Russofobie na vrcholu! Proč se Evropa obává „existenční hrozby“ Ruska a je „pekelně odhodlaná“ proti Moskvě bojovat?

Esej Russophobia At Peak! Why Europe Fears An “Existential Threat” From Russia & Is “Hell Bent” On Fighting Moscow? vyšel na serveru The Eurasian Times 12. března 2025

Ekonomicky ponurá Evropská unie se zároveň chystá nashromáždit 867 miliard USD na „přezbrojení“ Evropy a válku s Moskvou.

Místopředsedkyně Evropské komise Kaja Kallas se domnívá, že válka na Ukrajině musí skončit „porážkou Ruska, rozpadem země a jejím rozdělením na menší státy“.

Polský premiér Donald Tusk mezitím oznámil, že jeho vláda se chystá požadovat, aby každý dospělý muž absolvoval „velký vojenský výcvik“, který by velikost armády více než zdvojnásobil.

Je pozoruhodné, že tato zběsilá „válečná rétorika“ vychází z Evropy v době, kdy se USA, historicky hlavní protivník Moskvy, pokouší o mírová jednání s Ruskem, aby tři roky trvající válku na Ukrajině ukončily a začlenily Rusko zpět do mezinárodního systému zmírněním všeprostupujících ekonomických sankcí vůči Moskvě.

Veškerá tato „válečná rétorika“ přichází z Evropy, když Putin opakovaně objasnil, že na Evropu netouží útočit, a mnoho geopolitických analytiků vysvětlilo, že Rusko prostě nemá potřebné počty ani zdroje pro vojenskou kampaň za Ukrajinou.

John J. Mearsheimer, profesor politologie na Chicagské univerzitě, tvrdil, že ruská invazní armáda v roce 2022 měla 190 000 vojáků, což je příliš malá síla na to, aby napadla a obsadila velkou zemi, jako je Ukrajina s více než 40 miliony obyvatel. Uvádí příklad, že nacistická němčina potřebovala k invazi do Polska 1,5 milionu vojáků, takže by Putin potřeboval alespoň 2 miliony vojáků, pokud by chtěl dobýt celou Ukrajinu.

„Stručně řečeno, Rusko nemá sílu podmanit si celou Ukrajinu, natož dobýt další země ve východní Evropě,“ řekl Mearsheimer ve své přednášceČesky přednesené v Centru Roberta Schumana z Evropského univerzitního institutu ve Florencii v Itálii 16. června 2022.

I když lze o skutečných číslech potřebných pro invazi do Evropy ve věku technologií polemizovat, nelze popřít fakt, že Rusko s vypětím všech sil dokázalo po třech letech války obsadit jen asi 20 procent ukrajinského území. A to když mnoho z těchto oblastí jsou historicky rusky mluvící a obydlené většinou etnickými Rusy – jinými slovy obyvateli, kteří s ruskou věcí do určité míry sympatizují.

Neschopnost Ruska podmanit si ani polovinu Ukrajiny je dobrým znamením, že Moskva není v pozici, aby mohla chovat imperialistické plány na celou Evropu, východní Evropu nebo dokonce bývalé sovětské republiky.

To vede k otázce motivů, které za strašením evropských vůdců stojí. Je možné, že ruská asertivita na Ukrajině a Putinova otevřená neúcta ke světovému řádu posvěcenému západoevropskými mocnostmi vynesly do popředí latentní, ale staletí staré pocity nejistoty vůči Rusku, které ve vztahu k Evropě odmítá přijmout suverénní nerovnost?

Historické kořeny rusofobie v Evropě

Geograficky je Rusko ve zvláštní pozici. V Asii bylo vždy považováno za evropskou velmoc, zatímco v Evropě bylo vždy považováno za asijskou velmoc na prahu Evropy, podobně jako Turecko. Ideologicky bylo pro Východ Rusko vždy západní mocností, ale pro Západ bylo Rusko vždy nebezpečně orientální.

Norský politolog a profesor na Univerzitě jihovýchodního Norska Glenn Deisen píšeČesky, že již téměř 500 let jsou v Evropě vztahy s Ruskem

stavěny vedle sebe jako západní versus východní, evropské versus asijské, civilizace versus barbarství, moderní versus zaostalé, rozvinuté versus nerozvinuté, liberální versus despotické, osvícené versus pověrčivé, svobodné versus zotročené, pokrokové versus stagnující, dobré versus zlé, otevřená společnost versus uzavřená, svobodný svět versus autoritářský svět.

