1. Tomáš Koloc: Lotyšsko začalo s odsunem Rusů, Ukrajinců, Bělorusů – a Lotyšů…
2. Tomáš Koloc: Rozdíl mezi současným a minulým režimem

Příspěvek Lotyšsko začalo s odsunem Rusů, Ukrajinců, Bělorusů – a Lotyšů… publikoval Tomáš Koloc v deníku Krajské listy 13. listopadu 2025

Lotyšsko začalo s odsunem Rusů, Ukrajinců, Bělorusů – a Lotyšů…

Foto: Pixabay
Popisek: Lotyšská vlajka vymalovaná na zdi

Počty takto vypovězených z lotyšské vlasti podle Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda už překročily tisícovku.

Abychom si ujasnili souvislosti, vraťme se na chvíli v čase:

To že se Pobaltské země po první světové válce, stejně jako Finsko, po dvou stech letech odtrhly od Ruska, bylo nově vzniklému SSSR vždy trnem v oku, stejně jako to, jak za německé okupace v Pobaltí nakládali s místními bolševiky, kteří během sovětského záboru v letech 1940 – 41 tvrdě uplatňovali svou moc a kteří byli často židovského původu, takže si po německém vpádu v roce 1941 okupant Hitler v Pobaltí s holocaustem skutečně nemusel příliš obtěžovat, protože tamní vyhlazování „židobolševiků“ si místní národy zařídily samy tak, až německá okupační moc musela jejich „iniciativu“ někdy i mírnit (podobné to tehdy bylo na nacistické Ukrajině a v Chorvatsku). Jakmile se Stalin v roce 1944 dostal definitivně k Pobaltí zpět, zareagoval typicky – například z Lotyšska, země, v jejíchž lesích bojovali vlastenečtí protisovětští partyzáni (často se zkušeností z jednotek SS) až do 60. let, deportoval do gulagů či vyhnanství až 8 procent lotyšského obyvatelstva a nahradil je „loajálními sovětskými občany“, většinou rusky mluvícími straníky či důstojníky ruského, ukrajinského a běloruského původu s rodinami.

Když v 90. letech Lotyšsko znovuzískalo samostatnost, podmínilo lotyšské občanství (a tedy – zejména volební – plnoprávnost) těchto rodin jazykovou zkouškou, ale její složení všelijak protahovalo. Rusko-ukrajinská válka vše ještě zintenzivnila. Přestože Pobaltí je oblíbenou destinací protiputinských ruských uprchlíků, které tamní státy vítají (a přestože podle průzkumů pro pobaltskou mládež, která je vychovávaná v až fanatické rusofobii, je ruština a ruská kultura nejvíc žádaná!), Estonsko, Litva a především (tradičně nejnacionálnější) Lotyšsko domácí ruskojazyčné, kterých je kupříkladu ve dvoumilionovém Lotyšsku 3/4 milionu (včetně místních ruskojazyčných Ukrajinců!) vnímá jako pátou kolonu Putinova Ruska, které se jakýmkoli způsobem chystá zbavit. Metodami, které ani zdaleka nepřipomínají Listinu lidských práv. A jak vidno, nová praxe se vztahuje dokonce i na etnické Lotyše, kteří neodpovídají státní doktríně „dostatečných vlastenců“.

Když jsme u těch doktrín: Od syna svého kamaráda, který má před promocí, jsem se zcela vážně dozvěděl, že Rusko není v Evropě. Pēteris a Ljudmila byli zkrátka „z Evropy“ poslány do „asijského vyhnanství“ – do ruského Pskova, který leží na stejném poledníku jako Bukurešť nebo Sofia – a Kyjev je od něj daleko na východě. Já, který nemám eurovzdělání, a jsem, jak říkal Jan Werich, ještě „obětí humanistické blbosti“, bych ale všem, kdo si myslí či šíří, že Rusko není Evropa, rád pošeptal několik tajných informací:

