Čtyři články z období 9. až 18. 10. 2023

Nový výbuch násilia v Izraeli

Ako blesk z jasného neba vyzneli správy o tom, že Hamás ráno 7. októbra masívne zaútočil na územie Izraela. Bol za tým aj symbolický akt. 6. októbra uplynulo 50 rokov od začiatku arabsko-izraelskej vojny, ktorá sa označuje za jomkipurskú (začala počas najvýznamnejšieho židovského sviatku Jom kipur /Deň zmierenia/). V arabskom svete sa nazýva aj ramadánovou vojnou. Aj tá vojna sa začala prekvapujúcim úderom, vtedy koalície Egypta a Sýrie za podpory ďalších arabských štátov na Izrael.

Krátko o vybraných otázkach vývoja konfliktných arabsko-izraelských vzťahov

Napriek neočakávanému vzniku súčasného útoku Hamásu na Izrael ide o pokračovanie dlhých dejín násilia, ktoré často prepuká do rôzne veľkých ozbrojených podôb. Na historickom území Palestíny (aj ako súčasti dnes už nepoužívaného historického názvu Levanta, kam smerovali križiacke výpravy v 11. – 13. storočí) je veľmi ťažké hľadať po mnohých zlomoch historickú spravodlivosť. Je možná len za vzájomnej tolerancie a vzdaní sa používania násilia.

V prvej polovici minulého storočia negatívnu úlohu v regióne zohrala politika Veľkej Británie, najmä v čase tzv. Britského mandátu Palestína (1920 – 1948), ktorý sa prijal na Parížskej mierovej konferencii a schválila ho Spoločnosť národov. Predchádzala mu Balfourova deklarácia z novembra 1917. List poslal britský minister zahraničia Arthur Balfour Lionelovi Walterovi Rothschildovi, predsedovi britskej sionistickej organizácie. Súhlasil v ňom s vytvorením „židovského národného domova“ v osmanskej Palestíne pri rešpektovaní občianskych a náboženských práv nežidovského obyvateľstva v ňom. Deklarácia bola všeobecná a umožňovala rôzny výklad. Neboli by to však Briti, ktorí by neboli dali sľuby aj Arabom, aby ich podporili v boji proti Osmanskej ríši. Prispeli tým k vzniku konfliktu medzi Arabmi a Židmi. Masové prisťahovalectvo Židov najmä na úteku pred nemeckým nacizmom v 30. rokoch vyvolalo na území odmietavú reakciu Arabov, rast ich nacionalizmu a viedlo k povstaniam. Násilne sa správala aj časť Židov, ktorí vytvárali polovojenské organizácie.

Po druhej svetovej vojne židovské prisťahovalectvo pokračovalo a britská mandátna správa nedokázala riešiť problémy. Ochromil ju aj 22. júna 1946 bombový útok na hotel Kráľ David v Jeruzaleme, kde táto správa sídlila, ktorý uskutočnila militantná sionistická skupina Irgun.

V niektorých prameňoch sa hovorí o palestínskej otázke, ktorá má dve základné podoby. Prvou bolo vytvorenie židovského štátu na tomto území. Po jeho vzniku ide o vytvorenie arabského (dnes už palestínskeho) štátu na ňom.

Zásadnú zmenu znamenalo vyhlásenie Štátu Izrael 14. mája 1948 na základe rezolúcie VZ OSN č. 181 z 29. novembra 1947 (Plán OSN na rozdelenie Palestíny – podľa neho na tomto území mal vzniknúť aj arabský štát). Na druhý deň po vytvorení Izraela arabské štáty (Egypt, Irak, Libanon, Sýria, Zajordánsko), ktoré s týmto krokom nesúhlasili, napadli Izrael a začala prvá arabsko-izraelská vojna, ktorá sa skončila v júli 1949. Palestínski Arabi nazývajú 15. máj „Nakba“ (Deň katastrofy), na pamäť udalostí, ktoré viedli k masívnemu odchodu takmer 250 000 osôb v dôsledku tejto vojny. V roku 1948 bola vytvorená UNRWA (United Nations Relief and Works Agency for Palestine Refugees in the Near East – Agentúra OSN pre pomoc a prácu pre palestínskych utečencov na Blízkom východe). Dnes je vo svete 5,9 mil. palestínskych utečencov a ich potomkov, ktorí majú nárok na služby UNRWA. S ich návratom do pôvodnej vlasti sa vzhľadom na tento počet nedá reálne počítať. Ide o jeden z ťažko riešiteľných (neriešiteľných?) problémov utečencov v dnešnom svete.

Preskočíme takmer 40 rokov, ale uvedieme, že boli tri ďalšie arabsko-izraelské vojny. Druhá (nazývaná aj Suezská kríza) bola od 29. októbra do 7. novembra 1956, tretia označovaná aj ako Šesťdňová vojna trvala od 5. do 10. júna 1967 a štvrtá, už spomínaná jomkipurská vojna od 6. do 25. októbra 1973. Niektoré pramene hovoria aj o tzv. opotrebovávajúcej vojne, ktorá trvala od 21. októbra 1967 do 7. augusta 1970, v ktorej išlo len o lokálne cezhraničné incidenty a ozbrojené akcie bez väčších bojov a obsadzovania území.

Zmena arabsko-izraelského konfliktu na palestínsko-izraelský

Hoci spory medzi arabskými štátmi a Izraelom sa neskončili a trvajú doteraz, po štyroch arabsko-izraelských vojnách sa konflikt stal predovšetkým palestínsko-izraelským. V decembri 1987 vypuklo na západnom brehu Jordánu a v oblasti Gazy intifáda – ľudové povstanie Palestínčanov proti izraelskej okupácii. Skončila sa v roku 1993. Druhá intifáda sa začala v septembri 2000 a skončila sa v roku 2005. Povstanie podporovala spočiatku Organizácia pre oslobodenie Palestíny (ďalej len OOP), ale výrazne v nej narástol vplyv hnutia Hamás.

Hamás je palestínska islamistická politická strana, ktorá vznikla v roku 1987 ako odbočka egyptských Moslimských bratov. Pozostáva z dvoch častí. Prvá je politická a silne podporuje chudobných Palestínčanov najmä v Pásme Gazy. Druhou sú militantné Brigády Izz ad-Dína al-Kassáma (pomenované po jednom z prvých palestínskych mučeníkov), ktoré fungujú v utajení a podnikajú útoky proti Izraelu a od roku 2001 uskutočňujú aj jeho ostreľovanie raketami. V USA, Kanade, EÚ i v niektorých ďalších štátoch sa celý Hamás považuje za teroristickú organizáciu.

