1. Ladislav Hohoš: Svet námesačne vošiel do obnovenej studenej vojny
2. Wolfgang Bittner: Podvedená společnost – Jak je populace indoktrinována a připravována na válku

Svet námesačne vošiel do obnovenej studenej vojny

Viktor Vasnecov (1887): Čtyři jezdci Apokalypsy (Vítězství, Válka, Hladomor, Smrt). Zdroj: Wikipedia

Americký minister zahraničných vecí Marco Rubio vo štvrtok poprelČesky tvrdenia vysokých ruských predstaviteľov, že Washington a Moskva dosiahli dohodu o ukončení vojny na Ukrajine počas minuloročného prezidentského summitu na Aljaške. Ponuka obsahovala aj obnovenie hospodárskych vzťahov medzi USA a Ruskom vrátane spolupráce pri ťažbe nerastných surovín.

Rubio povedal novinárom: „Na Aljaške bol návrh (proposal), ale nedošlo k žiadnej dohode. Keby bola dohoda, vojna by sa skončila,“ a zopakoval pripravenosť Washingtonu zohrať „konštruktívnu úlohu“ v mierových rozhovoroch.

Pripomínam, že stretnutie v Anchorage inicioval prezident Trump a predložil tam americkú ponuku, ktorú prezident Putin prijal. Áno, medzištátne dohody trvajú dovtedy, pokým trvá pomer síl, za ktorého boli uzavreté. Volá sa to Modus vivendi. A niekedy sa uzatvárajú s úmyslom, že nebudú nikdy naplnené, lebo aspoň jedna strana sleduje v skutočnosti iné zámery. Takže pán Rubio má pravdu. V zásade málo záleží na tom, či dohoda bola ústna (prísľub) alebo uzavretá písomne. Príklad: rozširovanie NATO na východ, Minské dohody.

Takže vojna sa neskončila.

Dva extrémne odlišné pohľady

Vhľad prvý.
Vyberám z rozsiahleho komentára v denníku The IndependentČesky. Inštruktívny titulok: Putin požaduje mierové rozhovory. Nastal čas na kopanec, pokiaľ je na zemi. Editor Sam Kiley tvrdí, že Rusko prehráva vo vojne na Ukrajine. Rozhovory v Anchorage vyvolali ruský revizionizmus sovietskeho štýlu, čo spojenci USA považovali za kapituláciu vo vzťahu k Moskve. Ukrajina získala výhodu nad Ruskom prostredníctvom dominancie v Čiernom mori.

Trump je zaneprázdnený vojnou proti Iránu. Vojnu v Perzskom zálive nateraz prehral. Aktuálne by mohol vyhľadať ľahké víťazstvo, čo – ako v Kremli vedia – predstavuje príležitosť pre Zelenského.

Európa, ba dokonca aj USA, však majú jednu možnosť. Tou je posilniť úspech Ukrajiny proti Rusku; pomôcť Kyjevu nielen zmraziť frontové línie, ale aj zničiť základy ruských logistických operácií tak, aby sa moskovský front úplne zrútil.

Ukrajina to možno dokáže dosiahnuť aj s tým, čo už má, prostredníctvom zúrivej kampane útokov stredného doletu na území okupovanom Ruskom.

Putin si uvedomuje, že porazená ruská armáda je nebezpečná, pamätá na hanebný návrat ruských vojsk z prvej svetovej vojny, kedy pomohli zvrhnúť cára. Rusko je federáciou štátov, impériom riadeným z Moskvy prevažne bielymi mužmi. Neruskí politici a obyvateľstvo by mohli privítať vojenský kolaps Moskvy a vzbúriť sa proti ruskej koloniálnej nadvláde.

Spojenci Ukrajiny (plus Amerika) sa zďaleka nestotožňujú s obnovením rozhovorov založených na absurdných požiadavkách na ukrajinskú neutralitu, trvalú vojenskú slabosť a územné straty, lež môžu využiť príležitosť, nastolenú Putinom, a pomôcť Západu zbaviť sa tejto hrozby zo strany Kremľa – aspoň na nejaký čas.

Je naozaj pozoruhodné, ako z neokoloniálneho Albionu zaznievajú argumenty o ruskom kolonializme. Dôležitejšia je však priznaná skutočnosť, že ani súčasná ponuka zasadnúť za rokovací stôl neznamená žiadnu serióznu snahu vyjednávať. Treba dočasne získať nejaký čas na konečné riešenie ruskej otázky.

Vhľad druhý.
Analytik Jurij Barančik na platforme Discred.ruČesky reaguje na to, že Rubio resetoval „ducha Anchorage“ – čo robiť? Minister zahraničných vecí RF Sergej Lavrov diplomaticky zauvažoval nad tým, že Aľjašku vymysleli, aby získali čas na vyzbrojenie Kyjeva. Dôvodom je facka, ktorú utrpel Trump zo strany Iránu. Trump ako narcis sa musí na niekom odreagovať. V Bielom dome vymysleli, že na fackovacieho panáka sa hodí Rusko.

Problém ruskej diplomacie spočíva v tom, že ak bude trvať na dohodách, tak bude vyzerať ako ohrdnutá dievčina, ktorá sa dožaduje svadby. Ak Moskva hodí cez palubu príbeh Anchorage, treba začínať celkom od začiatku, teda vnútropolitickou mobilizáciou, vonkajšou rétorikou a cestou po stupienkoch eskalácie. Toto si značná časť (ruskej) elity neželá.

Analytik urobil päť záverov. Najprv treba zrušiť Anchorage. Ide o obdobný podvod ako rokovania v Istanbule v roku 2022. Ďalej odvolať odpustky vo vzťahu k Zelenskému, napríklad neútočiť iba na vojenské objekty, ale aj na vojensko-politických predstaviteľov.

Ako demonštráciu rozhodnosti uskutočniť presné údery hypersonickými zbraňami na vojenské základne v Európe (Rzešov, Konstanca) a predložiť Európe ultimátum, aby prestali vojensky podporovať kyjevskú chuntu. V prípade, že ultimátum nebude prijaté, vykonať 4-5 jadrových zásahov na ciele v Poľsku, Rumunsku, Nemecku, Baltickom a Severnom mori.

Po štvrté, s ohľadom na výsledky summitu G7, zrušenia Anchorage, najdôležitejšie kádrové zmeny uskutočniť nie po septembrových voľbách do Štátnej dumy, lež pred týmito voľbami. Lebo Zelenský v Éviane získal voľnú kartu nielen na posilnenie frontových bojových akcií, ale aj na zosilnenie úderov do hĺbky ruského územia.

Napokon, zvrátiť situáciu v informačnom priestore, konkrétne v zmysle ukončenia raketových a bezpilotných útokov v tyle. Toto ľudí najviac dráždi – protivzdušná obrana by sa mala vykonávať výlučne na nepriateľskom území. Potom by sa automaticky vyriešil problém bezpečnosti ľudí vo frontovej zóne, dostupnosti benzínu atď. Ak za týmto účelom treba zničiť centrum Kyjeva, nech o tom v generálnom štábe uvažujú, treba konať rozhodne a okamžite. Treba útočiť na životne dôležité body ukrochunty, nezdržovať sa maličkosťami.

Takže môžeme s určitosťou predpokladať, že o výsledku vojny na Ukrajine sa rozhodne na bojisku.

Možný scenár pokračovania vojny

Analytik A.KorybkoČesky konštatuje, že

Ak bude Rusko pokračovať vo „vojne na vyčerpanie“ ďalšie roky namiesto toho, aby vojnu čoskoro rozhodujúcim spôsobom ukončilo, tak sa stane zraniteľnejším než kedykoľvek predtým ohľadom invázie „sanitárneho kordónu“ okolo roku 2030. Rusko tak bude prinútené buď kapitulovať alebo sa v rámci sebaobrany uchýliť k jadrovým zbraniam. Ani jeden z oboch scenárov nie je priaznivý, avšak mohol by nastať, pokiaľ Rusko dovtedy neobnoví účinok odstrašovania. Preto je nevyhnutné okamžite obnoviť účinok odstrašovania, rýchlo vyhrať ukrajinský konflikt a potom prelomiť tento nový „sanitárny kordón“.

