1. Zdeněk Jemelík: Obviněný miliardář na válečné stezce
2. Zdeněk Jemelík: Uplatnění poslanecké imunity jako test síly práva a demokracie

Článek Zdeněk Jemelík: Obviněný miliardář na válečné stezce vyšel na serveru Chamurappi 12. února 2026

Obviněný miliardář na válečné stezce

Jiným, tehdy neznámým úkazem byli miliardáři, kteří se dnes vynořují takřka na každém rohu. Rychlost nabytí jejich ohromných majetků vzbuzuje zvědavost. A mají postavení, srovnatelná s božstvy na Olympu. Dokázal jsem dosáhnout pracovních pohovorů s řadou ministrů, s Andrejem Babišem jako předsedou vlády v době jeho prvního mandátu a vedl jsem četná jednání s panem prezidentem Václavem Klausem v době výkonu obou jeho mandátů i později. Ale nelze se domoci přímého kontaktu osobního nebo prostřednictvím e-mailu s takovými lidmi, jako jsou např. Pavel Tykač, Ivo Lukačovič, Michal Strnad, Marek Španěl, Renata Kellnerová nebo Daniel Křetínský. Nemám ani jistotu, že se k nim žádost o jednání dostane, protože mají kolem sebe „své lidi“, kteří je chrání před vetřelci. Určitě by se se mnou nebavil obviněný miliardář- veledlužník Pavel Buráň, i když právě jeho podnikatelská historie je zajímavá jako osvětlení okolností rychlého nabytí majetku (problémem bývá startovní kapitál, kterým může být nesplacený dluh).

Pavel Buráň je pozoruhodný případ. Chodí po světě s dojemnou bajkou o jeho „únosu“ a vydírání, zorganizovaném jeho bývalým společníkem Jaroslavem Novotným. Podporoval jsem obhajobu manželů Novotných v trestním řízení soudním a po důkladném seznámení se spisem z přípravného řízení a s poznatky ze sledování hlavního líčení soudního jsem nabyl pevné přesvědčení, že je soud oprávněně pravomocně zprostil obžaloby, stojící na oznámení Pavla Buráně. Podle výrokové věty rozsudku nebylo prokázáno, že se skutek stal. Nicméně obviněný podnikatel vypráví svou bajku s takovou vytrvalostí a viditelnými projevy pocitu ukřivdění, že v důsledku povinné objektivity předsedy spolku Chamurappi bych nemohl odmítnout, pokud by mi chtěl prozradit cokoli, co snad uniklo policii, státnímu zastupitelství a soudům, co by mohlo zprošťující rozsudek zvrátit. Ví to, ale nepoužije. Nejspíš by neměl co sdělit.

Pánové Buráň a Novotný byli kdysi úspěšně podnikajícími společníky. Začínali v malých poměrech, ale když se spojili, vybudovali úspěšnou firmu. Zbohatli na lidské hlouposti, tedy v obchodování s hazardem. Je mezi nimi věkový rozdíl 19 let. Když se starší společník Jaroslav Novotný rozhodl, že už vydělal dost na to, aby si zajistil důstojné stárnutí, a proto skončí s podnikáním a svou polovinu prodá, mladší Pavel Buráň využil předkupního práva a jeho polovinu si koupil. Nabídl 500 milionů Kč. Nemaje momentálně dostatečnou hotovost, složil zálohu 200 milionů Kč a zbytek měl doplatit měsíčními splátkami. Se splácením ale brzy skončil. Vznikl obrovský dluh. Slyšel jsem ho dvakrát při hlavním líčení potvrdit reálnou existenci dluhu. Různě se vymlouval, proč jej dosud nesplatil.

Místo splácení se ale nakonec v říjnu r. 2014 vydal na policii. Minul místně příslušnou policejní služebnu v Uherském Hradišti a mírně podnapilý se dostavil na služebnu ve Zlíně. Tam oznámil, že ho falešní policisté zastavili na cestě domů a s použitím násilí ho dopravili do vily manželů Novotných, kde ho přinutili k podpisu listin, jimiž si Novotní zajistili splacení dluhu. Smír pak oslavili: zpili se „pod obraz“. Při podpisu listin a následné oslavě již ale „únosci“ v místnosti nebyli. Ostatně kromě něho je nikdo nikdy neviděl.

