1. Tomáš Koloc: Průšvihy italské zimní olympiády 2026
2. Tomáš Koloc: Mainstream o Ukrajině neinformuje objektivně
3. Tomáš Koloc: O OCHOTNICKÉM MAINSTREAMU A JEHO HRDINECH

Komentář Desítky válek a jenom jedna olympiáda. Svět Tomáše Koloce vyšel v deníku Krajské listy 17. února 2026

Průšvihy italské zimní olympiády 2026

Foto: Se svolením České televize
Popisek: Olympijské hry

Pátek 6. února 2026: Zahájení aneb Teď, když máme, co jsme chtěli

Oproti minulým hrám v Paříži bylo otevření OH docela střízlivé, až na drag performery, kteří se opět nezdrželi prosazvat LGBTQ+ agendu tam, kam nepatří. Totéž americká krasobruslařka Amber Glenn, která se na tiskové konferenci chlubila svou se sportem nijak nesouvisející sexuální panidentitou a tím, že takových olympioniků je na těchto hrách okolo padesáti. Škoda, že nejde o hry letní a kdysi medailový MUDr. Lukáš Pollert už není v olympijské formě, poprosil bych ho, aby (podobně jako Petr Macinka na konferenci v Mnichově) ovládl mediální diskurz her a upozornil na jiné, podle mě důležitější věci, třeba na svinstvo českých exekucí nebo na právě probíhající Trumpem posvěcenou likvidaci syrských křesťanů a posledních deseti procent syrských Kurdů v gesci nového syrského prezidenta, bývalého člena i velitele několika islámských teroristických organizací.

Lukáš by to určitě dokázal – pakliže by ho k tomu slavné megakorporáty, jejichž politické preference jsou známy a které letošní OH sponzorují, pustily. O čemž pochybuji. Agenda tři sta padesáti pohlaví se korporátům, které všechny bohatnou na válečných dodávkách, poslouchá daleko líp…

Už je taky asi tradicí, že i kolekci oblečení pro český olympijský tým tvoří aktivisti-dekonstruktivisti, podle nichž do našich národních barev patří temně modrá až do černa a žlutá, takže v kombinaci s červenou (která jako jediná na naší vlajce skutečně je) úbor působí jako „brouci v národních barvách země Bundeswehru“, jak to vyjádřila jedna moje známá. Další všetečky na sociálních sítích si navíc všimly zad našich sportovců:

Foto se svolením ČT

Nu, doufejme, že nedopadnou jako disident Pavel Křivka z Pardubic, který si za Husáka ve snaze o demokratizaci minulého režimu odseděl tři roky a když v roce 2022 zkoušel, jak moc je naše demokracie, o níž se zasloužil, festovní, tím, že nosil podobnou mikinu jako naši olympionici, která nepříjemně připomínala ruské válečné Z. Dostal za to za „vlastnoručně“ vybojované „demokracie“ půl roku podmíněně, což před pár dny potvrdil tentýž krajský soud, který Křivku za podvracení soudil už před 40 lety. Pozor na to, olympionici…

Neděle 8. února 2026: Naše Korea v Miláně

„Přijede se na mě podívat pan prezident, kterému se taky omlouvám, že jsem to nezvládla líp. Doufám, že aspoň Zuzka mu udělala radost, vzdychla trojnásobná olympijská šampionka Ester Ledecká.“ Na Ester je vidět, jak moc – navzdory zásadě zakladatele moderní olympiády, barona de Coubertin, že důležité je zúčastnit se, nikoli vyhrát – jsou dnešní sportovci přemotivovaní. Dříve za tím ale stáli jen trenéři, ctižádost, peníze, dnes se ovšem čeští sportovci jako v epidemii omlouvají jedinému člověku (Za co? Proč? Přijeli snad ze Severní Koreje?). Ač nejsem armádní generál, jako Čech jsem na Ester (bez ohledu na výhru či nevýhru!) setrvale hrdý. Ovšem když jsem si přečetl její úvodní větu, neudržel jsem se a svůj pocit z jejího vyjadření jsem s pomocí textu nejslavnější písně jejího tatínka Janka zformuloval takto:

