1. James R. Webb: Mariňáci vědí, že neozbrojené přeživší z nějakého důvodu nezabíjíme
2. Mathew Hloh: Žádný nejlepší možný scénář

Článek Jamese R. Webba Marines know we don’t kill unarmed survivors for a reason publikoval server Responsible Statecraft 18. prosince 2025

Mariňáci vědí, že neozbrojené přeživší z nějakého důvodu nezabíjíme

Vzhledem k tomu, že Trumpova administrativaČesky nadále zabíjí takzvané venezuelské „narkoteroristy“ prostřednictvím „ne-mezinárodního ozbrojeného konfliktu“ (ať už to znamená cokoli), je jasné, že tak činí bez souhlasu Kongresu a v rozporu s mezinárodním právem.

Možná ještě horší je, že těmito činy projevuje svévolnou neúctu k staletím západních precedentů, zvyků a tradic na bojištích, které se oprávněně snaží zachránit během války co nejvíce životů.

Pokračování v této cestě nejenže poskvrní naši národní čest jako rozlitý inkoust, ale také zajistí reciproční zacházení s našimi vojáky.

Nejvíce křiklavým příkladem tohoto opuštění americké cti na bojišti je dnes již nechvalně známý incident „dvojitého úderu“Česky, ke kterému došlo v září u pobřeží Venezuely. Americká armáda navedla raketu, která fakticky zabila dva neozbrojené mužeČesky, kteří údajně volali o pomoc rádiem. Jak řekl 2. prosinceČesky senátor Rand Paul (republikán za Kentucky) o neozbrojených přeživších, kteří byli při druhém útoku úmyslně zabiti: „Je otázkou diskuze, zda vůbec kdy hrozbu představovali.“

Podle vlastní příručky Pentagonu o válečných zákonechČesky se jedná o hrubé porušení: „Osoby, které byly zraněny, nemocí nebo ztroskotáním lodi zneschopněny, jsou v bezmocném stavu a bylo by nečestné a nelidské činit z nich cíl útoku.“

I kdyby to však bylo považováno za legální podle Hegsethových pravidel nasazení, v nichž označil volání posádky lodí o pomoc po útoku za „nepřátelský čin“, je to eticky a morálně nepřijatelné a vážně to poškozuje pověst Ameriky. Tento druh jednání jednoduše není v souladu s tradicí ani etickými standardy americké armády. Je to naopak čin, jakými ve 20. stoletíČesky nechvalně proslulyČesky posádky německých ponorek .

Během druhé světové války vedla naše pověst spravedlivého a humánního zacházeníČesky s našimi protivníky přímo k tomu, že se miliony německých vojáků USA vzdaly, což válku nepochybně zkrátilo a zabránilo dalším americkým obětem. Je třeba poznamenat, že méně než 1 % Němců zajatých USA zemřelo v zajetí. Celkově počet Němců, kteří se vzdali, převyšuje počet Němců, které americké jednotky zabily na bojišti. Navíc mnoho z nich úmyslně uprchlo před sovětskou armádou, známou svým barbarstvím, na západní frontu, aby se vzdali postupujícím Američanům.

Pruský generál a teoretik Carl von ClausewitzČesky to asi nejlépe shrnul, když řekl: „Válka je pokračováním politiky jinými prostředky.“ Jinými slovy, cílem není jen zabíjet nebo jednoduše masakrovat. Během války se bezpochyby musí používat a je používáno násilí, ale používá se k dosažení konkrétního politického výsledku, tj. kapitulace, nikoli masakru protivníka. Stručně řečeno, násilí je šité na míru a zabíjíte pouze tehdy, když je to nutné. Vaší zákonnou, morální a etickou povinností je chránit životy, ať už civilistů nebo bojovníků, kdykoli je to možné.

Po většinu naší historie se Američané Clausewitzovy perspektivy drželi a právem si získali pověst houževnatých bojovníků na bojišti i velkorysých vítězů. Proč? Nejen proto, že je to morálně správné, ale také proto, že je to praktické a chrání naše vlastní vojáky, pokud se ocitnou v situaci, kdy jsou jejich životy vydány na milost a nemilost protivníkovi.

Obzvláště zřetelným historickým příkladem fungování této reciprocity byla opět druhá světová válka. Během trvání konfliktu se téměř 99 % amerických válečných zajatců zajatých NěmciČesky a Němců zajatých USA vrátilo ze zajetí bez úhony. Na jiných válčištích tomu tak nebylo. Například u Japonců bylo vzácné, že by brali americké zajatce, a pokud ano, více než 40 % z nichČesky v brutálním zajetí zahynulo. Čísla na východní frontě, která byla dějištěm střetu dvou nejnásilnějších ideologií v dějinách lidstva, svědčí o ještě větší lhostejnosti k lidskému životu.

I když zabíjení takzvaných „narkos“ na moři má značné právní a etické důsledky, jeden nevyslovený představuje potenciální morální újmu pro vojáky vykonávající rozkazy. Naše armáda je plná dobrých mužů a žen, kteří chtějí pro svou zemi to nejlepší. Věří, že jejich vůdci, až po vrchního velitele, mají na srdci jejich nejlepší zájmy.