OOP vyhlásila 15. novembra 1988 Palestínsku samosprávu, ktorá sa od roku 2013 oficiálne nazýva Palestínskym štátom. Parlament, prezident a vláda Palestíny sídlia v dočasnom hlavnom meste Ramalláh. Územie pozostáva z dvoch častí – západného brehu Jordánu a územia Gazy.

K 31. júlu 2019 existenciu Palestíny uznalo 138 členských štátov OSN a väčšina z nich s ňou má nadviazané aj diplomatické styky. USA, štáty západnej Európy, Austrália, Nový Zéland, Japonsko, Južná Kórea a niekoľko ďalších štátov ju neuznalo a považujú ju za súčasť Izraela. V novembri 2012 získala Palestína štatút nečlenského pozorovateľa VZ OSN.

V decembri 1988 vodca OOP Jásir Arafat vo vystúpení na zasadnutí VZ OSN uznal Izrael a odsúdil terorizmus. „Zlom“ v riešení vytvorenia samostatného palestínskeho štátu mali znamenať dve dohody z Oslo. Prvá z 13. septembra 1993 a druhá z 28. septembra 1995. Druhá predstavovala základ pre vytvorenie budúceho samostatného palestínskeho štátu, ku ktorému však dosiaľ nedošlo.

Po parlamentných voľbách v Izraeli v roku 1996 sa stal predsedom vlády Benjamin Netanjahu (*1949). Vo funkcii bol do júla 1999, od 2009 do júna 2021 a znovu je od 29. decembra 2022. Ním vedené vlády uskutočňujú voči Palestínčanom pomerne tvrdý kurz a v septembri 1997 oznámil, že sa necíti byť viazaný dohodami z Oslo. Po rôznych ďalších rokovaniach najmä pod egidou USA sa nedosiahol pokrok v riešení palestínskej otázky.

Pokračovali ozbrojené konflikty rôzneho charakteru. Spomenieme len dve izraelské akcie, ktoré boli tvrdou reakciou na útoky Palestínčanov a zamerali sa na Pásmo Gazy. Boli to operácia Liate olovo od 27. decembra 2008 do 18. januára 2009 a operácia Pevná skala v lete 2014. Izraelské orgány tvrdo zakročili počas neozbrojeného palestínskeho Veľkého pochodu v marci až máji 2018, pri ktorom bolo zabitých asi 200 demonštrantov a viac ako 6 000 ich bolo zranených. Obe strany sa stále dopúšťajú mnohých provokácií.

Doplníme ozbrojený konflikt medzi izraelskou armádou a libanonským hnutím Hizballáh, ktorý sa označuje za druhú libanonskú (v Izraeli), alebo júlovú (v Libanone) vojnu. Začal sa 12. júla a skončil 14. augusta 2006. Izrael chcel „potrestať“ Hizballáh za jeho podporu Palestínčanov, ktorí v Pásme Gazy uniesli izraelského vojaka a dvoch ďalších zabili. Niekedy sa táto vojna považuje za prvú, v ktorej izraelská armáda nedosiahla víťazstvo.

Vo všeobecnosti sa často uvádza, že palestínsko-izraelský konflikt predstavuje dnes pre Izrael predovšetkým bezpečnostný problém ochrany pre palestínskymi útokmi, vrátane terorizmu. Z pohľadu Palestínčanov ide najmä o vytvorenie samostatného suverénneho štátu, ale aj o zastavenie výstavby židovských území na Západnom brehu Jordánu.

O politickej situácii v Izraeli pred útokom

K útoku došlo v dlhotrvajúcej nestabilnej politickej situácii v Izraeli. Začala sa tým, že od apríla 2019 do novembra 2022 bolo až päť predčasných volieb. Na základe volieb z 1. novembra 2022 vznikla na poslednú chvíľu vláda pod vedením B. Netanjahua, ktorá sa považuje za najpravicovejšiu v dejinách Izraela. Bokom necháme, že izraelská politika je plná korupčných afér, pričom aj B. Netanjahu bol v tejto súvislosti vyšetrovaný.

Po zverejnení súdnej reformy ako dôležitej časti programu novej vlády, sa už v januári 2023 začali protesty proti nej, lebo sa považovala za útok na demokraciu. Viackrát sa na nich zúčastnilo aj viac stotisíc demonštrantov a stali sa najväčšími v dejinách Izraela. Viedli k veľkému napätiu v celej spoločnosti. V marci odbory vyhlásili generálny štrajk. Posledné veľké protesty, hoci časť reformy je už schválená, boli v polovici augusta.

Prezident Jicchak Herzog už vo februári varoval, že situácia môže viesť k paralýze moci. V marci vyzval k zrušeniu reformy, čo viedlo k napätiu aj v jeho vzťahoch s predsedom vlády. Návrh reformy nepodporila ani administratíva prezidenta USA a Joe Biden vyzval na jej zrušenie. Liberálno-ľavicová opozícia v súčasnom Izraeli je bližšie k dnešnej moci vo Washingtone ako konzervatívci a ultrakonzervatívci vo vláde.

Bývalý minister obrany, jastrab Avigdor Lieberman vyzval B. Netanjahua k odstúpeniu, lebo vytvára hrozby napadnutia štátu. Reforma sa nestretla s výraznou podporu ani v bezpečnostných silách a do určitej miery ich zneistila.

K súčasnému útoku Hamásu na Izrael

Neočakávaný útok na Izrael, ktorý beží už tretí deň, sa začal dvomi časťami. Išlo preniknutie asi 300 bojovníkov Hamásu na územie Izraela po súši, vode i zo vzduchu. Bol spojený aj s ostreľovaním raketami. Podľa armádnych kruhov to bolo k 9. októbru už vyše 4 000 rakiet, ale sú zdroje, ktoré ich počet už v prvý deň útoku uviedli na viac ako 5 000. Ukazuje sa, že ani vychvaľovaný systém protiraketovej obrany Železná kupola nebol schopný takýto počet rakiet odraziť. Podľa niektorých kruhov to je dôkaz, že dnes neexistuje stopercentne účinný prostriedok protiraketovej obrany.