„Když sfouknu svíčky, doteď slyším svůj smích…“

P. S. Bývali prezidenti, bývali, co se skutečně důležitými věcmi zabývali:

Čtvrtek 12. února 2026: Mozek (sportovců i delegátů) pod helmou myslí míň

Tak prý ukrajinský skeletonista (musel jsem si najít, že to není obchodník s kostlivci, ale sáňkař, který jezdí hlavou napřed) Vladyslav Mychajlovyč Heraskevyč, byl vyloučen z her, protože namísto předepsané helmy měl jinou, s fotkami obětí rusko-ukrajinské války od roku 2022. Brečí nad tím celý svět, přitom Mezinárodní olympijský výbor to vyhodnotil dobře. Vlastně i olympionik Heraskevyč udělal dobře, jenže (skeletonisto i výbore), v obou případech jste k věci přistoupili polovičatě.

Co do ukrajinsko-ruského konfliktu by, skeletonisto, ale bylo z pohledu olympijské myšlenky fér, aby na té helmě byli zobrazení zabití už od roku 2014 (kdy ovšem začal s východem své země nejdřív válčit Kyjev), a to oběti z řad sportovců na OBOU bojujících stranách! Ostatně (vezmeme-li to globálněji): proč jen tato válka? Za oněch 12 let od začátku apokalypsy na Ukrajině se válčilo taky mezi Ázerbájdžánem a arménskými jednotkami v Náhorním Karabachu, v Turecku (tamní nekonečná genocida Kurdů), ba i v Sýrii, Iráku, kam taky vtrhli Turci, vedla se válka mezi Izraelem a Gazou, bojovalo se v Súdánu, Etiopii, Mali, Burkině Faso, Nigeru, Libyii, Somálsku, Nigérii, SAR, Barmě, Afghánistánu, Mexiku, Brazílii, a nejnověji ve Venezuele! To by muselo být nějakých zabitých sportovců na vaší helmě…

Což mi zase připomíná nedůslednost MOV: proč za stavu, kdy je těch válek (za které ostatně mohou hlavy států – určitě ne sportovci!) na světě tolik – nesmějí na OH pod svou vlajkou soutěžit PRÁVĚ JEN sportovci z Ruska a Běloruska? Hej, páni konšelé, z polovičatého olympijského výboru?

(Oni si tedy Rusové na hry i tak cestu najdou a švejkovský našinec se musí nakysle usmívat, když například při volné soutěži mužů v krasobruslení v milánské hale Mediolanum je první Šajdorov s občanstvím kazašským, pátý Gogolev s občanstvím kanadským, šestý Gumennik, co jako jediný je pořád občanem mateřské země, ale zápolí pod potupnou anonymní vlajkou, a osmý je ovšem Malinin s občanstvím USA…

„Sportovní klání, ze kterého vyloučíte Rusy, je jako jazz, ze kterého vyloučíte černochy, nebo jídlo, ze kterého vyloučíte sůl,“ dočetl jsem se na sociální síti. Zaplať tedy Pán Bůh, že někteří ruští a zřejmě i běloruští sportovci na hrách zastoupeni i tak jsou. I když tak nedůstojně jak – kromě štengrovacích her tehdejších politických bloků v letech 1980 a 84 – jejich předchůdci ze Sovětského svazu za celou studenou válku nebyli.)

Zdroje: Seznam.cz, iDNES.cz, Olympic.com

Zpět na obsah

Komentář Mainstream o Ukrajině neinformuje objektivně. Svět Tomáše Koloce vyšel v deníku Krajské listy 17. února 2026 26. února 2026

Mainstream o Ukrajině neinformuje objektivně

Foto: Pixabay
Popisek: Ukrajinská vlajka

Paradox první: Čtyřletá válka trvá 12 let a začala poněkud jinak

Válka na Ukrajině. Český mainstream o ní informuje velmi podrobně, ale dělá z Ukrajiny výhradně jen oběť, přitom je v rámci objektivity potřeba vidět celý obraz konfliktu a jeho počátku. Pokud to mainstream sám nedokáže (respektive tak není úkolován), úlohu vyvažování jeho jednostranného pojetí na sebe musíme vzít my, nezávislí publicisté.