Tak začalo v říjnu r.2014 trestní řízení, jež skončilo v prosinci r. 2022 nabytím právní moci zprošťujícího rozsudku ve věci Novotných. Před soud se dostali i tři údajní únosci. Prvního z nich nalézací soud zprostil obžaloby hned prvním rozsudkem, a to na návrh žalobce, čili pravomocně. Tím se začala drolit konstrukce obžaloby. Zbývající dva zprostil nalézací soud obžaloby se souhlasem žalobce druhým rozsudkem, tedy rovněž pravomocně. V důkazní situaci „únos bez únosců“ přesto současně znova odsoudil oba manžele k vysokým trestům. Předseda senátu Radomír Koudela mi po opuštění soudní síně sdělil, že se cítí nešťastný, že tento rozsudek musel vyhlásit, a to kvůli paní obžalované, která bude muset do vězení. Rozsudku jsem se tehdy divil a správně jsem předjímal, že v odvolacím řízení neobstojí. Na okraj podotýkám, že jsem kdysi obžalovaným v žertu doporučil, aby řízení urychlili doznáním. Paní obžalovaná žert nepochopila a s vážnou tváří mi vysvětlila, že se nemůže doznat, protože soudu se nesmí lhát.

Pokusy o zvrácení pravomocného zprošťujícího rozsudku mimořádnými opravnými prostředky byly neúspěšné. Z popisu této části děje vyplývá, že Pavel Buráň trestním oznámením vyvolal obtížné trestní stíhání pěti nevinných lidí.

Nevím, zda si to uvědomuje. V každém případě s výsledkem svého počinu není spokojen. Od poloviny r.2022 zřejmě z jeho iniciativy začaly vycházet různé články, jež zproštění Novotných zpochybňovaly. Pokračovalo to ještě počátkem r.2024. V článcích se „chybné“ rozhodnutí vysvětlovalo zásahem Vrchního soudu v Olomouci, který měl senátu nalézacího soudu „přikázat“, že obžalované musí zprostit. Jistě to tak nebylo. V důkazní situaci „únos bez únosců“ prostě jejich odsouzení možné nebylo, zvláště když soudy nemohly pominout spokojenou opilost po podpisu listin. Ve skutečnosti k jeho neúspěchu mu pomohla policie, která mu předvedla a umožnila při rekognici „poznat“ domnělé „únosce“, kteří v době činu nemohli být v Uherském Hradišti. Kdyby je nepoznal, soud nemusel proběhnout. Na články jsem odpovídal vyvracením uveřejněných nesmyslů. Předposlední z mých replik nevyšla jinde než na mém blogu a webu spolku Chamurappi. Její vydání příslušné redakci někdo asi „rozmluvil“. Kromě článků vyšla kniha „Zločiny beze zbraní 2“, v které „kabrhelka“ Marie Formáčková hanebným způsobem „usvědčila“ Novotné z odporného zločinu. Ale soud zakázal pravomocným rozsudkem její distribuci. Po skončení této dehonestační kampaně již vyšlo pouze pár článků, oslavujících páně Buráňovy podnikatelské úspěchy, tentokrát již ne v hazardu, ale v prodeji automobilů a servisu.

Trestní stíhání bránilo Jaroslavu Novotnému vymáhat pohledávku u soudu. Během té doby naskakovaly úroky z prodlení, takže pohledávka dosáhla ohromující výše. Dlužník ale dále nejeví ochotu vypořádat se s věřitelem. Ač mu hrozí finanční pohroma, koupil si od miliardáře Zdeňka Zemka za 24 milionů Kč podíl na vlastnictví fotbalového klubu Slovácko. Řízení všemožně protahuje. Významným nástrojem jeho obhajoby je zpochybňování správnosti pravomocného zprošťujícího rozsudku. Nedokáži odhadnout, kolik času ještě spotřebuje soud, než dospěje k rozsudku.

