1. David Floryk: Jižní Súdán: země bolesti i naděje (1. část)
2. David Floryk: Jižní Súdán: země bolesti i naděje (2. část)

---

První část eseje Davida Floryka Jižní Súdán: země bolesti i naděje (1. část) vyšla na serveru Konzervativní noviny 22. října 2025

Jižní Súdán: země bolesti i naděje (1. část)

V samém srdci černé Afriky, v Jižním Súdánu nedaleko hranic s Ugandou, na okraji domorodé vesničky jménem Ayi, stojí zděná stavba se střechou z vlnitého plechu. Připomíná trochu naši garáž, ale mezi tamními obytnými tukuly z hlíny je to přímo moderní architektura. Na průčelí je neumělou rukou vyveden bílý nápis HEALING CROSS a na boční fasádě domku stojí CZECH – SOUTH-SUDAN PARTNERSHIP HEALTH CENTRE a nad nápisem jakési logo, kombinující českou a jihosúdánskou státní vlajku. V domku sídlí zdravotní středisko a ve všední dny se kolem něj neustále rojí nějací místní lidé…

Jak se sem dostali Češi? Odpovědi na tyto a další otázky sahají až do časů, kdy tehdy ještě nerozdělený Súdán byl největším státem Afriky. Tehdy, před nějakými 15 lety, do těchto končin zavítal jeden evangelický kazatel ze severních Čech. Jmenoval se Jarda Šmahel, duší to byl dobrodruh a misionář, proto vyhledal místní křesťany a ptal se po jejich potřebách. Nebesa tomu chtěla, že si padnul do oka s místním episkopálním (anglikánským) biskupem Bernardem z „okresního“ městečka Torit. Bernard, jako zkušený a moudrý pastýř, nežádal o potraviny ani peníze, ale pravil: Přijeďte nás učit Bibli! A tak se, krůček po krůčku, začal odvíjet náš příběh. Abychom mu porozuměli, musíme na chvíli poodstoupit a podívat se do historie celého tamního regionu.

Lid, jehož zemi rozdělují řeky

Jižní Súdán je země, kde se odehrál nejdelší a nejkrvavější ozbrojený konflikt kontinentu. Občanská válka zde zuřila přinejmenším od poloviny 20. století, přičemž její kořeny lze hledat už v koloniálním období, ba možná ještě dříve.

Jméno Súdán je odvozeno od slova sudd, které označuje nedozírný močál podél soutoku Bílého Nilu a řeky Bahr al- Arab, který se dnes nachází na území Jižního Súdánu. Ani staří Egypťané, ani Římané nebyli schopni tuto zaplavenou krajinu překonat a proniknout tak do nitra Afriky.

Dnešní křesťanští jihosúdánci považují svou kulturu za dědičku „lidu Kúš“, tedy Kúšijců, o nichž starozákonní proroci píší, že to byl „národ mocný a mnohé pošlapávající, lid vysokých postav, hladké kůže a nesrozumitelné řeči, jehož zemi rozdělují řeky“. Obchodní, kulturní i vojenské kontakty starověké Núbie, ležící na severovýchodě dnešního Súdánu, či Etiopie o něco jižněji, s judským královstvím krále Šalomouna lze považovat za historicky jisté, nehledě na řadu biblických vyprávění (např. etiopská královna ze Sáby, navštěvující Jeruzalém) i mimobiblických legend.

Z novějších dějin víme, že v severním Súdánu už od 6. století působili křesťanští misionáři. Kmenová království, rozkládající se v nilském údolí mezi Horním Egyptem a soutokem Modrého a Bílého Nilu, přijala křesťanství už v 6. století.

V následujícím století byl Egypt dobyt arabskými muslimy a ti se pokoušeli pronikat dále na jih. Arabští kočovníci se postupně mísili s místními Núbijci, ti postupně přijali jejich víru a osvojili si jejich jazyk. Na rozdíl od Egypta, kde se dodnes udržela křesťanská menšina, bylo v severním Súdánu původní křesťanství zcela vymýceno.

