1. Laura Hood: Izraelská armáda přiznává, že nemůže vyhrát – ale Benjamin Netanjahu neposlouchá
2. Trita Parsi: Proč se Izrael nyní zaměřuje na Turecko

Analýzu Laury Hood TITLE publikoval server The Conversation 27 června 2025

Izraelská armáda přiznává, že nemůže vyhrát – ale Benjamin Netanjahu neposlouchá

Eyal Warshavsky / Alamy Stock Photo

Mluvčí Izraelských obranných sil (IDF), kontradmirál Daniel Hagari, 19 června v televizi Channel 13 News uvedl, že cíl vymýcení vedení Gazy je nedosažitelnýČesky.

Tohle ničení Hamásu, jeho zánik – to je prostě házení písku do očí veřejnosti. Hamás je myšlenka, Hamás je strana. Je zakořeněný v srdcích lidí – každý, kdo si myslí, že Hamás dokážeme eliminovat, se mýlí.

Mluvčí IDF v jistém smyslu pouze zopakoval varování analytikůČesky těsně po zabití 1143 lidí Hamásem, včetně 767 civilistů a únosu asi 250 dalších. Totální vojenský útok, ze vzduchu i na zemi, by Hamásu umožnil prezentovat se jako ochránce civilistů v Gaze, přestože jich Izrael mnoho tisíc zabil.

Ale na jiné úrovni to byla výzva izraelské armády Netanjahuovi.

O tři dny dříve Netanjahu na zasedání kabinetu odseklČesky: „Abych dosáhl cíle zničit kapacity Hamásu, musel jsem činit rozhodnutí, která vojenské vedení ne vždy akceptovalo.“

IDF nyní premiérovi v podstatě říkala, že jeho plán A na zničení Hamásu není proveditelný. Co je tedy plán B?

Hagariho slovy: „Pokud vláda nenajde alternativu – [Hamas] v Gaze zůstane.“

Netanjahuova věčná válka

Kancelář premiéra odmítla armádě ustoupit a v reakci na Hagariho rozhovor trvala na svém: „[My] jsme si jako jeden z válečných cílů definovali zničení vojenských a vládních schopností Hamásu.“

V rámci taktického ústupu vydala IDF další prohlášeníČesky, že je odhodlána plnit deklarované válečné cíle, včetně zničení vládních a vojenských schopností Hamásu. Hagari hovořil pouze o „vymýcení Hamásu jako ideologie a myšlenky“.

Defiant: Izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Jack Guez/Pool Photo přes AP

Velitelé a Netanjahu však věděli, že varovný signál nelze ignorovat – zejména proto, že jen o deset dní dříve bývalý velitel IDF Benny Gantz na premiéra sám zaútočil.

Dne 18 května dal Gantz – jeden ze tří členů válečného kabinetu – Netanjahuovi třítýdenní ultimátumČesky. V televizním projevu uvedl, že premiér upřednostňuje své osobní a politické zájmy před existenčními potřebami státu Izrael, čímž umožnil „fanatikům krajní pravice“ zemi ohrozit.

Mezi šesti Gantzovými strategickými požadavky byly prioritami navrácení rukojmích a nové politické vedení v Gaze spíše než na „zničení“ Hamásu.

Netanjahu odmítl všechny požadavkyČesky, včetně časového harmonogramu pro cestu k palestinskému státu v rámci normalizace vztahů Izraele s arabskými zeměmi. 9 června Gantz opustil válečný kabinet – a premiér ho o týden později rozpustilČesky.

Žádný plán (ani A, ani B)

To jen Netanjahuovo dilema prodloužilo. Pokud Hamás nepřestane existovat, bude v den, kdy bude příměří v Gaze oznámeno, v politickém i právním ohrožení.

V Izraeli pravděpodobně budou následovat předčasné volby a v průzkumech Netanjahu daleko zaostává za Gantzem a Stranou národní jednoty. A co je možná důležitější, bude čelit obviněním z úplatkářství,Česky, která byla válkou fakticky pozastavena.

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu prohlásil, že „intenzivní“ fáze vojenské operace je téměř u konce. Institut pro studium války

Na přislíbené zničení Hamásu však neexistuje žádná vyhlídka. Nebo že by se civilisté v Gaze, kteří každý den čelí smrti, hladovění a strádání, postavili proti svému vedení.

V rámci vzácného prosazování „červené linie“ USA pozastavily jakýkoli plán na totální pozemní útok na Rafáh. Aby se Netanjahu vyhnul tlaku, učinil vágní prohlášení o přesunu armádyČesky, zatímco Hamás i civilisty nadále bombardoval.

Takže bez plánu B, co udělá Netanjahu, aby zastavil tlak, který je na něj vyvíjen zevnitř i zvenčí Izraele? Hraje o čas. V minulém týdnu prohlásil, že podporuje pouze „částečnou“ dohodu s Hamásem o rukojmích, aby Izrael mohl obnovit boje poté, když budou propuštěny ženy, starší lidé a nemocní.