Než v západní Evropě převládla liberální demokracie, byla ideologická propast mezi západní Evropou a Ruskem definována jako propast mezi „osvíceným despotismem“ a „barbarským despotismem“. Po průmyslové revoluci, která začala v Manchesteru v Anglii v 60. letech 18. století a během příštího půlstoletí se rozšířila po západní Evropě, byl tento rozdíl definován jako průmyslový versus agrární, moderní versus zaostalý, vědecký versus iracionální.

Když se v evropských zemích liberální demokracie prosadila, došlo k rozdělení na demokratické a totalitní. Po ruské revoluci v roce 1917 definovala vztahy mezi Západem a Ruskem nová terminologie kapitalismus versus komunismus.

Během studené války byla přijata nomenklatura svobodné versus zotročené, otevřené versus uzavřené a křesťanství versus ateismus. Po pádu Sovětského svazu a konci studené války vyhlásil Francis Fukuyama „konec dějin“ a konec ideologických bitev, ale netrvalo dlouho a nové binární rozdělení liberální demokracie versus autoritářství bylo vzkříšeno.

Během této 500leté historie byla ruská jinakost ústředním bodem sebeobrazu Západu. Rusko bylo vnímáno nejen s despektem, ale také jako bezprostřední hrozba pro evropskou civilizaci. Tato vzájemně antagonistická dvojhvězda nabízela Rusku dvě možnosti: Zaprvé, Rusko může přijmout své podřadné postavení vůči Západu, přijmout přirozenou převahu Západu a následovat jeho příklad jako věrný student. Zadruhé, Rusko může i nadále zůstat necivilizované/nerozvinuté/zaostalé/autokratické a zůstat hrozivou mocností, hrozbou pro evropskou civilizaci, kterou je třeba potlačit nebo omezit.

Tento postoj Západu k Rusku stručně vyjádřil bývalý litevský premiér Andrius Kubilius, když v roce 2021 tvrdil, že „nová strategie EU vůči Rusku by měla obsahovat tři prvky – odstrašení, omezení a transformaci“. Rusko musí být pod kontrolou a transformováno.

Od Svaté říše římské k liberalismu – civilizační mise Západu

Palestinsko-americký autor Edward Said ve své zásadní knize Orientalism z roku 1978 ilustroval, jak Západ vždy vykresloval Východ opovržlivým a problematickým způsobem. Orient je podle Saida definován jako jiný než Západ. Analyzoval, jak západní odborníci neboli orientalisté vytvářili pohled na Východ založený na esencialistických předpokladech západní nadřazenosti.

Tento sebeobraz Západu, jako nadřazeného, ​​civilizovanějšího a osvícenějšího, progresivnějšího a racionálnějšího, lze rozpoznat až u starých Řeků, kteří bojovali s despotickými Peršany. Civilizační plášť byl poté předán Svaté říši římské, která bojovala s barbarskými Huny.

Podle tohoto názoru, když Svatá říše římská západní civilizaci před barbarskými Huny hrdinně bránila, padla Kyjevská Rus ve 13. století do rukou Mongolů a byla vytržena z objetí západní civilizace. Mongolové vládli Rusku na dalších 250 let a dodali Rusům natrvalo asijský nádech z hlediska rasy, geografie a kultury.

Když Rusové v 15. a 16. století svrhli Mongoly, porazili tatarská království a v 17. století postupně expandovali do východní Evropy, začal být Západ z expandujícího Ruska, které bylo v očích civilizované Evropy stále asijskou mocností, stále nervóznější.

V 18. století francouzský filozof Voltaire dokonce přirovnal boj mezi Francií a Ruskem k rivalitě mezi Athéňany a Skythy před asi 2000 lety.

Barbarské hordy před branami civilizované Evropy

Barbarské hordy před branami civilizované Evropy jsou často opakovaným tropem, který byl k utváření západní jednoty využíván minimálně po poslední čtyři století.