V 19. století byl celý Súdán postupně ovládnut Egyptem, který byl tehdy součástí Osmanské (Turecké) říše. V roce 1881 se Muhamad Ahmad ibn´Abd Allah, pokládaný za potomka proroka Mohameda, prohlásil za Mahdího, mesiášského spasitele na konci časů. Seskupil kolem sebe muslimy, bouřící se proti „nábožensky vlažné“ vládě v Káhiře, která stále více podléhala vlivu Evropanů, a pod jejich vlivem se pokoušela omezit obchod s černými otroky, které arabští obchodníci exportovali z jihu země dále na sever. V roce 1898 bylo Mahdího povstání poraženo a nad Súdánem bylo vyhlášená společná anglo-egyptská správa (tzv. anglo-egyptské kondominium), v němž však měli hlavní slovo Britové v čele s britským guvernérem.

Tehdejších událostí se letmo dotýká a hony arabských otrokářů na černé otroky pohnutě líčí Karel May ve své trilogii V Súdánu.

 Anglo-egyptská správa

Britové obchod s otroky ukončili a zastavili pronikání islámu na jih. Jih Súdánu, kde převládalo černošské obyvatelstvo, spravovali Britové odděleně od arabského severu, školství na jihu převzaly křesťanské misie, vyučovacím jazykem se stala angličtina. Během půl století britské vlády se značná část obyvatelstva jižního Súdánu stala křesťany, byť mnozí pouze formálně.

Tento vývoj vyvolal hněv muslimského severu. Ten se stále více dostával pod vliv radikálního „Muslimského bratrstva“, založeného v Egyptě roku 1928. To bylo hlavním odpůrcem britské moci, pod jeho vlivem vypověděla egyptská vláda smlouvu o kondominiu (1951) a nárokovala si celý Súdán.

V následujícím roce však došlo v Egyptě k převratu a egyptský král Fárúk byl svržen. Nová vláda, zcela zaměstnaná „arabskou revolucí“ doma, ztratila o Súdán zájem a rychle dohodla s Velkou Británií jeho osamostatnění. Britové zvažovali přičlenění súdánského jihu k subsaharským „černým“ koloniím, např. k Ugandě, neboť bylo zřejmé, že má více společného s nimi, než s arabizovaným severem, chaos po puči v Egyptě však dění urychlil a na tyto plány nezbyl Britům ani čas, ani síla.

V roce 1952 se proto samostatný Súdán zrodil v hranicích bývalého kondominia, nicméně moc, vliv a bohatství si podrželi výhradně arabské a muslimské elity a nově zrozené politické síly ze severu a z okolí hlavního města Chartúmu. Noví vládcové začali ihned zavádět nové pořádky. Na klíčové posty, na úřady, do škol i mezi důstojnictvo dosazovali přednostně seveřany. Angličtinu ve školách nahradila arabština, křesťanský vliv byl omezen, misionáři vypovězeni ze země, vláda v Chartůmu začala nepokrytě podporovat islamizaci a arabizaci.

První súdánská válka

V roce 1955 došlo v Jižním Súdánu k ozbrojenému povstání, což se považuje za počátek „první“ občanské války. Súdánská vláda byla podporována Egyptem a posléze (po roce 1967) i Sovětským svazem, jehož letadla několikrát jih Súdánu bombardovala. V letech 1970 – 1971 se sovětští poradci účastnili i pozemních operací. Po vleklých bojích byla tato první fáze konfliktu ukončena jednáním v etiopské Addis Abebě (1972). Dodávky zásob a výzbroje ze spřátelených zemí, zejména z Izraele a z Etiopie a Ugandy, značně posílily vyjednávací pozice Jihu, který nakonec získal jistou míru autonomie.

Všestranná podpora ze strany Izraele, který v rámci své „periferní strategie“ měl velký zájem na oslabení islámského a arabského vlivu v oblasti, byla tehdy neocenitelná, což je velmi zajímavou (a rovněž velmi neznámou a neprobádanou) kapitolou celého příběhu. Izraelská vláda představovala v té době hlavní zdroj morální podpory, diplomatické pomoci i zbrojních dodávek jihosúdánskému odboji.

Druhá súdánská válka

V roce 1983 byl v Súdánu oficiálně zaveden islámský zákoník šaría. Běžnými tresty se stalo bičování za nejrůznější přestupky či amputace končetin za krádež, zákon zakazoval rouhání a konverzi k jinému náboženství, než je islám. Tady už nešlo jen o porobení Jihu, ale také o oklešťování politické a náboženské svobody v celé zemi. Islamizace, doprovázená také násilným vykupováním půdy a všestranným hospodářským vysáváním Jihu, ukončila křehký mír a propukla tak druhá občanská válka, která – ač světem téměř neviděna – přinesla ještě krvavější boje. Hovoří se až o dvou milionech obětí a téměř čtyřech milionech uprchlíků.

