Do konce války daleko, daleko

Taťána Ladějeva: BYl uveden film, na který jsme všichni čekali. Myslela jsem, že se objeví později, ale už je k dispozici – je to dokumentární film o Vladimíru Putinovi. Ještě jsem ho nestihla shlédnout celý, ale kolegové už vybrali klíčové citáty. Zvláště mi utkvěla v paměti jedna věta: Rusové, na rozdíl od západní společnosti, více přemýšlejí o tom, co je věčné. Víte, je to pravda, a my si tento rozdíl ne vždy uvědomujeme. Alexandře Geljeviči, možná byste k filmu mohl něco dodat?

Alexander Dugin: Ano, tento film má skutečně obrovský význam. Prezident v něm možná poprvé tak otevřeně sdílel své upřímné myšlenky – to, co obvykle zůstává mimo rámec jeho veřejných vystoupení. Jeho projevy a vystoupení jsou zpravidla reakcí na konkrétní výzvy a úkoly: co dělat s tím či oním problémem, jak vyřešit tu či onu otázku, kdo má pravdu a kdo je vinen. Stará se o zemi do nejmenších detailů a k filozofickým zobecněním se dostává jen zřídka. Právě proto je tento film tak cenný. Zde Putin hovoří o tom, co ho hluboce zajímá: co jsou Rusové, co je Rusko, co představuje naše společnost. Zdůrazňuje, že Rusové se od lidí Západu liší svou touhou po věčnosti. To je opravdu hluboká myšlenka.

V současné době pracuji na dvoudílném díle věnovaném času a věčnosti. Křesťanská tradice, všechny světové náboženství, starověká filozofie – základ všeho leží ve věčnosti. Z věčnosti se rodí čas. Bez věčnosti ztrácí čas smysl, vše se hroutí, protože věčnost je kostra, která uspořádává svět: život, smrt, mezilidské vztahy, politiku, kulturu. Jakmile ztratíme spojení s věčností, rozpadáme se, propadáme se do chaosu a entropie a nezůstává nám nic. Putin pochopil hlavní rozdíl mezi tradiční společností, ke které Rusko tíhne, a západním světem. V novověku Západ prohlásil: věčnost neexistuje, existuje pouze čas. Ale čas odtržený od věčnosti se začal rozpadat. Nejprve byl tvrdým parametrem materialistického determinismu, newtonovského obrazu světa, poté se proměnil v evoluci. Nicméně, když ztratil oporu ve věčnosti, nevyhnutelně sklouzl do chaosu.

Dnes je tento rozdíl možná tím nejdůležitějším: Rusové stojí na straně věčnosti. Možná o tom vždy vědomě nepřemýšlíme, ale navzdory staletím materialistického tlaku, který se snažil vymazat z nás tradiční identitu, jsme si tento pocit zachovali. Zachovali jsme víru v to, že duchovní je nadřazeno materiálnímu a věčné je důležitější než pomíjivé. Putin trefil hřebík na hlavičku. To je filozofický klíč k pochopení naší identity.

Řekl také důležitá slova o identitě: její ztráta je smrtelně nebezpečná. Bez opory v tradičních hodnotách nebude existovat ani země, ani společnost, ani kultura, ani kontinuita generací. To je neoddělitelně spojeno s pojmem věčnosti. Tyto filozofické aspekty jsou aktuální jako nikdy předtím. Putin nám připomněl, kdo jsme a jakou válku vedeme se Západem. Nejedná se pouze o lokální konflikt zájmů, jak se to někdy snaží prezentovat, ale o střet dvou civilizací: tradiční, orientované na ducha a věčnost, a antitradiční, která přerušila spojení se svými kořeny.

Dnes jsme posledními strážci pravé západní klasické kultury, filozofie a odkazu. Tak se stalo, že jsme v jistém smyslu vyměnili místa se Západem. Náš původ je ve stejné byzantské, řecké tradici, jsme křesťané, a to nás staví na roveň Západu. Ale on se zřekl svých kořenů, my ne. Proto ti, kdo na Západě chápou naši pravdu, by se k nám měli připojit. Rusko je archa věčnosti, archa tradičních hodnot. Putin nám i celému světu připomněl, co to znamená být Rusem.

