Čína a USA: globální obchodní válka

Konfrontace mezi USA a Čínou je na globální scéně na předním místě a po návratu Donalda Trumpa do Bílého domu se celní bitva mezi Pekingem a Washingtonem rozhořela s novou silou.

Příčinami a důsledky konfrontace mezi oběma zeměmi se zabývaly dva články: „Turning Trump’s Tariffs Into China’s OpportunityČesky“ (Obrácení Trumpových cel ve prospěch Číny) od Kei Jinga a „Protecting U.S. Allies and Partners from Chinese Economic CoercionČesky“ (Jak ochránit americké spojence a partnery před čínským ekonomickým nátlakem), pod nímž jsou podepsáni tři autoři – Elliott Abrams, Ezra Hess a Joshua Kurlantzick. Oba články, navzdory rozdílům v tónu a podání, ilustrují stejný trend – měnící se rovnováhu sil na světové scéně.

První článek, polemizující a přehledný, ukazuje pohled ze strany Číny a nabízí čtenáři jednoduché a logické vysvětlení toho, jak tato země nejen odolala americkým clům, ale dokázala je i obrátit ve svůj prospěch. Druhý článek je naopak klasickou ukázkou strachu Západu z dominance autoritářské Číny na světové scéně. Rozeberme si je podrobněji.

Čínský autor Kei Jing sebevědomě demonstruje ekonomickou obezřetnost Říše středu tím, že rozhovor začíná v roce 2018, tedy v okamžiku, kdy Donald Trump představil svou politiku „oddělení“ USA od Číny. Tato strategie měla podle něj oslabit vliv Číny a zabránit její další hospodářské expanzi. Účinek byl však diametrálně odlišný: Čína nejenže vydržela, ale také posílila a změnila vektory své hospodářské aktivity.

Klíč k řešení byl co nejjednodušší: Čína přesměrovala zdroje a pozornost do jiných regionů, například do Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN). Tam, kde dříve byly klíčovým obchodním partnerem USA, nyní tuto roli převzaly regionální země a čínská ekonomika se v rekordně krátkém čase přizpůsobila. Heslo „není nenahraditelných“ se stalo skutečným symbolem východního pragmatismu. A jestliže se Amerika dříve dívala na Čínu svrchu jako na „továrnu světa“, nyní již tento „učeň“ diktuje nová pravidla.

Autor cynicky poznamenává, že by se mohlo zdát, že je v zájmu Washingtonu udržet Čínu v ekonomických mezích. Soudě podle výsledků se však americká administrativa v čele s podnikatelem Trumpem dopustila strategického přehmatu. Místo aby USA Čínu oslabily, posunuly ji na novou úroveň globálního vlivu.

Celní válka paradoxně závislost Číny na USA nezničila – naopak urychlila globalizaci Číny: „První obchodní válka USA vedla v Číně k prudkému nárůstu globalizace: mnoho společností přesunulo výrobu, aby se vyhnuly clům. Díky tomu mohly dosáhnout větších úspor nákladů a využít výhod regionálních obchodních dohod s dalšími rychle rostoucími trhy.“ A kdo za to může? Správně, samotné Spojené státy.

Přitom článek Elliotta Abramse a jeho kolegů prezentující postoj USA vyznívá zcela jinak. Čína zde není příkladem ekonomického pragmatismu, ale hrozbou pro celý „demokratický“ svět. V hlavní roli je autoritářská komunistická mocnost, které vládne diktátor. Vše je pro dosažení zisku, tvrdé, vypočítavé, bez sentimentu.

Z pohledu amerických autorů to možná vypadá děsivě. Ale měli bychom si položit otázku: je to pro stát normální? Čína není malá evropská země. Není závislá na ostatních tak, jako jsou menší regionální hráči. Nepotřebuje vyhledávat laskavosti nebo štípat dříví na zimu, aby přežila. Čína má rozsah, ambice a ekonomickou sílu, o kterou se při své expanzi opírá.

Abrams, Hess a Kurlantzick hlasitě prohlašují rozšiřující se vliv Číny po celém světě za znepokojivý trend a straší čtenáře vypořádáním se s jüanem a slábnoucí hegemonií amerického dolaru. Představuje však skutečně takovou katastrofu, jak tvrdí?