Pouze ti, kteří válku neviděli zblízka, by se odvážili vychutnávat si krveprolití a násilí, které s ní souvisí. I když je to někdy nutné, je lepší se takovým setkáním vyhnout, i když jsou zcela oprávněná. Jakmile se jich jednou zúčastníte, už vás to nikdy neopustí. Proto je odpovědností vyšších velitelů zajistit, aby se jejich jednotky do smrtícího násilí zapojovaly pouze tehdy, je-li to nezbytné a oprávněné.

Téměř před dvaceti lety jsme s otcemČesky měli rozhovor, který mi utkvěl v paměti, jako by to bylo včera.

Během parného odpoledne koncem léta v Severní Karolíně v roce 2006 jsme si užívali klimatizaci v jeho hotelovém pokoji a těšili se na poslední chvíle před mým nasazením v iráckém Ramadi jako pěšák. Ve snaze vyhnout se tomu, co mělo přijít, jsem se kvůli pár vzácným okamžikům chtěl soustředit na baseball, rybaření – na cokoli jiného než na blížící se ponoření do světa násilí.

Můj otec, bohatě vyznamenaný vietnamský mariňák, měl jiné potřeby. Nakonec mě přerušil a upřel na mě téměř elektrický pohled. Chladně řekl: „Až zmáčkneš spoušť, ujisti se, že je to ze správného důvodu. To rozhodnutí s tebou zůstane po zbytek života.“

Administrativa by udělala moudře, kdyby si tuto moudrost osvojila, než se vydá dále po cestě, z níž nelze získat zpět ani životy, duše, ani národní čest.

James R. Webb byl advokátním spolupracovníkem v Quincy Institute for Responsible StatecraftČesky, kde se zaměřoval především na budování vztahů a přítomnosti Quincy Institute v Kapitolu. Předtím působil jako vojenský legislativní asistent senátora Randa Paula a jako senátorův zástupce v Senátním výboru pro zahraniční vztahy v letech 2018–2020. Byl poradcem Roberta F. Kennedyho Jr., ale v roce 2023 rezignovalČesky pro nesouhlas se senátorovým postojem k válce v Gaze. V letech 2005–2010 sloužil jako pěšák námořní pěchoty a je válečným veteránem z války v Iráku. Pracoval jako novinář, mimo jiné jako fotograf v Afghánistánu, kde byl přidělen k americkým silám. Byl také dodavatelem v oblasti obrany, terénním ředitelem a poradcem pro obrannou politiku v úspěšné kampani do Senátu USA v roce 2022.

Zpět na obsah

Analýza No Best-Case Scenario vyšla na blogu Matthew Hloha 18. prosince 2025

Žádný nejlepší možný scénář

Naštěstí se obavy, že prezident Donald Trump ve svém dnešním [18. prosince 2025] projevu k národu oznámí válku s Venezuelou, nenaplnily. V určitém okamžiku však k této válce dojde.

Minulý týden jsem hovořil se soudcem Andrew Napolitanem o pravděpodobných výsledcích americké války za změnu režimu ve Venezuele. Jak název příspěvku napovídá, žádné nejlepší možné scénáře neexistují.

Z 9. 12. 2025 na Judging Freedom:

Představuje Venezuela hrozbu pro americkou národní bezpečnost?

 

No, není nic, soudče, co by pro americkou národní bezpečnost představovalo hrozbu. Hrozbou pro americkou národní bezpečnost je přítomnost našich vlastních sil tam ve Venezuele, která vytváří možnost vzniku selhávajícího státu, který by měl následky pro celou západní polokouli v podobě nestability, chaosu a povzbuzení dalších organizací k pokusům o svržení svých vlád.

 

Důsledky pro národní bezpečnost tedy vyplývají z našich vlastních činů. Nevyplývají z ničeho, co dělá venezuelský stát.

 

Venezuelský stát, víte, je ubohý. Jakou hrozbu může pro Spojené státy představovat? Stěží by mohl ohrozit své sousedy. Je to stát, který sice nezkrachoval, ale hroutí se; především kvůli americkým sankcím – když si to počítáme, myslím, že to od roku 2005 bylo 12 kol sankcí, od roku 2002 5 amerických pokusů o převrat. Takže přítomnost této americké flotily, která tam je, je příliš malá na to, aby provedla invazi ve stylu Iráku nebo Afghánistánu, má správnou velikost tak leda pro operaci ve stylu Libye.

 

Myšlenka je taková, že Američané zajistí letecké údery, útoky dronů, mohli by zajistit výsadky komand, dali by peníze na zaplacení žoldnéřů a milicí a vytvořili by ve Venezuele podmínky pro opoziční skupiny, aby sesadily Madura a zaujaly jeho místo. A pokud si někdo myslí, že to dobře dopadne, víte, potřebuji vědět, jaké historické knihy jste četl, protože nemohu najít důkazy o tom, že by něco takového probíhalo hladce.

 

Myslím, že v nejlepším případě máte… žádný nejlepší případ neexistuje.