Taťána Ladějeva: Myslím, že sem lze přidat ještě jednu myšlenku, která možná nebyla přímo vyjádřena ve filmu, ale často se objevuje v projevech ruského prezidenta Vladimira Putina a dalších vysokých představitelů. Nejde jen o věčnost a kořeny, ale také o péči o budoucí generace.

Proč je to důležité? Často si klademe otázku: proč dnes provádíme speciální vojenskou operaci? Ano, samozřejmě, jde o ochranu obyvatel Donbasu a splnění stanovených úkolů – to nikdo nepopírá. Ale je tu i hlubší smysl: snažíme se vyhnout situaci, kdy bychom právě teď, bez rozmyslu, podepsali nějaký dokument se Zelenským. Proč? Protože nechceme odsoudit naše potomky k tomu, aby se za několik let potýkali se stejnými problémy, aby se historie opakovala jako zaseknutá deska.

A jak by to mělo být jinak? Mám dojem, že na Západě se často uvažuje jinak – tam se rozhodnutí přijímají okamžitě, pod tlakem aktuální situace. Důsledky pro budoucnost? Ty zřejmě nejsou vždy prioritou. My máme jiný přístup: díváme se dopředu, přemýšlíme o tom, co zanecháme dětem a vnoučatům. To je podle mě další důležitý aspekt, který je třeba zdůraznit.

Alexander Dugin: Celkově máte pravdu. Ale jde o to, že příměří za žádných okolností nemůžeme podepsat – ani před našimi potomky, ani před současnou generací. Jakékoli oddechnutí, které dáme nepříteli – tomuto agresivnímu, teroristickému, nacistickému režimu na Ukrajině – bude využito k přeskupení, přezbrojení, ošetření ran a novému útoku. A to se nestane někdy v budoucnu, ale hned, jakmile pocítí sílu. S tím jsme se již několikrát setkali.

Ve filmu o našem prezidentovi jsou momenty, které mě znepokojily. Prezident zůstává otevřený a přátelský vůči Západu a říká: „Věřili jsme Západu, důvěřovali jsme mu, chtěli jsme mír, nepřipravovali jsme se na válku.“ Ale ve válce se Západem si zřejmě do konce neuvědomujeme, jak strašná je civilizace, s níž máme co do činění. Kritizujeme ji, ale někde jí stále důvěřujeme, jsme připraveni ke kompromisům, k plnění závazků. Před kým? Před ďáblem, který nedodržuje žádné zákony. Právě tato slabost mě znepokojuje. O jakém příměří, o jakých dohodách lze mluvit bez vítězství?

Trump je jiný. On sám je v opozici vůči globalistickému systému, který proti nám rozpoutal válku. Ale on je Západ a jeho slova nejsou o nic spolehlivější než slova jiných západních lídrů, i když je nám jeho konzervativní paradigma blízké. Je to stále člověk Západu a my jsme se v vztazích s ním tolikrát spálili. Prezident hovořil o rozdílech mezi námi a Západem, ale je třeba si to uvědomit hlouběji: s nikým na Západě se nedohodneme, dokud nezvítězíme, neposílíme se a nezačneme hájit své zájmy na základě plné suverenity. Máme co do činění s podvodníky – mají to napsané na čele. Lžou, nedodržují pravidla, mají svou skrytou agendu. Vzpomeňte si na Brzezinského: zeptal jsem se ho na nesplněné sliby ohledně NATO a on odpověděl: „Oklamali jsme je, podvedli jsme je.“ To je přece jasné. A Trump, při vší sympatii, má na čele napsáno, že dohody dodržovat nebude.

Taťána Ladějeva: Nebude, že?

Alexander Dugin: Samozřejmě, že ne. Ukrajina je naše slabé místo a spoléhat na brzké příměří za pro nás přijatelných podmínek je čistá naivita. Spíše se máme připravit na eskalaci. Právě proto není třeba měnit název našeho pořadu: eskalace může přijít rychle a nabrat ostrý charakter. Na to musíme být připraveni.

