Analýzu The coming war with Russia: a European road to ruin publikoval server Asia Times 23. září 2026

Obrázek: Vygenerováno umělou inteligencí

Vedoucí představitelé NATO, EU a E3 vedou Evropu cestou k tomu, aby byla do roku 2030 připravena na válku. Vzhledem k agresivním postojům Evropy by se Rusko mohlo rozhodnout začít dříve. Pokud ano, USA by nebyly ochotny jménem Evropy bojovat s Ruskem.

Pokud by se Evropa nedokázala bránit ruským konvenčním balistickým/hypersonickým raketám, utrpěla by rychlou porážku a velmi vysoké vojenské ztráty. I po prosbě o mír by zničení evropského energetického systému uvrhlo Evropu do hospodářské krize.

Evropané by měli být veřejně vyzváni k diskusi o těchto rizicích a k vyjádření svých názorů.

1. Úvod – pochopení podstaty války

Vzhledem k tomu, že výzvy evropských lídrů k připravenosti na válku s Ruskem do roku 2030 jsou stále hlasitější, udělali bychom dobře, kdybychom zvážili radu největšího filozofa války, generála Carla von Clausewitze:

Války se musí lišit podle povahy svých motivů a situací, které je vyvolávají. Prvním, nejvyšším a nejdalekosáhlejším aktem úsudku, který musí státník a velitel učinit, je stanovit tímto testem druh války, do které se pouští; ani ji nezaměňovat za něco cizího její povaze, ani se ji snažit v něco takového proměnit. Toto je první ze všech strategických otázek a zároveň ta nejkomplexnější[1].

Měli bychom se důkladně zamyslet nad povahou války s Ruskem: jak jsou v Rusku vnímána veřejná prohlášení našich vůdců; kdy by taková válka mohla začít; jak by se mohla vyvíjet; jaké by mohly být její důsledky a náklady. Tento článek vytváří jeden takový scénář.

2. Strategický kontext

Nejprve musíme pochopit, jak jsme sem dopěli. Každému, kdo je obeznámen se strategickou historií, je jasné, že kořeny krize sahají až do roku 1989. Když padla Berlínská zeď, naskytla se příležitost vybudovat trvalou a inkluzivní evropskou bezpečnostní architekturu – takovou, která by zohledňovala legitimní bezpečnostní zájmy Ruska.

Tato příležitost byla promarněna. Během 90. a 2000. let se NATO navzdory původním ujištěním Rusku neúnavně rozšiřovalo na východ. Předvídavé hlasy opatrnosti – Kennan, Matlock, Burns, Kissinger, Mearsheimer – byly ignorovány nebo odmítnuty. Stejně tak byla ignorována i explicitní a opakovaná ruská varování před červenou linií.

Rusko-ukrajinskou válku je třeba chápat v tomto kontextu. Západ je plný konvenčního názoru, že Rusko zasáhlo z imperiálních ambicí. Všechny věrohodné důkazy však naznačují, že Rusko vstoupilo do války, protože – ať už správně, či nesprávně – dospělo k závěru, že expanze NATO představuje existenční hrozbu. V očích Ruska to byla – a stále je – obranná válka o přežití[2].

Není to překvapivé, vzhledem k tomu, že Kaja Kallasová, vedoucí zahraniční politiky EU, veřejně[3] vyzvala k rozpadu Ruska. Ať už si o ruských metodách myslíme cokoli, pochopení jeho motivace je pro pochopení povahy naší budoucí války s Ruskem klíčové.

3. Rusko reaguje na eskalaci v Evropě

Bez ohledu na tento zásadní poznatek je veřejně deklarovaným záměrem lídrů E3 – Macrona, Merze a brzy bezpochyby i Burnhama – zvýšit dodávky přesných dronů a střel s plochou dráhou letu na Ukrajinu, které jsou všechny schopny zasáhnout hluboko na ruské území.

V reakci na to je veřejné varování Moskvy jednoznačné: pokud bude tato situace pokračovat, nebude vyloučeno přímé zaměření se na evropská výrobní zařízení.

Pokud se vedoucí představitelé E3 rozhodnou nebrat toto varování vážně – což je logický předpoklad, vzhledem k tomu, že ignorovali všechna předchozí varování Ruska – je docela možné, ba dokonce pravděpodobné, že by takový konflikt mohl začít letos, mnohem dříve než v roce 2030, jak je v Evropě plánováno. Druhá polovina roku 2026 je proto považována za výchozí bod pro tento scénář.

