Amerika, Afghánistán a cena sebeklamu

Článek America, Afghanistan and the Price of Self-Delusion vyšel v deníku New York Times 2. ledna 2025. Dostupný je například na serveru Straight Line Logic.

Americký voják v maskáčích nesoucí na zádech tašku kráčí po bahnité zemi. V pozadí jsou vojenská vozidla a hory. Foto: Ney York Times

Pád vlády podporované USA v Afghánistánu 15. srpna 2021 odhalil to málo, co si tam Američané za 20 let za životy a peníze koupili. Odhalil také zející rozpor mezi realitou a tím, co vysocí američtí představitelé Američanům po celá desetiletí tvrdili: že úspěch je hned za rohem.

Jako zvláštní generální inspektor pro obnovu Afghánistánu od roku 2012 jsme s mými zaměstnanci prováděli audit a prošetřovali americké programy a výdaje na obnovu Afghánistánu – misi, která, o které se doufalo, že promění teokratický, kmenově založený „Hřbitov říší“ na moderní liberální demokracii.

Ve stovkách zpráv za posledních 12 let jsme podrobně popsali dlouhý seznam systémových problémů: Americká vláda se snažila provést koherentní strategii, podporovala příliš ambiciózní očekávání, spustila neudržitelné projekty a nerozuměla zemi ani jejím lidem. Americké agentury neměřily úspěch podle toho, čeho dosáhly, ale podle utracených dolarů nebo podle kontrolních seznamů splněných úkolů.

Jak naše vlastní agentura končí a my se připravujeme vydat naši letošní závěrečnou zprávu, klademe si zásadní a příliš zřídka kladenou otázku: Proč tolik vysokých úředníků rok co rok říkalo Kongresu a veřejnosti, že úspěch je na obzoru, když věděli, že je to jinak? Po dvě desetiletí úředníci veřejně tvrdili, že pokračování mise v Afghánistánu je nezbytné pro národní zájmy, dokud nakonec dva prezidenti – Donald Trump a Joe Biden – nedošli k závěru, že není.

Nastupující Trumpova administrativa, Kongres a trpěliví američtí daňoví poplatníci se musí ptát, jak se to stalo, aby se Spojené státy mohly vyhnout podobným výsledkům na Ukrajině, v Gaze, Sýrii a dalších válečných zónách.

Měli bychom začít tím, co měl kdy v Afghánistánu znamenat „úspěch“. Věřím, že mnoho Američanů, kteří tam léta pracovali, chtělo nejen dosáhnout důležitých strategických zájmů USA – jako je odstranění útočiště pro teroristy – ale také zajistit lepší budoucnost pro afghánský lid.

Ale náš systém poháněla zvrácená pobídka. Aby získali povýšení a vyšší platy, vojenští a civilní vůdci věděli, že své služební cesty, nasazení, programy a projekty musí prodat jako úspěchy – i když tomu tak nebylo. Vedoucí měli tendenci hlásit a zdůrazňovat příznivé informace a zároveň zakrývat ty, které poukazovaly na neúspěch. Neúspěchy koneckonců nevedou k jmenování velvyslancem ani k povýšení na generála.

Nejsou také dobrým obchodem pro kontraktory, o které se americká mise při řízení a podpoře programů a projektů opírala. Pro ty bylo tvrzení o úspěchu, ať už skutečném nebo imaginárním, životně důležité pro získání budoucí zakázky. Utrácení se tedy stalo měřítkem úspěchu. (Totéž samozřejmě platí ve Washingtonu, kde se nevyčerpané příděly rovnají selhání, což vede ke škrtům v rozpočtu.) Odpovědnost za to, jak byly peníze utraceny, byla slabá. Jeden generál nám řekl, že stojí před výzvou: Jak utratit zbývající 1 miliardu dolarů ze svého ročního rozpočtu za něco málo přes měsíc? Vrácení peněz nepřicházelo v úvahu. Jiný úředník, se kterým jsme mluvili, řekl, že odmítl zrušit mnohamilionový stavební projekt, který polní velitelé nechtěli, protože finance musely být utraceny. Budova nebyla nikdy využívána.