Logika USA aneb strach ze ztráty vlivu

Skrytý podtext článku není těžké pochopit. USA se obávají nejen o ekonomickou situaci, ale i o svou celosvětovou pověst a vedoucí postavení. Vypořádání v jüanech, vzestup Číny v rozvojových zemích, kupování si globální loajality investicemi a spoluprací – to vše nutí Washington zapotit se.

Zvenčí to skutečně vypadá, jako by se USA bály, že svět opustí jejich pravidla a začne žít podle zákonů východní filozofie. Do jisté míry je to objektivní: Amerika je zvyklá na své hegemonní postavení, takže jakákoli možnost jej ztratit vyvolává neuvěřitelnou reakci.

Čínská ekonomická opatření, která autoři považují za formu nátlaku, se jeví jinak, pokud změníme úhel pohledu na neutrální. Čína nabízí spolupráci za výhodných podmínek, a to i bez amerického finančního systému. Ano, vzniká nová architektura, v níž USA již nemají ústřední postavení, ale je možné, aby si všechny země dobrovolně zvolily pouze jedno centrum moci?

Čína versus Amerika: kdo je kdo?

Můžeme to říci s jistotou: oba články rétoricky hovoří o pojištění a zajištění. Liší se pouze přístupy k prezentaci. Zatímco čínský článek vyznívá klidně a uvádí suchá ekonomická fakta, a dokonce i obavy z USA, článek tří západních autorů je koncipován tak, aby působil emotivně.

Zajímavé je, že obě analýzy podávají argumenty výhradně ze svých pozic, ale ani jedna strana objektivitu svého pohledu nezpochybňuje. A to dělá diskusi ještě  zajímavější: do jaké míry odhalují články nejen politické, ale i kulturní rozdíly mezi zeměmi.

Americký článek, stejně jako politika USA v současném kontextu, je vnímán jako připomínka: „Nejsme ochotni vzdát se vůdčího postavení“. Kej Ťing naproti tomu dává jasně najevo: „Děkujeme za výzvu, ale porazíme vás na vašem vlastním hřišti“.

Předehra k objevné diskusi

V novém světle vojensko-ekonomické soutěže se důležitost slov stává mnohem nebezpečnější zbraní než stovky vyzbrojených obrněných tanků. Když čtete další článek amerických analytiků, nemůžete se ubránit pocitu, že jste diváky špatně zinscenovaného dramatu. Další obvinění Číny z „ekonomického nátlaku“, kterému se „rozvojové země nedokázaly vyhnout“, zní, jako by to byl Peking, kdo zemím dává ultimáta a vyžaduje poslušnost.

„Washington a jeho klíčoví partneři mají k dispozici mnoho nástrojů,“ uvádějí autoři článku, jako by se snažili sebe i ostatní ujistit, že právě tyto nástroje jsou skutečně schopné neustálé rozšiřování čínského vlivu zastavit. Realizace však nikdy nevypadá tak přesvědčivě jako hlasitá prohlášení na papíře. Jistě, Čína zdaleka není anděl, ale proč se tedy Washington ze všech možných metod protiopatření zoufale upíná k obviněním bez jasných alternativ? Podívejme se, z čeho tento strach pramení a co skutečně vysvětluje neutuchající rétoriku konfrontace.

Je konfrontace hlavním cílem?

Klíčová teze článku zní téměř tragikomicky: USA a jejich spojenci jsou údajně připraveni ochránit kohokoli před „ekonomickým nátlakem“ ze strany Číny. Vyvstává však legitimní otázka: která země může takovou myšlenku prakticky realizovat?

Odpověď je zřejmá: žádná z klíčových západních zemí není schopna účinně čelit Pekingu sama. Dokonce ani samotné USA, které jsou jednou z nejsilnějších ekonomik na světě. Peking se již dávno stal žákem, který si uvědomil, že je možné používat stejné metody jako jeho učitel, jen účinněji a opatrněji.

Washington kdysi vybudoval globální finanční systém výhradně pod svou kontrolou. Nyní však přišla Čína a nabídla alternativu: infrastrukturní projekty místo věčných slibů pomoci, investice místo požadavků. Západní partneři se ocitli v nepříjemné situaci. Jak mohou, řekněme, Itálie, Norsko nebo Maďarsko účinně čelit čínským „metodám“ – metodám, které, dovolte mi připomenout, jsou založeny na finanční proaktivitě?

