Indoktrinace versus svoboda vzdělávání

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy představilo materiál nazvaný: STRATEGIE VZDĚLÁVACÍ POLITIKY ČR DO ROKU 2030+.

Na první pohled se tento text tváří jako sumář těch nejlepších možných receptů. Takto byly ale v minulosti prezentovány různé ideologie, které však v praxi popíraly samy sebe. Již proto věnujme některým bodům předkládaného materiálu zvýšenou pozornost. Začněme pasáží, která na jedné straně nabádá k redukci vyučované látky – ale na straně druhé apeluje na hlubší porozumění problematice:

…Důsledkem této proměny bude zamezení přetěžování žáků informacemi. Učivo bude probírané s cílem hlubšího porozumění, v širokých souvislostech bez celé řady zbytných poznatků a informací. Učitelům tak bude umožněno učivo dostatečně probrat a žáci budou mít prostor informacím porozumět a aplikovat je v reálných situacích. Všechny základní školy budou mít k dispozici modelové školní vzdělávací programy, odpovídající podmínky i podporu pro zavádění změn.

V zájmu zkvalitnění výuky a odbřemenění učitelů bude revize RVP znamenat aktualizaci očekávaných výstupů za účelem výrazného snížení objemu celkového učiva obsaženého ve školních vzdělávacích programech.

Zde narážíme na zjevný protimluv: Bez hlubokých znalostí nemůžeme žádný problém zkoumat do hloubky, natož v širších souvislostech. Vědecké poznatky se neustále korigují a doplňují. Již jen proto si neumím představit snižování objemu učiva, aniž by současně nešlo o rezignaci na kvalitu. Jestliže máme cokoli analyzovat, potřebujeme na začátku maximum dostupných fakt. Vezměme si například dějepis. Aby bylo možné propojovat, co se ve kterém roce na světě událo, a jak tyto události spolu mohly souviset, vyžaduje to celkový přehled: Musíte znát data důležitých událostí, vědět, kdo v těch událostech figurovali jako aktéři, umět tyto události zasadit do celkového společenského klimatu, kultury, architektonického slohu atd. Jestliže tyto vědomosti mít nebudete, nejste schopni širší analýzy. Ta se musí opírat o maximum relevantních informací.

V této souvislosti by stál za přehodnocení i dosavadní tlak na ovládání informačních a komunikačních technologií dětmi od nejútlejšího věku. Jistě, jejich zvládnutí bude pro další generace patrně nezbytnou složkou života. Ale měli bychom zabránit trendu, kdy lidé budou ovládáni těmito technologiemi. Z mého pohledu by se děti měly nejprve naučit psát – a teprve potom se orientovat na digitální svět. Virtuální realita by pak u nich neměla převládnout nad realitou hmatatelnou – a nad skutečnými mezilidskými vztahy. Děti by se měly od nejranějšího věku učit i praktickým znalostem, mezi něž lze řadit rovněž orientaci v prostoru a čtení map.

V tomto kontextu bychom se měli zajímat o mimoevropské učební modely, kam lze zařadit například malajský či čínský.

Cílem rozhodně nemá být dítě přetížit, ale současně bychom měli usilovat o jeho rozvoj tak, aby z něj mohl vyrůst jedinec samostatně uvažující. Chtějme vytvářet lidi svobodomyslné, nikoli otroky.

Vedle náplně výuky je velmi důležitou otázkou také způsob hodnocení výkonu žáků:

Formy a způsoby hodnocení ve vzdělávání se vyvíjejí, mezi trendy patří např. zvýšený důraz na sebehodnocení žáků a učitelů, který má často nezávazný informativní charakter a slouží k lepší sebereflexi, portfoliové hodnocení nebo také využívání digitálních technologií jakožto nástroje usnadňujícího a zefektivňujícího hodnocení ve vzdělávání. Zajistíme postupné zavádění formativní zpětné vazby na všech školách s prioritním důrazem na první stupeň základních škol. Tam, kde školy zachovají sumativní hodnocení výstupů, bude formativní zpětná vazba používána paralelně.