Mimochodem, strašení evropských vůdců počínaje francouzským prezidentem Macronem až po polského premiéra Tuska hrozící Putinovou celokontinentální evropskou invazi má v historii nápadné paralely.

V roce 1797 polský generál Micheal Sokolnicki předložil francouzskému ministerstvu zahraničí „falešnou závěť“ Petra Velikého, jehož cílem bylo přesvědčit Francouze, že se blíží ruský útok a že osudy Polska a Evropy jsou neoddělitelné, podobně jako tvrzení Ukrajiny v 21. století, že osud Ukrajiny je spojen s osudem Evropy.

Falešná závěť Petra Velikého zněla: „Udržujte stát v nepřetržitém válčení, aby byla mezi vojáky zachována přísná disciplína a aby byl národ v pohybu a připraven k pochodu na první znamení… Všechny tyto divize pak vojákům předních linií poskytnou úplnou volnost, aby mohli s vervou a se vší možnou rozhodností dobýt zbytek Evropy a podmanit si ji.“

Petr Veliký ale takové plány neměl a závěť zfalšovalo Polsko.

Americký historik JG Clifford ve svém článku „Vůle prezidenta Trumana a Petra Velikého“ hovoří o tom, jak tento falešný testament Petra Velikého použil Napoleon při invazi do Ruska v roce 1812. Testament se znovu objevil jako propaganda proti Rusku během francouzsko-britské invaze na Krym v letech 1853–1856. Ve 20. století dokonce americký prezident Harry Truman padělaný testament používal k vysvětlování sovětské zahraniční politiky a k informování, jak by měl Západ reagovat.

Podobně se zdá, že navzdory opakovanému popírání ze strany Ruska a navzdory vysvětlování geopolitických expertů, že Rusko není v pozici, aby ukrajinskou válku rozšířilo do Evropy, mluví evropští lídři stále o hrozící ruské invazi, aby ospravedlnili svou vlastní snahu podrazit mírové iniciativy USA na Ukrajině.

V tomto smyslu anglický historik GE Wheeler ve svém článku „Rusofobie v západním světě: Stručná historie případu“ definoval rusofobii jako „střídavý stav mysli připisující Rusku záměry a schopnosti, které, pokud by nebyly kontrolovány, by mohly vést k jeho strategické, ekonomické a nakonec ideologické nadvládě nad větší částí civilizovaného světa“.

Od „krymské války“ po „válku na Ukrajině“ – Západní strategie zadržování Ruska

Probíhající ukrajinská válka začala v roce 2014, kdy Rusko anektovalo Krym, v roce 2022 pak následovala rozsáhlá invaze na Ukrajinu. Po třech letech vleklé války dnes Evropa stojí na křižovatce. Zatímco USA vedou s Ruskem i Ukrajinou jednání o dosažení příměří, evropské země se nezdají být na mír připraveny. Připravují se na zatažení celého kontinentu do války proti Rusku.

V čele tohoto úsilí o válku jsou Francie a Spojené království, které také projevily ochotu poslat své vojáky a stíhačky na Ukrajinu jako bezpečnostní záruku pro Kyjev.

Začátkem tohoto měsíce britský premiér Keir Starmer potvrdilČesky, že je „připraven vyslat boty na zem a letadla do vzduchu“, aby mírovou dohodu pro válkou zničenou zemi podpořil.

Mezitím francouzský prezident Macron v televizním projevu 5. března uvedl, že se plánuje setkat s armádními náčelníky z evropských zemí ochotných vyslat vojáky na Ukrajinu po případné mírové dohodě s Ruskem.

Dánská premiérka Mette Frederiksenová zašla tak daleko, že prohlásilaČesky, že „mír na Ukrajině může být nebezpečnější než pokračující válka“.

Dokonce i turecký premiér Tayyip Erdogan projevil ochotu připojit se k mírovým silám na Ukrajině.

Vypadá to, že jsou evropští lídři v čele s Francií a Spojeným královstvím připraveni zatáhnout celou Evropu do války, aby znovuožívající Rusko ovládli. Toto evropské odhodlání zadržet ho za každou cenu, i když je žádným způsobem přímo neohrožuje, má také nápadné paralely v historii. Další tříletá válka, která začala na Krymu, skončila válkou mezinárodní evropské aliance proti osamělému Rusku.