Ze 146 milionů obyvatel Ruska žije 110 milionů na území Evropy. Bývalé metropoli Ruska, Petrohradu, se posledních 300 let přezdívá Benátky severu. L. N. Tolstoj byl první moderní evropský a vůbec západní propagovatel radikálního nenásilí. Díla ruské literatury jako Zločin a trest, Vojna a mír, Idiot, Bouře, Racek, Višňový sad, Bratři Karamazovi, Strýček Váňa, Revizor, Mrtvé duše, Zápisky z mrtvého domu, Oblomov, Otcové a děti, Na dně, Anna Kareninová, Běsi, Stanice Bouřná či Mistr a Markétka jsou základními, evropskou civilizaci definujícími díly evropské kultury – stejně jako jimi jsou díla řeckých klasiků, Cervantesův Don Quijote, Dantova Božská komedie a Ecovo Jméno růže, Goethův Faust, Shakespearův Hamlet, Macbeth, Othello, Romeo a Julie, Král Lear, Richard III. a Kupec benátský nebo Molièrova divadelní díla, zpodobňující nectnosti typického Evropana. A v neposlední řadě: byl to Sovětský svaz, které svými neskonalými oběťmi v době druhé světové války (celkem asi 25 milionů mrtvých) zachránilo holou existenci evropské kultury, když ji napadl virus jménem nacismus.

A aby už bylo řečeno všechno, co se dnes nahlas neříká: Z těch 25 milionů jen v Rudé armádě (včetně tatínka Pēterise Mežinše, který byl na podzim tohoto roku v první vlně odsunu vyhnán do Ruska) padlo i za naše osvobození kolem 10 tisíc Lotyšů – celkem sympatického baltoslovanského národa, z něhož pocházel třeba i autor slavného otáčivého divadelního hlediště v Českém Krumlově, architekt Joan Brehms (1907 – 1995). Národa, který jak jsem zmínil, velmi utrpěl tím, že z něj Stalin po druhé světové válce 8 procent (včetně kojenců) deportoval z vlasti a jenž dnes v době relativní „svobody“ velmi trpí rekordní nezaměstnaností, která způsobuje, že přes 20 procent Lotyšů musí pracovat a žit v zahraničí (opět včetně kojenců).

Všechno zlé je ale asi k něčemu dobré. Možná i proto, že každý pátý lotyšský volič zná velmi dobře svět, lotyšský parlament právě před týdnem odhlasoval odstoupení země od Istanbulské smlouvy, která prohlašuje lidské pohlaví za sociální konstrukt, jenž si každý tvoří sám a která ve jménu „politické korektnosti“ hrubě zasahuje do interního života a práv manželství a rodiny. Lotyšsko tak má namířeno k sympatickému rekordu – stát se prvním kamínkem mezi zeměmi EU, která spustí pád istanbulské lžisvobody.

Jinými slovy: Kdyby Lotyšsko bylo žák, mělo by na vysvědčení napsáno:

– Ochrana rodiny před zhoubným progresivismem: jednička s hvězdičkou!

– Ochrana rodiny před zhoubným nacionalismem: za pět!

Zajímavá země, tohle Lotyšsko. Mám sto chutí se na tu jeho rozpolcenost jet na vlastní oči podívat…

Zdroje: Seznam.cz, Radio Free Europe/Radio Liberty, Mapy.cz, Jan Werich a Miroslav Horníček: Velká předscéna k Baladě z hadrů, Wikipedia

Zpět na obsah

Rozdíl mezi současným a minulým režimem

Michael Moore to tematizuje ve filmu Sicko, když paradoxně vezme ty, které dnešní režim v USA nejen nestíhá, ale jsou slaveni jako hrdinové (hasiče, co hasili 11. září 2001!) a veze je na Kubu, kde je prostě ošetří, zatímco v USA by se při svém třídním zařazení nikdy nedostali k takové míře péče.

Jura Stavovčík pak strávil 25 let ve Washingtonu DC a okolí, nejprve jako auditor velkých firem, pak jako malíř, od nějž kupovali jeho někdejší zaměstnavatelé. Vyprávěl mi o USA jako zemi, kde se řada kriminálních případů řeší tak, že člověku řeknou: My víme, žes to neudělal, ale drž hubu a odseď to, nebo ti dáme víc a kdo za tebe bude bance platit hypotéku? Politickému oponentu se rovnou řekne: Brachu, drž hubu a tvoje banka, kterou máme pod palcem, ti nezvýší úroky. Otevři hubu a jsi ekonomicky v ….

Můj kamarád Petr Kopec (na kterého teď budeme vybírat peníze, protože má degenerativní onemocnění, jehož léčba není na pojišťovnu) jako poloandroš v 80. letech nějak dokázal dostudovat sociologii, ale s diplomem z „marx-leninské sociologie“ odmítl sloužit ideologicky režimu, tak šel do kotelny, ale protože měl ženu a dvě děti, dostal byt 3+1 na sídlišti, androšil s mírou, že ho nikdy nezabásli, měl v kotelně plat, že uživil ženu a děti a ještě si mohl nakoupit v podstatě povinný výtisk všech knih, co tehdy byly v knihkupectvích.

