Zahraniční politika v oblasti lidských práv: Skeptická perspektiva

Zdá se, že mezinárodní podpora lidských práv je myšlenka, proti které se lze jen stěží postavit, pokud nejste bezohledný diktátor nebo zlovolný člověk. Je založena na víře v univerzálnost a solidaritu. Západní země údajně objevily univerzální práva a svobody, které by měl mít každý člověk a každý vládce by je měl respektovat. Aby je zaručily, navrhly zákony a instituce, které jsou standardně také univerzální. Z tohoto univerzalismu vyplývá povinnost – morální i právní – podporovat dodržování lidských práv i v jiných částech světa. Takto je legitimizována zahraniční politika lidských práv (Human Rights Foreign Policy – HRFP). Jejím cílem je chránit lidi žijící v „méně osvícených“ částech světa a osvobodit je od diskriminace ze strany jejich vlád.

Často se argumentuje tím, že úspěšná podpora východoevropských disidentů ze strany Západu během studené války by měla být replikována celosvětově. Tento argument přijal Václav Havel a další vůdci, aktivisté a intelektuálové, aby po roce 1989 zahájili v Praze ambiciózní HFRP. Její motivace byla trojí.

Zaprvé se její autoři domnívali, že k tomu mají morální povinnost. Někteří z nich, stejně jako sám Havel, bývali sami disidenty podporovanými Západem. Chtěli tuto podporu splatit tím, že podpoří ostatní, kteří takové štěstí neměli a žili pod politickým útlakem.

Za druhé disidenti věřili, že jim vlastní zkušenost ukládá poslání, na které jsou připraveni lépe než jejich západní přátelé; HFRP se měla proměnit v osobitý český příspěvek mezinárodnímu společenství.

Za třetí, tento smysl pro poslání dobře odpovídal zahraničně-politickým cílům USA a některých dalších západních zemí, které novou českou HFRP rády odměňovaly finančními prostředky a politickým uznáním. Podpora HFRP tak tradičně vycházela jak z upřímného obdivu ke zkušenostem disidentů, tak z očekávání západních odměn.

Tato kritická recenze české HFRP je psána z pohledu praktika na základě zkušeností autora, akademika, který krátce působil jako náměstek ministra zahraničí, aby se poté vrátil k akademické práci.

Tři tradice české HFRP

Obvyklé líčení současné české politiky se omezuje na dva protichůdné pojmy: principy vs. pragmatismus. V 90. letech 20. století byl tento střet ztělesněn napjatým vztahem mezi zásadovým prezidentem Václavem Havlem a pragmatickým premiérem Václavem Klausem. Později ho vedli samozvaní žáci zesnulého prezidenta Havla, kteří bojovali proti údajnému populismu prezidenta Miloše Zemana a premiéra Andreje Babiše[1]. První se hlásili k ušlechtilým myšlenkám a ti druzí se soustředili na moc a peníze. Lze tvrdit, že pragmatická perspektiva znamená buď ignorování lidských práv, nebo jejich akceptování do té míry, do jaké se vyplatí politicky nebo ekonomicky, zatímco principiální perspektiva vyzývá k prosazování lidských práv jako postupu na univerzální cestě lidského pokroku.

V současné době, navzdory silné lidskoprávní rétorice v českých veřejných debatách, neexistuje v českém HFRP žádný principiální přístup. Nejvlivnější školu české HFRP formoval americký neokonzervatismus, který prosazuje agresivní uplatňování demokracie a lidských práv řízené geopolitickými zájmy USA (Halper a Clarke, 2004). Nabízí zvláštní směs černobílého moralismu a vojenského intervencionismu. V českém neokonzervativním HFRP se předpokládá, že ČR a USA sdílejí stejné demokratické hodnoty a klíčový strategický cíl, kterým je podpora občanských práv (nikoliv však práv sociálních či ekonomických). Čeští neokonzervativci se domnívají, že tomuto cíli nemohou bránit ohledy na českou národní suverenitu, neboť univerzálnost lidských práv přesahuje jakoukoli suverenitu a v případě potřeby by měla být posílena vojenskou silou USA.

Pragmatický přístup měl v české HFRP značný vliv. Jeho pragmatismus je především ekonomický a zaměřuje se na okamžité ekonomické zisky a na to, co považuje za národní ekonomický zájem. Čeští pragmatici se otázku lidských práv zdráhají nastolovat, a pokud tak činí, pak pouze pod tlakem USA – garanta národní bezpečnosti ČR. Za tento pragmatismus se postavili Václav Klaus a Miloš Zeman, kteří byli premiéry i prezidenty.

A konečně, mimo dichotomii neokonzervatismu a pragmatismu existuje také kooperativní perspektiva české HFRP. Od pragmatismu se liší tím, že bere lidská práva vážně a uznává jejich vnitřní hodnotu pro lidstvo. Od neokonzervatismu se však liší také tím, že respektuje národní suverenitu, spoléhá na diplomacii a lidská práva posuzuje v jejich celistvosti, tj. jako občanská a ekonomická práva, nezávislá na zájmech USA a dalších velmocí. Kooperativní perspektiva se v rámci české HFRP nikdy nestala hlavním proudem, ale sdílela ji hrstka levicově orientovaných aktivistů, intelektuálů a politiků. Jejím nejhlasitějším představitelem byl bývalý disident a první demokratický ministr zahraničí Jiří Dienstbier, který jako nezávislý intelektuál kritizoval vojenské intervence USA, věřil v diplomacii a poukazoval na význam sociálních práv.