Predseda vlády B. Netanjahu vyhlásil, že Izrael vstupuje do dlhej a ťažkej vojny, ktorú mu vnútil vražedný útok Hamásu. Vyzval k zjednoteniu spoločnosti, ktorú však jeho vláda značne narušila. V prvom rade považuje za potrebné zničiť väčšinu nepriateľských síl, ktoré prenikli z Pásma Gazy. Cieľom vojny je obnoviť bezpečnosť pre občanov Izraela a vyhrať. Izraelské letectvo už začalo bombardovať ciele Hamásu. Minister obrany USA Lloyd Austin ubezpečil Izrael, že mu poskytne všetko nevyhnutné na obranu.

Kritike sa pri útoku nevyhlo velenie Cahalu (izraelských obranných síl). Až 9. októbra dopoludnia oznámilo, že získalo späť kontrolu nad všetkými sídlami v štáte. Nevylúčilo však, že niektorí bojovníci Hamásu sa ešte nachádzajú na izraelskom území. Cahal pristúpil k masívnej mobilizácii záložníkov. Sú zdroje, ktoré už dávnejšie poukazovali na to, že mladá izraelská generácia už nie je taká pripravená na vojenskú službu a ani ju tak nepodporuje, ako to bolo v minulosti.

Novým prvkom útoku sa stalo aj údajné ukoristenie určitého počtu izraelských tankov Merkava a iných vojenských vozidiel. Z izraelskej strany sa objavujú obavy, že by sa nejakou cestou mohli dostať na preskúmanie do rúk Iránu.

Dopoludnia 9. októbra izraelské rádio Kan uviedlo, že dosiaľ zahynulo najmenej 800 izraelských občanov. Podľa izraelského ministerstva zdravotníctva bolo zranených vyše 2 500 osôb, z ktorých viac ako 350 je vo vážnom stave. Okrem toho je aj množstvo nezvestných a vyše 150 rukojemníkov (unesených). Podľa palestínskeho ministerstva zahraničných vecí zahynulo v Pásme Gaze 560 ľudí a vyše 2 900 ich bolo zranených.

Situácia, ktorá vznikla, sa považuje aj za „zlyhanie“ priam mýtických izraelských spravodajských služieb Mossad a Šabak, ktoré tento útok vôbec nepredvídali. V širších súvislostiach sa poukazuje na to, že Hamás pri útoku využil aj napätú situácia v Izraeli.

Medzinárodné reakcie na útok sú kritické, ale objavuje sa v nich protirečivosť. V západnom svete sa útok, ktorý sa považuje za teroristickú akciu, jednoznačne a tvrdo odsudzuje. Druhá skupina hodnotení, nehľadá vinníka, ale žiada zastavenie eskalácie násilia. Ako príklad uvedieme stanovisko ČĽR, ktoré však poukazuje aj na to, že bez vytvorenia samostatného, suverénneho palestínskeho štátu sa problém násilia v týchto vzťahoch nevyrieši. Minister zahraničných vecí RF Sergej Lavrov okrem toho dôrazne upozornil, že treba dôsledne splniť úlohy a kroky, ktoré sú za roky v rezolúciách OSN. Tretia skupina vidí útok na Izrael aj ako dôsledok dlhodobého, hrubého narušovania práv Palestínčanov izraelskou mocou, čo sa objavilo vo vyhlásení ministerstva zahraničných vecí Kataru. Len okrajovo sa objavili názory, ktoré útok podporujú. Ide o Irán, Hizballáh a afganský Taliban.

Objavili sa vyhlásenia, ktoré pomerne zjednodušene považujú za príčinu súčasnej situácie politiku USA. Podpredseda Bezpečnostnej rady RF Dmitrij Medvedev, ktorý je známy ostrými vyjadreniami, uviedol, že Washington sa mal venovať odvráteniu palestínsko-izraelskej konfrontácie a nezasahovať do rusko-ukrajinských vzťahov. Donald Trump útok využil na to, aby obvinil administratívu Joea Bidena z neschopnosti aj vo vzťahu k Izraelu. V USA sa objavili aj opačné názory, ale len veľmi všeobecne, že situáciu v Izraeli môže RF využiť vo vojne na Ukrajine.

Aktivizujú sa aj medzinárodné organizácie. Brazília plánuje zvolať zasadnutie Bezpečnostnej rady OSN. Palestína požiadala o zvolanie mimoriadneho zasadnutia Ligy arabských štátov na úrovni ministrov zahraničných vecí. EÚ organizuje stretnutie ministrov zahraničných vecí k situácii na 10. októbra. Viaceré štáty boli vyzvané, aby sa usilovali o ukončenie konfliktu Útok, hoci je na relatívne malom priestore, však svojou chúlostivosťou, zvyšuje napätie a chaos v súčasnom svete.

Objavujú sa aj iné, neoverené správy o širších medzinárodných aspektoch útoku. Na jeho príprave sa mal podieľať údajne aj Irán, ktorý to rozhodne odmieta. V Izraeli sú obavy z toho, že do konfliktu môže vstúpiť aj libanonský Hizballáh. Niektoré zdroje uvádzajú, že Hamás má vraj k dispozícii západné zbrane z dodávok na Ukrajinu.

Minister obrany Yoav Gallant vyhlásil, že došlo k úplnej blokáde Pásma Gazy a k zastaveniu dodávok potravín, palív a elektriny. Zastaviť sa majú aj dodávky vody. Vyvoláva to obavy z vývoja humanitárnej situácie.

Záverom

Útok na Izrael zo strany Hamásu nemožno schvaľovať, ale treba vidieť, že ide o dlhodobý problém, ktorý je mnohostranný a má viacero navzájom prepojených príčin. Eskalácia násilia ho nedokáže vyriešiť a prinesie len nové problémy i tragédie.

Každá obeť vo vojne je tragédiou a zvlášť ak ide o civilistu. Platí to aj na obete teroristických útokov. Preto nemožno uplatňovať dvojaký meter na vojny a terorizmus. V aktuálnej situácii súhlasíme s názorom Eduarda Chmelára, že treba vrátiť Palestínčanom ich práva, slobodu a nezávislosť.

Už dlho sa na to poukazuje v zahraničí.