Podľa Korybka Zelenského ultimátum Lukašenkovi poskytuje Putinovi možnosť, aby konečne obnovil účinok odstrašovaniaČesky. Bielorusko je ruským spojencom v rámci Spoločenstva nezávislých štátov. Hypersonické rakety Orešnik a taktické jadrové zbrane sú rozmiestnené v Bielorusku za účelom obrany. O výsledku konfliktu zďaleka nie je rozhodnutéČesky, ale to sa môže okamžite zmeniť v závislosti od toho, ako bude Putin konať.

A príčiny, ktoré vedú k svetovej vojne

Už dlhšie si kladiem otázku, prečo vlastne vypukli dve svetové vojny a aktuálne hrozí tretia. No, nemyslím odpovede na úrovni školského dejepisu, lež uvažujem z geopolitického hľadiska.

Prvá svetová vojna, ktorá zničila Európu – v tom mal O. Spengler pravdu – vznikla akosi mimochodom a nikto ju autenticky nechcel rozpútať. Politici podľa historika Ch. Clarka konali ako „Námesačníci“ (je to aj názov knihy). Druhá svetová vojna bola pokračovaním tej prvej. V oboch prípadoch boli dve rivalizujúce impériá, Nemecko a Rusko (ZSSR) proti anglosaskej hegemónii (Veľká Británia, neskôr USA).

Čo ma desí, to sú zložité a často klamlivé diplomatické manévre pripomínajúce roky pred vypuknutím oboch svetových vojen. A nové zbrane treba vyskúšať, tak sa vytvára nová vojenská doktrína, aktuálne sú to drony. Na skúšky treba vhodnú strelnicu, napríklad svojho času občianska vojna v Španielsku alebo aktuálne na Ukrajine.

Emeritný profesor politických vied R. Sakwa (Kent, Moskva) rozlišuje dve studené vojny; dlhé roky sa venuje výskumu, prečo prvá studená vojna prerástla do tej druhej. Po roku 1989 sa zrodila nová paradigma medzinárodnej politiky, pričom celá kultúra je spätá so studenou vojnou, ktorá sa stala formou medzinárodnej politiky. Politický Západ si uzurpoval privilégia, ktoré patrili inštitúciám ako OSN. Keď neokonzervatívci stratili rovnocenného súpera, začali uplatňovať stratégiu, založenú na US dominancii a uvalili obmedzenia na potenciálnych konkurentov (Čína a Rusko). Cieľom bolo upevnenie neoliberálneho kapitalizmu, ktorý reálne prechádza krízami od sedemdesiatych rokov. Nástup Politického Východu a asertívnejšie stratégie svetovej väčšiny neangažovaných krajín znamenajú vstup protikladných síl na globálnej úrovni.

Boj pokračuje a geopolitické spory v medzinárodnej politike sa na domácej scéne odrážajú v zostrujúcom sa napätí medzi starým atlantickým konsenzom a hnutiami, ktoré sú zvyčajne označované za populistické a spochybňujú militaristické a „darebácke“ črty postkomunistickej paradigmy svetového poriadku.

Krajiny v rámci Druhej studenej vojny vytyčujú železné opony doma aj v zahraničí. Praktiky Prvej studenej vojny sa opakujú, ale zároveň sa v dôležitých aspektoch líšia. Namiesto binárneho rozporu medzi kapitalizmom a socializmom prevládajú vágnejšie formulácie napríklad demokracia verzus autokracia. Dekolonizácia zrodila množstvo národných štátov, ktoré už nie sú ochotné tolerovať neokoloniálne spôsoby vykorisťovania a dominancie. Namiesto bipolarity nastupuje multipolarita, sformovali sa štyri hlavné veľmoci – Čína, India, Rusko a USA plus niekoľko stredných veľmocí Politický Západ stavia na kohézii a jednote pod americkým tútorstvom. Politický Východ odmieta takúto podobu hegemónie a zavrhuje politiku blokov. Hospodárske systémy USA, EÚ a Čína sú silne integrované, koná sa veľké odpútavanie. Spory vedú k rozvinutiu „dezinformačného priemyslu“, kde sa štátni i neštátni aktéri usilujú regulovať a dohliadať na digitálny svet komunikácií.

Vojna sa vrátila domov do Európy. Prekonanie všetkých týchto rozdielov je črtou, ktorá určuje základný charakter studenej vojny – pretrvávajúcu hrozbu jadrového zničenia.

Sakwa rozlišuje pozitívny a negatívny mier. Pozitívny mier spolupráce nastal po druhej svetovej vojne, jeho charakteristikou je Charta OSN. Negatívny mier konfrontácie bol typický pre Prvú studenú vojnu. Náznaky pozitívneho mieru sa znovu začali formovať v 90-tych rokoch. Netrvalo to dlho, medzníkmi sú roky 1999 alebo 2014 (vec výkladu).

Neschopnosť vybudovať európsky bezpečnostný poriadok zahŕňajúci všetky štáty od Lisabonu po Vladivostok vyvolala napätie, ktoré sa skončilo obnovenou studenou vojnou a ešte horšími vecami. Dnes by bol úspechom aj negatívny mier. Obmedzenia a zábrany skoršej studenej vojny boli nielen odstránené, ale stratila sa aj kultúra, ktorá ich vytvorila.

Zdroj: Richard SakwaČesky, The Culture of the Second Cold WarČesky, AnthemPress, London 2025.

Doc. PhDr. Ladislav Hohoš, CSc. (*1948) je slovenský neo-marxistický filozof a futurolog. V letech 1967 – 1973 vystudoval filozofii a anglistiku na Univerzitě Komenského (UK) v Bratislavě, kde vyučuje na katedře filozofie. Je zakládajícím členem a předsedou Slovenské Futurologické společnosti, zakládajícím členem společnosti Network for Critical Studies of Global CapitalismČesky. Přednáší na Katedře filozofie a dejín filozofie Filozofická fakulty Univerzity Komenského a na Filosofické fakultě Karlovy univerzity. Předmětem jeho zájmu je také problematika vědecko-technického rozvoje. Kritizuje liberalismus a kapitalismus (volný trh), podporuje myšlenky sociálně-demokratických (socialistických) a komunistických alternativ. Je autorem a spoluautorem několika knih, m. j. Vedecko-technická revolúcia a budúcnosť ľudstva (1985); Civilizácia na rázcestí: Po polstoročí (2019), Svet v bode obratu (2011). Má účet na Facebooku a své příspěvky publikuje v časopisech Nové Slovo, !Argument, Socialistický kruh, Dav Dva a v dalších médiích.

---

Související:

Rusko na pokraji jaderného Rubikonu: Proč si Západ zahrává?

Vzhůru do války!

Začala třetí světová válka, spravedlivá pro všechny. Téměř.

Zpět na obsah

Esej Wolfganga Bittnera Die betrogene Gesellschaft – Wie die Bevölkerung indoktriniert und auf einen Krieg eingestimmt wird vyšel na serveru Forvm Geopolitica 26. června 2025. Text je rukopisem přednášky Wolfganga Bittnera, kterou přednesl v Göttingenu 6. června 2026, rozšířený o odkazy na prameny.

Podvedená společnost – Jak je populace indoktrinována a připravována na válku

Podmínky v Německu se v posledních letech zásadně změnily – taženy politickými silami: nejistota a strach bují, sobectví nahradilo empatii a nenávist je namířena proti vnitřním i vnějším nepřátelům. To usnadňuje těm, kteří jsou u moci, manipulovat s obyvatelstvem dle vlastního uvážení. Mimo jiné je patrná nadměrná digitalizace, registrace a sledování. Jak je stále jasnější, zejména strach se ukazuje jako účinný prostředek k prosazování autoritářských politických opatření, a to jak mezi poddajnými stoupenci, tak i mezi indoktrinovanou, pasivní populací.