Klasifikace známkou možná není nejdokonalejším způsobem hodnocení, ale je jistou kvantifikací výkonu. Není objektivní, ale může být motivační. Oproti tomu slovní hodnocení nelze kvantifikovat. Každý si v něm může najít něco pozitivního – a tlak na výkon zde jednoduše není.

Celkově vnímám hrozbu degradace výuky, kdy bude redukován její obsah – a navíc se upustí od tradičního hodnocení žákova prospěchu.

Krom toho lze vysledovat trend, kdy jsou žáci a jejich rodiče pod drobnohledem škol. Každé dítě je posuzováno, zda zapadá do předem daných norem. Jestli se něco ocitá na pranýři, je to individualita. Žák může plynně číst a být skvělý v nějakém předmětu, ale pokud je roztěkanější a jeho chování vybočuje z normy, bude diagnostikován a popotahován po odborných vyšetřeních, aby se v jeho papírech objevila nějaká ta porucha. Tato stigmatizace se s jedincem může vléct po celý jeho dospělý život.

Uvědomme si též, že chceme-li zabránit šikaně, neměli bychom usilovat o „stokrát dobrý dort“, kdy se v jedné třídě setkají talentovaní s nevzdělatelnými. Počet dětí ve třídě by měl být spíše redukován. Ale současný trend jde proti tomu – počet žáků ve třídě narůstá – zvláště, jsou-li do tříd integrovány ukrajinské děti. Celá řada rodičů nemůže své děti umístit do škol, jež jsou geograficky situovány jejich bydlišti nejblíže. Čím více dětí je ve třídě koncentrováno, tím více se učiteli zužuje prostor pro jejich kvalitní výuku.

Nutné je počítat i s takzvanými vyloučenými lokalitami, kdy hlavním posláním učitele je výuku nějak přežít – a o schopnosti děti něco naučit nemůže být řeč. Již z tohoto hlediska bychom měli naléhat na vznik nových škol a na snížení počtů žáků ve třidě.

Nový ministr školství, Mikuláš Bek, si pohrává s myšlenkou prodloužení povinné školní docházky o dva roky. Nejsem si jist, zda právě tento krok nepodporuje ústup od víceletých gymnázií a snahu o unifikaci vzdělávacího systému, kdy děti budou znát ze škol ještě méně než doposud.

Zato existuje hrozba, že o co méně se děti ve školách dozvědí faktů, o to více na ně budou působit nejrůznější ideologie:

S ohledem na měnící se prostředí a společenský vývoj budeme v rámci podpory počátečního, ale i dalšího vzdělávání posilovat oblast občanského vzdělávání, jehož cílem je vybavit občana kompetencemi potřebnými pro zodpovědný život v demokratické společnosti, tj. dovednostmi i znalostmi k zastávání a prosazování demokratických hodnot a postojů, ochraně lidských práv a rozvoje občanské soudržnosti. Občanské vzdělávání povede žáky k vzájemnému respektu a toleranci, ke kritickému myšlení a k aktivnímu zájmu o věci veřejné a život kolem sebe. U žáků budeme rozvíjet schopnost jednat jako zodpovědný občan, dbát o ochranu lidských práv, udržitelný rozvoj a plně se podílet na občanském a společenském životě na základě porozumění sociálním, ekonomickým, právním, environmentálním a politickým pojmům a strukturám, jakož i celosvětovému vývoji a udržitelnosti. Podstatná je též mediální gramotnost, schopnost uvažovat o sobě, účinně nakládat s časem a informacemi, spolupracovat v týmech a disponovat povědomím o rozmanitosti a kulturních identitách v Evropě a ve světě.

Neméně důležitá je také schopnost kriticky přistupovat k tradičním i novým formám médií, analyzovat mediální výstupy a pracovat s nimi a chápat úlohu a funkce médií v demokratických společnostech. Spadá sem i schopnost informace efektivně vyhledávat a ověřovat. Tyto intervence se budou týkat jak dětí, žáků a studentů, tak jejich rodičů a široké veřejnosti.

