Obsah:
  1. Odpor vůči americké říši 16. 9. 2025
  2. Fundamentalismus a válečnictví 19. 9. 2025
  3. Konkurující si vžité teologie 23. 9. 2025

Pátá úvaha z první série Resistance to the American Empire vyšla na webu Teda Grimsruda „Thinking Pacifism“ dne 16. 9. 2025.

ted-grimsrud-p1-5

Odpor vůči americké říši

Když se Spojené státy po druhé světové válce vydaly cestou za světovou nadvládou, snaha jejich vůdců o „úplnou dominanci“ se nesetkala s plnou podporou Američanů. Opozice proti nově expanzivnímu americkému militarismu však vzbudila jen malou pozornost médií. Málokdy ovlivnila tvůrce politiky. Jako mladý člověk žijící ve svém nepatrném koutě světa jsem o odpůrcích války nic nevěděl. Pro příběh, který vyprávím v této sérii příspěvků, bychom však měli vzít na vědomí malé skupinky odpůrců – jednak proto, abychom ukázali, že americký militarismus nebyl jednomyslný (lidé s ním nesouhlasili), a jednak proto, abychom uznali, že mírové úsilí, které formovalo mé přesvědčení od poloviny 70. let, mělo významné předchůdce.

Hlasy proti válce

Na konci 30. let se mnoho lidí vyslovilo proti vstupu USA do války. Kongres, který nepodpořil návrh prezidenta na vyhlášení války, v roce 1940 schválil zákon o branné povinnosti, ale jen těsnou většinou. Velké protiválečné hnutí vzniklo jak na pravici (hnutí „America First“ tradičního amerického izolacionismu), tak na levici (populární protiválečné hnutí, které vzniklo na počátku 30. let po rozčarování z první světové války). Tento odpor proti válce však téměř okamžitě zmizel po útoku Japonců na Pearl Harbor 7. prosince 1941.
Po japonském útoku se konzervativci z hnutí „America First“ rychle přidali k tomu, co bylo široce vnímáno jako válka v zájmu národní obrany.

Během jednání v Kongresu o návrhu zákona se zástupcům různých mírových církví (vedených kvakery [1]) podařilo prosadit alternativní službu pro osoby odmítající vojenskou službu z důvodu svědomí.

S popularitou války a proválečnou propagandou vlády však pouze nepatrná část branců zvolila možnost CO (odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí [2]). Většina z 12 000 branců, kteří vykonávali alternativní službu, byli tradiční, spíše apolitičtí pacifisté. Pouze několik tisíc z nich bylo politicky proti válečnému úsilí.

Kromě legálních odpůrců války z důvodu svědomí bylo asi 6 000 odpůrců války uvězněno jako odpůrci branné povinnosti – i když velká většina z nich byli svědkové Jehovovi [3], jejichž odmítnutí spolupracovat s brannou povinností souviselo s tím, že jim vláda odmítla udělit výjimku z důvodu duchovní služby, a ne s jejich politickým odporem vůči válečnému úsilí.

Z malé hrstky odpůrců vojenské služby (Conscientious objection / odmítači války), které můžeme považovat za protiválečně orientované, vzešli významní vůdci odporu, jenž se projevilo v následujících letech. Uvěznění odpůrci vojenské služby, jako Dave Dellinger a Bayard Rustin, rozvinuli své myšlenky o odporu proti válce a nenásilné sociální změně během válečných let strávených ve vězení a poté se stali významnými vůdci mírového hnutí.
Zkušenosti mnoha CO během války měly také významný formativní vliv. Například četní menonitští CO formovali vzdělávací, servisní a protiválečné úsilí mezi menonity a v širší společnosti v poválečných letech. Menonitský pacifismus se více snažil ovlivnit širší svět směrem k mírovému urovnání.

Nenásilný boj za občanská práva

Z protiválečných aktivistů vzešlo významné hnutí za sociální změnu – hnutí za občanská práva.
Vstup USA do druhé světové války, odůvodněný ideály jako jsou Čtyři svobody, obsahoval silnou dávku ironie. Prohlášené americké ideály pro vstup do války existovaly vedle virulentního rasismu, který formoval život v celé zemi a porušoval tytéž ideály. Neúspěch občanské války v polovině 19. století přinést černochům skutečnou svobodu podnítil sociální hnutí zaměřená na překonání amerického rasismu, ale tato hnutí měla po mnoho let jen omezený úspěch.

Během druhé světové války se od černochů odvedených do armády očekávalo, že budou bojovat, ale rasismus omezoval jejich možnosti postupu a vedl k mnoha případům diskriminace a násilí. Černoši riskovali své životy za zemi, která je i nadále považovala za občany druhé kategorie. Většina vojáků se po návratu do společnosti setkala s nevlídným zacházením.

Z této nespokojenosti vzniklo rozsáhlé hnutí za občanská práva, v němž pacifisté hráli důležitou vedoucí roli. Pacifistická organizace Fellowship of Reconciliation (Společenství smíření) najala na počátku 40. let dva odpůrce války z druhé světové války, Bayarda Rustina a Jamese Farmera, aby pomohli vést vznikající hnutí, a založila Congress for Racial Equality – CORE (Kongres za rasovou rovnost), důležité centrum pro nenásilné přímé akce za rasovou spravedlnost. CORE a další skupiny kladly důraz na výcvik v nenásilných technikách. V roce 1955 vedl v Montgomery v Alabamě organizovaný bojkot autobusové dopravy k ukončení segregace ve městě a ukázal potenciál nenásilné akce. Bojkot vedl mladý pastor z Montgomery, Martin Luther King Jr., který se stal národním mluvčím hnutí.
Nenásilí se stalo ústřední součástí jeho poselství a širšího poselství hnutí za občanská práva. King přizval metodistického pastora Jamese Lawsona, aby vedl klíčové kroky v praxi nenásilných přímých akcí.