Začněme už historickými fakty, které lze nalézt i v uznávané mezinárodní encyklopedii: Po demonstracích tzv. Euromajdanu (od listopadu 2013), který proti ústavě Ukrajiny, v níž je ukotvena neutralita země, žádal zapojení země do struktur NATO a EU, byl v únoru 2014 svržen demokraticky zvolený ukrajinský prezident Janukovyč, který proti západnímu směřování razil finlandizaci země (tj. její oportunní ekonomicko-mocenskou orientaci jak na západ, tak i na východ) a prosazoval rovnováhu zájmů mezi ukrajinskojazyčným západem a ruskojazyčným východem země. Nová vláda požádala o Janukovyčovou administrativou pozastavený vstup do EU a NATO. V reakci na to ruská vojska obsadila poloostrov Krym, na němž si Rusko ve městě Sevastopol od rozpadu SSSR pronajímalo sídlo své černomořské flotily. Vzhledem k tomu, že Krym (až do jeho symbolického odevzdání socialistické Ukrajině v rámci SSSR 1954) byl po staletí součástí Ruska, v roce 2014 bylo jeho obyvatelstvo tvořeno z 68 procent Rusy a co do jazyka 84 procenty ruskojazyčných obyvatel, je logicky dost dobře možné, že následné pozitivní březnové referendum z roku 2014 o přechodu Krymu pod ruskou správu by pravděpodobně dopadlo stejně – i bez zaznamenaného nátlaku ruských úřadů.

Už předtím, v únoru 2014, se kyjevský parlament pokusil zrušit zákon 5029-VI O zásadách státní jazykové politiky, známý jako Kivalov-Kolesničenko, který přiznával ruštině status regionálního jazyka v oblastech, kde ji používalo alespoň 10 % obyvatel a víc. Zrušení zákona neprošlo podpisem prezidenta, zrušen byl v roce 2018 Ústavním soudem. V dubnu 2014 na Donbase (regionu na východě Ukrajiny, kde tehdy žilo 39 procent lidí hlásících se k ruské národnosti a 75 procent k mateřskému ruskému jazyku) vznikly separatistická Doněcká a Luhanská republika a v srpnu téhož roku se mezi Kyjevem a těmito republikami rozhořela válka, během níž za více než 7 let do vpádu ruských vojsk v únoru 2022 prožil ruskojazyčný východ Ukrajiny 1225 bombardování s 3106 civilními obětmi! (údaje Komisariátu pro lidská práva OSN).

Pro srovnání: československý prezident Edvard Beneš, který byl mezi lety 1933 – 38 v naprosto stejné situaci – měl na hranicích bouřící se separatistický příhraniční region, militantně podporovaný ze sousední země stejného jazyka – nevypálil na Sudety a tamní obyvatele, kteří pro něj byli stále občany ČSR, ani jednu bombu:

Paradox druhý: Západ a Ukrajina svými postoji pomáhají Putinovi

Podle autora této úvahy Rusko mělo mezi lety 2014 – 22 vyvinout daleko větší snahu vyřešit konflikt diplomaticky, a nenechat se vehnat do pozice svého úhlavního nepřítele a vyhlazovatele z druhé světové války, nacistického Německa, které „sudetský problém“ také „vyřešilo“ anexí (již pak pokračovala dalšími německými anexemi a nakonec světovou válkou – k níž, jak pevně doufáme, tentokrát nedojde…)

Zopakujme si nejčastější konstatování ohledně Ukrajiny, v nichž se mainstreamový tisk opakovaně dopouští ne-li vědomých manipulací a zamlčování, pak zcela jistě faktických chyb:

Ruský prezident Vladimir Putin se svou armádou před 4 lety překročil hranice cizího státu s úmyslem pod záminkou záchrany tamního obyvatelstva připojit jeho část (či celou Ukrajinu?) k vlastnímu území. Tento postup byl porušením mezinárodního práva.

