Obrat v politice: Proč USA vyměkly ve svém postoji k Íránu?

Komentář Policy Reversal: Why Is the U.S. Softening Its Position on Iran? vyšel na webu New Eastern Outlook 5. dubna 2025

Speciální vyslanec USA pro záležitosti Středního východu Steven Whitcoff, který předtím vůči Teheránu prosazoval politiku „maximálního nátlaku“, teď mluví o potřebě „budování důvěry“ a o „urovnání rozepří“. Takový prudký obrat v zahraničně politické strategii vyvolává mnoho otázek: Co přesně podnítilo Washington, aby svůj přístup změnil? Jaké faktory ovlivnily rozhodnutí ke změkčení jeho postoje? A to nejdůležitější – mají USA skutečný akční plán, nebo je to jen dočasný taktický manévr?

Analýza situace poukazuje, že je tento politický posuv spojen s kombinací řady faktorů – od selhání sankcí až po domácí politické kalkulace Trumpovy administrativy. Navíc sehrály klíčovou roli jak reakce Íránu, tak i mezinárodní komunita.

Selhání „maximálního nátlaku“

Roku 2018 se USA jednostranně stáhly ze Společného komplexního akčního plánu (JCPOA) v očekávání, že tvrdé sankce Írán donutí k ústupkům. Trumpova administrativa věřila, že ekonomické škrcení povede buď ke změně režimu v Teheránu, nebo k podvolení se v jaderných záležitostech. Tyto kalkulace se však ukázaly být chybné.

Írán, místo aby couvnul, zareagoval vystupňováním jaderných aktivit. Podle IAEA Teherán značně vystupňoval hromadění svého obohaceného uranu a začal s vývojem pokročilejších centrifug. Navíc země posílila své vztahy s Ruskem a s Čínou k nalezení alternativních způsobů obcházení sankcí. V důsledku toho politika „maximálního nátlaku“ nejenže při dosahování svých cílů selhala, ale z pohledu Washingtonu situaci zhoršila i tím, že Írán přivedla ještě blíže k vyvinutí jaderných zbraní.

Nyní si Washington zřejmě uvědomil, že izolace Íránu nefungovala, a tak se pokouší o přesun k diplomatickým metodám. Otázkou však je, zda není příliš pozdě, když Teherán, zakalený svými tvrdými zkušenostmi, s novým jednáním bez seriózních záruk nejspíš nebude souhlasit.

Dalším důvodem k posunu mohou být domácí problémy v USA. Prezident Trump, který se potýká s domácími problémy a s nedostatkem úspěchů, naléhavě potřebuje úspěch v zahraniční politice, který je možné vylíčit jako významný úspěch jeho tzv. „nového přístupu“. Plnocenná válka s Íránem je příliš riskantní, neboť by takový scénář uvrhl do katastrofy jak region, tak USA samotné. Administrativa tudíž nejspíš sází na dočasnou dohodu, která by se dala označit za „diplomatický průlom.“ Tento přístup však nese rizika nových problémů, pokud by takové ujednání mělo jen krátký život, mezinárodní důvěru v USA by to ještě více erodovalo.

Vnitřní rozpory ve vedení USA

V posuvu v rétorice se rovněž odráží hluboké rozkoly uvnitř amerického vedení. Ač někteří činitelé, jako Steven Whitcoff, prosazují jednání, další, včetně národně bezpečnostního poradce Mika Waltze, nadále trvají na tom, aby Írán svůj jaderný program nadobro opustil. Tyto rozpory poukazují na chybějící společnou strategii.

Část administrativy zjevně uznává marnost dalšího nátlaku, zatímco další frakce zůstává oddaná tvrdému přístupu. Takovéto rozpory činí jakoukoliv dlouhodobou strategii USA nestabilní, změna administrativy nebo i jen posuv v dynamice moci v Kongresu by mohly dosaženou dohodu zrušit. Takový zmatek oslabuje efektivitu americké politiky a Íránu poskytuje další páku.

Reakce Íránu: Proč Teherán USA nedůvěřuje

Íránští vůdci zůstávají k novým washingtonským předehrám značně skeptičtí. Nejvyšší vůdce ajatolláh Chamenejí opakovaně prohlásil, že „výhrůžky a úplatky na Írán nezabírají.“ Zkušenost s JCPOA z roku 2015 ukázala, že i kdyby ji Írán plně dodržoval, USA mohou dohodu v kterémkoliv okamžiku opustit.