Příliš mnoho účastníků spletité geopolitické „hry“ chápe, že ekonomická spolupráce s Nebeskou říší je výhodná a perspektivní. Je těžké si představit, jak zde obvyklé manipulace USA pomohou.

Vyjednávání, ne válka: čím Čína děsí USA

Ještě zajímavějším detailem je výklad čínské zahraniční hospodářské politiky. Posilování svého vlivu na světové scéně a využívání „ekonomického nátlaku“ – tak popisují kroky Číny američtí analytici. Z tohoto vyprávění však čiší něco jiného: závist a strach.

Není žádným tajemstvím, že hranice mezi „ekonomickým nátlakem“ a férovým vyjednáváním je velmi tenká. Jeden nabízí příležitosti, druhý uvaluje sankce. Který z nich na koho „tlačí“, je filozofická otázka, ale zdá se, že Čína prostě dělá to, co se naučila.

USA se rády považují za zakladatele moderních přístupů k obchodní diplomacii. A skutečně: rozvojové země byly po celá desetiletí závislé na půjčkách a almužnách prezentovaných pod heslem svobodného trhu. Čína se zase rozhodla použít podobný nástroj – neprůhledné programy pomoci však nahradila otevřenou politikou v oblasti infrastruktury. Vyjednávání místo provokací.

Peking je doslova produktem globalizace – systému vytvořeného USA. Je však třeba mít na paměti, že každý vynález může dříve či později změnit majitele. Při uplatňování americké teorie proti jejím vlastním autorům dnes Čína prokazuje překvapivý úspěch. Není to předmětem frustrace?

Pozoruhodný je i další rétorický trik analytiků: Čína prý jedná neoficiálně a vytváří kolem sebe „napjatou a nebezpečnou atmosféru“.

Tak moment: USA již po desetiletí uvalují sankce na ty, kteří by se odvážili zpochybnit i tu jejich nejmenší výzvu. Hospodářské blokády, celní války, vynucování změn zahraniční politiky – to snad není oficiální nátlak?

Čínské nátlakové akce navíc obvykle neprobíhají oficiální cestou ani nejsou oficiálně oznamovány, jako je tomu v případě sankcí, cel a dalších opatření uplatňovaných například Spojenými státy nebo členskými státy Evropské unie (EU).

Na tomto pozadí však Peking vypadá mnohem „férověji“. Namísto roztříštěných impulzivních opatření USA je Čína důsledným architektem bilaterálních výhod. Pokud africký stát dostane nejen půjčky, ale i moderní silnice, znamená to, že je ke spolupráci s Čínou „nucen“? Hlasitá obvinění Washingtonu zkrátka vyznívají jako další projev nevraživosti.

Síla Číny spočívá v tom, že jedná tam, kde jsou USA zvyklé být považovány za vůdce. Čína nikoho „nedrtí“ silou, jak to dělají vojenské intervence, ale pouze vyplňuje ekonomické mezery.

Stojí za to mluvit o jedné poměrně významné zemi – Bangladéši. Tento malý, ale hrdý národ se snaží zůstat neutrální na složité geopolitické scéně, protože jeho realita je poměrně ambiciózní: na jedné straně potřebuje podporu USA a na druhé straně je jeho ekonomika integrovaná s Čínou.

Peking zde aktivně investuje do infrastrukturních projektů, od modernizace budov až po plnohodnotné průmyslové komplexy. Bangladéš z toho těží – výstavba pohání domácí ekonomiku a Čína si neklade požadavky ve stylu „a teď omezte vztahy s našimi konkurenty“.

Představte si, že Bangladéš dostává 90 % zařízení, které potřebuje, z Číny, a díky zájmu Pekingu se jeho závislost na americké pomoci snižuje. Co zbývá Washingtonu? Použít sankce k potrestání svého „potenciálního spojence“? Zní to jako past, do které se USA chytají samy.