To se projevilo během koronavirové krize, kdy výkonná moc, obcházejíc parlament, zavedla dekretem protiústavní opatření. Přes noc přestala platit zakotvená občanská práva a dělba moci byla pozastavena. Kancléřka Merkel a zemští premiéři, s vyloučením parlamentního dohledu a ignorováním základních práv, rozhodli o dalekosáhlých omezeních kontaktů a také o omezeních v kulturním, zábavním a pohostinském sektoru.

Federální, státní a místní politici zavedli zákazy kontaktů a vycházení, které sousedé, orgány veřejného pořádku a policie ochotně vymáhali. Vydávali zákazy shromažďování, povinné nošení roušek a podobná opatření; neočkovaní byli obtěžováni a vyloučeni. Rodiny byly uzavřené ve svých domovech a byly uzavřeny školy, denní centra, univerzity, knihovny, rekreační zařízení a mnoho podniků, stejně jako kanceláře, továrny a další společnosti. Veřejná zařízení nebyla týdny k dispozici. To vytvořilo neskutečnou nouzovou situaci, připomínající autoritářské režimy a válečné doby.

Nejen administrativa, ale i soudnictví se ukázalo jako poslušný prosazovatel nezákonné vládní politiky, pro kterou se média zvrhla v jejich mluvčí. Vznikaly jen sporadické protesty, které byly rychle potlačeny. Lékaři, kteří udělovali výjimky z očkování, se stali obětí právního systému, dokonce i soudce, který zrušil povinnost nošení roušek pro děti ve dvou školách. Jeho dům byl prohledán, byl suspendován z funkce a odsouzen ke dvěma letům vězení, což v listopadu 2024 Federální soudní dvůr potvrdil.[1]

Děly se neuvěřitelné věci. Pamatuji si, jak dva policisté honili děti, které sjížděly na sáňkách z horského svahu a porušovaly tak zákaz vycházení, jak nadřízení nutili podřízené k očkování a jak sousedé podávali trestní oznámení, protože na narozeninovou oslavu vedle se dostavilo více lidí, než bylo povoleno. A rád bych od těch policistů, nadřízených a sousedů věděl, co si o své tehdejší sadistické horlivosti, způsobující ostatním lidem neštěstí, myslí dnes.

Je nasnadě podezření, že ponižující opatření zavedená po vyhlášení pandemie koronaviru sloužila k ukáznění obyvatelstva a jeho přípravě na probíhající válečné přípravy. „Moc se vrátila na svá opuštěná velitelská stanoviště,“ napsali psychoanalytici Almuth Bruder-Bezzel a Klaus-Jürgen Bruder na jaře roku 2025.[2] „Rozšířila se, znovu pronikla do všech oblastí společnosti a každodenního života, chovala se troufale a namyšleně, jako bychom už byli ve válce – na kterou se stále musíme připraviovat. A tak je tato příprava již jako válka pociťována. A nejen pociťována, je to válka – proti obyvatelstvu.“

Ministr obrany Boris Pistorius prohlásil: „Rusko se stává stále větším nebezpečím pro NATO“[3], Německo se musí stát „válečně připraveným“; ministr zahraničí Wadephul oznámil: „Rusko pro nás vždy zůstane nepřítelem“[4]; kancléř Friedrich Merz informoval obyvatelstvo: „Nejsme ve válce, ale už ani nejsme v míru“[5], jinými slovy: Nemáme mír a Rusko je dědičným nepřítelem, proti kterému je třeba bojovat všemi prostředky.

Takže občané by měli být rádi, že vláda utrácí miliardy a miliardy na zbrojení, dokonce i na přípravu války proti Rusku. Neexistuje šikovnější způsob, jak s populací manipulovat; arogance dosáhla bodu zlomu. A navzdory neustále rostoucím cenám potravin, topení a elektřiny, viditelnému zbídačení a erozi sociálního státu se podřízená většina řídí politikou vlády, která zrazuje její zájmy.

Vyvolaný strach ze smrti

Bloger Uli Gellermann, který provozuje ostře laděný a provokativní blog „Rationalgalerie“, napsal během koronavirové krize v dubnu 2020: „Strach ze smrti je současným nástrojem moci. Tento nástroj je politicky úspěšný a demokratický do té míry, do jaké průzkumy potvrzují postup hlavních lékařů v kanceláři kancléře. Současný teror veřejného mínění je zdravý; tak se v tuto chvíli cítí většina lidí.“[6] V té době by to byla „hodina ústavně loajální opozice“, ale i Zelení a Levice uvítali totalitní opatření naznačující rozpad demokratického vědomí v Německu.

Pokud jde o podmanění populace generováním strachu, psychoanalytik Klaus-Jürgen Bruder v červnu 2020 komentoval situaci takto: „Nic netušící, bezradná populace je bez jakékoli přípravy ‚přes noc‘ nucena zapomenout na vše, co pro ni dříve bylo důležité: všechny cíle, všechny pohyby, všechny obchody, všechny kontakty – jako by to byla ‚blesková válka‘, ráno, po kterém si nevěřícně mnou oči. ‚Vyrovnaný rozpočet‘ nikdy nebyl tak rychle zapomenut, stejně jako byl prozatímní cíl zajištěn dechberoucím spuštěním finančních záchranných balíčků, přičemž podrobení se ponechalo pouze jako vytěsňující aktivita: jako přijetí nových pravidel (ne)kontaktu, nepřipouštění ostatních příliš blízko, ba dokonce jejich odmítání, pokud se příliš přiblíží, obecné podezření vůči všem, hlasité schvalování předchozích pravidel…“[7]

Klaus-Jürgen Bruder pokračoval: „Je to skutečně hrozivé: dozvědět se, slyšet, že obrovská epidemie, která si již vyžádala mnoho obětí ve Wu-chanu v Číně, nyní dorazila i do Evropy. A je stejně pochopitelné s vděčností přijmout navrhovaná ochranná opatření a zajistit, aby je dodržovali i ostatní.“ Ale co je podle něj ohromující, je, „že se to všechno děje tak bezvýhradně, že izolovaný nesouhlas okamžitě vyvolává agresivní obranu, jakou jsme už dlouho neviděli, jakou známe jen z dob, kdy kritika jednání státu vedla k odsouzení nepřítele.“

Bruder připsal „podmaněným“ zásluhy za to, že nevěděli o směrnici federálního ministerstva vnitra, „která navrhovala manipulaci s obyvatelstvem prostřednictvím masivních a koordinovaných zastrašovacích kampaní – protože tento dokument koloval pouze jako utajovaný materiál pro úřední potřebu“. Odkázal na zjevně uniklý strategický dokument ministerstva z března 2020, který hovořil o „komplexní mobilizační kampani“, kterou měla federální vláda zahájit.[8]

O pět let později, v říjnu 2025, prezident Svazu záložníků německých ozbrojených sil Patrick Sensburg předpokládá v případě války přibližně tisíc mrtvých a těžce zraněných denně[9], přesto si toho téměř nikdo nevšímá. Jako by válka proti Rusku byla nevyhnutelná, jako by válka byla naprosto normální. Německý ministr obrany Boris Pistorius, který bez jakýchkoli důkazů neustále varuje před ruským útokem, chce z německých ozbrojených sil udělat nejsilnější armádu v Evropě. Do roku 2035 se má počet aktivních vojáků zvýšit ze 186 000 na 260 000 a počet záložníků na 200 000, aby bylo k dispozici alespoň 460 000 vojáků pro nasazení ve válce společně se spojenci NATO (proti Rusku).

Německo je ničeno bezskrupulózními politiky a vmanévrováno do třetí světové války, ale proti této destruktivní politice téměř nikdo neprotestuje. Místo toho mnoho lidí demonstruje proti tomu a onomu, zejména proti opoziční straně AfD, a za demokracii po boku politiků, kteří ji v současné době ruší.

