1. Tomáš Koloc: Fiala za to Ficovi zaplatil…
2. Tomáš Koloc: Ještě ve čtvrtek žil poctivý diplomat …

Komentář Jak se Fico střelil do nohy, že i nás to bude bolet publikoval Tomáš Koloc v deníku Krajské listy 12. května 2025

Fiala za to Ficovi zaplatil…

Foto: Se svolením Roberta Fica
Popisek: Robert Fico

Slovenský premiér Fico (s maďarským premiérem Orbánem jediný státník, který dnes už jako jediný v Evropě sdílí politiku největších světových demokracií Indie, Brazílie, Mexika, a zejména Trumpových Spojených států, tedy politiku míru na rusko-ukrajinském pomezí, a taky státník, o němž jsem si s mnoha dalšími jeho příznivci myslel, že je ve shodě s americkým viceprezidentem Vancem, který letos v únoru v Mnichově drtivě zkritizoval Evropskou unii, že oktrojováním vítězných stran ve Francii, Německu a Rakousku a kontumací zvoleného prezidenta v Rumunsku ničí demokracii) se na začátku minulého týdne během své státní návštěvy středoasijského Uzbekistánu nechal slyšet:

Domnívám se čím dál tím víc, že budeme muset v Evropě mluvit o reformě našeho politického systému, který je založen na svobodných demokratických volbách, abychom byli konkurenceschopní. Protože cesta, kterou se vydal Uzbekistán, kterou se vydal Vietnam, kterou se vydala Čína, je cesta mimořádně ekonomicky efektivní. A my budeme mít za chvíli problém těmto zemím konkurovat.

To tedy bouchlo. Mám na mysli ten začátek o reformě svobodných demokratických voleb, posledního (a jak výše řečeno, dnes už taky v EU znásilňovaného) pozitiva, které nám zbylo po listopadu 1989. Pro nás v Evropě to bouchlo možná silněji, než když americký prezident Trump prohlásil, že USA by měly okupovat Grónsko a Kanadu, a když jeho poradce Musk, který jinak kritizuje naci(onali)stické projevy současné ukrajinské administrativy, po zvolení svého prezidenta z tribuny udělal jasně čitelné gesto „heil“. Českými sociálními sítěmi se rozběhly ostré komentáře, včetně jednoho, který premiéra Fica podezřívá, že ho za jeho výrok zaplatil premiér Fiala.

Moje známá, česká politická komentátorka (její jméno neuvedu, ale podle citace její poznámky ji můžete lehko najít ve vyhledávači), za nás za všechny, kdo jsme ve Ficově Slovensku dosud viděli skutečně demokratickou alternativu vůči EUropě vyhánění demokraticky zvolených hlav států, webových cenzur, zákazů, mediálně omezovaných či přímo utajovaných ghett nepohodlných kritiků a neústavních trestů za názor (na jehož vyřčení má občan právo z Listin lidských práv, která je základem ústavy všech zemí EU), to lapidárně shrula:

Tak dík, Robo. Víc jsi naší vládě před volbami vážně nemohl nabít. Nemyslím si, že tě platí Fiala, myslím si, že jsi …., který inklinuje k autoritářství. Pořád platí, že Babiš ani Okamura, ani nikdo jiný není Fico, ale taky platí, že voliči milují zkratky, hesla a emoce. A ty jsi to zkrátil tak, že tě ta smyčka začne za chvíli škrtit a s tebou i každého, kdo ti přál vítězství ve volbách.

Ke slovům mé známé bych dodal, že premiér Fico „střelil do nohy“ nejen všechny Evropany, kteří se na jeho neutrální styl vlády odvolávali jako na alternativu, ale především sám sebe. Už teď slyším, jak si pan Šimečka, paní Vášáryová a další slovenští zastánci války, vyhánění zvolených prezidentů Janukovyče a Georgesca a „evropských hodnot“ typu Bretonovy eurosměrnice o cenzurování veřejného projevu, radostí mnou ruce a křičí: „Hola, to jsou oni, nedemokrati, teď se proflákli! Puťa, puťa, bludné voličské slepičky, které jste nalítly nedemokratu Ficovi, zpátky do našeho voličského eurokurníku!“

Na druhé straně je spousta lidí, kteří poukazují na zjemnění, která dále, ještě v onom rozhovoru, učinil premiér Fico – nejspíš poté co si uvědomil, co to vlastně řekl: „Nemůžete konkurovat, když od rána do večera věnujete energii odpovídání na hloupé otázky a na nesmyslné souboje s blázny a poloblázny… Nemůžeme takto fungovat. Nemůže tu být 100 stran. Nemohou být strany, které mají čtyři členy.“

