42 let od masakru v Sabře a Šatíle

Další případ, kdy se zájmy USA a Izraele rozcházejí

Tel Aviv podpořil masakr Palestinců, aby „udržel mír“

Po téměř roce frustrace amerického prezidenta z izraelského vedení války v Gaze se zdá být vhodné připomenout si jinou dobu, kdy se Izrael vzepřel Washingtonu v jiném krvavém konfliktu, jehož hlavními oběťmi byli Palestinci.

Tento týden si připomínáme 42. výročí masakrů v uprchlických táborech Sabra a ŠatílaČesky v západním Bejrútu, které provedly Izraelem podporované křesťanské falangistické milice. Odhady počtu Palestinců a Libanonců povražděných během zhruba 36hodinového běsnění se pohybují od 700 osob až po více než 3 000 osob – téměř všichni byli civilisté, v naprosté většině ženy, děti a staří lidé.

Zůstali zde po evakuaci bojovníků Organizace pro osvobození Palestiny z Bejrútu, která proběhla předchozí měsíc v rámci příměří zprostředkovaného Spojenými státy, jež mělo ukončit sedmitýdenní obléhání libanonského hlavního města Izraelem. Dohoda byla částečně založena na výměně nótČesky mezi USA a Libanonem (a předána OOP), podle níž Washington slíbil poskytnout „odpovídající bezpečnostní záruky“ „zákonů dbalým palestinským nebojovníkům, kteří zůstávají v Bejrútu“.

Izrael vtrhl do Libanonu 6. června 1982 údajně v odvetě za pokus o atentát na svého velvyslance v Londýně (ačkoli skutečný pachatel pocházel ze skupiny Abú Nidala, která byla proti OOPČesky) a za údajné přeshraniční útoky OOP.

CíleČesky Izraele, které v rozdělené Reaganově administrativě prosazoval ministr zahraničí Alexander Haig, byly ambiciózní, jak to vyjádřil jeden historik: „zničit OOP, vyhnat syrské síly [z Libanonu], podpořit vládu křesťanů a vynutit si od libanonské vlády mírovou smlouvu“.

IDF pod vedením ministra obrany Ariela Šarona se setkaly jen s malým odporem a urychleně se dostaly až na předměstí Bejrútu, které zasypaly dělostřeleckými a leteckými údery, dokud zděšený (a nepochybně hluboce frustrovaný) prezident Reagan nezasáhl přímo u premiéra Menachema Begina. Během obléhání bylo údajně zabitoČesky více než 5 000 lidí, většinou civilistů.

Podle následných podmínek příměří byly do Bejrútu vyslány mnohonárodní síly složené z amerických, francouzských, britských a italských vojáků, které měly dohlížet na evakuaci vedení OOP a asi 11 000 jejích bojovníků do třetích zemí a zajistit, aby zbývající civilní palestinské obyvatelstvo bylo v bezpečí po dobu nejméně 30 dnů. Během několika dní po odjezdu posledního bojovníka OOP však Washington svůj kontingent stáhlČesky.

O čtyři dny později, 14. září, se situace začala zhoršovat, když byl při bombovém útoku, který pravděpodobně provedli syrští agenti, zavražděn nově zvolený libanonský prezident, vůdce falangistů Bašír Gemayel. V rozporu s podmínkami příměří vyjednanými Spojenými státy a s odvoláním na potřebu „udržet mír“ přesunuly 15. září IDF své jednotky do západního Bejrútu, včetně oblasti kolem dvou uprchlických táborů.

Reaganova administrativa reagovala s hněvem. Na setkání s izraelským velvyslancem ve Washingtonu požadoval náměstek ministra zahraničí Lawrence Eagleburger okamžité stažení sil IDF. „Zdá se, že jsme se stali obětí úmyslného podvodu ze strany Izraele,“ obvinil podle poznámek odtajněných izraelským státním archivem.

Izrael však nevyhověl.

