Když noviny končí…

Článek Noviny Pečujeme doma končí vyšel na serveru Brnožurnál 4. srpna 2025

Bylo to v době vzniku a rozkvětu nových poltických stran a seskupení, čas vzniku spolků a občanských organizací a taky všelijakých časopisů a novin, často s životem jepičím… U kolébky časopisu Bariéry stála Nadace Charty 77 a její Konto Bariéry. Krátce vzpomeňme, že Nadaci Charty 77 založil ve Stockholmu v roce 1987 jaderný fyzik František Janouch a jejím úkolem byla podpora režimu aktivně vzdorujících… jmenovitě pak signatářů Charty 77. Po roce 1989 se tato nezisková organizace zaměřila na charitativní projekty, zejména na podporu lidí s postižením. Významnou roli zde sehrála paní Božena Jirků, původně televizní redaktorka, pak zakladatelka Konta Bariery a později ředitelka a předsedkyně správní rady Charty 77. A v roce 1996 zakladatelka časopisu Bariéry… V tuto chvíli vstupuje do hry Pražanů náš kolega, Brňan Antonín Hošťálek. Stává se redaktorem a tvůrcem Bariér. Připomeňme, že jeho novinářská cesta začala o dvacet let dříve, v roce 1973 v Mladé frontě, pokračovala od roku 1983 ve Svobodném slově, koncem osmdesátých let se věnuje nějaký čas revui ROK, což byl pokus o jihomoravskou nezávislou kulturně politickou tiskovinu. V přelomovém roce 1989 Slovo opouští a po téměř pět let působí v Lidové demokracii, po jejím zániku v Rovnosti, Poledníku 16°25′ a Katolickém týdeníku… A pak nachází své místo ve zmíněných Bariérách a také novinách Můžeš.

Kolega Antonín, ať byl, kde byl, byl svéráz, toužící po nezávislosti. Málokdy mu vyhovovaly zavedené tituly, placená místa a nalinkovaná témata. Proto s několika obdobně smýšlejícími jedinci zakládá v únoru 2003 spolek Moravskoslezský kruh, jemuž se pět let, tedy do roku 2008, daří udržet při životě zajímavou společensko-kulturní revue Konec konců. Přispívaly do ní známé osobnosti a mnohé články předjímaly dobu, což však k přežití nestačilo, jako to nestačí žádnému v této branži, kdo se plaví mimo hlavní proud…

A tak Moravskoslezský kruh a Toník Hošťálek opouštějí celospolečenská, ne-li vesmírná témata a pokorně se vracejí do každodenního života, k tématům, která on a jeho společníci dobře znají z Bariér a z novin Můžeš. A s pokračujícím věkem jsou pro ně stále aktuálnější, tíhnou k životu zdravotně postižených… Zde ale mediálně záhy začalo být plno. Moravskoslezský kruh ale nachází cestu: nejen lidé s postižením a péče o ně, leč i péče o pečující… Moravskoslezský kruh začíná pořádat kurzy pro pečovatele, vydává pro ně příručky s tématy zdravotními, právními či sociálními, natáčí videa, provozuje poradny, a vydává také tištěné noviny Pečujeme doma. Jsou určeny především těm, kdo se starají o své nemohoucí či postižené rodinné příslušníky a velkou pozornost věnuje také seniorům, jejich problémům, jejich postavení ve společnosti, jejich životu…

A já se Antonína Hošťálka ptám: dařilo se těmto novinám zvládat úkoly, které si daly do vínku…?