Vládněte skrze strach

Na téma dominance skrze strach psycholog a kognitivní vědec Rainer Mausfeld ve své knize „Strach a moc – techniky generování strachu v kapitalistických demokraciích“ poukazuje na psychotechniku „propagandistického vytváření údajných hrozeb“[10]. Jinde Mausfeld píše: „Tímto způsobem generovaná nejistota může být následně využita k vyvolání strachu pro mocenské účely. Cyklus generování zmatku a strachu, ze kterého je těžké uniknout. Sociální důsledky silných iracionálních afektů a výsledných sociálních rozdělení jsou stále zjevnější. A jistě poskytnou další záminky pro zintenzivnění autoritářských a represivních opatření.“[11] Není bezdůvodné, že je Mausfeld, vynikající analytik selhání zastupitelské demokracie a médií, do značné míry ignorován.

Vše, co neodpovídá narativu, je ignorováno nebo zakázáno; ti, kteří linii nedodržují, mohou být zastrašováni, trestáni nebo jinak umlčováni, ať už nezákonně nařízenými domovními prohlídkami, pokutami, sankcemi nebo – jak se v některých případech stalo – uvězněním. To zajišťují politici, zástupci médií, pracovní skupiny a programy pro zaznamenávání nežádoucích názorů, ale i státní zástupci, soudy a dokonce – neoprávněně – Rada Evropské unie.

Michael Ballweg, organizátor několika velkých demonstrací hnutí Querdenker, byl od června 2022 držen devět měsíců ve vyšetřovací vazbě. Byl obviněn z podvodu a praní špinavých peněz. Řízení bylo předběžně ukončeno v roce 2025 varováním pro údajné daňové úniky ve výši necelých 20 eur. Reiner Füllmich, právník a mluvčí vyšetřovacího výboru pro koronavirus, byl držen ve vyšetřovací vazbě od října 2023 do dubna 2025, kdy byl odsouzen ke třem letům a devíti měsícům vězení za údajné zpronevěry vybraných darů. Lékařka Bianca Witzschel byla odsouzena ke dvěma letům a osmi měsícům vězení za vydávání lékařských potvrzení týkajících se povinného nošení roušek nebo osvobození od očkování na základě své terapeutické odpovědnosti. Tyto případy by měl vyšetřovat parlamentní vyšetřovací výbor, protože pravděpodobně představují do očí bijící porušení státního práva.

Toto úsilí je obrovské. V reportáži americké televizní stanice CBS ze 16. února 2025 reportéři uvedli: „Desítky policejních týmů po celém Německu prohledávaly domy před východem slunce v rámci koordinovaného zátahu v úterý. Státní policie nehledala drogy ani zbraně, ale osoby podezřelé ze šíření nenávistných projevů online.“[12]

Zpráva rovněž odhalila, že byla zřízena online pracovní skupina pro boj proti nenávistným projevům a že ve spolkové zemi Dolní Sasko existuje 16 jednotek, které vyšetřují nenávistné projevy na internetu: „Ročně řeší přibližně 3 500 případů (…) Devět vyšetřovatelů pracuje mimo kancelář. Každý měsíc dostávají stovky tipů od policie, kontrolních skupin a obětí.“ Za poslední čtyři roky jednotka „úspěšně vyšetřila přibližně 750 případů nenávistných projevů“.

Je to neuvěřitelné. Domovní prohlídky, při kterých policie často zabavuje pracovní vybavení, jako jsou chytré telefony a notebooky, nařizují v Německu zástupci státní moci na základě projevu nesouhlasného názoru, jako jakýsi preventivní trest, a – věřte nebo ne – tři dotazovaní státní zástupci se tím před běžící kamerou baví s plným vědomím své uzurpované moci.

Mezi takzvané „síly podporující stát“ patří také veřejně financovaná sdružení, která se staví proti kritickému zpravodajství vůči vládě, novinářům, kteří vyjadřují nežádoucí názory, a takzvaným konspiračním teoretikům, Putinovi obhájcům nebo „Querdenkerům“. Odsouzení údajných nepřátel ústavy a dezinformačních agentů je na denním pořádku a tomuto účelu slouží Centrum pro liberální modernitu (LibMod), které vedou rusofobové Marieluise Beck[13] a Ralf Fücks[14]. LibMod dostává značné finanční prostředky, mimo jiné od Spolkového ministerstva pro rodinné záležitosti, a zaměstnává četné zaměstnance. Naproti tomu kritickým internetovým fórům, jako je hojně navštěvované NachDenkSeiten, která jsou hanobena jako „Querdenker média“, byl odebrán status neziskové organizace.

Mezi samozvanými „obránci demokracie“ se šíří lži, praktikuje se diskriminace a bují pomluvy. Veřejně financovaný „ověřovač faktů“ Tagesschau (hlavní německý večerní zpravodajský program) se ve velmi zaujatém vysílání jednoduše zaměřil na švýcarského historika a spisovatele Daniele Ganser, německou politoložku Ulrike Guérot a bývalou moskevskou zpravodajku ARD Gabriele Krone-Schmalz: Byli označeni za „pochybné“, „méněcenné“ a „absurdní“ a obviněni ze „zjevného šíření proruských postojů“.[15]

Jde o pochybné projekty a široce interpretované pojmy, které státní orgány k prosazování demokracie používají. Údajně nezávislé výzkumné centrum Correctiv[16], které v listopadu 2023 špehovalo soukromou diskusi v Postupimi a přirovnalo ji k nechvalně známé konferenci ve Wannsee, se tak podařilo spustit rozsáhlou a lživou kampaň „proti pravici“, která zahrnuje prakticky cokoli, co je politicky nepřijatelné.[17]

Sankce Evropské unie vůči soukromým osobám

Excesy se stupňují. Evropská unie se prostřednictvím svého 17. balíčku sankcí proti Rusku, přijatého 20. května 2025, dopustila závažného porušení svobody projevu a tisku, což představuje nový rozměr nezákonného zastrašování a trestání novinářů kritických vůči vládě a jejich příznivců. Poprvé byli postiženi dva němečtí občané: novinář a spisovatel Thomas Röper a novinářka a blogerka Alina Lipp.[18] Oba žijí v Rusku a podávají odtud zprávy. Podle odůvodnění sankcí šíří „ruskou propagandu“ a svými reportážemi přispívají k „destabilizujícím aktivitám“.

Na Röpera a Lipp byl uvalen zákaz vstupu a tranzitu a jejich majetek v západní Evropě byl zmrazen. Dále bylo nařízeno, že jim nesmí být poskytovány žádné finanční prostředky ani ekonomické zdroje, ať už přímo nebo nepřímo[19]. To také znamená, že jacíkoli podporovatelé nebo dárci podléhají trestnímu stíhání za úmyslné porušení sankcí podle předpisů EU, které musí být začleněny do vnitrostátního trestního práva, a mohou být potrestáni odnětím svobody.

Zákaz ze strany Evropské komise se zaměřil i na berlínského německého novináře Hüseyina Doğrua a švýcarského vojenského analytika a spisovatele Jacquese Bauda, který byl obviněn z vazeb na Rusko, o kterých tvrdí, že je nemá. V rozhovoru z 19. prosince 2025 Baud uvedl: „Toto rozhodnutí přišlo jako blesk z čistého nebe. Vůbec jsem ho nečekal, zvláště když jsem udělal vše pro to, abych se vyhnul propagandě. Dělám analytickou práci…“[20] Jak odhalila otázka na federální tiskové konferenci 17. prosince 2025, německá spolková vláda protiprávní sankce EU proti Baudovi uvítala.[21]

Tím si Evropská komise – ve shodě s německou vládou – přivlastňuje pravomoci, na které nemá nárok. Sankce jsou ukládány bez slyšení dotčených a bez soudního řízení. Neexistuje ani rozsudek, ani právní náprava; jedná se o čirou svévoli ze strany EU, smluvního subjektu bez demokratické legitimity. Těmito opatřeními Rada ministrů Evropské unie ukládá evropským občanům pro život ničivé tresty, na které se nevztahuje žádná smlouva. Jedná protiprávně, jak se stále častěji stává i v jiných případech, a tím definitivně ztrácí jakoukoli legitimitu.

