Text vyšel paralelně na blogu Přemysla Janýra 1. května 2026
Národnostní mapa Československa. Zdroj: Český historický atlas
A najednou se Benešovy dekrety resuscitují – a k tomu ještě sudetoněmecký sjezd v Brně! Otázky kolem něho mě vrátily k tématu, které mě intenzivně zaměstnávalo před téměř dvaceti lety. Dnes mě více zajímá jeho kulturně politický kontext.
Jeho nejslyšitelnějším projevem je bojový modus: my proti nim. Verbalizací je standardní mechanismus vendety: ublížili nám, spravedlivě jsme jim odplatili, chystají revanši, musíme se proti nim opět mobilizovat. Bojový modus nezná nuance: cokoliv nepřítel říká nebo dělá je zaměřené proti nám, jeho cílem je nás oloupit, porobit, zničit. Každá snaha o usmíření jeho posiluje a nás oslabuje.
Takhle ho máme naprogramovaný a je snadné ho spustit.
Zachováme-li si zdravý odstup, budeme se nejprve ptát, co ho spustilo: nejistota našich majetků, jejichž pochybného původu jsme si ve skrytu duše dobře vědomi, obavy, že co se ukradlo, musí se vrátit, jak jsme si říkávali, když jsme si rozkrádali ten státní, nekončící restituční procesy. Obavy jsou podtržené stoletou národní tradicí pozemkových reforem, nostrifikací, arizací, konfiskací, znárodňování a kolektivizací, zabavování a propadání, privatizací a restitucí; nikde kolem nás neplatí zásada nedotknutelnosti majetku méně než u nás.
Nejlepší obranou je útok. Nemá smysl zločiny obhajovat, strategií je tvrdit, že se nepřítel dopustil stejných a ještě horších, čímž ty naše předem ospravedlnil. Každá námitka je okamžitě konfrontovaná výčty toho, jak nám bylo ublíženo a jak nám chtělo být ublíženo ještě víc – až po likvidaci národa. Likvidace jejich národa se tak jeví pouze jako preemptivní sebeobrana.
Na pomoc přichází, že nemáme žádné nové dějiny. Poslední Velké dějiny zemí Koruny České končí v pravý okamžik, v květnu 1945. Že se za dvacet let nenašel jediný historik, který by se odvážil pokračovat tam, kde Jan Gebhart a Jan Kuklík přestali, nevyvolává ani podiv ani podezření. Je to tak normální a vůbec, ponechává to alespoň volný prostor mýtům a lidové tvořivost dle potřeby.
Postupně se tak zažilo vyprávění o Mnichovské zradě, o nezměrném válečném utrpení, o prezidentu Benešovi, který se zasloužil o obnovení státu v předválečných hranicích i o jeho etnickou očistu, o komunistech, kteří pučem nastolili čtyřicet let zločinné diktatury, kterou nakonec občané svrhli cinkáním klíčů a obnovili poválečné demokratické zřízení, pevně ukotvené ve svobodném světě Západu.
Pískem v soukolí jsou ovšem občané, kteří si dovolují naše dějiny zkoumat nad rámec obecného narativu. K vlastnímu úžasu zjišťují, že každá jeho část je v rozporu s ověřitelnými fakty, že celá konstrukce slouží výhradně politickým a mocenským zájmům.
Benešovy dekrety jsou ústředním tématem a zároveň cudnou zástěrkou vlastního problému. Diskuze o jejich prolomení či zrušení odvádí pozornost a ignoruje realitu; všechny jsou pozdější legislativou dávno zrušené. Jediné, které dosud mají význam v restitučních procesech, jsou dekret č. 12 o konfiskaci zemědělského majetku Němců, Maďarů, zrádců a nepřátel a č. 108 o konfiskaci nepřátelského majetku. S vlastním vyhnáním Němců nemají s výjimkou dekretu č. 33 o zbavení státního občanství nic společného, nicméně se pro něj staly zažitým synonymem. Diskuze o Benešových dekretech je ve skutečnosti diskuzí o vyhnání (odsunu).
Jenomže diskuze o konfiskacích, restitucích, majetcích se týká jen materiální stránky problému.
Oprostíme-li se od nacionalistických emocí, nelze vyhnání kvalifikovat jinak než jako exemplární případ genocidy. Lidový úzus si ji účelově přeinterpretoval jako fyzické vyhlazení celé cílové skupiny, k jakému evidentně nedošlo, jenomže to se v dějinách také ještě nikdy nepodařilo.
Pojem závazně definuje mezinárodní Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia jako
kterýkoli z uvedených činů, spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou:
- a) usmrcení příslušníků takové skupiny;
- b) způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny;
- c) úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení;
- d) opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí;
- e) násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné.
