1. Jan Campbell: Aljaška a její význam pro dnešní jednání
2. Jan Campbell: Nebojte se být hloupí

Aljaška a její význam pro dnešní jednání

Skagway Bazaar, obchod v historické čtvrti Skagway v tradičním dřevěném stylu, Aljaška, USA (Wikimedia Commons)

Úvod

Podle nepotvrzených zpráv se Rusové poprvé objevili na Aljašce v XVII. století. Za oficiální datum objevení poloostrova se považuje rok 1732, kdy jej navštívili námořníci na lodi „St. Gabriel“ pod velením navigátora Ivana Fedorova a zeměměřiče Michaila Gvozděva. Během druhé kamčatské expedice vedené Vitusem Beringem a Alexejem Čirikovem v roce 1741 byly objeveny Aleutské ostrovy. Brzy poté začali na území Aljašky přicházet ruští průzkumníci a průmyslníci.

V roce 1784 založil obchodník Grigorij Šelichov první stálou ruskou osadu na ostrově Kodiak a spolu se svým druhem Ivanem Golikovem založil Severovýchodní společnost pro obchod s kožešinami na Aljašce. O čtyři roky později odjel Šelichov do Petrohradu, kde požádal Kateřinu II., aby schválila monopolní privilegia jeho společnosti na 20 let a poskytla bezúročnou půjčku ve výši 200 tisíc rublů. Carevna ho však odmítla kvůli nadměrným nákladům na projekt, stejně jako kvůli válce se Švédskem a potřebě rozvíjet nedávno dobytý Krym a Novorusko.

V roce 1799 vydal císař Pavel I. dekret o vytvoření polostátní monopolní Rusko-americké společnosti (RAC), která spravovala všechny ruské osady v Americe (na Aljašce a ve Fort Ross v Kalifornii), stejně jako na tichomořských ostrovech (na Kurilských ostrovech a Havaji). Jejím prvním vůdcem a vládcem ruské Ameriky byl kargopolský obchodník Alexandr Baranov.

V roce 1799 založili ruští osadníci na jednom z ostrovů Alexandrova souostroví pevnost Archanděla Michaela. V roce 1804, po útoku místních Indů, pevnost byla přemístěna na nové místo a nová osada dostala název Novo-Archangelsk. V roce 1808 se město stalo hlavním městem ruské Ameriky. Po prodeji Spojeným státům v roce 1867 bylo přejmenováno na Sitka.

Vývoj ruské Ameriky

Hlavním cílem ruské kolonizace Ameriky byla těžba kožešin z mořské vydry, tuleně, polární lišky a bobra. Příměří uzavřené v roce 1805 mezi Baranovem a nejvyšším vůdcem klanu Tlingitů Kiksadi Katlianem napravilo křehký status quo v regionu. Indiánům se sice nepodařilo vyhnat Rusy ze svého území, ale podařilo se jim uhájit svou svobodu. Na druhou stranu Rusko-americká společnost, i když byla od nyní nucena počítat s Tlingity, byla schopna zachovat mořský rybolov na svých pozemcích.

V roce 1821 podepsal císař Alexandr I. dekret, který právně zajišťoval vlastnictví všech ostrovů v severním Tichém oceánu a Aljašce Ruským impériem. Hranice ruských držav v Americe byly potvrzeny rusko-americkou úmluvou z roku 1824 a rusko-anglickou úmluvou z roku 1825.

Proč byla ruská Amerika prodána

Podle historika Bolchovitinova: Za prvé, jedná se původně o námořní povahu kolonizace. Z tohoto důvodu Alexandr I. odmítl projekt vytvoření ruských osad například na Havaji. Za druhé, přesun pozornosti ruských úřadů na rozvoj regionu Amur a Primorje, které Čína postoupila Rusku na základě smlouvy z Aigunu z roku 1858 a Pekingské smlouvy z roku 1860. Za třetí, existovaly velké potíže s ochranou vzdálených a zaostalých amerických držav, což se ukázalo v krymské válce v letech 1853-1856. Za čtvrté, navzdory nepřátelské Francii a Velké Británii touha navázat normální, a dokonce přátelské vztahy se Spojenými státy, s vyloučením možnosti územních konfliktů v budoucnosti. A za páté, zaostalost autokratického ruského impéria.