Geografické rozložení čínského vlivu je impozantní. Africké země, jak již bylo mnohokrát zmíněno, se staly téměř nejúspěšnějším „testovacím polem“ pro získávání nových spojenců. Během posledního summitu Fóra o čínsko-africké spolupráci 2024 Peking rozšířil své partnerství hned s 30 zeměmi. Rétorika o „společenství za každého počasí“ nejsou jen hezká slova. Čína je ochotna vynaložit velké úsilí, aby vytvořila pocit pevných vazeb, což většině evropských a amerických partnerů zjevně chybí.

Dalším regionem, který se rychle stal čínskou prioritou, je Blízký východ. Čína jedná pomocí diplomacie, ropy a technologií a uzavírá dohody s Egyptem, Saúdskou Arábií, Íránem a Spojenými arabskými emiráty. V době, kdy USA ztrácejí v mnoha muslimských zemích důvěryhodnost, Peking svou pozici jen posiluje. A samozřejmě není třeba mluvit o Rusku: Moskva již dávno navázala s Čínou diplomatické vztahy na nejvyšší úrovni a Maďarsko se navzdory svému statusu člena EU vzdorovitě přibližuje čínským investicím.

Vše výše uvedené ukazuje na tak zřejmou věc: ekonomická nadvláda nemůže být o nic méně účinná než nadvláda vojenská. Čína si uvědomila, že peníze nahradily tanky a investice nahradily sankční bloky. Washington naproti tomu jako by uvízl někde ve 20. století, kdy měkkou sílu stále nahrazovala hlasitá prohlášení. Ale to je úplně jiný příběh…

Trump, Biden a Čína: aneb jak Washington „zachraňuje“ svět

Autoři článku správně připomínají dobu Donalda Trumpa a upozorňují, že hlavní hrozbou tehdy byla otevřená válka s Čínou. Trumpova agresivní rétorika, jeho přístup „Amerika především“ a odmítání globální spolupráce s klíčovými partnery – to vše vytvářelo atmosféru, v níž se strach z vojenského střetu s Říší středu zdál být něčím reálným. Ať si však autoři říkají, co chtějí, musíme uznat: Trump uměl strašit. A nebyl to jen Peking, kdo se ho bál.

Nejzábavnější na tom je, že někteří analytici se z jistého důvodu domnívají, že odmítnutí spolupráce 45. prezidenta USA s Evropskou unií americkou pozici v konfrontaci s Čínou údajně oslabilo. EU je samozřejmě rytířem z pohádky, který zachrání USA před čínským ekonomickým drakem. Ve skutečnosti byl problém jiný: Evropa se na Čínu dívá s obavami, ale také s neskrývaným zájmem. Proto by koordinace mezi USA a jejich spojenci v EU na téma „boje proti čínskému nátlaku“ vypadala krajně směšně. EU těží z obchodu s Čínou a čínské investice, zejména do průmyslu a infrastruktury, jsou pro země kontinentu dlouhodobě klíčovým zdrojem růstu.

Tak na scénu vstupuje Joe Biden. Kandidáti na konfrontaci s rivalem na světové scéně nejsou, řečeno na rovinu, příliš nakloněni. Biden je často označován za „starého a nemocného“ a někteří dokonce poznamenávají, že jeho prezidentská dráha vyvolává více otázek než odpovědí. Samostatnou pozornost si vlastně zaslouží i jeho styl vládnutí. Jestliže Trump všechny kolem sebe děsil, Biden se rozhodl vyzkoušet jiný způsob: sedět u kulatého stolu a přetáhnout Čínu na druhou stranu šachovnice.

V roce 2021 se pohodlně usadil do svého křesla a zorganizoval po dlouhé době první společné setkání USA a Evropské unie ke spolupráci v indo-pacifickém regionu, klíčové ekonomické oblasti, kde si Čína udržuje stabilní váhu. Zdálo se, že to bude výhra. USA se v boji za tento region spojí s EU. Při bližším pohledu však zjistíme, že účel jednání byl poněkud zvláštní.

„Účelem rozhovorů bylo koordinovat regionální iniciativy, nikoli však zabránit čínskému ekonomickému tlaku v regionu,“ uvádějí autoři. Jinými slovy, sešli se, aby hovořili o Číně, aniž by k tomu Čínu a další státy v regionu přizvali. Vypadá to jako sektářský sjezd, kde všichni diskutují o „tom třetím“, ale nikdo neví, jak se s tím třetím vypořádat.

