Největší hrozbou pro Izrael není Írán ani Hamás, ale vlastní pýcha

Článek 
לא חמאס ולא איראן. מה שגומר אותנו הוא פנטזיית החסינות vyšel původně na serveru Local Conversation 14. června 2025. Anglickou verzi Israel’s greatest threat isn’t Iran or Hamas, but its own hubris publikoval server +972 Magazine 15. června 2025.

Zničené domy v izraelském městě Rišon le-Cion ve středním Izraeli po zásahu oblasti balistickou raketou odpálenou z Íránu, 14. června 2025. (Oren Ziv)

Je to více než 46 let, kdy jsem v devíti letech s rodinou opustila Írán. Většinu svého života jsem strávila v Izraeli, kde jsme založili rodinu a vychovali naše dcery – ale Írán nikdy nepřestal být mou domovinou. Od října 2023 jsem viděla nespočet obrazů mužů, žen a dětí stojících u ruin svých domovů a jejich pláč se mi vryl do paměti. Ale když vidím obrazy z Íránu po izraelských útocích a slyším pláč v perštině, mém mateřském jazyce, pocit zhroucení ve mně je jiný. Představa, že tuto destrukci provádí země, jejímž mám občanství, je nesnesitelná.

V průběhu let izraelská veřejnost nabyla přesvědčení, že v tomto regionu může existovat a zároveň chovat hluboké opovržení vůči svým sousedům – podniká vražedné útoky proti komukoli, kdykoli a jakkoli se jí zlíbí, spoléhajíc se výhradně na hrubou sílu. Téměř 80 let bylo „konečné vítězství“ za rohem: stačí porazit Palestince, eliminovat Hamás, rozdrtit Libanon, zničit íránské jaderné kapacity – a ráj bude náš.

Ale téměř 80 let se tato takzvaná „vítězství“ ukazují jako Pyrrhova vítězství. Každé z nich vrhá Izrael do ještě hlubší jámy izolace, ohrožení a nenávisti. NakbaČesky v roce 1948 vytvořila uprchlickou krizi, která odmítá zmizet, a položila základy pro režim apartheidu. Vítězství v roce 1967 dalo vzniknout okupaci, která nadále živí palestinský odpor. Válka v říjnu 2023 se spirálovitě vyvinula v genocidu, která z Izraele udělala globálního vyvrhele.

Izraelská armáda – ústřední postava celého tohoto procesu – se stala bezduchou zbraní hromadného ničení. Své vznešené postavení si u uspané veřejnosti udržuje okázalými kousky: pagery explodujícími v kapsách mužů na libanonském trhu nebo základnou dronů umístěnou v srdci nepřátelského státu. A pod velením genocidní vlády se stále hlouběji noří do válek, ze kterých nemá ponětí, jak se dostat ven.

Pod vlivem této údajně všemocné armády přesvědčovala izraelská společnost po tolik let sama sebe, že je neprůstřelná. Naprosté uctívání armády na jedné straně a arogantní opovržení vůči sousedům v regionu na straně druhé plodily přesvědčení, že za to nikdy žádnou cenu nezaplatíme. Pak přišel 7. říjen, který – byť jen na okamžik – iluzi imunity rozbil. Ale místo aby se veřejnost s významem tohoto okamžiku vyrovnala, oddala se kampani pomsty. Protože jen skrze masakry nabyl svět opět smysl: Izrael zabíjí, Palestinci umírají. Řád obnoven.

Síly Velitelství domácí fronty na místě, kde balistická raketa odpálená z Íránu zasáhla Bat Jam ve středním Izraeli a způsobila škody, 15. června 2025. (Chaim Goldberg/Flash90)

Proto byly záběry bombardovaných budovČesky v Ramat GanuČesky, Rišon le-Cionu, Bat Jamu, Tel Avivu a TamřeČesky (arabském městě v Galileji) tak otřesné. Byly až znepokojivě podobné těm, na které jsme si zvykli z Gazy: ohořelé betonové kostry, oblaka prachu, ulice pohřbené v sutinách a popelu, dětské hračky svírané záchranáři. Tyto obrazy na chvíli prolomily naši kolektivní iluzi, že jsme imunní vůči všemu. Civilní oběti na obou stranách – 13 Izraelců a nejméně 128 Íránců – zdůrazňují lidské náklady této nové fronty, i když rozsah je stále daleko od devastace, která je běžně páchána v Gaze.