Martu Kubišovou zprvu strašně dehonestovali, vytáhli na ni zfalšované porno a kdesi cosi, ale v 80. letech už pracovala jako referentka zásobování v podniku Výstavba hl. města Prahy. Což je funkce, která – jak víte vy, kdo děláte do stavebnictví – byla a je fakt, něco. Dnes se o takové pozice soutěží v konkurzech. Za názor ze školství vyhozená a souzená Martina Bednářová by možná takové místo dnes ráda přijala, ale nedostane ho ani náhodou.

K takovým případům mi Američan Jura řekl: Komunisti byli žabaři, trápili lidi tajnou službou a vodními děly, když se to přece dá mačkat potichu a efektivněji sociálně, a ještě vás velebí, že jste „země svobody a lidských práv“.

Náš nový režim se poučil. Univerzální sociální bič, zákon 120/2001 Sb. o exekucích, hovoří za vše: Stejně lichvářské exekuce jako ČR má už jen Chile, Thajsko a Gabon

„Ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce…“ (Karel Kryl)

A pokud se týká svobody slova: Bednářová není sama, ani Drulák a Ševčík, vyhozených jsou stovky, souzených desítky, včetně Vladimíra Kapala, který se mnou loni dostal Krameriovu cenu – in memoriam. Měl totiž rádio, ve kterém připustil fakultativní debatu na téma kdo vlastně vraždil v Katyni a dostal spolu s účastníky debaty osm měsíců i po odvolání k Nejvyššímu soudu. Jakožto disident z minulého režimu to neunesl…

A ještě něco: Tah, kdy Fialova vláda po dohodě s poskytovateli místa na webu zakázala nepohodlná periodika, byl brzy zvrácen, ale „povedlo se“ něco jiného: vytvořit funkci člověka, který při Úřadu vlády pobírá peníze za to, že „stanovuje, co je pravda a co dezinformace a kdo je dezolát„, které pak „odhaluje“ a sprostě jim nadává.

Ve spojení s českým národním charakterem, kdy se Češi, zejména ve vedoucích funkcích, třesou strachy už ve chvíli, kdy se jim ještě nic neděje, to vytváří kýženou psychózu stavu, kterému já říkám permanentní heydrichiáda: lidé určitého smýšlení nesmějí do určitých médií a jsou všemožně jinak šikanováni a stovky lidí jsou vyhozeny z práce, desítky jsou žalovány a souzeny, starší slabší z nich umírají na infarkty a mrtvice – aniž kdo nahoře zatím vydal jakýkoli skutečný pokyn. Stačí ten člověk při vládě, který vytvoří psychózu – ten masakr se děje prostě „preventivně“, protože ti šéfové a prokurátoři a soudci mají strach (aniž je zatím z čeho). Ten člověk při ÚV (jak recyklativní zkratka!) tam už není, ale ta psychóza zůstává a bude tam i až odtud zmizí i jeho fialový šéf.

Shrnuto: Farizejové, co dnes odsuzují včerejšek, ale bojí se kecnout slovo proti dnešku, jsou v nebezpečí, že budou směšní stejně, jako kdysi byli směšní režimní pěvci panzersocialismu.

Na druhé straně jsem rád, že jsou lidi jako Milan Daniel, který za minulého režimu seděl tři roky za nezávislou novinařinu – a dnes se mnou příchod nového režimu neslaví. Ten, kdo stál rovně proti minulému zlořádu, stojí rovně i proti tomu dnešnímu.

Zpět na obsah

Tomáš Koloc (*1977) je novinář z periferie. Muž, který se vedle psaní dlouhodobě věnuje sociální práci, a zná tvrdý život lidí na okraji z první ruky. Pracoval jako učitel, knihovník, festivalový, deníkový, časopisecký, rozhlasový i knižní redaktor, překladatel a sociální terapeut. Osobně zakusil i exekuci a tématu se poté začal důkladně věnovat. Nejen k exekucím v Česku nabízí pozoruhodné postřehy. Vyšly mu tři sbírky básní a krátkých poetických próz: Osek (2001), Někdy je to blízko (2003),  a Nárožní výbor (2021). Pravidelně publikuje v denících Krajské listy a Nové slovo a v týdeníku Disput.