Spory také podněcovalo soupeření o nově nalezená ložiska ropy, jakož i oboustranná nespokojenost se současným stavem. Řada „jižanů“ se domnívala, že autonomie rozhodně nestačí a je nutné získat úplnou nezávislost. Obdobně na severu byly nespokojeny sílící frakce radikálních islamistů, podle kterých autonomie Jihu stojí v cestě vybudování plně islámského státu.

Mezi severem a jihem panovaly rovněž značné rozdíly ekonomické, neboť arabský sever byl dlouhodobě administrativním i obchodním centrem země. Ač byl tedy primárním zdrojem konfliktů spor náboženský, či kulturně – civilizační, nelze přehlížet ani dimenze hospodářské a ekonomické. Napětí mezi etniky a kmeny, spory o zdroje, o pastviny, napajedla a trasy, kudy je hnán dobytek, jakož i (stále více) spory o naleziště ropy, její přepravní trasy a způsob rozdělování zisků z prodeje a distribuce – všechny tyto faktory hrály roli v konfliktu mezi chudým jihem a bohatším severem, navzájem se doplňovaly a nelze je od sebe jednoznačně oddělit.

Cesta k nezávislosti

Do čela „jižanského“ hnutí odporu se postavila SPLA (Sudan People’s Liberation Army), která se postupně stala vůdčí silou boje za nezávislost a na kterou navazuje i dnes v Jižním Súdánu vládnoucí SPLM (Sudan People’s Liberation Movement). V jeho čele stojí nynější prezident Salva Kiir Mayardit. Původní hlavou a „otcem“ hnutí odporu byl John Garang de Mabior, kterého Kiir nahradil po Garangově smrti při havárii helikoptéry.

Novou dynamiku nabral konflikt koncem 90. let, kdy se moci v Chartůmu chopil generál Omar al-Bašír se svou konzervativní islamistickou klikou, stal se faktickým diktátorem a zavedl přísnější fundamentalistický kurz a zintenzívnil partnerství s dalšími „darebáckými“ režimy (Írán, Irák, Lýbie), ale také např. Čínou, kde Súdán nakupoval zbraně.

V roce 1991, kdy Súdán podporoval Saddáma Husajna ve válce s Perském zálivu, do Súdánu přesunul své sídlo známý sponzor terorismu Usáma bin Ládin. V té době byl Súdán považován za „finanční ráj Al-Kájdy“. Súdánská tajná služba se podílela na přípravách nakonec neúspěšného atentátu na egyptského presidenta. To vše vedlo k postupné diplomatické izolaci súdánského režimu. V roce 1996, když americké letectvo zaútočilo na súdánskou chemickou továrnu, kde se Al-Kájda údajně pokoušela vyrábět chemické zbraně, se stala bin Ládinova přítomnost v zemi již neudržitelnou a ze Súdánu byl vypovězen.

Země bolesti a strachu

Celý region se koncem 20. století stal nepřehlednou a proměnlivou spletí zástupných válek a vnitrostátního násilí. Jih Súdánu nebyl jedinou konfliktní zónou v oblasti. Po léta doutnal konflikt v západosúdánské provincii Dárfúr mezi místním černošským obyvatelstvem a vládou podporovanými arabskými milicemi, který na počátku 21. století explodoval. Tehdy vedl až k opakovanému hladomoru, který bývá nazýván „největší humanitární katastrofou“ od konce studené války.

Súdán si tehdy od vlády USA vysloužil označení „zdrojová a tranzitní země pro osoby, které obchodují s lidmi za účelem nucené práce a sexuálního zneužívání“, což, zbaveno diplomatického jazyka, neznamená nic menšího než státem posvěcené obnovení obchodu s otroky. Připomeňme, že i česká pobočka Křesťanské mezinárodní solidarity (CSI) po léta trpělivě organizovala modlitební podporu i psaní dopisů súdánské vládě a shromažďovala skromné české prostředky, aby se tak mohla zapojit do práce ve 20. století téměř neuvěřitelné – vykupování zajatých černých vesničanů z arabského otroctví!