Jiní onu „kýženou reformu voleb“ vidí jinak a s premiérem Ficem souhlasí ve smyslu: V Číně, Vietnamu a Uzbekistánu jsou volby omezené ve jménu dlouhodobého zachování takové vlády, která mobilizuje národ ve jménu intenzity konkurenční ekonomiky a výhry (částky), v tomto konkurenčním boji dosažené, co možná plošně dává zpět národu. Ano, dá se uznat, že v některých případech je to tak. Je známa „soutěž“, kterou kontinentální Čína uzavřela v roce 2005, během summitu s Indií, kde obě země podepsaly i historický dokument „Strategické a kooperativní partnerství pro mír a prosperitu“. Týkala se budoucích dvaceti let a toho, která z obou zemí bude ekonomicky úspěšnější a více umenší počet svých chudých. V ekonomické úspěšnosti na tom byly obě země dost stejně, ale na rozdíl od sice demokratické, ale kastovní Indie, která nedokázala vydělané přerozdělit a počet svých chudých pod mezinárodně definovanou hranicí chudoby snížit ani na polovinu, sociální, ale nedemokratická ČLR za tu dobu dokázala snížit svou chudobu na jednu třicetinu!

Vím o tom, a (jen a jen v tomhle!) se klaním ČLR, která tímhle způsobem zlepšila nejen život svých posledních občanů, ale dokonce i posledních v okolních demokratických zemích, které se obchodem s ČLR ekonomicky zvedly a sociálně nemohly zůstat pozadu, protože při pohledu na to, co se sociálně děje v pevninské Číně, žádná okolní demokratická vláda (s ohledem na své u moci zachování) nemůže zůstat asociální. Odtud kupříkladu výhoda dnešního života na Tchaj-wanu (monopolním dodavateli čipů do konjunkturální ČLR), kde se žije sociálně líp, a ještě k tomu se tam pořád dá volit svobodně. Škoda, že žijeme tak daleko od krajů, kde ještě funguje stimulační proces někdejšího bipolárního světa, kde panzersocialismus („komunismus“) byl ze strachu před kapitalistickou demokracií k obyvatelstvu čím dál liberálnější, zatímco kapitalismus ze strachu před „komunismem“ čím dál sociálnější…

Přesto vám ale povím, že asijský ideál omezené demokracie, který premiéru Ficovi (důstojnému to následovníkovi premiéra Mečiara, o němž se říkalo, že nejdřív mluví, a až pak myslí) v projevu uklouzl, mi tak úplně nevoní. Především proto, že skýtá mnoho „ano, ale“. Ano, čínský zázrak, čínští turisté v ulicích evropských měst, ale taky první místo v počtu náhlých úmrtí a zhroucení z přepracovanosti na světě, a to nemluvíme o ekologických tragédiích intenzivního čínského podnikání, systému sociálních kreditů, které i nové Číňany podle loajality dělí do rozdílných kast a i jiných věcech týkajících se rovnosti a osobních práv…

Ano, uzbecký prezident Mirzijojev zmobilizoval národ na práci na bavlníkových plantážích a země si v této oblasti podržela monopol a z toho plynoucí výhody. Ale za jakou cenu? Tlačení zadlužených sedláků ke zdi, nezletilé děti, pracující na polích jako za otroctví v USA… Přemýšlím nad tím, jak i náš hospodářský blahobyt 60. – 80. let vznikl v 50. letech podobnými metodami (moje matka vzpomínala, že svého otce v dětství neznala, jak byl na ustavičných brigádách). Jenže – komu to našimi dědečky krutě vydobyté hospodářství patří dnes..? A našim rodičům už dětství s jejich rodiči nikdo nevrátí…

Nejsem ekonom, ale namísto ČLR, Vietnamu a Uzbekistánu bych uvedl tři jiné příklady. Například Polsko, které se za poslední roky neskutečně zvedlo z mého pohledu jen proto, že ještě neztratilo celonárodně-pospolitě-podpůrné vnímání a že pro ně národní zájem znamená víc, než naše české „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Za druhé: Slovinsko, které se po nedávném pádu zvedá čím dál líp, a přitom dokázalo do svého zákona implementovat tak sociální fenomén, jako je znárodnění vodních zdrojů. A chceme-li mluvit o Asii, tak je tu Bhútán, který v poslední době začal žít družstevní myšlenkou, a právě společné hospodaření z něj v posledních letech udělalo nejrychleji rostoucího tygra asijského prostoru.