Trump, navzdory své blízkosti, nemluví naším jazykem – naše pozice jsou mu příliš vzdálené. I s dobrými úmysly nám nabídne něco, co nám nevyhovuje. Co se týče Zelenského nebo Evropy, to je jejich starost, nás se to netýká. Musíme se řídit svou logikou a opírat se o civilizační principy, o kterých prezident tak výstižně hovořil ve filmu. Převzal zemi na pokraji propasti – separatismus zuřil nejen na Kavkaze, ale všude. Jako hrdina, jako spasitel vytáhl Rusko z propasti. A teď, po 25 letech, jsme znovu na pokraji. Takový je zřejmě osud Ruska – věčně čelit útokům a bránit svou svobodu, jazyk a kulturu.

Porazili jsme Napoleona, rozdrtili Hitlera – dnešní klauni se s nimi nemohou rovnat. Ale pokud jednání zkrachují a přidají se k nim Trump, Evropa a ukrajinští nacisté, bude to vážná výzva. Na takový obrat se musíme připravit. Čím pevněji budeme bránit svou pravdu, svou zemi, svou věčnost, tím větší bude šance vyhnout se střetu. Síla je jediný jazyk, kterému síla rozumí.

Trump nám v něčem rozumí, ale Západu, včetně něj, nelze věřit. Prezident opakovaně řekl: byli jsme znovu a znovu podvedeni. Limit důvěry je vyčerpán. Spoléhat se můžeme pouze na sebe a na spojence – na Severokorejce, kteří se osvědčili v Kurské oblasti, nebo na Čínu a Írán. Všechny, kdo jsou připraveni být s námi, je třeba zapojit. Na Ukrajině proti nám stojí žoldáci z celého světa, je to válka idejí. Nelze váhat: úkoly speciální vojenské operace, které stanovil prezident, musí být splněny do konce.

Taťána Ladějeva: Pojďme se podívat na jeden výrazný příklad eskalace. Mám na mysli výhrůžky Zelenského, že během přehlídky k výročí vítězství nad fašismem zaútočí na Moskvu. Slyšeli jsme o tom už minulý týden, ale co mě udivuje, je mlčení západních lídrů k tak otevřeným prohlášením. Chápete, když vyhrožují Moskvě nebo třeba Putinovi, to je jedna věc – dá se říct, že se jich to přímo netýká. Ale když vás pozvou na akci a někdo řekne: „Udeřím na tuto akci“, to už je výhrůžka vůči vám osobně. A všichni mlčí. To je, víte, svým způsobem překvapivé.

Alexander Dugin: Ve skutečnosti je klíčem k pochopení situace uvědomění si, s kým máme co do činění. Není to Zelenskyj sám, kdo se rozhodl zrušit přehlídku k výročí Vítězství nebo zorganizovat provokace 9. května, v pro nás posvátné dny. Ne, iniciativa nevychází od něj. Za tím stojí globalisté – především Britové, kteří nyní budují infrastrukturu pro údery na naše území svými dálkovými raketami Long Range Missiles. Bez sankcí USA by to nebylo možné, a to svědčí o tom, že eskalace nabírá na obrátkách a nezastaví se ani na okamžik. I Trumpova dohoda o vzácných kovech a energetických zdrojích, navzdory jeho deklarovanému úsilí o ukončení konfliktu, z něj činí účastníka této války. Nemůže nepochopit, co se děje – to znamená, že s tím mlčky souhlasí.