„Když se zeptáte jednotlivců, kterým jsme pomohli vyřešit jejich problém, právní, zdravotní, či jiný, tak nás jistě pochválí. Ale budu upřímný. V obecné rovině se nám nepodařilo skoro nic… Možná jen v úplném počátku našeho působení, když se usilovalo o příspěvek na péči (zavedla jej v roce 2006 vláda Jiřího Paroubka se sociálně cítícím ministrem Zdeňkem Škromachem). Dříve vlády více komunikovaly a částečně přihlížely k názorům organizací a spolků, které se zabývaly problematikou seniorů a zdravotně postižených a později i pečujících. Dnes se politici v podstatě zbavují komunikace s nezávislými či jinak smýšlejícími skupinami, nejlépe to je vidět na příkladu Národní rady zdravotně postižených, která musela roky žebrat o schůzku s premiérem. A marně. Můžeme poradit, když jsou odebírány příspěvky na péči, snižovány invalidní důchody, být empatičtí, soucítit se čtenáři, vyprávět jejich příběhy – ale to je pro noviny málo… I to je jeden z důvodů, proč noviny Pečujeme doma skončily…“

Nebude asi ten hlavní, říkám. Nastoupila totiž nová média. A tištěné noviny to pociťují. Ani doba není nakloněna k řešení celospolečenských sociálních a zdravotních problémů, natož problémů zdravotně postižených a jejich neformálních pečovatelů, jak se nyní domácím pečovatelům má říkat…

Antonín Hošťálek nic nenamítá, naopak, upozorňuje na militarizaci, dehumanizaci a zhrubnutí společnosti. „To se projevuje v kulturní oblasti, na což si kulturní pracovníci stěžují, horší je, že to začíná dopadat do sféry sociální a zdravotní. Už nyní slýcháme, že jsme vytvořili nanny, tedy přespříliš pečovatelskou společnost…“

Ale, povídám s pozitivním nádechem v hlase, noviny jste udrželi v podstatě ve dvojici s manažerkou Blankou Švábovou a houfem externistů sedmnáct let. Čtenářům jste je posílali zadarmo. A bylo jich přes čtyři tisíce. Po sedmnáct let vás finančně podporovaly vládnoucí garnitury, ať místní, krajské či ministerské. Není to od nich pěkné? Není to forma uznání?

„Ale ano… Ovšem nepoužil bych slova vládnoucí garnitura. Finance jsme museli získat v řádných grantových řízeních, takže příslušné komise asi naznaly, že to děláme dobře. A tyto peníze jsme doplňovali prostředky z nadací, od inzerentů a od sponzorů… A to mě vede k tomu, že se sluší na závěr poděkovat. Čtenářům, přispěvatelům a tvůrcům, kteří byli páteří novin, jmenovitě alespoň Janu Nouzovi, Jiřině Šiklové, Ladislavě Chateau, Jaroslavu Štěpaníkovi, Marcele Kašpárkové, Ivanu Jerglovi a také jistému Ladislavu Vencálkovi. A také odbornému garantu Ivanu Peškovi, dále nezapomenutelnému exministru zdravotnictví Bohumilu Fišerovi, právním poradkyním, grafikovi, distributorům, účetním, nadačním pracovníkům. A samozřejmě našim finančním podporovatelům: ministerstvu zdravotnictví, ministerstvu práce a sociálních věcí, Jihomoravskému kraji a městu Brnu. Velkou oporou nám byli jejich úředníci. Celou dobu nás podporovali a povzbuzovali, a to nezávisle na tom jaká partaj jejich ministerstvu nebo úřadu vládla. Za všechny aspoň dvě jména: Václav Filec z ministerstva zdravotnictví a Josef Drbal z JMK… Za těch sedmnáct let jich bylo však mnohem víc a dnes snad mohu říct, že především díky jim mohlo být Pečujeme doma tak dlouho s námi…“

Ladislav Vencálek je původním povoláním geolog, už mnoho desítek let ale známý především jako novinář a spisovatel. Tím ovšem výčet jeho aktivit nekončí. Je například také autorem textů k řadě písní Jiřího Bulise. V roce 2022 vydal spolu se Zdeněkem Bláhou a Přemyslem Dížkem knihu Brno včera, dnes…a zítra.