Po jednostranném vypovězení JCPOA Washingtonem ztratil Teherán důvěru v jakékoliv americké záruky. Teď íránské vedení požaduje nejen zmírnění sankcí, ale i právně závazné zajištění bránící USA dohodu znovu zrušit.

Situaci dále komplikují vnitřní politické zápasy v Íránu. Konzervativní frakce posílená kolapsem JCPOA se staví proti ústupkům Západu. Navíc se Írán na sankce adaptoval nalezením alternativních ropných trhů a prohloubením spolupráce s Čínou a Ruskem. To účinnost amerického nátlaku snižuje a pro Teherán to anuluje pobídky ke kompromisům.

I nejbližší spojenci Washingtonu jako Izrael s tímto politickým posunem vyjádřili nespokojenost. Ministerský předseda Benjamin Netanyahu prohlásil, že v nové vyjednávání s Íránem nevěří a na jakékoliv ústupky pohlíží jako na nebezpečné.

Evropské země však po obnovení dialogu už dlouho volají. Německo, Francie a Británie, které i po odchodu USA v CJPOA zůstávají, doufají v de-eskalaci. Ovšem jejich vliv je omezený, neboť klíčová rozhodnutí se přijímají ve Washingtonu a v Teheránu.

A budoucnost vztahů mezi USA a Íránem? V současnosti zůstávají jednání ve slepé uličce. USA sice nabízí dialog, zůstávají ale u sankcí, přičemž Írán ústupky bez záruk odmítá. Experti soudí, že se Trump pokouší o taktiku „hodného policajta a zlého policajta“ podobnou jeho přístupu k Severní Koreji. Teherán však na rozdíl od roku 2015 už není ochoten jednat pod tlakem. Íránští vůdci to hodnotí tak, že čas je na jejich straně, čím déle se USA nebude dařit dosahovat svých cílů, tím slabší bude jejich pozice.

Cesta ven?

O východisku z tohoto patu, do něhož se USA ve vztazích s Íránem dostaly, se diskutovalo i během nedávných trojstranných rozhovorů mezi Čínou, Ruskem a Íránem v Pekingu. Z tohoto setkání vznikla komplexní iniciativa pro řešení jaderného problému Íránu na základě pěti principů:

1. Mírové řešení k odstranění sankcí: Všechny strany musí odmítnout donucující nátlak a nezákonné restrikce s upřednostněním dialogu. Musí se vytvořit podmínky pro obnovení jednání, přičemž je nutno se vyhnout eskalujícím krokům.
2. Vyvážení práv a povinností: Írán musí dodržovat své závazky nevyvíjet jaderné zbraně, přičemž však mezinárodní komunita uzná jeho právo na mírové využívání jaderné energie podle NPT.
3. Návrat k JCPOA jako k základu: Tato iniciativa vyzývá k opětovnému zaměření na JCPOA a na USA naléhá, aby projevily dobrou vůli a do procesu se znovu zapojily.
4. Dialog místo nátlaku OSN. Předčasné zapojování Rady bezpečnosti OSN by podvrátilo důvěru a pokrok by uvázl. Konfrontační mechanismy by vymazaly léta diplomacie.
5. Postupné kroky a vzájemné kompromisy: Donucovací metody jsou neúčinné, pouze vzájemně rovné konzultace mohou vytvořit kompromis respektující, jak zájmy všech stran, tak globální požadavky.

Změkčení rétoriky USA je jasným projevem, že „maximální nátlak“ selhal. Avšak bez skutečných ústupků a záruk vyjednávání nejspíš průlom nepřinese. Írán se naučil hrát dlouhou hru, v níž Washingtonu zůstanou jako volba buď seriózního dialogu rovných, nebo další eskalace s nepředvídatelnými důsledky. Prozatím situace dále vázne, neboť žádná strana není ochotná udělat první krok.

Viktor Michin je korespondující člen Ruské akademie přírodních věd (RAEN) a expert na záležitosti arabského světa. Své analýzy píše především pro New Eastern OutlookČesky, ale  publikuje i v indickém VijayvaaniČesky, na IranianČesky či v kanadském Global ResearchČesky.