Kognitivní válka

Boj o dominanci při formování veřejného mínění vstoupil do nové fáze. Přibližně od roku 2020 má NATO program kognitivní války, který zahrnuje informační válku, psychologické operace a vedení psychologické války. Zamýšleným cílem je co nejkomplexnější manipulace vnímání, což je patrné z oficiálních opatření přijatých proti údajným falešným zprávám a dezinformacím, respektive ruské propagandě.

Výzkumník propagandy Jonas Tögel píše o kognitivní válce: „Boj o mysl lidí se tak stává samostatnou válečnou technikou s deklarovaným cílem učinit z jednotlivce samostatné, oficiální válčiště NATO. Každý člověk je tak neustále v centru této vysoce moderní psychologické války.“[22]

NATO prohlásilo boj proti „dezinformacím“ za jeden ze svých hlavních úkolů. Tögel cituje z dokumentu NATO: „Nejúčinnějším způsobem, jak přemoci protivníka, je ovlivnit jeho myšlenky a přesvědčení a obrátit ho tak proti sobě samému. Pokrok ve výzkumu dezinformací a jejich dopadu na společnost povede k vývoji nových bojových plánů, jak těmto útokům čelit.“[23]

Agrese proti Rusku přerostla v naprostý hysterický chaos. Neustále se mluví o hybridních ruských útocích na německou infrastrukturu a o ruských dronech, které provádějí průzkum vojenských zařízení. Je možné, že vládní kruhy v Německu usilují o zásadní změnu statu quo prostřednictvím manipulace s názory, podněcování a zastrašování. Operace pod falešnou vlajkou by mohla být použita k vyhlášení výjimečného stavu, což by následně umožnilo zavedení nouzových zákonů a potenciálně i zákaz strany AfD.

Do toho jsou zapojeni i vrcholní politici; političtí oponenti mají být eliminováni a jejich názory zdiskreditovány. V pozoruhodně provokativním a kontroverzním projevu k výročí nacistického pogromu z 9. listopadu 2025 se spolkový prezident Frank-Walter Steinmeier zasazoval o zachování „firewallu“ a zákaz AfD, čímž opět zasahoval do politické diskuse stranickým způsobem a zneužíval svého postavení. Tvrdil, že právní stát by neměl nečinně přihlížet, dokud jeho odpůrci nebudou příliš mocní, a zdůraznil: „…odpověď naší ústavy je jasná: Strana, která se vydá cestou agresivního nepřátelství vůči ústavě, musí vždy počítat s možností zákazu.“[24] Tvrdil však, že již existují způsoby, jak bojovat proti AfD bez zákazu strany; například nepřátelé ústavy nemohou být soudci, učitely ani vojáky a „nepřátelé ústavy mohou být také vyloučeni z voleb okresního správce nebo starosty,“ uvedl Steinmeier. Spolkový prezident se tak zasazoval o znovuzavedení zákazů profesní činnosti v Německu.

Znepokojivé plány federální vlády

Dne 9. dubna 2025 uzavřely CDU/CSU a SPD koaliční dohodu o vytvoření nové vlády, která se ukázala jako další krok na cestě k totalitarismu. Hned na začátku se v ní uvádí: „Jasnost ohledně správné cesty pro nadcházející roky vyžaduje v první řadě jasnost v definování naší pozice: Navenek odpůrci naší liberální demokracie útočí na naši svobodu. Autoritativní mocnosti sílí. Ruská válka proti Ukrajině ohrožuje také naši bezpečnost. Zažíváme hybridní útoky na naši zemi s cílem zničit soudržnost v Německu, podkopat naši demokracii a ohrozit naši bezpečnost. Demokracie je však také pod každodenními útoky svých odpůrců uvnitř naší vlastní země.“[25]

Už jen toto „hodnocení“ objasňuje skutečnou povahu těchto politiků, do jejichž rukou se německé obyvatelstvo dostalo po vzniku koalice. Pro tvrzení, že vnější „nepřátelé naší liberální demokracie“ útočí na naši svobodu nebo že „ruská válka proti Ukrajině“ ohrožuje naši bezpečnost, nejsou předloženy žádné důkazy. Naproti tomu je již léta zřejmé, jak kolektivní Západ v čele s USA Rusku neustále vyhrožuje novými provokacemi.

Pro údajné hybridní útoky nejsou předloženy žádné důkazy, místo toho je rozdmýchávána nebezpečná agrese a štvaní proti Rusku. A kdo denně útočí na demokracii v naší zemi, když ne politici, kteří ji, jak v mnoha pasážích dokazuje koaliční smlouva, ruší?

Text pokračuje: „Naše ekonomika v Německu zažívá trvale slabý růst. Život v Německu se stal komplikovanějším, dražším a namáhavějším.“ Na důvody se neptá ani se na ně neodpovídá. Ani slovo se neřekne o vyhozených baltských plynovodech a z toho vyplývajících zničujících cenách energií, které ženou mnoho společností do bankrotu nebo do zahraničí, a to se dělo už dávno před invazí do Íránu.

Bezprostředně poté se objevují sliby, že vláda pod vedením Friedricha Merze vytvoří „prosperitu pro všechny“, posílí obranné a odstrašující schopnosti a „postaví se za Ukrajinu, která také brání naši svobodu a principy řádu založeného na pravidlech“. To vše zní jako reklama na výrobce pracích prostředků. Prosperita pro mnohé v Německu již existovala a obrana nebo odstrašování byly druhořadými zájmy, protože neexistovali žádní potenciální agresoři. Scénář hrozby byl vytvořen až v důsledku destruktivní politiky Západu.

Ale co brání Ukrajina, země, která po převratu v roce 2014 padla pod režim nacionalistů a fašistů a – podnícená Washingtonem – zahájila občanskou válku proti Doněcké a Luhanské oblasti? A co je to za „řád založený na pravidlech“, jehož principy Ukrajina údajně hájí? Kdo stanoví pravidla pro takový řád? Byla Charta Organizace spojených národů, která upravuje mezinárodní právo v duchu lidskosti a mírového soužití, pozastavena? A pokud ano, kým?

Koaliční dohoda opakovaně a nekriticky zmiňuje závazek vůči NATO a USA, stejně jako vůči Velké Británii a Francii; naopak ve snaze získat si přízeň Washingtonu má být omezena „destruktivní role“ „íránského režimu“ na Blízkém východě. Dále má být Německo, vzhledem ke své geografické poloze v Evropě, „dále rozvíjeno jako centrální uzel NATO“, výdaje na obranu mají být „významně a důsledně“ zvýšeny a mají být vytvořeny nezbytné podmínky pro „vojenskou registraci a dohled“.

Merzova vláda chce zjevně připravit Německo na válku s Ruskem. Je to jejich „demokracie“, nikoli demokracie lidu, která má být chráněna; vláda jiného státu, prohlášená za nepřítele, je nazývána „režimem“ a válka má být vedena na Ukrajině s využitím obrovských finančních a materiálních zdrojů. Mnoho stránek dohody se zabývá armádou, znovuzbrojováním, antagonismem vůči Rusku a podporou Ukrajiny až do kýženého vítězství nad úhlavním nepřítelem, zosobněným v postavě Vladimira Putina.

Rusko jako obraz nepřítele

Kampaň proti Rusku pokračuje neúnavně. Zatímco Vladimir Putin dělá vše, co je v jeho silách, aby se vyhnul válce s NATO, provokace proti Rusku ze strany západní aliance, nyní umenšené na velikost USA a známé jako Koalice ochotných, přetrvávají. V čele této kampaně bohužel stojí kancléř Friedrich Merz, vicekancléř Lars Klingbeil, ministr obrany Boris Pistorius a ministr zahraničí Johann Wadephul.

Berlínští koaliční partneři se domnívají: „Naše bezpečnost je dnes ohrožena více než kdykoli od konce studené války.“ To je pravda, ale ne závěr: „Největší a nejpřímější hrozba pochází z Ruska…“ Od svého památného projevu v německém Bundestagu v roce 2001 Vladimir Putin opakovaně nabízel spolupráci a podával pomocnou ruku. Byl odmítnut a Minské dohody se zarazily. Barack Obama a Joseph Biden pokračovali v politice svých předchůdců a využívali Ukrajinu, aby dosáhli změny režimu v Moskvě.