V září 2026, po ignorování jeho varování, stupňujících se útocích na ruské území a s rostoucími dodávkami zbraní E3, Rusko zasáhlo. Konvenční balistické rakety a hypersonické údery zničily klíčová zařízení na výrobu dronů a raket E3 v britském Midlands, v Porúří a v okolí Bordeaux.

Je uplatněn článek 5 NATO. Článek 5 však nevyžaduje vojenskou akci – vyžaduje, aby každý člen podnikl „takové kroky, jaké považuje za nezbytné“. Nyní je odhalena povrchnost záruky, o které se vedoucí představitelé E3 domnívali, že se na ni mohou spolehnout.

Španělsko a Maďarsko odmítají nasadit síly. Itálie, Polsko a několik východoevropských členských států se vyjadřují váhavě. A co je důležitější, Bílý dům, poté, když se nedávno zdánlivě přiklonil k podpoře operací proti Rusku, nyní svou nabídku naléhavě zvažuje.

Vzhledem k právě prohrané válce v Íránu, značně vyčerpaným zásobám munice, žádnému domácímu zájmu o americké vojáky bojující a umírající na druhé straně Atlantiku a k nadcházejícím mezivolbám nevypadá „přetížení Ruska“[4] zrovna jako dobrý nápad.

Bílý dům rychle došel k závěru, že není v národním zájmu USA zapojit se do války s Ruskem na evropském kontinentu. Poté, kdy E3 roky hovořila o strategické autonomii, aniž by ji vytvořila, nyní ví, co to znamená.

4. První 3 měsíce války

Nicméně, uvězněni v politickém narativu, který si sami vytvořili, reagují vůdci E3 a menších ochotných států – možná Nizozemců, Skandinávců a Pobaltí.

Jediné místo, kde je ofenzíva možná, je vzduch. Evropské úderné balíčky však nyní odhalují to, co ukrajinští piloti vědí už léta.

Zatímco malá část evropských střel s plochou dráhou letu dosáhne svých cílů, většina z nich je zničena ruskými vrstvami protivdušné obrany a osvědčenými systémy S-400 a S-500, které si vybírají neudržitelnou daň také na evropských pilotech a letadlech.

Bez amerického potlačení nepřátelské protivzdušné obrany – a možná i s ním – neexistuje žádná další vyhlídka na dosažení vzdušné převahy ani na efektivní protiútok.

V reakci na letecké údery si Rusko sundává rukavice, odhodlané jednou provždy odstranit hrozbu Evropy pro svou vlast. Rusko útočí na letiště, výcvikové základny, loděnice, logistická centra a shromažďovací nádraží a způsobuje tisíce vojenských obětí mezi evropskými silami ještě předtím, než se vůbec stihnou nasadit.

Evropané se nyní poučili z lekce, kterou si USA právě osvojily v Perském zálivu – evropské armády mají jen velmi slabou ochranu proti konvenčním balistickým útokům a žádnou proti hypersonickým střelám[5].

Tento argument je krutě posílen souběžnými ruskými údery, které systematicky ničí evropskou energetickou infrastrukturu – plynové terminály, elektrárny, propojovací vedení rozvodných sítí, zásobníky plynu – se stejnou klinickou přesností, jakou od roku 2022 uplatňuje na ukrajinskou rozvodnou síť.

Evropský energetický systém, který je s 12,8 miliony barelů denně největším regionálním dovozcem uhlovodíků na světě[6], je již nyní pod silným tlakem – důsledkem sebezničujících sankcí na ruskou ropu a plyn, které nedávno zhoršil energetický šok v Hormuzském průlivu[7].

Na moři jsou v Severním moři a Atlantiku nasazeny ruské ponorky a byla vyhlášena válečná blokáda. Pouhá hrozba ztráty obchodních plavidel stačí k tomu, aby námořní pojišťovny zrušily krytí a přepravní společnosti se stáhly.

Dovoz uhlovodíků do Evropy se zastavuje a energetické systémy začínají selhávat. Začínají zhasínat světla. A co je důležitější, bez nafty selhávají evropské zemědělské, rybářské a potravinářské logistické systémy. Přestože konflikt trvá teprve dva až tři měsíce, je ekonomická situace Evropy nyní nebezpečná.