 

Snažím se, soudče, přijít s nějakým řešením, jak by vojenská akce proti Venezuele neskončila různými scénáři, které by všechny vedly nejen k velké nestabilitě, občanské válce a utrpení 30 milionů Venezuelanů, ale které by mohly vést k velké nestabilitě, utrpení, chaosu a válce na celém kontinentu; stejně jako to způsobily americké vojenské akce ve Vietnamu, Iráku, Afghánistánu, Sýrii a Libyi.

 

Můžeme si probrat různé scénáře. Pokud bude Maduro sesazen a opoziční skupiny vedené Gonzálezem a Machadem se chopí moci… Co s tou poměrně velkou částí populace, která Madura podporuje, která je stoupencem Madura a která by byla uzurpována?

 

Myslíte si, že si někdo představuje, že bude tiše sedět? Takže i když dojde k hladké změně režimu, narazíte na problém, že ti, kteří byli poraženi, teď budou bojovat o znovuzískání ztracené moci.

 

Pokud Maduro padne a Machado s Gonzalezem a opozicí se k moci nedostanou, pak tu máme občanskou válku.

 

A pokud Maduro nepadne, což je stejně pravděpodobné jako všechny ty ostatní možnosti, pak tu máme Madurův režim toužící po pomstě, snažící se potlačit ty, kdo se ho pokusili svrhnout, kdo se na tomto vlastizrádném činu podíleli.

 

Žádné scénáře nepřinášejí žádnou míru stability, žádnou míru čehokoli benevolentního nebo prospěšného, ​​řekl bych, pro venezuelský lid. Takže všechno, co si promyslíme, co se může s americkými vojenskými akcemi ve Venezuele stát, nakonec skončí tím, že to jsou různé cesty ke stejnému stavu. Narušení, zděšení, represe, možná násilí, utrpení a občanská válka ve Venezuele.

 

Samozřejmě existuje velké nebezpečí, že by se to rozšířilo za hranice Venezuely, což už američtí představiteléČesky říkají. Lidé jako Machado říkají, že cílem je pokračovat z Venezuely do Nikaraguy a na Kubu. A dovedete si představit tyto různé skupiny v celém regionu, které nejsou u moci, a které vidí, že nejlepší způsob, jak se k ní dostat, je dokázat Američanům, že si zaslouží jejich podporu, nebo věřit, že pokud tady provedeme převrat, uspořádáme povstání, Američané přijdou a podpoří nás, stejně jako to udělali ve Venezuele. Takže skutečně pohlížíme na situaci, kdy Venezuela a vojenská akce tam by mohly v celém regionu vyvolat nejen nestabilitu, ale válku.

 

(Přepis byl automaticky vygenerován a upraven pro lepší přehlednost.)

Existuje ještě jeden scénář, který jsem soudci Napolitanovi nepopsal, a který je podobný politice USA vůči Iráku z let 1991-2003. V tomto scénáři jsou sankce zpřísněny, země je blokována, existuje bezletová zóna (Irák ji měl dvakrát) a USA na Venezuelu pravidelně útočí, stejně jako útočily na Irák, téměř každý týden, někdy i denně, po dobu 12 let.

Je těžké si představit, jak by taková politika podobná „politice zadržování“ Iráku z let 1991-2003 nevedla k totální válce proti Venezuele, bez ohledu na prezidenty, kteří po Donaldu Trumpovi nastoupí. To je to, co imperiální prezidenti dělají. Bill Clinton pokračoval ve válce George H. W. Bushe proti Iráku, která vyvrcholila invazí W. Bushe. Barack Obama eskaloval válku W. Bushe v Afghánistánu, která sama o sobě byla pokračováním zástupné války Cartera-Reagana-Bushe v Afghánistánu proti Sovětům. Trump pokračoval v Obamově špinavé válce v Sýrii a eskaloval napětí na Ukrajině. Setrvačnost impéria je silnější než kterýkoli jednotlivý prezident.

Obecným poznatkem je, že válka je živnou půdou pro nezamýšlené důsledky. Jsou mnohem větší než válka. Válka je nadlidská síla, která si z těch, kdo pošetile a bezohledně věří ve svou vlastní vůli, udělá nástroje. Tato pravda se znovu ukáže v nadcházející válce ve Venezuele.

Poslední dva roky mě zaměstnává prolínání masakru neviňátek s genocidou v Gaze. Je to příběh útěku Svaté rodiny do Egypta, jejich životů jako uprchlíků a cizinců v cizí zemi a pronásledování uprchlíků a imigrantů v naší zemi dnes, co mě v tomto vánočním období dojímá.

Nemám žádné nápady, jak tento příspěvek ukončit, kromě toho, že napíšu toto:

Tak tomu bylo v Kristově době, jako tomu bylo v Twainově době, jako tomu bylo v době Johna a Yoko, tak je tomu i v naší době.

Magnificat. Požehnaná buď Maria.
(Svrhni mocné, vyžeň bohaté, nasyť hladové, povznes pokorné)

Veselé Vánoce.

Zpět na obsah