Jak řekl jeden bývalý americký vojenský poradce mé kanceláři, celý systém se stal sám-se-lízajícím kornoutem zmrzliny: Vždy se utrácelo stále více peněz, aby se ospravedlnily předchozí výdaje. Staří zaměstnanci odešli, noví přišli s „lepšími“ nápady a nové iterace stejných starých řešení se opakovaly po celá léta. Zároveň bylo mnoho problémů, kterým americké programy čelily, jednoduše mimo naši kontrolu. Náhlé zhroucení afghánské vlády a vzestup Tálibánu ukázaly, že si Spojené státy nemohou koupit příznivé afghánské vnímání zkorumpovaných vůdců a vlády nebo amerických záměrů.

Přesto si za více než dvě desetiletí – a i když afghánské provincie padaly jako domino v létě 2021 – nevzpomínám, že by nějaký vyšší úředník řekl Kongresu nebo americkému lidu, že neúspěch je reálná možnost.

Naše závěrečná zpráva podrobně popíše, co nám nyní s odstupem říká mnoho expertů a vysokých vládních úředníků: že tyto zakořeněné zásadní výzvy odsoudily jakoukoli reálnou možnost dlouhodobého úspěchu k fiasku. Někteří tvrdili, že rozhodnutí učiněná již v roce 2002 – jako partnerství s warlordy a odmítnutí zahrnout Tálibán do diskusí o budoucnosti Afghánistánu – kurz nevyhnutelného selhání předurčila. Jiní obviňovali špatnou meziagenturní koordinaci, bující afghánskou korupci, neznalost místní kultury a vzdálenost mezi americkými cíli a afghánskou realitou.

Byly klíčové okamžiky, kdy se američtí představitelé mohli očistit. Než Spojené státy v roce 2014 začaly přenášet odpovědnost za bezpečnost na Afghánce, tvrdila řada amerických generálů a úředníků optimisticky, že afghánské síly budou v boji proti Tálibánu účinné, že korupce a porušování lidských práv jsou pod kontrolou a že afghánské volby byly demokratické a spravedlivé – hodnocení, která se neshodovala se zprávami mé agentury pro Kongres ani se základní realitou. V roce 2013 jeden vysoký úředník dokonce navrhl, že Afghánistán by se mohl ukázat jako nejúspěšnější rekonstrukční úsilí za poslední čtvrtstoletí.

Pád Kundúzu v roce 2015 – což představovalo první případ od roku 2001, kdy Tálibán znovu získal kontrolu nad velkým městem – měl prolomit iluzi, že by afghánské síly mohly obstát. Jejich vybudování však bylo základním kamenem úsilí USA o rekonstrukci, jehož úspěch by připravil cestu pro případné stažení USA. Růžové obrázky bylo třeba zachovat.

Realita byla taková, že bojovníci Tálibánu s puškami a motorkami z dob studené války často předčili afghánské vládní síly s nejmodernějším vybavením a podporou amerického letectva. Tálibán byl nábožensky motivován zbavit zemi cizích útočníků a toho, co vnímali jako loutkovou vládu dosazenou Washingtonem. Příslušníci afghánské armády – sužovaní nízkou morálkou, chronickými logistickými problémy a všudypřítomnou korupcí – byli často motivováni pouze svými platy, i když v boji samozřejmě také velmi trpěli.

Oficiální prohlášení napříč po sobě jdoucími americkými prezidentskými administrativami byla podle mého názoru často prostě nepravdivá. Pouhých šest dní před pádem afghánské vlády prohlásil tiskový tajemník Pentagonu, že Afghánistán má více než 300 000 vojáků a policistů, i když úřad speciálního generálního inspektora léta varoval, že ve skutečnosti nikdo neví, kolik vojáků a policistů je k dispozici, ani jaké jsou jejich operační schopnosti. Již v roce 2015 jsem informoval Kongres, že zkorumpovaní afghánští úředníci uvádějí na soupiskách jako vojáky a policisty „mrtvé duše“ a strkají si jejich platy do kapsy.

