1. Zdeněk Jemelík: Co přinese do resortu spravedlnosti ministr Jeroným Tejc
2. Zdeněk Jemelík: Jsem blogger a kdo je víc?

Glosa Zdeněk Jemelík, Co přinese do resortu spravedlnosti ministr Jeroným Tejc vyšla na serveru Chamurappi 18. prosince 2025

Co přinese do resortu spravedlnosti ministr Jeroným Tejc

Podle zpráv z veřejných sdělovacích prostředků nepřichází do úřadu s nabubřelými „revolučními“ záměry. Předmětem jeho zájmu jsou především přízemní záležitosti: peníze pro pomocný personál v justici a vytvoření digitálního soudního spisu. Tedy žádné pozlátko, ale tvrdá práce. Sociální demokrat se nezapře.

Snahou o zlepšení finančních poměrů pomocného personálu se Jeroným Tejc pouští do pokusu o nápravu podhodnocení resortu spravedlnosti všemi polistopadovými vládami. Vývoj dospěl ke vzniku kritických poměrů právě v naší době. Naděje Jeronýma Tejce na úspěch v péči o pracovníky svěřeného resortu snižuje skutečnost, že finanční situace státu je nevalná a o zvyšování platů se zasazují i jiní ministři, kteří budou působit jako konkurence.

Ovšem veřejnost by se měla zamyslet, kolik stojí finanční podhodnocení personálu soudů, státních zastupitelství, ministerstva a dalších úřadů. Dané poměry činí jednotlivé složky resortu zcela nezajímavými pro středoškolsky nebo bakalářsky vzdělané zájemce o zaměstnání. Nastoupit na místo s mizerným platem nikoho neláká. Nabídku zaměstnání mohou přijmout jen uchazeči, kteří pro její přijetí buď mají nějaké specifické důvody, nebo by se jinde neuplatnili. Zaměstnavatelé, kteří potřebují obsadit místa, si nemohou vybírat. To se pak projevuje v průměrné kvalitě personálu.

Když pak např. zapisovatelka zapomene zapsat do protokolu ze soudního jednání, že obžalovaný souhlasil s konáním jednání, přestože nebylo zachováno jeho právo na doručení obsílky ve lhůtě 5 dnů, a kvůli tomu odvolací soud zruší jednání jako nezákonně vedené a je nutné za několik měsíců jednat znova, kdo vyhodnotí, kolik stát zaplatí za lemplovství úřednice? Co říct na skutečnost, že úředníci vyřídili stížnost podle zákona o svobodném přístupu k informacím po 9 letech? Příkladů selhání úředníků lze najít spoustu. Ministr Jeroným Tejc ve skutečnosti na sebe bere dva úkoly: zabezpečit zvýšení platů a současně zkvalitnit úroveň personálu tak, aby nevznikaly ztráty, způsobené nedostatky v práci.

Další břemeno, které na sebe vzal, je snad ještě těžší: zavedení digitálního soudního spisu. To je věc, veřejnosti méně srozumitelná a současně obtížností srovnatelná s digitalizací stavebního řízení, jejíž krach vyvolal skandál. Soudní spisy někdy obsahují desítky tisíc stran. Soud musí mít při každém rozhodování k disposici kompletní spis. Někdy ale nastane situace, kdy spis potřebují dva i tři soudy současně. Jednat může ale jen jeden z nich. Výsledkem může pak být odsunutí zahájení řízení třeba až o 3-4 roky. Soud, který rozhoduje bez znalosti spisu, se může dopustit závažného pochybení. Znám z praxe případ propuštění z vazby obžalovaného z vraždy v situaci nedosažitelnosti spisu: soudkyně rozhodla o prodloužení vazby, ačkoli neměla k disposici spis a nadřízený soud nařídil jeho okamžité propuštění na svobodu. V jiném případě soud nesprávně vyhodnotil důkazní situaci a odsoudil nevinné obžalované, protože neznal spis z předcházejícího řízení.

Je tedy nutné vytvořit digitální knihovnu soudních spisů se softwarovým vybavením, které umožní bezpečné nahlížení do spisu dvěma i více soudcům současně. Zřejmě jde o náročný programátorský úkol, s náklady možná až v desítkách milionů Kč. Určitě se najdou programátoři s dosti vysokou odbornou úrovní, kteří úkol zvládnou. Ale stát musí opatřit potřebné finanční prostředky, protože daleko více se získá zrychlením soudního řízení.