Napriek tomu, že v článku je veľa údajov, treba sa k problému po niekoľkých dňoch vrátiť a viac rozobrať najmä vojenskú stránku útoku. Priniesla totiž aj niektoré nové momenty, nielen pre Izrael, ale aj v širších súvislostiach.

Zpět na obsah

Vráťte Palestínčanom ich práva, slobodu a nezávislosť

Nové kolo násilia medzi Izraelom a Palestínou bude mať strašné následky. Doplatia naň ako vždy tí nevinní a bezbranní. Je príliš jednoduché „dôrazne odsudzovať teroristické útoky voči Izraelu“, ako to dnes urobila prezidentka, premiér, minister zahraničných vecí a vlastne všetci západní lídri. Chýba už len formulka, že agresia Hamasu je „ničím nevyprovokovaná“. Ale ani uznanie toho, že Hamas neútočil bez predchádzajúcich príčin, nás neprivedie bližšie k poznaniu hĺbky problému. Lebo vraždenie detí na dennej báze, ničenie príbytkov, vyháňanie z domovov a 75 rokov okupácie a apartheidu nie sú žiadne „provokácie“. Len včera pochovali desaťročného palestínskeho chlapca zavraždeného Izraelčanmi. Minulý týždeň zavraždili izraelskí vojaci tiež niekoľko palestínskych civilistov, medzi nimi aj deti. Počuli ste našich predstaviteľov odsúdiť toto vraždenie? Počuli ste ich vôbec niekedy vydať vyhlásenie voči masakrovaniu Palestínčanov? Čo môžeme čakať od tých, ktorí nedokázali odsúdiť ani genocídu arménskeho obyvateľstva v Náhornom Karabachu?

Koľkí z vás, ktorí sa dnes pohoršujete nad terorizmom Hamasu, vedia, že medzinárodné právo poskytuje Palestínčanom prostredníctvom OSN právo na odboj proti okupácii, vrátane ozbrojeného? Keby v tom vyhlásení západných predstaviteľov bola aspoň zmienka o palestínskych civilistoch, ktorí doplatia na prebiehajúcu vojnu najviac, pretože čelia presile jednej z najsilnejších armád sveta, ktorá sa nebráni, ale kruto mstí a zrovnáva so zemou celé obytné štvrte, nepoviem ani slovo. Keby náš minister zahraničných vecí Miroslav Wlachovský, ktorý zasalutoval, že Izrael má právo brániť sa agresii, rovnako pripomenul, že to isté právo má aj Palestína, bolo by to ako-tak vyvážené stanovisko. Keby prezidentka Čaputová vo svojom vyhlásení spomenula aspoň to, čo vysoký komisár OSN pre ľudské práva Volker Türk, ktorý varoval Izrael, aby sa vyvaroval civilných obetí, pričom zdôraznil: „Civilisti sa nikdy nesmú stať terčom útokov“ – malo by to zmysel a mohol by som byť konečne na našu hlavu štátu hrdý. Ale toto je iba vyjadrenie lojality jednému štátu, ktorý sa dlhodobo správa ako okupant a čelí odporu domáceho palestínskeho obyvateľstva.

Nemôžete na jednej strane podporovať bojovníkov za slobodu na Ukrajine a na strane druhej nazývať palestínskych povstalcov teroristami. Ako hovorí bývalý riaditeľ medzinárodnej ľudskoprávnej organizácie Human Rights Watch Kenneth Roth, nie je správne používať termín „terorizmus“ vo vojne, keď ho Spojené štáty uplatňujú len voči jednej strane a vyčíňanie izraelskej armády nechávajú bez povšimnutia. Oveľa zmysluplnejšie by bolo pripomenúť tak Hamasu, ako aj izraelskej vláde, že podľa humanitárneho práva je vojnovým zločinom útok na civilistov bez rozdielu na to, kto ho pácha.

Takže ešte raz: neschvaľujem žiadne násilie a principiálne odsudzujem akékoľvek útoky na ktorýchkoľvek civilistov. Ale zodpovednosť za to, čo sa tam deje, leží na izraelskom apartheide a osadníckej kolonizácii. Palestínčania dlhodobo čelia vyháňaniu z vlasti, ničeniu ich domovov, protiprávnemu zaberaniu ich pôdy a vody, sú vystavovaní násiliu ozbrojených osadníkov a izraelských vojakov, ich deti sú väznené a mučené, dospelých držia v detenčných väzbách, žijú oddelení segregačným múrom, odoberajú im právo na pobyt a možnosť zlučovania rodín, bránia im v návšteve posvätných miest a v slobodnom vyznávaní ich viery a názorov. Pásmo Gazy je zovreté v nelegálnej blokáde, a teda je podľa haagskych konvencií okupované. Izraelská armáda pravidelne bombarduje a vraždí tisíce civilistov vrátane ohromujúceho počtu detí, pričom obyvateľstvo Gazy je vystavené zámernej blokáde na samej hranici prežitia. Len totálny ignorant môže popierať, že Palestínčania majú právo na slobodu, spravodlivosť, rovnosť, dôstojné zaobchádzanie a v neposlednom rade mier.

Viem, na to isté majú právo aj Izraelčania, ktorých každodenný strach o bezpečnosť je pochopiteľný a legitímny. Lenže na to všetko je veľmi jednoduché riešenie: Vráťte Palestínčanom ich práva, slobodu a nezávislosť! Iná cesta k bezpečnosti a mieru nie je. Západ si však pred tým dlhodobo zakrýva oči a falošne obracia vzťah agresor – obranca naopak. Ale na toto pokrytectvo sme si už zvykli. Americké impérium sa obáva terorizmu, ale vyzbrojilo teroristov v Líbyi a Sýrii. Obávajú sa vzrastajúceho neonacizmu, ale vyzbrojili neonacistov na Ukrajine. Vyčítajú Číne útlak Ujgurov, ale sami odvliekli popredných ujgurských separatistov do väznice Guantánamo. Pretože impériá nemajú žiadne hodnoty, majú iba záujmy.