Bolchovitinovův student, doktor historických věd Alexandr Petrov, tvrdí jiné: Za prvé, mnozí věřili, že Rusko nemůže udržet zámořská území a že by byla tak či onak obsazena buď Spojenými státy nebo Velkou Británií, která se krátce předtím během krymské války již pokusila obsadit Petropavlovsk-Kamčatskij z moře s pomocí vyloďovacích sil. Za druhé, Aljaška byla považována za neperspektivní a potenciálně nevýnosné území, zejména ve srovnání s anektovaným regionem Amur a Primorye. V Petrohradě se mělo za to, že Rusko-americká společnost je před bankrotem, ale ve skutečnosti to nebyla tak úplně pravda.

Podle Petrova bylo skutečným důvodem pro prodej Aljašky to, že během krymské války zůstalo Rusko samo proti téměř celému světu: Alexandr II. si uvědomil, že je nutné usilovat o silné spojenectví se Spojenými státy v opozici k anglo-francouzskému spojenectví. Ve skutečnosti prvním krokem k takové alianci byl prodej Aljašky.

Na rozdíl od Bolchovitinova Petrov nevěří, že Aljaška byla odsouzena k prodeji. Alternativou by mohla být kompetentnější a efektivnější ruská politika v jeho severoamerických državách.

Prodej Aljašky

Poprvé Rusko vážně uvažovalo o prodeji Aljašky Američanům v předvečer krymské války v letech 1853-1856. Jak poukázal Nikolaj Bolchovitinov, na jaře 1853 generální guvernér východní Sibiře Nikolaj Muravjov-Amurskij předložil Mikuláši I. nótu, ve které podrobně vyložil své názory na potřebu posílit postavení Ruska na Dálném východě a na důležitost úzkých vztahů se Spojenými státy a napsal:

Severoamerické státy se nevyhnutelně rozšíří po celé Severní Americe a my musíme mít na paměti, že dříve nebo později jim budeme muset postoupit naše severoamerické državy. Nebylo však možné nevzpomenout si na jinou úvahu: že je velmi přirozené, že Rusko ovládne, když ne celou východní Asii, pak bude ovládat celé asijské pobřeží Východního oceánu. Vzhledem k okolnostem jsme umožnili Britům vtrhnout do této části Asie (…), ale tuto záležitost lze ještě zlepšit našimi úzkými vazbami se severoamerickými státy.

Na jaře 1854 uzavřelo vedení Rusko-americké společnosti v obavě z útoku Velké Británie a Francie na Novo-Archangelsk (jak se stalo v srpnu téhož roku s Petropavlovskem-Kamčatským) fiktivní dohodu s Americko-ruskou společností ze San Francisca o prodeji veškerého jejího majetku (včetně území) na dobu tří let. Když anglo-francouzská hrozba pro pobřeží Aljašky pominula, byla tato dohoda okamžitě ukončena, ale otázka, co dělat se vzdálenou a zcela bezbrannou Aljaškou, zůstávala stále aktuální.

Hlavním iniciátorem dohody se Spojenými státy byl mladší bratr cara Alexandra II., velkokníže Konstantin Nikolajevič. V roce 1857 poslal dopis ministru zahraničních věcí Gorčakovovi, ve kterém zdůvodnil potřebu zbavit ruské impérium amerických držav co nejdříve. Jednání se Spojenými státy byla přerušena vypuknutím občanské války ve Spojených státech.

V prosinci 1866 v Petrohradě se konalo zvláštní setkání o aljašské otázce. Zúčastnili se ho car Alexandr II., velkokníže Konstantin Nikolajevič, ministr financí Michail Reutern, ministr zahraničních věcí Alexandr Gorčakov, guvernér ministerstva námořnictva Nikolaj Krabbe a ruský vyslanec ve Spojených státech Eduard Stoeckl. Všichni účastníci zvláštní konference se vyslovili pro prodej ruských kolonií v Severní Americe Spojeným státům.

Dne 30. března 1867 Rusko oficiálně prodalo Aljašku Spojeným státům za 7,2 milionu dolarů.

