1. Zdeněk Jemelík: Po soudu jak po výprasku
2. Zdeněk Jemelík: Tři ministři o „bitcoinovém“skandálu
3. Zdeněk Jemelík: Ať letí linkou…

---

Článek Zdeněk Jemelík, Po soudu jak po výprasku vyšel na serveru Chamurappi 9. dubna 2026

Po soudu jak po výprasku

Řízení probíhalo od počátku za zvláštních okolností. Byla to jednak dlouhá doba od podání žádosti do zahájení projednávání, daná nedostupností spisu, ale hlavně souběh průtahů v případu soudce Radomíra Koudely s konáním soudce Pavla Dvorského, který se snažil dostat obžalované do vězení za nesplacení peněžitého trestu. Hrozilo nebezpečí, že je k řízení o povolení obnovy procesu bude vozit eskortní služba a pak jednou v budoucnosti jim bude muset stát zaplatit velké odškodné.

Čtenáři mých článků z poslední doby znají jména Lebánků hlavně v souvislosti s „kauzou Jesenice“, obludným příběhem brutálního vydírání a protiprávního usilování odpovědných orgánů o zajištění beztrestnosti pachatelů. O Lebáncích ode mne slyšeli i ministři spravedlnosti počínaje Pavlem Blažkem, který to poprvé zažil 23.srpna 2022, když se při našem jednání provalilo, že s nimi neoprávněně vedla jeho jménem korespondenci jeho favoritka. Udržovala je v domnění, že si jejím prostřednictvím vyměňuji názory přímo s ministrem, jenž o ničem neměl tušení. Tato „nehoda“ se neodrazila v přiměřené ministrově pozornosti této kauze.[1] Dva roky pak se mnou nemluvil a poškodil i zájmy jiných chráněnců Chamurappi z.s.

Podle pravidla, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán, trápení žadatelů začalo vyhověním kamarádově žádosti, aby pronajali ve skladu prostor jakémusi Romanu Šulyokovi, který v něm chtěl zprovoznit strojní zařízení na výrobu cigaret, jež po zprovoznění údajně mínil prodat na Ukrajinu. Uskutečnění záměru nestihl. Nejdříve dne 21. srpna 2012 přijel odkudsi kamion se čtyřmi tunami řezaného tabáku, na jehož příjezd a přeložení zboží na vozidlo místního dopravce čekali celníci s kamerou. Dodnes neví soud ani účastníci řízení, jak se celníci o příjezdu kamionu dověděli. Dne 26. srpna 2012 do skladu vpadlo komando celníků a policistů, kteří zadrželi a dopravili do cely předběžného zadržení všechny přítomné. K nim přidali bratry Lebánkovy, pro které si celníci dojeli domů. Roman Šulyok se měl v ten den sejít s Ladislavem Lebánkem za účelem projednání termínu vyklizení skladu. Byl proto nablízku, ale celníci ho nechali odjet.

Tím začalo trestní stíhání, které vyústilo v podání obžaloby. Obžaloby se dočkali Roman Šulyok a jeho mladší bratr Jan, Ladislav a Jan Lebánkovi a Radek Rajnoha, řemeslníci, přistižení ve skladu, místní dopravci a slovenský občan Jozef Kajaba, který měl Lebánkům obstarat tabák.

Případ připadl předsedkyni senátu Ivetě Šperlichové, řečené „soudkyni OLO“, jejíž jméno jsem opakovaně uvedl v nelichotivých souvislostech nejen ve článcích, ale i v podaných podnětech ke kárnému řízení. V době zahájení hlavního líčení obž. Roman Šulyok vykonával trest v německém vězení. Soudkyně „OLO“ vyloučila jeho věc do samostatného řízení, v němž jeho trestní řízení zastavila „pro neúčelnost“. Do samostatného řízení vyloučila také věc Jana Šulyoka, usvědčeného z prodeje padělků cigaret Marloboro, kterého ale odsoudila jen k podmíněnému trestu. Jozefa Kajabu zprostila obžaloby, bratry Lebánkovy k nepodmíněným trestům, jejich zaměstnance Radka Rajnohu k podmínce.

Když si Roman Šulyok vyjednal povolení k vykonání trestu v české věznici, použila ho jako svědka v neprospěch Lebánků. Jeho urážlivým výrokům o Lebáncích se povzbudivě usmívala.