Svet je šokovaný razanciou dnešných útokov. To, čo sa podarilo Hamasu, je do určitej miery druhá „jomkipurská vojna“, od ktorej vypuknutia uplynulo práve včera 50 rokov. Ale pre znalcov to až také prekvapujúce nebolo. Izraelská armáda opakovane varovala premiéra Netanjahua pred možným útokom Hamasu. Ten generálom odkázal, že sú „blbí protestujúci ľavičiari“ a nič neurobil. Izraelská spoločnosť je rozdelená, vláda nekompetentná, demokracia ohrozená – a nepriatelia Izraela to dobre vedia. Odpovedať brachiálnym násilím je však slepá ulička. Svet by Izraelu oveľa viac pomohol, keby ho tlačil do dodržiavania medzinárodných noriem. Na mier a slobodu majú totiž nárok všetci.

(Status na FB 7. októbra 2023, titulok autor a SLOVO)

Zpět na obsah

Plán na vyhlazení Hamásu

Zatímco se na hranicích s Egyptem tísní davy uprchlíků, Izrael se chystá zasáhnout město Gaza bunker-bustery[1] dodanými z USA.

Kouř a plameny po útoku izraelských sil na výškovou budovu ve městě Gaza, 7. října 2023. Palestinští ozbrojenci zahájili „válku“ proti Izraeli, do které pronikli vzduchem, po moři a po souši z blokovaného pásma Gazy, uvedli izraelští představitelé, což představuje významnou eskalaci izraelsko-palestinského konfliktu. Photo by Ali Hamad, apaimages

Uplynul týden od strašlivých útoků Hamásu na Izrael a podoba toho, co přijde ze strany izraelských ozbrojených sil, je jasná a nekompromisní.

V uplynulém týdnu izraelská letadla prováděla nepřetržité bombardování nevojenských cílů ve městě Gaza. Bez předchozího varování a bez snahy o minimalizaci civilních obětí byly rozmetány obytné domy, nemocnice a mešity.

Koncem týdne izraelské letouny shazovaly také letáky, které občanům města Gazy a okolních oblastí na severu říkaly, že ti, kteří chtějí přežít, by měli raději odejít na jih – v případě potřeby pěšky 25 a více kilometrů – k hraničnímu přechodu Rafáh vedoucímu do Egypta. V době psaní tohoto článku nebylo jasné, zda finančně strádající Egypt dovolí milionu přistěhovalců, z nichž mnozí jsou oddáni věci Hamásu, přejít. V krátkodobém horizontu se podle informací od zasvěceného Izraelce (Israeli insider, pozn. redakce) Izrael snaží přesvědčit Katar, který na naléhání premiéra Benjamina Netanjahua dlouhodobě finančně podporoval Hamás, aby se spolu s Egyptem podílel na financování stanového městečka pro milion či více uprchlíků čekajících za hranicemi. „Není to hotová věc,“ řekl mi izraelský insider. Izraelští představitelé varovali Egypt a Katar, že bez místa pro ně se uprchlíci budou muset „vrátit do Gazy“.

Jedním z možných míst, řekl zasvěcenec, je dlouho opuštěný kus země v severní části Sinajského poloostrova, nedaleko hraničního přechodu z Gazy, kde se nacházela izraelská osada známá jako Jamit, když se poloostrova zmocnil Izrael po svém vítězství v šestidenní válce v roce 1967. Osadu Izrael vyklidil a srovnal se zemí ještě předtím, než byl Sinaj v roce 1982 navrácen Egyptu. Izrael doufá, že se Katar a Egypt ujmou řešení uprchlické krize.

Jamit – mapa (Wikimedia Commons)

Zjevné pohrdání Izraele podmínkami k životu občanů Gazy uprostřed nucené migrace více než milionu hladovějících lidských bytostí upoutalo pozornost světa a vedlo k rostoucímu mezinárodnímu odsouzení, z velké části namířenému proti premiérovi Benjaminu Netanjahuovi.

A tak musí brzy přijít další fáze. Zde je to, co mi bylo o izraelském plánu na likvidaci Hamásu řečeno v rozhovorech, které jsem v posledních dnech vedl s představiteli Izraele i dalších zemí, včetně představitelů, s nimiž jsem od války ve Vietnamu jednal v Evropě a na Blízkém východě.

Hlavním problémem pro izraelské válečné plánovače je neochota, navzdory mobilizaci více než 300 000 záložníků, zapojit se do pouliční bitvy s Hamásem ve městě Gaza. Jeden veterán IDF, který sloužil na vysokém postu, mi řekl, že polovina izraelské armády se v posledních deseti nebo více letech věnuje ochraně stále většího počtu malých osad roztroušených na Západním břehu Jordánu, kde je palestinské obyvatelstvo nese nevraživě. „Izraelští plánovači nevěří své pěchotě,“ řekl zasvěcenec, ani jejich ochotě jít do války, ale co může být katastrofální, je nedostatek bojových zkušeností.

Vzhledem k tomu, že vyhladovělé civilní obyvatelstvo je nuceno odejít, izraelský operační plán počítá s tím, že letectvo zničí zbývající stavby ve městě Gaza a na dalších místech na severu. Město Gaza už nebude existovat. Poté Izrael začne shazovat 5000 librové bomby americké výroby, známé jako „bunker busters“ neboli JDAM, na oblasti srovnané se zemí, kde, jak známo, žijí bojovníci Hamásu a v podzemí vyrábějí své rakety a další zbraně. Vylepšenou verzi této zbraně, známou jako GBU-43/B, kterou média líčí jako „matku všech bomb“, shodily USA v dubnu 2017 na podezřelé velitelské centrum ISIS v Afghánistánu. Raná verze této zbraně byla prodána Izraeli v roce 2005, údajně pro použití proti podezřelým íránským jaderným zařízením, a vylepšenou, laserem naváděnou verzi schválila Obamova administrativa k prodeji Izraeli před deseti lety. (V roce 2021 Izrael koupil 1 000 mnohem menších bunker busters, naváděných GPS.) Už tehdy, řekl mi izraelský zasvěcenec, Netanjahu a jeho poradci pochopili, že Netanjahuova podpora Hamásu je nebezpečná, jako „chovat tygra jako domácího mazlíčka“. „V minutě by vás sežral.“

Současní izraelští váleční plánovači jsou přesvědčeni, řekl mi zasvěcenec, že modernizovaná verze JDAM s většími hlavicemi před výbuchem pronikne dostatečně hluboko pod zem – třicet až padesát metrů -, přičemž výbuch a následná zvuková vlna „zabijí všechny v okruhu půl míle“.