Dnes se často přehlíží, že Michail Gorbačov sehrál klíčovou roli ve znovusjednocení východního a západního Německa v roce 1990. Tehdy byla uzavřena dohoda Dva plus čtyři, která vstoupila v platnost 15. března 1991. Prohlašovala, že „z německé půdy vzejde pouze mír. Podle ústavy sjednoceného Německa jsou činy, které by mohly narušit mírové soužití národů a jsou podnikány s úmyslem toto soužití narušit, zejména příprava útočné války, protiústavní a trestné.“ Znovu bylo potvrzeno i zřeknutí se jaderných zbraní. Jak se však ukázalo, smlouvy, které již západním politikům nevyhovují, se prostě nedodržují.

Koaliční partneři slíbili: „Poskytneme Ukrajině komplexní podporu, aby se mohla účinně bránit ruskému agresorovi a prosadit se v jednáních.“ A ministr obrany Boris Pistorius prohlásil, že Německo musí být do roku 2029 „připraveno k válce“.[26] Tato prohlášení se nerovnají ničemu menšímu než zločinu proti vlastnímu obyvatelstvu země a představují existenčně ohrožující postup. Mnoho berlínských politiků si na jaře 2025 stále neuvědomovalo, že Donald Trump a Vladimir Putin spolu hovoří a vyjednávají a že USA a Rusko chtějí v Evropě mír, nebo alespoň ne válku mezi nimi. Místo aby Friedrich Merz tuto situaci využil ve prospěch Německa, zatáhl svou vlastní zemi ještě hlouběji do konfliktu s Ruskem.

S Merzem u moci se dá očekávat prodloužení války na Ukrajině v dohledné budoucnosti. Ještě 13. dubna 2025 v rozhovoru s novinářkou Caren Miosgou zopakoval svou ochotu dodat Ukrajině rakety Taurus. Jeho následné odvolání bylo zřejmě způsobeno drastickými reakcemi Kremlu. V rozhovoru dále rozvedl svůj postoj k ruskému prezidentovi: Putin se dopouštěl „závažných válečných zločinů“ a „naši ochotu s ním vyjednávat“ interpretoval nikoli jako vážnou nabídku k umožnění míru, ale jako slabost. Nyní se ukrajinská armáda musela „dostat z defenzívy“; například jí je nutné umožnit zničení Krymského mostu.[27]

Následně expert na Rusko a historik Gilbert Doctorow[28] varoval, že Friedrich Merz se svou „válečnou rétorikou… je nejnebezpečnějším německým vůdcem od dob Adolfa Hitlera“. Rusové si jeho prohlášení okamžitě všimli a byli „připraveni k ničivému protiútoku proti Německu, pokud by Merz pokračoval ve své politice, která odráží nejhorší německý revanšismus“. Merz se „s deklarovanými plány na potrestání Ruska zcela vymkl kontrole“.[29]

Dokonce i místopředseda Bezpečnostní rady Ruské federace a bývalý prezident Dmitrij Medveděv označil Friedricha Merze za nacistu[30] a mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov bědoval nad nedostatkem vůle západoevropských vlád „hledat způsoby, jak vést mírové rozhovory“. Ty byly „spíše nakloněny vyprovokovat pokračování války“.[31]

Osobní závazek Friedricha Merze vůči Ukrajině

Podpora Friedricha Merze dala a nadále dává kyjevským úřadům impuls. Bývalý ukrajinský velvyslanec Andrij Melnyk, který uctívá fašistu Stepana Banderu[32] a vyznamenal se urážkami a drzostí, se v dubnu 2025 veřejně obrátil na nově jmenovaného kancléře s téměř šíleným seznamem požadavků: Koalice by měla přijmout rezoluci „o financování dodávek zbraní na Ukrajinu ve výši nejméně 0,5 procenta HDP (21,5 miliardy eur ročně) nebo 86 miliard eur do roku 2029 […] Zavést a implementovat stejné pravidlo 0,5 procenta na úrovni EU (372 miliard eur do roku 2029)“, stejně jako „okamžité dodání 150 řízených střel Taurus“ a „30 procent dostupných německých stíhaček a vrtulníků…“.[33]

Lze předpokládat, že takové požadavky nebyly vzneseny bez konzultace se Zelenským. Šílenství vycházející z kyjevské válečné vlády nemohlo být ilustrováno jasněji. Chvála, kterou Merz od Melnyka dostává, je výmluvná: „Víte, jak moc jsem si já – jako dlouholetý velvyslanec – vždy vážil důvěrných výměn názorů s vámi jako předsedou CDU a vedoucím parlamentní skupiny CDU/CSU v Bundestagu. Bez přehánění bych řekl, že v dubnu 2022 se nám díky vašemu osobnímu nasazení a masivnímu tlaku opozice v parlamentu podařilo přesvědčit kancléře Scholze a koaliční vládu, aby po dlouhém váhání dodali Ukrajině těžké zbraně. Vaše odvážná návštěva Kyjeva na začátku května 2022 – jako prvního německého státníka – byla také silným signálem k povzbuzení tehdejší spolkové vlády poskytnout Ukrajině mnohem silnější vojenskou podporu.“[34]

To se odráží v následující pasáži koaliční smlouvy: „Ukrajina jako silný, demokratický a suverénní stát, který si samostatně a s euroatlantickou perspektivou určuje svou vlastní budoucnost, má pro naši vlastní bezpečnost klíčový význam. Proto společně s našimi partnery podstatně posílíme a spolehlivě budeme pokračovat v naší vojenské, civilní a politické podpoře Ukrajiny. V úzké spolupráci s našimi partnery budeme pracovat na společné strategii pro skutečný a trvalý mír, v němž Ukrajina vystupuje z pozice síly a na rovnocenném základě. To zahrnuje i materiální a politické bezpečnostní záruky pro suverénní Ukrajinu. Německo se bude na obnově Ukrajiny podílet.“

Zdá se, že Merz a jeho koaliční partneři zcela přehlédli, nebo prostě odmítají uznat, že Ukrajina je selhávající stát, jehož vládci hodlají nechat své vojáky, z nichž někteří byli násilně naverbováni, bojovat proti Rusku do poslední kulky pod vedením západních válečných štváčů. Skutečnost, že Rusko jako jaderná mocnost nemůže být poraženo, je těmto štváčům cizí a již plánují vlastní obchodní jednání o obnově zdevastovaných regionů.

Když koaliční smlouva uvádí, že „cílem naší zahraniční a bezpečnostní politiky je zachování míru ve svobodě a bezpečnosti“, jsou to – jak ukazují další prohlášení o záměru – jen prázdná slova. To platí i pro závazek vůči NATO, který je obzvláště zdůrazňován, stejně jako pro USA a Velkou Británii: „Transatlantická aliance a úzká spolupráce s USA pro nás zůstávají ústředním tématem. Posilujeme akcischopnost Evropy, prohlubujeme stávající strategická partnerství, budujeme nová, zejména se zeměmi globálního Jihu, a ze všech sil podporujeme multilaterální formáty. … Spojené království je jedním z nejbližších partnerů EU a Německa – bilaterálně i v rámci NATO.“

Je otázkou, zda mají země globálního Jihu o strategická partnerství s válečnými štváči zájem. A co transatlantická aliance a úzké partnerství s USA? Merz a jeho partneři si zjevně ještě neuvědomili, že se z toho za prezidentství Donalda Trumpa stala chiméra a že Německo je stále ve stavu bezpodmínečné kapitulace a podle Charty OSN je vůči protivníkům druhé světové války[35], včetně Ruska, nepřátelským státem.

Mnohá prohlášení navíc vykazují neuvěřitelnou drzost a nestoudnost. Například bylo uvedeno: „Ve spolupráci s našimi partnery zkoumáme způsoby, jak využít zmrazený majetek ruského státu k finanční a vojenské podpoře Ukrajiny.“ Co jiného to znamená než krádež s vážnými důsledky pro bezpečnost globálního finančního systému? To definitivně rozbilo již tak klesající důvěru v západní pseudodemokracie.