4. Příměří, náklady a důsledky

Tváří v tvář dvojí volbě mezi eskalací jadernými zbraněmi a přijetím porážky se britští a francouzští vůdci zastavují. Jaderné odstrašující prostředky obou zemí existují proto, aby odradily jaderný útok na jejich vlastní území, nikoli aby podnikaly sebevražedné kroky na národní úrovni k záchraně selhávající konvenční kampaně.

Mezitím USA – které svůj postoj na okraji konfliktu jasně vyjádřily a nyní se silně obávají rizika jaderné války s Ruskem – naléhavě spolupracují s oběma stranami na jejím ukončení, čehož lze dosáhnout pouze za podmínek Ruska. Pod silným tlakem USA a menších evropských států se vedoucí představitelé E3, NATO a EU dožadují míru.

Za pouhé tři měsíce konfliktu jsou lidské oběti již tak vysoké. Vojenské ztráty jsou řádově vyšší než ztráty Západu a NATO za 25 let operací v Iráku a Afghánistánu. Vojenská kapitulace však není konec, pouze začátek.

Vzhledem k rozpadu energetického systému se evropská průmyslová výroba hroutí a nezaměstnanost prudce roste. Největší evropské země, s výjimkou Německa, již nesou poměr dluhu k HDP přesahující 100 %[8].

Evropské veřejné finance se prohýbají a pak praskají pod rychle rostoucí zátěží nouzových energetických dotací, budoucích nákladů na rekonstrukci, kolapsu akciových trhů a masového odkupu dluhopisů, což vede k vyšším nákladům na úroky vlád a ztrátě daňových příjmů.

Zhroucený stát, kterým je Ukrajina, poskytuje nezpochybnitelný důkaz toho, co bude následovat. Hospodářský pokles o 10 % je konvenčním kritériem pro depresi[9]: ukrajinský je přes 30 %. USA nejsou fiskálně schopny – a zbytek světa není politicky ochotný – nabídnout Marshallův plán. Evropa tak sama čelí ekonomickému poklesu většímu než Velká hospodářská krize.

Politické důsledky jsou neméně závažné. Koalice, které válku rozpoutaly, se hroutí a vůdci, kteří vedli útok, jsou rychle a nemilosrdně sesazeni. NATO a Evropská unie, obě souzeny za spoluviníky rozpoutání války, jsou nenapravitelně rozděleny.

Populistická a nacionalistická hnutí se rozmáhají. Společenské smlouvy mezi elitami a národy, budované po generace a ve společnostech, které válku na své vlastní půdě od roku 1945 nezažily, jsou napjaté na hranici zhroucení. Evropa, kdysi soudržný politický a ekonomický region, nyní čelí dystopickému zúčtování.

5. Závěr – volba, před kterou Evropané stojí

Pokud je tento scénář pravděpodobný – byť jen vzdáleně – stojí rizika, k jejichž přijetí nás vedoucí představitelé E3 vyzývají, za to? Bez jakékoli veřejné diskuse?

Existuje alternativa: nazývá se diplomacie. Ne diplomacie ultimát, ani bezvýznamných mírových konferencí, z nichž je jedna válčící strana triumfálně vyloučena. Ale spíše diplomacie upřímného rozhovoru, v němž každá strana naslouchá té druhé.

Ruské bezpečnostní potřeby není těžké pochopit. Protože je opakují už 20 let, téměř na zvracení pro ty z nás, kteří byli připraveni naslouchat a slyšet. Neutrální Ukrajina. Žádné členství v NATO. Skutečné bezpečnostní záruky.

To vše bylo Rusko ochotno nabídnout a Ukrajina ochotna přijmout v březnu 2022 – než se Volodymyr Zelenský Borisem Johnsonem a Joem Bidenem nechal přesvědčit o opaku.

Jak napsal generál André Beaufre: „Ve válce si poražený prohru zaslouží, protože jeho porážka musí být důsledkem chyb v myšlení, kterých se dopustil buď před konfliktem, nebo během něj.“

V první čtvrtině 21. století mají západní lídři obecně a evropští lídři zejména soustavnou historii „chyb v myšlení“ – jak jednoznačně dokazují naše neúspěšné operace v Afghánistánu, Iráku, Libyi, Sýrii a nyní i na Ukrajině. Tentokrát však pro Evropany sázky nemohly být vyšší.