Zasvěcenec uvedl, že podle jeho informací chtělo vedení Hamásu, aby někteří civilisté zůstali na místě, protože potřebovali „lidské štíty“. Nový izraelský plán nuceného odchodu znamená, že „alespoň nebudou všichni lidé zabiti“. Ostře dodal, že tento koncept pochází z prvních let americké vietnamské války, kdy administrativa prezidenta Johna F. Kennedyho schválila Strategický plán Hamlet, který počítal s nuceným přesídlením vietnamských civilistů ve sporných oblastech do narychlo vybudovaných obydlí v oblastech, o nichž se předpokládalo, že je kontrolují Jižní Vietnamci. Jejich opuštěné pozemky pak byly prohlášeny za zóny volné palby, kde se všichni, kdo na nich zůstali, mohli stát terčem útoku amerických jednotek.

Systematické ničení zbývajících budov ve městě Gaza začne během několika dní, uvedl izraelský zasvěcenec. Jako další by mohly přijít na řadu střely JDAM, které ničí bunkry. Poté, jak mi bylo řečeno ve scénáři plánovačů, bude izraelská pěchota pověřena likvidačními operacemi: vyhledáváním a zabíjením těch bojovníků a pracovníků Hamásu, kterým se podařilo útoky JDAM přežít.

Na otázku, proč si izraelští plánovači myslí, že egyptská vláda bude souhlasit, i když pod tlakem Bidenovy administrativy, s přijetím více než milionu uprchlíků z Gazy, zasvěcenec odpověděl: „Máme Egypt v hrsti.“ Měl na mysli demokratického senátora Roberta Menendeze z New Jersey a jeho manželky, nedávno obviněných z federální korupce, vyplývající z jeho obchodních vztahů s vysokými egyptskými představiteli, a z údajného předávání zpravodajských informací o osobách sloužících na americkém velvyslanectví v Káhiře. Egyptský prezident Abdul Fatta el-Sisi, který se chopil moci převratem v roce 2014 a svržením zvoleného Muslimského bratrstva, je generál ve výslužbě, který vedl v letech 2010-2012 egyptskou vojenskou zpravodajskou službu.

Ne všichni sdílejí předpoklad, že po útocích JDAM, pokud k nim dojde, bude vše v pořádku. Jeden bývalý evropský zpravodajský důstojník, který léta sloužil na Blízkém východě, mi řekl: „Egypťané nechtějí, aby Hamás přišel do Egypta, a udělají pro to minimum.“

Když mu bylo řečeno o izraelském plánu využít JDAMS, řekl, že „město v troskách je stejně nebezpečné jako kdykoli jindy. Řeči o JDAMS jsou řeči lidí, kteří nevědí, co mají dělat.

Hamás říká: ‚Tak do toho‘. Čekají na to.“ Použití JDAMS „jsou řeči vedení, které bylo sraženo na kolena. Byla to pečlivě naplánovaná operace a Hamás přesně věděl, jaká bude izraelská reakce. Válka ve městě je strašná.“

Úředník předpovídal, že izraelské bomby na ničení bunkrů neproniknou dostatečně hluboko: Hamás podle něj operuje v tunelech vybudovaných 60 metrů pod zemí, které by byly schopny útokům JDAM odolat.

Na tuto otázku izraelský zasvěcenec připustil, že podzemní skály a balvany by omezily schopnost raket proniknout do hloubky, ale zemní povrch ve městě Gaza je písčitý a kladl by jen malý odpor, zejména pokud by byly JDAMy odpáleny z nejvyššího možného bodu.

Zasvěcenec rovněž uvedl, že současné plánování počítá s tím, že útok JDAMs, pokud bude povolen, přijde již v neděli nebo v pondělí, v závislosti na účinnosti nuceného vyhnání z města Gazy a jihu, přičemž pozemní invaze bude následovat okamžitě.

Zpět na obsah

Chcimíři to mají všude těžké aneb O Izraeli úplněji

Bezpečnostní analytik Jan Schneider se pokouší doplnit mozaiku k pochopení komplexní situace v současném Izraeli.

František Škvrnda napsal článek „Nový výbuch násilia v Izraeli“, který z Nového slova převzal !argument, a díky za to. Článek je obsáhlý, uvádí mnoho zásadních údajů, nicméně nemůže postihnout celou realitu, a tak si dovolím doplnit některé z mého pohledu podstatné skutečnosti, které tam postrádám.

Poznámka redakce: Předmětný článek je první částí naší dnešní kompilace.

Naprosto nezodpovězenou otázkou je „nevznik“ palestinského státu. Autor uvádí rezoluci Valného shromáždění OSN č. 181 z 29. listopadu 1947 (Plán OSN na rozdělení Palestiny), podle níž měl vzniknout i arabský stát (omlouvám se za střídání pojmů arabský/palestinský – často je těžké postihnout, který je v určitém kontextu výstižnější). Když vznikl „židovský“ stát, proč nevznikl i ten „druhý“? No, možná proto, že o vliv na něj mezi sebou začaly soupeřit různé arabské klany, a Palestinci holt utřeli. To ale opravdu nebyla chyba Izraele!

Další věc, kterou postrádám, je zrcadlový pohled. Autor píše o korupčních skandálech v Izraeli. Některé z nich jsou spojeny s premiérem Netanjahuem, což kontaminovalo návrh soudní reformy, která jinak není zcela bezpředmětná a svévolná. Pouze by ji nesměl navrhovat právě Netanjahu, který by z ní mohl osobně těžit. Chybí mi však autorova zmínka o korupčních skandálech palestinských, už od dob Jásira Arafata. Ono by to potom vedlo k trochu objektivnějšímu zamyšlení nad pojetím korupce na Blízkém východě (a nad tím, jak je korupcí prožrán celý Západ – a to ještě nemluvíme o financování politických stran!).

Dalším podstatným nedostatkem je absence jakékoli (opět „zrcadlové“) zmínky o teroristických akcích palestinských útočníků na území Izraele po celou dobu jeho existence. Bylo by velmi záhodno zmínit tuto okolnost, která doposud vždy velmi efektivně zmařila atmosféru příznivou k mírovým jednáním. Zdá se být dokonce pravidlem, že palestinských teroristických útoků vždy přibylo za izraelských vlád, které chtěly jednat o míru. Jako by někomu právě to klesající napětí vadilo, jako by potřeboval udržet nestabilitu v regionu (a s tím související poptávku po co nejmodernějších zbrojních systémech).