Pan ministr zabrousil také do legislativy. Naznačil kritický pohled na některé legislativní novinky, jež přijala Sněmovna před koncem minulého funkčního období. Zřejmě se neztotožňuje s dekriminalizací zanedbání vyživovací povinnosti a s vrstvením více podmíněných trestů na sebe. Zdá se, že bude usilovat o utužení trestní politiky. Zcela jistě jej budu podporovat, zvlášť proto, že s ním mám zkušenost z dřívějších působišť a považuji ho za slušného člověka. Navíc proti dekriminalizaci zanedbávání vyživovací povinnosti vystoupil v době projednávání novely spolek Chamurappi a já jsem proti ní brojil jako bloger.

Pan ministr Jeroným Tejc bude čelit konkurenčním tlakům svých kolegů a jeho legislativní stanoviska patrně vyvolají nevoli alespoň části opozice. Do vlády ho vyslalo hnutí SPD, jehož není členem. Nebude mít za sebou silnou politickou podporu. O to více bude závislý na podpoře předsedy vlády Andreje Babiše. Přeji mu, aby se mu v tomto ohledu vedlo lépe než kdysi ministrům, vyslaným hnutím ANO, tedy prof. Heleně Válkové, Robertu Pelikánovi a Janu Kněžínkovi.

Zpět na obsah

Článek JSEM BLOGER A KDO JE VÍC ? vyšel na blogu Zdeňka Jemelíka 21. prosince 2025

Jsem blogger a kdo je víc?

V mém případě má ale nadpis úplně jinou povahu. Vyjadřuje spokojenost se společenským postavením, do kterého jsem se nakonec dostal především díky vysokému věku, pak samozřejmě také díky technickému pokroku a vynálezu dříve neznámé formy komunikace jednotlivce s veřejností.

Protože jsem se narodil v bouřlivé době, poznamenané zničením Československa, dostával jsem od dětství podněty, abych si všímal dění kolem sebe a přemýšlel o něm. Klidných časů jsem se dosud nedožil, ač mi je 90 let. Potřeba sdílet názory, dojmy a pocity s bližními je lidská. Časem mě přivedla k pokusům o předvádění soukromých pohledů na svět slovem a písmem. Postupně mě omrzelo vnucovat se redakcím „papírových“ novin a vměstnávat se rozměrově do prostoru na stránce. Internet byl od počátku svobodnějším prostředím, takže jsem zanechal stopy v různých internetových novinách, z nichž většina již dávno zanikla.

Ale ani takto jsem nedosáhl takového respektu k mé svobodě slova, abych mohl být spokojen. Opakovaně se mi stalo, že redakce některý můj článek odmítla. A dokonce jsem se dočkal úplného vyobcování z redakčního kruhu autorů. Například když jsem v době prezidentské volební kampaně psal „proti srsti“ majitele novin, skončil jsem jednou provždy jako vyhnanec z ráje a ztratil jsem čtenáře. I když v archivu se během dvacetileté součinnosti nahromadilo několik desítek mých článků, nic to na věci nezměnilo.

Až založením blogu jsem se dostal do důstojného postavení svobodného občana, požívajícího občanského práva svobody slova. Píši, o čem chci, kdy a jak chci, na rozdíl od skutečných novinářů bez honoráře. Samozřejmě odpovídám za obsah svých textů. Připouštím, že někdy jsou na hraně. Např. by mě nepřekvapilo, kdy proti mně použil právní nebo i mimoprávní prostředky „kamarád Franta“ z kauzy „Jesenice“, jehož příjmení Heřman jsem již zveřejnil. Na mém blogu visí k dnešku 837 článků. Negativní názory na jejich obsah jsou běžná záležitost ( „demokracie je diskuse“) ale dosud mě nikdo nenapadl právními ani mimoprávními prostředky.