Vyzval bych k tomu, aby se k těmto hrozbám přistupovalo s naprostou vážností, i když to samozřejmě spadá do působnosti speciálních služeb. Zatímco se vedou rozhovory o příměří a pokusech o stabilizaci vztahů s USA – což by samo o sobě bylo prospěšné – eskalace neutichá. Mlčení Západu tváří v tvář záměrům Zelenského, ať už jde o blafování nebo reálnou hrozbu, mluví za vše. Jedná se o teroristické chování kyjevské nacistické junty, nelegitimní moci, která jedná se souhlasem svých západních kurátorů. A již není jasné, zda se jejich okruh omezuje pouze na Evropu: v okolí Trumpa možná zůstávají síly, které jsou připraveny pokračovat ve válce proti nám. Nový tým – Vance, Hegseth, Gabbard, Musk – se na první pohled snaží o ukončení konfliktu, ale my nevidíme skutečné dění v Pentagonu a tajných službách. Tam zuří složité procesy, tam žije deep state – ta samá „hluboká moc“, kterou Trump slíbil zničit. Toto slovo však zmizelo z jeho projevů, stejně jako z projevů jeho příznivců. Pokud dříve, v prvních měsících, kritizovali deep state na každém kroku, nyní se toto téma vypařilo. A „hluboká moc“ se ukázala být mnohem životaschopnější a mocnější, než se zdálo, a vede s námi válku.

Existuje mnoho znepokojivých faktorů a já bych k nim přistupoval s maximální vážností. Vítězství je ještě daleko – je třeba o tom mluvit otevřeně. Očekávat brzké příměří nebo dohodu je naivní a neseriózní. Čeká nás osvobození mnoha území, boj s hrozivým nepřítelem, a to na dlouhou dobu. Pokud se Trump definitivně přikloní na druhou stranu, bude to srovnatelné s Napoleonem nebo Hitlerem. Chápu lidskou únavu, touhu po míru, otázky „kdy to skončí?“. Ale politicky musíme uznat, že je třeba se připravit na nejhorší a uvědomit si, že rozuzlení nepřijde brzy.

Taťána Ladějeva: Pojďme si promluvit o volbách v Rumunsku. Do druhého kola postoupili předseda Aliance za sjednocení Rumunů Gheorghe Simion a starosta Bukurešti Nicușor Dănăsescu. V prvním kole vede Simion s více než 40 % hlasů, Dănăsescu má přes 20 %. Kdo je tento Simion?

Zjistila jsem následující: slibuje vrátit do politiky odvolaného kandidáta Georga Georgescu, možná na post premiéra. Je zastáncem sjednocení Moldavska s Rumunskem, proti podpoře Ukrajiny a svou stranu nazývá trumpovskou, podporující ideologii „Make America Great Again“. Co je to za osobu? Sotva je proruský[1], ale co můžeme očekávat od jeho případného vítězství?

Alexander Dugin: Ne, on je právě pro Rus[2], to znamená, že není pro Rusko, ale pro Rus. Právě o tom mluvíme.

Taťána Ladějeva: Jako proamerický, omlouvám se, ano? Podle některých kritérií.

Alexander Dugin: Nejde jen o proamerický postoj, ale konkrétně o trumpismus – a to není zdaleka totéž. Dnešní Západ je rozdělen na dva tábory. První tvoří stoupenci tradičních západních hodnot, ztělesněných v ideji MAGA, „Make America Great Again“, kterou prosazuje Trump a jeho stoupenci. Tento rozkol se však dotkl i Evropy, kde se také jasně vyprofilovaly dva proudy: jeden je pro návrat k tradičním evropským hodnotám, jakési „Make Europe Great Again“, a ten nemusí být nutně spojen s trumpismem. Mnoho Evropanů, zejména v zemích s odlišným kulturním kódem, jako je pravoslavná Rumunsko, nepřijímá americký protestantismus ani anglosaské tradice. Simion a jeho spolupracovník George Georgescu, kterého globalisté nelegálně odvolali z voleb, jsou pravoslavní tradicionalisté, nikoli protestanti. Využívají trumpismus jako antiglobalistický nástroj, ale jejich agenda je originální a suverénní. Totéž lze říci o AfD v Německu, Národním sdružení ve Francii nebo dokonce Meloniové v Itálii – jejich tradiční hodnoty se výrazně liší od severoamerických, a to navzdory tomu, že v USA nyní katolíci stále více vytlačují protestanty z vedení.

