Spisovatelé a kolaborace. Otázky a otazníky

Od výletu francouzských spisovatelů na literární kongres do Výmaru, který se konal v říjnu 1941 pod záštitou Josefa Goebbelse, nás dělí již osmdesát dva let. A zdálo by se, že dnes už téma nemůže čtenáře zaujmout. A přitom opak je pravdou.

Delegace cestou navštívila Baden Baden, Kolín nad Rýnem a další místa, kde se na jejich počest konaly slavnostní recepce a autorská čtení. Jejich účast na kongresu byla pojímána jako projev francouzsko-německého usmíření. Ale do skutečně širšího povědomí se spisovatelé nedostali ani tak tehdy, v době konání kongresu. V centru zájmu se mnozí objevili až v čase osvobozování Francie, kdy se započaly čistky a hony na kolaboranty.

Těchto pět ve Francii velmi známých spisovatelů bylo vybráno k exemplárnímu potrestání. V čase historických předělů je totiž dáván průchod očistnému procesu, nazývanému dějinná spravedlnost. Jejich osudy v okamžiku, kdy byli zapsáni na tzv. černou listinu, byly v podstatě zpečetěny. Všichni byli poté souzeni a odsouzeni. Robert Brasillach byl popraven zastřelením v únoru 1945, Ramon Fernandez nečekaně zemřel v srpnu 1944, zřejmě šlo o sebevraždu. Pierre Drieu La Rochelle spáchal v březnu 1945 sebevraždu. Marcel Jouhandeau a Jacques Chardonne nakonec unikli trestu díky přímluvám odbojářů a dlouholetých literárních přátel. Nicméně přinejmenším Chardonne se cítil poznamenán do konce života.

Ladislava Chateau vykreslila v knize Bylo jich pět… jejich portréty. Líčí životy těchto mužů od narození až po úmrtí. Popisuje jejich dětství, vztahy k matkám, milostná dobrodružství, manželství, různé životní eskapády, sexuální orientaci, traumata, pohledy na dění, životní puzení a toužení. Dozvídáme se, že někteří žili se znepokojujícím pocitem, že francouzská demokracie selhala, a s představou, že se rýsuje nový světový řád. A zaznamenává i jejich každodennost, ale třeba i jejich cynismus či rozporuplnost.

Zatímco postoj autorky ke kolaboraci s Němci je nesmlouvavý, při popisu jejich životů volí pohled citlivého objektivního pozorovatele a v knize najdeme věty typu: … jeho život se nešťastně zlomil nebo u jiného, že… své nešťastné politické angažmá dovedl až do konce a zaplatil za ně draze svým životem. Poměrně často nacházíme známky soucitu a lítosti a rovněž porozumění pro slabé stránky povahy.

A právě toto porozumění, a zvláště pro Pierra Drieua La Rochelle, jimž se už jednou zabývala, je velmi silnou stránkou knihy. Zřejmě i proto se jí daří vytvořit portréty živoucích lidí. Čtenář k jejím hrdinům či antihrdinům postupně získává v průběhu četby – chtě nechtě – citový vztah.

A druhou velmi silnou stránkou je samotné téma kolaborace, a jak je zpracováno. Autorka neselektuje prameny, cituje z mnoha zasvěcených zdrojů. Mezi jinými rovněž ze soudního procesu s Brasillachem. Například prokurátora, který na slova obhájce Brasillacha, „když soudíte spisovatele, k čemu odsoudí obchodníky s děly,“ odvětil, že „soudí zrádce a udavače, nikoliv spisovatele“.  Ale Ladislava Chateau hned doplňuje, že pětice se zastaly i významné osobnosti, které zejména pro Roberta Brasillacha žádaly prezidenta de Gaulla o milost. Neviděly tedy vše tak jednoznačně, jako nově nastolená moc, ale někteří i proto, že byli z principu proti trestu smrti, například Albert Camus.

Autorka připomíná, co o Drieuovi řekl hrdina odboje, první poválečný ministr kultury a spisovatel André Malraux, že ho považuje za jednu z nejšlechetnějších bytostí, jakou kdy potkal, a že mu vděčí za mnoho, například za ochranu své první ženy židovského původu v době okupace. Anebo myslitele a spisovatele židovského původu Emmanuela Berla: „Jeho sebevražda je pro mne jednou z největších výčitek. Drieu byl velkorysejší ke všem ostatním než ostatní vůči němu. Zachránil spisovatele Paulhana z gestapáckých drápů. Ale Paulhan mu nezabránil, aby spáchal sebevraždu. Ani Malraux, ani já a jeho bývalí přátelé jsme se nepostavili mezi něj a honbu, která ho přivedla k sebevraždě.“

Francois Mauriac, velký katolický filozof a romanopisec, napsal po jeho sebevraždě, že jako jeden z prvních kolaborantů přišel na to, že Grand Reich není zas až tak velká ve srovnání se sovětským Ruskem: „Zradil svou slabou vlast ve prospěch slabého vítěze“. Ale nakonec napsal v nekrologu, jakou cítí hořkou lítost nad francouzským chlapcem a přeje mu, ať odpočívá v pokoji.

Zde bych vsunul svůj pohled: Právě slova Mauriaca evokují myšlenku, že zřejmě všech pět hrálo v životě vysokou hru. Chtěli se pohybovat ve vyšších patrech společnosti a v době, kdy budoucnost byla velice nejasná, vsadili na špatného koně. Pak už se octli v soukolí moci, z něhož v podstatě nebylo uniku.

