře nebojovali dobrovolně. Většina dobrovolně do války nešla.
Legionáři se rekrutovali ze zajatců a pro jejich ustanovení bylo nutno několik podmínek a překonání mnoha obtížných situací :
1/ Voják musel utéci z fronty do zajetí. To je už velmi nesnadný akt. Tam, kde byli důstojníci Češi, to bylo snadné, jako u pražského pluku. Ale němečtí důstojníci takové zběhy zastřelili.
2/ Musel být druhou stranou přijat, mohl být také zastřelen.
3/ Zajatci nebyli jen mladí hoši, ale tátové rodin, kteří se nechali zajmout proto, aby si zachránili život. To byl případ mých dědů. Oba tvrdili, že nejsou přece blbí, aby zemřeli, když měly doma rodiny.
4/ Legionáři se museli v zahraničí zorganizovat s pomocí místního státu. Některé státy s tím měly problém. Uprchlíkům nevěřili.
Přibližně třetina českých vojáků upadla do zajetí, přibližně třetina ze zajatců se přihlásila do legií. To je všechno obrovské číslo, když zvážíme jaké problémy stály v cestě dostat se do legií a zorganizovat je.
Dalším problémem bylo, že se nečekalo vítězství Dohody, uprchlíci tedy neměli jistotu, že se domů budou moci vrátit. Přesto lidé do legií šli. Byla to obrovská odvaha a odhodlanost, kterou svým předkům můžeme závidět.
Další věc je nutno uvážit, že kdyby se Rakousko nepřidalo na stranu Německa, že by to bylo jinak, protože legie nebojovaly proti Rakousku jako takovému, to je zase jen další lež. Bojovali proti Německu a proti germanizaci, která probíhala v českých zemích pod vlivem Německa. Císař tedy nevadil, legionáři mohli také bojovat za jinou tvář Rakouska, za větší pravomoci českého státu.
Ano, také můj dědeček byl legionář – ruský legionář. Narukoval v 21 letech. Vrátil se přes Vladivostok.
Přemku, výčet 6x rozpadnutí čs republiky je opravdu velmi pochybný. V r. 1938 se přece nerozpadla, byla „rozpadnuta vnější mocí“. Samozřejmě, že každý agresor využije vnitřních sil. Bez zásahu zvenčí by se samozřejmě nerozpadla. V r. 1939 se Slovensko odpojilo na základě Hitlerova příkazu a pod pohrůžkou, že jinak nechá Hitler Maďary Slovensko obsadit. Nevím co znamená r. 1945, snad odpojení Podkarpatské Rusi, ale to byl také vnější nátlak. V r. 1968 nelze přece mluvit o rozpadu. Teprve 1992 znamená rozpad. Dnes si myslím, že je to dobře. Slováci by v r. 1918 nedokázali vytvořit stát, čs republika jim pomohla se emancipovat. Dnes jsme rádi, že jsme rozpadlí a spolupracujeme v mezinárodních strukturách.
Vlastíku, držme se faktů.
V září 1938 nebyla republika „rozpadnuta vnější mocí“, ale nevůlí německé menšiny žít pod nadvládou česk(oslovensk)é většiny – zejména po krizi, která postihla především je, aniž by jim vláda jakkoli pomohla. „Vnější moc“ tomu sice přispěla, ale rozhodujícím momentem byla Nečasova mise, když rozpad mocnostem navrhl Beneš.
V říjnu 1938 se Československo z obdobných důvodů rozpadlo na Česko-Slovensko. Žádná „vnější moc“ v tom prsty neměla. Můžeš to oprávněně tvrdit o březnu 1939, ale došlo by k tomu beztak přirozeným vývojem. Nezapočítal jsem oddělení Těšínska, Žitného ostrova a Podkarpatské Rusi.
Také rozpad v říjnu 1944 byl z velké míry zásluhou Benešovou, který Podkarpatskou Rus Stalinovi nabídl za podporu svého „prezidentství“ už v září 1939. V prosinci 1943 ji Stalin sice ještě odmítal, ale časem názor změnil.
Ty považuješ rozdělení centralistické ČSSR na federaci 1968 za projev stability? Já vidím obdobný proces jako 1938-1939, také začíná federalizací.