– Bohužel ne bezprecedentním porušením. Shodou okolností také 24., ale března 1999 překročila vojska NATO pod vedením Velké Británie a USA hranice srbsko-černohorské Jugoslávie s cílem odebrat Srbsku oblast Kosova a podpořit tamní nezávislý stát. Ještě ten rok po odchodu okupačních vojsk z Kosova započala nacionalisticko-islamistická albánská správa Kosova svou správu tím, že ze země vyhnala nepohodlné menšiny – včetně Židů, kteří dostali týden na vystěhování ze země (viz tehdejší mírový vyjednavač Miroslav Polreich). V roce 2008 pak vzniklo nezávislé albánské Kosovo.

Putin svůj vstup na Ukrajinu oficiálně odůvodňuje obranou menšinového ruskojazyčného obyvatelstva před tamním nacionalismem. Bere lidem jako je Putin či Orbán Ukrajina vítr z plachet svou demokratičností?

– Právě naopak. Dnešní Ukrajina mimo jiné Zákonem o vzdělávání č. 2145-VIII z roku 2017 dané zákazy menšinových škol nejen ruskojazyčných, ale například i mnohých maďarskojazyčných (což je jeden ze zdrojů nevůle mezi Zelenského Ukrajinou a Orbánovým Maďarskem). Zákon o odsouzení a zákazu propagace ruské imperiální politiky na Ukrajině a dekolonizaci toponymie č. 3005-IX umožňuje škrtání ve školních osnovách a vyučování nejen o osobnostech ruské národnosti globálně, ale i o Rusech, kteří se zasloužili o Ukrajinu, ba i o ukrajinských vlastencích, kteří tvořili v ruštině nebo v Rusku (přičemž explicitně nejmenuje konkrétní osobnosti dějin, jen dává k dispozici rámec pro aktivitu občanů a úřadů tyto vyřazovat, což bylo hojně využíváno). Tytéž zákazy se týkají knihoven, kin, televizí a dalších kulturních podniků, které procházejí rozsáhlou čistkou národnostně, jazykově a politicky nepohodlných jmen.

Stejně tak je na tom i zmíněná toponymie. V Kyjevě byly náměstí a blízká stanice metra, pojmenovaná po L. N. Tolstém přejmenovány přesto (nebo právě proto?), že Tolstoj byl prvním evropským propagátorem protiválečného pacifismu a radikálního nenásilí. A tak dále a tak podobně. Například dne 18. prosince 2025 kyjevská městská rada rozhodla o odstranění dalších stovek skulptur a památníků, „spojených s dějinami a symbolikou ruské imperiální a sovětské politiky“. Mezi památníky, určenými nyní k likvidaci, jsou i pomníky spisovatelů Bulgakova a Achmatovové, skladatelů Čajkovského a Glinky. Bulgakov, Achmatovová a Čajkovskij byli rodem Ukrajinci, etnický Polák Glinka Ukrajinu slavil svým dílem.

Součástí plánu bylo na přelomu roku uskutečněné odstranění ruskojazyčného nápisu (ještě i dnes je polovina Kyjevanů ruskojazyčná) s textem „Jejich jména jsou nesmrtelná“ na Muzeu obětí Ukrajiny za 2. světové války. Tím se symbolicky ukázalo, že jména obětí boje proti nacionalismu na Ukrajině očividně nesmrtelná nejsou – na rozdíl třeba od Romana Šuchevyče, válečného zločince ze seznamu slavného lovce nacistů Simona Wiesenthala, jednoho z velitelů vražd Židů ve Lvově 1941 a Volyňského masakru Židů, Poláků a Čechů 1943 – 44, kterým velel v Hitlerově uniformě. Podle encyklopedie Wikipedia má na dnešní Ukrajině své muzeum, jeho jméno nese skautská organizace, stadion, přes 100 ukrajinských ulic, jeho podobu nese 15 památníků a bust, poštovní známka a pamětní medaile. To vše v zemi, jejímž prezidentem je muž židovského původu, jehož dědeček jako sovětský důstojník osvobozoval Ukrajinu a Evropu od nacismu!

