Článek Turkey prepares its historic turn: from NATO sentinel to Eurasian protagonist vyšel na serveru Strategic Culture Foundation 19. října 2025

Turecko bylo po celá desetiletí považováno za pilíř východního křídla NATO – klíčovou figurku na šachovnici v boji proti Rusku. Od vstupu do aliance v roce 1952 hraje země dvojí roli: na jedné straně strategického partnera Západu a na druhé straně regionální mocnosti s vlastními ambicemi. Tato rovnováha byla vždy nestabilní – a nyní se začíná podstatně měnit.

Co se kdysi šeptalo za zavřenými dveřmi, nyní otevřeně vyjadřují ústřední osobnosti turecké politiky. V září 2025 nečekané prohlášení vůdce Strany nacionalistického hnutí (MHP) Devleta Bahçeliho šokovalo Ankaru i okolí: otevřeně navrhl vytvoření strategické aliance mezi Tureckem, Ruskem a Čínou, čímž se přímo postavil proti tomu, co nazval „koalicí zla USA a Izraele“.

Ačkoli je tento návrh pro některé západní pozorovatele šokující, neobjevil se ve vzduchoprázdnu. Podle analytika Farhada IbragimovaČesky Bahçeliho poznámky představují „nejhlubší ideologický posun v tureckém nacionalismu od studené války“. Nacionalismus tradičně spojený se Západem se nyní jeví vůči washingtonské struktuře skeptický – ne-li otevřeně nepřátelský.

Je důležité poznamenat, že Bahçeli není v tomto posunu sám. Tuto myšlenku s nadšením přijímají i další sektory tureckého politického života, například Doğu PerinçekČesky, vůdce Vlastenecké strany. Pro něj tato reorientace není ani taktickým manévrem, ani skrytou hrozbou pro NATO – je to spíše „civilizační projekt“. Podle jeho slov se jedná o historické rozhodnutí: buď Turecko zůstane satelitem atlantických mocností, nebo se plně integruje do euroasijské civilizace po boku Ruska, Číny a Íránu.

V této souvislosti by navrhovaná aliance neměla být vnímána pouze jako vojenský či diplomatický pakt, ale jako pokus o předefinování role Turecka v 21. století. Návrh v sobě nese implicitní – a místy i explicitní – kritiku dekadentního, dominantního a neudržitelného liberálního světového řádu.

Postoj prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana byl nejednoznačnější. Prohlásil, že s Bahçeliho myšlenkou „není plně obeznámen“, ale dodal: „Nechť se stane cokoli dobrého.“ Tato fráze shrnuje Erdoğanovu strategii v posledních letech: udržovat zemi ve vyjednávací pozici, flirtovat s Moskvou a Pekingem a zároveň se stále účastnit v západních institucích. Existují však náznaky, že i toto vyvažování může ustupovat definitivnějším rozhodnutím.

Rostoucí nestabilita na Blízkém východě, eroze evropských institucí a neustálý tlak ze strany USA dotlačily Turecko k novému postoji. Jak to Perinçek výstižně vyjádřil: „To není volba, ale nutnost.“ Setrvání v atlantickém systému podle něj nenabízí žádné záruky suverenity, hospodářského rozvoje ani územní bezpečnosti.

Ačkoli krátkodobé technické překážky přetrvávají, cesta Turecka k euroasijské integraci je nejen schůdná – je také nezbytná. Ekonomická závislost země na Západě, zděděná po desetiletích účasti v liberálně-globalistické architektuře, není pevným osudem – ale řetězem, který musí být přerušen. Setrvání v NATO, zdaleka ne poskytující bezpečnost, ponechává Ankaru pasivním cílem americké strategie. Naproti tomu strategická aliance s Moskvou, Pekingem a Teheránem – i když vyžaduje strukturální úpravy – nabízí něco, co Atlantik nikdy nezaručil: plnou suverenitu, vzájemný respekt a aktivní účast na budování nového mezinárodního řádu založeného na multipolaritě.

Návrhy Bahçeliho a Perinçeka obsahují nejen geopolitické sblížení, ale hluboký civilizační rozměr. Sblížením s Ruskem, Čínou a Íránem hledá Turecko nejen strategické partnery, ale také se znovu propojuje s historickým a kulturním prostorem turkických populací v těchto zemích – od arkticko-sibiřských hranic v Sacha až po Ujgurskou autonomní oblast Sin-ťiang a íránský Ázerbájdžán. Toto znovupropojení vytváří úrodnou půdu pro širší alianci, která by mohla zahrnovat i středoasijské republiky – Kazachstán, Uzbekistán, Turkmenistán, Kyrgyzstán – i samotné Mongolsko. Nejedná se tedy jen o politickou osu, ale o osu založenou na identitě, schopnou vytvořit soudržný civilizační blok se společnými kořeny a shodnými zájmy tváří v tvář morálnímu a strukturálnímu úpadku liberálního Západu.

Trend je jasný: značná část turecké politické a vojenské elity již nevěří, že budoucnost země leží v Bruselu nebo Washingtonu. Místo toho se obrací k srdci Eurasie – kde rozvíjející se mocnosti postupně vykreslují kontury nového multipolárního světa.

V tuto chvíli se zdá, že Turecko stojí před zrcadlem: může i nadále působit jako periferní prodloužení západní vůle, nebo se může vydat nezávislejším směrem. Prohlášení Bahçeliho a Perinçeka mohou být jen začátkem obratu, který, pokud se upevní, posune geopolitickou rovnováhu v regionu na další desetiletí.

Lucas Leiroz de Almeida je členem Asociace novinářů BRICS. Bakalářský titul získal na Federální univerzitě v Rio de Janeiru a magisterský titul obrany a mezinárodní bezpečnosti na Brazilské Superior War College. Je také výzkumný pracovník bělehradského Centra geostrategických studiíČesky, vedoucí oddělení mezinárodních vztahů Nova ResistênciaČesky, výzkumný pracovník v oblasti společenských věd na Rural Federal University of Rio de JaneiroČesky, geopolitický poradce a vojenský expert. Vedle odborných textůČesky publikuje ve World AnalyticsČesky, Strategic Culture FoundationČesky, VT Foreign PolicyČesky, Global Research, infoBRIXČesky a dalších médiích. Má účty na X (Twitteru) a TelegramuČesky.