Havlova HFRP – nepolitická a neokonzervativní

Autorem české HFRP je disident a dramatik Václav Havel, kterého pád komunismu v roce 1989 vynesl do prezidentského úřadu. Až do konce svého prezidentství v roce 2003 byl hlavním politickým propagátorem HFRP. Vzhledem k jeho lpění na „nepolitické politice“ a nedůvěře k politickým stranám (Keane, 1999; Suk, 2013; Kaiser, 2014) se mu však nepodařilo své morální chápání lidských práv přetvořit v životaschopný politický koncept, který by získal domácí politickou podporu a stal se součástí české zahraniční politiky. Místo toho zahájil svou osobní a svébytnou HFRP, kterou vlády až na jedinou výjimkou,l postoj ČR v OSN ke Kubě, nesdílely.

Havel byl levicový liberál, ale nevyznával žádnou jasnou politickou ideologii. Mezi disidenty inklinoval k centristickým postojům, což z něj činilo ideálního hledače konsenzu a mluvčího této různorodé skupiny[2]. Jeho Charta 77 byla navíc považována za nejvýznamnější disidentskou iniciativu v Československu. Na druhou stranu, když se stal prezidentem a zahájil svou HFRP, postrádal pro ni jakoukoli vůdčí politickou koncepci. Jeho politika pak byla utvářena okolnostmi jejího vzniku a jeho osobností. Tři z nich vynikají.

Za prvé, Havel měl rád silná veřejná gesta a jeho HFRP lze považovat za sérii takových symbolických gest: pozvání tibetského exilového vůdce dalajlamy na Pražský hrad, věnování budovy bývalého komunistického parlamentu v centru Prahy Rádiu Svobodná Evropa a setkání se Salmanem Rushdiem. Jeho záliba v okázalých krocích[3] má kořeny v jeho profesi dramatika, ale také v rodinné tradici. [4] Havlova gesta tak byla v prvních letech jeho prezidentství účinná, neboť odrážela euforii počátku 90. let, ale s rozdělením Československa v roce 1992 se jeho HFRP setkaly s rostoucí skepsí nebo přímo odmítnutím pragmatických vlád vedených Klausem a Zemanem.

Za druhé, Havel pohrdal politickými stranami a stranictvím (Keane, 1999; Suk, 2013; Kaiser, 2014). Argumentoval z pozice morálních hodnot, které by podle něj měly stát nad politikou. Stejně jako ve svých disidentských dobách se cítil zavázán pouze svým vlastním svědomím. Tím, že věřil, že jeho HFRP by měla stát nad stranickou politikou, ji také stavěl nad jakoukoli demokratickou diskusi. Protože tento antipolitický moralismus nemohl fungovat, dostával se Havel v české politice do stále větší izolace. [5] Jeho lidskoprávní gesta nebyla následována praktickými kroky, které mohly podniknout až vlády, které k němu byly po roce 1992 lhostejné nebo nepřátelské (Eyal, 2000, 2003).

To však neznamená, že Havlova HFRP byla zcela ignorována. Našel podporu u dvou důležitých skupin posluchačů. Doma jeho politiku podporovala pražská kulturní elita: novináři, odborníci z nevládních organizací, intelektuálové a aktivisté. Na mezinárodní úrovni Havlovu osobnost a jeho gesta ocenili představitelé USA a hlavní mezinárodní média z něj udělala morální ikonu.

Za třetí, nejenže američtí představitelé a média ocenili Havlovu politiku (Kaiser, 2014), ale jeho HFRP se vyvíjela pod silným vlivem amerického neokonzervativismu. Havel byl celoživotním obdivovatelem Ameriky, zatímco americká vláda a nadace poskytovaly od konce 70. let 20. století významnou pomoc jeho disidentské činnosti (Kaiser, 2008). Samotná koncepce Charty 77 odpovídala tehdejší americké strategii (Moyn, 2010). Po nástupu do prezidentského úřadu byl připraven korigovat svůj postoj tak, aby odpovídal americkým zájmům.

Jeho nejznámější obrat byl spojen s jeho postojem k NATO. V roce 1990 se přiklonil k předpokladu českých disidentů, že NATO i Varšavská smlouva by měly být rozpuštěny a nahrazeny inkluzivní celoevropskou bezpečnostní organizací. Byl to sám George Bush, kdo tehdy Havlovi vysvětlil, že USA chtějí NATO zachovat (Kaiser, 2014). Havel se rychle poučil. Během několika měsíců se z něj stal přesvědčený zastánce NATO a brzký zastánce jeho východního rozšíření. Aby tento obrat zdůvodnil, představil Havel NATO nikoli jako vojenskou alianci určenou k územní obraně, ale jako organizaci pro lidská práva, jejímž posláním je chránit a šířit demokratické hodnoty. V podobném duchu později podporoval všechny americké vojenské intervence (v Jugoslávii, Afghánistánu a Iráku) jako sloužící věci lidských práv. Vytvořil tak neokonzervativní spojení mezi lidskými právy a národní a mezinárodní bezpečností. Havlovým (ne)nejznámějším projevem této vazby bylo jeho trvání na tom, že bombardování Jugoslávie ze strany NATO bylo „výhradně humanitární“[6].

Orientace na zájmy USA prostupovala celou Havlovu HFRP. Vlády kritizované za porušování lidských práv byly buď postkomunistické nebo neokomunistické režimy, nebo jinak nepřátelské vůči USA (Kuba, Rusko, Srbsko, Čína, Bělorusko, Írán, Severní Korea, Myanmar), zatímco k porušování práv ze strany spojenců USA (např. Izrael, Kosovo, Turecko, Saúdská Arábie, Katar, Pákistán) nebo samotných USA byla tato politika slepá. Zmíněná geopolitická zaujatost české HFRP nezůstala bez povšimnutí: její kritici poukazovali na to, že je v rozporu s univerzalismem lidských práv, zatímco její neokonzervativní obhájci považovali USA za jedinou věrohodnou sílu pro prosazování lidských práv ve světě a oceňovali Havlovy vazby na Washington.