Mimo pozornost veřejnosti ale probíhal ještě jiný děj. Na základě trestního oznámení FAU policie začala již před několika lety prověřovat podezření, že se Pavel Buráň dopustil trestného činu podvodu se škodou 140 milionů Kč. A nakonec před čtyřmi lety NCOZ zahájila proti němu úkony trestního stíhání. Vedla si dobře viditelným, hlučným způsobem, na který si pan obviněný stěžuje prostřednictvím článku Jana Procházky „Když důkazy nejsou, vyrobí se…“, který vyšel 11. února v rubrice Rozhovory na Parlamentních listech. Zpráva se tehdy dostala do regionálního tisku. K obsahu obvinění se nemohu vyjadřovat, protože údaje znám pouze z veřejných zdrojů. Zaujalo mě ale, že obviněný se v rozhovoru staví ke svému stíhání stejným způsobem, jaký uplatnil ve vztahu k zprošťujícímu rozsudku Novotných. Ze všech sil zpochybňuje důvěryhodnost orgánů činných v trestním řízení. Jeho počínání je dokonce závažnější než dříve, protože článek lze pochopit jako pokus o ovlivňování policie v živém, neukončeném řízení. Je pravda, že vyšetřování trvá již hodně dlouho. NCOZ ho bude muset jednou ukončit: buď zastavením trestního stíhání nebo podáním návrhu na obžalobu. Čím dříve se tak stane, tím lépe, ať už bude výsledek jakýkoli. Pan obviněný se pak určitě veřejnosti ozve.

Zpět na obsah

Článek Zdeněk Jemelík, Uplatnění poslanecké imunity jako test síly práva a demokracie vyšel na serveru Chamurappi 17. února 2026

Uplatnění poslanecké imunity jako test síly práva a demokracie

Andrej Babiš, Tomio Okamura (Zdroj: Seznam Zprávy)

Přestože pan obžalovaný Andrej Babiš se ke mně chová nepřátelsky, vyjádřil jsem se veřejně opakovaně, že „kauza Čapí hnízdo“ je ostuda české justice a s odsouzením obžalovaných bych nemohl souhlasit. Ale nevydání k soudnímu řízení bych považoval za účelné pouze v případě, že by hlasující předem věděli, že se pan obžalovaný dalšího pokusu o nevydání nedožije. Jinak to je opatření přechodné, nevedoucí k cíli, jímž je definitivní pravomocné zproštění obžaloby. Ale uznávám, že účast na hlavním řízení soudním není nic, o co by bylo třeba stát i v případě konečného „zprošťáku“ a v případu s jasným výhledem na zproštění je pouze zbytečnou ztrátou času. Proto spolek Chamurappi požádal pana prezidenta dvakrát o abolici: to by bylo opatření definitivní, právně čisté, elegantní. Výhrady, které dnes zazněly z úst předsedkyně mandátního výboru, která je profesorkou trestního práva, by mohly dodat našim žádostem na důvodnosti. Pana prezidenta by pak sice za to kritizoval kdekdo, ale ve výsledku by řečí bylo určitě méně než při dohadování o vydání či nevydání. Protože pan prezident nevyhověl, nezbývá než se smířit s tím, že den 5.března 2026 a možná i další bude dalším dnem bezuzdných řečnických orgií, jejichž hlučností, četností a nesmyslností tato Sněmovna zastiňuje všechny předcházející. Výsledek můžeme předjímat, čili bude to pouze marnění času za peníze daňových poplatníků. Kdyby páni vysoce postavení obžalovaní stručně požádali o vydání, ušetřili by státu na nákladech a poslancům by dopřáli více času na účelnou práci.

Do určité míry ale musím dát paní poslankyni prof. Heleně Válkové za pravdu, že v průběhu celého řízení došlo k různým nepravostem. Z nestrannosti se proces vymyká již tím, že policie vůbec začala trestní oznámení projednávat. Je to jen proto, že Andrej Babiš, obžalovaný pro napomáhání obž. Janě Nagyové, je ve skutečnosti hlavní osobou. Řízení vyvolal někdo, kdo mu nepřál úspěch či ho chtěl dostat z politiky. Mám opakované zkušenosti s obvyklou nechutí policie k projednávání předkládaných podnětů k prověření podezření ze spáchání trestného činu. Svým čtenářů připomenu, že zahájení vyšetřování proti osmi nepotrestaným pachatelům brutálního vydírání bratrů Lebánkových jsem dosáhl až po zdlouhavém obtížném překonávání odporu policie. Trestnost brutálního nakládání s bratry Lebánkovými je lépe viditelná než komplikovaná ekonomická záležitost, ale pokus o odeslání Andreje Babiše „do tepláků“ byl přesto lákavější na první pohled.