Cože mají všechny tyto země společné? Že mají stále svobodné volby, stále stejnou demokracii, kterou nereformovali a v níž všechny jejich úspěchy rostou výhradně zdola, což (jak měla možnost zažít naše generace a ty před námi) je způsob daleko trvalejší, nežli režim doživotně-vládních direktiv, který se tam, kde panuje, zhroutí, jakmile onu nesvobodnou otročící veverku dole vyndáte z kruhu ven.

A ještě jedno jméno bych zmínil, pro kontrast vůči dvěma současným doživotním východoevopským prezidentům, co „zreformovali“ své národní volební zákony, a tím i střídání u moci, a mají v Panamě ulité miliony (anebo jejich středoevropské kolegy, kteří klidně předjedou i sanitku, protože první jsou vždy oni): Jméno uruguajského prezidenta z let 2010-2015 Josého Mujicy. Toho, co i během svého mandátu bydlel v dělnické čtvrti, do práce jezdil maličkým VW Brouk a 90 procent svého platu dával na chudé. To je výzva, což – hej, páni konšelé (západu i východu)!?

Premiér Fico se očividně bojí, že dopadne jako prezident Trump. Že (i přes obdivuhodnou nastartovanost slovenského zbrojního průmyslu, který se například na evropské dodávce nábojů Ukrajině loni podílel celou jednou čtvrtinou!) třeba skutečně nastaví směřování své země k evropskému míru nebo k určité strategii výroby a obchodu, načež po čtyřech letech nebude znovu zvolen a nějaký ten do současného Bruselu zamilovaný pan Matovič nebo Heger mu za ty čtyři roky, než se stačí vrátit (což se mu tedy povedlo už dvakrát!), obrátí Slovensko vzhůru nohama, jako to u nás udělal pan Fiala. Dva východoevropští politici, které jsem už zmínil, kvůli tomuhle strachu už střídání u moci zrušili – a „shodou okolností“ právě ti, kteří jsou ve při, kvůli níž jsme všichni v riziku, že vyletíme do povětří: Vladimíři Putin a Zelenskyj. Ten první nechal ve volebním zákoně škrtnout pasus, podle něhož smí prezident být u moci jen dvě volební období, ten druhý zase volby do svého úřadu zrušil „až do konce války“…

Od pana premiéra Fica je hezké, že co na srdci to na jazyku, aspoň víme, o čem uvažuje (a že vůbec uvažuje; to, jak víme, u dnešních politiků není vůbec automatické). V poslední době bych mu ale radil, aby si (i když jsou co do politiky na opačných stranách názorového spektra) vzal příklad z našeho prezidenta Pavla. Ten jednou jedinkrát mluvil sám ze sebe a byl z toho takový prů*er (míním jeho rozhovor v ukrajinském vysílání RFE a jeho tamní hlášku, že s Rusy, co odešli na západ, bychom měli zacházet jako s Japonci za druhé světové v USA, kde byli internováni!), že Pavel od té doby říká výhradně to, co mu jeho poradci napíší, někdy to přímo čte z papírku.

Díky svým dobrým vztahům ve slovenské kultuře znám některá jména těch, kdo Robertu Ficovi píší projevy, a myslím, že by se měl (stejně jako Petr Pavel) víc držet toho, co pro něj připraví oni. Dělají to ostatně skvěle – z jeho (jejich) loňského cyrilometodějského projevu jsem byl dokonce tak nadšen, že jsem mu věnoval celý jeden text.