Velmi negativní okolností je s tím související extremismus na obou stranách. Na jedné straně agresivní izraelští osadníci, kteří jsou ochotni třeba zbít starého rabína, který jde chránit olivové háje palestinských vlastníků (nedávno o tom v rozhlase vyprávěl evangelický farář Mikuláš Vymětal). A na druhé straně palestinští „pedagogové“, kteří podle učebnic, podobajících se obsahově nacistické propagandě, učí již malé děti nenávidět Židy (a takovéto „vzdělávací aktivity“ financuje EU, a na výslovné upozornění reaguje jen velmi ochable a nedůsledně).

Naopak velmi pozitivní skutečností je to, že například za zmíněnými dohodami z Osla (1993, 1995) byly poměrně silné mírové snahy z obou stran. Existují velmi dlouho a jsou prezentovány velmi respektuhodnými osobnostmi. Nicméně pozornosti světových médií se jim nedostává. Otázkou je, zda je to pouze senzacechtivým až krvežíznivým nasměrováním, které médiím zaručuje prodejní úspěch a vysoké reklamní tarify?

Anebo je za tím ještě i snaha cosi úmyslně potlačovat, protože to jde proti zájmům Spojených států, které – jak velmi otevřeně píše George Friedman („Příštích sto let“) – systematicky destabilizují regiony v rámci dlouhodobé strategie, jak ovládat světové dění? Vždyť Spojené státy podporují obě strany konfliktu a neustále je zásobují zbraněmi!

Vzpomínám v této souvislosti na velmi paradoxní náhled slovutného diplomata a zpravodajce Miroslava Polreicha, který na téma Blízkého východu pronesl provokující prorocká slova: „Vím, jak dosáhnout míru na Blízkém východě. Vykašlat se na ně.“ Ano, souhlas. Nepodporovat. Neintervenovat. Nerozdmýchávat. Dát ruce pryč. Oni už se dohodnou. Vždycky v minulosti se totiž dohodli.

Takový přístup, kdy se zkusmo úplně vyprázdní scéna, totiž poskytne dobrou šanci, jak indikovat viníky stálého napětí: ti se tam totiž rychle začnou dobývat zpět. Komu by to kompletní stažení se z Blízkého východu nejvíc vadilo? Ropným společnostem a navázaným spekulantům. Zbrojnímu průmyslu. Zajímavé je, že prostým lidem nikoliv. Ti se chovají zcela jinak, jako „chcimíři“ – jenže to mají, jako všude, velmi těžké. Víme to z vlastní zkušenosti. Dovolím si proto namátkou uvést několik velmi zajímavých příkladů odjinud.

V září 2016 se v Jeruzalémě konal týdenní festival „Mekudešet“ („Posvěcená“) společných modliteb židů, křesťanů i muslimů, otevřený řadám veřejnosti. Podle izraelského tisku však šlo pouze o špičku ledovce, o první viditelný projekt společenství muslimských, židovských a křesťanských představitelů, kteří se už několik let společně scházejí a hledají průnik duchovních cest. Tři náboženství, která sdílejí „vášeň pro Jeruzalém, v němž žijí vedle sebe pod křídly Všemohoucího“, se pokouší nabídnout přístup, v němž víra nebude – slovy jednoho z pořadatelů – lidi rozdělovat, nýbrž naopak spojovat.

V dubnu 2019 představitel marocké židovské komunity Serge Berdugo přivítal iniciativu krále Mohammeda VI. zřídit marocké muzeum židovské kultury. V srpnu téhož roku uskutečnili maročtí Židé pouť k obnovenému židovskému hřbitovu v přístavním městě Al-Jadida. A v červenci 2021 poslal Serge Berdugo vřelé pozdravy a přání míru, zdraví a štěstí představiteli marockých muslimů Eidu Mubarakovi Saidimu u příležitosti muslimského svátku Eid-Al-Adha.

Podle agentury JTA (17.října) po vraždě šestiletého palestinsko-amerického chlapce Wadea Al-Fajjúma na předměstí Chicaga prosí židovské skupiny napříč náboženským spektrem Američany, aby nedovolili, aby se kvůli válce Izraele s Hamásem šířila protimuslimská nenávist. “Víme, že nejsme jediní, kdo je v tuto chvíli terčem. Naši muslimští, arabští a palestinsko-američtí sousedé čelí fanatismu, hrozbám a násilí. Odmítáme protimuslimský fanatismus spolu se všemi formami nenávisti vůči jednotlivcům na základě jejich víry a absolutně odmítáme odvetné útoky proti nevinným muslimům a arabským Američanům v této zemi nebo kdekoli jinde.” Skupina rabínů z oblasti Chicaga se zúčastnila pohřbu Wadea Al-Fajjúma.

V květnu 2019 přišla Ústřední rada německých Židů s iniciativou zahájit nový židovsko-muslimský dialog pod názvem „Prevence prostřednictvím rozhovoru“.

V červnu 2019 přijal izraelský prezident Reuven Rivlin čtyřicetičlennou skupinu francouzských a belgických imámů a aktivistů, vedenou imámem Hassenem Chalgoumim, aby diskutovali o hodnotách a možnostech mezináboženského dialogu.

V srpnu 2019 londýnský starosta Sadiq Khan vyzval městskou radu, aby schválila plány na výstavbu Památníku holokaustu v blízkosti budovy Parlamentu.

V listopadu 2019 v Sarajevu vzpomněli společně bosenští židé a muslimové dvoustého výročí záchrany uvězněných židů z vězení, v němž je držel zkorumpovaný turecký místodržitel Mehmed Ruzdi Pasha a žádal za jejich životy obrovské výkupné. Rukojmí byli osvobozeni díky povstání sarajevských muslimů, kteří gubernátora odstranili, a sarajevští židé ho slaví jako místní obdobu purimového svátku, Purim di Saray, symbol výhod dobrého mezináboženského soužití, což je zvláště významné v dnešné době plné nenávisti.

V květnu 2020 se dohodli vrcholní představitelé španělských náboženských organizací (židovské, episkopální, muslimské) že se sejdou na světový den modliteb, půstu a charitativní práce v době koronavirové pandemie.