Následky prodeje

Ačkoli se téměř všechny finanční dokumenty o aljašské dohodě nedochovaly, historik Petrov nedávno objevil v archivech státní pokladny Ruského impéria dokument, ze kterého vyplývá, že ruský rozpočet obdržel od Spojených států 11,362 milionů rublů, a že z toho 11 milionů rublů bylo vynaloženo v zahraničí na nákup zařízení pro stavbu železnic Kursk-Kyjev, Rjazaň-Kozlov a Moskva-Rjazaň.

Jak poznamenává historik Sergej Korsun ve svém vědeckopopulárním článku, existují informace o přesídlení 546 lidí z 812 lidí, kteří na to měli právo, odejít z Ameriky do Ruska po roce 1867. Podle jeho výpočtů žilo v roce 1869 na Aljašce asi 200 Rusů, více než 200 koloniálních občanů a více než 1,5 tisíce Kreolů. Všichni tito lidé byli nositeli ruských kulturních tradic, pro koloniální občany byla ruština jejich rodným jazykem a většina kreolů byla dvojjazyčná. I proto zůstávají znatelné stopy ruské kultury na Aljašce dodnes.

Všeobecně se nabízí argument, že prodej Aljašky je metaforou a jasným příkladem toho, co se stane, když je model společnosti a ekonomiky špatný a jak vypadá možné řešení: Ekonomický a sociální model, který poskytuje maximální dynamiku s alternativními řešeními, protože vždy bude existovat vnější tlak a pokusy o jejich vytlačení. Jenom ten, kdo je schopen a odhodlán vytvořit si alternativní řešení má šanci na přežití, protože zůstává svobodným člověkem. O tom to je dnes v České republice nacházející se nad propastí. Proč nad propastí?

Protože Rusy a Číňany Česká republika se současnými tzv. politickými elitami je nezajímá, Spojené státy se zřekly role rodičů-ochránců Evropy, aniž by si to současné tzv. elity přiznaly v zájmu národů, které představují a osa Washington-Londýn-Vatikán dnes již není tak silná a viditelná, jako ještě byla například před deseti lety. Pro vyhladověné, nepoučitelné a nevyléčitelné sirotky není místo v novém světě s novými hodnotami.

Dnešní [15. srpna] jednání na Aljašce

V úvodu této části příspěvku připomínám, že tři ruské pevnosti-Alexander, Elizabeth a Barclay-na havajském ostrově Kauai, postavené v roce 1816 z iniciativy zaměstnance předem zmíněné Rusko-Americké společnosti (RAC) Georga Schaeffera, byly následujícího roku opuštěny pod tlakem havajských úřadů a Američanů. Fort Ross v severní Kalifornii, vlastněný nejprve Španělskem a poté Mexikem, byl v roce 1841 prodán RAC americkému obchodníkovi Johnu Sutterovi kvůli nerentabilitě. Nevylučuji, že prodej se uskutečnil ve správný čas. Proč?

Protože o sedm let později, v důsledku mexicko-americké války v letech 1846-1848, byla Alta California odtržena od Mexika a stala se součástí Spojených států.

Pokud jde o Aljašku, vědci se stále přou o důvody jejího postoupení Spojeným státům (tento termín se objevil v oficiálních dokumentech z 60. let 19. století). Co se stalo, to se stalo, a proto nedává smysl o tom spekulovat v tomto příspěvku.

Skutečností je, že dnes, 15. srpna ve 22:30 moskevského času začne na vojenské základně Elmendorf-Richardson na Aljašce setkání mezi prezidentem Putinem a prezidentem Trumpem. Jedná se o první rusko-americký summit po čtyřech letech. Kromě diskuse o klíčovém tématu-urovnání konfliktu na Ukrajině-se lídři plánují dotknout široké škály otázek bilaterální spolupráce, na které závisí mimo jiné mezinárodní bezpečnost. Jaký je význam summitu?

Poprvé za 18 let přivítají USA prezidenta Putina na americké půdě. Poslední americko-ruský summit – tehdy ještě s Bidenem – se konal na neutrální půdě v Ženevě v roce 2021, osm měsíců před zahájením speciální vojenské operace na Ukrajině. Otázkou bez odpovědi k hodině práce na příspěvku je především pro Západní politiky a veřejnost, zda výsledek summitu povede k ukončení tři a půl roku trvající speciální vojenské operace.