Zaznamenáváme ale i pozitivní zprávy: V obci Ivaňki Umaňského okresu na západě (!) země mělo z vůle úřadů dojít k přejmenování dvou ulic, v jejichž názvech je výraz Vítězství nad Německem. Obecní rada poslala nadřízené instanci odpověď, že ulice se přejmenovávat nebude, protože: „Je to naše vítězství nad fašistickým Německem ve druhé světové válce. Padli za ně naši pradědové. My žijeme právě díky nim. Nezradíme přece jejich památku!“ Socha A. S. Puškina v Oděse byla loni uchráněna od vládní dekonstrukce a byl zvolen kompromis: postava ruského básníka a milovníka Ukrajiny byla loni po 137 letech zabedněna do dřevěného kvádru, což místní ruskojazyčná většina, která se o to zasadila, považuje za úspěch i vzhledem k tomu, že ještě v roce 2014 48 ruskojazyčných aktivistů z řad obyvatel Oděsy v legendárním střetu s ukrajinskojazyčnými aktivisty (v němž se fakticky jednalo i o otázky tohoto typu) zemřelo…

A jinak? Profiluje se Ukrajina jako režim, směřující k demokracii, za niž bojuje, když směřuje do evropských struktur?

– Nevypadá to tak. Podle Dekretu prezidenta Ukrajiny č. 64/2022 z roku 2022 O zavedení stanného práva (přesně tak jako tomu bylo za SSSR) nesmí žádný ukrajinský občan, včetně politiků bez povolení vlády vycestovat do zahraničí (zatčen za pokus vyjet byl například první regulérní majdanský prezident Porošenko, exministr Haluščenko, poslanec Dmytruk…). Když panamská kancelář Mossack Fonseca vypustila do světa doposud utajované skutečnosti známé jako svazky Panama Papers, ukázalo se, že kromě družky ruského prezidenta Putina zde má peníze i ukrajinský prezident Zelenskyj. A tak dále.

Na skutečnosti tohoto typu ve svých spotech nejčastěji upozorňoval americký nezávislý novinář, žijící na Ukrajině Gonzalo Lira. Poprvé byl současnou ukrajinskou exekutivou zatčen 15. dubna 2022. Propuštěn byl ovšem až 6. července 2023 na kauci ve výši jedenáct tisíc amerických dolarů. Když ale 31. července 2023 chtěl odjet ze země, byl na maďarských hranicích zadržen. Když v prosinci 2023 vznesl Elon Musk v prosinci 2023 dotaz na jeho zdraví, odpověď zazněla pouze v tom smyslu, že jeho odsouzení bylo zákonné. Dne 12. ledna 2024 pak bylo suše oznámeno, že publicista Gonzalo Lira zemřel v nejmenovaném ukrajinském vězení. (Prameny k příběhu Gonzala Liry jsou ZDE.) Dvěma dětem, které po něm zůstaly (stejně jako po světoznámém Alexeji Navalném, který byl naopak ruským občanem kritizujícím zevnitř Rusko), vzápětí kondolovalo americké (Bidenovo-Blinkenovo!) ministerstvo zahraničí…

Nebylo těžké zjistit na internetových vyhledávačích, kolik světových agentur, které v den jeho smrti uveřejnilo zprávy o úmrtí Alexeje Navalného, informovalo aktuálně i o smrti Gonzala Liry. CNN (16), CBS (17), NBC (17), Wall Street Journal (7), New York Times (22), Washington Post (12), Bloomberg (14) a Reuters (26) se o smrti Liry nezmínily vůbec (přičemž číslo za jejich názvem je počet zmínek o tragédii smrti Alexeje Navalného!), naopak New York Post (6) a Newsweek (8) o smrti Liry každý jednou informovaly. Tolik k „objektivitě“ tiskových orgánů na téma Ukrajina tentokrát na naší straně Zeměkoule…