„V noci 16. září 1982 jsme byli s mým mladším bratrem zmateni,“ vzpomínalČesky před sedmi lety historik Rašíd Chálidí z Kolumbijské univerzity, “když jsme sledovali desítky izraelských světlic, které se v naprostém tichu snášely nad jižní části Bejrútu, což se zdálo jako věčnost.“

„To, co jsme viděli předešlou noc, nám bylo jasné, když jsme se 17. září setkali se dvěma americkými novináři. … Od nich jsme se dozvěděli, že izraelská armáda použila světlice předchozí noci, aby osvětlila cestu pravicovým libanonským milicím, které Izraelci poslali do Sabry a Šatíly.“

Téhož dne na schůzce v Tel Avivu, kdy zvláštní vyslanec USA Morris Draper rovněž požadoval stažení Izraele, reagoval Šaron agresivně a trval na tom, že v táborech zůstává 2 000-3 000 „teroristů“, které je třeba zlikvidovat. „Pokud jde o naši bezpečnost, nikdy jsme se neptali,“ vybuchl na Drapera. „Nikdy se ptát nebudeme. Pokud jde o existenci a bezpečnost, je to naše vlastní odpovědnost a nikdy ji nedáme nikomu, aby o ní rozhodoval za nás.“

Následujícího dne, 18. září, tedy v den, kdy skončily masakry v Sabře a Šatíle, vydal Reagan prohlášeníČesky, v němž vyjádřil „rozhořčení a odpor nad vraždami“ a „požadoval, aby izraelská vláda okamžitě stáhla své jednotky ze západního Bejrútu na pozice obsazené 14. září“. Škody však již byly napáchány.

Zbytek je, jak se říká, historie, a ta není dobrá. Izraelské kampani se sice podařilo – za cenu velkých lidských ztrát, celkový počet mrtvých se blížil 18 000 – vystěhovat vedení OOP a většinu jejích vojenských sil z Libanonu, ale mírová smlouva, o kterou usilovala, trvala celých devět měsíců, od května 1983 do února 1984, kdy ji parlament země odmítl.

Kromě toho izraelská okupace jižního Libanonu, která fakticky začala v roce 1978 a byla formálně potvrzena v roce 1985, vyvolala odpor převážně šíitského obyvatelstva a podpořila vznik Íránem podporovaného Hizballáhu, jehož milice nejenže donutily IDF, aby se v roce 2000 z Libanonu zcela stáhly, ale který v současnosti představuje pro Izrael mnohem větší hrozbu než kdy OOP.

Spojené státy se připojily k Itálii a Francii a přesunuly své vojáky do Bejrútu, aby podpořily tamní prozápadní vládu a pomohly stabilizovat zemi. Brzy se však dostali do konfliktu s různými sektářskými skupinami podporovanými Sýrií a Íránem, který vyvrcholil 23. října 1983 bombovým útokemČesky nákladním automobilem na kasárna americké námořní pěchoty na bejrútském letišti, při němž zahynulo 241 vojáků, což byla největší ztráta amerických vojáků při jediném incidentu od druhé světové války. V březnu následujícího roku Reagan americkou misi stáhl.

Ve středu uplyne 42 let od Reaganova veřejného prohlášení o „rozhořčení a znechucení“. Vzhledem k tomu, že dnešní izraelská válka s cílem „zničit Hamás“ v Gaze si již vyžádala životy více než 40 000 Palestinců, přeshraniční konflikt mezi Izraelem a Hizballáhem eskaluje a izraelský ministr obrany údajně naléhá na nejvyšší představitele národní bezpečnosti prezidenta Bidena, že „vojenská akce“ je „jediným způsobem“, jak zajistit bezpečnost severního Izraele, je možná na místě vyvodit poučení, které před 12 lety vyvodil mladý vědec, který prozkoumal izraelské státní archivy.

„Někdy blízcí spojenci jednají v rozporu s americkými zájmy a hodnotami,“ poznamenal Seth Anziska, který nyní působí na University College London, ve své analýze pro New York Times. „Nevyužití americké moci k prosazení těchto zájmů a hodnot může mít katastrofální důsledky: pro naše spojence, pro naše morální postavení a hlavně pro nevinné lidi, kteří za to zaplatí nejvyšší cenu ze všech.“

Jim LobeČesky je redaktorem časopisu Responsible Statecraft, online publikace Quincy Institute. V letech 1980-1985 a 1989-2015 působil jako vedoucí washingtonské kanceláře Inter Press Service. Nejznámější je jeho zpravodajství o vlivu neokonzervativního hnutí na zahraniční politiku USA, v letech 2007 až 2019 vedl server LobeLog.com, který se zaměřoval především na politiku USA na Blízkém východě. V roce 2015 se LobeLog stal prvním weblogem, který získal mediální cenu Arthura Rosse udělovanou Americkou diplomatickou akademií za vynikající zpravodajství a analýzy v oblasti zahraničních věcí. Jim Lobe se narodil v Seattlu, WA. Absolvoval s nejvyšším vyznamenáním historii na Williams College (1970) a získal titul z práv na Kalifornské univerzitě v Berkeley (1974).