Důležité informace pro měření úspěšnosti iniciativ byly – občas záměrně – před Kongresem a americkou veřejností skrývány, včetně projektů financovaných USAID, která dospěla k závěru, že afghánská ministerstva nejsou schopna přímou finanční pomoc USA řídit. Navzdory energickému úsilí americké byrokracie nás zastavit, můj úřad tento materiál zveřejnil.

Zvláštní zájmy tvoří velkou část problému. Prezident Dwight Eisenhower jednou varoval před rostoucím vlivem „vojensko-průmyslového komplexu“. Dnes těch komplexů existuje více: rozvojová a humanitární pomoc, boj proti korupci a transparentnost, ochrana žen a marginalizovaných lidí a mnoho dalších. To jsou všechno dobré a ušlechtilé cíle, jistě. Ale pokud šlo o Afghánistán, organizace pod těmito deštníky, ať už kvůli altruismu nebo sobecké motivaci, přispěly k příliš optimistickým hodnocením situace, aby si udržely tok finančních prostředků. Klamání pro vlastní zájmy bylo nejhrozivějším nepřítelem Ameriky.

Tenhle blud trvá dodnes. Podle údajů, které mé kanceláři poskytlo ministerstvo financí, nasměrovaly Spojené státy od roku 2021 do Afghánistánu 3,3 miliardy dolarů na humanitární účely prostřednictvím veřejných mezinárodních organizací, zejména úřadů OSN. Část těchto peněz pomáhá afghánskému lidu a část jde Tálibánu. V reakci na žádost Kongresu můj úřad letos oznámil, že mezi americkým stažením v srpnu 2021 a letošním květnem vyplatili partneři financovaní z USA nejméně 10,9 milionu dolarů na daních a poplatcích úřadům Tálibánu. V červenci jsme informovali, že dva z pěti úřadů ministerstva zahraničí nebyly schopny prokázat, že byli jejich kontraktoři v Afghánistánu v roce 2022 dostatečně prověřeni, aby bylo zajištěno, že jejich práce nepřináší prospěch teroristickým organizacím.

Dnes většina pomoci Afghánistánu a dalším válkou zničeným zemím proudí přes kanceláře Organizace spojených národů, které má agentura označila za slabé. Máme-li jim nadále poskytovat dolary daňových poplatníků, musí to být podmíněno tím, že americké dozorové agentury budou mít plný přístup k jejich projektům a záznamům, aby se zajistilo, že se finance dostanou k lidem, kterým mají pomoci.

V Afghánistánu byl úřad zvláštního generálního inspektora často jedinou vládní agenturou, která spolehlivě podávala zprávy o situaci na místě, a čelili jsme tvrdému odporu ze strany úředníků ministerstev obrany a státu, USAID a organizací, jejichž programy podporovaly. Svou práci jsme mohli dělat jen proto, že nám Kongres poskytl volnost pracovat nezávisle. Generální inspektoři pro armádu, ministerstvo zahraničí a USAID však takovou autonomii nemají. Pokud se chystáme napravit nefunkční systém, který staví byrokraty a zvláštní zájmy nad daňové poplatníky, prvním krokem je učinit všechny federální generální inspektory stejně plně nezávislé, jako byl můj úřad.

Nakonec, pokud se však v naší vládě nezaměříme na pobídky, které podávání pravdy brání, budeme doma i v zámoří pokračovat v projektech, které nefungují, odměňovat ty, kdo racionalizují neúspěch a zároveň hlásí úspěch, a pálit nevyčíslitelné miliardy dolarů. . Američtí daňoví poplatníci si zaslouží lepší.

John F. Sopko sloužil od roku 2012 jako zvláštní generální inspektor zvláštní inspektor Agentury pro obnovu AfghánistánuČesky; byl jmenován prezidentem Barackem Obamou a sloužil za Obamovy, Trumpovy a Bidenovy administrativy. Byl státním zástupcem, právníkem Kongresu, právním partnerem a hlavním poradcem federální vlády.