V kontextu příspěvku připomínám epizodu z roku 2013. Krátce před soutěží Miss Universe 2013 v Moskvě seděl organizátor soutěže krásy Donald Trump v televizním studiu s výhledem na řeku Moskvu a řekl novináři z MSNBC: Putin odvedl neuvěřitelnou práci. Během krátké doby se ruský prezident vyznamenal jako vůdce světového formátu. Jeho obdiv k Putinovi byl po mnoho let ohromující. Teprve nedávno se vyjádřil o Putinovi kritičtěji a někdy i vyhrožoval.

Co očekávám

Osobně pochybuji, že na Aljašce prezidenti obou zemí najdou mírovou možnost, která by vyhovovala jak Rusku, tak Ukrajině. Proč?

Co by to mělo být za příměří, když je vyjednávací pozice podporována vojenskou silou? Proč Rusko potřebuje příměří, když Zelenskyj odmítá splnit podmínky vyslovené prezidentem Putinem, a výsledků dosáhne Rusko tak nebo tak vojenskými prostředky? Nelze zapomenout slova kancléřky Merkelové: Minsk-2 byl potřebný k vyzbrojení Ukrajiny a její přípravě na velkou válku.

Za druhé: na setkání nelze učinit žádná průlomová rozhodnutí o Ukrajině, která by mohla okamžitě ukončit nepřátelství, protože v přírodě a v podstatě konfliktu prostě neexistují pro ukončení nepřátelství podmínky. Vzhledem k neshodám mezi Kyjevem a Moskvou je proto průlomové rozhodnutí prakticky nerealizovatelné. Mohu si představit, že summit může vést ke globálnímu průlomu, ale ne na ukrajinské cestě, ale v bilaterálních vztazích mezi Spojenými státy a Ruskem. Proč?

Protože tím se prezident Trump dostane blíže k osobnímu cíli a mstě na Obamovi: Nobelova cena míru. Ta nezabrání Moskvě v řešení problémů na Ukrajině. Současně přiblížení ke splnění osobního cíle prezidenta Trumpa bude noční můrou pro Kyjev, Londýn a Berlín a celou EU: Rusko přestane být vyvrhelskou zemí a opět se stane jedním z hlavních geopolitických hráčů na světě. s nímž bude prezident Trump (bez Evropy) rozhodovat o osudu světa.

Americký server Axios píše, že Zelenskyj v současné situaci upadl do kleští, které jsou pro něj fatální: na jedné straně úspěchy ruských sil na frontě, na druhé rostoucí nespokojenost na Ukrajině. Nadcházející summit mezi Putinem a Trumpem na Aljašce by podle novinářů mohl Zelenského zahnat do diplomatického kouta. Osobně si myslím, že tam již je, a proto štěká.

A to i proto, že další silou, která vyvíjí tlak na vůdce kyjevského režimu, jsou nacionalistické elementy na Ukrajině. Ty vnímají jakékoli ústupky ze strany Kyjeva jako zradu, za kterou Zelenskij bude muset zaplatiti nejenom penězi, ale podle osobního hodnocení, i životem.

Důležitý aspekt úspěchu v bilaterálních smyslu tvoří obchodní příležitosti v Rusku pro americké společnosti a tím i pro hnutí MAGA. Pokračování po summitu.

Souhlasu netřeba.
15.08.2025

Zpět na obsah

Nebojte se být hloupí

Prezident Donald J. Trump vítá ruského prezidenta Vladimira Putina na společné základně Elmendorf-Richardson v Anchorage na Aljašce, 15. srpna 2025 (fotografie Ministerstva obrany USA, autor Benjamin Applebaum, Wikimedia Commons)

Úvod

Dnes, 17. srpna, děkuji tímto krátkým příspěvkem všem, kteří našli odvahu mi sdělit klobouk dolů a podobné za zveřejněné očekávání summitu Putin-Trump na Aljašce a za popsanou historii v článku v den summitu. Děkuji i za možnost reagovat v den odjezdu na dovolenou…

Dnes také je tomu 90 let od narození Olega Tabakova, umělce SSSR, zakladatele moskevského divadla Tabakerka a kavalíra Řádu za zásluhy o vlast, od kterého pochází název článku a citát. Tabakov se narodil v Saratově v rodině lékařů. V 50. letech vstoupil do kroužku Mladé gardy Saratovského paláce pionýrů, který vedla legendární pedagožka Natalia Suchostavová.