Trestání zločinu genocidia na základě této Úmluvy ovšem v případě vyhnání možné není, neboť byla přijata až v prosinci 1948. To platí i pro předchozí českou genocidu Cikánů v letech 1942-43. Což ale nic nemění na tom, že se v obou případech jednalo o navršení masových zločinů i podle tehdejšího práva a že za ně v prvním případě strávil jeden masový vrah pět měsíců ve vězení a ve druhém byl nejbrutálnější dozorce pokárán důtkou. Na odebírání romských dětí a sterilizaci romských žen až do roku 2010 se Úmluva sice vztahuje, ale namísto trestání zločinu se oběti dočkaly politování. Probojovali jsme se mezi nejrasističtější země Evropy.
Popírání a krytí nejhorších zločinů dělá spolupachatele z nás všech – kde nejsou viníci, nejsou ani nevinní. Ne všichni jsou ochotni to přijmout. Mnozí pociťují cosi jako vlastní důstojnost a nechtějí se smířit s tím, že bychom byli národem grázlů.
Ranným projevem byla již parlamentní komise k vyšetření zločinů odsunu v roce 1947. Její práce byla sice po únoru 1948 zastavena, nicméně se po listopadu 1989 stala základem důkladného historického zpracování. Ale již v šedesátých letech se téma opět vynořilo v pracích historiků i umělců a v osmdesátých následuje zásadní kritika odsunu v intelektuálním disentu. O deset let později se již kritická reflexe stává konsensem angažované občanské společnosti – byť dosud ne oficiální politiky – a v novém století předmětem jejích nesčetných aktivit. Pozvání Sudetoněmeckého sjezdu do Brna je zatím jejich vyvrcholením.
Přechod z bojového modu na obhájení kořisti k normálnímu modu soužití a kooperace je náročný. Nicméně nejde jen o filosofický spor mezi materialismem s idealismem, nýbrž o zcela pragmatické podmínky přežití a reprodukce společenství. Pokud se s ním mnozí jeho členové nemohou identifikovat, je rozpad jen otázkou času a vhodné příležitosti. A rozpadů našich států jsme již prožili víc než kterýkoli jiný národ.
…připadne mi nemístné řešit tuto problematiku v kontextu nějakých 80 let soužití německých rodů s českou populací.
Asi musíme počkat dalších sto let, abychom si uvědomili hlubší dějiny. kdy germánské rody na území dnes české republiky řídily naše obyvatelstvo, budovali krajinu včetně velkých staveb (hrady zámky, rybníky, splavnost řek), německá jména a činnost těchto rodů (spolu s naší šikovností) náš vývoj nasměrovaly do průmyslové oblasti.
Bez vlivu německého genomu bychom patřili spíš k národům v Rumunsku, či bývalé jugoslávie.
..ono vždy záleží, v jakém dějinném rozpětí nějakou událost poměřujeme. To, co zde germánské národy vybudovalaly v rámci mnoha staletí – se řeší bojem a vyháněním na obou stranách – podle typu politiky.
A Benešovy dekrety nezohledňují staletí, kdy jsme se díky naší šikovnosti a německé důkladnosti stávali průmyslovou zemí.
Vycházím z emočních dějin lidských jazyků, což je zatím pole neorané, ale určující. ….Jen dva jazyky jsme přijali do svého slovníku víc než jiné. Němčinu ke svému prospěchu – a nedávno angličtinu, která vede k zániku národních jazyků cíleně – a všemi dostupnými prostředky…především změnou zvukového dopadu (anglické výslovnosti latinských písmen) do lidského vědomí.
Cestu ke globálním jazyku příznačně vyhrála čeština – díky Husovi a Komenskému. Na mě zůstalo dodat důkaz, je jím vyřešení Gödelova teorému.
Bohužel nikdo asi nezná skutečný vznik angličtiny…a proč se stal námořní velmocí díky kolonizaci Indie (dříve Bháratu). Národy v Asii měly své jazyky, vznik sanskrtu (původně „samskritu“) byl podmíněný vstupem latiny do Asie po moři,…dávno před naším letopočtem – včetně její základny – „rezonančního principu“, kterým je latina konstruovaná.
Je čas tyto dlouhodobě a pečlivě ukrývané znalosti otevřít – včetně úlohy biblického projektu =(nastavení latinských písmen celosvětově) a biblického příběhu =(manuálu pro výchovu pracovní populace)….
Postupně vysvětlím Přemkovy omyly, které považuji za výsledek jeho přesvědčení o zlých Češích:
1/ Rozvíření nenávisti a resentimentů není z české strany. Dělá ho sjezd sudetoněmeckého krajanského sdružení. Kdyby nebylo tohoto činu, nebylo by už dávno o čem mluvit. Někdo tedy nechce klid a smíření mezi Čechy a Němci. Kdo to asi je? Češi to určitě už z podstaty věci nejsou, nemají důvod to dělat.
2/ Vysvětlování německých zločinů jako horších je nutné, protože jde o příčinu celého konfliktu. Samozřejmě, že by Němci velice rádi, aby se mluvilo jen o českých zločinech a o německých ne. Jenomže české nastaly jako následek německých. Pozornosti hodné je také to, že německé zločiny nebyly vyprovokovány ničím, byly to zločiny čistě ideologického charakteru. Nemluvit o nich při této příležitosti může jen ubožák, který dějiny nezná nebo si je překrucuje.