Lawson odjel do Nashvillu, aby zorganizoval integraci. Jeho kampaň pečlivě vyškolila desítky aktivistů pro sérii sit-in protestů [4] zaměřených na integraci centra Nashvillu. Jejich důsledné odhodlání k nenásilí i tváří v tvář zatýkání a fyzickým útokům vedlo k úspěchu.
Kampaň si získala celonárodní pozornost a díky sebekázni aktivistů získala širokou podporu – a dosáhla velkého pokroku v boji proti segregaci v Nashvillu.

Aktivisté amerického hnutí za občanská práva v desetiletí mezi akcí Rosy Parksové v Montgomery v roce 1955, která odstartovala bojkot autobusů, a přijetím federálního zákona o volebním právu v roce 1965 se zavázali k nenásilí. V době Kingovy vraždy v roce 1968 však hnutí za občanská práva jako projev transformativní nenásilnosti ztratilo svou dynamiku. Jeho program zůstal do značné míry nenaplněn – svědčí o tom dnešní rozdíly v bohatství mezi bílými a černochy v USA, stejně jako vývoj amerického trestního soudnictví, které se stalo mocným nástrojem zbavování práv širokých vrstev afroamerické komunity. Úspěchy hnutí však zůstávají nanejvýš důležité a jsou výsledkem nenásilného aktivismu, který ztělesňovala nesmírně kreativní a oddaná generace aktivistů.

Odpor proti jaderným zbraním

V roce 1954 začala nejistota ohledně rozvoje jaderných zbraní dosahovat kritické míry, která vedla k významnému odporu. Vývoj vodíkové bomby – mnohem silnější než bomba svržená na Hirošimu – tyto obavy ještě zesílil.
Kritici atomové bomby, hluboce znepokojení tímto vývojem, zesílili volání po jaderném odzbrojení a oslovovali stále širší vrstvy veřejnosti. Po zbytek 50. let se protijaderné hnutí neustále rozrůstalo. Na mnoha místech po celém světě zorganizovali protijaderní aktivisté jedny z největších protestů, jaké kdy jejich země zažily.

Přes všechny úspěchy, kterých hnutí dosáhlo, rozhodně nesplnilo své cíle. Aktivisté získali podporu pro jednoduchý požadavek: zákaz atomové bomby. Rozhodující elity v jaderných mocnostech dobře chápaly, že prosazení takového přímočarého řešení by vyžadovalo zásadní změny v politice národní bezpečnosti. Tyto elity do jisté míry reagovaly na nálady veřejnosti ve prospěch odzbrojení, ale také usilovně a vcelku úspěšně pracovaly na minimalizaci skutečných změn.
Hlavní úspěch mírového hnutí lze vidět především v tom, že se situace nezhoršila více, než se skutečně zhoršila.

Proti válce ve Vietnamu

Jak se na počátku 60. let 20. století hnutí proti jaderným zbraním vytrácelo, postupně se do popředí dostávalo rozšiřování amerických válečných operací ve Vietnamu. Stejně jako hnutí proti jaderným zbraním, ani protiválečné hnutí nedosáhlo svých hlavních cílů. Přesto však dokázalo splnit obrovský úkol tváří v tvář neústupnému státu odhodlanému k rozšíření militarismu: pomohlo zabránit nejhoršímu scénáři.

Organizovaný odpor proti válce ve Vietnamu začal na počátku 60. let 20. století díky pacifistickým organizacím, jako byly Fellowship of Reconciliation, Catholic Worker, War Resisters League a American Friends Service Committee. Postupem času se odpor proti válce značně rozšířil a v mnoha ohledech se odchýlil od svých pacifistických kořenů. V polovině 70. let se americké válečné úsilí stalo neudržitelným a prezident Gerald Ford nedokázal překonat neochotu Kongresu pokračovat ve financování války. V této době se protiválečné hnutí zmenšilo hlavně na aktivisty spojené se skupinami, které tvořily původní hnutí z počátku 60. let.

Když americká vojenská účast ve Vietnamu poprvé upoutala pozornost mírových aktivistů, kritika se soustředila na několik problémů: nemorálnost americké vojenské intervence, která používala taktiku „“spálené země“, pravděpodobnost ohrožení regionální a globální politické stability namísto jejího posílení a to, že potlačování nesouhlasu s touto válkou bude mít katastrofální důsledky pro americkou demokracii.

Během vietnamské války posílali přátelé a menonité do Vietnamu mladé lidi, často civilní službu vykonávající osoby, aby se zapojili do humanitární a rozvojové práce. Tito účastníci v terénu poskytovali přímé svědectví o devastujících důsledcích války. Hnutí odporu proti branné povinnosti dovedlo systém selektivní služby až k bodu kolapsu, což vedlo Nixonovu administrativu k ukončení branné povinnosti v roce 1972. I po hanebné rezignaci prezidenta Nixona v důsledku jeho nelegálních snah o oslabení protiválečného hnutí mohla podpora války ze strany federální vlády pokračovat donekonečna, kdyby Kongres nakonec nezastavil financování – hlavně díky vlivu protiválečného hnutí.

A přesto americký militarismus přežil toto období téměř beze změny, připravený k oživení v 80. letech s militarismem Ronalda Reagana.
Udržení válečné dynamiky i tváří v tvář tak velkému neúspěchu, jakým byl Vietnam, svědčí o transformaci, kterou přineslo vytvoření a udržení amerického státu zaměřeného na národní bezpečnost. Klíčovým prvkem příběhu o odporu proti válce ve Vietnamu možná není ani tak neúčinnost hnutí, jako spíše neústupnost americké federální vlády.