Dnes také v televizním pořadu Kalendárium moderátorka Saskia Burešová připomněla k mému velkému překvapení Tabakova, dokonce s výstřihy představení v ruském jazyce. Děkuji proto neznámému odvážnému produkčnímu v ČT za povolení něco podobného odvysílat. Ten zřejmě pochopil, která hodina bije, a že přichází doba odchodu rusofobů do druhé a třetí řady.

Dnes se mi dostal do ruky příspěvek osobnosti české žurnalistiky, kolegy Syrůčka, který nazval Aljaška-víme, že nic nevíme. Přestože z formálního a dokumentárního pohledu skutečně nic nevíme, jaké následky přinese summit prezidentů Putina a Trumpa na Aljašce, víme ale, že čas nestojí, život jde dál nejenom po našich, ale především svých pravidlech a slunce vychází na východě.

Proto si dovoluji krátký přehled osobního hodnocení toho, co jsem viděl, slyšel a mohl pozorovat na obrazovce a na obličejích nejenom účastníků, ale i těch v roli pozorovatelů.

Tajný význam přeletu stíhaček

Letadla se objevila na obloze bezprostředně po podání ruky Putinovi a Trumpovi. Krátce předtím oba prezidenti vystoupili ze svých letadel. Let stíhaček nad prezidenty v překladu z vojenského a protokolárního jazyka znamená nejvyšší stupeň respektu.

Podle tradice je letadlo, ve kterém čestný host přiletěl, potkáno a doprovázeno ve vzdušném prostoru. Rusko dodržuje tento protokol při příjezdu nejvyšších představitelů na jeho území.

Víme, i když nevíme

Za prvé: Setkání a jednání daly podnět k normalizaci rusko-amerických vztahů v široké škále otázek: dialog o strategické stabilitě, diplomatické kontakty a ekonomická spolupráce. Na tiskové konferenci Putin a Trump zdůraznili, že konfrontace není prospěšná ani pro Rusko, ani pro Spojené státy, a že překonání rozdílů a rozvoj spolupráce bude přínosem pro obě strany.

Neexistuje proto žádný objektivní důvod informovat detaily jednání nepoučitelné v EU a EK.

Za druhé: Putinovi se podařilo přesvědčit Trumpa a jeho poradce historickými fakty. Tím posunul diskusi o Ukrajině do nejziskovějšího pro Rusko a jediného formátu: žádné příměří, ale mír, nebo kapitulace nejenom Ukrajiny, ale i NATO a jeho slouhů. Opakuji mnou několikrát napsané a zveřejněné: z historického pohledu a na základě zkušenosti s NATO a Zelenskym a faktů, příměří nelze považovat za výchozí bod. Jenom mír může být konečným výsledkem.

Protože Evropa dogmaticky a proti všech principům logiky a geopolitiky požaduje opak, potvrdilo se, že evropský přístup není akceptován jak Ruskem, tak Spojenými státy. Zelenskyj a dočasní evropští lídři buď přijmou rusko-americké dohody, nebo se octnou na lavici obžalovaných a budou souzeni svými občany a vítěznou vojenskou silou.

Mír je za horizontem

Proč tak myslím? Nejprve musí Rusko a Spojené státy vypracovat všechny podmínky pro konečné urovnání, a to bude nějakou dobu trvat, přestože oba státy se nenechají zdržovat blábolením a hledáním konsensu představitelů EU, EK a EP.

Protože Trump obecně akceptoval ruský přístup k Ukrajině, hodnotil jednání jako „10 z 10“, nyní nepovažuje za nutné uvalit nové protiruské sankce a otevřeně prohlásil: nyní je rozhodnutí na Zelenském. To se zcela shoduje s ruskou logikou, která je v rozporu s přístupem válkychtivých v EU, EK a NATO, kteří připravují již 19 balíček sankcí.

Summit ukázal, že největší vojenský konflikt naší doby se řeší dohodou velmocí a ne trpaslíků.