Armáda jako doktrína

Byla doba, kdy někteří židovští vůdci v Izraeli chápali, že naši existenci v tomto regionu nelze iluzí úplné imunity udržet. Možná se nezbavili pocitu nadřazenosti, ale tuhle základní pravdu pochopili. Zesnulý levicový zákonodárce Jossi SaridČesky jednou vzpomínal, jak mu Jicchak RabinČesky řekl: „Národ, který padesát let napíná svaly – ty svaly se nakonec unaví.“ Rabin chápal, že žít věčně s mečem, na rozdíl od Netanjahuových hrůzostrašných slibůČesky, schůdnou možností není.

Dnes už v Izraeli žádní židovští politici tohoto druhu nejsou. Když sionistická levice propukne v oslavu kvůli bezohlednému útoku na Írán, odhaluje to tvrdohlavé lpění na fantazii, že ať děláme cokoli nebo jak hluboce se regionu, ve kterém žijeme odcizujeme, armáda nás vždy ochrání.

Záběr íránského raketového útoku na Izrael, pořízený v Jeruzalémě, 15. června 2025. (Chaim Goldberg/Flash90)

„Silný lid, odhodlaná armáda a odolná domácí fronta. Takhle jsme vždycky vyhrávali a takhle zvítězíme i dnes,“ napsal Yair Golan, předseda Demokratické strany – vzniklé fúzí sionistických levicových stran Merec a Labour – v příspěvku na X po pátečním útoku. Jeho kolegyně ze strany, poslankyně Naama Lazimi, poděkovala „za pokročilé zpravodajské systémy a zpravodajskou převahu. IDF a všechny bezpečnostní systémy. Hrdinské piloty a letectvo. Izraelské obranné systémy.“

V tomto smyslu je fantazie o imunitě udělené armádou v sionistické levici zakořeněná ještě hlouběji než v pravici. Odpovědí pravice na její bezpečnostní obavy je ničení a etnické čistky – to je její konečný cíl. Středolevice však vkládá svou víru téměř výhradně v údajně neomezené schopnosti armády. Židovská středolevice v Izraeli bezpochyby uctívá armádu mnohem vroucněji než pravice, která s ní zachází pouze jako s nástrojem k realizaci své vize destrukce a etnických čistek.

My Izraelci musíme pochopit – nejsme imunní. Lid, jehož celá existence závisí výhradně na vojenské síle, je odsouzen k tomu, aby skončil v nejtemnějších koutech zkázy a nakonec v porážce. Pokud jsme se z posledních dvou let, natož z posledních osmdesáti, tuto nejzákladnější lekci nepoučili, pak jsme skutečně ztraceni. Ne kvůli íránskému jadernému programu ani palestinskému odporu, ale kvůli slepé, arogantní pýše, která se celého národa zmocnila.

Orly NoyČesky je mizrahiská (Židé pocházející z Blízkého východu) politická aktivistka narozená v Íránu, předsedkyně rady B’TselemČesky, redaktorka Local ConversationČesky. Zabývá se hranicemi, které se protínají a formují její identitu jako Mizrahi, levicové ženy, ženy, dočasné imigrantky žijící ve vzorci věčného imigranta, a neustálým dialogem mezi nimi. Překládá poezii a prózu z perštiny a sní o tom, že by v rámci politického aktu v boji proti potlačování východní kultury na okraj izraelského diskurzu umístila ne-li perskou knihovnu v hebrejštině, tak alespoň poličku. Vedle izraelských B’TselemČesky, Local ConversationČesky a +972 MagazineČesky lze její příspěvky nalézt v dalších médiích jako The GuardianČesky, Middle East EyeČesky, Just VisionČesky a jiných.