Známá jako Krymská válka (1853-1856), začala mezi Ruskem a Osmanskou říší kvůli tomu, co by mnozí označili jako ruské pokusy znovu získat kontrolu nad historickými ruskými zeměmi na Krymu. Brzy však na straně Osmanů proti Rusku bojovala Francie, Velká Británie a některá italská knížectví.

Rusko Spojené království a Francii ani jejich kolonie v Asii a Africe nijak neohrožovalo. Strach z oživujícího se Ruska však stačil, aby se vrhly do války proti křesťanské velmoci a zároveň podporovali muslimské Osmany.

V roce 1853, stejně jako nyní v roce 2025, nezáleželo na tom, zda Rusko západní Evropu přímo ohrožuje. Skutečným motivem pro Francii a Spojené království je, že musí být zadrženo, jinak se příliš přiblíží k Evropě.

Oddělení Ruska od Evropy za Putina

Dějiny Ruska, zejména jeho vztah k Evropě, se v posledních třech stoletích vyvíjely kyvadlovitě. Pohybují se mezi dvěma extrémy: hlubokou touhou vytvořit s Evropou alianci, následovanou přiznáním, že by ho Evropa nikdy nepřijala za rovných podmínek, a následně silným odhodláním potlačit „korumpující“ západní/liberální vlivy a rozvíjet se podle vlastní ruské geneze.

Proces začal koncem 17. století nástupem Petra Velikého na trůn (vládl 1682-1725). Peter, inspirovaný svým pobytem v zahraničí v západní Evropě, vynaložil obrovské úsilí na modernizaci Ruska, nejslavněji vybudoval Petrohrad jako ruské „okno do Evropy“.

Během své vlády provedl rozsáhlé politické, vojenské a sociální reformy zaměřené na pozápadnění Ruska. Reorganizoval ruskou armádu podle moderních směrnic a snil o tom, že z Ruska udělá námořní velmoc. Přikázal také všem svým dvořanům a úředníkům, aby nosili evropské oblečení a ostříhali si dlouhé vousy, což mezi bojary, feudálními elitami ruské agrární společnosti, způsobilo velké rozhořčení.

Dekretem vydaným v prosinci 1699 přesunul Petr Veliký oslavu Nového roku v Rusku z 1. září na 1. ledna, čímž ho sladil s křesťanskou érou a evropskými zvyklostmi.

Na přelomu 18. a 19. století se však carem stal Alexandr I., který trend směrem k pozápadnění zvrátil. Alexander I. byl ruský nacionalista, který chtěl, aby se Rusko vyvíjelo spíše na základě ruské kultury než evropské.

Byl hluboce ovlivněn slavofilským hnutím v 19. století v Rusku, intelektuálním hnutím, které chtělo, aby se ruská říše rozvíjela na základě hodnot a institucí odvozených z raných dějin Ruska a bránila se vlivům západní Evropy.

Poněkud podobnou trajektorii prožilo Rusko při přechodu od Borise Jelcina k Vladimiru Putinovi. Po pádu Sovětského svazu se Jelcin pokusil začlenit Rusko do západní tržní ekonomiky. Odstranil většinu cenových kontrol, zprivatizoval mnoho hlavních státních aktiv, umožnil soukromé vlastnictví a přijal principy volného trhu. Pod jeho dohledem vznikla burza, komoditní burzy a soukromé banky.

Dovolil, aby do Ruska pronikl poměrně svobodný tisk a západní populární kultura. Po Jelcinovi však následoval Putin, který si od začátku o Západu nedělal žádné iluze. Kladl větší důraz na BRICS, který byl formalizován v roce 2009.

S válkou na Ukrajině se zdá, že odtržení Ruska od Západu je úplné. Rusko bylo vyloučeno z G8. Západ uvalil na Moskvu řadu sankcí a skončily obchodní vztahy a přímé lety. Putin také oddělil ruskou energii od Evropy tím, že ji přesměroval do asijských zemí. Podepsal nové bezpečnostní smlouvy s Čínou, Severní Koreou a Íránem.

Zatímco si Rusko od Evropy odvyká tím, že se připojuje k Asii a Evropa se připravuje na konečné zúčtování s Moskvou, pochmurná budoucnost vypadá jako vězeň minulosti.

---

---

[PJ]