Pohled z Elktonu v Oregonu

Na podzim 1968 jsem nastoupil na střední školu. Ve srovnání se svými vrstevníky z naší venkovské komunity jsem věnoval pozornost širšímu světu. Moje znalosti však pocházely hlavně ze sledování televizních zpráv, čtení místních novin a zpravodajských časopisů. Moje povědomí o antijaderném aktivismu, hnutí za občanská práva a hnutí proti válce ve Vietnamu bylo povrchní a převážně negativní. Cítil jsem se znepokojen nebezpečím jaderných zbraní, dědictvím rasismu a zkázou ve Vietnamu. Ale nekriticky jsem přijímal americké mýty. Abych začal zpochybňovat svou zakořeněnou teologii nekritického nacionalismu, bylo zapotřebí mnohem více než mé povrchní povědomí z roku 1968. Můj proces zpochybňování začal až poté, co jsem v roce 1972 opustil domov a odešel na vysokou školu.

I když jsem znal několik lidí, kteří byli jako vojáci ve Vietnamu (včetně mého švagra), slyšel jsem jen málo příběhů z první ruky a měl jsem jen malou představu o tom, jaké to bylo bojovat. Neměl jsem kontakt s nikým, kdo by byl proti válce. I když jsem čelil reálné možnosti, že budu povolán a poslán do války, zůstal jsem v stavu spokojeného nevědomí. Dnes bych řekl, že mě moje zakořeněná teologie a její velmi optimistický pohled na USA ukolébaly do sebeuspokojení. Věřil jsem, že naše země vždycky dělá správné věci. Bez otázek bych to přijal jako příležitost k čestné službě, kdyby mě požádali, abych vstoupil do armády. To bylo vše, co jsem potřeboval vědět. V následujících letech se moje vnímání změnilo, ale trvalo to nějakou dobu (a abych tak řekl, vyhnul jsem se kulce, když skončila branná povinnost).


[1]

QuakersČesky / Kvakeři jsou lidé, kteří patří k Náboženské společnosti Přátel, historicky protestantské křesťanské skupině církví. Členové se navzájem oslovují jako „přátelé“ podle Jana 15:14 v Bibli. Původně je ostatní nazývali kvakery, protože zakladatel hnutí, George Fox, řekl soudci, aby „se třásl před Boží autoritou“ / „quake before the authority of God“.

[2]

Conscientious objectionČesky / Odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí

[3]

[4]

Sit-inČesky nebo sit-down je forma přímé akce, při které jedna nebo více osob obsadí určitý prostor za účelem protestu, často s cílem prosadit politické, sociální nebo ekonomické změny. Protestující se shromáždí na viditelném místě nebo v budově a odmítají se pohnout, dokud nebudou splněny jejich požadavky. Tyto často jasně viditelné demonstrace mají za cíl šířit povědomí mezi veřejností nebo narušit činnost organizace, proti které protestují. Sit-iny v jídelnách byly nenásilnou formou protestu proti segregaci během hnutí za občanská práva a často vyvolávaly provokace a násilí ze strany těch, kteří nesouhlasili s jejich poselstvím.

Zpět na obsah


Šestá úvaha z první série Fundamentalism and warism vyšla na webu Teda Grimsruda „Thinking Pacifism“ dne 19. 9. 2025.

ted-grimsrud-p1-6

Fundamentalismus a válečnictví

Spojení mezi americkým křesťanstvím a připravováním se na války a bojem ve válkách má dlouhou tradici. V tomto příspěvku popíšu svou poněkud neobvyklou cestu, kterou jsem při zkoumání tohoto spojení prošel. Vyrůstal jsem na konci 50. a v 60. letech a o širším světě jsem věděl jen málo. Sociální a politické proudy, které jsem popsal v předchozích příspěvcích, jistě formovaly obecné vnímání světa, ve kterém jsem vyrůstal. Jejich vliv na mě však byl nanejvýš nepřímý. Klíčovým faktorem se pro mě časem ukázala být náboženská víra. Bylo to překvapivé, protože moje rodina se náboženstvím příliš nezabývala a moje rodná obec byla považována za převážně nenáboženskou. Přesto…

Na okraji křesťanství

Vyrůstal jsem na okraji křesťanství. V našem malém rodném městě Elkton v Oregonu chodila moje rodina do nevelkého metodistického sboru, dokud mi nebylo osm let a sbor nezavřel své brány. V té době bylo v našem městě pouze jedno další náboženské společenství, komunitní kostel. Po zavření metodistického kostela jsme většinu týdnů chodili do nedělní školy v tomto kostele.

Jako dítě jsem byl ve svých náboženských představách odkázán sám na sebe. Byl jsem velmi zvědavý a s přáteli jsem mluvil o náboženství, i když nevím, proč mě to tak zajímalo. Nevzpomínám si, že by mě na návštěvách kostela něco zvlášť zaujalo. Rodiče mě k přemýšlení o těchto věcech nevybízeli. Myslím, že jsem měl přirozenou zvědavost ohledně smyslu života a náboženského rozměru. Můj zájem o Boha a velké otázky se s přibývajícím věkem prohluboval. Když jsem vstoupil do puberty, měl jsem sebevědomý pohled na svět a byl jsem nakloněn závěru, že Bůh neexistuje. Byla to však otevřená otázka, která mě velmi zajímala.

První krok jsem udělal na jaře ve druhém ročníku střední školy. Můj přítel zemřel na rakovinu, když mu bylo něco přes dvacet. Jeho smrt zasáhla celou místní komunitu. Během jeho pohřbu jsem poprvé pocítil silnou přítomnost Boha. Od té doby jsem se již nepovažoval za ateistu. Asi o rok později jsem začal trávit čas s o něco starším přítelem, který se aktivně zapojil do baptistické kongregace, která nedávno vznikla v našem městě. Můj přítel mě jemně zapojil do rozhovorů o víře. Předával mi hlavně obecné poselství o Boží lásce a jednoduchém procesu, jak dosáhnout spasení.
Tento proces spočíval hlavně v tom, že hledající se modlil k Bohu s prosbou o odpuštění svých hříchů a vyjádřil touhu věřit v Ježíše Krista jako spasitele, jehož smrt na kříži otevřela cestu k Božímu odpuštění. Jednoho večera v červnu 1971 jsem se konečně modlil tak, jak mi to můj přítel popsal. Prožil jsem to jako okamžik skutečné změny.