Dodnes není známo, kdo byl majitelem tabáku. Zejména nebyl prokázán vlastnický vztah Lebánků. Přesto zaplatili spotřební daň, když se z protokolu o prohlídce ve skladu se zpožděním dověděli, že se v něm nacházel možná nezdaněný tabák. Povinnost zaplatit spotřební daň z tabáku má každý, kdo s ním přišel do styku. Soudkyně Šperlichová jim zaplacení daně neuznala. Odbyla je jako pouhý projev pozdní lítosti. Odsoudila je právě za nezaplacení daně. Do skladu Lebánkové nikdy nevstoupili. Řemeslníci, kteří se pokoušeli o zprovoznění strojů, s nimi nepřicházeli do styku. Dění ve skladu řídili pouze Šulyokové.

Ústavní soud vyloučil soudkyni Ivetu Šperlichovou z řízení jako podjatou a její rozsudek zrušil. Nové řízení pak vedl senát předsedy Jiřího Dufka, (téhož Jiřího Dufka, jenž nedávno vyvolal rozhořčení předsedy vlády zmírněním trestu pachateli týrání psů, jehož „zprošťák“ zůstane navzdory hněvu Andreje Babiše v platnosti, pokud jej nenapadla dovoláním nejvyšší státní zástupkyně). Dle mého laického úsudku senát Jiřího Dufka si vedl tak, aby obhájil správnost postupů soudkyně Ivety Šperlichové. Ale aspoň nahradil nepodmíněné tresty spojením podmíněných a peněžitých trestů. Svědectví Romana Šulyoka využíval ve větším rozsahu než soudkyně Šperlichová. Zachoval zproštění Josefa Kajaby. Korunu „zlepšovatelskému“ úsilí nasadil zproštěním Jana Šulyoka, jemuž tím „přihrál“ tučné odškodnění za neoprávněné stíhání. Výsledek procesu jsem hodnotil jako vítězství „Rošťáků“(bratrů Šulyokových) nad „Slušnáky“ (bratry Lebánkovými)[2].

Opravné prostředky na napravení výsledků společného úsilí obou senátů nestačily. Obnova procesu je nyní jedinou nadějí nespravedlivě odsouzených.

Jako laik s dlouholetou praxí sledování trestních procesů považuji tento případ za mimořádný vysokou koncentrací přehmatů justice. Náprava cestou obnovy procesu by byla optimálním postupem, ale v cestě stojí formalistická pravidla povolování obnovy procesu. Byl jsem proto od počátku v posuzování naděje na povolení obnovy tohoto procesu skeptický.[3]

Soud skutečně obnovu nepovolil, ačkoli vyslechl otřesné závěrečné řeči obžalovaných Lebánků, kteří si oprávněně stěžují, že z nich, slušných lidí a řádných plátců daní, soudy vyrobily zločince a současně přivodily jejich ožebračení. Velmi by mě zajímalo, co si myslel soudce Radomír Koudela, když závěrečným řečem naslouchal. Ale chápu, že se musel držet pravidel, byť možná tušil, že spravedlnost nad jeho rozhodnutím zapláče. Rozhodnutí vysvětlil srozumitelně. Pouze jsem se pozastavil nad jeho vyjádřením, že oba senáty vnímaly ods. Romana Šulyoka jako nevěrohodného svědka, a proto nestavěly svá rozhodnutí na jeho výpovědích. Kdybych se jako veřejnost směl ptát, žádal bych vysvětlení , proč tedy ho jak Iveta Šperlichová, tak zvláště Jiří Dufek nechávali vozit eskortou ze vzdálené věznice, a ptali se ho i na věci, o nichž nemohl nic vědět.

Dodávám, že osud ožebračených bratrů Lebánkových je o to horší, že ods. Roman Šulyok jim způsobil další pohromu zorganizováním jejich vydírání v penzionu U Kohouta v Jesenici (viz mnou často zmiňovaná „kauza Jesenice“).[4] Až dosud uniká potrestání osm zločinných Šulyokových spolupachatelů, kolem nichž se utvořil obranný val úředních činitelů, kteří jejich jednání sunou k promlčení, tedy usilují o jejich beztrestnost. Za Fialovy vlády jsme zjevně nežili v právním státě. Zda se to změní za vlády Andreje Babiše, odváděného od důležitých věcí střídavě výstřelky opozice a Petra Macinky, dosud nevíme.