Tehdy se svět dovídal také o řádění povstalecké bandy krvelačného náboženského fanatika Josepha Konyho, nazývané Armáda Božího odporu (Lord’s Resistance Army, LRA) na jihu Súdánu a v severní Ugandě, která proslula drancováním vesnic a zotročováním dětských vojáků, jež bylo chartúmskou vládou dlouho přehlíženo, ba tolerováno. Tehdejší situaci dobře ilustruje i u nás známý americký film Kazatel Kalašnikov s Geraldem Butlerem v hlavní roli. Film je natočen na základě skutečných událostí a není bez zajímavosti, že sirotčinec, který založil skutečný „kazatel Kalašnikov“, Američan Sam Childers, dodnes v hraničním městečku Nimule slouží…

Všechno toto tragické dění konečně přitáhlo pozornost civilizovaného světa. Mezinárodní tlak na režim v Chartůmu zesílil, zejména pomohla změna postoje USA, které Súdán označily za stát podporující terorismus. Kvůli masakrům v Dárfůru byl generál Bašír v roce 2008 obviněn Mezinárodním trestním tribunálem z válečných zločinů, genocidy a zločinů proti lidskosti a čelí mezinárodnímu zatykači.

Vyvrcholením mezinárodního tlaku pak bylo uzavření mírové smlouvy mezi „severem“ a „jihem“ v keňském Nairobi v roce 2005. Kromě příměří a klidu zbraní bylo dohodnuto šestileté období autonomie Jižního Súdánu, po němž referendum rozhodne, zda jih zůstane součástí Súdánu, nebo se osamostatní.

Konečně svobodni!

I přes občasné přestřelky a nedořešený statut některých oblastí se křehký šestiletý mír podařilo udržet, v lednu 2011 proběhlo na Jihu referendum, při němž bylo 99% hlasů odevzdáno ve prospěch samostatnosti. Republika Jižní Súdán tak 9. července 2011 vyhlásila svou nezávislost a stala se tak nejmladším státem světa. Je také jedinou zemí na světě (s výjimkou Izraele), která se dokázala ubránit násilné islamizaci. Nicméně je také státem, který patří k nejchudším a nejméně rozvinutým, jen pomalu se vzpamatovává z půlstoletí trvající války a z nově nabyté politické svobody a státní nezávislosti.

Nejmladší stát světa

Jižní Súdán má přibližně 8x větší rozlohu než Česká republika, ale jenom o málo více obyvatel, hovoří se o 11 milionech, přesná čísla nejsou známa. Populace je velmi mladá, kolem 40 % lidí je mladších patnácti let, mnoho dětí jsou sirotci, jejichž rodiče zahynuli během válčení. Většina rodin přišla během nekonečných válek o někoho z příbuzných, mnoho starých lidí zůstalo samo bez pomoci svých dospělých dětí, protože ty buď zahynuly, nebo uprchly na bezpečnější místa.

Společnost trpí nezaměstnaností, inflací, nedostatkem potravin i vody a všudypřítomnou korupcí. Státní správa na většině území v podstatě neexistuje, kromě kmenových a pokrevních vazeb to jsou často právě křesťanské církve, které bývají jedinou funkční institucí mimo rodinu a právě na nich ležívá tíha mnoha „sociálních“ problémů (školy, sirotčince,  zdravotnictví, distribuce potravin a humanitární pomoci).

Veškeré cesty nezpevněné, prašné, po velkou část roku kluzké a blátivé. Přesto se po nich prohánějí černí mladíci na motorkách – což je často nejrychlejší a nejdostupnější doprava na větší vzdálenosti, řeší se tak zásobování i nejrůznější „kurýrní“ služby. A když pak příval vody strhne most, motocykly se musejí přenášet s pomocí najatých plavců, nebo se musí absolvovat dlouhé objízdné trasy.

Jediná asfaltová silnice vede z hlavního města Juba do pohraničního Nimule na jihu. Na silnici je mnoho zátarasů sloužících pro bezpečnostní kontroly, z těch se ale v průběhu času stal způsob, jak z cestujících vymámit co nejvíce peněz.