Ponořen do baptistické víry

Začal jsem chodit do kostela se svým přítelem. Pastor hrál v mém poznávání baptistické [1] teologie důležitější roli než můj přítel. Poslouchal jsem jeho kázání a mluvil s ním. Četl jsem knihy, které mi doporučil, a poslouchal nahrané přednášky jeho učitelů. Své přesvědčení jsem založil na těchto základech. Pamatuji si čtyři klíčové myšlenky: (1) Jsme v zásadě hříšníci, odcizení všemocnému, trestajícímu Bohu. (2) Náš svět se bouří proti Bohu, který jej spravedlivě odsuzuje ke zničení. Tomuto soudu můžeme uniknout, když věříme v Ježíše jako svého spasitele. (3) Konečný Boží soud přijde v okamžiku, kdy se Ježíš vrátí. Pouze ti, kdo věří v Ježíše, budou před tímto soudem v bezpečí. (4) Jako křesťané máme za úkol evangelizovat, využít každou příležitost, abychom co nejvíce lidem řekli o tomto přicházejícím soudu a o jediné Boží cestě ke spáse.

Tento teologický souhrn kladl do popředí víru v Ježíšovu smrt na kříži jako oběť za naše hříchy. Bůh chtěl, abychom byli spaseni, ale ne, dokud jsme neprojevili lítost. Boží svatost by to nedovolila.
Bůh požadoval zaplacení ceny za naše hříchy. Jedinou adekvátní platbou byla Ježíšova smrt jako oběť Bohu. Nikdo tyto body ve skutečnosti nevysvětlil. Prostě vytvořili jakýsi celek, který jsme přijali na základě víry. Nedokázali jsme vysvětlit, jak tento proces fungoval. V jádru tohoto pojetí křesťanství nacházíme tvrdost – Boží negativní dispozice, jistotu soudu a trestu a nutnost nejvyššího násilí proti nevinnému Ježíši, aby se věci napravily.
Ačkoli byla tato teologie zasazena do kontextu Boží lásky, pro mnoho lidí (včetně mě) měla ve skutečnosti za následek mnoho strachu a nejistoty. Jak můžeme být v bezpečí a jistotě s tak soudícím a trestajícím Bohem?

Tato teologie zapadala do víry naší kultury v mýtus o spasitelském násilí – aby se vyřešily problémy a dosáhlo se bezpečnosti, je nutné páchat násilné činy. Takový mýtus sloužil jako podpora války. Potřeba spasitelského násilí má svůj původ v Bohu a odráží to, jak Bůh působí ve světě. Tato teologie dobře zapadala do představy o válčícím státě jako zástupci Božího soudu ve světě – zejména o našem americkém státě, který Bůh tak jasně potvrdil.

Poselství v mé kongregaci neměla ten smysl, že Ježíš ztělesňoval cestu míru na zemi. Nenaučili jsme se, že Ježíšovi následovníci ve světě by měli být zastánci míru. Znali jsme Ježíše jako našeho osobního spasitele, který především žil dokonalý život, aby mohl být adekvátní obětí. Jako takový nám umožnil jít do nebe. To bylo nejdůležitější. Nečekali jsme, že jeho poselství bude vodítkem pro to, jak přemýšlet o válce a míru v našem současném životě.

Necítili jsme žádné napětí mezi Ježíšovým poselstvím a poselstvím, které nám předávala naše země o nutnosti a dokonce i dobrotě válek naší země. Církev poskytovala silné potvrzení Božího souhlasu s našimi válkami a naší potřebou tyto války podporovat – konkrétně v té době válku ve Vietnamu. Smíchané s tímto válečnickým patriotismem jsem neustále slýchával narážky na brzy přicházející bitvu Armageddonu, kde Antikrist podpoří současné nepřátele Ameriky.

Dozvěděl jsem se, že senátor za Oregon Mark Hatfield, známý jako otevřený odpůrce války ve Vietnamu, se hlásil ke křesťanství – a to nejen ke křesťanství, ale k baptismu. Tento objev mnou otřásl a jakmile to bylo možné, promluvil jsem o tom s pastorem. Jak může být Hatfield opravdovým křesťanem, když je proti této válce? Také jsem o tom přemýšlel, řekl pastor.
I když jsme nemohli s jistotou říci, že Hatfield není křesťan, měli jsme o tom pochybnosti.

Můj nacionalismus s bianko šekem dával výhodu pochybnosti ve prospěch amerických válek. Jako produkt zakořeněné teologie tento názor nebral v úvahu argumenty protiválečných aktivistů a neověřoval je důkazy týkajícími se amerického válečnictví. Blaný šek nemá s důkazy moc společného, ale roste, protože pomáhá jeho věřícím vyhnout se zvažování důkazů. Místo abych přemýšlel o tom, co říkali protiváleční aktivisté, jsem je odmítl na základě toho, jak vypadali, jakým tónem mluvili a – hlavně – na základě mého předpokladu, že nemohou mít pravdu.