Koaliční dohoda hovoří o „zachování míru ve svobodě a bezpečí“. Bezskrupuloznost německých politiků se však znovu ukázala, když Friedrich Merz na summitu G7 v Kananaskisu 17. června 2025 hovořil o nezákonné izraelské agresi proti Íránu a řekl: „Toto je špinavá práce, kterou Izrael dělá pro nás všechny.“[36] Miliony válečných mrtvých, zraněných a uprchlíků po celém světě, přesto ti, kteří jsou za to zodpovědní, situaci nadále vyhrocují. Hodiny soudného dne v současné době ukazují 89 sekund do půlnoci; na počty mrtvých během druhé světové války přední západní politici a novináři zřejmě zapomněli.

Děsivé představy o domácí politice

Koaliční dohoda obsahuje také velmi kontroverzní oznámení týkající se domácí politiky. V kapitole „Snižování byrokracie, modernizace státu a modernizace systému soudnictví“ se uvádí: „Německo potřebuje skutečnou státní reformu.“ Pokračuje: „Jsme odhodláni k důsledné digitalizaci a přístupu ‚pouze digitální‘: Administrativní služby by měly být snadno dostupné digitálně prostřednictvím centrální platformy („jednotné kontaktní místo“), což znamená, že by nebylo nutné navštívit vládní úřad nebo podat písemnou žádost. Každý občan bude muset mít občanský účet a digitální identitu. Občanům i firmám poskytneme peněženku EUDI, která umožní identifikaci, autentizaci a platby.“

Zní to jako ovčín, kde má každé zvíře v uchu vlepenou známku se všemi svými osobními údaji. Obchodní novinář a redaktor Handelsblattu Norbert Häring píše: „‚Pouze digitálně‘ znamená, že tradiční způsoby získávání vládních dávek a dopravních služeb, stejně jako plnění státem uložených povinností, jsou systematicky eliminovány, aby lidé byli donuceni vyřizovat své záležitosti digitálně a automaticky. To nutně platí i pro platby, kde mezi analogovými řešeními, která mají být zrušena, je hotovost. To nejen znamená, že občané budou zcela podrobeni sledování. Znamená to také, že se budou muset zcela přizpůsobit systému, který byrokraté spolu s technokraty vymysleli a naprogramovali.“[37]

Häring se obává dystopického vývoje: „Systém již nenabízí lidské kontaktní osoby, které by mohly zajistit, aby se flexibilně přizpůsoboval potřebám lidí, včetně těch se speciálními potřebami, které programátoři nezohlednili, a těch ve zvláštních situacích. Jinými slovy, nová vláda intenzivně pracuje na realizaci technokratického snu o centrálně řízené společnosti, z níž jsou lidé jako autonomní rozhodovatelé eliminováni a místo toho se z nich stávají funkční kolečka v centrálně řízeném sociálním megastroji.“

Oznámení o povinném občanském účtu a digitální identitě je skutečně alarmující. Státní instituce by tak měly mít přístup ke všem informacím o každém občanovi. Pokud by se tyto informace následně používaly „k označení potenciálních nároků na dávky a zjednodušení procesu žádosti“, soukromí by bylo zcela ztraceno. S předstíraným znepokojením koaliční partneři nabízejí: „Budeme stále častěji fungovat bez nutnosti podávání žádostí. Například rodiče by měli dostávat oznámení o přídavku na dítě po narození dítěte automaticky.“

Stát tedy může udělovat dávky bez žádosti – a následně je může i odebírat. Může občanům pomáhat, může je dokonce chránit před „dezinformacemi“ nebo „nenávistnými projevy“, ale může je také odříznout od informací, dezinformovat je, napomenout je, sankcionovat je a trestat je za neposlušnost. To znamená, že stát ví všechno a může tyto znalosti využít, jak uzná za vhodné. To je Orwellův dohledový stát v jeho nejčistší podobě.

Koaliční partneři proto hodlají zahájit „kulturní posun a moderní vedení“, zjevně s vůdčí elitou: „Zaměstnanci veřejného sektoru jsou kotvami stability německého státu. Vytvoříme a budeme prosazovat moderní a kulturu oceňující vedení.“ Vzhledem k tomu, že mnoho lidí v těchto velmi nejistých dobách hledá bezpečí ve veřejném sektoru, tito privilegovaní občané pak povedou stáda, která vyjdou do ulic s politiky, kteří takovou koaliční dohodu uzavřou, a budou demonstrovat za demokracii nebo zákaz stran. Rozdělení společnosti již nějakou dobu probíhá; pokud bude zorganizováno státem, mohlo by se stát výbušným. Probíhají však přípravy, aby se tomu zabránilo.

To je v souladu s následujícím oznámením: „Pokud jde o nepřátele demokracie, platí princip ‚nulové tolerance‘. Je odpovědností celého státu a společnosti čelit jakékoli destabilizaci našeho svobodného a demokratického řádu a nenechat v tomto úsilí naše bezpečnostní orgány samotné. … Bezpečnostním orgánům by měla být udělena pravomoc provádět automatizovanou (na základě umělé inteligence) analýzu dat pro specifické účely. Za určitých, úzce vymezených podmínek v případech závažných trestných činů chceme umožnit orgánům činným v trestním řízení používat k identifikaci pachatelů retrospektivní biometrickou identifikaci na dálku.“

Problematická „biometrická identifikace na dálku“ se proto pravděpodobně stane standardní praxí a pronásledování disidentů pod rouškou společenské odpovědnosti se zvýší. Zkušenosti ukazují, že bezpečnostní složky se do značné míry staly autonomními, nepřátelství vůči demokracii a „úzce definovaná kritéria“ jsou otevřené interpretaci a dokonce i systémově kritická prohlášení na internetových fórech nebo v soukromých e-mailech monitorovaných zpravodajskými službami lze považovat za „destabilizaci našeho svobodného a demokratického řádu“.

Kontrola se má zintenzivnit: „Zpřísňujeme sankce dostupné pro platformy, zejména v případech systémových nedostatků v odstraňování nelegálního obsahu.“ Za tímto účelem obdrží regulační orgány médií právní pokyny, které jim umožní přijmout důraznější opatření proti „falešným zprávám, nenávistným projevům a podněcování“. Od platforem sociálních médií se bude očekávat, že budou aktivně bojovat proti tomu, co je vnímáno jako dezinformace; jinak jim hrozí sankce nebo pozastavení účtů. Kritika vlády se tak stane ještě rizikovější, zejména proto, že se odsuzování a manipulace veřejného mínění proti kritikům stává normou: „Budeme i nadále podporovat projekty podporující demokratickou účast prostřednictvím federálního programu ‚Demokracie žije!‘“

Německo se má stát „národem umělé inteligence“ a bezpečnostní orgány budou moci analyzovat data pomocí metod „založených na umělé inteligenci“, zřejmě bez ohledu na ochranu údajů. To bude pravděpodobně vyžadovat „otevřenější a pozitivnější chápání používání dat“, což se doporučuje. Pro ty, kteří to odmítají nebo se odchylují, platí následující: „V rámci posilování odolnosti naší demokracie regulujeme v případech vícenásobného odsouzení za podněcování k nenávisti odebrání pasivního volebního práva.“

Koaliční dohoda se rovněž zabývá migrací a integrací: „Německo se jako země imigrace vyznačuje lidmi různého původu. Chceme zůstat zemí přátelskou k imigraci a učinit kvalifikovanou imigraci na náš trh práce atraktivní.“ Za tímto účelem je třeba vytvořit legální cesty k imigraci. Integrace by měla být intenzivně podporována, zatímco nelegální migrace musí být „omezena“ a musí být zavedena možnost vracení žadatelů o azyl na státních hranicích.

Opět mnoho prázdných slov a jen skromné pokusy o řešení rostoucích problémů způsobených nezákonnou „imigrační politikou“. Při bližším zkoumání však Německo není, jako USA, Kanada, Austrálie nebo Nový Zéland, imigrační zemí; je to země migrace a tato chyba v migrační politice Merkelové by měla být konečně uznána a napravena. Pokud by každá země, do které chtějí imigrovat lidé z jiných částí světa, byla imigrační zemí, pak by mezi ně patřilo například i Švýcarsko. Švýcaři by to ale jistě rovnou odmítli.