Hybridní formát rozhovorů

Překvapením je, že Putinovi a Trumpovi bylo umožněno Trumpovou administrativou a protokolem mluvit cca 10 minut v soukromí během cesty limuzínou na místo jednání. Kromě významného gesta i ze strany prezidenta Putina lze si představit snahu administrace snížit Trumpovu úroveň improvizace a minimalizovat riziko. Proto hlavního jednání se účastnil ministr zahraničí Marco Rubio, jeden z předních zahraničněpolitických jestřábů. Je proto významné, že navzdory tomu strany dokázaly dosáhnout smysluplných dohod.

Vyjednávání milují ticho

Oba prezidenti a jejich poradci potřebovali vytvořit příznivé podmínky pro další kontakty, včetně kontaktů se Zelenským a Evropany. I proto nebylo povoleno novinářům klást provokativní a emotivní otázky, které by mohly zkomplikovat další vyjednávací proces.

Proto se prezidenti omezili na krátká prohlášení, přičemž zrušení večeře a zkrácení tiskové konference neznamená neúspěch jednání. Naopak.  Trump po tiskové konferenci kontaktoval nervózního Zelenského a evropské lídry, což by se v případě neúspěšného summitu nestalo.

Předpokládané diskuze o ukrajinském osídlení, otázkách bezpečnosti a kontroly zbrojení a hospodářské spolupráci mezi Ruskem a Spojenými státy, včetně Arktidy nepodléhají konzultacím s EU, EK, EP ani s NATO. Proč? Protože USA se již osvobodily od ochranné role matky a otce Evropy. To je něco, co si naše ještě elity nemohou představit, a proto se nemohou osvobodit od iluze vědění o novém uspořádání světa a myslí po staru.

Všechny tyto otázky jsou vzájemně propojeny

Praktická spolupráce mezi Ruskem a Spojenými státy v ekonomické sféře závisí na pokroku v řešení ukrajinského konfliktu a vyhlídce na zrušení nebo zmírnění sankcí. Rusko má čas. Nicméně kontrola zbrojení a s ní spojená problematika se již diskutuje paralelně, bez ohledu na ukrajinskou agendu. Tuto skutečnost by si měla uvědomit Evropa a podle toho jednat, ne však zbrojit na dluh a bez patřičných přírodních zdrojů. Chytré mozky si koupí Spojené státy.

Z uvedeného vyplývá, že Evropa přijme nebo nepřijme podmínky dohodnuté Putinem a Trumpem, což potvrzuje vyjádření prezidenta Trumpa v rozhovoru s partnery. Toto dilema je pro Evropu nejenom ponižující, ale zároveň dokazující neschopnost vytvářet alternativní řešení, bez kterých není svobody a možnosti mít a realizovat svoji vlastní vizi.

V případě, že Evropané a Zelenskyj se s prezidentem Trumpem dohodnou, mírový proces bude pokračovat, přestože veřejnost bude nadále klamána dogmaty, mýty a iluzemi. Přesto nevylučuji multilaterální summit, za účasti Ukrajiny v jeho druhé části.

Pokud Evropa a Zelenskyj podmínky USA a Ruska neakceptují

V tomto případě je Trump obviní z narušování jednání. Je s pravděpodobností hraničící s jistotou možné zastavení nebo výrazné omezení vojenské pomoci Ukrajině, včetně přenosu zpravodajských informací a dodávek zbraní přes evropské země. Proč?

Bez Spojených států nebudou evropské země schopny podporovat Ukrajinu. Proto se evropští lídři v pondělí 18. srpna pokusí Trumpa přesvědčit a donutit ho, aby odstoupil od dohod s Putinem. S pravděpodobností hraničící s jistotou je nepravděpodobné, že uspějí, již z předem uvedených důvodů. Nemohu vyloučit podbízení a lichocení Trumpovi a hloupé vysvětlování pokrytců s pomocí hlubokého státu, který představuje mimo jiné senátor Lindsey Graham a extremisté Federální služby finančního monitorování, že souhlasem s Putinem ukázal slabost a nechal se přehrát. Kromě toho Evropa nemá žádné komprimáty na Trumpa, naopak: Trump jich má tolik, že si rád vezme čas na jejich výběr a použití ve vhodnější čas.

Jinými slovy a krátce: Trump dal jasně najevo, že Evropa nemůže diktovat podmínky jednání s Putinem a nemá v úmyslu narušovat výsledky kontaktů s Ruskem, protože to není v zájmu Spojených států.