V květnu 2020 imám Salahuddin Barakat a rabín Moshe David HaCohen ze švédského Malmö vydali na znamení mírové koexistence společné prohlášení v době, kdy se ve stejný týden termínově sešel islámský svátek Eid el fitr a židovský svátek Šavuot.

V červnu 2020 prohlásil šejk Mohammed Al-Issa, představitel Muslim World League (saúdskou vládou podporované neziskovky), že židé a muslimové musí společně bojovat proti antisemitismu: „Jsme hrdí na to, že bok po boku s našimi židovskými bratry a sestrami můžeme přispět k porozumění, respektu, lásce a mezináboženské harmonii.“

V červnu 2021 přinesla JTA reportáž z arizonského města Tucsonu o arabském obchodě „Al Basha Grocery“, který nabízí potraviny podle náboženských předpisů židovských (košer), jakož muslimských (halal), ve snaze vytvořit “melting pot” pro židy i muslimy. Na rozdíl od velkých proklamací je toto malý, ale skutečný čin.

V červnu 2021 se v izraelském Akku na šabat uskutečnila akce, symbolizující jednotu židů a muslimů, a to jako odpověď na násilné střety mezi židy a muslimy, které se nedlouho předtím odehrály po celé zemi.

V červnu 2021 v německém městě Würzburg vzpomněli společně křesťané, muslimové a židé na oběti útoku nožem, spáchané mladým Somálcem.

V červenci 2021 vyzval Josef Schuster, předseda Ústřední rady německých židů, k užší spolupráci s muslimskými organizacemi.

Agentura JTA v březnu 2021 zveřejnila informaci o tom, že židovská spisovatelka Laura Shovan a její muslimská kolegyně Saadia Faruqi napsaly společně dětskou knížku “A Place at the Table”, která vypráví příběh dvou středoškolaček, židovské a muslimské, jejichž přátelství začalo na kursu vaření. (Jak typické pro Blízký východ! Ostatně já sám jsem slyšel od přímé účastnice o velmi pěkném kursu na haifské univerzitě, kdy se scházejí a hovoří spolu křesťanka, ortodoxní židovka a muslimka, což pak pokračuje společným stolováním, jak jinak.)

V červnu 2018 berlínští muslimové a židé, mezi nimiž byli imámové i rabíni, muži i ženy, utvořili pětadvacet dvojic, jezdících po berlínských ulicích na tandemových bicyklech na protest proti rostoucí mezilidské nenávisti, antisemitismu v podobě napadání židů i muslimů.

V dubnu 2018 zveřejnila agentura JTA článek o tom, že tři čtvrtiny studentů na více jak půl století fungující birminghamské židovské základní škole King David School jsou muslimové. Je to výsledek ubývání židovského a přibývání muslimského obyvatelstva. Nicméně na oslavu 70. výročí založení Státu Izrael vlála na škole izraelská vlajka a všichni studenti zpívali izraelskou hymnu „Hatikvah“. (Škola zprávu odmítla komentovat, zřejmě proto, že čím méně publicity, tím klidnější život.)

V červenci 2015 publikoval Marek Čejka článek o muslimských vojácích v první a druhé světové válce, v nichž se však – oproti široce rozšířenému povědomí – muslimové a Arabové (není každý Arab muslim) mohli utkat jako protivníci.

V první světové válce to byli muslimové a Arabové na straně Dohody (hlavně indo-pákistánští v britské armádě a afričtí muslimové v armádě francouzské) proti muslimům osmanským (což byli jak Turci, tak i část Arabů) či rakouským (Bosňáci).

V druhé světové válce je role muslimů podávána jako kolaborace s nacisty, dokumentovaná odkazy na setkání muftího Al-Husajního s Hitlerem a chorvatsko-bosenskou 13. horskou SS divizi Handžar, která měla v době největší síly 17 tisíc mužů a skutečně páchala válečné zločiny po boku nacistů.

Nicméně ve stejné době výrazně větší počet muslimů bojoval na straně Spojenců. Obyvatelé Indie a dnešního Pákistánu bojovali po boku Velké Británie v dobrovolnické armádě o síle až dva a půl miliónu mužů, z nichž bylo přibližně 30 procent muslimů. Z půl miliónu vojáků v armádě Svobodné Francie byly téměř dvě třetiny muslimové z Maroka, Alžíru, Senegalu, Čadu a dalších francouzských dominií.

Čejka konstatuje, že velká část Evropanů pokládá dnes takřka vše přicházející z Blízkého východu, islámského či arabského světa jako potenciální nebezpečí a „neslučitelné s evropskými hodnotami“, což je v některých případech pravda, ale rozhodně to neplatí všeobecně, protože uvedené příklady dokazují, že obrovské množství muslimů „evropské hodnoty“ nejen že respektovalo, ale mnozí dokonce za ně položili život.

Na to tematicky navazuje článek Akbara Ahmeda, ve Velké Británii žijícího odborníka na muslimskou problematiku z pohledu západního světa, který byl v listopadu 2018 publikován v našem tisku. Důležité jsou v něm dvě reflexe.

V minulosti byli muslimové považováni za představitele silné, sofistikované a bohaté světové civilizace. Muslimští vědci, astronomové, chirurgové, překladatelé a matematici byli špičkami ve svých oborech a podíleli se na rozvoji Evropy. Dnes jsou muslimové paradoxně považováni za nemajetné uprchlíky, kteří utíkají před šílenými a krvežíznivými muslimskými vládci. Proto se Evropané na islám nedívají jako na součást evropské civilizace. Tato situace má bohužel velký konfliktní potenciál.

Akbar Ahmed rozlišuje tři základní proudy islámu. Do fundamentalistického patří ti, kteří věří, že být dobrý muslim znamená doslova dodržovat Korán a podle jejich názoru neměnný duch islámského práva, tak, jak ho vykládají oni. Do mystického patří ti, kteří věří v boží lásku ke všem stvořením. Do modernistického pak ti, kteří věří v rovnováhu víry s moderností, tedy že modernost s charakteristikami demokracie a odpovědnosti a islám jsou kompatibilní. Tito jsou však nejvíce ohroženi právě fundamentalisty.

Nicméně jako humanista s vírou v pluralitní dědictví, které v Evropě existuje, vyslovuje Akbar Ahmed naději, že vůdcové Evropy budou schopni v této obtížné době vést kontinent s moudrostí, soucitem a odvahou.

A to si přejeme i my.

Zpět na obsah