Bohužel jsem se vracel ze Zlína s pocitem, že ztroskotání žádosti o povolení obnovy procesu nebylo jen výsledkem formalistického myšlení předsedy senátu (zlou vůli či podjatost bych vyloučil). Myslím si, že žadatelé v argumentaci podcenili část možných argumentů. Nyní musejí pouze doufat, že jejich stížnost k Vrchnímu soudu nepřipadne opět soudkyni Martině Kouřilové, která mimo jiné měla určité mezery ve znalosti spisu.[5]

Pečlivý stížnostní senát by mohl z hromady plev nepodstatných námitek vyzobat zrno poznatků, jež nasvědčují domněnce, že trestní stíhání „Slušňáků“ bylo výsledkem intriky ods. Romana Šulyoka. Budu Lebánkům držet palce, aby stížnostní senát našel ve spisu to, co v něm vidím a vrátil věc předsedovi Radomírovi Koudelovi k novému projednání.

Výklad doplňuji odkazy na zdroje, jejichž prostudování by laskavému čtenáři mohlo pomoci v pochopení hrůznosti osudu bratrů Lebánkových.

Zdroje:

[1]Kární žalobci nežalují.

[2]Příběh soudkyně OLO: „Rošťáci“ jsou za vodou.

[3]Pokus o obnovu zlínského bizarního procesu pokračuje

[4]Zločinci pod záštitou státu

[5]Zahřmění u olomouckého soudu

Zpět na obsah

---

Článek Zdeněk Jemelík, Tři ministři o „bitcoinovém“skandálu vyšel na serveru Chamurappi 18. dubna 2026

Tři ministři o „bitcoinovém“skandálu

„Bitcoinová“ kauza má dvě části: výchozí je podivný počin bývalého ministra Pavla Blažka, který přijetím bitcoinového daru od zločince Tomáše Jiřikovského zlikvidoval svou pečlivě budovanou politickou kariéru s postavením „kingsmakera“, pověst skvělého právníka a navíc zatížil svůj úřad vyvolanými vedlejšími náklady a svou nástupkyni nutností zabývat se nápravou jeho „úletu“.

Zjevně si přivodil policejní vyšetřování, které může pro něho skončit jakkoli. Záleží na výsledku pátrání po příčinách jeho poklesku. Pí. Eva Decroix předběžně šla cestou použití Occamovy břitvy a při televizním vystoupení s úsměvem připustila, že možná prostě jen „udělal hloupost“ (viz [1], [2] [3] aj.) Z ryze soukromých důvodů připouštím, že možná „trefila hřebík na hlavičku“.

Přijala za této situace úřad ministryně spravedlnosti, aniž by byla vybavena předchozí zkušeností z řízení velkého úřadu a zpočátku podlehla tlaku na politizaci kauzy, od něhož se časem oprostila.

V této části kauzy jde o selhání jednotlivce, které musí přezkoumat policie. Politizace případu vedením ODS byla nadbytečná a nemístná.

Výchozí částí kauzy se ovšem pan ministr Jeroným Tejc nezabývá. Jde mu o vyvození odpovědnosti vůči úředníkům, kteří se podíleli na pokusech o bagatelizaci kauzy, překážení objasnění činu Pavla Blažka a na nakládání s přijatými bitcoiny. V této druhotné části vznikly značné škody, za které by jejich původci měli nést odpovědnost. Ministerstvo spravedlnosti není orgán činný v trestním řízení a na podobné vyšetřování ani není personálně vybaveno. Předat věc policii je nepochybně správné.

Jako justiční potížista (pardon, občanský aktivista) posuzuji závažnost trestní kauzy podle rozsahu lidského utrpení, vyvolaného trestným činem. V „bitcoinové“ kauze jde „pouze o peníze“, proto jí nepřičítám velký význam. Ve vyvolaném mediálním a politickém ruchu vidím proto jeden z více případů odvádění (úmyslného nebo neúmyslného) vlády od závažnějších selhání státních orgánů.