V Evropě stojí proti sobě dva póly: tradicionalisté, kteří hájí evropské kořeny, a globalisté – sítě Sorosa, Evropská unie, antitrumpisté a antitradicionalisté. Ti druzí jsou hlavními sponzory Zelenského a války proti nám, protože pro ně jsme symbolem tradičních hodnot, kterými pohrdají všude: v Rusku, v Rumunsku, v Americe. V současné době se Evropa stále více rozděluje: eurotradiční nacionalisté se pragmaticky orientují na Trumpa, a kdybychom byli silnější a přesvědčivější ve svých vítězstvích, obrátili by se i k nám – tak tomu bylo před začátkem SVO.

Simion je tradicionalista a jeho vítězství v prvním kole prezidentských voleb v Rumunsku je ranou pro euroglobalisty. Zelenskyj je pro něj loutkou globalistů, stejně jako ISIS pro západní speciální služby – nástrojem, nikoli samostatnou osobností. Simion je proti Zelenskému, proti globalismu a pravděpodobně by byl otevřen konstruktivnímu dialogu s Ruskem. Pokud zvítězí ve druhém kole – a při poctivém sčítání hlasů by měl zvítězit – bude to precedens. Rumunsko, spolu s Maďarskem a Slovenskem, tradičně orientovanými zeměmi, se může stát třetím státem na hranicích s Ukrajinou, řízeným odpůrci liberálního establishmentu. To vážně oslabí pozice Ukrajiny a globalistů. V Polsku také sílí tradicionalistické hnutí – jsme na prahu konzervativní revoluce v Evropě.

Globalisté se brání: AfD prohlásili za extremisty, Le Penovou zavalili absurdními obviněními, aby ji vyřadili ze hry. Ale přes jejich diktaturu se prosazují tradicionalisté. Simion může být zabit, odvolán z voleb, uvězněn – v Evropě je moc globalistů stále velká. Trump podporuje eurotradiční síly, ale jeho vliv na Evropu zatím není absolutní. Globalistické instituce v USA, i když oslabené, se drží kontroly a schvalují jakékoli útoky na tradicionalisty.

Pro nás je to důležité: Rumunsko je významná pravoslavná země. Vítězství Simiona a Georgescu, kteří jdou společně, je signálem, že antiglobalistické síly vítězí nejen v Americe, ale i v Evropě. Je to šance pro nás, ale stále je to Západ, rumunské tradiční hodnoty. Abychom s nimi mohli budovat vztahy, musíme být silní – prosbami a sliby nic nedosáhneme. Simion není náš člověk, ale je nepřítelem našich nepřátel, těch, s nimiž bojujeme na Ukrajině. Stejně jako Orbán nebo Fico pohrdá Zelenským. Jeho vítězství posílí naše pozice, i když není proruský, ale rumunský patriot. Je to další krok k demontáži liberálně-globalistické moci v Evropě, což je pro nás životně důležité. Neutrální Rumunsko je již obrovským přínosem pro naši bezpečnost a strategii v západní Eurasii.

Taťána Ladějeva: Ale pokud dojde k sjednocení Moldavska a Rumunska, bude to pro nás dobré?

Alexander Dugin: Počkejme si. Teď je hlavní udržet situaci, protože globalisté jsou to nejhorší, co existuje. Maia Sandu[3] je opačná strana, je to Soros, je to nepřítel Simiona.

Taťána Ladějeva: K tomuto tématu řeknu jen to, že evropská média již aktivně diskutují o výsledcích prvního kola prezidentských voleb v Rumunsku. Titulky jsou přibližně takové: vítězství krajně pravicového politika může způsobit problémy pro NATO a Evropskou unii a hrozí další destabilizací západních aliancí. Západní rétorika jako obvykle nechápe, jaká hrozba se rýsuje na obzoru. Ale nebudeme se zatím pouštět do hloubky – počkejme, jak se vše vyvine, a pak to okomentujeme.

Nyní k Trumpovi. Připomeňme, že před pár týdny naznačil, že třetí funkční období by nebylo špatné, ale pak upřesnil: „Bylo to špatně pochopeno.“ Nicméně, rozhovory o jeho možném návratu se objevují pravidelně, novináři toto téma rozebírají. Trump sám o svém přání přímo nemluví a nyní dokonce prohlašuje, že o to nijak zvlášť nestojí. Těm, kdo prodávají čepice „Trump 2028“, prý to dělají na vlastní riziko – jeho záměry to neodráží. A teď se zase začalo mluvit o nástupci. Mnozí, včetně politiků, sázejí na Vance jako budoucího prezidenta USA. Objevují se však i konspirační teorie: prý se Vance stane prezidentem, aby pak uvolnil místo Trumpovi, který znovu povede zemi. Co si o tom myslíte? Kde je v těchto spekulacích pravda?