Oblast udržitelného rozvoje, její průřezová reflexe a zohlednění v rámci forem a metod vzdělávání je nezbytným předpokladem pro pochopení propojenosti a vzájemné souvislosti ekonomických, sociálních a environmentálních hledisek rozvoje, a to na lokální, regionální, národní i globální úrovni. Chceme zajistit, aby si všichni osvojovali znalosti a dovednosti potřebné k prosazování udržitelného rozvoje, mimo jiné prostřednictvím vzdělávání zaměřeného na udržitelný rozvoj a udržitelný způsob života, změnu klimatu, lidská práva, genderovou rovnost, toleranci, prosazování kultury míru a nenásilí, občanství a uznávání kulturní rozmanitosti a přínosu kultury k udržitelnému rozvoji.

Kdo by nechtěl, aby se na školách učilo kritickému myšlení? Ale děje se to? Co si máme představit pod termínem „vybavit občana kompetencemi potřebnými pro zodpovědný život v demokratické společnosti“? Celá výše uvedená pasáž mi zavání apelem na ideologickou indoktrinaci žáků. Do hlav jim bude vtloukán jediný „správný“ pohled na ekologii či na mezinárodní politiku. Žáci by se podle mého měli zejména učit vcítit se do role někoho jiného a zkoušet přemýšlet jako on. Měli by hledat různá východiska, ne memorovat jedno jediné.

Vzpomeneme si ještě na besedu ve školách k válce na Ukrajině, kdy se s vážnou tváří diskutovalo, jak zabít ruského prezidenta? Mezi doporučenými médii pro výuku se objevilo i silně propagandistické Forum 24. Takto si rozhodně pěstování kritického myšlení nepředstavuji.

Když se učitelka Martina Bednářová pokusila o jiný úhel pohledu na konflikt na Ukrajině (a ponechme nyní stranou, nakolik fundovaně tak činila), stanula před soudem.

Zamysleme se nad bodem: Neméně důležitá je také schopnost kriticky přistupovat k tradičním i novým formám médií, analyzovat mediální výstupy a pracovat s nimi a chápat úlohu a funkce médií v demokratických společnostech. Spadá sem i schopnost informace efektivně vyhledávat a ověřovat. Jinými slovy žáci budou utvrzeni, že těmi správnými médii jsou Česká televize či Forum 24 – a alternativních médií že se mají střežit jako čert kříže. Správně by ale měli být vedeni k pochybnostem o všem, co je jim sdělováno a k porovnávání různých zdrojů, a ne, aby nějakému médiu věřili jen tak z podstaty.

Podobně se můžeme zamyslit nad výukou o Green Dealu. Ten, kdo by s ním nesouhlasil, bude automaticky zařazen mezi nepřátele životního prostředí.

Obávám se, že se nám do škol vrací novodobá náboženská výuka, jen tentokrát zacílená na politické otázky.

Nenechme si vnutit takový vzdělávací model, který bude v důsledku abstrahovat od vědomostí, ale o to více se soustřední na manipulaci a ideologii:

Vzdělávací systém poskytne spravedlivé šance na přístup ke kvalitnímu vzdělání všem žákům. Nadále budeme usilovat o společné prostředí a zajištění vzdělávacích potřeb všech žáků bez ohledu na jejich osobnostní charakteristiky či socioekonomické podmínky, ve kterých žijí. Zvýšíme kvalitu vzdělávání ve školách a regionech, které zaostávají za ostatními částmi vzdělávací soustavy, a podpoříme učitele v rozvíjení potenciálu všech žáků.

Aby nedocházelo k rané selektivitě a odchodům velkého počtu žáků na víceletá gymnázia, zkvalitníme výuku a posílíme možnosti její individualizace na druhém stupni základních škol. Umožníme tak kvalitnější vzdělávání různorodých kolektivů a optimální rozvoj potenciálu každého žáka.