Zdroje: Seznam.cz, Unn.ua, Ukraine.un.org, Blisty.cz, Wikipedia, Pragmatika.media, Kyivcity.gov.ua, Wiesenthal.com, Ivanska-gromada.gov.ua, English.nv.ua,

Zpět na obsah

Glosu O OCHOTNICKÉM MAINSTREAMU A JEHO HRDINECH sdílel Tomáš Koloc na svém Facebooku 23. února 2026

O OCHOTNICKÉM MAINSTREAMU A JEHO HRDINECH

Český mainstream se zase vyznamenal. Naposled jsem takhle brečel smíchy, když jsem četl, jak minulému režimu „za komunistů“ spílá herec Jan Přeučil, před rokem 1989 čelný pedagog a hlavní kádrová posila KSČ na normalizačním DAMU. Tak si představte, že na Centrumcézet dnes vyšel článek, v němž se rocker Michal Prokop rozčiluje, že komunisti nebyli po roce 1989 zrušeni, protože pak při hlasováních v PSP podporovali Babiše. Nejenže pan „ode zdi ke zdi a zas zpátky“ zapomněl, že komunisti v našem parlamentu především jednohlasně zvolili prezidentem „svatého“ Václava Havla – ale zapomněl i na to, že on sám si svou svobodnou rockerskou existenci už v roce 1969 zajistil tím, že si vzal dceru jednoho z nejmocnějších mužů tehdejší ČSSR, neomezeného hlavního kádrováka-řezníka normalizační Československé televize, plukovníka Vladimíra Diviše, před kterým musel sklapávat podpatky i ústřední ředitel ČST Jan Zelenka. (Větší kauf se tehdy povedl jen liberálnímu novináři Jiřímu Janouškovi, který si vzal dceru samotného premiéra Štrougala.)

Na zakončení článku o tom, jak se za minulého režimu trpělo, je pak slovy „naše redakce si vzpomíná…“ uveden příklad zakázané sportovkyně Věry Čáslavské, která podle redakce Centrumcézet nesměla cestovat ani pracovat ve svém oboru až do roku 1989. Tak to se tedy netrefili. Ano, trpělo se, někteří po celou normalizaci. I Věra Čáslavská byla pro svůj podpis Dvou tisíc slov a pro svůj známý olympijský protest proti okupaci 1968 ponížena až na úroveň uklízečky na stadionech – ale ona jen do roku 1979, kdy si ji mexický prezident José López s celou rodinou vyžádal, aby trénovala mexickou gymnastickou mládež a její manžel Josef Odložil, který si ji vzal na LOH v Mexiku 1968, aby trénoval mladé běžkyně. Po návratu domů v roce 1981 pak VČ zůstala na stejné pozici – trénovala gymnastky pražské Sparty.

Antifašista Lion Feuchtwanger se kdysi vyjádřil, že Goebbelsův tisk je spolek amatérů, jehož výstupy jsou horší, nežli jevištní kousky ochotníků ze Schwarzwaldu. Nedokážu vymyslet lepší charakteristiku ani ohledně dnešního českého mainstreamu. A podobně to vidím i s Michalem Prokopem. Proti zhůvěřilé drzosti dnešní hlavy státu, bývalé nejvyšší normalizační komunistické šlechty, která dnes bez uzardění podepisuje zákony proti propagaci komunismu, je „antikomunista“ Prokop vlastně taky čučkař.

Zpět na obsah

Tomáš Koloc (*1977) je novinář z periferie. Muž, který se vedle psaní dlouhodobě věnuje sociální práci, a zná tvrdý život lidí na okraji z první ruky. Pracoval jako učitel, knihovník, festivalový, deníkový, časopisecký, rozhlasový i knižní redaktor, překladatel a sociální terapeut. Osobně zakusil i exekuci a tématu se poté začal důkladně věnovat. Nejen k exekucím v Česku nabízí pozoruhodné postřehy. Vyšly mu tři sbírky básní a krátkých poetických próz: Osek (2001), Někdy je to blízko (2003),  a Nárožní výbor (2021). Pravidelně publikuje v denících Krajské listy a Nové slovo, v týdeníku Disput a na svém účtu na Facebooku.