Shnrnuto: premiér Fico je mi pořád ještě sympatičtější, než premiér Fiala, už proto, že premiér Fiala své politické nápady s nikým veřejně nekonzultuje, dost možná proto, že žádné nemá, ale že mu je (včetně všestranného omezení demokracie, jejíž rysy, v Mnichově zmíněné J. D. Vancem, jsem výše popsal) posílají direktivně z Bruselu. Uklouznout může člověk i politik a občas se to stane i proto, že chce polichotit hostiteli. My Češi si ještě dobře pamatujeme, jak předsedkyně naší sněmovny Markéta Pekarová Adamová Svetrová loni jela na Kavkaz a po jednání v Arménii rozjařena prohlásila, že během další zastávky v Ázerbájdžánu vyjádří „podporu arménskému lidu“. Nejspíš až v letadle do Ázerbájdžánu jí poradci vysvětlili, co to vlastně řekla, a tak její dobrý úmysl skončil tím, že v Baku musela říct mnohé věty, které by si možná jinak ušetřila: Že její slova v Arménii byla „překroucena a nepochopena“, že „Náhorní Karabach je nedílná součást Ázerbájdžánu“ a že „ostře odsoudila akce Arménie, jejích podporovatelů v Parlamentním shromáždění Rady Evropy a také Francie vůči Ázerbájdžánu“.Jsem zvědavý, jak pan premiér Fico znovu vystaví pomyslné budovy (fakticky celá města) voličských sympatií, která předtím pracně získal a která svým výrokem o reformě svobodných voleb srovnal jako vítr pastoušku. V takové situaci se teprve pozná, jak schopný je politik a zda i pro něj nakonec neplatí to, co čím dál oblíbenější britský satirik Ricky Gervais během svého legendárního úvodu k udílení Zlatých glóbů 2020 poradil příjemcům tohoto ocenění:

Pokud dnes večer získáte cenu, nepoužívejte ji jako platformu pro politický projev. Nejste v pozici, abyste o čemkoli poučovali veřejnost. O skutečném světě nic nevíte. Takže jestli vyhrajete, přijďte sem nahoru, převezměte si svou malou cenu, poděkujte svému agentovi a svému Bohu a jděte do p*dele, jo?

Zpět na obsah

Komentář Otevřel Alcatraz dokořán – a zemřel publikoval Tomáš Koloc v deníku Krajské listy 17. května 2025

Ještě ve čtvrtek žil poctivý diplomat …

Je zvláštní doba. kdy lidé odcházejí tak lehce, jako vrchní, který si odskočil pro jídlo za lítací dveře kuchyně…

Znali jsme se pět let. Tehdy mi poprvé napsal s tím, že mě čte a navrhl mi několik kauz, kterým bych se mohl věnovat. Odepsal jsem s mírnou příchutí anarchistické povýšenosti (co mi celoživotní zaměstnanec našeho zamini má co rozkazovat? pomyslel jsem si), že nejsem investigativní novinář, ale psal mi dál a já jemu, takže, když jsem pak vydal svou knížku Nárožní výbor, volal jsem mu až do práce na české velvyslanectví ve městě Brasília, jestli mu ji můžu poslat. On že ne, že mi pošle předplatné, a až se vrátí domů, předáme si ji osobně. Zato zařídil, aby mi došla jeho knížka Ne, pane ministře, která prozradila tolik z (ne)fungování našeho státu a jeho diplomacie, že patřičná místa dokonce sponzorovala protipamflet s názvem České sklo. Byl to tak do očí bijící kontrast mezi soukromou knížkou pravdomluvného diplomata, která nemohla být vydána, jinde, než v malém halabala nakladatelství a výpravnou bibliofilií plnou ke svým sponzorům se lísající doktríny a lži, že mě to donutilo napsat srovnávací recenzi. Přes tvrdý odsudek její ediční nedodělanosti jsem v ní Kašinovu „zamini leaks“ knihu ocenil jako svého druhu pokračování knihy-pravdy o Černínském paláci 50. let jménem Sloup vody, kterou v roce 1964 (tehdy ovšem zcela transparentně v největším nakladatelství Československý spisovatel!) vydal jeho předchůdce, diplomat v latinskoamerických zemích Norbert Frýd.

Autor v knize Ne, pane ministře prozradil například:

– Jak měla kubánská emigrace v USA (z níž pochází i současný třetí muž USA, ministr zahraničí Marco Rubio) fakticky pod palcem i celou českou politiku.

– Jak bohémsky probíhaly zahraniční cesty Václava Havla, který po dvacetileté internaci v ČSSR toužil vidět svět natolik, že mu ušlo i to, že „původní“ amazonský kmen, který mu ukazují, je zinscenovaná maškaráda – mezi čímž jeho poradci zůstali tolik dlužni za pití, že brazilští exekutoři promptně zabavili prezidentský letoun (!).

– Jací byli v osobním životě naši ministři zahraničí, předsedové vlád, parlamentů a stranických klubů, či ředitelé tiskových agentur, jejichž zvučná jména jsou dnes námětem historických legend, žárlivě střežených Fialovým vládním komunikátorem Foltýnem.

– Který dnes „ohnivě kritický“ někdejší ústavní činitel nevyjel do cizí země, aniž by mu předem slíbila státní vyznamenání (doloženo konkrétní příhodou!).