Ke cti policie a státního zastupitelství musíme ale vzít na vědomí, že přípravné řízení pod dozorem státního zástupce Jaroslava Šarocha dospělo ke správnému závěru, že nedošlo k trestnému činu. Jediný skutek, který zasluhuje odmítání, je rozhodnutí bývalého nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana , dnešního evropského žalobce, o nutnosti postavit před soud Janu Nagyovou a Andreje Babiše. Druhou nehorázností je podání obžaloby státním zástupcem, který původně dospěl k rozhodnutí o nevině, a jeho opakované odvolání proti zprošťujícímu rozsudku.

Nedůvěra pana obžalovaného není na místě v případě senátu předsedy Jana Šotta, který obžalované dvakrát zprostil. Zrušení jeho rozsudků senátem Evy Brázdilové je výsledek právních spekulací soudců, kteří se mohou mezi sebou názorově rozcházet a jako jiní lidé jsou omylní. Předseda senátu Jan Šott sice čelí nesouhlasu odvolacího soudu, ale nadále zůstává nezávislým soudcem. A advokátům nikdo nebrání, aby na usnesení Vrchního soudu v Praze odpověděli tvůrčím přizpůsobením argumentace ve prospěch pana obžalovaného.

Na tomto místě musím vyslovit politování, že na rozdíl od celé dlouhé řady procesů, v nichž jsem podporoval obhajobu, v tomto případě jsem se nesměl předem seznámit s obžalobou, pak s oběma rozhodnutími odvolacího soudu, takže nemohu posoudit míru nebezpečí, jež by panu předsedovi vlády hrozilo při třetím předstoupení před nalézací soud. Mám navíc dojem, že jak obhajoba, tak odvolací soud přehlížejí malý detail v důkazním řetězci, jehož využití by zpochybnilo argumentaci odvolacího soudu. Ale potřebuji odpověď pana obžalovaného Andreje Babiše na dvě otázky, abych měl jistotu. Ví to, ale nedbá. Nezbývá mi než zatím mlčet.

Paní prof. Helena Válková pak rozvinula v podvečerním televizním vystoupení vysvětlení svého postoje do hloubky a šířky, samozřejmě na vysoké odborné úrovni. Moderátor Dalibor Takáč jí ale byl důstojným soupeřem. Namítal zejména, že její vystoupení může zpochybňovat důvěru veřejnosti v justici a bylo by správné, aby nesrovnalosti si mezi sebou vypořádali soudci sami. Bohužel s ním musím souhlasit. Politici by se neměli nadřazovat nad justici. V případě „Čapího hnízda“ je mi dokonce líto zahození veřejností sledovaného případu jako skvělé příležitosti k vyvedení soudců z víry v neomylnost.

V podvečerním vystoupením se dostalo více pozornosti případu obžalovaného předsedy Poslanecké sněmovny Tomia Okamury. Ani v jeho případě paní profesorka nesouhlasí s jeho vydáním, byť důvody nerozvedla tak důkladně. O této kauze vím podstatně méně než o „Čapím hnízdě“, ale již dříve jsem se vyjádřil, že kdybych byl předsedou senátu, po předběžném projednání obžaloby bych odmítl se jí zabývat. Obžaloba stojí na subjektivních názorech na vliv volebních letáčků na postoje veřejnosti. Podle mého subjektivního názoru letáčky usvědčují jejich tvůrce ze špatného vkusu a toho, kdo je nechal šířit, z trapnosti. Ale o vlivu na politické názory voličů silně pochybuji. Pochybuji, že žalobce prokáže před soudem jednotu veřejnosti v názoru, souhlasném s jeho. Není ale pochyb, že projednání obžaloby by přispělo k vyjasnění názorů na hranice svobody slova v politickém přesvědčování veřejnosti. A stejně jako v případě pana obžalovaného předsedy vlády upozorňuji, že nevydáním k soudnímu řízení se řešení osudu pana obžalovaného pouze odsune. Síla víry v přesvědčení o nevině by se měla odrazit ve vůli bojovat za pravdu až do posledního dechu.

Zpět na obsah