Ve Švýcarsku se zdá, že se nezávislé myšlení zachovalo i s ohledem na „technokratický sen“ o absolutní digitalizaci a registraci. Například 28. listopadu 2024 Norbert Häring informoval o referendu v kantonu Neuchâtel, které prostřednictvím ústavního dodatku zaručilo svým občanům právo na „digitální integritu“, což znamená „ochranu před zneužitím dat, bezpečnost v digitálním prostoru, offline život. … Kanton se zavazuje nabídnout přístup k lidským kontaktům ve státní správě“ – záblesk naděje.[38]

Cesta do nejisté budoucnosti

Koaliční dohoda měla poskytnout jasno ohledně správné cesty pro nadcházející roky. Místo toho odhaluje znepokojivé, ohrožující a v některých případech i děsivé úmysly skupiny politiků, kteří si dovolují manipulovat, šikanovat, monitorovat a potenciálně vést občany do války jako loutky v loutkovém divadle. Koaliční partneři jsou hrdí na to, že s tím začali.

Friedrich Merz, předseda dozorčí rady společnosti BlackRock Asset Management Germany do roku 2020,[39] který slíbil dodávku řízených střel Taurus na Ukrajinu, se v boji proti Rusku zjevně již považuje za vrchního velitele. A dosud poněkud bezbarvý spolupředseda SPD Lars Klingbeil se chlubí: „Jsme nejdůležitější a nejsilnější zemí v Evropě a stabilita z nás vyzařuje, pokud se nám podaří mít zde stabilní vládu.“[40]

Ale sotva byla podepsána koaliční smlouva, partneři se již dohadovali o minimální mzdě, důchodech, snížení daně z příjmu pro osoby s nízkými a středními příjmy a dědické dani.[41] A stabilita v zemi, která se v současné době sama ruinuje? Velmocenské ambice v zemi, která je stále ve stavu bezpodmínečné kapitulace jako potenciální nepřátelský stát (podle Charty OSN)?

Klingbeil a Merz chtějí i nadále podporovat zbraněmi a penězi Ukrajinu v její válce, „tak dlouho, jak to bude nutné“. Klingbeil svůj intelektuální postoj odhaluje, když říká: „Byl jsem tam – což byl skutečně dojemný okamžik – když první ukrajinský voják vystřelil z tanku Leopard 2.“[42] Stejně jako jeho koaliční partner se zdá, že nedokáže pochopit, kolik škody demokracii způsobují a co dělají „naší zemi“, na kterou se neustále odvolávají.

Dva systémy

Právě v této předválečné situaci se nabízí příležitost vymanit se z vazalství a vojenského a kulturního sevření USA a znovuobjevit vlastní kulturní kořeny. V tomto ohledu není ukrajinská krize jen konfliktem mezi kolektivním Západem a globálním Jihem, včetně Ruska, ale v nejširším slova smyslu také střetem dvou kulturních sfér: západní kultury ovládané USA, která sklouzává do dekadence, a historicky vyvinuté konzervativní evropské kultury.

Ačkoli válkou zničené Rusko nemusí být vzorovou zemí pro občanská práva a USA rozhodně nenabízejí jen nekvalitní zábavu, kulturní imperialismus USA má zásadní význam, založený na přesvědčení, že kultura je základem společnosti. Je nepopiratelné, že vedle svých vojenských akcí si USA vybudovaly vliv na miliardy lidí prostřednictvím Hollywoodu a Disneylandu.

Zdá se, že v Rusku, největší zemi Evropy, se navzdory agresivní a válečné politice Západu a navzdory mnoha problémům snaží zachovat evropskou kulturu uvědomění, spirituality a lidskosti, ať už se k ní člověk staví jakkoli. Naznačuje to i prohlášení ruského prezidenta Vladimira Putina. Na setkání s kulturními osobnostmi v březnu 2024 řekl: „V dnešní evropské kultuře je mnoho dobrého, ale také mnoho problémů. Máme tedy jedinečnou příležitost vidět, co se v postindustriální společnosti a ve světě děje, a reagovat na to vhodně a včas.“[43]

Nenávist a podněcování namířené proti Rusku, které akceptuje drtivá většina obyvatelstva a dokonce je podporují i části společnosti, jsou nehorázné. Za těchto podmínek bude v dohledné budoucnosti obtížné vrátit se ke vztahu důvěry s Ruskem, který je nicméně pro ekonomické oživení a ochranu evropské kultury před destruktivními, politicky nabitými vlivy Spojených států nezbytný.

Závěr

Jak by asi vypadalo Německo a Evropa, kdyby mnohostranné vazby s Ruskem nebyly přerušeny? Mezi Německem a Ruskem se rozvinuly obzvláště výhodné hospodářské vztahy, které prospívaly oběma stranám. Je zásadní tyto vazby obnovit, a to dokud je Vladimir Putin prezidentem. Je známý svým proněmeckým postojem a navzdory masivní osobní nevraživosti opakovaně nabízel přátelský přístup ke spolupráci, a to i v nedávné minulosti.

Dosažení politického posunu zaměřeného na mír a prosperitu obyvatelstva by vyžadovalo zásadní přeorientování. To nemůže znamenat opuštění transatlantických vztahů. Neutrální Německo musí spíše zůstat otevřené jak v zahraničí, tak i na východě. Dále by bylo klíčové využít příležitosti, kterou nabízí sblížení Donalda Trumpa s Ruskem a odstředivé tendence uvnitř EU, dokud toto okno příležitosti ještě existuje, k ukončení překračování smluvní organizace EU a návratu k Evropě suverénních států, tzv. Evropě vlasti, aniž by byla ohrožena spolupráce mezi nimi.

Místo toho, aby se Německo vydalo touto cestou rozumu, vede ho berlínská vláda pod vedením Friedricha Merze na pokraj katastrofy. Míra podněcování k nenávisti a válečné propagandy je patrná z prohlášení předních politiků: ministr zahraničí Johann Wadephul prohlašuje, že Rusko bude vždy naším nepřítelem. Politik CDU Roderich Kiesewetter, člen zahraničního výboru německého Bundestagu, se domnívá: „Musíme válku přenést do Ruska.“ Bývalá ministryně zahraničí Annalena Baerbock prohlásila: „Musíme Rusko zničit.“ Kancléř Friedrich Merz považuje ruského prezidenta Vladimira Putina za „možná největšího válečného zločince naší doby“. Jak mohou ruští politici za těchto okolností s německými politiky vůbec mluvit?

Jak se věci budou vyvíjet, je v současné době nepředvídatelné. Ale nevypadá to dobře. Na mezinárodní úrovni roste neúcta k mezinárodnímu právu a integritě ostatních států; na národní úrovni se Německo nachází v předválečném stavu pod vedením vlády ovládané ze zahraničí, která ignoruje zájmy vlastního obyvatelstva. K dosažení naléhavě potřebné změny politiky je však zapotřebí silná a uvědomělá občanská společnost. To je paradoxní situace, protože současná vláda s pomocí soudnictví a Evropské komise potlačuje vše, co nazývá „delegitimizací státu“ nebo „proruskou propagandou“. Jedinou zbývající šancí pro ty, kdo se zasazují o mír a proti válce s Ruskem, je proto navzdory veškerému odporu zvyšovat povědomí veřejnosti o skutečné politické situaci.

Poznámky a zdroje

[1]

[2]„Moc a nadvláda“. Verlag Hintergrund GmbH, Berlín 2025, str. 11.

[3]

[4]

[5]Viz ZDF heute tamtéž.

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]

[13]

[14]

[15]

[16]

[17]

[18]

[19]

[20]

[21]

[22]

[23]

[24]

[25]

[26]

[27]

[28]

[29]

[30]

[31]

[32]

[33]

[34]

[35]

[36]

[37]

[38]

[39]

[40]

[41]

[42]

[43]

Zpět na obsah