– A především podrobně rozkryl systému našeho ministerstva zahraničí, typologii různých druhů jeho pracovníků a politických zásahů do mechanismu služebních postupů, která za konkrétních ministrů a prezidentů postupně ochromovala skutečnou konkurenceschopnost naší zahraniční politiky až do dnešních intencí. Včetně autentických temných příhod jako bylo zmizení jistého psychologa ministerstva, který se nehodil…

Když recenze vyšla, byl už O. K. mimo diplomacii, ve svém důchodu na půl cesty mezi portugalsky mluvící Brazílií a českým domovem – uprostřed Atlantiku na portugalských Azorských ostrovech. Odtud mi psal a volal, jak zavařuje exotické ovoce, jak vypadá místní potulná knihovna a jak po bývalém majiteli své chaty zdědil koženou bundičku i respekt mezi místními. Říkal si Azorský trosečník – ačkoli, jak jsem se posléze dozvěděl, měl na Azorách i ženu, a hlavně dceru a vnuka, kvůli kterým se tam přistěhovali.

A pak přijel domů, na křest druhého dílu své knihy 200 klíčů od Atlantidy a sbírky básní a písňových textů Doříkání plus na jeden rozhovor v alternativním rádiu (nikam jinam se jako kritik dnešní vládní garnitury nedostanete – ani jako diplomat…) To už jsem dávno věděl o jeho nemoci a obdivoval jeho osvícenost, se kterou diagnostikoval její původ: „mou zhoubou je diplomacie, nechtěl jsem se jí vzdát, a nechal jsem se napíchat tím anticovidovým ……..“. Na pozici, které v diplomacii dosáhl, byl vůbec velmi sebekritický. Když jsem se divil některým jeho minulým postojům, říkal mi: „Víte, já bejval strašnej pravdoláskař a globální pravičák. Dnes už vlastně nechápu, proč…“

V době, kdy byl ještě na Azorách, naplánovali jsme veřejný rozhovor k brazilské výstavě festivalu Světové kulturního dědictví UNESCO (s nímž po léta spolupracuji) u nás ve městě. Na 12. června – datum stanovil on. Krátce po příletu domů mi ale řekl: „Nevím, jestli to zvládnu. Je mi hůř, musím navštívit doktory.“ Doktoři v Praze mu pak řekli, že na Azorách mu dali špatné léky. Když změnili léčbu, přestal krvácet z dásní i plic, vypadalo to nadějně. Aspoň jsme se tak oba tvářili. Opakoval jsem mu oblíbené motto svého otce-lékaře: „Když je zaléčeno (když léčba už probíhá), jsme na půl cestě ke zdraví“. U toho jsem si vždycky uvědomil, že O. K. je jen o rok mladší, než byl táta. Rozšafný spisovatel a básník, autor geniálního aforismu JSOU DVA DRUHY ROZUMU: ROZUM SELSKÝ A ROZUM BRUSELSKÝ, pan ekonomický rada ambasád ČR na penzi, ve mně našimi dialogy něco zaplnil…

Ostatně i svými pravdomluvnými básněmi, psanými sub specie aeternitatis:

Viděl jsem velehory, které se až k nebi zdvíhaly.

Viděl jsem sochy vládců, jak mlčky do prachu padaly.

Viděl jsem proroky vstávati z mrvy

a západy slunce zbrocené krví.

Mluvil jsem se Saddámem po válce Íránu a Iráku.

Cítil jsem opuštěnost Moayů tam v Rano Raraku.

Viděl kameny, co byly bohy

a poutníky, kterým chyběly nohy.

Vešel jsem do paláce Kim Čong-ila a Kim Ir-sena

a dosud nevím, jaká se za poznání platí cena.

Viděl jsem králíky uctívat kobry

a skřety z podsvětí vyrůstat v obry.

A teď se vracím zpátky a nevím,

jak moc jsem z toho všeho pochopil,

kolik mi ještě zbývá sil?

 

A rád bych tě našel a možná ty mne taky!

Ještě neprší, ale už stahují se mraky…

 

Viděl jsem davy vězňů mlčet na Ostrově svobody

a jejich spolubratry, jak raději jdou umřít do vody.

Viděl jsem, kterak lžím narostou křídla

a holky, které šly s sebou jen za kostku mýdla.

Hleděl jsem na Cháveze, jak poroučel střílet do lidí,

věhlasné reportéry, co dělali, že to nevidí.

Viděl jsem bohatství měnit se v bídu

a zločiny vůdců ve jménu lidu.

Viděl jsem impéria, jak zrazují i sama sebe

a lidi co nevěří, už v žádné peklo ani v nebe.