Brzké rozřazování žáků do různých vzdělávacích drah (ZŠ, gymnázia, výběrové školy) má negativní dlouhodobé důsledky i pro celou společnost. Výrazná homogenita socioekonomického původu žáků v rámci různých oborů středního školství vede ke koncentraci vzdělanostního kapitálu, sociálního kapitálu (společenské kontakty) a lidského kapitálu (digitální, jazykové a jiné kompetence) jen do určitých částí společnosti.

Měli bychom si jasně definovat, co je cílem našeho školství: Zda preferujeme kvantitu na úkor kvality, nebo kvalitu na úkor kvantity. Poměrně dlouhodobý trend zatím vyznívá ve prospěch první uvedené varianty. Čím více je absolventů vysokých škol, tím lépe. Nás by ale mělo zajímat, jakou úroveň vzdělanosti tito absolventi mají. Zvláště v oblasti humanitních oborů po přečtení celé řady bakalářských, ale i magisterských prací ve mně zůstává poměrně značná pachuť. Opakují se v nich tytéž problémy: 1) Slabá slovní zásoba a častý výskyt základních hrubých gramatických chyb. 2) Převládání kompilace nad vlastní invencí. 3) Upřednostnění ideologie nad vědeckým rozborem. 4) Plytkost, povrchnost, podprůměrnost. 5) Nedostatečná práce s literaturou a prameny obecně.

Výzvu k dostupnosti vzdělávání pro každého bez rozdílu lze vynímat jako velmi sympatickou. Ale je takovýto požadavek realistický v systému založeném na nerovnosti? Proč zrovna školství by se mělo lišit, když ekonomické a sociální odlišnosti bijí do očí? Jsme sice ujišťováni, že máme mít rovnost před zákonem, ale mnohé rozsudky soudů tomu neodpovídají (například při posuzování jednání Martina Langa či Pavla Novotného na straně jedné – a Tomáše Čermáka či Ladislava Vrabela na té druhé). Ani přístup ke stejně kvalitní péči není stejný pro všechny, ale odvíjí se od finančních možností pacientů.

Zpět ke školství: Zde tedy zaznívá apel na rovnostářský přístup – a to v prostředí ryze nerovnostářském. Už jen tato okolnost by nás měla vést k hlubšímu zamyšlení.

K tomu připočtěme, že potenciál žáků představuje přirozenou nerovnost. Někteří budou vynikat v jazycích, jiní v matematice, další se budou orientovat na programování. Jiní pak budou mít co dělat, aby vůbec zvládli penzum výuky a prošli do další třídy. To ale neznamená, že tito jedinci nebudou společnosti prospěšní. Společnost nepotřebuje jen vysokoškoláky. Potřebuje i dovedné řemeslníky, kteří by oživili například zašlou slávu českého sklářství či textilního průmyslu. Vidíme totiž, jak rychle může nastat kolaps našeho automobilového průmyslu (v souvislosti s opuštěním ruských a s redukcí čínských trhů), na němž jsme závislí.

Jestli ale naše společnost něco podle mého nepotřebuje, jsou to kovaní ideologové, kteří se díky vysokoškolským titulům dostanou do rozhodovacích pozic. Elit bychom si měli vážit pro jejich schopnosti a dovednosti, ne pro jejich politické smýšlení. Jsem přesvědčen, že proces degradace hodnoty vysokoškolských titulů je třeba nahradit procesem opačným, jehož výsledkem bude znovuzískaná prestiž pro absolventy vysokých škol.

Rozhodně odmítám tlak na průměrnost. Tím, že dáte dohromady žáky talentované s vysokým IQ nad 130 bodů s těmi, jejichž IQ se pohybuje pod 100 body, nedosáhnete zprůměrování těchto bodů. Naopak – talentovaní se začnou ve škole nudit a odbývat ji – a nebudou svůj potenciál rozvíjet. Ti druzí pak budou pod mnohem větším stresem, ale nijak jim to nepomůže v osobním rozvoji.