Fundamentalismus a válčení

Fundamentalističtí křesťané jsou již dlouho silnými zastánci amerického válčení. Některá z nejsilnějších podpor Konfederace [2] v období před občanskou válkou v polovině 19. století a během ní pocházela od konzervativních křesťanů. Termín „fundamentalista“ se začal používat až na přelomu 20. století, ale můžeme vysledovat přímou linii od křesťanů Konfederace v 19. století k mnoha pozdějším fundamentalistům. Dědictví občanské války v bývalé Konfederaci zahrnovalo pokračování silného militarismu, který charakterizoval Jih od koloniálních dob. Tento militarismus byl úzce spjat s křesťanskými vírami a praktikami. Moje baptistická kongregace neměla žádné zjevné spojení s Jihem. Ale její denominace [3] měla hluboké kořeny v jižní kultuře. Vznikla v Texasu, měla svou biblickou školu v jižním Missouri a její nejznámější pastor a kostel byli ve Virginii (Jerry Falwell).

Moje okolí mě natolik ovlivnilo směrem k válce, že mě neodradilo, jak mě v kostele tlačili k tomu, abych byl proválečný. Můj mírný sklon k mírumilovné citlivosti v životě ustoupil, když jsem se stal křesťanem.
Moje nově nalezená víra mě učinila více válečnickým. Moje ochota nechat se odvodit vyplývala z teologie, která byla zakořeněna v mých raných letech. Ale křesťanství, do kterého jsem se ponořil, mě učinilo ochotnějším jít.

Věřil jsem tomu, co mi říkala církev, že věrní křesťané by měli podporovat válku a vlastenectví. Možná jsem měl sklon zpochybňovat válku ve Vietnamu a militarismus, ale tyto sklony jsem po dlouhou dobu potlačoval.
Navíc jsem prostě neznal nikoho, kdo by nesouhlasil s tím, co mě učili v církvi. Když tedy po mých 18. narozeninách nastal čas registrace k odvodu, udělal jsem to s hrdostí. Při registraci jsem očekával, že možná skončím ve Vietnamu. Ta představa se mi moc nelíbila, ale přijal jsem tu možnost. Necítil jsem žádnou touhu být vojákem, ale neměl jsem žádné pochybnosti o tom, že pokud budu odveden, tak to udělám.

Další krok: Odchod na vysokou školu

Každý očekával, že po dokončení střední školy opustím domov a půjdu na vysokou školu. Následoval jsem příklad svých tří starších sester a nastoupil na Oregon College of Education (OCE) v Monmouthu. Pro mě to bylo podobné jako studium na komunitní vysoké škole. Měl jsem v úmyslu absolvovat obecné předměty a první dva roky si vyzkoušet, jaké to je studovat na vysoké škole. Poté jsem chtěl přestoupit na mnohem větší univerzitu, kde bych studoval žurnalistiku.

Studenti pocházeli převážně z malých měst z celého státu Oregon – byli to lidé velmi podobní mně. Moji nejlepší přátelé byli ti, s nimiž jsem hrál basketbal, mluvil o sportu a sledoval zápasy. Pod příjemnou povrchní vrstvou sportování a trávení času s novými přáteli jsem však uvnitř trochu zápolil. Bylo pro mě těžké být křesťanem v takovém prostředí. OCE odráželo obecné prostředí v Oregonu, které nebylo orientované na církev.Nepomáhalo mi, že jsem křesťanství vnímal hlavně jako osobní spasení a evangelizaci. Neviděl jsem v něm souvislost s mým intelektem. Křesťanství, které jsem přijal, nezasahovalo do některých nejdůležitějších oblastí mého života. Nemělo moc co říct k novému světu intelektuálních snah, do kterého jsem vstoupil, když jsem začal studovat na vysoké škole. Cítil jsem se nepříjemně s hlavním úkolem, který mi byl jako křesťanovi svěřen, a to osobně evangelizovat lidi, kteří o to zjevně neměli zájem. Křesťanství jsem považoval za důležité v mém životě, ale ve skutečnosti mělo málo co přispět k hlavnímu zaměření mého života na příští čtyři roky, tedy dokončení vysokoškolského vzdělání. Cítil jsem se tedy rozpačitě.

Na konci druhého ročníku vysoké školy jsem byl stále skleslý, protože jsem neměl pocit, že jsem tak věrným křesťanem, jak bych měl být. Rád jsem trávil čas s přáteli. Moje odhodlání žít v čistotě mi bránilo v některých typických radostech nových vysokoškolských studentů. V akademické oblasti jsem se většinou držel při zemi. Navštěvoval jsem předměty potřebné pro můj studijní obor. Většina z nich se mi líbila, ale cítil jsem se dost neorientovaný. Nic z mé křesťanské víry, jakkoli pro mě byla důležitá, mi nenabízelo žádný směr, co bych měl studovat.

Ve druhém ročníku vysoké školy se staly dvě věci, které měly vliv na mé budoucí uvažování o válce a míru. Za prvé, Nixonova administrativa se rozhodla ukončit brannou povinnost. Byl jsem zaregistrován a dokonce mi bylo přiděleno číslo v loterii, které by rozhodlo o tom, zda budu skutečně povolán do armády. Byl jsem poněkud nervózní a když to celé skončilo, pocítil jsem úlevu. Vzhledem k mé tehdejší ochotě jít do armády si dnes myslím, že ukončení branné povinnosti mi umožnilo vyhnout se kulce, jak se říká. Toto setkání s možnou vojenskou službou mělo na mě dlouhodobý vliv, o kterém budu psát v dalších příspěvcích. Za druhé, setkal jsem se s veterány, kteří se vrátili z války. Právě tito veteráni, z nichž mnozí byli traumatizovaní a odcizení, mi poskytli pohled na zážitky z války, o kterých jsem předtím nevěděl. Toto nové poznání bylo pravděpodobně první velkou výzvou pro mou zakořeněnou teologii nacionalismu s bianko šekem. Velmi mě to zasáhlo.