Vyvolal sporČesky s USA o dodávky amerických zbraní pro izraelskou válku. A pohrozilČesky rozšířením bojů s Hizballáhem přes libanonské hranice na severu.

Nic z toho není plán B pro Gazu. Je to Netanjahuův osobní plán A. Zavést denní rozptýlení nebo odvedení pozornosti, aby se média nezaměřovala na rozhovory o příměří, na masakr v Gaze nebo na neúspěch „zničení“ Hamásu.

Varování IDFČesky v kombinaci s Gantzovým odchodem z válečného kabinetu je signálem, že jsou z otevřeného útoku bez politické vize unavení.

Ale kdy povede tato únava k rozhodnému odmítnutí Netanjahuova přístupu? Prozatím, vzhledem k tomu, že ministr obrany Yoav Gallant nenaznačil, že by se chtěl odklonit – a vzhledem k tlaku ze strany krajně pravicových ministrů na etnické vyčištění Gazy v rámci dlouhodobé okupace – nemá tato otázka, stejně jako Netanjahuovy možnosti, odpověď.

Laura HoodČesky je hlavní redaktorkou pro politiku a zástupkyní redaktora v The Conversation UKČesky a součástí týmu Conversation Europe a moderuje podcast Know Your Place. Před nástupem do The Conversation pracovala více než pět let jako reportérka a redaktorka zpráv pro Research FortnightČesky, specializovanou publikaci zaměřenou na vědu, technologie a politiku vysokoškolského vzdělávání. Pracovala také jako reportérka pro Research EuropeČesky, kde se věnovala francouzské politice vysokoškolského vzdělávání a evropské politice. Má účet na X (Twitteru).

Zpět na obsah

Analýzu Trita Parsiho The Israeli-Iranian rivalry is yet to be over, but Israel is already getting ready to take on Turkey z 5 července 2025 publikoval pod titulkem Why Israel is now turning its sights on Turkey server Responsible Statecraft 8 července 2025

Proč se Izrael nyní zaměřuje na Turecko

.

Vzhledem k tomu, že se v regionu mění rozložení moci, kdy ÍránČesky relativní moc ztrácí a IzraelČesky a Turecko se dostávají na vrchol, není zesílená rivalita mezi Tel Avivem a Ankarou otázkou zda, ale jak. Nejde o to, zda si rivalitu zvolí, ale jak na ni zareagují: konfrontací, nebo mírovým procesem.

Jak popisuji v knize Zrádná alianceČesky, podobná situace nastala i po skončení studené války: Rozpad Sovětského svazu globální rozložení moci dramaticky změnil a porážka Saddámova Iráku ve válce v Perském zálivu přeskupila regionální geopolitické plány. Vznikla rodící se bipolární regionální struktura, v níž se Írán a Izrael staly dvěma hlavními mocnostmi bez účinného nárazníku mezi nimi (protože Irák byl poražen). Izraelci na to reagovali jako první a strategii, která je vedla v předchozích desetiletích, obrátili: Doktrínu periferie. Podle této doktríny Izrael budoval aliance s nearabskými státy na své periferii (Írán, Turecko a Etiopie), aby vyvážil arabské mocnosti ve svém okolí (Irák, Sýrie a Egypt).

Ale po roce 1991 nezbyly žádné arabské státy, které by pro Izrael mohly představovat konvenční vojenskou hrozbu. Izraelská pozornost se proto přesunula na Írán. Novou hrozbou pro Izrael, jak izraelští politikové rozhodli, již nebylo arabské okolí, ale spíše perská periferie.

Zvláštní samozřejmě bylo, že nepřátelství Íránu vůči Izraeli v 80. letech 20. století nebylo Izraelem považováno za rozhodující, protože se zaměřoval na Irák a arabské státy. Ve skutečnosti se Izrael po celou dobu Chomejního éry snažil vztahy s Íránem obnovit a navzdory odmítnutí klerikálním režimem loboval ve Washingtonu, aby s Íránem jednal, prodával mu zbraně a nevěnoval pozornost íránské protiizraelské rétorice, protože neodrážela skutečnou politiku Teheránu.

Írán byl zpočátku izraelským posunem zaskočen. V té době jeho revoluční nadšení rychle sláblo a vláda Rafsandžáního zoufale usilovala o navázání lepších vztahů s USA, aby získala přístup k investicím a ekonomickým příležitostem. Nabídla USA přístup k íránským ropným polím a snažila se účastnit významných konferencí zaměřených na nastolení geopolitického řádu v regionu. Washington však Írán odmítl a z madridské konference byl vyloučen.