Viděl jsem Charybdu udávat Scyllu

a prohnilé lodi zbavené kýlu.

A teď se vracím zpátky a nevím, 

jak moc jsem z toho všeho pochopil,

kolik mi ještě zbývá sil?

 

A rád bych tě našel a možná ty mne taky!

Ještě neprší, ale už stahují se mraky…

Asi před dvěma týdny řekl: „Vrátím se na Azory uspořádat své majetkové záležitosti, a pak se vrátím a budu tu tři měsíce. Bude čas konečně pořádně pokecat.“ Ty tři měsíce – pochopil jsem – byly údaj, který měl od lékařů…

Obraz Ježíše nad nemocniční postelí na Azorských ostrovech. Foto Ondřej Kašina.

Když jsem se předminulou neděli vrátil z výletu do Budapešti a zavolal mu, měl úplně jiný hlas. Minulou středu večer ho měl stejný (ještě ho oslabily trávicí potíže), ale byl veselejší, plánoval. Chtěl dodělat rozepsanou knihu na téma prezident Edvard Beneš versus diplomat A. V Frič. Přesvědčoval jsem ho, ať na Azory nejede, když nemá dost sil ani na cestu do Hradce. Říkal, že na cestě na Azory už netrvá – že se člověk musí oddat Pánubohu. To mě potěšilo. Trochu jsem ho v jeho ateismu vždy „evangelizoval“, a výsledek třeba byl, že mi vyprávěl mi o tom, jaký na něj měl vliv obraz Ježíše, který visel nad jeho azorskou nemocniční postelí, kde dostával chemoterapie. Fotku toho obrázku mi poslal – stejně jako selfie ze své pražské  „transfúzní seance“, po nichž se vždy vracel domů MHD, a jen někdy, když už nemohl, taxíkem (což mi vždy říkal tak, jako by se omlouval za bůhvíjakou buržoazní libůstku). Během toho posledního telefonátu mi vyprávěl, že mu na cestu domů dali sanitku, z čehož měl altruistickou radost, že aspoň v něčem občas pojištění pro Čechy funguje…

Zprávu o jeho odchodu jsem se dozvěděl druhý den. Od kolegyně novinářky, s níž mě na moje přání na poslední chvíli spojil. Pár hodin po našem zmíněném posledním hovoru a asi hodinu před začátkem pořadu o Brazílii, jehož datum stanovil on – aniž by věděl, že půjde o jeho datum poslední… Nakonec bylo dojednáno, že na jeho místo usedne náhradník – ale chtěl jsem pořad aspoň začít „telemostem“ do Prahy. Jenže ten už v tu chvíli byl nemožný…

Najednou byl most delší – překlenutelný jen modlitbou. Za jednoho kolegu novináře u nás doma a na Kubě, který se posléze stal naším diplomatem (dodal bych: jedním z mála opravdu NAŠICH dipomatů) ve Venezuele, Portugalsku, Brazílii, Chile a opět Brazílii. Který se měl stát i naším velvyslancem v Mexiku – ale už se jím nestal, protože nahoře odhalili, že mají co do činění se statečným chlapem = dle dnešní oficiální terminologie „dezolátem“.

Když jsem se po akci vrátil domů k počítači, bylo na jeho Facebooku (jedné z komunikačních linek, skrze něž jsme byli ve styku) napsáno „aktivní před 18 hodinami“ a jako poslední příspěvek tam visela krátká básnička od klasika portugalské literatury jménem José Maria Eça de Queirós. Dal jsem si ji (od kamarádů, ne od umělé inteligence, na tu jsme s O. K. nevěřili) přeložit:

Pýcha je plot

Z ostnatého drátu

co zraňuje všechny

na obou stranách…

Tomáš Koloc (*1977) je novinář z periferie. Muž, který se vedle psaní dlouhodobě věnuje sociální práci, a zná tvrdý život lidí na okraji z první ruky. Pracoval jako učitel, knihovník, festivalový, deníkový, časopisecký, rozhlasový i knižní redaktor, překladatel a sociální terapeut. Osobně zakusil i exekuci a tématu se poté začal důkladně věnovat. Nejen k exekucím v Česku nabízí pozoruhodné postřehy. Vyšly mu tři sbírky básní a krátkých poetických próz: Osek (2001), Někdy je to blízko (2003),  a Nárožní výbor (2021). Pravidelně publikuje v denících Krajské listy a Nové slovo a v týdeníku Disput.

Zpět na obsah