Přesto tato geopolitická zaujatost příležitostně umožnila přeměnu HFRP z osobního morálního gesta prezidenta Havla ve vládní politiku. Pragmatici ve vládě byli připraveni lidská práva přijmout, pokud věřili, že tím získají body u Washingtonu. Tak tomu bylo v případě české iniciativy v Komisi OSN pro lidská práva, která iniciovala rezoluce odsuzující Kubu. Tato politika započala v roce 1998, kdy USA nezískaly dostatečnou podporu pro svůj vlastní návrh rezoluce týkající se Kuby (Pštross, 2004). To byl políček americké ministryni zahraničí Madeleine Albrightovoé, která byla českého původu a s Václavem Havlem byla v pravidelném kontaktu (Kaiser, 2014, s. 197). Kuba nepochybně musela být součástí jejich rozhovoru, zejména proto, že ČR byla právě zvolena do Komise OSN pro lidská práva. Rok 1998 byl však také rokem, kdy americký Senát ratifikoval vstup České republiky do NATO, což českou vládu činilo obzvláště citlivou na případné americké obavy. MZV proto zasáhlo. Náměstek ministra zahraničí Martin Palouš, bývalý disident a Havlův důvěrník, se s americkými diplomaty dohodl, že příště ČR předloží návrh rezoluce o lidských právech na Kubě, neboť se očekávalo, že členové OSN budou v tomto ohledu považovat ČR za méně zaujatou než USA[7].

Tyto předpoklady se potvrdily. V roce 1999 se českým diplomatům v OSN podařilo rezoluci prosadit a uspět tam, kde USA rok předtím neuspěly. Od té doby získalo ČR pověst hlavního evropského kritika Kuby (Pštross, 2004). Oficiální interpretace této nové politiky zdůrazňovala českou komunistickou minulost, z níž vyplývala morální povinnost České republiky podpořit oběti kubánského komunistického útlaku, a zároveň tvrdila, že tato politika posiluje mezinárodní pověst země. Z pohledu české vlády bylo následné kubánské nepřátelství a částečně oprávněné tvrzení, že ČR vystupuje jako americká loutka, cenou, kterou byla ochotna za přízeň Washingtonu zaplatit.

Kromě Kuby se však české vlády aktivní HFRP vyhýbaly a přenechávaly ji projevům prezidenta Havla. Premiéři Klaus a Zeman byli pragmatici a jejich ministři zahraničí Josef Zieleniec a Jan Kavan také nebyli žádní havlovští ochránci lidských práv. Zieleniec byl pragmatik a klíčový architekt Klausovy politické strany, ale s mizivým zájmem o zahraniční záležitosti. Kavan byl bývalý exulant, člen levicového křídla britské Labour Party, jehož přístup k HFRP byl spíše kooperativistický než neokonzervativní. Přesto jmenoval Havlova neokonzervativního důvěrníka Palouše svým náměstkem v marné naději, že se mu napjaté vztahy s prezidentem podaří zlepšit (Kaiser, 2014).

Vzhledem k nedostatečnému zájmu vlády o HFRP si Havel a jeho přátelé vytvořili alternativní kanály prosazování lidských práv: nevládní organizace a média. Dvě nevládní organizace byly v tomto ohledu obzvláště důležité: Havlův vlastní projekt[8] Forum 2000 a obecně prospěšná společnost Člověk v tísni (ČvT). Fórum bylo založeno za účelem pořádání pravidelných konferencí světových vůdců a myslitelů v Praze, kde by se zamýšleli nad stavem světa a prosazováním liberálně demokratických hodnot. Pořádalo však také semináře, workshopy a koordinační akce propojující lidskoprávní aktivisty ze střední a východní Evropy, Latinské Ameriky (Kuby a Venezuely), Číny a dalších zemí. Její dlouholetý výkonný ředitel Oldřich Černý ztělesňoval neokonzervativní spojení lidských práv a bezpečnosti. Před nástupem do funkce ve Fóru působil jako poradce prezidenta Havla pro národní bezpečnost a jako ředitel nově založené české zahraniční zpravodajské služby.

ČvT čerpala z humanitárních aktivit českých dobrovolníků, kteří organizovali humanitární pomoc obětem katastrof ve východní Evropě. Během 90. let se rozrostla v nevládní gigant s významnými aktivitami v oblasti rozvojové pomoci a prosazování lidských práv. Důležitým katalyzátorem tohoto růstu bylo její partnerství s veřejnoprávní Českou televizí.[9] Její současný rozpočet je zhruba srovnatelný s rozpočtem české kontrarozvědky a představuje třetinu rozpočtu MZV. Její lidskoprávní program zahrnoval poskytování podpory a školení aktivistům ve východní Evropě (Ukrajina, Bělorusko, Moldavsko, Arménie, Ázerbájdžán a Rusko, kde byla zakázána), střední Asii (po americké invazi do Afghánistánu tam ČvT měla velký rozvojový projekt), Latinské Americe (Kuba, Venezuela, Nikaragua, Ekvádor) a dalších zemích. Její zakládající ředitel Šimon Pánek byl studentským vůdcem během událostí v roce 1989 v Praze. Před založením ČvT pracoval jako poradce prezidenta Havla, který Pánka později několikrát zmínil jako svého žádoucího nástupce v prezidentském úřadě.

Mohly se opřít o řadu nadací a agentur, které dříve podporovaly disidenty a po pádu komunistického režimu své aktivity v Praze zintenzivnily, jako například Sorosova nadace Open Society Foundation. Zvláštní roli však v tomto ohledu hrála National Endowment of Democracy (NED).