Závěrem lze říci, že než nás naši vůdci povedou vstříc válce, dluží nám dvě věci. Zaprvé, poctivé, veřejné a strategické zhodnocení rizik, kterým by nás tento postup mohl vystavit.

Za druhé, příležitost, aby byly vyslyšeny naše názory a naše hlasy. Koneckonců, jsme to my, ne oni, kdo bude ve válce bojovat a nést její náklady a důsledky.

Volba, před kterou my Evropané stojíme, je jednoduchá. Měli bychom změnit kurz směrem k míru a zahájit s Ruskem obtížný, ale upřímný diplomatický rozhovor? Nebo bychom měli nechat naše vůdce – vedené politickým narativem, který si sami vytvořili, a ignorující zde uvedená existenční rizika – aby nás i nadále k válce vedli?

Stejně jako jejich slavní předchůdci, asi před stoletím, v létě roku 1914?

Odkazy

1. Steven Jermy, „NATO v tuto chvíli nemůže vyhrát válku s Ruskem“, Responsible Statecraft, 29. ledna 2025. https://responsiblestatecraft.org/nato-war-with-russia/

2. Steven Jermy, „Rusko je za volantem“, Brave New Europe / NATO Watch, 15. května 2025. https://braveneweurope.com/steven-jermy-russia-is-in-the-driving-seat

3. George Kennan, „Osudová chyba“, New York Times, 5. února 1997; William J. Burns, „Nyet znamená Nyet“, telegram amerického velvyslanectví v Moskvě, 1. února 2008 (WikiLeaks); John J. Mearsheimer, „Proč je ukrajinská krize chybou Západu“, Foreign Affairs, září/říjen 2014.

4. „Raketa Orešnik je nezastavitelná a nezjistitelná“, The Week India, 21. prosince 2024. https://www.theweek.in/news/defence/2024/12/21/oreshnik-missile-is-unstoppable-undetectable-another-military-analyst-echoes-putins-claims.html

5. Mezinárodní energetická agentura (IEA), Světový energetický výhled 2024.

6. „Vedoucí pracovník společnosti Lloyd přirovnává útok s využitím LNG k jadernému výbuchu“, Resilience.org, 20. září 2004. https://www.resilience.org/stories/2004-09-20/lloyds-executive-likens-lng-attack-nuclear-explosion/

7. Kyjevská škola ekonomie / Světová banka, Hodnocení škod způsobených válkou na Ukrajině, různé zprávy 2023–2025.

8. Fiskální monitor MMF – Hrubý dluh vládních institucí (% HDP). https://www.imf.org/external/datamapper/GG_DEBT_GDP@GDD/

9. Generál André Beaufre, Úvod do strategie

[1]

[2]

[3]

[4]

[6]

[8]

[9]

Tento článek byl poprvé publikován na substacku Mor Gallos – Using Power Wisely in the 21st Century (Modré využití moci v 21. století) a je znovu publikován s laskavým svolením. Přečtěte si originál zde.

Steve Jermy je komodor Královského námořnictva ve výslužbě, námořní velitel, generální ředitel společnosti zabývající se pobřežní energetikou, strategický myslitel a komentátor. V roce 1993 získal titul MPhil v oboru mezinárodních vztahů na Pembroke College v Cambridge, v roce 2008 absolvoval Royal College of Defence Studies. Jeho první operační nasazení bylo během války o Falklandy. Jako vyšší námořní důstojník absolvoval své poslední operační nasazení v Afghánistánu, kde působil jako ředitel pro strategii na britském velvyslanectví v Kábulu. Mezitím velel na moři čtyřem lodím a eskadře torpédoborců; na pevnině zastával čtyři strategické funkce v britském ministerstvu obrany a jako komodor Fleet Air Arm stál v čele britského námořního letectva. V současné době se věnuje psaní, přednáškám a poradenství v oblasti moderní strategie, geopolitiky, války, ekonomiky a energetiky – a jejich vzájemných souvislostí. Je autorem knihy Strategy for Action: Using Force Wisely in the 21st CenturyČesky (Akční strategie: Rozumné používání síly v 21. století, 2011). Publikuje videokomentářeČesky a rozhovory na různých platformách včetně u Tuckera Carlsona a ruské Pravdy, má svůj Substack MOR GALLOS – USING POWER WISELY IN THE 21st CENTURYČesky, účet na Linked In a příležitostně píše pro Responsible StatecraftČesky, Real Clear Defense a další média.