Ještě k Mauriacovi, který navštívil osobně prezidenta de Gaulla a žádal milost pro Brasillacha. Ten ji odmítl slovy, že intelektuál má vědět a osvítit ostatní, nikoliv je vést ke katastrofě. Že intelektuál by měl stát na správné straně. Intelektuál tedy může být souzen, že nestojí na správné straně a je naopak přitěžující okolností, když neví… Jenže Mauriac právě mínil, že spisovatelům by mělo být dovoleno stát i na nesprávné straně. A o Mauriacovi napsal Graham Greene, že má svědomí opatřené tak jemnými strunami, že kdyby měl takové on, pak by v životě nic nenapsal. Tak tenhle Francois Mauriac bojoval za všechny souzené spisovatele… A rovněž i jeden z nejaktivnějších členů odboje, spisovatel Jean Paulhan, který zdůrazňoval, že zločin nespočívá ve slovech, ale v činech. Jeho výrok však vyvolává autorčin nesouhlas: Jenže ta slova se tehdy změnila ve vraždění, mučírny, koncentráky a rasovou perzekuci, říká.

Zde se čtenáře zmocňují pochyby, jestli slova těchto pěti spisovatelů se skutečně změnila ve vraždění? Každopádně je možné namítnout, že oni svá slova ve vraždění neproměnili. I když je jistě otázkou, zdali je svými slovy nepodporovali. Avšak, jak určit míru zodpovědnosti spisovatele intelektuála? Ladislava Chateau sama v knize mluví o problematičnosti pojmu intelektuál. A to celé vede k otázce: Mají z nějakého důvodu být na intelektuály kladeny vyšší nároky? Vyplývá z postavení těch, co užívají slovo, nějaká vyšší povinnost?

Osobně bych si myslel, že spíše nikoliv. Vezměme si současnost, dnes se neklade žádný odpor, dneska se v podstatě ke všemu mlčí. Jsou i novináři a spisovatelé, kteří desítky let veřejně působí a nikdy se nevymezili vůči žádné nepravosti a nepostavili žádné nespravedlnosti. Vlády jsou lokaji mocnějších zemí a slouží jejich zájmům a své země zbídačují a destruují. Nestaví se tedy oni literáti a žurnalisté svým mlčením na stranu vlády zla a nepřímo ji neposvěcují? A měli by být souzeni, kdyby se změnily poměry ve světě? Stojíme opět na křižovatce, jako stáli ti, o kterých píše Ladislava Chateau. Jenže… jejich mlčení je sice politováníhodné a ovšemže může být chápáno jako selhání, ale proč by právě oni měli být případně konfrontováni se svým selháním, ale obrovská mlčící, nečinná a ke všemu jen přihlížející masa ne? Z čeho by jim dnes měla vyplývat povinnost nemlčet? Za de Gaulla byl spisovatel – intelektuál Někdo. A čím je dnes? Figurka, bezvýznamná a nezřídka směšná. Má pojem intelektuál v současnosti vůbec ještě nějaký smysl?

I tohle jsou otázky, které před čtenáře klade výjimečná knížka. A také mnoho dalších – například: Co spojovalo levicové a křesťanské spisovatele, kteří spolupracovali s odbojem nebo byli přímo jeho členy, s proněmeckými literárními kolaboranty a antisemity? Třeba silný antiamerikanismus? Ano. Ale není to málo? Nebo vděčnost? Proněmečtí kolegové jim totiž pomáhali v době okupace, chránili rodiny odbojářů. A nelze zapomenout, že je pojilo přátelství, které trvalo od mládí. A ono přátelství zřejmě bylo opravdové, a proto mělo rysy bezpodmínečnosti. Znali velice dobře své duše. Bylo jejich přátelství nadřazeno tomu, co psali v knihách a v novinových článcích?

A můžeme probírat další a další podněty, které Bylo jich pět… nabízí. Ale kniha má ještě úvod. Četl jsem ho až na konec. Autorka v závěru úvodu píše, že pětice se veřejně postavila na stranu Zla a lhostejně přehlížela neštěstí, zločiny a bezpráví, neschopna kritického soudu utápěli se v pýše a pocitu své výlučnosti, a… že ukazuje, kam taková pyšná cesta bez morálních axiomů může vést. A zdůrazňuje, že je varovným mementem pro každou dobu. ­– Uvedená slova trochu připomínají doslovy a předmluvy, kterým se říkávalo zaštiťovací a měly zaštítit „problematický“ obsah knihy. A v této souvislosti člověka napadne: Neobávala se Ladislava Chateau nepochopení českých čtenářů? Vzala při psaní úvodu v potaz, že dnešní člověk silně tíhne k černobílému vidění světa? Otázky tohoto typu nejsou od věci. Tehdy i dnes prožívají autoři a nakladatelé obavy z přijetí knížky a jednoznačné vyústění úvodního slova může mít tento důvod…

Každopádně, jak kniha o francouzské pětici bude přijata v českém prostředí, je zatím možné se pouze domnívat. A je rovněž otázkou, jak recenzenti pochopí záměr autorky a nakolik obšírně a zda ne pouze povrchně se budou zabývat problémy, které v knize nastolila.

Ladislava Chateau: BYLO JICH PĚT… kolaborace, trest a rozpory, vydalo nakladatelství Galén v pevné vazbě, vydání první, v prosinci 2023.