Pobavilo mě pohoršení nad rozhodnutím bývalého ministra financí Zbyňka Stanjury ponechat si služební mobilní telefony a tablet. Docela ho chápu: v jejich pamětích by se mohly najít důkazy v jeho neprospěch. Je to ale marná snaha. Z kauzy Shahrama Zadeha[4] si pamatuji na nehorázné zneužití paměti mobilního telefonu a tabletu obžalovaného po prolomení heslové ochrany. Nakonec se jemu i jeho manželce dostalo omluvy a odškodnění. Ale po letech od spáchání zhůvěřilého jednání mu to již asi moc nepomohlo (viz [5]). Na okraj podotýkám, že s pokusem o vyvolání kárného řízení se soudcem jsem tehdy neuspěl a neuspěli ani advokáti.

Musím se dále usmívat zmínce o spřízněnosti úředníka Filipa Bendy a předsedy Klubu poslanců ODS Marka Bendy. Je to nezpochybnitelná skutečnost, ale dle mých poznatků jen doklad o nízké úrovni personální práce, která vedla k obsazování míst různých „podržtašků“ na základě osobních známostí. Mám obavy, že této praxe není ušetřena ani nová vláda. V souvislosti s úsilím o vyvolání zájmu pana předsedy vlády Andreje Babiše o protiprávní chování orgánů činných v trestním řízení v kauze „Jesenice“, o které často píši, se mi dostalo poučení, že pan předseda vlády se věcí nemůže zabývat, protože nesmí zasahovat do nezávislosti justice. Úředník sekretariátu zřejmě netušil, že státní zastupitelství a GIBS jsou součástí moci výkonné a právo na ochranu nezávislosti justice se na ně nevztahuje a navíc předseda vlády je přímým nadřízeným GIBS.

Zejména mám obavy, že pozornost, věnovaná druhotné části „bitcoinové“ kauzy, okrade ministra spravedlnosti a předsedu vlády o čas a energii, které by dle mého názoru zmocněnce poškozených měli přednostně věnovat nepatřičnosti chování státních zástupců a důstojníků GIBS, chránících před dopadením ruky spravedlnosti na osm nepotrestaných zločinců, kteří se dopustili krutého nakládání se zlínskými podnikateli bratry Lebánkovými při jejich vydírání v penzionu U Kohouta v Jesenici. Tato kauza „Jesenice“ je skutečně závažná, neboť při ní došlo k podvodnému jednání, omezování osobní svobody, fyzickému násilí a ohrožování na zdraví a životě a vznikla újma přesahující 100 mil. Kč. Během dlouhých let monitorování různých trestních případů jsem viděl všelicos, ale nic tak hrozného, jako bylo týrání poškozených v Jesenici. Mezi „zviditelněnými“ spolupachateli zadavatele vydírání Romana Šulyoka(který si to jako jediný „odseděl“)jsou čtyři absolventi vysokoškolského právnického vzdělání. Jejich vyšetřování, vyvolané trestním oznámením z 8.prosince 2020, bylo odloženo (tedy nikoli zastaveno) 24. října 2024 a nadřízená státní zastupitelství všech stupňů brání jeho dovedení k obžalobě, přičemž v lednu r. 2027 dojde k promlčení (viz [6]). Nezákonná ochrana spolupachatelů se odehrála za vlády SPOLU. Stížnostní řízení ve státním zastupitelství je instanční a zdlouhavé. Náprava proto napadla koaliční vládě Andreje Babiše. Způsob, jakým se k případu postaví, bude projevem upřímnosti jejího programového přísahání na právní stát.

V této souvislosti si dovolím poznámku o vztahu novinářů k trestním případům. „Bitcoinovou“ kauzu vytáhla na světlo boží novinářka Zdislava Pokorná, členka redakce DeníkuN. Odvedla dobrou práci. Protože postavení zmocněnce poškozených mě určitým způsobem omezuje v činnosti „drzého grafomana“, nabídl jsem jí látku „kauzy Jesenice“ k využití. Neuspěl jsem a neuspěl jsem ani u její redakce a dalších skupin investigativců, které jsem oslovil. Kdo by se případu ujal, měl by určitě o čem psát a pomohl by dobré věci. Není mi jasné, čím se řídí výběr témat, jimž se novináři věnují. Znám určité případy účelového uplácení novinářů. Ale nemyslím, že je to jediné vysvětlení.

