Nositelé hodnot, nebo státem podporované mafiánství?

Kdysi žil v obci Hrádek můj děd, muž jménem Jan Stonawski. Ten chtěl vnést světlo mezi tehdejší obyvatele chudé horské obce, kde živitelé rodin – vesměs zaměstnanci kamenolomů a železáren – brzy umírali na následky tvrdé práce a častý alkoholismus, k němuž se hojně uchylovali. Jeho stoupenci se v meziválečném období sdružili v nezávislý náboženský spolek mající sídlo přímo sousedící s pozemky jeho pracně zbudovaného domku. Mohutné zavedené náboženské organizace tehdejší doby se totiž zabývali především vlastní prosperitou a tento chudý lid nemohli nijak oslovit (viz historické prameny a Paměti Jana Stonavského).

Po komunistickém převratu byly nezávislé spolky rušeny a tak měl tento spolek roku 1951 jedinou možnost – předat svůj majetek a včlenit se do jedné se zavedených náboženských organizací spolupracujících s režimem. To tedy, s příslibem určité autonomie, spolek učinil. Příslušná náboženská organizace však, nejenže svůj příslib autonomie nedodržela, ale „neposlušné“ nezávisle se shromažďující členy roku 1953 vyloučila – tedy zatlačila do disentu. Tenkrát ještě nebyl znám pojem „tunelování“, avšak co jiného to bylo než vytunelování majetku a vlivu nynější Církví bratrskou. Vyloučením mj. i našeho rodu došlo k tomu, že jsem se narodil do disidentské rodiny (viz jmenovitě „Sborník archivu bezpečnostních složek 7/2009“, str.120, odst.2,3).