Zelenskyj chápe, že odmítnutí domluvených podmínek a obvinění Spojených států ze zrady západní pozice povede k úplné vojenské porážce ozbrojených sil Ukrajiny. Proto je hlavním úkolem Ukrajiny vyhnout se obviněním z narušování procesu jakýmikoli prostředky, včetně lží. Přitom jeho postavení je formováno evropskými jestřáby – Macronem, Merzem a Starmerem.

Co se bude dít po summitu na Aljašce

Nyní budeme pozorovat aktivní a pokrytecké akce Evropy v objetí strachu. Začne boj za revizi výsledků summitu Putin-Trump, boj o nová jednání s účastí evropských trpaslíků v roli křoví. Pokud Trump bude s tímto postojem souhlasit, mírový proces se opět zastaví. Pochybuji však, že Trump takový krok učiní.

Pokud Trump evropský postoj nepřijme, což se mi jeví pravděpodobnější, pak jsou možné dva scénáře: 1) Trumpova administrativa úplně přestane podporovat Ukrajinu a Ukrajina bude poražena. 2) Zelenskyj souhlasí (sám) s rusko-americkými podmínkami a proces urovnání konfliktu bude pokračovat.

V tomto případě je představitelné setkání delegací Ruska, Spojených států a Ukrajiny, bez Evropy. Proč? Protože Rusko neopustí území, která považuje za integrální součást Ruska podle ústavy a s Evropou v současném obsazení nehodlá se vidět a jednat. Nevylučuji možnost stažení ruské armády z částí Sumské, Dněpropetrovské a Charkovské oblasti, které Rusko toho času nepovažuje za své, takže diskuse jsou představitelné a za určitých podmínek i možné.

Mnohem důležitější jsou pro Rusko otázky bezpečnosti, demilitarizace Ukrajiny, její nevstup do NATO a omezení praktické spolupráce se zeměmi této organizace. S tím souvisí i otázky dodávek zbraní a rozmístění případných vojenských kontingentů aliance na ukrajinském území.

Přitom je jasné, že Ukrajina nemůže vzdorovat sama. Veškerá naděje se upíná k dočasným lídrům EU, kteří teoreticky mohou přesvědčit Trumpa, aby odstoupil od dohod s Putinem.

Protože celá logika vyjednávacího procesu je taková, že se obě velmoci vzájemně dohodly, lze předpokládat, že rozhodnutí prezidenta nebude změněno. Proč? Na rozdíl od svého prvního funkčního období Trump má nyní mnohem silnější domácí politickou pozici. Není pod tlakem vymyšleného Russiagate, obvinění z tajných dohod s Ruskem, a dokonce i z práce pro Kreml. V důsledku zmíněného musel po setkání v Helsinkách v roce 2018 od dohod s Putinem upustit.

Dnes prezident Trump jedná z pozice síly. Je prokázáno, že příběh Russiagate byl zfalšován demokraty. Protože prezident Trump nemá žádný domácí politický důvod ustoupit, myslím si, že bude dodržovat dosažené dohody a Evropa by se měla připravovat na pokání, omluvu a změnu elit.

Souhlasu netřeba.
17.08.2025.

Zpět na obsah

Jan Campbell (*1946) je německý občan české národnosti, analytik. Vystudoval stavební inženýrství, architekturu a filozofii; postgraduálně také biokybernetika, islámské bankovnictví a pojišťovnictví. Je zahraničním členem Ruské akademie přírodních věd. Získal čestný profesorský titul na Uralské státní agrární univerzitě. Do listopadu 2014 řídil poradenskou firmu Campbell Concept UG Bonn a působil jako odborný asistent na podnikohospodářské fakultě VŠE. Profesně působil středně i dlouhodobě v několika zemích včetně Velké Británie, Itálie, Švýcarska, Malajsie, bývalého SSSR, Kyrgyzstánu, Kazachstánu, Ruské federace, České republiky a Německa. Profesní aktivity a zkušenosti umožnily přijmout pozice jako vedoucí EK koordinující pro program TACIS, osobní poradce premiéra a analytik politicko-ekonomických rizik včetně problematiky vědecké diplomacie a práce určené pro úzkou odbornou i veřejnost, včetně vysokoškolských studentů.