Prameny :

[1]Následky bitcoinového skandálu Pavla Blažka & spol.

[2]Ministryně Eva Decroix má vyřešit kvadraturu kruhu

[3]Ohlédnutí za paní ministryní Evou Decroix

[4]Poslední křik v Kabelíkově

[5]Soud vyhověl Zadehovi ve sporu o odškodné za soukromá data v trestním spisu (Seznam dle ČTK)

[6]Zločinci pod záštitou státu

Zpět na obsah

---

Článek AŤ LETÍ LINKOU… publikoval Zdeněk Jemelík na svém blogu 21. dubna 2026

Ať letí linkou…

Jedním z podnětů ke vzpomínání byl výrok předsedy vlády Andreje Babiše k záměru předsedy Senátu Miloše Vystrčila vydat se s podnikatelskou delegací vojenským letadlem na Tchaj-wan: „ať letí linkou“. Je kolem toho mnoho řečí o ohrožení rozvoje výhodných obchodních vztahů České republiky s Tchaj-wanem. Na druhé straně se rozbujelo poukazování na nevhodnost dráždění Číny, která na naše „námluvy“ s Tchai-wanem reaguje nevlídně. Místopředseda vlády Karel Havlíček dokládá škodlivost udržování vztahů s Tchai-wanem na příkladu Škodovky. Nezohledňuje přitom bouřlivý rozvoj čínského automobilového průmyslu, který již vstoupil do konkurenčního boje i na českém trhu. Kupodivu nepřiměřeně málo se v této souvislosti mluví o tom, že pan předseda Senátu nedávno použil letadlo CASA k cestě na paraolympiádu do Milánu. Ale vojenské letadlo má posloužit i k cestě malé vládní delegace na summit NATO v Ankaře, ačkoli by jistě bylo možné letět linkou. Chápu, že tato poznámka určitě pobouří všechny členy delegace (nepočítám s cestou pana prezidenta), ale jsa zaťatý potížista a občas i recesista, nermoutí mě to 😊.

Vše, co se v poslední době odehrává kolem různých služebních cest ústavních činitelů, mi na pozadí mých vzpomínek připadá komické. Zvlášť považuji za trapné pochybnosti o vhodnosti účasti na summitu pana prezidenta Petra Pavla. Vyvolává je donedávna bezvýznamný úředníček Kanceláře prezidenta republiky a Institutu Václava Klause Petr Macínka, který panu prezidentovi vděčí za své jmenování do funkce, o které si nemohl dříve nechat ani zdát. Ve skutečnosti společné vystupování Petra Pavla a Andreje Babiše je zárukou důstojnosti reprezentace České republiky jako spolehlivého člena společenství. Oba se těší vážnosti v mezinárodním prostředí a opakovaně prokázali, že spolu dokáží vyjít. Rozpory mezi nimi nejsou zásadní: pan prezident vyvážil akademické řeči o nutnosti dodržování závazků vůči NATO (hlavně vůči zbrojařskému komplexu) podpisem rozpočtu na r. 2026. Nikdo nepopírá, že vláda odpovídá Poslanecké sněmovně všeobecně a v tom za zahraniční politiku. Na druhé straně prezident republiky je nejvyšším ústavním činitelem s oprávněním k zastupování státu navenek a současně je vrchním velitelem armády. Ke všemu jako přímo zvolený prezident je autoritou, kterou nelze nerespektovat, a to ani pidistranami. NATO je vojenské uskupení, v jehož strukturách pan prezident zastával vysokou funkci. Není důvod, proč by se mělo měnit tradiční složení delegace.

Jsem si ostatně jist, že nebýt uražené ješitnosti pánů Macinky a Turka nikdo by na takový nápad nepřišel. Panu prezidentovi by jistě nečinilo potíže podepsat návrh pana předsedy vlády na odvolání kverulujícího ministra zahraničí, ale taková situace nenastane, protože nelze riskovat rozpad vládní koalice.