Potřebujeme rozmanitou nabídku vzdělávacích programů, a to již v raném dětském věku. Pokud nám na srdci leží sociální rozdíly, řešme ostudný stav, kdy některé z dětí nemají na obědy – nebo když některé děti nemají doma vhodné prostředí pro učení a nedostává se jim přístupu k základním pomůckám. Ale prosazovat jedinou možnou cestu vzdělávacího systému je z mého pohledu tou nejobludnější formou rovnostářského přístupu.

Neméně důležitým faktorem v naší diskusi, kam by se náš vzdělávací systém (ne)měl posunout, je kontrola. Nakolik je ve školství žádoucí, aby nejen učitelé, ale i žáci a jejich rodiče byli pod neustálou kontrolou, zda se neodchylují od nastavených norem:

Zároveň je nezbytně nutné zapojovat rodiny do procesu vzdělávání. Budeme podporovat odpovědnost rodičů při péči a výchově i jejich roli ve vzdělávání.

Naváži-li na předchozí odstavec, právě v tomto bodě, tedy zapojení rodičů do vzdělávacího procesu dětí, se naplno projeví ekonomická a sociální nerovnost. Rodiče s vysokým sociálním statusem se budou snažit svým dětem ve škole vytvořit tu nejvýhodnější pozici. Ani snad nemusím dodávat, jak na tom budou děti z rodin, jejichž rodiče čelí existenčním problémům.

Na řadě školek i škol již dnes platí jako samozřejmost, že děti se zvou vzájemně do rodin na oslavy narozenin. Děti, které by se nezapojily, budou outsidery. Totéž platí v případě, že jsou rodiče zváni, aby ve školách prezentovali své povolání. Dále je tu tlak na to, aby děti vlastnily určité oblečení a jiné předměty (nejde jen o učební pomůcky, ale například i hračky apod.), podle nichž se řadí mezi úspěšné či neúspěšné. Individualita je potlačována na úkor kolektivu.

Věřím, že tato stať napomůže potřebné diskusi, kam má naše školství směřovat – a jak podpořit společnost vzdělanostní, nikoli zrobotizovanou.

---

Odkazy:

• Strategie vzdělávací politiky České republiky do roku 2030: https://www.msmt.cz/vzdelavani/skolstvi-v-cr/strategie-2030
• Návod, jak přistupovat k výkladu války na Ukrajině: https://www.youtube.com/watch?v=sqvi2oS1oJo
• Debata z 10. 3. 2022: Odkud se bere agrese: https://www.youtube.com/watch?v=bOllAEYeE4o
• Dětská tisková konference k Ukrajině, 25. 4. 2022: https://www.youtube.com/watch?v=Nm4JKee4YUI
• Příručka pro školy v době katastrofické události: https://www.edu.cz/wp-content/uploads/2022/03/Prirucka_-pro_skoly_katastroficka_udalost.pdf
• Masáž místo hledání, Marek Řezanka, České národní listy, 4. 5. 2022: http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky2/Mas%C3%A1%C5%BE%20m%C3%ADsto%20hled%C3%A1n%C3%AD.htm
• Posudek bakalářské práce Jana Lipavského: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/28041/130014480.pdf?sequence=4&isAllowed=y
• Jak se rodí bakaláři, Marek Řezanka, Parlamentní listy, 13. 9. 2017
• Jak to chodí v malajské školce?: http://www.comiudelaloradost.cz/2021/02/jak-to-chodi-v-malajske-skolce.html
• Problematika dětí, které nemají na školní oběd: https://eshop.women-for-women.cz/obedy-pro-deti/?gclid=Cj0KCQjw98ujBhCgARIsAD7QeAjfuk5KUgq_aIGcNmNWOfUaligScSrLCYLELU_mzEBYHljI4iTSY4UaArqMEALw_wcB