98% národního rozpočtu tvoří příjmy z těžby ropy, přičemž jedinou možností exportu je společný ropovod vedoucí na sever skrze Súdán. A Súdán na severu také není příliš spolehlivým partnerem, neb po pádu islamistického režimu generála Umara Bašíra (2019) se země propadá do chaosu…

Staré spory přetrvávají

Koncem roku 2013 president Kiir obvinil vicepresidenta Rieka Machara z přípravy puče. Machar obvinění popřel a vzápětí se postavil do čela armády protivládních rebelů. V severních částech země tak propukají etnické nepokoje a opět jsou v pohybu masy uprchlíků…

Kiir i Machar strávili svá mladá léta v povstalecké armádě v bojích se súdánskou armádou a vládními milicemi, která se táhla až do roku 2005. Kiir patří k Dinkům, největší etnické skupině v Jižním Súdánu. Býval 2. velitelem Súdánské lidové osvobozenecké armády (SPLA), hlavního povstaleckého hnutí. Machar patří k Nuerům, druhé nejpočetnější etnické skupině. V 80. letech býval regionálním velitelem SPLA. Byl nespokojen s postupem vrchního velení, proto v roce 1991 zformoval vlastní povstalecké hnutí. Mezi odbojovými skupinami docházelo ke sporům a potyčkám, které měly často etnické pozadí. Toto dědictví zůstává dodnes nedořešeno, stále je zdrojem latentní nedůvěry a podezíravosti a bývá oběma stranami zneužíváno v rámci politického boje.

Po tragické smrti charismatického vůdce SPLA Johna Garanga v roce 2005 se Kiir stal jeho nástupcem a po referendu o osamostatnění Jihu v roce 2011 presidentem Jižního Súdánu.

Spor mezi presidentem Kiirem a vicepresidentem Macharem z prosince 2013 přerost v ozbrojený konflikt mezi Kiirovými jednotkami ovládanými Dinky a Macharovými jednotkami ovládanými Nuery. Konflikt pokračoval až do roku 2016, kdy se Machar opět vrátil do úřadu a formálně byl spor zažehnán, nicméně chaos, etnické násilí a řádění kriminálních živlů v zemi bez odpovědné vlády, prosazující vládu zákona, pokračovalo a utichá jen pozvolna. Kvůli násilí a následnému hladu opustily domovy statisíce lidí, dodnes více než milion jihosúdánců pobývá v uprchlických táborech v sousedních zemích.

Zdá se, že zlomovou událostí mezi oběma soky bylo setkání s papežem Františkem (velikonoce 2019), který je tehdy prosil o smíření a dokonce jim oběma v pokoře políbil nohy. Ať tak či onak, od té doby spolu jejich milice neválčí… Následovala série mírových dohod, které ustavily přechodné období, jež má být ukončeno svobodnými parlamentními volbami, prvními od vyhlášení nezávislosti… Na definitivní mír Jižní Súdán stále čeká.

Přesto však budoucnost Jižního Súdánu může být nadějná. Nerostných surovin je dostatek, půda úrodná, sklízet úrodu lze dvakrát ročně, přírodní zdroje včetně rezervací nejsou zdaleka tak válkou postižené, jak se zdálo.

Pokud se Jižní Súdánci dočkají moudré vlády, která nedovolí vše rozkrást či levně rozprodat, která dopřeje zemi mírových časů a dovolí lidem rozvinout potenciál, který se v zemi skrývá, může být časem mnohem lépe, než dnes.

A také pokud rozvinutý Západ – poté, co Jihosúdáncům pomohl přivést na svět jejich vlastní stát, na ně opět nezapomene – pohlcen jinými problémy. Jižní Súdán bude ještě potřebovat naši pomoc. Vyhrát válku je totiž jedna věc, ale vyhrát mír, to bývá leckdy mnohem těžší.

° ° °

Obě zdravotní střediska, to zmíněné v úvodu, v osadě Ayi, zarostlé v buši, a druhé přímo v pohraničním městečku Nimule, finančně podporuje a léky zásobuje Spolek pro Jižní Súdán, malá česká neziskovka, stojící na práci hrstky dobrovolníků. Je až neuvěřitelné, kolik se toho během těch více než deseti let podařilo, bez dotací, jen z peněz, vysbíraných korunku po korunce od drobných dárců. Přečtěte si o tom s námi.

Zpět na obsah

---

Druhá část eseje Davida Floryka Jižní Súdán: země bolesti i naděje (2. část) vyšla na serveru Konzervativní noviny 29. října 2025

Jižní Súdán: země bolesti i naděje (2. část)

„Se zrodem Jižního Súdánu jsou spojeny i začátky naší práce. Anglikánský biskup Bernard tehdy žádal předně o biblické vyučování služebníků v církvi. To je naše hlavní poslání dodnes,“ vysvětluje předseda spolku Rostislav Staněk, zvaný Rosťa, který „v civilu“ pracuje jako kazatel Církve bratrské v České Třebové.