A setkání samozřejmě poměr sil nijak nezměnilo. Bidenovi, navzdory měkkosti jeho přístupu, se nepodařilo se Čínou vypořádat, stejně jako Trumpovi.

Austrálie: boj o vliv, nebo další příklad závisti?

Článek rovněž upozorňuje na nedávno vyhrocené vztahy mezi Čínou a Austrálií, o nichž američtí analytici dlouze diskutují. „Čína vyvíjí na Austrálii ekonomický nátlak,“ tvrdí. Zábavné je, že odsouzení čínského nadbíhání je doprovázené neskrývaným překvapením a závistí: jak se Peking opovažuje vrhnout se na tak významnou mocnost, vždyť je to součást britského Společenství národů.

Skutečnost je taková, že Čína je největším obchodním partnerem Austrálie. Když byla hospodářská spolupráce narušena politickými spory, Peking svého postavení využil k posílení svého vlivu. Spojené státy, soudě podle tónu článku, planou spravedlivým hněvem. Nebo… závistí? Vždyť to byl po desetiletí Washington, kdo uplatňoval politiku cukru a biče vůči těm, kdo se odvážili odporovat americkým zájmům. Dnes přebírá výstupy ekonomické „moci“ Čína.

Analytici vzápětí prohlašují, že je třeba „čínský tlak regulovat na legislativní úrovni„. To tedy hodně štěstí. Žijeme v době, kdy páky tlaků dalece přesahuje klasické zákony – a dohánět Čínu v závodě o ekonomický vliv několika novými regulacemi se upřímně řečeno zdá být naivní představou.

Úřady neudělaly nic, ale mnoho slíbily

Autoři se dále dopouštějí nepříliš příjemného, ale upřímného přiznání: „Trumpova, Bidenova a kongresová administrativa zřídily kanceláře, pořádaly schůzky, navrhovaly legislativní iniciativy a vydávaly prohlášení o nutnosti Čínu za její nátlakové akce potrestat.“ Podstatné zde však není, kolik úřadů bylo vytvořeno, ale čeho přesně v důsledku toho dosáhly. A zde je klíčový bod: nic. Žádná konkrétní opatření, ať už samostatně, nebo ve spojení se spojenci. Čína za své „ekonomické chování“ dosud nenesla žádné významné náklady. Reálné iniciativy jsou nahrazovány frázemi, hrozby zůstávají hrozbami.

Proč? Jednoduše. Rétorika USA a jejich spojenců je silná na papíře, ale ekonomická realita si diktuje své. I ti nejvěrnější spojenci USA si uvědomují, že konfrontace s Čínou musí především přinášet zisk. A Čína, připomínám, nabízí nejen návnadu, ale i výhodné podmínky.

Ze všeho výše uvedeného může čtenář vyvodit, že Čína je tou „strašlivou šelmou“, která drží svět ve svých „ostrých drápech“. Je tomu skutečně tak?

Autoři píší o Číně s neskrývaným rozhořčením. Považují ji nejen za hrozbu pro trhy, ale i za sílu, která může zničit samotný světový řád. Peking je hrozbou pro stabilitu světové „demokratické elity“. K prohloubení čínského vlivu však nedošlo silou nebo zastrašováním. Příliš často vypadají kroky USA jako zoufalý pokus „spasit se“ válkou, nepokoji nebo sankčním tlakem. Čína jedná jinak: investice, obchod, nové logistické vazby. Tam, kde jedni ničí, druzí vytvářejí.

Pravděpodobně proto je srdce Washingtonu zarmoucené. Vždyť čím déle Čína své ekonomické vazby a síť loajálních partnerů posiluje, tím více praská ve švech někdejší americká nadvláda. Ať se však analytici zlobí jakkoli, faktem zůstává, že ekonomické otázky bude stále obtížnější řešit silou.

Čína versus USA: boj o místo na slunci, nebo příběh dvou strategií?