A končí 1992 – a to ani ne tak z vůle Slováků, jako dalšího česk(oslovensk)ého premiéra, který chce být prezidentem.
Srovnej si s tím velké mnohonárodnostní státy, které jsou stabilní i přes všechnu snahu „vnějších mocí“ je vnitřně rozeštvat a rozbít – třeba Rusko nebo Írán.
Vlastíku, myslím, že je na čase kriticky se zamyslet sami nad sebou, ne se chlácholit.
Dnes jsme rádi, že jsme rozpadlí a spolupracujeme v mezinárodních strukturách.
Správné znění je zřejmě „Dnes jsem rád, že jsme rozpadlí a spolupracujeme v mezinárodních strukturách.“
Každý by měl mluvit sám za sebe. Ani v anketách není nadšení z rozdělení federace (ne rozpadu státu) tak jednoznačné.
Za svou maličkost si dovoluji tvrdit, že nejsem rád, že jsme se rozpadli.
K bodu 3. Slovenský paradox: Centralismus místo slibů /*
Dovolil bych si podotknout, že v souvislosti s centralismem nejde už (jen) o Slovensko, ale o Českou republiku jako takovou. Pragocentrismus vymazal historické země Moravy, Čech a Slezska a zakopal se na svých pozicích v útvaru zvaném Česko.
V komentáři pod odkazovaným článkem Petra Saka „Národ, specifická etapa sociální evoluce“ je dokladován syndrom NM = Nulování Moravy jako specifická porucha vnímání.
Vskutku, na území České republiky, která sama sebe nazývá „Česko“, žijí dle názvu Českové (podle vzoru „Britové“), hovořící převážně česky s různými nářečními obměnami. Jde o tři slovanské kmeny = tři národy: Čechy (západní Českové), Moravany (východní Českové) a Slezany (severovýchodní Českové).
Klasifikace v angličtině zní ještě lépe:
Those Britons are Englanders, Scotchmen and Welshmen.
These Czechlanders are Bohemians, Moravians and Silesians.
—
/* Sliby a ústavní lži pragocentrické české vlády jsou popsány v článku „Nejen pěticípá hvězda, ale další obávané symboly“.
Dějiny nejsou nikdy černobílé, ale tím nelze argumentovat. Přesvědčení o vině musí vycházet z reality, nikoliv ze zbožných přání. Žádný stát nebyl založen neviňátky. Jen namátkou, americký stát byl založen uprchlíky, ale prostor k životu byl vybojován genocidou indiánů. A tak srovnáváním zjistíme, že zakladatelské činy první republiky byly normální a velmi mírné ve srovnání s jinými, Německá menšina nebyla utlačovaná, je nesmyslné o tom mluvit tváří v tvář okolním fašistickým režimům (vyjma Rakouska). Článek autora je jednostranný a k Čechům nepřátelský.
Ohledně toho, že Beneš dělal ve třicátých letech špatnou politiku je německý protičeský narativ velmi naivní při pohledu na realitu. Okolo byly fašistické režimy, se kterými se nemohla demokratická republika nikterak spojovat. Jakýsi pofidérní spolek, který se snažilo vytvořit Rakousko s fašistickou Itálií, by se v krajním případě mohl akceptovat, ale to by znamenalo se rozejít se smlouvou s Francií, která v té době byla nejlepším bezpečnostním řešením (nikdo nepředpokládal zradu Francie v Mnichově). Odmítání a kritizování Benešova postoje v třicátých letech je obvykle založeno na skreslených nebo viditelně německy nacistických postojích.
Jsem si vědom toho, že mnohé české narativy mohou být až příliš nacionalistické, ale to je normální příspěvek do diskuse, stejně jako tento článek.
Mohl bych Sašovy body dál doplňovat, ale rozhodující jsou výsledky (a rozhodně ne, jestli je něco „pročeské“ anebo „protičeské“). Faktem je, že se velikášská Československá republika v průběhu 74 let 6x rozpadla (2×1938, 1939, 1945, 1968, 1992), což je asi světový rekord. Místo poukazování na jiné země by bylo na místě zamyslet se nad příčinami – a k těm Sašovy body nepochybně patří.
Stejně jako tvrdošíjné lpění na ublíženeckých mýtech – „zrada Francie v Mnichově“? https://www.disput.blog/ceske-dejiny-2-mnichovska-zrada/.