Na pozadí vlastní zkušenosti popírám, že v době působení Fialovy vlády se lidé museli bát mluvit. Nechápu, jaká újma by jim hrozila, kdyby vystupovali proti vládní politice. Došlo snad k propouštění z práce z politických důvodů nebo k umlčování autorů? Základní občanská práva jsou chráněna Ústavou a nikdo si nemůže dovolit je mařit. Připouštím několik excesů od pravidla, ale jsou to jednotlivosti, které na celkovém obrazu věci nic nemění. Samozřejmě vulgarita, antisemitismus, rasismus, projevy sympatií s nacismem a fašismem, ale i schvalování agrese proti Ukrajině nejsou pod ochranou Ústavy. Pokud tedy někdo říká, že se bál mluvit, měl by se sám nad sebou zamyslet.

Věci se poněkud komplikují, když se bloger rozhodne přenést šíření svých názorů na externí velkou platformu. Přenáší na ni i právní odpovědnost za obsah textů. Vydavatel samozřejmě musí chránit svou bezpečnost před následky neodpovědností drzých grafomanů (takto mě kdysi označili pánově Bohumil Doležal a Radko Kubíčko) a vykonávat dohled. Neoficiální skrytá cenzura je běžná věc. Nelze si na ni stěžovat, protože není komu a nelze se proti ní bránit. Často vzniká „kafkovská“ atmosféra: článek buď vůbec nevyjde nebo brzy zmizí, nikdo na to autora neupozorní, důvody nevysvětlí. Žádat po cenzorech, aby s autorem debatovali a vysvětlili výhrady k jeho vidění světa, by bylo příliš. Dostat se do debaty s majitelem platformy nepřipadá v úvahu. S bohy na Olympu přece ve starověku lidé nedebatovali.

V poslední době často přemýšlím, proč investoři vkládají prostředky do zřizování a provozování platforem pro šíření myšlenek cizích lidí. Nepozoruji, že by autory usměrňovali k podpoře jejich vlastních záměrů. Je to jen běžný goodwill? Nebo snad obětování volných finančních prostředků, jež by jinak špatný hospodář stát odčerpal daněmi? To se asi nikdy nedovíme.

Naproti tomu záměr blogera by měl být jasný. V mém případě jde převážně o volání po pomoci veřejnosti proti zneužívání moci orgány vymáhání práva. V poslední době jde zejména o hledání podpory pro spolek Chamurappi, jenž sleduje ušlechtilý cíl dostat před soud osm nepotrestaných zločinců, kteří se dopustili brutálního vydírání zlínských podnikatelů bratrů Lebánkových. Kolem zločinců se vytvořil kruh státem placených ochránců, kteří jim chtějí zabezpečit beztrestnost. Také někteří z ochránců by podle Chamurappi měli stanout před soudem.

Vztah mezi majitelem platformy a blogerem má také ekonomickou stránku. Investor dává k disposici zařízení a obslužný personál, aniž by za šíření blogerových myšlenek žádal finanční náhradu, zatímco jiní podnikatelé zveřejňují tvorbu externích autorů jen za úplatu. Pro blogera je bezplatná služba velkou výhodou. Na druhé straně bloger investuje čas, své zkušenosti a znalosti a způsobilost ztvárnit je do zveřejnitelné podoby. Majitel platformy chce mít z nějakých důvodů stránky zaplněné zajímavým čtivem. Čili bloger mu poskytuje službu, jejíž hodnotu by bylo možné finančně ocenit a vydavatel ji rád přijímá. Nabízí se otázka, kdo do toho „obchodu“ vkládá víc.

Na závěr uvádím, že skandální stav v kauze „Jesenice“ vznikl v době působení vlády Petra Fialy. Měl osobní možnost určitým způsobem zasáhnout ve prospěch nastolení práva, ale odmítl přijmout informaci, takže ani nic podniknout nemohl. Domnívám se, že vláda Andreje Babiše v rámci obecného úklidu Augiášových chlévů po své předchůdkyni skoncuje také s ochranou nepotrestaných zločinců a s jejími vykonavateli. Žijeme přece v právním státě.

Mnoho času do promlčení zločinu ale nezbývá. Kromě toho bych se rád dožil uzavření této kauzy a ani mého času už mnoho nezbývá.

PRAMENY:

1/mé články Zločinci pod záštitou státu 1-6

2/ můj článek Trocha kriminální historie nikoho nezabije.

Zpět na obsah