Izrael místo toho přesvědčil Washington, že aby Izrael uzavřel mír s Palestinci, musí USA neutralizovat novou hrozbu, které Izrael čelí – íránský islámský fundamentalismus – sankcemi a izolací Íránu. Jak mi řekl Martin Indyk, čím více míru se podaří nastolit mezi Izraelem a Palestinci, tím izolovanější se Írán stane. Čím izolovanější Írán bude, tím více míru může být mezi Izraelci a Araby.

Tehdy začíná skutečná izraelsko-íránská rivalita. Teherán reagoval útokem na to, co považoval za nejslabší článek izraelsko-americké strategie izolace Íránu: proces z Osla. Pokud by byl mírový proces sabotován, nemohl by být dosažen žádný z ostatních cílů USA a Izraele. Právě v tomto okamžiku začal vážně podporovat odmítavé palestinské skupiny (jeho vztahy s Hamásem zůstaly napjaté ještě několik let, dokud nebyl v roce 2004 Izraelem zavražděn šejk Jásín).

Logika této strategické rivality vedla oba státy po poslední tři desetiletí: Izrael se snažil izolovat a sankcionovat Írán, zabránit diplomacii mezi USA a Íránem, zničit jakoukoli potenciální dohodu mezi USA a Íránem a tlačit USA do války s Íránem. Teherán vyzval Izrael na všech frontách, vyzbrojil a vycvičil protiizraelské skupiny a neochotně se snažil uniknout izolaci, kterou Izrael Íránu uzavřením dohody s USA úspěšně vnutil.

Izrael dosáhl několika významných vítězství: íránská Osa odporu je z velké části zničena a Izrael je na pokraji nastolení trvalé vzdušné dominance nad Íránem. Možná se mu to nepodaří, ale svou pozici dramaticky upevnil. Izrael je v ofenzívě; Írán je v defenzivě.

Přestože tato rivalita zdaleka neskončila a Izrael zdaleka není jasným vítězem, již se začal zaměřovat na další stát, který je třeba podmanit, aby dosáhl vojenské hegemonie na Blízkém východěČesky: Turecko. (Izraelská doktrína nespočívá v dosažení bezpečnosti skrze rovnováhu, ale skrze dominanci).

Vítězství Turecka v Sýrii ho posouvá hlouběji do centra pozornosti Izraele. Turecko se ale od Íránu liší: je členem NATO a G20, jeho ekonomiku nelze snadno sankcionovat, je to sunnitská mocnost s větší měkkou silou na širším Blízkém východě, než měl v posledních 10-15 letech šíitský Írán. Turecko má samozřejmě i několik zranitelných míst, včetně kurdského separatistického hnutí.

Ale dokud bude Izrael věřit, že bezpečnosti lze dosáhnout pouze vojenskou dominancí nad všemi svými sousedy, kteří ho mohou ohrozit – tedy nad těmi, kteří k tomu mají kapacitu, bez ohledu na to, zda to mají v úmyslu či nikoli – pak se Turecko, které se v regionu stane významnou mocností, dostane do izraelského hledáčku, ať se mu to líbí, nebo ne.

Síly geopolitiky nelze eliminovat. V nejlepším případě je lze pouze zkrotit.

Trita ParsiČesky (persky تریتا پارسی‎, *1974) je švédský autor a aktivista narozený v Íránu. Je spoluzakladatelem a výkonným viceprezidentem Quincy Institute for Responsible StatecraftČesky. Magisterský titul v mezinárodních vztazích získal na univerzitě v Uppsale, v ekonomii na Stockholm School of EconomicsČesky a titul Ph.D. v mezinárodních vztazích na Johns Hopkins University’s Nitze School for Advanced International Studies. Pracoval na stálé misi Švédska při OSN v New Yorku, kde se v Radě bezpečnosti zabýval záležitostmi Afghánistánu, Iráku, Tádžikistánu a Západní Sahary, a ve třetím výboru Valného shromáždění, kde se zabýval lidskými právy v Íránu, Afghánistánu, Myanmaru a Iráku. V roce 2002 založil Národní íránsko-americkou radu (NIAC). V roce 2008 publikoval knihu Treacherous Alliance: The Secret Dealings of Israel, Iran, and the United StatesČesky (Zrádná aliance: Tajné jednání Izraele, Íránu a Spojených států). Časopis Washingtonian ho v letech 2021 a 2022 označil za jednoho z 25 nejvlivnějších hlasů v oblasti zahraniční politiky ve Washingtonu DC a Noam Chomsky ho označil za „jednoho z nejvýznamnějších odborníků na Írán“. Má svou webovou stránku Trita ParsiČesky a účet na X (Twitteru). Své analýzy publikuje rovněž v časopisech Foreign Affairs či The GuardianČesky a na serverech jako Common DreamsČesky, truthoutČesky a mnoha dalších.

Zpět na obsah