[1]BaptismČesky – Křest (řecky: βάπτισμα, romanizováno: váptisma, doslova „ponoření, namočení do vody“) je křesťanský obřad zasvěcení, při kterém se téměř vždy používá voda. Může být proveden pokropením nebo poléváním vody na hlavu, nebo ponořením do vody, buď částečným, nebo úplným, tradičně třikrát, jednou za každou osobu Trojice. Synoptická evangelia vyprávějí, že Jan Křtitel pokřtil Ježíše. Křest je ve většině církví považován za svátost a v jiných za obřad. Křest podle trojjediné formule, který se provádí ve většině hlavních křesťanských denominací, je považován za základ křesťanského ekumenismu, konceptu jednoty mezi křesťany. Křest se také nazývá křtění, ačkoli tento termín se obvykle používá pro křest kojenců. V některých křesťanských denominacích, jako jsou katolické církve, východní pravoslavné církve, orientální pravoslavné církve, asyrská církev východu a luteránské církve, je křest bránou k členství v církvi, přičemž kandidáti skládají křestní sliby. Od slova Baptism pochází také jméno baptistických církví a denominací.
[2] KonfederaceČesky … Konfederační státy Ameriky / Confederate States of America (CSA), také známé jako Konfederační státy (C.S.), Konfederace nebo Jih, byly neuznanou odtrženou formací v jižních Spojených státech v letech 1861 až 1865. Konfederace se skládala se z jedenácti amerických států, které vyhlásily odtržení: Jižní Karolína, Mississippi, Florida, Alabama, Georgia, Louisiana, Texas, Virginie, Arkansas, Tennessee a Severní Karolína. Tyto státy bojovaly proti severním státům U.S.A. během americké občanské války (státy Unie).
[3]Denominace … Velká skupina náboženských společenství, sjednocená společnou vírou a jménem, obvykle organizovaná v rámci jedné administrativní a právní hierarchie. Viz Seznam křesťanských denominací.Česky

Zpět na obsah


Sedmá úvaha z první série Competing embedded theologies vyšla na webu Teda Grimsruda „Thinking Pacifism“ dne 23. 9. 2025.

ted-grimsrud-p1-7

Konkurující si vžité teologie

V těchto příspěvcích se zabývám otázkou, proč tolik Američanů, včetně mnoha křesťanů, má tak nekritický postoj k násilnému chování našeho státu. Nekritické přijetí hluboce zakořeněného militarismu je v rozporu s mírovými hodnotami, které většina Američanů a téměř všichni křesťané považují za své. Jak je to možné? Abych odpověděl na tuto otázku, zamýšlím se nad svým vlastním životem, zejména nad svým přerodem z amerického vlastence na protiválečného pacifistu.
Zaměřil jsem se na to, co nazývám „vestavěnou / zakotvenou teologií“ nekritického přijetí, ve které jsem vyrůstal. Jak jsem však rostl, vstřebal jsem také jiný druh zabudované teologie, který mi umožnil přechod k pacifismu. Tato odlišná zabudovaná teologie hrála v evoluci mých přesvědčení ještě rozhodující roli než vlastenecká zabudovaná teologie.
Zatímco vlasteneckou zakořeněnou teologii je pro mě obtížné jasně pojmenovat, tento jiný druh zakotvené teologie je pro mě ještě obtížnější vyjádřit. Pokusím se o to v tomto příspěvku.

Hledání smyslu soudržnosti

Když jsem se stal křesťanem, snažil jsem se najít smysl života. Křesťanství, které jsem zpočátku přijal, mi nabídlo soudržný pohled na svět, ale nakonec bylo v rozporu s tím, co jsem skutečně hledal. Trvalo mi několik let, než jsem na to přišel. I když jsem si uvědomil, že potřebuji jiný druh křesťanství, stále jsem potřeboval více času, abych dal všechny kousky dohromady. Katalyzátorem této změny se stala záležitost války a míru. To, že jsem tuto změnu mohl provést, a to rychle a bez traumatu, však souviselo hlavně s obecným směřováním k životu, které mi poskytla to, co nazývám svou rodinnou zakotvenou teologií (odlišnou od společenské zakotvené teologie, o které jsem hovořil v předchozích příspěvcích).

Moje nová orientace se zcela odlišila od mé staré a časem se k ní postavila nepřátelsky. Způsob, jakým k této změně došlo – a její trvalá životaschopnost pro mě – mi dává věřit, že mi vlastně nikdy tolik nezáleželo na jistotě, kterou nabízí fundamentalistické křesťanství. Spíše jsem hledal soudržnost, kterou nabízí pouze přijetí naší základní lidské propojenosti a zaměření na lásku. Jen mi chvíli trvalo, než jsem na to přišel.

Vyrůstal jsem v USA v 50. a 60. letech a zažil jsem všudypřítomnou zakořeněnou teologii nekritického nacionalismu. Když však během války ve Vietnamu došlo k turbulencím, ochotně jsem ji vyměnil.
Na její místo nastoupilo něco zásadnějšího pro způsob života ve světě, což jsem získal od své rodiny. Tato odlišná zakořeněná teologie, revidovaná a aplikovaná na základě mých nových poznatků a zkušeností, mi ve skutečnosti poskytla ten druh soudržnosti, který jsem hledal.

„Mysli sám za sebe”

V tomto příspěvku se chci zamyslet nad „jiným druhem zakořeněné teologie“, která formovala můj život. Tato odlišná teologie se lišila od toho, co jsem přijímal od okolní společnosti o tom, co je v životě nejdůležitější a co dává smysl a pocit bezpečí. Jádrem této „rodinné zakořeněné teologie“ bylo potvrzení mé hodnoty a mé schopnosti řídit svůj vlastní život.

