Největší hrozbou pro Izrael není Írán ani Hamás, ale vlastní pýcha
Lid, jehož celá existence závisí výhradně na vojenské síle, je odsouzen k tomu, aby skončil v nejtemnějších koutech zkázy a nakonec byl poražen.
Je to více než 46 let, kdy jsem v devíti letech s rodinou opustila Írán. Většinu svého života jsem strávila v Izraeli, kde jsme založili rodinu a vychovali naše dcery – ale Írán nikdy nepřestal být mou domovinou. Od října 2023 jsem viděla nespočet obrazů mužů, žen a dětí stojících u ruin svých domovů a jejich pláč se mi vryl do paměti. Ale když vidím obrazy z Íránu po izraelských útocích a slyším pláč v perštině, mém mateřském jazyce, pocit zhroucení ve mně je jiný. Představa, že tuto destrukci provádí země, jejímž mám občanství, je nesnesitelná.
"Rádi jistě Rusku odpustíme, až stáhne svoje vojska z Ukrajiny, vrátí na Ukrajinu unesené děti, nahradí škody, které tam svou…
K příspěvku Jana Rychlíka: Sociální demokracie sice "vždy hlásala ..." - jenže chceme-li připomínat podobné věci jakožto trvalé ("vždy"!) principy…
Je to Výborná informace, nahrazující řadu informací jiných svou uceleností a logikou. Pokud jde o odkaz na Medveděva v předchozím…
Dovoluji si upozornit na závěr článku "Patrick Sullivan: Čeho dosáhne Izrael údery proti Íránu?": ... pokud ne Írán, pak se…
Nerozumím tomu, co společného mají sudetští Němci s korespondenční volbou?