Ke kacířství mě popouzejí vzpomínky na jedinou zahraniční cestu ve službách státu, které jsem se zúčastnil v r. 1990 jako ředitel sekretariátu federálního ministerstva zemědělství a výživy, doprovázeje místopředsedu federální vlády a ministra zemědělství a výživy Oldřicha Burského při oficiální výpravě tří ministrů zemědělství a výživy do Španělska (přesněji: do Katalánska) a Francie. Z Prahy jsme vyrazili tři. V Barceloně nás uvítal poslední předlistopadový velvyslanec Jarolím Klabník, který o nás peč, oval, ač některé naše řeči se mu možná nelíbily. Katalánské orgány nám věnovaly až přehnanou péči. Nekonala se sice přehlídka čestné stráže, ale všude nás chránili policisté v civilu. Místopředsedu vlády vozili v pancéřovaném autě. Nezvykle na mne působil pistolník, který stál celou noc před mým pokojem v hotelu. Významné bylo přijetí Oldřicha Burského nepřehlédnutelnou osobností, katalánským „prezidentem“ (předsedou autonomní vlády), charismatickým Jordi Pujolem v nádherném prostředí paláce aragonských králů. Nevezli jsme žádnou podnikatelskou delegaci, ale několik desítek podnikatelů přišlo na setkání s panem ministrem. Přijížděli pak do Prahy na ministerstvo a naším prostřednictvím navazovali kontakty s podniky, jež je zajímaly. Nepřímo mě přiměli k odchodu ze státní služby: nabídli mi studium, spojené se stáží ve veletržní firmě. Abych mohl nabídku využít, musel jsem rozvázat pracovní poměr. Po návratu jsem cestu zpět do státní správy nehledal.

Z Barcelony jsme se přesunuli do Paříže, kde se k nám připojili oba republikoví ministři. Na letišti nás uvítal končící velvyslanec Čestmír Císař a při večerní recepci jsme si podali ruce s nastupujícím velvyslancem Alexandrem Dubčekem. Jednání začalo pracovní snídaní s francouzským ministrem a bylo pracovně velmi náročné. V rámci pobytu jsme navštívili továrnu na yogurty Yoplait poblíž Lyonu. Všechny cesty jsme zvládli linkovými leteckými spoji. Z Paříže do Lyonu a zpět jsme jeli vlakem TGV. Železničáře přítomnost tří českých ministrů ve vlaku zaujala natolik, že nás pozvali na prohlídku kabiny strojvedoucího za jízdy.

Líbilo by se mi, kdyby delegace na summit, velikostně srovnatelná s naší, z úsporných důvodů také letěla linkou. Nepochybuji o tom, že pokud by byl vedoucím delegace pan prezident, můj nápad by mu nepřipadl ponižující. Ostatním by nezbylo než se přizpůsobit. Obávám se ale, že výsledkem pidižvíkovy pomsty bude, že pan prezident tuto delegaci skutečně nepovede. Avšak předpokládám, že dostaví-li se na vlastní pěst, zcela určitě ho pořadatelé jako bývalého vysokého činitele NATO přijmou. Nabízím, že bych mu v takovém případě vyjednal velmi spolehlivé aerotaxi, aby nemusel riskovat život a zdraví jízdou na motorce 😊

Složitější je můj postoj k záměru pana předsedy senátu Miloše Vystrčila uskutečnit podnikatelský zájezd na Tchai-wan, protože můj osobní vztah k němu určuje jeho nechutné chování k nemocnému prezidentovi Miloši Zemanovi. Nicméně, je-li nositelem kontinuity prospěšných obchodních vztahů, navázaných za vlády Petra Fialy, nová vláda by je neměla bořit. Cesta s podnikateli by měla proběhnout. Vše, co je použitelné a prospěšné z výsledků zahraniční politiky vlády Petra Fialy, stojí za zachování. Jistě je možné obejít se bez provokativního použití vojenského letadla. Dodávám, že nevnímám Čínu jako nepřátelský stát, naopak oceňuji její ohromující rozvoj. Ale nepovažuji za nutné tlačit Českou republiku do postavení vazala, zvlášť když po euforii z doby prezidenta Miloše Zemana nadšení z reálných výsledků  hospodářských styků s Čínou poněkud ochablo.

Pozornost, věnovaná výše zmíněným námětům, je nadbytečná. Odvádí „věrchušku“ od věcí, jejichž řešení je existenční nutností pro blaho státu. Je nejvyšší čas, aby se pan ministr zahraničí zamyslel nad poměrem voličské podpory jeho pidistrany a pana prezidenta.

Zpět na obsah

---

Zpět na obsah