Alexander Dugin: Zde je zásadní moment: trumpisté nemohou prohrát volby v roce 2028. Pokud se k moci vrátí demokraté, bude to znamenat jejich konec. V Americe dnes probíhá občanská ideologická válka. Nejde jen o soupeření dvou stran s různými nuancemi, jako tomu bylo dříve, ale o boj dvou světových názorů. Na jedné straně jsou trumpisté, zastánci tradičních hodnot, na druhé straně demokraté, jejich protivníci.

Ideologický konflikt v USA je v plném proudu. Vzpomeňte si na volby v roce 2020: dodnes není jasné, kdo zvítězil – odhalilo se mnoho případů falšování. Trumpisté, kteří se dostali k moci, se chovají, jako by se hodlali udržet dlouho. Provádějí ideologické reformy, ruší ministerstva a organizace globalistů, které sloužily Deep State. Jedná se o konzervativní revoluci, která se nemůže omezit na čtyři roky. Pokud trumpisté přenechají moc demokratům, čeká je zúčtování. Tentokrát je zničí, aby po trumpismu nezůstala ani stopa. Proto jsou volby v roce 2028 otázkou života a smrti.

Trumpisté stojí před volbou: vítězství nebo smrt. Musí si udržet moc v roce 2028 – ať už s Trumpem na třetí funkční období, s Vancem, nebo prostřednictvím anexí Kanady či Grónska, aby mohli vyhlásit nový stát a začít počítat znovu. Trump musí prodloužit současný kurz na neurčito a během této doby zničit demokraty a globalisty jako ve válce, aby se nikdy nemohli vrátit k moci.

Je to revoluce a Trump podle mého názoru začíná ztrácet tempo. Reformy se zadrhávají, jde na kompromisy, ale ve skutečnosti naráží na globální odpor – jak v USA, tak i mimo ně. Nyní je celý svět proti Trumpovi. Jeho jedinými spojenci by mohly být Rusko, Čína a Indie, ale po dohodě se Zelenským se stal naším nepřítelem. Trump je náš protivník, a to nás zbavuje šance na spolupráci. Číně vyhlásil obchodní válku, Indie je zatím spojencem, ale i tam se schyluje ke konfliktu v Kašmíru.

Trumpova pozice je nejistá: vyzval zlo, ale nevytvořil koalici s těmi, kteří by ho mohli podpořit. Jeho rozhodnutí jsou unáhlená a spontánní, ale on potřebuje udržet trumpismus u moci i po roce 2028 – ať už s ním samotným, nebo s Vancem. Před námi jsou volby do Kongresu, které budou složité. Trumpovy reformy již zasáhly pohodlí běžných Američanů. Pro Trumpa nyní nastává obtížné období, jakási temná hodina. Musí myslet na rok 2028, ale připojení Kanady nebo Grónska není tak jednoduchý úkol, jak se zdá. Stejně jako vojenská operace v Mexiku proti narkokartelům – k tomu je třeba přesvědčit mexického prezidenta a světové společenství.

Trump má problémy. Prodloužení trumpismu po rok 2028 je otázkou přežití a je třeba ji řešit hned. Ale podle mého názoru mu chybí strategická hloubka. Kdyby Trump jednal strategicky: vystoupil z války s Ruskem, normalizoval vztahy s Čínou, vyhnul se konfliktu na Blízkém východě, rozpustil NATO – jak slíbil. Jenže jeho příznivci se ptají: kde to všechno je? Kde je mír, kde je odhalení globalistů, kde je Epsteinův seznam? Teď jsou skeptičtí i oni. Trump se musí vzchopit a začít se věnovat konstruktivní politice – už udělal dost chyb.

Konstantin Vasiljev – Boží muka, 1971