„Aby však nezůstalo jen u slov, rozvinula se služba i v dalších oblastech: pomoc sirotkům, provoz zdravotního střediska, pomoc škole, evangelizace a zakládání sborů, potravinová pomoc, dodávky léky…“

Spolek není klasickou humanitární „neziskovkou“, nemá ambice konkurovat Člověku v tísni, Charitě či Lékařům bez hranic, kteří v zemi také působí a odvádějí skvělou práci. Za svou prioritu považují podporu a pomoc místní církvi – a právě tomuto cíli přizpůsobují prostředky a formy pomoci.

„Během oněch 10 let byli naši jihosúdánští přátelé těžce zkoušeni občanskou válkou, hladomorem, záplavami i suchem, neminula je ani pandemie koronaviru. Pokud to šlo, pořádali jsme tam výpravy, a když to bylo nemožné, posílali jsme balíky, udržovali kontakty a pokračovali v pomoci podle nastavených priorit „na dálku“, vysvětluje Rosťa.  

Podpora komunity

Těžiště práce je v podpoře místní komunity. Jsme tam, abychom podporovali a pomáhali dělat to, co místní potřebují, abychom jim stáli po boku, ne rozhodovali za ně, dodává další z vůdců spolku, Vít Šmajstrla, zvaný Vítek, povoláním lékař.

„Pokud místní křesťanská komunita sytí sirotky, sytíme je spolu s nimi, doléhá-li na ně hladomor, posíláme potraviny, potřebují-li léky, staráme se ně, budou-li pečovat o navracející se uprchlíky, podpoříme je“, vyjmenovávají oba oblasti, v nichž je spolek aktivní: finanční podpora, materiální, zdravotní, logistická, vzdělávací, poradenská a duchovní pomoc. „A chystají-li se nyní zakládat vlastní školu, z čehož máme obzvlášť radost, pokusíme se zajistit financování…“

Dlouhodobým snem lidí, sdružených kolem spolku, je vybudování centra holistické misie v tamním regionu. Slovo „holistická“, tedy ucelená, celistvá, má naznačit, že nejde jen o „kostel“, ale že Boží království, které už je v jistém smyslu „mezi námi“, má i svůj sociální či komunitní rozměr, má se projevit i proměnou praktického života a sociálních vztahů. Centrum by proto mělo zahrnovat biblickou školu, sirotčinec se základní školou, zdravotní středisko a zemědělskou farmu pro potravinovou soběstačnost. Ve spolupráci s místními náčelníky by středisko mohlo napomoci rozvoji celé oblasti, např. také povzbudit obyvatele k návratu z uprchlických táborů v Ugandě.

Jednou nohou práce jsou misijní výpravy

Spolková práce stojí na dvou nohách: Jednou jsou „misijní výpravy“ odsud tam, do Afriky, druhou nohou je průběžná práce tamního, afrického týmu. Výpravy směřují do Jižního Súdánu, případně na sever Ugandy, to v časech, kdy uprchlická vlna vyvrhla i mnohé z našich tamních přátel přes hranice do uprchlických táborů. „Byli jsme tam několikrát za nimi, abychom je povzbudili a v rámci možností zásobovali…“, říká Rosťa.

Časem se ukázalo, že nejvýhodnější je pořádat výpravy buď na konci léta, nebo počátkem roku, v době tamních období sucha, zpravidla trvají dva až tři týdny i s cestou a mívají nejčastěji kolem 5-6 účastníků. Směřovány jsou do několika míst, jednak podle aktuální bezpečností situace, jednak podle toho, kde se podaří vytvořit výpravě zázemí.

Takových výprav spolek uspořádal už devět. Poslední z nich v lednu 2025 směřovala do areálu bývalého uprchlického tábora Kit2 z 80. let 20. století nedaleko vesnice Ayii, kde funguje zdravotní středisko, sponzorované spolkem. Na místě stojí několik ruin, hned v roce 2016 nechal spolek jednu budovu opravit, ale od té doby tam nebylo možné nic dalšího podnikat, nebylo tam příliš bezpečno. Až letos! A dokonce to vypadá, že právě zde by bylo možno vybudovat stálou základnu…

„Jsme rádi, když se ke každé výpravě přidá nějaký nováček, který vyráží poprvé, třeba jen na zkušenou. Vítané jsou zkušenosti z práce s dětmi či mládeží, ze zdravotnictví a sociální práce, rovněž zručnost, řemeslná dovednost a zkušenost s IT technikou. Dorozumívacím jazykem je angličtina, s místním překladem do domorodých jazyků,“ vysvětluje Rosťa.