Moji rodiče mě povzbuzovali, abych myslel sám za sebe. Respektovali moje rozhodnutí o tom, čeho si vážím. Rodiče mi nedávali často rady ani mě nenutili dělat to, co chtěli oni. Nikdo mě vlastně nepovzbuzoval, abych četl a zajímal se o velké myšlenky, filozofii a teologii. Ale měli jsme doma knihy a všichni v rodině pravidelně četli. Nevím, odkud se vzal můj zájem o teologii, protože nikoho jiného to nezajímalo. Svobodně jsem následoval své vlastní zájmy. Nikdy jsem se necítil omezený ani úzkostlivý ohledně toho, co jsem si myslel, říkal, četl nebo poslouchal.

Rodiče mi dali prostor, abych se „“poučil z cenných lekcí“, když jsem se choval nezodpovědně. Například jednou jsem strávil příliš mnoho času na slunci den před baseballovým zápasem, hrál jsem hrozně a prohráli jsme. Jindy jsem zmeškal pojízdnou knihovnu, která přijížděla do naší odlehlé vesnice každé tři týdny, protože jsem nedával pozor na čas. Tyhle různé „lekce“ jsme s humorem sledovali.

Nepamatuji si, že by mi někdo otevřeně říkal, abych myslel sám za sebe, ale zdálo se mi to přirozené. Vždy jsem se mohl svobodně nesouhlasit s nimi nebo s jinými autoritami. Obecně jsem se choval uctivě k lidem v autoritativních pozicích, ale nikdy jsem necítil neochotu nesouhlasit. Na začátku druhé třídy se mě moje nová učitelka zeptala, jestli chci, aby mi říkali „Teddy“ nebo „Ted“. Nikdy předtím jsem si nepředstavoval, že bych mohl být „Ted“, ale líbilo se mi, jak to zní. Zdálo se mi to dospělejší. Když jsem řekl „Ted“, souhlasila. Ten večer jsem to řekl rodině a od té doby mi všichni říkali „Ted“. Bylo to moje rozhodnutí a oni ho respektovali.

Vždy jsem se cítil přijímaný a ceněný. Moje rodina mě povzbuzovala, abych si ve světě našel své místo. Věřil jsem, že můj život má smysl. I když jsem se samozřejmě hádal se svými sestrami a přáteli, konflikty brzy skončily a vztahy pokračovaly. Cítil jsem, že mám docela velkou moc v rozhodování o tom, co dělat a jak myslet. Moc jsem vnímal nejen jako něco, co je mi vnucováno shora, ale jako něco, co sdílím s ostatními a co vychází z mého nitra.

Vždy jsem říkával, že se cítím milován, a chápal jsem lásku jako ústřední prvek lidské existence. Tento pocit se pro mě stal klíčovým, když jsem začal zpochybňovat svůj slepý nacionalismus. Velmi rychle jsem si uvědomil, že láska, ve které jsem vyrůstal, s sebou ve skutečnosti nesla důsledek, který nikdy nebyl vysloven. Říci, že si zasloužím být milován, by znamenalo říci, že každý si zaslouží být milován. Válka je v přímém rozporu s touto pravdou. Zde lze najít základní rozpor mého raného života (a samotného amerického impéria): Láska je skutečná, láska je pravdivá, ale musí být pro všechny. Válečnictví prostě nemohlo být slučitelné s hlavním smyslem lásky.

Učení se prostřednictvím konfliktů a porážek

V mládí jsem se intenzivně věnoval sportu. Soutěžení mě velmi bavilo a bylo pro mě velmi důležité. Miloval jsem vítězství a velmi jsem se o ně snažil. Tvrdě jsem pracoval na svém zlepšení a vztahy s mými spoluhráči mi přinášely mnoho radosti. Přesto téměř každá sezóna končila bolestivými porážkami. Už tehdy jsem si uvědomoval, že prohra je součástí života a že schopnost vyrovnat se s porážkou je důležitou zkušeností, které je třeba se naučit.
Obvykle jsem se vyhýbal tomu, aby mé vztahy s přáteli byly určovány spornými otázkami. Cítil jsem se dobře, když jsem mohl nesouhlasit, aniž by tyto rozdíly zastínily základy přátelství. I během let, kdy jsem byl fundamentalistickým křesťanem, jsem udržoval přátelství s lidmi, kteří tyto názory nesdíleli.

Kdybych měl shrnout celkové poselství rodinné teologie, která formovala mou obecné vnímání jako mladého muže, bylo by to, že nejvyšší prioritou je být dobrým člověkem.
Ani jeden z mých rodičů by to otevřeně neřekl. Prostě mi to dali příkladem. „Být dobrým člověkem“ znamenalo starat se o druhé, chovat se dobře k zranitelným lidem, být upřímný a nevyužívat ostatní. Snažit se být laskavý a uctivý. Sdílet uznání, když se dějí dobré věci. Nevyhýbat se vině, když se dějí špatné věci. Nebrat se příliš vážně. Být velkorysý, když je to možné, a přijímat velkorysost druhých, když se o ni podělí.

Určitě se mi ne vždy dařilo být dobrým člověkem. Mám několik hanebných vzpomínek na to, jak jsem ublížil ostatním. V každém případě jsem však (pokud si dobře vzpomínám) okamžitě pocítil lítost. Málokdy jsem měl dostatek odvahy, abych otevřeně napravil to, co jsem udělal. Ale poučil jsem se z toho, co se stalo, a v budoucnu jsem se snažil (většinou úspěšně) nejednat způsobem, který by ostatním ublížil. Myslím, že jsem byl „mostem mezi lidmi“. Bylo typické, že různí moji přátelé neměli rádi jiné mé přátele. Bylo také typické, že jsem se přátelil s dětmi, které neměly mnoho jiných přátel.