Tato agentura obou amerických stran, financovaná Kongresem USA, byla založena Reaganovou administrativou v 80. letech 20. století a stala se ústřední institucí pro podporu demokracie a lidských práv v USA (Guilhot, 2005). V první řadě se tato neokonzervativní instituce zaměřovala na levicové režimy, které zpochybňovaly zájmy USA[10] a snažila se je destabilizovat poskytováním podpory jejich opozičním aktivistům (materiální podpora, zvyšování mediální prezence apod.). Před založením NED tuto podporu poskytovala CIA, což však mohlo kompromitovat aktivisty, kteří mohli být dehonestováni jako špioni. Je však obtížnější zdiskreditovat instituci podporující demokracii a lidská práva. NED je navíc často skrytá za partnerství s organizacemi, které s ní zdánlivě nesouvisejí.

To byl případ ČvT a Forum 2000. Jednalo se o české organizace provozované českými aktivisty a požehnané Václavem Havlem, které však v oblasti podpory lidských práv a demokracie přijaly neokonzervativní pojetí NED: soustředily se na občanská práva, zatímco ignorovaly práva ekonomická a sociální, zaměřovaly se na americké soupeře, přičemž ignorovaly problémy s lidskými právy u spojenců USA i v samotných Spojených státech, a používaly agresivní taktiku podpory lidských práv. Dlouholetý prezident NED Carl Gershman[11] byl od 90. let častým hostem v Praze, byl mentorem ČvT i Fora 2000, v jehož poradním sboru až do roku 2020 zasedal. Později se v Česku objevili další příjemci podpory NED, například think-tank AMO a protipekingský informační web Sinopsis. Neokonzervativně orientovaná lidskoprávní organizace později založila lobbistickou skupinu DEMAS[12].

ČvT a Forum 2000 dokázaly ve spolupráci s klíčovou washingtonskou institucí vytvořit vlastní HFRP, ale bez spolupráce českých médií by nebyly tak úspěšné. Jak již bylo zmíněno výše, partnerství ČvT s veřejnoprávní televizí bylo pro její růst zásadní. Médií zapálených pro propagaci lidských práv však bylo více, včetně týdeníku „Respekt“ a dvou deníků: „Hospodářské noviny“ a „Lidové noviny“ (Drulák, 2015).

Respekt začínal jako disidentský časopis. Na počátku 90. let jej koupil Karel Schwarzenberg. Tento exilový aristokrat byl v 80. letech lidskoprávním aktivistou podporujícím české disidenty a po roce 1989 se stal blízkým spolupracovníkem prezidenta Havla. Díky Schwarzenbergovým dotacím se Respekt mohl rozvinout ve vlivný týdeník. Později jej koupil Schwarzenbergův miliardářský partner Zdeněk Bakala, který se stal hlavním sponzorem Knihovny Václava Havla a dalších iniciativ bývalého prezidenta. Respekt se hlásí ke všem kauzám, které jsou pro české neokonzervativce důležité, jako jsou hrozby ze strany Ruska a Číny, disidenti v Rusku a Bělorusku, partnerství s Tchaj-wanem, dalajláma a Tibet, kubánští disidenti, podpora demokracie na Blízkém východě nebo partnerství s USA a Izraelem.

Bakala také koupil Hospodářské noviny, přední ekonomický deník, který kromě ekonomického zpravodajství dává dostatečný prostor článkům kritickým vůči Rusku a Číně v souladu s českým neokonzervativním postojem. Poněkud nezvykle pro ekonomický deník je považuje spíše za ideologické a zpravodajské hrozby než za ekonomické příležitosti a zároveň se staví na stranu Havlových straníků proti ekonomickým pragmatikům. Konečně, Lidové noviny bývaly disidentským listem a navzdory změně majitelů si neokonzervativní redakční linii zachovaly. Tak tomu bylo i poté, co deník koupil magnát a politik Andrej Babiš[13].

Významná část českých médií tedy propagovala „odkaz Václava Havla“, včetně podpory neokonzervativní HFRP. To přispělo k veřejné legitimizaci ČvT, Fóra 2000 a spřízněných organizací a posílilo obecný dojem, že k neokonzervativnímu pragmatismu neexistuje alternativa. Vytvořilo to také prostor pro podnikavé politiky, kteří mohli svou kariéru rozvíjet tím, že se hlásili k neokonzervativnímu přesvědčení. Všechny tyto faktory působily, když neokonzervativní HFRP přijalo MZV.

Lidská práva na MZV

S výjimkou Kuby nehrálo MZV v Havlově HFRP žádnou roli. To se změnilo v roce 2003, kdy Havlovo prezidentství skončilo. V následujících letech se pod vedením ČvT změnilo v ústřední instituci neokonzervativní HFRP. V roce 2014 se pokusilo odklonit HFRP od neokonzervatismu k diplomacii, což vyvolalo ostrou veřejnou debatu doprovázenou nepříznivým tlakem ze strany USA.

Právě v letech 2003-2007 se MZV stalo ústřední institucí HFRP v ČR. Tento přechod byl vyvolán koncem prezidentství Václava Havla, kterého vystřídal suverenista a pragmatik Václav Klaus. To byl konec prezidentské HFRP a pro profesní budoucnost Havlových spolupracovníků okamžik nejistoty. Ministr zahraničí Cyril Svoboda rozpoznal politickou příležitost. Rozhodl se zvýšit politický profil svůj a své malé Křesťanskodemokratické strany přijetím neokonzervativní HFRP a zaměstnáním Havlových spolupracovníků. [14] Navíc využil nově nabytého členství v EU k pravidelnému nastolování otázky lidských práv na Kubě a stal se hlasitým zastáncem Izraele.[15] Nakonec Svoboda jmenoval do funkce náměstka ministra výkonného ředitele ČvT Tomáše Pojara.