Biblické konference

Srdcem výprav povětšinou bývá „vzdělávací konference“, tedy pásmo jakýchsi studijních seminářů nad Biblí. Jsou zváni zájemci z širšího okolí, lidé, co tak či onak pracují v církvi a potřebují a chtějí se biblicky vzdělávat. Úroveň „studentů“ je různá i vzhledem k různé úrovni jejich angličtiny. Složení bývá rozmanité, není překvapením, že někdy převažují mladší ženy. Kde jsou staří, kde jsou muži? Místní vysvětlili, že mladí převažují, protože stáří se tady hned tak někdo nedožije – průměrná délka dožití v Jižním Súdánu je necelých 57 let, o 20 let méně než v Česku. A muži „nechodí do kostela“ proto, že buď padli v občanské válce nebo pálí v buši dřevěné uhlí, aby vydělali rodině na živobytí.

Semináře bývají zaměřeny na různá praktická témata křesťanského života. Lekce nejsou přednáškami, ale spíše společným rozhovorem a sdílením, takže obohacování bývá vzájemné. „Možná nejvíc mě zasáhly některé diskuze se studenty,“ vzpomíná na svou zkušenost jeden z českých přednášejících. „Na otázku, co se jich dotklo nejvíc, mi nejčastěji odpovídali, že téma odpuštění. Podotýkám, že všichni do jednoho ztratili někoho blízkého ve válce… Nebo otázka nad Desaterem: „Je hřích, když někdo zabije někoho ve válce, protože někdo jiný ho nutí to udělat a vyhrožuje mu, že když to neudělá, zabije jeho samého?“ Odpovědět na tohle bylo pro mě největší výzvou celého semináře…“

Každá výprava přiváží několik desítek kilogramů nejen dárků, ale i praktické pomoci. Solární panely, notebooky a mobilní telefony, dva mikroskopy a sonograf, desítky dětských ilustrovaných Biblí, hračky, léky a zdravotnický materiál, zubní kartáčky, ale také třeba ochranný včelařský oblek či motorovou pilu, vyjmenovávají Rosťa s Vítkem, co všechno se podařilo do Afriky vyexpedovat.

Druhou nohou náš jihosúdánský team…

Ale výpravy nejsou jen vyučování, znamenají především setkání: Přátelská setkání s tamním týmem spolupracovníků, návštěvu obou „našich“ zdravotních středisek, setkání alespoň s částí z podporovaných sirotků.

Jsou-li občasné misijní výpravy jednou nohou práce spolku, pak onou druhou nohou, na nichž celá práce stojí, je totiž právě místní team, který se kolem biskupa Bernarda jakožto zkušeného a moudrého patriarchy postupně utvořil a jehož práci průběžně podporujeme. V současnosti je na „výplatní listině“ až 10 místních včetně 2 zdravotních sester, lékaře, mentora sirotků, učitelů a dalších spolupracovníků. Honoráře týmu, pohybující v „africké“ výši několika set dolarů ročně, se posílají čtvrtletně a činí podstatnou část pravidelných výdajů spolku.

Sirotci

Zvláštní kapitolou jsou jihosúdánští sirotci. Ve spolupráci s českou Nadací Mezinárodní potřeby ochotní dárci z ČR sponzorují přes 70 sirotků, což je dočista zázrak.

Situace sirotků je zde skutečně vážná. Dětí bez rodičů a samoživitelek s malými dětmi je po občanské válce opravdu hodně, v zemi, kde nejenže neexistuje sociální systém, ale často ani státní zaměstnanci nedostávají plat, je živobytí velmi těžké. Sirotci jsou odkázáni na pomoc druhých a obvykle žijí v rodinách příbuzných nebo přátel, některé v sirotčincích či v internátech při škole. Afričané jsou sice mnohem ochotnější přijímat k sobě lidi v nouzi než Evropané, ale často ani ony ochotné rodiny nemají co do úst. Natož pak když třeba některé z dětí onemocní a potřebuje lékařskou péči.