3/ Přemek mluví o nových dějinách. Ony opravdu nejsou. Ale jaké by si je představoval? Kde by měly začít? Samozřejmě nemluvit o druhé světové válce a mluvit jen o odsunu jako zlém českém úmyslu bez příčiny vykonaném českými nacionalisty. To by ovšem bylo přepisování dějin.
4/ Přemek si slibuje od odmítnutí současného výkladu dějin, že by snad se více pomluvil Český národ a německé zločiny by se do toho nezahrnuly. Jenže opravdová pravda o té době by pro Němce příznivá být nemohla a také nebyla. Přemek si zřejmě slibuje od nějakého nového pohledu, že by se zase zmanipuloval ve smyslu proti českému státu a využilo se obecné nevědomosti o dějinách. Jinak totiž si jeho přání nelze vysvětlit. Německé zločiny byly tak obrovské a nevídané, že je v objektivním pohledu přehlédnout prostě nelze a restituce za ně nelze vynechat.
5/ Odsun genocida není, několikrát to bylo souzeno a všechny soudní instituce vždy potvrdily, že o genocidu nejde. Potvrzují to i samotní sudetští Němci, tím že konají sjezdy a existují jako etnická skupina. Ztráta majetku byla restitucí za německé zločiny a každý sudetský Němec nemá nikterak zabráněno se vrátit.
6/ Nakonec mluví Přemek o spolupachatelství náš všech na kolektivním zločinu. Ale já to necítím, zločiny se děly jen při odsunu jako selhání jednotlivců nebo institucí, nikoliv odsunem. Přemek si možná plete spolupachatelství všech Němců na zločinech nacistů.
Mapa z úvodu článku „République Tchécoslovaque : nationalités ethnographiques.. In: Virtualní mapová sbírka Chartae-Antiquae.cz [online]. Zdiby: Výzkumný ústav geodetický, topografický a kartografický, v.v.i. [cit. 2026-05-01]. Dostupné z: https://www.chartae-antiquae.cz/cs/maps/85737“ pochází z roku 1919.
Zobrazuje etnografickou příslušnost v barvách různé sytosti (zleva doprava):
Rozlišení národnostního podílu podle sytosti barvy na 3 až 6 stupňů: 35-50%; 50-65%; 65-80%; 80-90%; 90-98%; 95-100%; oblasti minorit s podílem 20-50% jsou značeny silnou linkou (obrysem) barvy příslušné národnosti.
Mapa byla vydána Vojenským zeměpisným ústavem v Praze.
—
V této souvislosti je nutno poznamenat, že určování etnika je poplatné době. Dnes již žádná národnost československá neexistuje – je česká, slovenská a Čechy neuznávaná moravská národnost.
Také neexistuje pouze národnost ruská, ale proti ní se staví národnost ukrajinská.
~~~ ~~~ ~~~
Usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR k Benešovým dekretům č. 2046, 49. schůze 24. dubna 2002 sice není možno najít, ale existuje stenozáznam z této schůze „Pokračování schůze Poslanecké sněmovny 24. dubna 2002 v 9.10 hodin“ a usnesení 2235 ze 49. schůze 24. dubna 2002 k dekretům prezidenta republiky:
—
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky
– odmítajíc snahy o otevírání otázek souvisejících s koncem a výsledky 2. světové války,
– vyzdvihujíc pozitivní význam Česko-německé deklarace a v ní vyjádřenou vůli nezatěžovat budoucnost politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti,
– potvrzujíc, že dobré sousedské vztahy a plnoprávné členství České republiky v Evropské unii patří k zahraničně politickým prioritám České republiky,
– vycházejíc z toho, že rozsah a podmínky restitučního zákonodárství jsou zcela a výlučně v pravomoci českých ústavních orgánů,
prohlašuje, že:
Václav Klaus v.r.
předseda Poslanecké sněmovny
Jaroslav Melichar v.r.
ověřovatel Poslanecké sněmovny
~~~ ~~~ ~~~
Na závěr bych zdůraznil, že postoje a nálady se v čase mění zejména díky umné manipulaci „veřejně-právních“ médií a zpolitizovaných NGO / neziskovek. Bubny „bojového modu: my proti nim“ zní v ČR v roce 2026 nikoli proti Němcům (jakkoli by to bylo pochopitelné, s přihlédnutím k válečným zločinům páchaným ve jménu nacistické ideologie), ale zcela iracionálně proti Rusům. Rusové jsou nepřítel číslo jedna a „cokoliv nepřítel říká nebo dělá je zaměřené proti nám, jeho cílem je nás oloupit, porobit, zničit. Každá snaha o usmíření jeho posiluje a nás oslabuje.“
Skvělý text, nejlepší, jaký jsem v těchto dnech četl. Ale postrádám názor na Sjezd: zakázat? povolit?
No já myslím, že to vyplývá ze závěrečné části článku.