Uvedené kroky měly několik efektů, včetně toho, že se o ministru Svobodovi dobře psalo v tisku a americká ambasáda ho pochválila. Ještě důležitější však bylo, že MZV zřídilo speciální jednotku TRANS, jejímž úkolem bylo podporovat změny režimů v malých zemích považovaných za nepřátelské americkým zájmům, jako například Kuba nebo Bělorusko. Jednotku vedla Gabriela Dlouhá, bývalá Havlova spolupracovnice, která po působení na MZV nastoupila do ČvT. Oddělení se pak rozrostlo v plnohodnotný odbor – Lidská práva a transformační spolupráce (LPTS). O jeho politickém významu svědčila skutečnost, že toto oddělení nepatřilo k právní sekci, jak bývá zvykem,[16] ale k sekci mezinárodní bezpečnosti.

Kromě obvyklých byrokratických a koncepčních věcí měl LPTS tři důležité funkce: dávat pokyny k lidskoprávním otázkám českým misím v multilaterálních institucích (OSN, EU, Rada Evropy), definovat bilaterální lidskoprávní agendu týkající se prioritních zemí a přidělovat veřejné prostředky českým nevládním organizacím prosazujícím lidská práva v zahraničí (Bílková a Matějková 2010). Zatímco první dvě funkce jsou na MZV běžné, třetí funkce je pro české ministerstvo unikátní. Byla spojena s penězovodem, který vytvořili lidé blízcí ČvT a který sloužil k financování projektů ČvT a dalších nevládních organizací sdružených do sítě DEMAS. Roční částky procházející tímto penězovodem nebyly nikdy zanedbatelné; ve druhé dekádě tohoto století zdvojnásobily rozpočet MZV na veřejnou diplomacii, ztrojnásobily prostředky na podporu Čechů žijících v zahraničí a zdaleka převýšily podporu MZV pro ekonomickou diplomacii (Drulák, 2015). Jednalo se však pouze o jeden z několika penězovodů převádějících veřejné peníze lidskoprávním nevládním organizacím.[17] Byly významným administrativním počinem bývalého výkonného ředitele ČvT ve funkci náměstka ministra.

Vliv ČvT na MZV však šel ještě dál. Nešlo jen o peníze, ale také o ideje a lidi. Přijetí HFRP ze strany MZV si vyžádalo koncepční práci a vypracování strategických dokumentů (Bílková a Matějková 2010). V tomto ohledu ČvT posloužil jako hlavní zdroj nápadů a vzor díky své reálné expertíze vycházející ze stovek projektů, vysokému renomé v českých médiích a širokému okruhu zapojených osob. Tomáš Pojar a Gabriela Dlouhá byli nejvýraznějšími, ale nikoli jedinými příklady personální rotace mezi MZV a ČvT. Do MZV nastoupili další bývalí aktivisté a s ČvT či Fórem 2000 spolupracovali vysocí úředníci MZV. Byli součástí větší neokonzervativní sítě lidskoprávních aktivistů a bezpečnostních expertů v diplomacii, nevládních organizacích a médiích, která si za svůj symbol zvolila Václava Havla a kterou stmelovala loajalita k administrativě George W. Bushe a zklamání z Baracka Obamy[18].

Zatímco základy HFRP MZV byly položeny za ministra Svobody, mnohem dále se rozvinuly až za jeho nástupce Karla Schwarzenberga. Díky své minulosti lidskoprávního aktivisty, blízkého Havlova spolupracovníka a vydavatele Respektu se zdálo, že naplňuje sny českých neokonzervativců. Někteří mohli být zklamáni tím, že sám neokonzervativcem nebyl.[19] Byl hledačem kompromisů, který se snažil zohlednit pragmatismus prezidenta Klause a premiérů, ale také neokonzervatismus svých stoupenců v médiích, občanské společnosti a mezi diplomaty. V tomto ohledu byla Schwarzenbergova HFRP spíše opatrná a snažila se vyhnout zbytečným konfliktům; dávala přednost tiché diplomacii před havlovskými veřejnými gesty. Nevyhýbal se například setkání s dalajlámou, ale učinil tak spíše jako soukromá osoba v hotelu než na MZV. Na druhou stranu se za jeho působení dařilo neokonzervativní síti a penězovodům, a to navzdory radikálním rozpočtovým škrtům na MZV, které propustilo stovky zaměstnanců a uzavřelo tucet ambasád.

Právě na pozadí těchto skutečností došlo v roce 2014 k pokusu přesunout HFRP MZV od neokonzervatismu k diplomacii. Toho roku se ujala vlády sociální demokracie a sociálnědemokratický ministr zahraničí Lubomír Zaorálek mě jmenoval svým náměstkem.[20] Zaorálek jako přední poslanec byl dlouhodobým kritikem neokonzervativního zaměření české zahraniční politiky. Shodli jsme se ale také na tom, že by HFRP neměla být opuštěna ve prospěch pragmatismu prosazovaného prezidentem Zemanem[21], naopak jsme se domnívali, že by se měla transformovat směrem k diplomacii, kterou jsme spojovali s osobností Jiřího Dienstbiera[22].

Za tento přerod jsem byl zodpovědný já. Začal ji nový pohled na HFRP v programovém prohlášení vlády. Navrhl jsem následující znění: „… lidská práva zahrnují občanská a politická práva, jakož i hospodářská, sociální a environmentální práva; lze je účinně prosazovat pouze v podmínkách vzájemného respektu a dialogu.“[23]

I když to může vyznít nevinně, znamenalo takové prohlášení radikální odklon od dosavadní HFRP.

Zaprvé se vyslovilo pro rozšíření konceptu lidských práv o práva ekonomická, což byl dlouhodobý zájem politické levice ignorovaný jak neoliberálními pragmatiky, tak neokonzervativní sítí.

Za druhé se vyslovila pro rozvoj diplomacie a kooperativního přístupu k dotčeným vládam, nikoliv pro jejich veřejné zostuzování nebo podporu politických aktivit jejich odpůrců. Zdůvodňovala to tím, že posledně jmenované činy nejsou skutečně účinné. Zachraňují sice neklidné svědomí těch, kdo se ostouzení dopouštějí[24], a oceňují je místní aktivisté, kteří za ně dostávají peníze a materiály, ale vládní politiku nemění ani nemají dopad na společnost, které by měly pomoci.