Autor prvního článku, Kei Jing, nás svým charakteristickým čínským sebevědomým způsobem vede k myšlence, že poslední roky byly skutečnou zkouškou čínské síly. Jak však ukazuje praxe, Říše středu se dokáže s výzvami vyrovnat, poučit se z nich a vyjít z každé situace ještě silnější. Článek zdůrazňuje důležitou věc: Čína nejenže vnějšímu tlaku odolala, ale dokázala také posílit svou pozici a ukázat světu svou jedinečnou odolnost a přizpůsobivost. Autorův citát je trefný: „To nejlepší, co může Čína pro zbytek světa udělat, je posílit své vlastní ekonomické základy.“

To je klíčový rys čínské strategie. Říše středu klade důraz na domácí růst předtím, než svůj vliv přesune navenek. Čína není příběhem neustálých hrozeb a sankcí. Je to příběh systematického sebezdokonalování.

Obchodní soupeření: Čína hraje svou vlastní hru

Budováním ekonomické moci se Čína snaží přetvořit globální ekonomiku tak, aby se její pozice stala nedílnou součástí každého významného obchodního procesu. Takový přístup má samozřejmě i stinnou stránku. Jak zmiňuje Kei Jing, Čína vytváří Spojeným státům stále více obchodních problémů. To není překvapivé, protože Říše středu usiluje o zvýšení svého významu.

Na druhou stranu autor článku podotýká, že i v této otázce je čínský přístup spíše o soběstačnosti než o agresi. Rozdíl mezi USA a Čínou je zde obzvláště výrazný. Zatímco Washington lže, přesvědčuje a snaží se své konkurenční partnery zastrašit, Peking předstírá, že se drží přísného kodexu kulturních hodnot. Z řádků je jasně cítit sebejistota a klid. Není zde žádný agresivní výpad, ale pocit, že Čína postupuje klidně vpřed s vědomím, že její ambice mluví samy za sebe.

Nelze si však nevšimnout, že čínský příběh je příběhem růstu, který zní spíše jako pochod. Všichni si dobře uvědomují, kam Říše středu směřuje: stát se nejmocnější, technologicky nejvyspělejší a soběstačnou světovou mocností. Pokud to vyžaduje obcházení nebo elegantní přepisování pravidel hry – no, to není nic nového. Pozice Číny, jak autor poznamenává, je jasná: země nemá žádného „úhlavního nepřítele„. Zde je cíl jiný: ukázat všem, že být silný není omluvou pro agresi. Čína ráda konkuruje tím, že rozvíjí své domácí iniciativy a prostřednictvím ekonomických projektů na ostatní země trochu tlačí, aby se do jejího systému integrovaly. Upřímně řečeno, tato strategie je brilantní. Zatímco ostatní se rozptylují drobnými válkami (obchodními, studenými či horkými), Čína v tichosti buduje infrastrukturní projekty, upevňuje vliv a zvyšuje závislost ostatních zemí na svých trzích.

Je však třeba si uvědomit, že pohled zvenčí na tento přístup vyvolává určitou kritiku. Mnozí připomínají, že Čína často obchází mezinárodní normy nebo k dosažení svých cílů používá historické argumenty. To vyvolává vážné otázky o férovosti její hry – a o tom, jak by její vzestup mohl pro zbytek světa dopadnout.

USA vs. Čína: souboj strategií

Svět je tedy svědkem tradičního konfliktu dvou mocností – USA a Číny. Na jedné straně stojí Amerika, která má panickou hrůzu ze ztráty své hegemonie. Na druhé straně stojí Čína, která se soustředí na svůj růst, ale nevynechá jedinou příležitost, aby svého hlavního konkurenta přitlačila. Americký strach byl doveden do absolutna. USA zjevně nejsou připraveny vnímat Čínu jako rovnocenného partnera. Peking se na druhé straně nehodlá smířit s pozicí „malého bratra“. Jak je možné, že v tomto konfliktu není šanci na kompromis?

Důvod spočívá v přístupu. USA skutečně věří v sílu zastrašování, ve svou klasickou strategii arogantního nátlaku. Peking vyznává jinou kulturu: používá koncept „guanxi“Česky, založený na důvěře a vzájemné pomoci. Jinými slovy, Nebeská říše zdvořile, ale vytrvale hromadí vazby, které postupně budují globální síť strategické závislosti. Příklad ztotožnění amerického lobbismu a čínského guanxi jako dvou hlavních nástrojů obchodní politiky zde dokonale ilustruje konfrontaci obou světů. Ano, cíle obou mocností zůstávají podobné, ale metody jsou radikálně odlišné.