Vliv „teologie zakořeněné v rodině“

Zdá se, že můj způsob života, který jsem převzal hlavně od své rodiny, mě připravil na změnu vědomí, kterou jsem zažil jako mladý dospělý. V dětství jsem neslyšel nic o pacifismu a v prvních letech po tom, co jsem se stal křesťanem, mi nikdo nevysvětlil souvislost mezi životem a učením Ježíše a přesvědčením o odporu vůči válce. Potřeboval jsem tedy nějaký intelektuální podnět, abych se stal pacifistou. Nyní však věřím, že rodinná teologie, která mě formovala v dětství, mě připravila na tuto změnu a na mé odmítnutí slepého nacionalismu.

Věděl jsem, že bych měl myslet sám za sebe a rozhodovat sám za sebe. Přirozeně jsem měl sklon být podezřívavý vůči autoritám. Tyto faktory pomáhají vysvětlit, proč mě nelákalo studovat na vojenské akademii, ucházet se o stipendium ROTC [1] nebo zvažovat řadu výhod spojených s nástupem do armády. Prostě jsem se necítil být předurčen pro vojenský život. Takové sklony by nutně nevedly k pacifismu, ale určitě by otevřely dveře k této možnosti. Necítil jsem žádnou přitažlivost pro působení v armádě, která by mohla bránit vzniku přesvědčení, že válka je vždy špatná.

Málokdy jsem vnímal ostatní lidi jako nepřátele nebo přijímal, že jediným způsobem, jak řešit konflikty, je použití násilí. I vůči protivníkům jsem horlivě projevoval přátelství. Uvědomoval jsem si, jak důležité je v konfliktech rozvíjet smysl pro zdrženlivost a naději na smíření.
Bylo pro mě relativně snadné vnímat, že vojenské akce jsou v rozporu s hodnotami, které jsem si vypěstoval během svého dospívání a které jsem získal prostřednictvím svých zkušeností s konflikty a zlobou.

Ačkoli jsem nebyl otevřeně povzbuzován k tomu, abych se věnoval filozofickým nebo teologickým zájmům, zdá se, že jsem měl vrozenou zvědavost ohledně závažných otázek. Tato zvědavost zůstávala po většinu mého dospívání v klidu, ale byla připravena se aktivovat, když jsem se setkal s různými problémy a konverzačními tématy.
Zároveň jsem měl obecný pocit, že láska je ústředním prvkem toho, jak my lidé nejlépe navazujeme vztahy. Neměl jsem přímý kontakt s lidmi, kteří se snažili spojit přesvědčení o lásce se zájmem o filozofii a teologii. Bez toho, abych si to uvědomoval, jsem však byl připraven v pravý okamžik svého života tuto souvislost vytvořit.

Když jsem šel na vysokou školu, moje rodová zakotvenost v teologii zůstala přítomná. Společensky zakořeněná teologie však formovala mé povrchnější vědomí a tlačila mě k přijetí obecné válečné dynamiky americké kultury. Nacionalismus s bianko šekem mě přiměl k ochotě jít do války. Ani jsem neuvažoval o možnosti odmítnout, když jsem se zaregistroval k odvodu a čekal na možné povolání do armády. Naštěstí pro mě ten den nikdy nenastal. Kdyby ano, můj životní příběh by se vyvíjel úplně jinak.

Můj obrat ke křesťanské víře velmi ovlivnil mé vědomí. Moje počáteční poznatky z ponoření se do křesťanského fundamentalismu mě přiměly zdvojit nacionalismus, s nímž jsem vyrůstal, a potlačit lidskou citlivost teologie zakořeněné v mé rodině. Nějak jsem se však nikdy necítil dobře s válečnickou orientací, i když jsem to během těch několika let určitě chtěl.

Odchod z domova a nástup na vysokou školu prověřily mé dosavadní životní perspektivy – rodinnou vnořenou teologii, společenskou zakotvenou teologii a přesvědčení fundamentalistického křesťanství. Necítil jsem se nespokojený se svým životním postojem ani jsem zoufale nehledal odpovědi. Ve skutečnosti, když na to vzpomínám, jsem se cítil spokojený, což mě mrzí. Ale perspektiva, kterou jsem si přinesl na vysokou školu, pro mě ve skutečnosti tak dobře nefungovala. Chtěl jsem něco, co dávalo větší smysl a co bylo více v souladu s mými ideály a nadějemi. Než mi bylo 23 let, došlo k zásadním změnám, které určily směr zbytku mého života, a já se vydal na dlouhou cestu jako křesťanský pacifista v americkém impériu. Tuto cestu popíšu v dalších příspěvcích.

Zpět na obsah


[1]

ROTC / Stipendia ROTC … Stipendia a příspěvkyČesky od Armádního výcvikového sboru záložních důstojníků (Reserve Officers‘ Training Corps / ROTC)

PŘEDCHOZÍ ČÁST

Impérium a křesťanský pacifista, část 1

Impérium a křesťanský pacifista, část 1


Ted-GrimsrudTed GrimsrudČesky odešel do důchodu po třiceti letech výuky teologie, mírových studiíČesky, etiky a bible na Eastern Mennonite University (EMU)Česky v Harrisonburgu, stát Virginia, U.S.A.. Předtím působil deset let jako pastor v mennonitských církvích v Arizoně, Oregonu a Jižní Dakotě. Titul B.S. získal na University of Oregon (1976), M.A. na Associated Mennonite Biblical Seminary (1983) a Ph.D. na Graduate Theological Union (1988). Zajímá se o souvislost mezi křesťanskou teologií a pacifismemČesky. Moderuje týdenní rozhlasový pořad na WEMCČesky s názvem „Wavelength“. Napsal řadu knihČesky, poslední To Follow the Lamb: A Peaceable Reading of the Book of RevelationČesky (Následovat beránka: Pokojné čtení knihy Zjevení, 2022). Své eseje publikuje m. j. na Brethren in Christ Historical SocietyČeskyOpen DemocracyAnarchist FederationČesky.

Zpět na obsah



[VB]