Lidskoprávní komunita (diplomaté, nevládní organizace, novináři) k tomu zaujala vyčkávací postoj. Na jedné straně se jim nelíbila představa, že by se měl změnit systém, který jim dobře sloužil. Na druhé straně byli zaskočeni a váhali, jak odpovědět. Byli si také vědomi, že vzhledem k mým výsledkům bych mohl být potenciálním spojencem proti sílící vlně ekonomického pragmatismu, kterou představoval prezident a někteří členové vlády.[25] Toto příměří však netrvalo dlouho a následovala řada bitev. Tři z nich byly obzvláště důležité.

Pro začátek se vláda rozhodla rozmrazit vztahy s Čínou, aby se otevřely nové ekonomické příležitosti. Tyto vztahy se tehdy nacházely na nejnižším bodě kvůli předchozí politice, která Čínu veřejně zostuzovala kvůli dodržování lidských práv, zejména pokud jde o Tibet. Nová vláda se zavázala dodržovat obvyklé standardy, které Čína od evropských zemí očekávala – vyhnout se setkáním členů vlády s dalajlámou a udržovat s Tchaj-wanem čistě obchodní vztahy. Přestože vláda žádné další závazky nepřijala, vyvolala změna ze strany lidskoprávní komunity hojně medializované protesty. Kritici obviňovali vládu ze zrady Tibeťanů a poklonkování totalitnímu režimu. Za změnou stáli ekonomičtí pragmatici, ale nabídla příležitost odklonit se od neokonzervativní HFRP směrem ke kooperativnímu přístupu. Proto jsem v zákulisí společně s čínským velvyslanectvím zkoumal, jak v oblasti lidských práv konstruktivně spolupracovat. Kritici nakonec prohráli a později se cítili poníženi oficiální návštěvou čínského prezidenta v Praze. Posílila však jejich přesvědčení, že jakákoli změna v HFRP se rovná jejímu odevzdání soukromým obchodním zájmům.

Druhá bitva byla koncepční. Začala debatou o Číně a rozšířila se na debatu o roli lidských práv v zahraniční politice. Kvůli své veřejné kritice neokonzervativní HFRP a odkazu Václava Havla (Drulák, 2014a, 2014b, 2014c) jsem se stal hlavním veřejným nepřítelem zastánců statu quo. V roce 2014 probíhaly dvě paralelní debaty: mezi intelektuály a na veřejnosti.[26] Zatímco pravicově orientovaní intelektuálové převládající HFRP a Václava Havla velmi kriticky hájili, levicoví měli pro mé návrhy větší pochopení a poukazovali na selhání a předpojatost české HFRP. Byla to první taková debata po téměř čtvrtstoletí od doby, kdy prezident Havel HFRP zahájil.

Poté proběhla debata uvnitř MZV. Požádal jsem diplomaty HFRP, aby základní koncepční dokumenty přepracovali v tom smyslu, aby odrážely nové politické pojetí HFRP. Odporovali a místo toho mobilizovali neokonzervativce na MZV i mimo něj, aby se proti změnám postavili. Jakmile ředitelka odboru zjistila, že mají navrhované změny politickou podporu ministra zahraničních věcí, rezignovala. Její rezignace dále zvýšila vnější tlak na mé odvolání a odpor proti posunu směrem ke kooperativní HFRP. Dostalo se jí nepříznivého hodnocení v Respektu, Lidových novinách a Hospodářských novinách a byla odmítnuta řadou osobností veřejného života, které hájily „odkaz Václava Havla“ a varovaly před nebezpečím morálního relativismu. Sporné body byly jak symbolické, tak konkrétní. Symbolický spor se vedl například o odkazy v preambuli koncepce MZV o HFRP. Kritici měli námitky proti zařazení pozitivního odkazu na reformní komunismus z roku 1968, který byl pro levici důležitý, a místo toho trvali na Chartě 77 jako jedinému serióznímu odkazu. Nelíbil se jim ani odkaz na Jiřího Dienstbiera. Přestože byl disidentem, signatářem Charty 77 a prvním Havlovým ministrem zahraničí, později kritizoval americké vojenské intervence, které Havel podporoval.

Tyto tři bitvy měly také silný atlantický rozměr, neboť čeští neokonzervativci uvedli do pohotovosti své přátele ve Washingtonu. Na jedné straně jsme se s ministrem domnívali, že naše kritika neokonzervativní HFRP a výzva k větší diplomacii jsou blízké tomu, co říká prezident Obama. Na druhou stranu představitelé NED a někteří vlivní členové Obamovy administrativy zahraniční politiku svého prezidenta kritizovali.[27] Když v prosinci 2014 Bílý dům nečekaně oznámil obnovení diplomatických vztahů s Kubou, zatleskali jsme tomu, ale zároveň jsme zaznamenali zděšení mnoha českých aktivistů a lidskoprávních diplomatů i kyselé obličeje některých vysokých amerických diplomatů a prezidenta NED, kteří byli v tu dobu v Praze. Byl to však právě jejich hlas, který nakonec převážil.

Silný veřejný signál vyslal prezident NED Carl Gershman, který těsně před návštěvou českého premiéra Bohuslava Sobotky ve Washingtonu publikoval názorový článek v deníku The Washington Post. Gershman (2014) obvinil prezidenta Zemana a mě, že jsme „rezignovali na morální odpovědnost“, kterou podle něj do české zahraniční politiky zavedl Havel. Připomněl Havlovo varování před appeasementem a před hrozbou Ruska a Číny, přičemž mou kritiku neokonzervativismu výslovně odmítl. Krátce nato přišel další signál, když premiéra Sobotku přijal americký viceprezident Biden, který ho poučil o významu Václava Havla a jeho odkazu. Sobotka pak dal ministru zahraničí najevo, že nemá zapotřebí se s lidskoprávní komunitou hádat.