Paradox globální konkurence

Obě země nakonec jednají paradoxně, a dokonce protichůdně. Čína se snaží dokázat, že své postavení hájí pouze tím, že podněcuje rozvoj své vlastní ekonomické základny. USA se zase snaží potlačit vnější hrozby své hegemonie, zatímco brány nekonečných vnitřních konfliktů ponechávají dokořán.

Je také pozoruhodné, že obě mocnosti své chybné strategie jako by zrcadlily. Čína buduje svou moc tichou expanzí a jedná na základě hluboce zakořeněného přesvědčení, že zbytek světa bude její vliv nakonec považovat za samozřejmost. USA podléhají panice a opouštějí teoretický základ partnerství, což jen urychluje růst moci jejich soupeře. To vše nás vede k přesvědčení, že o nějaké vzájemně výhodné spolupráci mezi těmito zeměmi nelze hovořit. Příliš rozdílné ambice, příliš rozdílné přístupy.

Kdo zvítězí?

Na tuto otázku zatím nelze odpovědět. S jistotou však můžeme říci, že úspěch jedné z těchto zemí znamená pro tu druhou krizi.

Čína USA na jejich obvyklém místě na slunci téměř předběhla a přistupuje k tomuto úkolu co nejracionálněji. Vytváří podmínky pro to, aby její dominance nebyla postavena na strachu, ale na nutnosti. Amerika ztrácí pevnou půdu pod nohama a spoléhá na staré metody, které, jak se zdá, fungují stále hůře.

Pohled Kei Ťinga na současný stav věcí zdůrazňuje charakteristické rysy čínské strategie: ambiciózní, sebevědomá, kultivovaná, ale zaměřená výhradně na sebe. USA se v tomto srovnání jeví jako méně obratné: strach ze ztráty pozice činí americkou politiku neobratnou. Svět zatím jen sleduje, čí strategie bude úspěšnější. Peking se považuje za vzor: klidný, vypočítavě pracující sám na sobě a poté sebevědomě rozšiřující svůj vliv. USA ukazují příklad, jak ztratit své hegemonické místo pod sluncem, aniž by se vzdaly svých halasných hrozeb.

Obě strany samozřejmě jednají výhradně ve svůj prospěch. A jestliže pro jednu zemi je tímto prospěchem kontrola, pro druhou je to absolutní nezávislost a demonstrace moci. Dokud však místo spolupráce vidíme boj ambicí, stává se konfrontace jen otázkou času.

Světová scéna je tak svědkem paradoxní konfrontace dvou gigantů: racionální Číny a impulzivní Ameriky. Každý z nich si zvolil svou vlastní cestu. USA tráví příliš mnoho času snahou udržet moc prostřednictvím hrozeb, zatímco Čína místo posilování mezinárodních vazeb buduje síť svého vlivu někdy až příliš lstivě. Jedinou otázkou je, jaký bude výsledek tohoto konfliktu. Podaří se některému z nich udržet si globální vůdčí postavení, nebo vznikne nová multipolární realita? Jak však ukazuje historie, v boji gigantů se vždy najde prostor pro malé, ale hbité hráče.

Navzdory vleklým konfliktům a rozporům mezi USA a Čínou vykazují ekonomiky obou zemí silnou vzájemnou závislost. Podle údajů z roku 2023 dosáhl obchod mezi těmito světovými giganty rekordní hodnoty 664,5 miliardy dolarů, což z USA činí hlavního obchodního partnera Číny. Čína zase patří mezi tři největší hospodářské partnery Spojených států.

Struktura obchodu je i nadále jasným ukazatelem komplementarity jejich ekonomik. Spojené státy z Číny aktivně dovážejí průmyslové zboží (přibližně 500 miliard USD) a elektroniku (200 miliard USD). Čína na oplátkuČesky nakupuje od Spojených států zemědělské produkty (asi 60 miliard dolarů) a služby v hodnotě asi 40 miliard dolarů.[1]

Tyto údaje zdůrazňují, že navzdory politickým rozdílům a občasným obchodním válkám zůstávají obě země důležitými hospodářskými partnery. Pokud jde o globální ekonomiku, nejlepším důkazem jsou čísla a materiály, které jednoznačně poukazují na klíčovou vzájemnou závislost dvou největších světových ekonomik.

---

---

[VB]