Umění války: Různé systémy myšlení

Reflexi The Art of War: Different Thinking Systems zveřejnil nezávislý arabský server Al Mayadeen 4. dubna 2024

Stejně jako Západ neporozuměl Rusku a byl zaskočen, Bílý dům rozhodně ignoruje biblický „konec časů“ v izraelském „způsobu uvažování o válce“.

Vilnius, Litva. Premiér Rishi Sunak se spolu s prezidentem Spojených států Joem Bidenem a prezidentem Ukrajiny Volodymyrem Zelenskyjem účastní Rady NATO pro Ukrajinu druhý den summitu NATO v Litvě. Obrázek Simon Dawson / Downing Street č. 10, Wikimedia Commons

Jacques Baud, švýcarský vojenský důstojník s dlouhou historií studia „způsobů myšlení“ o válce (od Varšavské smlouvy po NATO – do kterého ho vyslala jeho vláda), napsal novou knihu – The Russian Art of War: How the West Led Ukraine to Defeat (Ruské umění války: Jak Západ přivedl Ukrajinu k porážce). Téma jeho knihy je v podstatě: Jiní chápou Západ lépe, než Západ chápe „Je“.

Baud píšeČesky, že základní důvod, proč má Západ ‚zapnuté blikačky‘, je „výsledek přístupu, který jsme již viděli při vlnách teroristických útoků – protivník je tak hloupě démonizován, že se zdráháme chápat jeho způsob myšlení. V důsledku toho nejsme schopni vyvinout strategie, formulovat své síly nebo je dokonce pro realitu války vybavit.“

Na Západě máme tendenci soustředit se na [současný] okamžik a snažit se zjistit, jak by se mohl vyvíjet. Chceme okamžitou reakci na situaci, kterou vidíme – dnes. Myšlenka, že „z pochopení toho, jak krize vznikla, vychází způsob, jak ji vyřešit“, je Západu zcela cizí. V září 2023 mi dokonce jeden anglicky mluvící novinář vytáhl „kachní test“: „pokud to vypadá jako kachna, plave jako kachna a kváká jako kachna, pravděpodobně je to kachna.“ Jinými slovy, vše, co Západ potřebuje k posouzení situace, je obraz, který odpovídá jejich předsudkům. Realita je mnohem jemnější než model kachny…

 

Důvod, proč jsou Rusové na Ukrajině lepší než Západ, je ten, že vidí konflikt jako [organický] proces; zatímco my ho vidíme jako sérii samostatných diskrétních akcí. Rusové vidí události jako film. My je vidíme jako fotografie. Oni vidí les, zatímco my se soustředíme na stromy. Proto klademe začátek ukrajinského konfliktu na 24. února 2022 – nebo začátek palestinského konfliktu na 7. října 2023. Ignorujeme souvislosti, které nás otravují, a pouštíme se do konfliktů, kterým nerozumíme. Proto své války prohráváme…

Baud ve své knize podává vynikající popis vojenského vývoje odvozeného z tohoto západního „systému myšlení“. Nicméně vysvětlení je jaksi neúplné. Ano, „Ti druzí“ mají „organické“ a „procesní“ chápání krizí, přesto je v tom ale víc než jen tohle.

Francouzský filozof Emmanuel Todd v La DéfaiteČesky uvádí, že Západ – spolu s USA v neustálé vzpouře proti vlastní minulosti – propadl nihilismu a „dechberoucímu dogmatismu napříč spektrem západních elit – jakési ideologický solipsismus, který jim brání vidět svět – takový, jaký ve skutečnosti je“.

Vzpomínám si, jak jsem se jednou zeptal bývalé ministryně Madeline Albright, proč Jásiru Arafatovi zakázala konzultovat s různými islámskými autoritami radikální americký návrh rozdělit suverenitu mešity Al-Aksá horizontálně, takže pozemková suverenita zůstane islámskému Waqf, ale „pod tím“ by byla suverenita Izraele. Tvrdě řekla, že pro americké ministerstvo zahraničí je principiální věcí ignorovat všechny náboženské dimenze – a zůstat sekulární.

Existují i ​​další příklady: Dick Cheney trval na tom, že vše, co je v geopolitice potřeba, je porozumět „základní podstatě lidí“ (nahlíženo ze západní perspektivy). Na faktech a historii nezáleželo. Jak poznamenává Baud, důležitý je obraz, který odpovídá předsudkům.

Důsledek se neomezuje jen na neschopnost vidět svět „jaký ve skutečnosti je“, ale představuje ideologickou teleologii odmítání vidět ho „tak, jaký je“.

Baud obšírně píše, proč je Západ Ruskem na Ukrajině systematicky překvapován, a pozoruje, jak tento hluboce zakořeněný předsudek dává Rusku výhodu překvapení – až do bodu, „kdy západní narativ vedl Ukrajinu k totálnímu podcenění ruských schopností, které je hlavním faktorem jeho porážky“.

Klíčovým bodem je, že Baudovy poznatky se nevztahují pouze na provádění vojenských akcí jako takových. Jsou také použitelné jako „systém myšlení“ pro nesprávně konstruovanou geopolitiku.

Stejně jako Západ neporozuměl Rusku a byl zaskočen, stejně tak Bílý dům rozhodně ignoruje biblický „konec časů“ v izraelském „způsobu uvažování o válce“ a raději setrvává u své „liberální“ – světské představy „Izraele“.

Stejně tak Západ odmítá pochopit palestinskou a odbojovou opozici vůči sionismu, a jak Baud poznamenává, „je to přístup, který jsme již viděli ve vlnách teroristických útoků – protivník je démonizován tak hloupě, že se zdráháme jeho způsob myšlení chápat“.

Západ tak sklouzává zpět ke starým zavedeným koloniálním taktickým reakcím na to, co pozoruje (tj. ve směru iráckého Hash’d A-Shaabi nebo Ansaralláhu v Jemenu), přičemž je považuje pouze za nesouvisející „rebelské“ nebo „vzbouřené“ erupce, které lze rozhodným užitím palebné síly potlačit — tj. jako samostatné, taktické události.

Žádné skutečné zkoumání důvodů těchto rušivých neokoloniálních zlomů neexistuje, ani žádný zájem, zda k nim existuje historie.

Jacques Baud uzavírá: V důsledku tohoto přístupu jsou naše frustrace bezohlednými médii převáděné do narativů, které živí nenávist a zvyšují pocit zranitelnosti.