Ačkoliv přechod od neokonzervatismu k diplomacii v HFRP nebyl úplný, MZV jej postupně ukončilo. Výsledná HFRP nebyla ani neokonzervativní, ani kooperativní. Premiéři Sobotka a Babiš, jejich sociálně-demokratičtí ministři zahraničí a vysocí představitelé MZV od té doby opakovali své přihlášení se k odkazu Václava Havla, ale bez jakýchkoli havlovských, mediálně výrazných gest. Naopak, v otázkách HFRP se většinou drželi při zemi, za což byli neokonzervativními novináři kritizováni. Rovněž MZV zachovalo ve strategii HFRP hospodářská a sociální práva, ale bez toho, aby povzbuzovalo odbory a Sociální hlídku k jejich naplňování. Celý koláč tak zůstal ČvT a jeho spolupracovníkům z organizace DEMAS, díky čemuž penězovody MZV fungují tak, jak měly.

Nový neokonzervativní obrat přišel s centristickou vládou Petra Fialy. Ve svém programovém prohlášení z ledna 2022 oznámila, že chce „obnovit tradici ‚havlovské‘ zahraniční politiky“, neboť „je to nejen morálně správné, ale i pro náš stát výhodné“, jelikož „dokázala zajistit naše místo v srdci evropské politiky.“[28] Také četné výzvy vlády k partnerství s USA se vymykaly obvyklým atlantistickým standardům české politiky, stejně jako výzvy k omezení vztahů s Ruskem a Čínou.

* * *

S odstupem času docházím k závěru, že snaha posunout českou HFRP od neokonzervatismu k diplomacii byla naivní a od samého počátku odsouzená k zániku. Podcenil jsem hmotnou zainteresovanost a moc předních nevládních organizací i jejich kontrolu nad médii a pracovníky MZV. Rovněž jsem nepostřehl angažovanost vlivných washingtonských hráčů v politice, která byla v rozporu s linií prezidenta Obamy. Navíc jsem se domníval, že kooperativní obrat podpoří sociálně-demokratičtí představitelé české vlády, což se stalo jen do té míry, pokud s sebou nenesl žádné politické následky. Nepochybně jsem se mohl vyvarovat zbytečných politických chyb, zejména ve veřejné komunikaci; to by však na věci mnoho nezměnilo. Většinu souvislostí jsem viděl, i když ne všechny, ale nepodařilo se mi je spojit. Snaha vycházela z naivního přesvědčení, že posun bude možný, pokud se do starého hardwaru (starých institucí a postupů HFRP) zabuduje nový software (nová koncepce HFRP). Tak tomu ale není; česká HFRP může být pouze buď neokonzervativní, nebo neexistující.

S ohledem na to tvrdím, že by se ČR měla HFRP spíše vzdát.[29]. Neúspěchy neokonzervativní HFRP jsou početné. Především diskredituje její geopolitická a ideologická předpojatost samotný koncept lidských práv a mění je v další nástroj mocenské politiky. Rovněž její praxe napínání svalů vyvolává nepříznivou reakci ze strany cílových vlád nebo v případě vojenského konfliktu způsobuje obyvatelstvu cílové země nesmírné utrpení. A konečně, od konce 90. let 20. století ztrácejí Spojené státy svou tvrdou i měkkou moc, na níž by mohly samy a jejich menší spojenci, jako je ČR, neokonzervativní HFRP stavět.

Teoreticky by se dalo hovořit o kooperativní HFRP. Taková politika by však vyžadovala soubor příznivých domácích i mezinárodních podmínek, které zatím chybějí. Na domácí scéně je zapotřebí profesionální diplomatické služby, pochopení pro trpělivé zákulisní manévrování, pochopení pro kompromis, nechuť k veřejným moralistickým sporům a smysl pro praktické výsledky. Domácí podmínky v ČR k tomu nejsou příznivé, neboť DNA české HFRP formoval Havlův morální aktivismus, nevládní organizace, média a NED. V takových podmínkách je kooperativní přístup odsouzen k odmítnutí jako ústupný a zbabělý.

Příznivé však nejsou ani mezinárodní podmínky. Kooperativní přístup staví na normativních společných základech mezinárodního společenství. Duch jednotné globální spolupráce z počátku 90. let však již není přítomen. Rostoucí rivalita mezi hlavními světovými mocnostmi si vynucuje černobílou perspektivu, což diplomacii jako takové neprospívá. V dnešní době je stále obtížnější v Evropě nebo USA o Rusku nebo Číně racionálně diskutovat. Uvažovat o spolupráci s nimi v oblasti lidských práv je utopie. Snažit se jim lidská práva vnutit je nebezpečné. Západní aktivisté toužící po dosažení vlastního morálního zadostiučinění by se měli poohlédnout po jiných prostředcích.

ODKAZY

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]

[13]

[14]

[15]

[16]

[17]

[18]

[19]

[20]

[21]

[22]

[23]

[24]

[25]

[26]

[27]

[28]

[29]

Bílková, Veronika a Matějková, Šárka, 2010. Human Rights in the Czech Foreign Policy. In: Michal Kořan (ed.) Czech Foreign Policy in 2007-2009. Analysis. Prague: Institute of International Relations, pp. 334-364.

Drulák, Petr, 2012. Politika nezájmu: Česko a Západ v krizi. Praha: SLON.

Drulák, Petr, 2014a. Lidská práva v zahraniční politice: od snění k naivitě. A zpět? Deník Referendum, 13 January. Dostupné zde: http://denikreferendum.cz/clanek/17205-lidska-prava-v-zahranicni-politice-aneb-od-sneni-k-naivite-a-zpet [Accessed 20 February 2025].