Zdravotní střediska v Ayii i v Nimule

Obě střediska pracují stále „naplno“, jsou široce oceňovaná a z hlediska vynaložených zdrojů vysoce efektivní. Zkušené zdravotní sestry Judith a Rose jsou schopny zastat velkou část práce samostatně. Doktor Charles přejíždí na motorce a ordinuje střídavě v obou střediscích.

Pro představu: Ordinaci v Nimule tvoří v podstatě dvě místnosti, jedna slouží jako „marodka“ s postelí a ve druhé se děje všechno ostatní: Ošetřování nemocných i skladování a výdej léků. Středisko v Ayii je o něco větší, má o jednu místnost víc. Veškeré služby jsou pro všechny zdarma. Dospělí i dětští pacienti v „čekárnách“ (ve skutečnosti sedící na zemi nebo na židlích ve stínu venku před střediskem). Pečlivě se vedou zápisy o ošetřených pacientech.

Tlak pacientů je velký, v zemi je zdravotní péče prakticky nepokrytá a navíc je velký nedostatek léků. Nejčastějším problémem je stále malárie (smrtelně nebezpečná hlavně u dětí), infekce dýchacích cest a zažívací problémy. V obou střediscích je možnost v případě potřeby ponechat nemocného na lůžku (ne ale přes noc) a aplikovat infuze. Zdravotní péče v Jižním Súdánu je poskytována zadarmo a dostatek léků je tudíž velkým problémem. „Naše“ střediska díky českým dárcům nikdy nezůstanou zcela bez léků, přesto jde o neustálý (a nákladný) „boj“.

Obě „health centre“ provozuje česko-jihosúdánská asociace pro křesťanskou práci v Eastern Equatoria (ACFEE) v čele s br. Bernardem, jakási místní obdoba českého spolku, který provoz obou zcela financuje.

Doktor Charles je klíčovou postavou celého zdravotnického projektu a jeho důvěryhodnosti. „Jednou večer nám Charles vyprávěl. Vyrůstal jen s maminkou. Utíkali před válkou a útočiště našli v uprchlickém táboře. Když mu bylo asi 10 let, vezl na kole dvě ženy. Říká se tomu „bodaboda“, tamní taxislužba. Jedna z mála příležitostí přivydělat si. Staré kolo, jeden pasažér na štangli, druhý na nosiči. Při jízdě z kopce selhaly brzdy. Charles ve snaze zachránit situaci nastavil nohu. Ženám se nic nestalo, zato Charles si vykloubil koleno. Dodnes nápadně kulhá. A dodnes tím vyniká výrazný rys jeho charakteru – nezištná obětavost,“ vypráví Rosťa.

Dvě nohy a dvě křídla

Tak jako má práce spolku dvě nohy, má i dvě křídla, díky kterým je nesena kupředu. Jedním křídlem jsou dárci a jejich štědrá obětavost. „Jsme hrdí na to, že spolek nemá téměř žádnou režii, veškeré finance, které od dárců obdržíme, investujeme do služby,“ říká Vítek. „A není toho málo: Průběžně finančně podporujeme 10 spolupracovníků, plus další finance na nákup léků pro naše dvě ordinace a nově investici do budování areálu v Kit 2. A příští léto velká výprava…“

Další výpravu s vyučovací konferencí plánují čeští přátelé Jižního Súdánu na srpen 2026, pomalu se začíná formovat tým. Rádi by do svého „staro-nového“ areálu areálu Kit 2, s nadějí, že se podaří zrekonstruovat další budova. Právě tam, v rekonstruovaných učebnách, bych za rok už chtěli učit. Cílem stále zůstává „posunout laťku“ od krátkých biblických kurzů „ve stanech“ směrem k plnohodnotné biblické škole „pod střechou“.

„Druhým křídlem, které nás drží nad zemí, je nespočetný zástup modlitebníků a přímluvců, kteří neviděni a nepoznáni zápasí na modlitbách o to, aby Bůh otevřel dveře naší službě, aby naše služba byla tamním bratřím vítaná, aby křesťanská komunita v Jižním Súdánu rostla k slávě Boží a byla solí a světlem svému národu…,“ doplňuje Rosťa.

A my přejeme Spolku pro Jižní Súdán, aby tomu bylo skutečně tak!

Zpět na obsah

---

Zpět na obsah

---

[PJ]