Drulák, Petr, 2014b. O lidských právech vážně a pragmaticky. Právo, 9 September.

Drulák, Petr, 2014c. Lidská práva v dialogu, ne v monologu. Právo, 30 September.

Drulák, Petr, 2015. Tři rozměry české debaty o zahraniční politice lidských práv. In: Jiří Přibáň and Václav Bělohradský (eds.) Lidská práva: (Ne)smysl české politiky? Praha: Slon, pp. 63-73.

Drulák, Petr, 2021. Menschenrechte als Gefahr für die Aussenpolitik. Osteuropa, 4-6, pp. 259-264.

Eyal, Gil, 2000. Anti-Politics and the Spirit of Capitalism: Dissidents, Monetarists, and the Czech Transition to Capitalism. Theory and Society, 29(1), pp. 49-92.

Eyal, Gil, 2003. The Origins of the Postcommunist Elites. From Prague Spring to the Breakup of Czechoslovakia. Minneapolis: University of Minnesota Press.

Gellner, Ernest, 1995. The Price of Velvet: Thomas Masaryk and Vaclav Havel. Czech Sociological Review, 3(1), pp. 45-57.

Gershman, Carl, 2014. Are Czechs Giving Up on Moral Responsibility? Washington Post, 16 October. Available at: https://www.washingtonpost.com/opinions/are-czechs-giving-up-on-a-sense-of-moral-responsibility/2014/11/16/dfa0d0fc-6c41-11e4-b053-65cea7903f2e_story.html [Accessed 20 February 2025].

Goldberg, Jeffrey, 2016. The Obama Doctrine: The U.S. President Talks through His Hardest Decisions about America’s Role in the World. The Atlantic, April. Available at: https://www.theatlantic.com/magazine/archive/2016/04/the-obama-doctrine/471525/ [Accessed 20 February 2025].

Guilhot, Nicolas, 2005. The Democracy Makers: Human Rights and International Order. New York: Columbia University Press.

Hale, Eric T., 2003. A Quantitative and Qualitative Evaluation of the National Endowment for Democracy. LSU Doctoral Dissertation. Louisiana State University.

Halper, Stefan and Clarke, Johnathan, 2004. America Alone: The Neo-Conservatives and the Global Order. Cambridge, UK: Cambridge University Press.

Havel, Václav, 1999. Anch’io mi sento Albanese. La Repubblica, 23 April. Available at: https://www.repubblica.it/online/dossier/scrittori/havel/havel.html [Accessed 20 February 2025].

Kaiser, Daniel, 2008. Disident. Václav Havel 1936-1989. Litomyšl: Paseka.

Kaiser, Daniel, 2014. Prezident. Václav Havel 1990-2003. Litomyšl: Paseka.

Keane, John C., 1999. Vaclav Havel: A Political Tragedy in Six Acts. London: Bloomsbury.

Kundera, Milan, 1968/1969. Radikalismus a exhibicionismus. Host do domu, 15.

Moyn, Samuel, 2010. The Last Utopia: Human Rights in History. Cambridge, MA and London: Harvard University Press.

Přibáň, Jiří and Bělohradský, Václav (eds.), 2015. Lidská práva: (Ne)smysl české politiky? Praha: Slon.

Pštross, Tomáš, 2004. Lidská práva a česká zahraniční politika. In: Otto Pick and Vladimír Handl (eds.) Zahraniční politika České republiky 1993-2004. Úspěchy, problémy a perspektivy. Prague: Ústav mezinárodních vztahů, pp. 210-226.

Putna, Martin, 2012. Václav Havel. Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století. Prague: Knihovna Václava Havla.

Suk, Jiří, 2013. Politika jako absurdní drama. Václav Havel v letech 1975-1989. Prague: Paseka.

prof. Ing. Petr Drulák, Ph.D. (*1972) je zakladatel spolku Svatopluk, je profesorem mezinárodních vztahů na Katedře politologie na Filozofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. Působil jako velvyslanec České republiky ve Francii, náměstek ministra zahraničí a ředitel Ústavu mezinárodních vztahů. Je autorem desítek odborných článků, několika učebnic a monografií včetně prvních českých učebnic analýzy zahraniční politiky, teorie mezinárodních vztahů a metodologie politologického výzkum. V roce 2022 vydává monografii Podvojný svět (Academia) a editovanou knihu Svrchovanost zprava i zleva. Věnuje se politické publicistice zejména v MF Dnes a v internetovém časopise !Argument.

Russia in Global Affairs vychází v angličtině čtvrtletně od listopadu 2002. Ruskojazyčné vydání časopisu vychází od svého založení v roce 2002 jednou za dva měsíce. Časopis Russia in Global Affairs byl založen Radou pro zahraniční a obrannou politiku (SVOP), Ruskou radou pro mezinárodní záležitosti, Vysokou školou ekonomickou – Národní výzkumnou univerzitou. Od roku 2006 časopis vydává Foreign Policy Research Foundation. Od svého vzniku je šéfredaktorem časopisu Fjodor Lukjanov, předseda prezidia Rady pro zahraniční a obrannou politiku. V čele redakční rady stojí Sergej Karaganov, čestný předseda prezidia Rady pro zahraniční a obrannou politiku.
Russia in Global Affairs nabízí mezinárodní platformu pro publikování výsledků individuálního a kolektivního výzkumu v oblasti politologie a materiálů zabývajících se sociálními, historickými, ekonomickými, kulturními a vojenskými otázkami souvisejícími s mezinárodními vztahy v angličtině a ruštině. Cílem časopisu je usnadnit výměnu vědeckých poznatků napříč hranicemi a obory politických věd a zahraničních vztahů; snažíme se publikovat původní výzkumy založené jak na empirických, tak na racionálních a teoretických studiích, které jsou zajímavé a cenné pro mezinárodní intelektuální komunitu.